Sekce

Galerie

/gallery/FF Překonání.jpg

Mezi večerem, kdy se Edward s Bellou  dali dohromady (v Třetí Překážce), a jejich prvním polibkem (ve Čtvrté Překážce) uběhly tři měsíce. Co se v té době dělo?

Ostych...

Toho večera, kdy jsme si projevili vzájemnou náklonnost, jsem ji políbil do dlaně a pak si její ruku dal zpět na svou tvář, odkud jsem ji předtím vzal.

Byl to nepopsatelný pocit cítit její horkou kůži na mé ledové a dívat se přitom do jejích hnědých očí, z kterých snad vycházelo ještě větší teplo než z její ruky. Netušil jsem, jak se tvářím, ale doufal jsem, že jí oplácím alespoň tolik něhy, kolik ona dává do svého pohledu, ve kterém jsem se vyhříval.

Srdce jí divoce bušilo a mně poprvé došlo, že to není strachem, ale vzrušením. Nebyl jsem schopný se pohnout ani o píď, abych nepokazil kouzlo okamžiku. Dávno jsem přestal doufat, že najdu ženu, ke které budu schopen cítit něco víc než přátelství, a když se to pak stalo s Bellou, nevěřil jsem, že by to mohlo být vzájemné. A ono se to stalo! Nevyřkli jsme přímo  miluji tě, ale bylo to najednou tak zřejmé. Nebylo nutné nic dodávat, protože v jejím pohledu bylo vše.

Nejraději bych zastavil čas v tenhle jediný moment, ale najednou jsem zatoužil po něčem víc. Byl jsem tak blízko k naplnění všech těch představ, po kterých jsem dávno dychtil. Ve všech byla jen ona, Bella, a ve všech hrála nejdůležitější roli, jakou kdy jen žena pro muže může představovat.

Ale cosi mě drželo přikovaného, neschopného plnit sny v realitu. Když se dva lidé milují, neváhají a líbají se, a pokud jsou hodně náruživí, dojdou i dál. Mazlení... Milování... Jenže já nejsem člověk. Jakýmkoli prudším dotykem jí mohu ublížit! Ale to, jak jsem lehce tiskl její ruku ke své tváři, mi přišlo tak přirozené a téměř nemožné představit si, že bych udělal třeba jen omylem něco, co by ji mohlo zranit. Je přeci možné, že bychom na to šli pomalu a vyzkoušeli, co je možné zvládnout a...

Bylo nutné proud takových myšlenek rychle utnout, nebo bych na všechno zapomněl a uvolnil jednu z upířích přirozeností, kterou vášeň rozhodně je, a objekt své touhy bych mohl zničit. Ne! To ne!

Zhluboka jsem se nadechl a nechal se pohltit její opojnou vůní. Vždy mě bude v krku bolet každé nadechnutí, když bude vedle mě, ale to je dobře. Znamená to totiž, že je Bella blízko a živá. Nemusel jsem dýchat, abych se o tom ujistil. Její srdce mě o tom přesvědčovalo každým svým úderem, ale mně to nestačilo. Bylo to podivné spojení rozkoše s bolestí, které mě přivádělo do zvláštní extáze. Za to mohla kombinace jejího tepu, přirozený parfém a pohled na ni.

Toužil jsem po ní, jak jen muž může po ženě toužit. A to mě přivedlo k přemítání o tom, jak bych se jí vlastně měl dvořit. Jedna věc je vidět, jak v dnešní době spolu lidé chodí a kam až jsou ochotní přitom zajít, ale něco odlišného je chovat se podle toho a přesně to je něco, co prostě nedokážu. Ani upír není schopen ve všech ohledech překročit svou přirozenost. V mém případě to tentokrát znamená vymanit se ze způsobů, v jakých jsem byl vychováván.

Moje matka vždy dbala na to, abych se choval k ženám ohleduplně, a vtiskla mi k nim nejen úctu, ale také jistý druh vnímavosti. Byly to mlhavé lidské vzpomínky. Když jsem se pokoušel vybavit si něco konkrétního, bylo to vždy dost neurčité. Ale něco mi napovídalo, že pokud se chci k Belle chovat jako gentleman, nesmím dovolit přirozené nedočkavosti, aby nade mnou zvítězila. Musím se soustředit na drobné signály, kterými mě povede, a jedině tak bude ochotná být se mnou a dojdeme tak k tíženému cíli.

V duchu jsem se vysmíval své troufalosti. Kam vůbec chci vztahem s lidskou ženou směřovat? Lhal bych sám sobě, kdybych si nepřiznal, že bych se s ní chtěl milovat, ale ne bez manželství. Ne, nechtěl bych, aby tak krásná a něžná osoba, jakou ona je, byla jen mojí milenkou. Už jen ten nápad mi přišel vůči ní neuctivý. Ale jsem hlupák. Nikdy by se nic takového nemohlo stát bez ohledu na mé přání a dokonce i bez ohledu na naši vzájemnou lásku.

Vnímal jsem každý pór její jemné pokožky, kterého jsem se dotýkal. Cítil jsem, jak se pomalu začínají tvořit téměř neviditelné kapičky potu na jejím čele, a to vše na mě skoro křičelo, jak citlivé je lidské tělo. Copak bych jí mohl být někdy tak blízko, abych ztratil hlavu ve víru vášně? Nemůžu! Vždyť by to mohlo skončit katastrofou!

Přesto jsem se zadrhl na představě, kdy by se Bella stala mojí ženou. Viděl bych ji, jak přichází celá v bílém k oltáři, u kterého bych na ni čekal, a ona by se těšila, že se mnou stráví celý život.

Další pomyslný pohlavek mě udeřil. Jaký život by se mnou mohla mít? Copak by chtěla žít s někým, kdo nikdy nebude moct stárnout stejně jako ona? V odpověď se ozvala jedna z Aliciných vizí, ve které viděla Bellu v upíří podobě. Už tenkrát, kdy jsem nevěřil, že by mě mohla milovat,  jsem to odmítal a trvám na tom i teď, když vnímám, jak její srdce buší, dychtí po mně stejně, jako by dychtilo to mé po ní, kdybych nějaké měl.

A jak si tedy o ní smím dovolit smýšlet? V době, kdy jsem vyrůstal, neexistovalo s někým jen tak chodit. Pokud muž stál o ženu a chtěl se s ní veřejně scházet, musel požádat o svolení jejích rodičů a téměř automaticky se přecházelo k oslovení snoubenci.

Najednou jsem živě viděl, jak hrdě vstupuji do Carlisleova domu a představuji mu svou snoubenku Isabellu Swanovou. Jen další iluze, která nikdy nenabude reálnou podobu. V dnešní době se o svatbě mluví velice opatrně, aby se protějšek nevyplašil kvůli možnému odlišnému plánu do budoucnosti. To jsem věděl díky častému smýšlení mužů i žen, kteří se myšlenkou manželství často zabývali z různých důvodů, ale se svými protějšky o tom odmítali mluvit.

Mám také důvody, které mě nutí o všech těchto věcech prozatím mlčet. Ne, nechci jí lhát, ale až si uvědomí všechny aspekty našeho vztahu, musí jí být jasné, že nemáme společnou budoucnost.

Nenáviděl jsem svou nezadržitelnou mysl, která dopodrobna vykreslovala všechny možné alternativy, přičemž jediná pro mě přípustná byla, že bych s ní strávil její lidský život a pak nějakým způsobem skoncoval s tím svým, ale copak by mohla souhlasit s životem tak blízko nebezpečného upířího světa?

Moje přemítání přerušil její tichý hlas: „Připadá mi to všechno neskutečné, jako sen. Bojím se, že se každou chvílí probudím a ty krásné vidiny budoucnosti zmizí.“ Nemohl jsem tomu uvěřit, ona přemýšlí o nějaké naší společné budoucnosti! Nikdy bych nevěřil, že můžu být ještě šťastnější.

„Dokud budeš stát o mou přítomnost ve svém životě, budu tady.“

Překvapeně se postavila z gauče, na kterém dosud seděla, a já před ní klečel. Následoval jsem tedy jejího příkladu a stále jí hleděl do hlubokých něžných očí.

„I zítra?“ ptala se a já s úsměvem přikývl. „Ale ve škole...“ Smutek a následně zmatek zahalil její tvář. Věděl jsem, proč stála o mě, ale bála se. Jestli její strach byl kvůli tomu, že s ní nebudu chtít být na veřejnosti nebo ona se mnou, nebo se jen bála, že vedení školy zjistí poměr jedné z kantorek ke svému studentovi, což bylo podle školního řádu nepřípustné. Nebylo tolik důležité, proč se bojí, protože, ať to bylo cokoli, věděl jsem, že to má řešení. Ale hlavně jsem nechtěl, aby se tak cítila.

„Vždycky pro mě budeš existovat jen ty. I ve škole. Ale než nastane vhodná doba, budu obyčejným studentem, který chodí na časté konzultace ke své profesorce literatury. Souhlasíš?“

„Dobře,“ pronesla s váhající úlevou.

Jak se uvolnila, uvědomil jsem si, jak moc je unavená. Nejraději bych ji popadl do náručí a sám uložil, jenže bych ji nerad opět uvedl do rozpaků.

„Je pozdě. Měl bych jít,“ řekl jsem a zamířil ke dveřím. Doprovodila mě nepouštějíc mou ruku ze své.

Otevřel jsem vchodové dveře, na prahu se zastavil a otočil. Litoval jsem každé vteřiny, kterou jsem promarnil, aniž bych se na ni přímo díval. Nemusel jsem si hlídat cestu z obýváku do předsíně, ale bylo nutné, abych se choval lidsky. Tak jak je to pro ni přirozené, abych ji neuvedl do rozpaků.

„Děkuji,“ hlesla.

„Za co?“ vyhrkl jsem překvapeně.

„Za všechno,“ odpověděla a tvář se jí vybarvila.

„To já bych měl spíš děkovat.“ Nesouhlasně zavrtěla hlavou, ale ani jeden z nás se nechtěl hádat.

„Uvidíme se tedy zítra?“ chtěla se ujistit.

„Ano, jen...“ na zlomek vteřiny jsem zaváhal. Chtěl jsem ji poprosit, zda bych u ní nemohl zůstat, jen bych stál a díval se, jak spí. Ani by o mně nemusela vědět. Musela by mě mít za dotěrného nebo možná za duševně chorého. Ona si potřebuje v klidu odpočinout a ne se obtěžovat s jedním nevychovaným upírem. Bylo to tak rychlé, že člověk si mého zaváhání nemohl všimnout, když jsem dodal: „... netuším, jestli tak dlouho vydržím.“

Nadechovala se v odpověď, ale nechtěl jsem, aby nabyla mylného dojmu, že bych s ní chtěl strávit noc jako nedočkavý dychtivý muž, kterým sice ve skutečnosti jsem, ale pro ni jím být nechci. Ne pro mou Bellu, které chci ukázat, v jak velké úctě ji chovám.

„Sladké sny,“ řekl jsem a políbil jí hřbet ruky. Byla to ta samá, kterou jsem před pár minutami políbil do dlaně.

Odcházel jsem, aniž by se se mnou rozloučila slovy. Ale já svou odpověď dostal, když se mé rty dotkly její sladké kůže. Nejdražší lidské srdce na světě se rozběhlo tak rychle a naléhavě, až jsem se o ně bál. Když jsem však nastoupil do auta a naposledy si dovolil na ni pohlédnout, byl jsem si jistý, že je víc než jen v pořádku. Vypadala tak šťastně...

 

 

 

Věděl jsem, že každý den tráví obědovou pauzu sama ve svém kabinetě. Neznal jsem přesné příčiny její uzavřenosti před okolním světem, přesto jsem tušil souvislost mezi tím a řečmi o jejím pochybném soukromém životě, které se šířily městem. Nebylo to nic neobvyklého, každé malé město má své drbny. Z počátku jsem byl nadšený, že mi jejich myšlenky nabízejí o Belle další informace, jenže pak mi začalo docházet, že jde jen o dohady a plané řeči. Nikdo nevěděl, kdo je otcem jejího syna, a právě okolo toho se točily všechny možné teorie. Čím skandálnější nápad měla některá ze sousedek o původu mého jmenovce, tím nadšenějších posluchačů se jí dostávalo. Díky tomu se moje nadšení brzy rozplynulo a změnilo ve vztek vůči nim.

Znal jsem Isabellu, tedy teď už tak trochu moji Bellu. Ne sice přímo, jen přes mysl jejího otce a rodinu jeho ženy. Někdy jsem ji sledoval i očima jejího syna, ale z neznámých důvodů to občas nefungovalo. Bylo to zvláštní, jako by přepnul na jiný kanál a mně se ztratil jeho signál z dosahu. Někdy to trvalo sotva pár vteřin, jindy i třeba hodiny, než jsem se mohl z jeho dětské perspektivy podívat do její usměvavé tváře.

Musel bych být hlupák, abych neviděl její dobrotu, obětavost a laskavost. Tolik se snažila být dobrou matkou, dcerou a svědomitou učitelkou. Byla v tom všem tak usilovná, že často zapomínala sama na sebe, a nikdo si toho nevšiml. Viděl jsem to jen já díky malým dětským očím, které se pomalu zavíraly k spánku po tom, co jim popřála dobrou noc.

Na nikoho se neusmívala tak jako na svého syna. Tedy, alespoň do včerejšího večera. Bál jsem se, že se to třeba přes noc mohlo změnit. Přeci jen si mohla uvědomit všechny nedostatky našeho vztahu a couvnout. Celou noc, kdy jsem bojoval sám se sebou, abych jí nechal soukromí a nešel ji pozorovat ze stromu, který stál v blízkosti jejího okna, jsem bojoval se strachem stejným jako měla ona. Ano, všechno se to zdálo jako sen a i přesto, že nemůžu spát, jsem se děsil, že se proti své vůli probudím a ona mě nebude chtít.

Sotva zazvonil zvonek na poslední hodině před obědem, vyběhl jsem do jídelny. Nevěděl jsem, co jí koupit, tak jsem vzal od všeho trochu a pokud možno nenápadně zamířil k jejímu kabinetu.

Pochopitelně, že mi nemohly ujít Aliciny myšlenky, které mě povzbuzovaly a tvrdily, že si dělám zbytečné starosti. Mluvil jsem s ní v noci o svých obavách, ale ona se mi jen smála. Kdybych měl její dar, asi bych se taky nasmál, jenže já umím jen číst myšlenky a jak se po příchodu do Forks zjistilo, tak ani ne všem.

Váhavě jsem došel ke dveřím s jmenovkou Isabella Swanová a nesměle zaklepal.

„Dále?“

„Omlouvám se, že ruším,“ zavřel jsem za sebou dveře, „ale domníval jsem se, že by ti společnost při jídle mohla udělat radost.“

Překvapeně zvedla oči od nějakých papírů a podívala se na mě. Na tváři se jí přitom objevil nejčarovnější úsměv na světě a při pohledu do jejích očí jsem najednou zapomněl, co jsem vlastně říkal.

„Společný oběd,“ zasmála se. „Mám se začít bát?“

Překvapeně jsem zamrkal a podíval se na obsah tácu ve svých rukách: „Školní jídelna sice nevede zrovna nějaké delikatesy, ale kromě běžných studentských stížností se jídlo zdá být neškodné.“

„Já nemluvila o jídlu,“ podívala se na mě s jiskřičkami v očích a mně konečně došla její poznámka.

„Proboha,“ vyhrkl jsem při představě, že mínila můj oběd.

„Špatný vtip?“ ptala se starostlivě. „Omluvám se. Nechtěla jsem vás urazit.“ Zase mi vyká? Měl bych se také vrátit k oficiálnímu oslovení?

„Takže, je libo salát nebo pizzu či nějaký sendvič?“ Rozhodl jsem se vše ostatní nechat na později a obsloužit ji jako číšník v restauraci.

Pobaveně se usmívala: „A má přijít ještě někdo? Doufám, že ano, protože tohle všechno nemůžu sníst.“

„Já doufám, že nikdo nepřijde, protože jsem s vámi chtěl být sám,“ řekl jsem a položil před ní láhev s vodou.

„Děkuji,“ hlesla a lehce se dotkla mé ruky. Neodolal jsem a vzal ji do své, abych ji políbil.

Když jsem si pak sedal naproti ní, ještě se červenala.

„Takže,“ trochu se ošila a napíchla cosi na vidličku, „jak ses měl?“

„Mohl bych říct, že dobře, ale lhal bych,“ prohlížel jsem si ji a nemohl se vynadívat.

„Jak to? Stalo se snad něco?“ podívala se na mě starostlivě, až jsem skoro litoval, že jí vracím její žert.

„Ano, stalo,“ opřel jsem se lokty o stůl. „Hrozně se mi stýskalo.“

Na chvilku zatajila dech a pak začala zase pomalu žvýkat. Ticho mezi námi se prohlubovalo a já začal být nervózní. Včera večer se zdálo všechno mezi námi tak jasné a zřetelné, jenže dnes mi všechno přišlo hrozně matoucí. Očima jsem jí prosil, aby mi dala sebemenší signál, že je vše v pořádku a ona mě ráda vidí. Zatím tomu nasvědčoval jen její úsměv, když jsem přišel.

„Jsem nervózní,“ zašeptala. „Měla bych ti taky něco nabídnout, když jím, a místo toho mě sleduješ a...“ Nedokončila a mně došlo, že asi není nejvhodnější na ni zírat při obědě.

„Omlouvám se, nechtěl jsem být dotěrný. To jen, že mi dnes přijdeš mnohem krásnější než včera.“ Položila vidličku a schovala si tvář v dlaních. „Řekl jsem snad něco špatně?“

Zhluboka se nadechla a pak se zhroutila do svého křesla, ruce v klíně a hlavu svěšenou: „Nejsem zvyklá na společnost u oběda a ani na taková slova.“ Opatrně se na mě podívala. „Bojím se.“

„Mám odejít?“ postavil jsem se.

„Ne!“ vykřikla.

Rozpačitě jsem se podrbal ve vlasech, protože jsem vážně netušil, jak dál.

„Posaď se, prosím,“ pokoušela se znít klidně, ale napětí v jejím hlase bylo patrné.

„Opravdu nechceš být raději sama?“ Nejspíš jsem to přehnal, nepozvala mě a taky chtěla, abychom se ve škole tvářili, jako by nedošlo k žádné změně. Možná jí moje včerejší poznámka o častých konzultacích nedošla nebo o ně nestojí. Měl jsem se zeptat.

„Nebojím se tebe,“ pronesla rozhodně a pak si povzdechla. „Je to pro mě všechno tak nové a já nevím, jak se mám chovat.“

„Tak to jsme dva,“ usmál jsem se na ni s úlevou a vrátil se na svoji židli.

„Tomu se mi nechce ani věřit. Vždycky působíš tak sebejistě,“ nadhodila a rozpačitě napíchla další sousto.

„Upíří image?“ pokrčil jsem rameny. Nevěřícně ke mně vzhlédla, naše oči se setkaly a... Konečně jsme se oba uvolněně zasmáli.

„Hmm, máš nějaké plány na odpoledne?“ ptala se nesměle, když se zase pustila do jídla, a já málem nadskočil radostí.

„Ne.“

„Se synem jsme plánovali výlet do Port Angeles. Nebude to žádná extra zábava. Potřebuje koupit nové boty, ale kdyby ses chtěl přidat...“ Její hlas slábnul, až se vytratil docela.

„Rád vás odvezu. V kolik a kde vás můžu vyzvednout?“

„Mám ještě jednu hodinu výuky a pak pro něj musím do La Push. Babička ho totiž vyzvedává ze školky. Vlastně, Sue není jeho babička, ale chová se, jako by byla,“ nervózně začala poklepávat vidličkou.

„V pořádku. Pojedeme tvým autem, ale do La Push nemůžu, jak víš. Můžu se přidat cestou,“ přerušil jsem její výklad o rodinných záležitostech, o kterých evidentně nechtěla mluvit dopodrobna. Bylo to zbytečné, protože jsem o současné situaci rodiny Swanových věděl všechno, a to velice podrobně. Ale nebyl důvod to řešit, když jsme teprve na začátku. Kromě toho, ona chce, abych trávil čas s ní i s jejím synem.  Není to sice zrovna to, po čem jsem nejvíc toužil, ale znamenalo to, že mě chce ve svém životě, a to je jediné, na čem doopravdy záleží.

„Cestou?“ podivila se.

„Snad vezmeš stopaře.“

„Jen tak nějakého bych nevzala,“ dojedla. „Ale tebe v každém případě.“

„To jsem rád.“

Zničehonic vyskočila na nohy a srdce jí začalo rychle bušit: „S tebou čas tak rychle letí. Přijdeme pozdě.“ Měla pravdu, hodiny, na které se předtím podívala, naznačovaly, že bude brzy zvonit na další hodinu

„Můžu tě doprovodit?“ ptal jsem se, ale odpovědí mi byl jen její rozpačitý pohled. „Myslím jen ke dveřím.“ S úsměvem přikývla a já jí mohl nabídnout rámě a odvést ji čtyři kroky od stolu. Ve stejnou chvíli, kdy jsem se dotkl kliky, moje druhá ruka přitáhla její ke rtům a já si dopřál další setkání s horkou kůží, pod níž kolovala nejlákavější krev světa. Ale na tu jsem nemyslel, protože jsem si představoval, jak jednou přitisknu své rty k těm jejím.

Chtěl jsem otevřít, ale ona lehce zatlačila na dveře, abych je ještě zavřel. Poslechl jsem tedy její gesto, zvědavý a nedočkavý toho, co se bude dít.

Váhavě se na mě usmála, pohladila mě po tváři a zašeptala: „Děkuji za oběd.“ Cosi horkého a vlhkého se dotklo mé tváře. Dostal jsem své první políbení...

 

 

 

Malý Eda byl stejně uvolněný a bezprostřední, jako když jsme se potkali v lese. Vlastně byl nadšený, že do Port Angeles jedu s nimi.

„Supééér,“ zakřičel, když jsem nastoupil do auta. které se velice pomalu rozjelo.

„Takže ty chodíš ven i ve dne?“ narážel jsem na naše první setkání.

„V noci už nikam nechodím,“ zastyděl se. „A ty potřebuješ taky boty?“

„Proto, myslíš, že jedu s vámi?“ Souhlasně kývl hlavičkou, až mu vlásky spadly do očí. „Mně noha už hned tak nevyroste,“ zasmál jsem se, ale když jsem zahlédl s jakým podivným výrazem se na mě Bella podívala, hned jsem toho litoval. Bůhví jaké myšlenky mohla vyvolat poznámka o mé neměnnosti v její přemýšlivé hlavě. Byl jsem neskonale vděčný, že z chmurných závěrů mě vytrhl Eda.

„Ty se máš. Taky bych chtěl, aby mi noha nerostla.“

„Co tě to napadlo, prosím tě?“ podivila se jeho matka.

„Nemusela by sis dělat starosti s novými,“ pronesl vážně a nejen mě překvapil svou odpovědí.

„Zlatíčko, tím se vůbec netrap. Určitě vybereme nějaké hezké botky,“ usmála se Bella napjatě do zpětného zrcátka. Nemusel jsem dlouho přemýšlet, aby mi došlo, co je v tom rozhovoru skryté. Bella neměla mnoho peněz a jakýkoli nad rámec běžný výdaj byl pro ni zátěžový a jak je vidět, do této kategorie patřila i obměna šatníku jejího syna.

„Jakou barvu máš nejraději?“ otočil jsem se dozadu, abych na klučinu viděl ze sedadla spolujezdce.

„Asi černou a modrou a hnědou. A taky červenou a žlutou.“

„Tak to by ty boty měly asi být duhové, aby se tam všechny barvy vešly.“

„To nééé,“ vykřikl zděšeně, až Bella lehce trhla rameny úlekem. „Nechci, aby tam byla růžová a fialová. To jsou holčičí barvy.“

„Fialová je holčičí barva?“ ptal jsem se pobaveně a koutky mi začaly cukat do úsměvu.

„Jo,“ řekl rozhodně a zamračil se.

„To by asi Jasper neměl moc radost,“ procedil jsem skrz zadržovaný úsměv, protože jsem viděl před sebou Jaspera v novém fialovém svetru, který mu Alice koupila.

„Kdo je Jasper?“ Zájem a nedočkavost v dětském hlase byly nepřeslechnutelné.

„Můj bratr.“

„Edwarde, neměl bys být tak zvědavý,“ napomenula ho Bella.

„Mně to nevadí,“ odpověděl jsem, i když na okamžik jsem byl zmatený, proč mě napomíná, než mi došlo, že to patřilo mému jmenovci.

„Dobře,“ řekla rozpačitě. „Když to teda nevadí, co je tak vtipného na Jasperovi a fialové?“

Než jsem stihl odpovědět, ze zadu auta se ozval smích.

„Co?“ ozvala se Bella.

„Fialový Jasper,“ zachichotal se ten malý uličník. „Ty máš sestřičku.“

Cestou, a vlastně i při nákupu, jsem se s malým pošťuchoval a škádlil vlastně skoro stejně jako s Emmettem. Jediný rozdíl byl asi v tom, že jsem do něj nemohl fyzicky šťouchnout a dobírat si ho kvůli jeho holce, ale jinak to bylo skoro stejné, až se mi nechtělo věřit, že je tomu klukovi teprve pět.

 

 

 

„Konečně usnul,“ řekla Bella tiše, když za mnou přišla do obývacího pokoje. „Děkuji,“ dodala, když dosedla do křesla naproti mně. Schválně jsem si sedl na sedačku, protože jsem doufal, že si sedne vedle mě a konečně ji budu mít trochu blíž. Po obchodech jsme sice chodili vedle sebe a někdy mě i chytla za ruku, ale vždy jen na chviličku tak, aby to Eda neviděl, a když se otočil, pustila mě.

„Za co děkuješ, všechno dostal Eda,“ namítl jsem.

„Nemusel jsi mu toho kupovat tolik, není zvyklý na...“

„Rád jsem mu udělal radost a pro mě je to maličkost.“

„Ale pro nás ne,“ trvala na svém.

„Bello, nechci se hádat o malichernostech,“ zaprosil jsem. Konečně jsem měli čas jen sami pro sebe a nechtěl jsem ho plýtvat hovorem o takových věcech.

„Malichernostem?“ opáčila. „Vždyť jsi mu koupil celý nový šatník a to auto, knížku, hru a nezapomínej na tu cukrárnu.“ Neodpověděl jsem a jen se naléhavě díval do jejích nádherných lehce rozhořčených očí.

„Omlouvám se,“ řekla nakonec. „Nejsme...“

„Na to zvyklí,“ dokončil jsem za ni. „Přál bych si, abyste si zvykli. Je to tak moc?“

Prudce vdechla překvapením: „Není to moc. Já jen... Musím se to naučit.“

„Můžeme začít tím, že si sedneš vedle mě?“ Překvapeně zamrkala. „Prosím,“ dodal jsem.

Zčervenala a konečně si sedla vedle mě a chytila mě za ruku. Neodolala jsem a políbil ji na konečky prstů a přivoněl k ní.

„Nevím jak si na to všechno zvyknout... Jak to zařídit... Zorganizovat. Je tak málo času, který ti můžu dát.“ Ani netušila, kolik pravdy se v tom skrývá, ale ona nemluvila o dnech, měsících či letech tak, jak jsem to vnímal já. Ji tížily hodiny, které chtěla strávit se mnou. „Zatím jsem všechen svůj volný čas trávila s Edwardem nebo plánováním, co s ním podniknu. Nechci ho šidit, ale zároveň nevím, jak ve svém životě najít čas pro tebe, a přitom si tolik přeji být s tebou a sama.“

To přiznání ve mně vyvolalo neodolatelnou touhu ji obejmout a políbit. Byli jsme sami, nebylo tedy nic, co by mi v tom mohlo zabránit. Její oči i rty mě k sobě volaly a já se rozhodl přestat váhat a čekat ještě na další znamení. Naklonil jsem se, abych konečně poprvé políbil Bellu. Dech se jí zadrhl a já to bral jako povzbuzení a... Objala mě a pevně se ke mně přitiskla.

„Dej mi čas,“ zašeptala a já překvapeně přikývl.

„Máš ho, kolik jen budeš potřebovat. Když budeš souhlasit, rád se postarám o naše společná odpoledne pro tebe i Edu.“

„To bys udělal?“ vyhrkla a podívala se mi do očí, čímž se ode mě, k mé nelibosti, odtrhla.

„Jen když budu mít tvé svolení.“

„Samozřejmě, že máš mé svolení. Chci s tebou být jen sama, nevím jak to všechno zařídit.“ Najednou jsem v jejích očích zahlédl jakousi jiskru, po které následně zrudla.

„Něco tě napadlo?“

„Ano, ehm,“ kousla se do rtu, uhnula pohledem a já začal šílet jako už tolikrát, že zrovna její myšlenky jsou mi utajeny.

„Povíš mi to?“

„Je mi to hloupé.“

„Šílím z toho, že zrovna tvoje mysl je pro mě tichá. Prosím, už mi to řekni.“

„No, víš... Co děláš v noci?“

Tím dotazem mě zaskočila, protože do minulé noci jsem trávil noční čas na stromě, který byl naproti Bellině ložnici, a sledoval jak spí. Moje rozhodnutí, že se k ní budu chovat s co největším ohledem, protože bych ji rád nazýval svou snoubenkou, změnilo můj přístup, ale netušil jsem, jak dlouho to vydržím.

„Různě. Někdy si čtu nebo poslouchám hudbu nebo jdeme na lov. Jak víš, tak nemůžu spát,“ pokrčil jsem rameny a snažil se působit uvolněně.

„Vím, že nemůžeš spát, a tak mě napadlo... Nerada bych, aby to vyznělo špatně... Asi bych si měla dojít pro něco k pití,“ prudce se zvedla a odešla do kuchyně.

S vytřeštěným pohledem jsem ji sledoval neschopen slova. Řešili jsme, jak trávit čas jen sami dva, a ona přijde s tím, co dělám v noci, když nemůžu spát. Zatím jsme se ani nepolíbili a ona chce se mnou strávit noc?!

Nemohl jsem si na nic stěžovat, bylo to splnění všech mých přání, ale to přeci nejde. Ne po tom, co jsem si předsevzal. Ne tak brzy. A už vůbec ne, když ona je křehká lidská žena.

Jenže v pozadí všech těch námitek mi běžely všechny ty necnostné představy jako každému zamilovanému muži, když od své vyvolené dostane takovou nabídku.

Tvář měla stále rozpálenou, když se objevila zpátky ve dveřích se sklenicí vody, ze které pomalu upíjela. Atmosféra mezi námi začínala být napjatá a já zvažoval, jestli se mám rozloučit nebo se na ni vrhnout.

Musela to vycítit, protože řekla: „Jsme spolu jen jeden den a já nechci nic uspěchat, ale když nespíš...“

„Smím ležet vedle tebe a dívat se, jak spíš?“ pronesl jsem nevěřícně částečně natěšeně, že dostávám svolení k tomu, co jsem ještě donedávna dělal tajně, a ještě jí budu blíž, a částečně zklamaně, že nemůžu získat víc.

„Ano,“ téměř zašeptala. „Mohl bys mi o sobě vyprávět, než usnu. Tedy... Jestli máš něco jiného, pochopím to,“ svěsila ramena a chystala se odejít zpátky do kuchyně.

V tu ránu jsem zapomněl na nějakou lidskou rychlost, vrhl se k ní a opatrně ji objal kolem pasu: „Nikdy nikdo a nic pro mě nebude důležitější  než chvíle s tebou.“

Zase jsme si byli tak blízko a já ji toužil k sobě přitisknout ještě blíž. Okusit její ústa... Místo toho mě pohladila po tváři a nejistě se zeptala: „Nebude ti vadit, že nechci nic víc?“

„Jsem ti vděčný za čas, který mi chceš dát, a ať se propadnu, jestli mi cokoli bude vadit.“

Potěšený, ale stále váhavý pohled jejích očí mě mátl. Že by si to rozmyslela? Nebo se bojí, že si to v ložnici rozmyslím já?

„Bello, přísahám, že bych nikdy neudělal nic, s čím bys nesouhlasila.“

„Určitě?“ Takže jsem se trefil.

„Mám být upřímný?“ Přikývla. „Vidím, jak moc jsi unavená.“ Oplatil jsem jí pohlazení tváře tak, jak ona už mnohokrát pohladila mě. „Nejraději bych tě popadl do náruče a sám uložil pod peřinu stejně, jako ty ukládáš Edu. Ale vím, že to není něco, co by ti mohlo být příjemné, a proto to neudělám. Sama jsi řekla, že jsme spolu teprve krátce, a navíc má náruč je studená a tvrdá,“ pustil jsem její pas a o krok ustoupil. „Nechci, aby ses cítila nepohodlně.“

„Udělej to,“ zajíkla se.

„To říkáš jen proto, že mi chceš udělat radost,“ zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou.

„To není moje jediná motivace, taky jsem hrozně unavená a...“ Přistoupila ke mně blíž se sklopenou hlavou. „Chtěla bych usínat ve tvé náruči.“

Zaváhal jsem, ale když jsem pochopil, jak se cítí zahanbeně z možného odmítnutí, nemohl jsem odolat a opatrně ji zvedl. Při tom jak se její tvář blížila k mé, zvedly se i její oči. Naše pohledy se setkaly a já ji pomalým krokem odnášel po schodech do její ložnice. Slyšel jsem srdce tak blízké tomu mému jak buší jako zvon a krátící se dech. Přesto vypadala uvolněně a spokojeně. Žádný strach, žádné obavy. Věřila mi a milovala mě. Bylo mi jedno, jak dlouho to bude trvat a kam až bude ochotná se mnou zajít. Věděl jsem, že budu vítat každý její rozmar, dokud mě bude chtít a dokud mi to bude dopřáno.

Když jsem ji ukládal na postel a skláněl se nad ní, byl jsem najednou tak blízko jejích rtů a málem jsem jim podlehl, kdyby se její ruka nedotkla mé tváře a palcem nepřejela přes můj spodní ret. Smutně se usmála a vzdychla.

Netušil jsem, co to znamená, ale dnes nebyla vhodná doba na otázky. Snad jednou přijde. Snad ji jednou budu smět políbit jen tak lehce, že to třeba ani neucítí. Snad náš společný čas bude delší, než si vůbec dovolím doufat...

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

emam

5)  emam (04.07.2014 19:24)

Děkuji za vaše příznivé ohlasy
wodwar, nevím jestli bude další, ale možná tě překvapím něčím jiným;)
Kate, nepřeháněj!!!

Kate

4)  Kate (02.07.2014 23:07)

Fialový Jasper - sestřička. Pošťuchování Edwardů bylo
Taková jemná, milá, až krásně pohádková povídka. Mě hrozně baví, když se někdo hrabe postavám v hlavě, což dělám i já, takže se mi to mooc líbilo.
Líbí se mi, jak skládáš věty, jak si hraješ se slovy. Poznám, když někdo dává do povídek kus ze sebe. ;)
Emí, překrásná, kouzelná povídka. Dvěma slovy - Mistrovské dílo!

wodwar

3)  wodwar (02.07.2014 13:29)

Pěkné, moc pěkné. Jemné, kouzelné. Upíří image a to, jak Edward přemýšlel, že je to s Edou jako Emmetem, akorát ho nemůže pošťuchovat fyzicky a dělat si legraci kvůli jeho holce, rozhodně pobavilo :).
Jsem zvědavá, jaký další okamžik si vybereš pro nadcházející kapitolu.

2)  ada1987 (01.07.2014 22:13)

SestraTwilly

1)  SestraTwilly (01.07.2014 20:22)

Pohľad Edwarda nemá chybu,jeho myšlienové pochody,jeho boje so svojou vášňou,jeho neistota nad tým,že jej nevie prečítať myšlienky.Veľmi pekná kapitolka Ema. :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek