Sekce

Galerie

/gallery/očistec.png

Volné pokračování Noviciátu od kterého uběhlo víc než dvě stě let. Mnohé se změnilo přesto jedno zůstává...

Přes dvě stě let uplynulo od doby, kdy sestry z kláštera od Panny Marie Milosrdenství v Handsworthu našly jednu celu prázdnou. Nebylo možné, aby Isabella odešla dveřmi, protože klášterní brána byla zamčená a jediný klíč měla matka představená, která celou noc tvrdě spala. Oknem také nemohla odejít, protože z druhého patra bez pomoci se žádný člověk nedostane.  Nikdo si tu záhadu neuměl vysvětlit. Proto hlavy pomazané začaly zkoumat, zda-li nešlo o zázrak, a jak šel čas, byla Isabella Swanová prohlášena za svatou. Davy kajícných poutníků navštěvovaly klášter a prohlížely si celu, odkud zmizela. Jenže žádný další zázrak se nekonal, a tak zástupy začaly řídnout, až se tato svatá ztratila kdesi v záplavě jiných světců.

Jen jeden muž na ni nikdy nezapomněl, ačkoli se na pouť do Handsworthu nikdy nevypravil. Nebyl důvod, Isabella tam již nebyla. Ale přesto se k ní modlil a hovořil s ní téměř pořád.

Jen on věděl, co se tenkrát opravdu stalo a kde leží její popel. Když plála pohřební hranice, přál si na ní ležet s ní a vykoupit se tak z hříchu, který považoval za nejtěžší ve své existenci. Proklínal se za to, že jí někdy vstoupil do života. Kdyby ji tenkrát neoslovil, kdyby jí netoužil být stále nablízku a neposlouchal její modlitby, kdyby jí neslíbil, že ji odvede z kláštera, kdyby... Přes dvě stě let se trápil těmi stejnými výčitkami a nenacházel útěchu.

Její smrt pomstil, zabil jejího vraha, ale klid mu to nepřineslo. Naopak se trápil ještě víc, protože poznal světici a chtěl jí být hoden. Jenže vrah nemůže ani doufat v přímluvu anděla.

Stranil se svým i lidem. Přesto, když viděl, že někdo potřebuje pomoc, neváhal a hned se nabídl či rovnou konal. Mnohdy ani lidé nevěděli, kdo je jejich zachránce. Nekonal tak kvůli potřebným, ale kvůli Isabelle. Pro její dokonalost, pro její lásku a čistotu.

Neklid mysli, ale i duše, ve kterou nevěřil, ho tentokrát dohnal na Nový svět do státu Washington, nedaleko malého městečka Forks. Tam na jedné skryté louce hledal alespoň trochu ztraceného klidu. Jediný způsob, jak něco takového nalézt, byla modlitba k jeho svaté.

„Isabello, lásko, dnes je to na den dvě stě dvanáct let, co jsem tě poprvé viděl a zničil tě. Nikdy mi nemůžeš odpustit, já vím, ani já si neodpustím.“

Byl krásný letní den bez mráčku, a přesto mu najednou prudký vítr zavál do tváře. Překvapeně se posadil a pozorně si prohlížel krajinu okolo sebe. Věděl, že je sám, neslyšel žádné tlukoucí srdce ani necítil ničí vůni. Jen jakýsi neodbytný pocit, že ho někdo pozoruje, ho nenechal v klidu rozjímat.

Po chvíli pozorování, kdy nikoho nenašel, se znovu položil do trávy a zavřel oči.

„Moje sladká Bello, kdybys tu byla se mnou, nemohlo by být na světě nic úžasnější než tvoje přítomnost na tak krásném a tichém místě.“

Na louku nikdo nepřišel, byl tam stále sám, přesto jakási sladká vůně naplnila jeho hlavu, až se mu zatočila. To se mu ještě nikdy nestalo. Celý zmatený se opět posadil a rozhlížel se po zdroji, ale nic nenašel. Jen jakýsi pták v dálce zazpíval veselou písničku.

„Vidíš? Už z toho přicházím o rozum,“ nešťastně si skryl tvář v dlaních.

„Edwarde,“ zaševelil vítr.

Překvapeně vyskočil na nohy a otáčel se dokola, aby ji spatřil. Cítil její pohled, její vůni, jako by byla vedle něj, ale ona tu nebyla a ani nemohla být.

„Edwarde,“ ozvalo se docela blízko, ale pořád nikoho neviděl.

„Bože, co to má být? Je to ještě nějaký další trest za všechno, co jsem udělal?“ zlomeně padl na kolena a křičel k nebi. „Nemohl si to vymyslet lépe. Nejen, že po ní toužím, ale teď už ji i cítím a slyším, a přesto už nikdy nebudu moci být s ní, a nebo jsem už vážně zešílel?“

„Edwarde, nikdo Vás nechce trestat. To jen Vy sám jste se rozhodl trápit a mně tím brát veškerou radost. Nebylo už toho dost?“ mluvila na něj.

Nevěřícně se podíval před sebe a nemohl uvěřit vlastním očím. Stála před ním tak, jako poprvé ji viděl na svatbě její sestry před tolika lety. Postavil se, aby si ten pohled mohl vychutnat, ale přiblížit se k ní si nedovolil. Bál se, aby ten sladký přelud nevyplašil a ona nezmizela.

Kdyby je někdo viděl, považoval by oba za pouhé zdání. Mladík stojící uprostřed louky, od kterého se odráželo sluneční světlo, a naproti němu dívka, kterou světlo procházelo, jako by ani neměla tělo. Stáli tam a dívali se jeden na druhého, protože ani jeden nechtěl ten okamžik toužebného shledání narušit obavami či strachem svého protějšku. Přesto cítili stísněnost pro toho druhého.         On nemohl na slunci schovat svou podstatu, proto se bál, aby ho nezavrhla. Ona byla dávno po smrti, proto se bála, aby jí neutekl. Až když mrak na okamžik zakryl slunce, odvážil se k ní udělat krok.

„Isabello,“ hlesl toužebně a natáhl k ní třesoucí se ruku.

„Milovaný, nemůžete se trápit pro věci, za které nemůžete. Už je to přeci tak dávno,“ usmála se na něj, ale ruku mu nepodala.

„Vždyť je to přeci moje vina, to, že jsi mrtvá a teď si jen sladký sen,“ s bolestí stáhl svou ruku zpět.

„Nejsem sen, zase se mýlíte, ale je to roztomilé,“ zasmála se. Znělo to, jako když se lehký vítr prohání v koruně stromu.

„Takže jsi skutečná?“ nechtěl věřit.

„Nejdražší, proč pořád hledáte, kdo jsem já. Mám větší starosti," podívala se na něj vážně.

„Co tě trápí, lásko? Řekni a já s tím skoncuji,“ přísahal.

„Vážně byste to pro mě udělal?“ rozzářila se.

„Jak jen můžeš pochybovat? Já vím, hodně se změnilo. Nejen má mluva, ale i já jsem zhrubl a zpustošil, ale to jen z tvojí ztráty. Má láska k tobě je pořád stejná. Miluji tě,“ přistoupil k ní, ale ona ustoupila.

„Já vím, můj drahý, já vím. Proto Vás prosím, kvůli naší lásce přestaňte již s tím,“ víc než její řeč ho žádal její ztrápený pohled.

Nerozuměl zpočátku jejím slovům a nebo možná nechtěl: „Jakže, mám tě přestat milovat? Nazýváš mě tolika sladkými slůvky a pak je chceš brát zpět?“ krk se mu svíral, když se jí ptal.

„Já neberu zpět svou lásku, jen Vás žádám, abyste vzal zpátky svou nenávist,“ dívala se na něj shovívavě.

„Co? Ale já...“

„Já vím, můj milý, že mě miluješ tak jako já tebe. V tom není žádné nedorozumění.“

„Ano, miluji, ale nezasloužím si tvoji lásku. Ne, já nikdy neměl vstoupit do tvého života. Když už jsem to ale udělal, měl jsem dodržet své slovo a nechat tě být po našem prvním políbení a už vůbec jsem neměl jít za tebou do kláštera,“ zase si vyčítal a s hlavou v dlaních se opět zhroutil na zem.

Sedla si kousek od něj, aby mu viděla do tváře.

„Proč si vytýkáte ty nejkrásnější okamžiky mého života? Copak byste mě raději nepoznal?“ snažila se lapit jeho pohled.

„Ne, to ne, já jen... Tolik bych si přál, abys zase žila. Já můžu za to, že tě zab...“ skočila mu do řeči.

„Můj krásný Edwarde, můžete snad za to, že se svět točí, že jsem se narodila, že jsem toužila a vždy budu toužit být s vámi?“

„I přesto co jsem ti udělal, chceš být se mnou?“ hlesl nevěřícně a konečně našel odvahu podívat se jí zase do očí.

Přikývla a natáhla k němu ruku. Chtěl ji za ni uchopit, ale dřív než to stihl, stáhla ji zase zpět.

„Musíte mi splnit mé přání,“ naléhala.

„Nerozumí,“ upřeně hleděl na svou nataženou ruku, která ho svou prázdnotou tížila. Tolik ji toužil sevřít ve svém náručí jako tenkrát.

Naklonila hlavu na stranu a zavřela oči: „Nenávidíte jednu osobu, kterou já bezmezně miluji. Ani nevíte jak to bolí. Mohl byste ji pro mě milovat?“ otevřela oči a zadívala se do těch jeho.

„Koho lásko, je snad ještě někdo jiný...“

„Nikdo jiný než Vy není, můj milovaný. A v tom je celá potíž,“ věnovala mu smutný úsměv.

„Ale já jsem tě zničil.“ Nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Mě ne, jen sám sebe ničíte již mnoho let. Tolik sebetrýznění by žádný člověk nevydržel.“

„Ty víš...“ vytřeštil oči, když si uvědomil význam všech jejích slov.

Zasmála se jeho zděšení, ale poté hned zas její tvář zvážněla: „Nemůžete za to, co se mezi námi přihodilo a ani za mou smrt. Můžete jen za to, a jak se k sobě chováte a mě tím zraňujete. A přesto není mi milejší bytosti než jste vy.

Edwarde, já vím, že jste se ztratil, ale snad existuje ještě možnost, abyste našel cestu. Prosím.“

„Tak rád bych ti vyplnil všechna přání, ale v tomhle případě nevím jak. Ano, nenávidím se. Kvůli mně jsi přišla o život, kvůli mně už nikdo neslyšel tvůj smích a tvá laskavá slova, kvůli mně...“

„Dost!“ vykřikla. „Chcete mě trápit?“ zaúpěla.

„Ne, tebe ne. Promiň, ale je to moje vina,“ složil si ruce na prsa a zamračeně sledoval zem.

„Neříkám, že jste bez poskvrny. To žádná žijící bytost, ale za všechny hříchy jste přeci již dávno zaplatil v očistci, který jste si sám přisoudil na víc než dvě stě let. Není to přespříliš dlouhá doba?“

Přemýšlel nad jejími slovy, vzpomínal na ta léta utrpení a odříkání, která si sám uložil, ale každá jeho myšlenka končila u ní.

„Ty mi odpouštíš?“ vzhlédl.

„Nemám, co bych vám odpustila, můj milovaný. To musíte udělat sám.“

Zoufale se jí zahleděl do očí: „Já to nedokážu.“

Vstala: „Dokázal byste kvůli mně milovat bytost, která je pro mě nejdražší?“ Bez váhání přikývl. Pro ni by přece dokázal všechno.

Natáhla k němu ruce. V ten okamžik vyskočil na nohy a chtěl ji za ně uchopit.

„Ještě počkejte. Když mu odpustíte budete moci jít se mnou.“

„S tebou půjdu i do horoucích pekel,“ přísahal.

„Čeká nás něco jiného,“ záhadně se usmála. „Ale musíte mému milovanému odpustit.“

„Pro tebe odpouštím všemu a všem. K nikomu nechovám zášť,“ řekl odhodlaně.

„Opravdu?“ zkoumala ho pohledem.

„Už není, co odpouštět. Vše je zapomenuto.“

„Pojď ke mně, můj nejdražší,“ radostně se zasmála a pozvala ho do své náruče. Nedočkavě ji pevně objal.

Mládenec odrážející slunce se tiskl k dívce, jejíž tělo prosvítalo, a tu se začali měnit v jeden jediný sloup světla zářící víc než slunce vpoledne. Osvětlili celou louku i přilehlý les a pak se po paprscích začali vznášet do nekonečna. Konečně navždy spolu.

 

 

Věnováno mé drahé tchýni, která mi pomáhá s korekturou, aby se už na mě nezlobila pro ten špatný konec Noviciátu...

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

13)  HMR (22.08.2013 00:42)

Nenávidíte jednu osobu, kterou já bezmezně miluji. Ani nevíte jak to bolí. Mohl byste ji pro mě milovat?

emam

12)  emam (07.08.2013 20:36)

helo a Anno, moc děkuji za

Anna43474

11)  Anna43474 (07.08.2013 17:52)

10)  hela (07.08.2013 13:09)

nádherné pokračování a zakončení

emam

9)  emam (06.08.2013 22:08)

ST, tohle často říkám mému muži, když mě chce trápit horory nebo jinak psychicky náročnými dílky Asi máš o té podobnosti pravdu

SestraTwilly

8)  SestraTwilly (06.08.2013 22:06)

Vďaka bohu za tvoju svokru,konečne happy end.
Pekná poviedka. V živote je dosť trápenia,načo sa
trápiť aj v literatúre.:)

Marvi

7)  Marvi (06.08.2013 20:03)

Nádherné pokračování, poklona!!!

emam

6)  emam (06.08.2013 19:58)

Dámy, děkuji za laskavé přjetí tohoto dílka

Rowana

5)  Rowana (06.08.2013 19:01)

A tak se ze dvou bytostí - Ona a On, stala bytost jediná - Oni.

4)  marcela (06.08.2013 15:19)

Nádhera.Promiň ,nenapadají mě jiná slova.Snad jenom,že blahořečím Tvé tchýni,že tě k tomuto pokračování donutila.

Kate

3)  Kate (06.08.2013 15:18)

Udělala jsi dobře, Em, že jsi to takhle zakončila. Taky nemám ráda špatné konce a tohle mě potěšilo, já jsem prostě na happy endy. Moc se mi líbilo to vyjádření Edwardova sebemrskačství a to, jak se mu s tím ona snažila pomoci a vykoupit ho z toho. :) Bylo to super!

tamias01

2)  tamias01 (06.08.2013 14:52)

Moc se mi pokračování líbí sice jsem se trochu bála jaké to bude, ale líbí se mi to a moc.

emam

1)  emam (06.08.2013 09:22)

Vím, že volná pokračování nebývají dobrým počinem, ale já jsem musela udělat radost jedné dobré duši. Snad se na mě nebudete zlobit...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek