Sekce

Galerie

/gallery/dd26730ebd77b51a0f40979f8c2a9f3f-d3hls5f.jpg

IMPÉRIUM NESTRPÍ PLÝTVÁNÍ

Ten dobře naladěný upír nás s Alicí zavedl do prostorné místnosti, kterou označil za jídelnu. Vybídl mě k zaujmutí místa na jednom z konců nepřirozeně dlouhého stolu a než se Alice stihla posadit na židli po mém pravém boku, už před nás stavěl dva talíře s libě vonícím pokrmem. Jeho vůně však nedokázala odpoutat mou pozornost od nablýskaného nože, jenž držel stráž z jedné strany talíře. Nebyla jsem natolik naivní, abych si myslela, že se odtud s jeho pomocí dostanu živá, ale skýtal líbivou možnost vše ukončit, zhatit tak jejich plány. Byla bych se s vámi vsadila, že jídla, které leží na zemi, by se vlastník tak zbytečně dlouhého stolu ani nedotkl.

Otázka nože však může počkat, rozhodla jsem se, teď už plně omámena vůní jídla, které se sestávalo z masa a zeleniny. Kořenovou zeleninu jsem občas byla schopná za něco směnit s překupníkem. Maso, tedy jeho sušenou podobu, si pamatuji z několika málo příležitostí, kdy matka ještě žila.

Sotva jsem si začala osvojovat umění stolování, jak mému boji s příborem přezdívala Alice. Jednotlivá sousta pokrmu se stále častěji stávala zajatci vidličky hned na první pokus a solidní kov nože, který mne zprvu tak sladce lákal, se v mé dlani už nezdál být příliš těžkým. Každé další sousto mi však těžklo na jazyku. Po letech přežívání na nutričních tyčinkách mi několik soust masa a zeleniny dokázalo vehnat ruměnec do tváří a vyvolat ve mně nepříjemné svírání útrob. S pohledem stále upřeným na talíři, ze kterého si, zdá se, skromně uzobl vrabec, jsem se nutila k hlubokým nádechům. Atakována invazivními myšlenkami se mi kyslíku nedostávalo.

První pořádné jídlo po letech živoření a ty ho tu necháš ležet jen tak… téměř nedotčené?

Živiny se nestačí vstřebat pro dnešní případné projevení díků. S velkou pravděpodobností ještě budu žít za zítřejšího úsvitu. Co však s jídlem tam, kam odejdu, až nakrmím… nakrmím svého pána?

A co si myslíš, že s jídlem udělají, když jej odmítneš? Alice si vystačí se svou porcí, tvůj pán s tím vysmátým upírem evidentně upřednostňují stravu tekutou. Vyhodí jej. Pohodí ho tam, kam dříve či později poputuje tvé tělo zbavené krve. Jen pomysli, kolik lidí by jím mohlo utišit svůj hlad, kolik dětí…

Zajisté mnoho. Ale nejsem v pozici, abych si mohla dovolit určovat, kam a ke komu toto jídlo poputuje. Já sama jsem jídlo. I tak by bylo kruté dávat jim naději, byť jediným soustem.

Stala ses mistryní sebeklamu, jak vidím. V tomto světě i jedno jediné sousto činí rozdíl a ty to moc dobře víš…

Mlč už!

Mé myšlenkové schizma náhle narušila vlezlá vlna chladu, která se mi plíživým pohybem začala plazit po zádech. Drobné chloupky vzadu na krku se mi jako na povel vztyčily a zalarmovaly všechny senzory mého těla. Nemusela jsem se otáčet, abych věděla, že je blízko. Ať už stojí přímo za mnou a nechává svůj ledový dech vanout po mé šíji, anebo ve vzdálené zárubni dveří a opírá se o mě pouhým pohledem.

Zjištění, že na jeho přítomnost dovedu reagovat s natolik precizní přesností, mě vyděsilo. Vlezlý chlad se mi po kůži začal šířit i do ostatních částí těla. Již v dalším okamžiku se místností rozlehl zvuk dopadu mého příboru, jenž mi ve chvíli ochromení vyklouzl z rukou, na naleštěnou desku masivního stolu. Tiché poodsunutí židle se v něm málem ztratilo. Na druhém konci stolu, v samém jeho čele, se pak objevil můj pán, ještě než břinknutí příboru stihlo doznít.

Stůl, který mi ještě před chvílí připadal zbytečně dlouhý, nyní nemohl být kratším. Každý centimetr, vložený mezi naše těla, jeho bezpochyby chladné, bez života a to mé, jenž mu život v nejbližší době poskytne, jsem s nepopsatelnou zbožností vítala a zároveň se modlila za další. Jeho mrazivý pohled však určitě dokázal překlenout vzdálenosti mnohem větší.

Když jsem se natahovala po příboru, zaregistrovala jsem koutkem oka, kterak mírně pokývl hlavu směrem k místu, na kterém seděla Alice, v němém pozdravu. Skutečnost, že si všiml přítomnosti lidské bytosti a dokonce se obtěžoval dát jakýmkoliv způsobem najevo, že její přítomnost registruje, skoro jako sobě rovného, mě lehce vyvedla z míry. Na chvíli jsem přestala hlídat, zda je můj zrak sklopen k desce stolu. Nevím přesně kdy nebo jak, ale v jak nebezpečné situaci jsem se to ocitla, jsem si uvědomila, až když jsem svůj pohled zastihla neklidně tančit po tváři mého pána.

Poprvé se mi naskytla možnost si jej prohlédnout. Opravdu prohlédnout. Ne, jako tehdy v jedné z potemnělých chodeb, kdy mě mu upír s nepřirozeně širokým úsměvem představil. Z té chvíle jsem si odnesla jen několik ukradených záblesků jeho šerem opásané siluety, když jsem se před ním svezla na kolena a lehce nachýlila hlavu na bok v aktu podřazenosti. Potom následovalo už jen zlostné zasyknutí a jeho neslyšný odchod.

Nyní tu však seděl přede mnou, dokonale nehybný. Kdybych jeho tvář měla popsat naprostému cizinci, používala bych slovo dokonale patrně velmi často, společně se slovem nepřirozeně.

Od vysoko posazených lícních kostí, přes strmou linii hřbetu nosu, až k ostře řezané dolní čelisti, tam všude jsem se ho dotýkala pohledem. Vše od jeho rysů až k bezchybně bledé pokožce na něm bylo dokonalé. Nepřirozeně dokonalé.

Stále pevně zafixována na jeho tváři jsem po dlouhé době dala průchod svým citům. Tedy jednomu, citu, jehož intenzita mě hluboce zasáhla. Právě v ten moment jsem si uvědomila, jak moc ho nenávidím. Nenávidím. Nenávidím ho vším, čím jsem. Celým svým srdcem, celou svou duší, celým svým bytím. A byla to nenávist, jaká nemá obdoby. Zaneprázdněna přežitím jsem vlastně ani nikdy nepřemýšlela o tom, že bych někdy byla schopná cítit něco tak silného. Ale tento cit, ten odpor, mě naplnil od hlavy až po konečky prstů, celou mě rozechvěl. V jednom jediném nádechu se stal mou nedílnou součástí.

Nenasytně jsem pozorovala jeho tvář s vědomím, že ji za zavřenými víčky uvidím pokaždé, když mi na jazyku zhořkne jméno Impéria. Pokaždé, když na ulici uvidím zbídačená těla kolemjdoucích. Pokaždé, když uslyším nářek hladových.

S naprostou jistotou jsem věděla, že jeho tvář, obraz dokonalosti, nahradí zrůdné škleby postav zahalených v temných pláštích v mých představách. Stane se tváří těch, jež jsem vinila a viním za všechno zlo v našem světě. Za osamělé noci na chladné podlaze, žluť matčina nahého těla plovoucího v nemilosrdné nádrži, Charlieho apatii, to prázdno, které v sobě nosím, strach, se kterým jsem se naučila žít, hlad… tolik podob hladu. Ano, stane se jejich tváří, protože je jedením z nich.

Sadisticky jsem dál hltala krásu jeho tváře. A nenáviděla jej za ni snad ještě víc, bylo-li to možné. Nenáviděla jeho krásu, protože se mi vypálila do mysli. Smazala mnou vykonstruované zrůdné tváře našich Zachránců. Vzpomněla jsem si na Charlieho pohádky o spravedlnosti, hojnosti, štěstí a dalších cizích slovech. A na to, jak se mi jednou snažil vysvětlit, co je to paradox. Nyní jsem už měla jasnou představu, vždyť tu přede mnou nehybně seděla zrůda s tváří anděla.

Pevným sevřením příboru jsem v rámci možností zklidnila třas svých rukou, o němž jsem doposud neměla nejmenší tušení. Plně odezněl, až když jsem v další vteřině objala všechnu svou nenávist, neb jsem si uvědomila, že mou součástí nepochybně byla celá léta a na povrch vyplavala, až když jsem uzřela jeho tvář. Jak snadné je nenávidět, když máte k dispozici tvář.

Co možná nejtišeji jsem vidličku umístila na stranu talíře, který jsem od sebe následně odsunula v odmítavém gestu. Navzdory myšlenkám na všechny ty, kdo by jím mohli být nasyceni, se mi po tváři rozlil nepatrný úsměv, když jsem si vzpomněla na plakát s nápisem: „IMPÉRIUM NESTRPÍ PLÝTVÁNÍ.“ Zahlédla jsem ho jednou na budově Ozdravného centra, do kterého mířili chronicky nemocní z chudinských čtvrtí, kde se nemoci snadno šířily, aby byli nikoliv uzdraveni, nýbrž zbaveni krve, která pak byla chemicky očištěna. Nehledě na jejich smutné osudy jsem v nitru pocítila netušené teplo při myšlence, že i tento nepatrný pohyb je konáním namířeným proti Impériu.

Veškeré veselí mne však záhy přešlo, když jsem se setkala s pohledem svého pána a snad poprvé si uvědomila, že mě patrně sledoval celou tu dobu, kterou jsem věnovala studiu jeho tváře. Jeho odporně krásné tváře.

S veškerou svou nenávistí jsem mu pohlédla do očí. Očí, jejichž barvu jsem na tuto vzdálenost nebyla schopna přesně určit, a setkala jsem se s něčím, co bych, dnešním dnem počínaje, rozpoznala na míle daleko. Setkala jsem se s čirou a nefalšovanou nenávistí.

 

DOM

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  tess (27.07.2013 14:54)

Skvělá povídka, bude další kapitola? :)

Jalle

9)  Jalle (06.03.2013 17:20)

nenávisť? čakala som hlad

spinny

8)  spinny (25.06.2012 20:12)

Teda hani, skoro se stydím! :D
Samozřejmě mi všechny děláte radost, ale začínám vás podezřívat, že to trochu moc prožíváte.

7)  jenka (25.06.2012 16:34)

Řekla bych, že komentář od hanky i mluví z duše. J tak strašně těžké udržet si všechny ty pocity aspoň trošičku od těla! Prostě to sem napíšeš a každé slovo je jako jehla - zabodne se pěkně hluboko.

6)   (25.06.2012 11:17)

ty mě pomalu ,ale jistě zabíjíš nejsi o nic lepší než oni - jsi plíživá destrukce mé duševní rovnováhy
sakra,ale že to má grády
díky,jdu najít defibrilátor a hadr na hlavu

Marcelle

5)  Marcelle (25.06.2012 10:43)

Jsem z týhle povídky v šoku, ale tak nějak děsně příjemně. Sice je to povídka zatím dost krutá, ale já se trvale těším na další kapitolu. Děkuju

Empress

4)  Empress (24.06.2012 18:38)

No teda Ale od nenávisti je len krôčik k láske,

3)  Babča S. (24.06.2012 17:19)

Niky

2)  Niky (24.06.2012 16:53)

Húúú, to bude ještě hodně zajímavé.
Třeba budou příště lítat příbory? No, to asi ne :D :D
Super, těším se na pokračování

Bosorka

1)  Bosorka (24.06.2012 16:18)

Tak aspoň mají jednu společnou věc - nenávist jeden k druhému B)
Ale mají rozum? Po dlouhé době hladovění ji chtějí tím kvantem jídla zabít?

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek