10.04.2013 [11:15], pajinka2004, ze série New lease of life, komentováno 3×, zobrazeno 1793×

Sladké sny

Trošku jsem to přehnala. Ona za to přeci nemůže. To já jsem ta pitomá. Vzala jsem ji za ruku, stiskla ji a nenápadně na ni mrkla. Moje přetvářka ale hrozila každou chvíli spadnout. Vyběhla jsem schody a padla do postele. Nemohla jsem se dočkat až budou doma i ostatní. Až uvidím Jakea a jeho úsměv mi zvedne náladu. Seděla jsem v pokoji ve tmě a tichu. Téměř jsem si připadala jako upír. Mohla jsem slyšet smích Tanyi a dokonce i občasné vrznutí pohovky. Zvláštní, většinou se pohybovali tak tiše…  Nechtělo se mi sedět jen tak v pokoji ale dolů se mi nechtělo už vůbec. Odpočítávala jsem minuty. Hlavou mi vířilo spoustu myšlenek ale většina z nich se točila okolo Edwarda. Vybavovala jsem si, jaké to bylo, ležet v jeho náručí jen na ten malý okamžik. Možná jsem opravdu jeho slova špatně pochopila. Teď, když už jsem neležela v jeho náručí, mi přišly o tolik neskutečnější a naprosto neuvěřitelné. Jako by je ani nikdy nevyslovil. Naivní Bello!

A co by se vlastně změnilo, kdyby je vážně řekl. Má Tanyu. Jsou spolu šťastní, tedy alespoň podle jejího smíchu. A já jsem její sestra. Ne opravdová, ale beru jí tak a ona mě také. Tohle si sestry nedělají. Takže konec.

Bylo to jako vysvobození, dojít k nějakému závěru. Ačkoli to nebyl zrovna ten závěr, kterého jsem se chtěla dobrat. Někdy prostě život není fér.

Slyšela jsem hlasy Carmen, Eleazara a Alice. Ano, ta se přeslechnout nedá. Ten její zvonivý hlásek… Nejspíš přišli i všichni ostatní ale mě v tuto chvíli zajímal pouze můj malý Jake. Budu se mu teď více věnovat. Poslední dobou jsem ho zanedbávala ale to se teď změní. Vím, že ho budu brát jako takovou malou náplast na bolest, kterou v mém srdci zanechá Edward ale to nic nemění na tom, jak moc ho mám ráda. Teď budu jen já a Jake. My dva!

Seběhla jsem dolů do obýváku a chytila Jakea, který už mi běžel naproti. Hlavu mi zabořil do vlasů a já objala jeho malé tělíčko.

„Ahoj všichni,“ pozdravila jsem všechny najednou. Pozdrav mi vrátili a všichni si sesedli na pohovku a dívali se na mě. Prošvihla jsem snad něco? Nebo proč tak všichni zírají?

„Tak Bell, zítra je významný den, hmm!“ Kromě toho, že jsem nechtěla jít do školy, nevím co tím Alice mohla myslet. „Do školy rozhodně půjdeš, potřebuji volný prostor.“

„Aha, tak promiň, já nevěděla, že musím mít povolení zůstat doma…“ Řekla jsem to ironicky ale s jasně zřetelnou nervozitou a podrážděností v hlase.

„No, to sice nemusíš ale…“ Snažila jsem se vložit malou poznámku. „Nech mě domluvit, ano?“ Poraženě jsem si s Jakem v náručí sedla na zem a položila si ho do klína. „Mohla bys mě vnímat Bell?“ Uraženě si dala ruce v bok Alice. Musela vidět, že se chystám ponořit do obrazů Jakeova dne.

„Dobře, dobře.“ Položila jsem jeho ručičku zase zpět a snažila se soustředit, co mi chce říct.

„Takže, kde jsem skončila… A ano. Ale, vzhledem k tomu, že máš zítra narozeniny. Pšt!“ Okřikla mě jako malé dítě. „Nebuď jako malá. Narozeniny jsou významná událost.“

„Že to říkáš zrovna ty!“ Ušklíbla jsem se a opět snesla salvu nadávek.

„Takže naposledy a už bez přerušení prosím. Prostě a jasně. Tvoje narozeniny se musí oslavit!“ Dokončila s vítězným výkřikem a sama sobě zatleskala. „Nepokoušej se o odpor Bello. Víš, že vím, jak to dopadne ne?“

„Ale ty toho využíváš!“ Měla jsem toho právě dost. Dnešek se vážně nepodařil. Zvedla jsem se i s Jakobem v náručí. „Mám toho dost. Nejsem vaše hračka. Jsem sice jen člověk ale na mém názoru snad také záleží ne?“ Moje slova patřila spíše Edwardovi. Nebyla sice vyřčena správná slova, ale význam měly stejný. Alice sklopila obličej a tvářila se jako boží umučení. Ale jasně jsem mohla vidět, že koutky úst se jí pomalu zvedají vzhůru. Jasně, nemám silnou vůli. Jejímu pohledu neodolám. „Ach jo.“ Otočila jsem se na patě a odešla do kuchyně.

„Pojď, maminka si dá něco k jídlu.“ Něco hodně dobrého a hodně sladkého. Dodala jsem v duchu. Na uklidnění. V kuchyni jsem z mrazáku vytáhla čokoládovou zmrzlinu a postavila ji na linku. Jakea jsem posadila vedle a šla pro lžičku. Nebála jsem se, že spadne. Na to byl až moc chytrý a šikovný. Už dávno jsem se o něj nemusela strachovat. Měl skoro i více síly než já. Děsivé. A poslední dobou se mi zdálo, že i já mohu vidět jeho růst. Že mi téměř dospívá před očima. Už nevypadal na jeden rok ale během měsíce, se mi zdálo, že vypadá na roky tři. Musíme s tím pohnout a něco zjistit.

Podala jsem mu jednu lžíci a opřela se o linku.

„Čokoládovou mám rád.“ Zabořil lžičku do čokoládové hmoty a obratně jí namířil do úst.

„Jo, já taky. Dáš mi trochu?“ Tentokrát nabral víc a snažil se mi tu studenou hroudu celou nacpat do pusy. „To asi nepůjde,“ zahuhlala jsem s pusou od zmrzliny. „Aaaa, studí.“ Smál se mému zběsilému třesu celým tělem. „Tak ty se mi budeš smát jo?“ Popadla jsem ho za bříško a začala lechtat. Zbytek zmrzliny z mých úst jsem malými pusinkami přenesla na jeho tváře kam to jen šlo.

„Maaamííí,“ pištělo to malé zvíře.

„Nevěděl jsem, že jíst zmrzlinu může být tak zábavné,“ ozvalo se za mými zády. Edward, kdo jiný. Ale na konverzaci s ním, jsem neměla náladu.

„No, to víš. Jaký si to uděláš…“ Vzpouzejícího se Jakea jsem si přehodila přes rameno a otočila se k němu zády. „Koupačka zlatíčko.“

„Ne, já nechcííí.“

„Nevzpouzej se, víš, že to nemá cenu.“ Nedal si říct a v obýváku už mi visel dolů ze zad.

„Pomůžu ti,“ nabídla se Alice a už držela Jakea za ručičky.

„Alice, víš, že si tu oslavu prosadíš, tak si to odbudeme rychle ano?“ Pozorovala jsem Jakea, jak se snaží svléknout ponožky.

„Vážně Bell? To je skvělé…“

„Nehraj to na mě ano?“ Použila jsem větu, kterou mě uvítala i ona.

„O.k. Ale nebudeš litovat, bude to bezva uvidíš.“

„Jo, já vím.“ Otočila jsem se na Jakea. „Jak jsi na tom brouku?“ S vítězným úsměvem na mě zamával ponožkou a už se hnal do vany plné pěny.

Celé zlité jsme uklízely koupelnu plnou vody. To dítě udělá víc nepořádku jak smečka psů.

„Já to už dodělám Alice. Klidně jdi. Stejně jsem si chtěla dát sprchu a jít si lehnout. Mám dneska dost.“ Sice jsem toho moc nenadělala ale cítila jsem se unavená. Hlavně psychicky.

„Tak jo. Vypadáš unaveně. Stalo se něco? Kromě tvého úrazu ve škole samozřejmě.“

„Ale ne. Nic důležitého.“ Ošila jsem se nervózně.

„Dobře. Ale Bell, za mnou můžeš vždycky přijít.“

„Díky.“

Tu noc jsem nemohla spát. Ačkoli jsem do postele uléhala téměř v polospánku, probudila jsem se nesmyslně brzy.

„Čtyři hodiny ráno. Spi!“ Nakazovala jsem si. Ale nic. Snažila jsem se uvolnit a odpočívat ale nešlo to. Celý dům byl až nepřirozeně tichý. Vstala jsem a jen v tílku a kraťáscích,  takovou vymoženost, jako je pyžamo jsem neměla, jsem se vydala na průzkum nočního domu. První zastávku jsem měla u Jakea. Spal tak sladce a klidně. Teď mu závidím. Pousmála jsem se a pohladila jeho tmavé vlásky.

No, dám si něco k pití a zalezu zpátky do postele. Začínala mi být trochu zima. Zářijové noci už na ty letní nemají. A tady, v Denali, přicházela zima o něco dříve.

Vyběhla jsem do pokoje a skočila šipku do peřin. Zavrtala jsem se a hodlala se snažit o spánek, když jsem si všimla, že okno je otevřené dokořán.

Neochotně jsem se zvedla a šla ho zavřít.

„Přede mnou ti okno nepomůže Bello.“ Moje srdce se na maličký okamžik zastavilo a po chvíli opět naběhlo do svého pravidelného rytmu. Teprve potom, jsem se otočila.

„A co tedy?“

„Tvoje slovo.“

„Jaké?“

„Nebo spíše rozkaz…“ Odmlčel se a nadechl se. „Rozkaz, abych tě už nechal být.“ Moc jsem chtěla ty slova říci a konečně se pohnout z místa a ukončit tuhle nejistotu. Myslela jsem, že už jsem se rozhodla, že jsem dospěla k závěru. Ale říci to takhle nahlas, jemu do očí. Do těch zářivých zlatých očí, ve kterých jsem se i teď, v úplné tmě, topila. Viděl moji nejistotu a váhání.

„Mám to brát jako souhlas, abych tu zůstal?“

„Nevím.“ Otočila jsem se od něj opět zády.

„Mám ti pomoci s rozhodováním?“ Cítila jsem ho teď přímo za sebou. Dýchal mi na šíji a já nevěděla, jak dál.

„Jak?“ Nechtěla jsem se takhle ptát. Věděla jsem, ne, spíše doufala, že jeho přesvědčovací taktiky budou stejně tak příjemné, jako mé sny.

Neodpověděl ale otočil si mě k sobě čelem. Ani jsem se nepohnula a snažila se nepodívat se nahoru, do jeho očí.

Zvedl mi obličej a ruce nechal po obou stranách mé hlavy. Držel mě, abych ji nemohla znovu sklopit.

„Nemůžeš mě nutit.“

„Nechci tě nutit. Jen řekni a já odejdu.“

Tohle nešlo, je to absurdní. Prostě jsem nedokázala říct to jedno slovo a udělat tak to, co je správné.

Mezitím se jeho rty přibližovaly k mým. Mohla jsem cítit jiskření mezi námi a nemohla se hnout. Nechtěla jsem.

Jedna z jeho rukou se obmotala kolem mého pasu a druhou zapletl do mých vlasů. Hladil mě na šíji a vyčkával. Vyčkával na můj impuls. Na moje odmítnutí či překonání těch několika málo milimetrů, co nás dělily od polibku.

Nedokážu ani popsat, co všechno jsem v té chvíli cítila. Touhu, lásku, strach a mnoho dalšího. To všechno se ve mně pralo a soupeřilo spolu.

Jeho ruce mě pálily a jeho dech pak rozpaloval do běla.

K čertu. Nějak se s tím už poperu. Ovinula jsem mu ruce kolem krku a přitáhla si ho na své rty. Jakmile se dotkly, rozpoutala se mezi námi taková vášeň, jakou jsem v životě nepoznala. Pravda, neměla jsem moc zkušeností s muži a láskou. Ale i to málo, co jsem dosud zažila, se stalo mnohem menším než bylo.

Naše rty se o sebe zatím jen třely. Ty jeho byly tak sladké a tvrdé. A přitom tak něžné a jemné. Polibek se prohluboval a já slastně pootevřela rty. Jeho ledový jazyk pronikl do mých úst a dožadoval se spolupráce s tím mým. Nevědomky a naprosto nezadržitelně jsem zasténala. Byl to tichý sten ale já jsem věděla, my oba jsme věděli, že to musel slyšet celý dům. Musela jsem ukončit polibek.

Odtrhla jsem se od jeho rtů, ačkoli jsem na něm viděla, že ani on nechce přestat. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď.

„Měl bys jít.“ Zašeptala jsem jen. Ztratila jsem pevnou zem pod nohama a cítila lehký vánek. Skoro v té samé chvíli jsem ležela v posteli a byla zabalená do peřin.

„Sladké sny.“

„Sladké sny.“

„Jako bych po tomhle mohla usnout…“ zamumlala jsem si pro sebe a už jen vzdáleně slyšela jeho tichý smích a poté se ponořila do sladkého nevědomí.

Takhle dobře jsem už hodně dlouho nespala. Bylo mi skvěle.

Probudila jsem se do krásného rána. Slunce sice nesvítilo ale já měla svoje sluníčko v duši, takže mi to ani tak nevadilo.

„Ahoj Jakeu. Ty už nespinkáš?“ Vzala jsem ho a položila ho vedle sebe do postele. „To se dělá? Pozorovat mě jak spím?“

„Teta Alice říkala ať tě dojdu vzbudit, že hned přijde.“

„Teta Alice? Proč by sem chodila?“

„Protože je třeba tě připravit na velký den. Dnes musí být vše perfektní.“ Vtančila ke mně do pokoje a hnala se do šatny. „Vstávej Bell, je čas.“ Volala na mě.

„Jakeu, měl by ses jít raději podívat co dělá tatínek, tohle bude zlé,“ pošeptala jsem mu a dala mu pusu na tvář.

„Já jsem to slyšela!“ Vracela se z šatny s hromadou oblečení. „Tak honem. Do koupelny a oblékni se.“ Poslušně jsem vstala a zavřela se v koupelně.

Když jsem scházela dolů, oblečená dle Aliciných představ, snídani jsem měla připravenou na stole.

„Tohle mám všechno sníst?“ Zírala jsem na hromadu lívanců a Emmeta otáčejícího se u plotny. Ani ve snu bych si nepředstavila u vaření zrovna jeho.

„Nedělej fóry a kopni to tam. Vařil jsem to sám!“ Pyšně se plácal do hrudi.

„Vy jste se snad dneska všichni zbláznili.“ Musela jsem se smát a s chutí se dala do jídla.

„Bellooo!“ Vydrž Alice. „Bello, no tak, už jedeme! Přijdeme pozdě.“

„No a? Mám narozeniny, můžu si dělat co chci.“ Když už musím přetrpět tohle všechno, tak z toho chci taky něco mít.

„Hele! Najednou se k těm narozeninám nějak hlásíš co!“ Jenže na Alice nic neplatí. Táhla mě za ruku dolů k autům, kde už čekala celé její rodina.

„Všechno nejlepší Bello!“ zvolali sborově a já se začala červenat. Červeň do mých tváří vehnal hlavně jeden pohled. Edwardův. Podívala jsem se na něj a srdce mi poskočilo.

„Tak vzhůru do školy.“ Tentokrát Rose, ta zrádkyně jedna. Jenže mě nasměrovala k jinému autu, než mě moje srdce táhlo. „Pojedeš se mnou a Emmetem. Chceme si taky užít nějakou legraci.“

„Jo legrace to je moje,“ zabručela jsem nevrle a nasedla do Rosina červeného BMW.

Cesta do školy proběhla téměř v tichosti, až na nějaké Emmetovy nejapné vtípky o mém věku.

„Hej Emme a kolik je tobě? Myslím, že v tomhle věku už by ses neměl tak namáhat…“

„Jak namáhat?“ Nechápal.

„No tvůj mozek musí pracovat na plné obrátky, abys vymyslel něco vtipného.“ Rose se rozesmála a Emmet nechápal. Díval se na mě jako na blázna s pusou dokořán. „V pohodě Emme, hlavně, když zvládneš zaparkovat aniž bys někoho porazil.“ Ukázala jsem dopředu. Nebezpečně se totiž blížil k hloučku postávajících školáků. „Vážně bys mu to auto neměla půjčovat Rose. Opravdu… Emmete, kdy sis vlastně dělal řidičák?!“ Nečekala jsem na odpověď a vystoupila z auta. Beztak nevypadal, že by z něj něco vypadlo.

„Ahoj Bello! Kde jsi byla? Včera jsem na tebe čekal.“ Maličko naštvaně se ke mně blížil Alec.

„Měla jsem malou nehodu víš.“ Objala jsem ho. Viděla jsem Edwarda, jak se k nám blíží. Popadla mě panika. Nevím proč ale vzala jsem Aleca pod paží a zamířila s ním ke škole.

„Kam tak ženeš? Někdo tě honí?“ Nechtěla jsem se otáčet a tím tak dokazovat, že má v podstatě pravdu. Ale hlavně jsem nechtěla vidět jeho obličej.

Celý den jsem se Edwardovi úspěšně vyhýbala. Jedinou hodinu jsme spolu neseděli a já se pokaždé snažila co nejrychleji zmizet pryč. Jenže s pronásledovatelem, jako je on, jsem neměla moc šancí. Hodně mi v tom pomáhal Alec, který na mě po každé hodině čekal. A když jsem byla s ním, Edward se k nám moc nepřibližoval. Jenže. Jeho trpělivost jsem musela pokoušet už moc, protože po zvonění na poslední hodinu nehodlal na nic čekat.

„Bello?“ Položil mi ruku na rameno a zadržel tak můj zběsilý úprk. Alec čekající za dveřmi vstoupil do poloprázdné třídy. Hodlal se podívat, co mě tak zdrželo a pohled na Edwarda, který mě držel z jeho dosahu, se mu moc nelíbil.

„Jdeš už?“

„Myslím, že s Bellou další hodinu nemáš. Doprovodím ji sám.“ Výhružně na něj zavrčel Edward a pohledem ho vyháněl z místnosti.

„A já si zase myslím, že do toho ti nic není a Bellu zvládnu doprovodit i tak.“ Vrátil mu výhružku Alec a přistoupil těsně k nám.

Nebylo mi příjemné stát mezi nimi. Připadala jsem si tak malá.

„Neměl bys moc myslet. Zvlášť, když se jedná o ní.“ Bavili se, jako kdybych tam ani nebyla. Oni se snad nakonec i poperou.

Edward mě postrčil za sebe a mračil se na Aleca.

„Co je tobě do toho?“

„Hodně, já jsem totiž…“

„Měli bychom už jít.“ Přerušila jsem ho, než stihl dokončit větu. „Alecu, uvidíme se později ano?“ Moje slova Edward kvitoval tichým nesouhlasným zavrčením ale odešel společně se mnou ze třídy. Na chodbě už nikdo nebyl. Hodina začínala za chvíli a tak nebylo divu. My jsme měli tělocvik. To znamenalo hodinu squashe s Edwardem úplně o samotě. Kurt byl totiž mimo hlavní sál.

Nemluvil a ani se na mě nepodíval. Já vím, že jsem to přehnala. Včera jsem se k němu tak moc měla a dneska? Chovám se jako husa a zaslouží si vysvětlení. To je jediné, co mu můžu dát.

V tichosti jsme došli až do šaten a o pár minut později jsme se opět sešli na kurtu. Edward už tam byl. Seděl uprostřed a díval se do zdi. Přistoupila jsem k němu a zůstala nad ním tiše stát. Kleknul si a objal mě kolem pasu. Hladila jsem ho po vlasech nekonečně dlouhou dobu, než konečně promluvil.

„Udělal jsem něco špatně?“ Vzhlédl ke mně. V jeho očích bylo tolik smutku a také strachu.

„Ty jsi neudělal špatně nic. To já. Musíš mě pochopit…“

„Pochopit co?“

„Já tohle nemůžu. Tanya je jako moje sestra, mám ji ráda a nechci ji ublížit.“

„Mě ublížíš?“

„Ne to ne!“ Děsilo mě jen pomyšlení, že by mohl trpět.

„Tak buď se mnou. Potřebuji tě. Už jak jsem tě poprvé viděl, věděl jsem, že nevidět tě jeden jediný den, bude utrpení.“

„Nemluv hlouposti. Tanya je moc krásná a milá a…“

„A… a… a nic! Dnes jim to řekneme.“ Skoro se rozčiloval. Byl jako malé dítě. Musela jsem se usmát.

„Necháme to chvíli odležet ano? Nemusí to hned všichni vědět… Samozřejmě až na Alice. Jak jinak.“

„Ano, Alice je z toho nadšená.“ Jo, bylo mi jasné, proč mě nenechala jet ráno s Edwardem. Bála se, že bychom nestihli přijet včas. „Ale nezamlouvej to. Jak jako, že jim to neřekneme? Teď mě mnohem víc frustruje, že nevím, co si myslíš.“

„Nemusí přeci všechno vědět.“

„Ale… ale co? Skrývat se jako puberťáci? Nemoci tě políbit když se mi zachce. Nedotýkat se tě, nehýčkat tě?! To ne! Ne, ne, ne!“

„Udělej to pro mě…“ Poklekla jsem dolů k němu a objala ho. „Alespoň prozatím…“ Políbila jsem ho na špičku nosu. „Než vymyslíme, jak jim to nějak šetrně říct…“ Líbala jsem ho na obličeji a v koutcích rtů. „Prosíím…“ Jeho ruce si mě přitahovaly blíž a snažil se mě políbit. Uhnula jsem mu a znovu ho poprosila. „Prosím!“

„Kruci, tak dobře!“ Zmocnil se mých rtů a něžně je laskal. Bylo to tak příjemné. Při tom se mi všechny myšlenky vykouřily z hlavy. Nic, prázdno.

„Ale jestli se k tobě ten slizoun jenom přiblíží, zabiju ho.“ Zamumlal při jednom z polibků.

„To já o Tanye říci nemůžu.“ Škádlila jsem ho.

„To, že jim neřekneme, že spolu chodíme, neznamená, že s ní něco budu mít. Nikdy jsem ji nechtěl. Pěkně jsi mě minule vypekla. Nechala jsi mě napospas.“

„Chodíme spolu?“ Nosem jsem mu přejížděla po šíji.

„Nevím. Má přítelkyně se semnou nechce moc chlubit, takže…“

„Nezlob!“ Vstala jsem a hodlala odejít.

„Jdeš do sprchy? Dneska máš za sebou krušný tělocvik že?“

„To si piš. Málem jsem vypustila duši.“ Poslala jsem mu vzdušný polibek a odkráčela.

pajinka2004

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!