Sekce

Galerie

/gallery/Noviciát.jpg

Těsně před složením svých slibů se Isabella vrací do světského života, aby doprovodila svou sestru k manželskému životu. Zpět do kláštera přichází změněná, z nadšené budoucí nevěsty Kristovy je bloumající stín. Ztracená ve svém neštěstí ani na nic nečeká, ale přesto něco/někdo přijde.

aneb jak jsem se bavila ve vedru na den otců ;)

 

 

Nešlo o žádnou velkou událost, alespoň z pohledu vyšší londýnské společnosti. Sice spojení rodiny lorda Erharma s rodinou policejního komisaře Swana způsobilo malý skandál, ale od oficiálního zasnoubení uběhl celý rok. Proto svatba samotná nechávala londýnské občany nevzrušené.

Přesto pro rodinu komisaře Swana šlo o událost století. Jejich starší dcera se po nemalém úsilí paní Swanové stane manželkou lorda. Sice rodina Erharmova nebyla nijak zámožná, ale to mělo vynahradit věno budoucí paní Erharmové. Všichni si jen lámali hlavu, jak je možné, že rodina policejního komisaře byla schopná dát dohromady natolik vysokou sumu, aby nějaký lord byl vůbec ochotný vzít si jednu z jejích dcer. Paní René Swanová přinesla menší věno svému manželovi, o které se bedlivě starala a nechala ho narůstat. Ale kdyby neupřednostnila jednu dceru před druhou, nikdy by se ani jedna z nich neprovdala.

Starší dcera Manuella měla to štěstí, že jí matinka předurčila šťastný rodinný život. Přála si pochopitelně pro obě dcery to nejlepší. Proto, když se jedna měla dobře vdávat, druhá se musela uskromnit. Vzhledem k tomu mladší dceru Isabellu čekala kvalitní výchova v klášteře a následně církevní život. Na přelomu 18. a 19. století šlo již o středověké pojetí výchovy, ale Isabella se přání matky nebránila.

Důvodem její odevzdanosti takovému osudu byla záliba v literatuře. Bohužel, omezená knihovna Swanových obsahovala pouze životopisy světců a Bibli. Pro mladou dívku plnou ideálů a snů se tak řeholní život stal vhodnou náplní jejího života.

U milosrdných sester v klášteře Panny Marie Milosrdenství v Handsworthu strávila nejen své dospívání, ale rozhodla se, že zde bude i po zbytek svého života. Do noviciátu ji matka představená přijala před dvěma lety. Složení slibů se tedy blížilo a Isabellu čekala poslední návštěva v rodném domě. Nešlo jen o zdvořilé rozloučení s rodiči a sestrou. Její úloha byla důležitá při přípravách svatby.

Obřad samotný se konal v malém kostelíku v západní části Londýna. Následná slavnostní večeře a ples se odehrávaly v ženichově domě, kde byly pro takovou událost vhodné prostory.

Ples byl v plném proudu a překrásná nevěsta neopouštěla parket. Naproti tomu její úslužná sestra se ani nepřiblížila pánské společnosti. Poté, co se všemi přítomnými dámami přátelsky porozprávěla, odebrala se do knihovny. Ani nezpozorovala, že ji jeden z přítomných gentlemanů pozoruje a sbírá odvahu, aby ji oslovil. I kdyby k ní přišel a požádal ji o tanec, neuspěl by, v jejím postavení budoucí nevěsty Kristovi nebylo něco takového vůbec přípustné.

Isabella našla knihu, o které slyšela při rozhovoru s Jane, přítelkyní z dětství. Jane totiž vyšel její první román. Isabella se nemohla dočkat, až se seznámí s dílem někoho, koho zná téměř celý život. Zvědavě knihu otevřela a již za chůze začala číst první řádky. Dosud nečetla nic jiného než církevní knihy a nyní se jí dostal do ruky román. Svět najednou začínal nabírat nové rozměry.

„Jaké knihy se čtou v nebi?“ ozval se za ní mužský hlas.

Isabella se lekla, až jí kniha vypadla z rukou.

„Prosím?“ zašeptala rozpačitě, když se otočila.

Mladý muž rychlým pohybem zvedl knihu ze země, zvědavě se díval na její název.

„Netušil jsem, že andělé čtou Austenovou,“ s pobaveným úsměvem jí knihu podával.

Dívka byla natolik vyvedená z míry, že se nezmohla ani na slovo. V pánské společnosti se téměř nevyskytovala a teď je s mladým gentlemanem a navíc sama v místnosti. Jedinou odpovědí byla její červená tvář.

„Odpusťte, nechtěl jsem vás polekat. Ale nemohl jsem nechat odejít anděla bez povšimnutí.“

„Já...,“ snažila se nesměle promluvit, „nejsem žádný anděl.“

„Jste si jistá? V tom případě musíte být světice. Vždyť vaši podobu mají obrazy svatých.“

„Jistě se mýlíte. Moje hříšná mysl se jistě nemůže svatým rovnat.“

Mládenec se zamyslel a zkoumavě si ji prohlížel. Pod jeho naléhavým pohledem se mladé slečně rozklepaly nohy a celá polekaná klopýtla dozadu. Štěstí bylo, že se za ní nacházelo měkké pohodlné křeslo, ve kterém našla útočiště.

„Neznám vaši mysl, ale nevěřím, že by v ní mohly být hříšné myšlenky,“ řekl gentleman rozhodným hlasem.

„Jistě se pletete. Ne nadarmo při mši svaté říkáme, že hřešíme myšlením, slovy i skutky,“ snažila se protestovat, ale její hlas nezněl příliš přesvědčivě.

„Nevěřím, že vy byste byla schopna činit něco hříšného. Na hříšný skutek je vaše tělo příliš slabé a na hříšná slova jsou vaše ústa příliš něžná. Ne, vaše mysl není hříšná, ale svatá.“

„Jak můžete ke mně takhle mluvit. Tak se hovoří v kostelech a ne k cizím ženám.“

„Odpusťte mi, paní. Já jsem velký hříšník. Snad byste za mě mohla utrousit nějakou tu modlitbu,“ jeho radostný výraz posmutněl. Přesto sebral odvahu a přistoupil k ní blíže.

„Pane, tomu nevěřím. Vypadáte jako slušný člověk a když opomenu vaši přítomnost zde, jistě jste nic zlého neučinil,“ snažila se uchlácholit toho okouzlujícího cizince.

Jeho oči na chvíli potemněly, ale za okamžik zase získaly hravé jiskry.

„Má přítomnost ve vaší společnosti patří nejspíš mezi mé největší hříchy. Vždyť jen skutečný ďábel může pokoušet svatou.“

Nechápavě zamrkala svými dlouhými řasami a snažila se nalézt vhodnou odpověď. Slov se jí však nedostávalo, proto raději mlčela a čekala na vysvětlení.

„Musíte mi slíbit, že alespoň v jedné vaší modlitbě na mne vzpomenete.“

„Ráda, ale nevím, proč zrovna na mé přímluvě Vám tolik záleží?“ divila se.

„Snad jen modlitba svaté může spasit hříšníka jako jsem já. Navíc, budu mít jistotu, že alespoň jednou se objevím ve vašich myšlenkách,“ poklekl jí k nohám.

„Prosím vás, postavte se, nemám právo, abyste klečel u mých nohou,“ snažila se ho zvednout, ale její snaha byla marná.

Chytil ji za ruce a s prosebným výrazem zašeptal: „Je pravda, že svatí plní přání i hříšníkovi?“

„Ano, když je jejich kajícnost opravdová,“ odpověděla znalecky.

„Prosím vás tedy, obdarujte mě, jako svatí obdarovávají poutníky po jejich dlouhé cestě. Slibuji, že pak již nechám svého největšího hříchu a nechám vás zde samotnou.“

„Jak bych já vás mohla obdarovat? Vždyť jako novicka nic nemám.“

Zaváhal. Lehce zavrtěl hlavou a povzdechl si.

„Ani jsem netušil, jak velký je můj hřích. Přesto prosím, svatá, obdarujte mě políbením a já vás už nechám jen vašemu osudu.“

Srdce se jí rozbušilo překvapením a zděšením zároveň. Opět omdlela do křesla, ale jeho ruce nepustila. Líbila se jí jeho společnost a jeho zvláštní slova. Ale políbit muže neuměla.

„Mně ztrápenému byste tak dala rozhřešení,“ naléhal.

„Nejsem svatá a i kdybych vám chtěla dát rozhřešení, neuměla bych to,“ zašeptala plaše.

„Dovolíte mi tedy, abych si je vzal?“

Hleděl jí do očí a ona do těch jeho. Ani nevěděla, že lehce přikývla. Zato on si drobného pohybu její hlavy všimnul. Nezaváhal a krátké políbení jejích rtů si ukradl.

„Děkuji vám, paní. Alespoň budu mít památku na setkání se svatou,“ omamně se na ni usmál a postavil se.

„Slíbil jsem, že po rozhřešení již přestanu hřešit. Budu se jen těšit ze vzpomínek na svůj hřích.“ Prsty si přiložil na rty, lehce se uklonil a odešel.

V knihovně seděla dívka, v klíně měla knihu, ale přes rozbušené srdce nevěděla o ničem. Celý svět se jí zastavil v okamžiku polibku. Snad ani ještě nevěděla, že je v místnosti sama.

 

 

Ples trval téměř do ranních hodin. Nebylo možné, aby sestra nevěsty šla spát dříve, než všichni hosté odejdou. Kromě péče o slavnost měla také důležité poslání. Musela zjistit, kdo byl ten záhadný gentleman, který ji v knihovně tak překvapil. Ač se stále otáčela a nejen pohledem ho hledala, nepovedlo se jí zahlédnout muže s bronzovými vlasy a bílou pletí. Ptát se na něj nikoho nemohla. Jak by vysvětlila jakýkoli zájem o mužské pokolení?

Jak hodiny běžely, její rozechvělé srdce začalo pociťovat zklamání. Sama nevěděla proč. Vždyť s neznámým strávila sotva pár okamžiků. Není možné, aby jí chyběl.

Po třetí hodině ranní se i nejotrlejší hosté rozhodli odebrat k spánku. Konečně i  Isabella mohla jít ulehnout, ale spánek bylo to poslední, na co měla pomyšlení. Rozhodla se tedy pro vycházku v zahradě. Letní vlahá noc byla na procházku v růžovém sadě jako stvořena. Celý dům spal, jen ona sama bloumala mezi květinami a v hlavě se jí honily vzpomínky na dnešní večer. Nejednou si prstem kroužila po rtech, kde ještě cítila jeho ledové rty, které v ní vyvolávaly horkost.

Došla až na konec parku k plotu, kde byla lavička. Nejprve si na ni chtěla sednout, ale místo toho nakonec poklekla vedle ní a ruce sepjala k nebi.

„Bože, proč až teď? Teď, když se mám za týden stát tvou nevěstou a ty mi dovolíš poznat touhu. Je to hřích něco takového cítit? Já si nepřipadám nijak špatná, naopak. Je mi tak krásně jako nikdy. Jen pomyšlení na to, že už ho nikdy neuvidím mě trápí víc, než všechny mé hříchy, ze kterých jsem se kdy zpovídala. Políbil mě sice on, ale kdyby mi to dovolil, neváhala bych již a políbení mu také vrátila. Jsem snad proto špatná?“

Její slova byla tichá, žádný člověk by ji neslyšel, i kdyby třeba vedle ní stál. Přesto ji někdo slyšel. Chtěl sice odolat opětovnému pokušení, ale její zpověď mu to nedovolila.

„Vy nemůžete být špatná. To na mě padá všechna vina,“ ozval se známý hlas za jejími zády.

Vylekaně vyskočila a hledala ve tmě, odkud se narušitel její modlitby ozval.

„Kde jste se tu vzal a jak?“

„Snad mi odpustíte, když použiji slova Romeova – na křídlech lásky přeletěl jsem zeď.“ A již jí hleděl do tváře.

„Neznám toho pána, ale slova používá krásná,“ usmála se na něj.

„Isabello,“ zašeptal toužebně a vzal ji za ruku. Polekaně se odtáhla.

„Jste příliš smělý, pane. Vždyť se téměř neznáme.“

„Ale naše rty se již důvěrně znají. Proto nebude snad vadit, když ty mé vaši ruku polaskají,“ vzal ji opět za ruku a políbil ji.

„Dal jste se od hříchu k veršování?“ smála se. „Nejsem si jistá, jestli si tak otevřete bránu do nebe.“

„Nebe je mi navždy zapovězené. Přesto mě má asi Bůh rád, když mi skrze vás dovolil nahlédnout do ráje,“ v jeho hlase nebylo po žertu ani stopy.

„Proč jste tady?“

„Musel jsem vás vidět. Slyšel jsem vaši modlitbu. Odpusťte mi, ale nemohl jsem dostát svému slibu a držet se od vás dál,“ pohleděl jí do očí a její ruku držel ve svých.

Dlouho nikdo nepromluvil. Jen slavík si hrál s líbeznou melodií někde v jejich blízkosti...

„Proč jste se vrátil? Mé políbení jste si již vzal, nemám už nic, co bych Vám mohla dát,“ její hlas byl tichý téměř jako jemný letní vánek. Styděla se mluvit o takových věcech.

„A přesto jste mi dala mnohem víc, než říkáte, ale nemusíte se bát, dlužníkem nezůstanu.“

„O čem to mluvíte?“

„Kdyby doteď pro mě existovalo nebe, nyní bych si jistě zasloužil to neodvratitelné zatracení, které mě čeká. Ale nemůžu to neříct... Isabello, miluji vás.“

Hlava se jí zatočila. Cítila se neskonale šťastná, ale zároveň zděšená.

„Proč mluvíte o zatracení? Láska je přeci od Boha a Bůh nás miluje. Nemohl jste udělat nic, čím byste si nebe nezasloužil. Vaše duše je jistě bez poskvrny,“ řekla přesvědčeně.

„Mou duší se netrapte. Není o co stát. Věnujte mi těch pár chvil dnešní noci, než se budeme muset rozloučit.“

„Chcete odejít?“ zajíkla se z té představy.

„Nechci vás opustit, ale nepatřím do vašeho života.“

„Ale mohl byste do něj patřit, když byste o to stál,“ zklamaně sklopila hlavu, ale nedovolil jí, aby se dlouho dívala do země místo do jeho očí. Lehce jí zvedl bradu nahoru a palcem přejel po rtech.

„Neřekl jsem před chvílí, že vás miluji?“ usmál se na ni něžně.

„Ano, ale proč...,“ nenechal ji domluvit.

„Ani má láska mě neopravňuje k přítomnosti ve vašem životě.“

„Ale má láska ano, také vás miluji.“

„Já vím a děkuji za to. Nikdy jsem o něčem takovém ani nesnil, ale ani to nestačí.“

„Proč?“

„Démon nesmí svést anděla. Svět by se pak zhroutil.“

„Ale já nejsem ani anděl a ani svatá,“ naléhala.

„A jak víte, že já nejsem ďábel?“ oči mu potemněly.

„Vy nemůžete být...,“ nedokázala ani doříct.

Zlehka ji políbil na čelo. „Dovolíte mi být dnešní noc s vámi?“ zeptal se nesměle. „Slibuji, že vám nehrozí žádné nebezpečí.“

Naprázdno polkla a rychle souhlasně pokývala hlavou.

„A ráno?“ ptala se ztrápeně.

„Půjdeme každý svým životem s krásnou vzpomínkou na jednu noc.“

„Ale já nechci,“ zabořila mu tvář do překvapivě tvrdé a studené hrudi. Přesto se neodtáhla.

„Já vím, nejdražší, ale je to tak správně,“ objal ji a políbil do vlasů.

Jen co ucítila jeho rty, zvedla hlavu, aby mohla ukradnout políbení. Nezdráhal se. Nebylo to jako poprvé v knihovně. Byl to dlouhý polibek na rozloučenou. Jak dlouho tak stáli? Těžko říct, ale až příliš brzy začal zpívat skřivan.

Nechtěla ho pustit, ale byl silnější.

„Musím jít,“ zašeptal.

„Ne, já...,“ nevěděla, co říct, aby ho přesvědčila. Slzy se jí nahrnuly do očí.

„Neplačte, chci si vás pamatovat s usměvavou tváří,“ prstem se jí snažil zvednout koutek. Pokusila se mu vyhovět, ale moc se jí úsměv nezdařil.

„Dáváte mi opravdu sbohem?“ hlas se jí chvěl.

„Musím, ale nikdy na vás nezapomenu, Isabello.“

„Jak znáte mé jméno, když nás nikdo nepředstavil?“

„Mé tajemství. Také odpověď na vaši další otázku si nechám pro sebe.“

„Proč mi nechcete říct své jméno?“

„Bude se vám lehčeji žít, když se s ním nebudete trápit. Rychleji zapomenete.“

„Ale já nechci zapomenout. Řekněte mi ho, prosím?“

Místo odpovědi si ji přitáhl blíž k sobě a políbil.

„Prosím, dala jsem vám své srdce. Snad si zasloužím alespoň znát jeho majitele,“ nejspíš kvůli té slze, co jí utekla z očí, jí vyhověl.

Ztěžka vzdychl a odpověděl: „Edward.“

 

 

Od svatební noci uběhly tři dny. Pro někoho krátká doba, pro zamilovaného nekonečně dlouhá. Po návratu do Handsworthu byla na Isabelle znát podivná změna. Dříve radostná a upovídaná dívka nyní chodila po chodbách jako ve snách. Sama s nikým hovor nezačala. Všimly si toho všechny sestry od Panny Marie Milosrdenství. Nikdo se jí však na nic neptal. V neděli měla složit své sliby a zcela se tak oddat řeholnímu životu. Proto se sestry domnívaly, že rozjímá a připravuje se na svůj vstup mezi Kristovy nevěsty.

Celé dny se Isabella trápila nad ztraceným štěstím, které prolétlo jejím životem jako padající hvězda. Zazářilo a bylo pryč, ani přát si nic nestihla.

Zármutek byl na její tváři již od toho rána, kdy poprvé ve svém životě v noci neulehla. Její trápení se ještě víc prohloubilo, když ve své cele měnila světský šat za řeholní oděv.

Celodenní práci na zahradě či pravidelné modlitby nevnímala ani neprožívala jako dříve. Její myšlenky se stále vracely k růžovému sadu a jedné teplé letní noci, kterou prožila v chladném náručí. Bylo jí jedno, co nebo s kým dělá. Jen samota její cely poznala její smutek v podobě slz, kterými si máčela polštář.

Odzpívané večerní nešpory doznívaly kostelní věží, když se sestry začaly rozcházet chodbami do svých cel. Dlouhý letní den poskytoval dostatek světla. Svíčky tak mohly být ušetřeny na zimu. Nad touto skutečností se společně radovaly sestra Marie Ignácie a sestra Benedikta. Dříve to byly Isabelliny blízké společnice, nyní ji však jejich rozhovor neoslovil. Když za sebou zavřela dveře své cely, zavřela oči, aby mohla opět vidět zlatý pohled v bělostné tváři s pokřiveným úsměvem. Znovu cítila ledové rty na jejích a sladkou vůni omamující její smysly. Skácela se na postel, kde zabořila hlavu do polštáře, aby tlumil její nářek. Slova modlitby k Bohu, která jí dříve byla útěchou,  ji dávno nenapadala. Že slunce již zašlo, ani nepostřehla, a jen se dál utápěla ve svém zoufalství.

„Isabello,“ ozval se ten známý sladký hlas, ale nevěřila, že ho opravdu slyší. Spíš za přelud její vlastní mysli považovala to oslovení. Proto nezvedla hlavu a jen se ještě více rozeštkala.

Dvě studené ruce ji zvedly do mužského náručí, aby se utišila. Nevěřícně zamrkala, aby prohlédla přes slzavý závoj.

„Nechtěl jsem porušit vám daný slib, ale nedokázal jsem být od vás dál než pár mil. Váš nářek mě k vám přivedl. Odpusťte mi, ale nemohl jsem nepřijít,“ prsty jí stíral slzy z tváří.

„Edwarde,“ vzdychla spokojeně. Bylo jí jedno, že se to nesluší jak k jejímu stavu novicky, tak k jejímu stavu svobodné ženy. Objala ho kolem krku a přitiskla se k němu jak jí jen unavené tělo dovolilo.

„Odpouštíte mi tedy?“ ptal se jí potěšeně.

„To vy mi musíte odpustit,“ zašeptala do jeho ramene.

„Vám není co odpouštět, anděli.“

„Mýlíte se. Myslela jsem, že jsem vám dala srdce, ale to nebylo všechno. I má duše je vaše. Je mi jedno, jestli jste třeba samotný ďábel. Prosím, vezměte mě sebou, ať je to kamkoliv.“

Odtáhl ji od sebe, aby jí mohl pohlédnout do tváře a ujistit se tak o pravdivosti jejích slov. Sebejistě mu oplácela upřený pohled. Když viděl, že neustoupí, zamračil se.

„Nemůžu vás odsoudit k nesmrtelnému životu v zatracení. Někdo tak čistý a krásný jako vy si to nezaslouží.“

„Zasloužím si tedy trpět v životě vaší nepřítomností?“ vyhrkla zoufale.

Její bolest ho trápila jako jeho vlastní a snad ještě víc. Tolik si přál vyhovět jejímu přání.

„Vždyť ani nevíte, co jsem zač,“ chtěl ji odradit.

„Již jsem říkala, že na tom nezáleží. Já jen vím, že nemůžu žít bez vás. Pokud mě opět opustíte, jistě zemřu,“ zanaříkala a znovu se vrhla tváří na svůj polštář.

„Nejdražší Isabello, nemůžu vidět vaše utrpení,“ opět ji zvedl k sobě do náruče. Slzy s tváří jí slíbal a po chvilce váhání se rozhodl. „Pokud to myslíte doopravdy, zítra v tuto hodinu pro vás přijdu. Vezmu vás odtud a vše vám vysvětlím. Ale pokud se mnou půjdete, již není cesty zpět.“

Rozzářila se jako polední slunce. „Ano, zítra vás budu čekat.“

„Přijdu, ale můžete si to ještě rozmyslet. Nebudu se zlobit.“

„Nemám si co rozmýšlet. Jste můj život.“

„A vy můj,“ políbil ji vroucně na rozloučenou.

 

Tak jako se loď vrací do svého přístavu, tak i Edward se vracel druhý večer ke své Isabelle. Našel ji tam, kde ji zanechal. Čekala na něj, ale kdosi jemu podobný a přeci tolik odlišný ho předběhl.

Ležela na svém lůžku, bledší než on sám. Byla bez života, bez kapky krve. Vzal její tělo do svých roztřesených rukou a  zoufalstvím šílený ji odnášel pryč. Nesl ji po stopách jejího vraha, aby ji měl jako důkaz. Důkaz, že existovala žena, do které se byl schopen zamilovat a která byla ochotná pro něj zemřít. Zemřela kvůli němu, jak jinak mohlo k tomu ohavnému skutku dojít, než že někdo šel po jeho pachu až k ní.

Dopadl tu zrůdu. Její tělo ještě nevychladlo.

„Ale příteli, proč nosíte zbytky s sebou?“ ptal se ho s úsměvem bledý muž s krvavými duhovkami.

Neodpověděl, jen něžně položil její tělo a vrhl se s vrčením na jejího vraha.

 

 

 

Volné pokračování Na louce/Očistec

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

emam

18)  emam (23.07.2013 23:48)

Fanny, díky

Fanny

17)  Fanny (22.07.2013 18:28)

Krásné opravdu povedené. Mělo to své kouzlo i váhu.

emam

16)  emam (10.07.2013 20:14)

Marvi, děkuji

Marvi

15)  Marvi (09.07.2013 20:12)

No teda SE jsem taky nečekala, ale práce je to moc pěkná, klobouk dolů ;) ;) ;)

emam

14)  emam (09.07.2013 17:54)

hanko, děkuji za tak pozitivní komentář. Moje milá tchýně (a to bez ironii) dělala korekturu a už asi týden se tím koncem trápí. Dokonce mi vnukla myšlenku volného pokračování. Takže možné je vše;)

13)   (09.07.2013 16:40)

moc milý příběh , hezká čeština a volba jazyka odpovídající době a atmosféře - užila jsem si to , a konec ... tak nějak mi přišel logický, jinak bys musela psát další kapitoly
možná příště
díky

emam

12)  emam (09.07.2013 13:25)

ST, ještě že to nebylo úplně nalačno:) Děkuji!

SestraTwilly

11)  SestraTwilly (09.07.2013 11:54)

Emam,vyrazilo mi to dych,nesmieš mi spôsobovať
také šoky ešte pred obedom. Inač zaujímavá poviedka


Ak môžem odpovedať za HMR ču,tak práca jej nedovolí
spávať(nočné)

emam

10)  emam (09.07.2013 09:51)

HMR, takže se zá,ěr zdařil . Díky za komentář. Můžu se zeptat, co tě přivedlo k četbě v půl páté ráno?! To je přeci víc než smrtelná hodina na vstávání...

HMR

9)  HMR (09.07.2013 04:27)

jo! no, přiznávám,že jsem se na povídku s tímhle názvem těšila... a po komnetářích jsem už byla celkem připravena na konec... ale stejně to byl šok!

emam

8)  emam (08.07.2013 23:22)

Anna, to patří k tomu konci nebo celkově?

Anna43474

7)  Anna43474 (08.07.2013 23:16)

:'-(

6)  marcela (08.07.2013 14:50)

Je to dokonalé,takže ti ten SE odpustím,ale jenom pro tentokrát!!!!
Překrásná kapitola.

emam

5)  emam (08.07.2013 13:16)

tamias01, hlásím, že všechny další nápady v mé hlavě mají šťastný konec. Ale neručím za to, co má hlava vytvoří zítra:)
Mimochodem, "uvidíme" se večer?

tamias01

4)  tamias01 (08.07.2013 13:01)

Je to krásný i když smutný příběh. Doufám, že až si od tebe přečtu něco dalšího bude to mít šťastnější konec.

emam

3)  emam (08.07.2013 11:30)

Nejsem zastáncem unhappy endů, proto se za něj omlouvám. Ale když jsem viděla první díly Stmívání v TV nic jsem o tom příběhu nevěděla. (Moje novorozená dcera zabrala všechnu moji pozornost;)) Nevím proč, ale pořád jsem nějaký takový špatný konec čekala. Musela jsem se z toho příjemného zklamání aleposň vypsat

Rowana

2)  Rowana (08.07.2013 09:49)

Emam, ten mix, který jsi vyjmenovala, dal vzniknout opravdu kouzelnému dílku. Jen ten happy end mi tam chyběl. Takový konec jsem vůbec nečekala. :'-( To Bella jako fakt umřela? Úplně a dokonale? :( :'-(
Pěkně jsi to napsala. Teď mi to zas bude chvilku hučet v hlavě.

emam

1)  emam (07.07.2013 21:01)

Aneb co může vyplodit žena na mateřské ve vedru, když má ráda Shakespeara a Meyerovou, pod vlivem Belly si přečetla Austenovou a v mládí byla odkojena telenovelami... ;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek