11.04.2013 [17:00], pajinka2004, ze série New lease of life, komentováno 2×, zobrazeno 1981×

Jak jsem slíbila, tady je další.

Zabitý čas

Bezva Bello lítáš v tom až po uši. Už není cesta zpátky. Nejde to vrátit a já ani nechci a to je na tom to nejhorší. Nakonec jsem si sprchu přeci jen dala, potřebovala jsem se uklidnit a nabrat síly na dnešní večer.

Z šaten jsem vylezla opět oblečená do modelu od Alice. Černé kraťásky, bílé jsem si odmítla vzít, známe svoje lidi, nikdy nevím, kam si sednu, světle modré tílko a sandálky. Edward už na mě venku čekal. Netrpělivě si podupával nohou a hned, jak mě uviděl, běžel za mnou. Přehodila jsem si přes sebe ještě zavazovací lehkou mikinku s krátkým rukávem a mohli jsme jít.

„Sluší ti to.“ Prohrábl moje lehce mokré vlasy a usmál se. Úsměv se ale rychle změnil na škleb. „Bello, zbav se ho. Je mi jedno jak, ale je to pro jeho dobro,“ zavrčel výhružně a díval se kamsi za roh.

„Alec?“ Jen otráveně zakýval hlavou. Rychle jsem pustila jeho ruku a udělala mezi námi větší mezeru. Nesouhlasně se na mě zadíval. „Já vím, ale řeknu mu to brzy, ano? Je to složité.“ Bylo na něm vidět, že rozhodně nesouhlasí ale nic neříkal. Rychle jsem ho ještě pohladila po tváři. Nechci ubližovat ostatním jen proto, že jsem se já cítila šťastná. Ani nevím, jak se to tak rychle seběhlo.

„Bello! Všechno nejlepší! Alice mi řekla, že máš dnes narozeniny. Proč jsi se nepochlubila?“ Dotyčná zrůdička, která moc žvaní, stála opodál a provinile sklápěla zrak k zemi. „Prý máš dneska oslavu. Můžu se později stavit a někam tě třeba pozvat? Prosíím Bell.“ Hodil na mě prosící kukuč a já jen přikývla. Ihned jsem si za to nadávala ale co jsem mohla jiného? „Díky, stavím se kolem deváté.“ Lípnul mi pusu a odběhl pryč. Divila jsem se, že se nepokoušel odhánět Edwarda ale nechala jsem to být.

„Promiň, mrzí…“ otočila jsem se na Edwarda ale ten už vedle mě nebyl. Tak proto… Kruci, ty jsi ale pitomá Bello. A Alice si to taky pěkně vypije.

„Moc žvaníš Alice!“ zasyčela jsem na tu příšeru, když jsem jí nasupeně míjela.

„Já vím. Já vím. Vyklouzlo mi to. Bavila jsem se o tom s Rose a on stál za námi. Co jsem měla dělat?“ Vypadala provinile ale teď to na mě neplatilo.

„Podívej Alice, já vím, že o  nás víš. O mě a Edwardovi…“ Zvedla jsem prst a zarazila tak hned v zárodku její žvatlání. „Ale! Byla bych ráda, kdybys o tom nikomu neříkala. Alespoň prozatím.“ Neodpovídala a jen špulila pusu. „Ano?!“

„Tak proto z toho, že o tom ví Alec, děláš takovou vědu co.“ Jen jsem pokývala hlavou a společně jsme se rozešly k parkovišti. „Absolutně s tím nesouhlasím. Víš vůbec, jak jsem ráda, že je Edward konečně šťastný?“

„Zajímá taky někoho jestli jsem šťastná já, hmm?“

„Samozřejmě, víš, že jsem to takhle nemyslela. Ale tohle ti štěstí nepřinese. Jen další potíže.“

„Není to tak jednoduché.“ Zopakovala jsem svou větu, kterou jsem se ospravedlnila Edwardovi. „Tak ano?“

„Ano.“ Víc nesouhlasné ano jsem snad v životě neslyšela.

Edward seděl v autě a vypadal naprosto zmučeně. Já nechci nikomu ubližovat a nejméně zrovna jemu.

„Počkám na Jaspera a pojedeme s Rose a Emmetem. Ale Edwarde, drž se plánu.“ Nakazovala Alice a v mžiku byla pryč. Přísahala bych, že jsem na její tváři viděla spokojený úsměv, nebo možná vypočítavý... Kdo se v tom má vyznat.

Nastoupila jsem do auta a připoutala jsem se. Během svého počínání jsem se ani jednou nepodívala Edwardovi do obličeje. Ten zatím vyjel ale nemířil domů, vlastně jel úplně opačným směrem.

„Není to otázka, na kterou jsem se chtěla zeptat jako na první ale kam jedeme? A jakého plánu se máš držet?“

„Na malý výlet. Domů máme přijet až za dvě hodiny. Alice potřebuje ještě čas na přípravy.“

„Aha.“ V jeho výrazu nebyl žádný náznak jakékoli emoce. Cítila jsem se příšerně provinile a to se muselo odrazit v mém výrazu.

„Na jakou otázku jsi se chtěla zeptat jako na první?“

„Jestli jsi v pořádku? Ale zapomeň na to, je to hloupá otázka. Samozřejmě, že musíš být naštvaný a…“ Nenechal mě dokončit mou kajícnou řeč a přerušil mě…

„Bello, já nejsem naštvaný, tedy jsem, ale ne na tebe. Vlastně na tebe taky... Já jen, že mě to tak strašně…“ Nemusel mluvit dál. Stačil jeho zuřivý tichý výkřik.

„Jsi naštvaný na mě? Proč?“ Asi hloupá otázka.

„Protože jsi mu dovolila tě políbit.“

„To je dost silné slovo, dovolila, spíš bych řekla, že jsem ho nestihla zastavit?“ Stočila jsem větu do otázky, nebyla jsem si jistá jak vlastně reagovat.

„Necháme to teď být. Zajedeme si do města, co ty na to?“

„Co budeme dělat?“ Maličko spokojeněji jsem se uvelebila v sedačce a koukla ven.

„Co bys chtěla?“

„No, něco při čem se nezraním, nenadřu a neušpiním. Dneska se chci jen flákat. Už tak to bude večer náročné.“

„To ano.“ Zase ten kyselý výraz.

„Víš, že tak jsem to nemyslela. Nemyslela jsem jeho.“

„Co takhle jít plavat?“ Odvedl řeč opět k našemu tématu.

„Nemám plavky.“

„Koupíme.“

„Pro vás je všechno tak jednoduché.“ Zavrtěla jsem vesele hlavou a dala nahlas rádio.

„Tak tyhle?“ Ukazovala jsem mu první plavky, na které jsem narazila.

„Nevím, ukážeš se mi v nich?“

„Ne…“

„Ale jak ti potom můžu objektivně poradit? Stejně tě v nich uvidím v bazénu, ne?“

„To sice ano, ale to hned zalezu pod vodu a nehodlám vylézt, dokud nebude čas k odchodu.“

„Prosím.“ Sklopil řasy a vrhnul na mě svůdný pohled.

„Nezabírá…“

„Prosím Bello.“ Přišel ke mně blíž a vzal do ruky pramen mých vlasů. Při tom se tvářil tak, že bych mu odpustila snad i vraždu.

„Nechce se mi – i – i…“ zaúpěla jsem bolestně, protože jsem věděla, že mám jen krůček k tomu, abych zalezla do kabinky a navlékla na sebe cokoli.

„Dobře. V tom případě bereme tyhle. Vzal dvojdílné bílé plavky, které bych si rozhodně sama nevybrala. „Pokud se mi tedy nechceš ukázat v těch, které jsi vybrala ty?“

„To tedy nechci.“ Popadla jsem plavky a šla ke kase. No co, zalezu a bude.

...

„Panebože!!“ Hledala jsem v taštičce ještě další kousek plavek. Tohle přeci nemůže být všechno.

„Bell? Jdeš už?“ Proč na mě musí čekat?

„Hned za tebou přijdu.“

„Počkám.“

„Ach jo.“ Vylezla jsem tedy z kabinky a hlavu držela sklopenou. Jeho povzdech mě ale vyvedl z rovnováhy a riskovala jsem jediný pohled do jeho tváře. Byl jako přimrzlý na místě. Jeho oči doutnaly temným žárem a nic neříkal. „To je to tak zlé?“

„Ani nevíš jak.“ Tak tohle nějak nechápu. Maličko jsem se narovnala a přiblížila se k němu. Viděla jsem jak ztěžka polkl a hluboce se nadechl. „Měli bychom jít mezi lidi. Protože tohle…“ ukázal na moje ňadra, která jen tak tak držela pod kouskem látky. No, co teprve až se namočí… Větu už ale nedokončil. Raději.

...

Byla jsem nádherně unavená. Těšila jsem se, až si doma lehnu a budu si znovu přehrávat ty okamžiky, kdy…

„Jsme doma, připravená?“

„Na hurikán Alice? Nikdy!“

„Tak půjdeme, to se stejně nezmění,“ zasmál se mi Edward a chtěl mi podat ruku. S lehkým úsměvem jsem ji nestiskla ve své a pokračovala k domu. Slyšela jsem jeho povzdech a bouchnutí dveří auta. Bylo maličko silnější.

„VŠECHNO NEJLEPŠÍ!!!“

pajinka2004

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  pajinka2004 (12.04.2013 13:22)

Vždyť jsem říkala, že se teď budu snažit
Díky

1