Sekce

Galerie

/gallery/Nepřátelství - Ree.jpg

Bella nastupuje do třetího ročníku. Nedávno si prošla bolestivým rozchodem a teď se snaží znovu žít. Jenže jí to znesnadní příjezd nových spolužáků. Jak se ke Cullenovým bude chovat? A co budou říkat oni na ni?

Upozorňuju, že jsem povídku trochu přepisovala, tak kdyby na sebe něco nenavazovalo, omlouvám se, a vy mi to urychleně napište :)

Kapitolka se jmenuje NOVÍ SPOLUŽÁCI. A já doufám, že si ji užijete :)

Bella:

„Crrrrr....“ ozval se budík na mém stole. Zase začalo září, což znamená nový školní rok.

Se značnou nechutí jsem vstala, vzala si věci a zalezla do koupelny. Osprchovala jsem se a potom se pudrem snažila nějak zakrýt kruhy pod očima. Když už se to alespoň z části povedlo, šla jsem se obléct. Vzala jsem si světlé rifle a černé tričko na ramínka. Ve Forks sice  bývá pořád zamračeno, stejně tak i dnes, ale i přesto letní teploty často přesahují 25°C. Vzala jsem si tašku a seběhla po schodech dolů.

„Ahoj,“ pozdravila jsem tátu a políbila ho na tvář.

„Dobré ráno, Bell. Jak jsi se vyspala?“ zeptal se Charlie. Podíval se mi do očí a když si všiml obrovských kruhů pod nimi, položil jinou otázku. „Zase ten sen?“ zeptal se starostlivě.

„Ne, poslední týden už mám klid. Jenom nejsem zvyklá vstávat zase do školy,“ uklidňovala jsem ho.

Je to půl roku, co mě opustil Brian. Chodili jsme spolu 2 roky. Každičkou chvilku jsme trávili spolu, ale potom se seznámil s jinou a se mnou se rozešel. Od té doby se mi každý den zdávalo, jak na něj čekám před kinem a Brian přijde ruku v ruce s ní a vysmějou se mi do očí.

„Nikdy jsem tě nemiloval, Isabello! Byla jsi vítězná trofej. Chtělo tě plno kluků a já tě získal.“ Ve skutečnosti to tak nebylo a Brian se mi omlouval, že to dopadlo takhle. Ale ten sen mi nešel dostat z hlavy.

Přestal až minulý týden, kdy se Brian i se svými rodiči přestěhoval do Evropy. Byl pro mě uzavřenou kapitolou, ale přesto jsem na kluky úplně zanevřela. Měla jsem pár nabídek, ale raději jsem zůstala jen u kamarádství. Všichni důvod znali a respektovali ho, kromě Mika a Tylera. Spolužáci, kteří o mě usilovali a pořád usilují. Nevzdají se žádné šance. Flirtovali se mnou i když jsem chodila s Brianem. Nevím, jestli s tím někdy přestanou, ale doufám, že jo. Začínám na ně být alergická.

„Bello?!“ vytrhl mě z přemýšlení tátův hlas.

„Ehm… Ano?“ vzpamatovala jsem se.

„Slyšela jsi, co jsem ti teď říkal?! zeptal se se smíchem.

„Ehm… Ne!“ přiznala jsem a šla si udělat snídani.

„Volala mi Renée. Nechtěla tě budit. Mám ti za ni i Phila popřát hodně štěstí ve 3. ročníku.“

„Díky!“ usmála jsem se a tentokrát mou mysl zaplavily vzpomínky na mámu. Naposledy jsem ji viděla, když jsem byla u ní a jejího manžela Phila v Jacksonvillu. S mámou už pár let nebydlím. Ona a táta se rozvedli, když jsem byla malá a posledních šest let bydlím u něj. Phil hraje baseball a s mámou se stěhují pokaždé, když dostane lepší místo. Abych nemusela každou chvíli měnit školu, přestěhovala jsem se sem do Forks – do nejdeštivějšího městečka s asi 3 000 obyvateli, kde slunce zavítá 5x do roka.

„Musím jít do práce. Pomáháme Phoenixu s tím jejich případem. A asi jsme něčemu na stopě,“ řekl Charlie, políbil mě na tvář a šel si vzít věci.

„Dávej na sebe pozor!“ stačila jsem za ním ještě křiknout.

„Jasně,“ odpověděl, ale to už za ním bouchly dveře. Rychle jsem dosnídala, vzala si věci a šla ke svému náklaďáčku. Koupil mi ho Brian a kompletně opravil. Vypadal jako nový. Dobře, to přeháním, ale vypadal dobře. A hlavně jezdí. Vzpomínám si, na jeden den, kdy jsme se s Brianem vydali do Seattlu. Kousek od něj mi auto vypovědělo službu. Brian se ho snažil opravit, ale nepovedlo se. Tehdy pršelo. Byl to letní déšť, takže nám ani nebyla zima, když jsme seděli v louce kousek od cesty a čekali na Charlieho. Tyhle vzpomínky bolely, ale nemohla jsem si pomoc. Stále vzpomínám a nejde to zastavit. Rychle jsem vzpomínky uložila někam dozadu, abych se mohla soustředit na řízení a nedostala pokutu od někoho z tátových kolegů.

Hned, co jsem dojela na školní parkoviště, přiběhly ke mě Angela s Jessikou – kamarádky, které mi pomohly dostat se přes rozchod s Brianem. A nejen to.

„Ahoj, Ang! Ahoj, Jess!“ pozdravila jsem je s úsměvem.

„Ahoj,“ odpověděly obě a zároveň mě objaly.

„Jak ses měla v létě?“ zeptala se Ang. Byla totiž celé prázdniny u babičky v New Yorku, tudíž jsme se neviděly. Hrozně se mi po ní stýskalo. Sice jsem tady měla Jessicu, ale Angelu mám raději. Je – podle mě – upřímnější a na nic si nehraje.

„Dobře, ale co ty?“ odpověděla jsem.

„Měla jsem se skvěle, ale stýskalo se mi po vás,“ řekla a znovu nás objala.

„Budeš nám potom vyprávět, že jo?!“ škemrala jsem a Angela přikývla.

„Takže,“ ujala se slova Jess, „nějaké novinky?“ zeptala se a než jsme s Ang stihly odpovědět, začala mluvit zase.

„Já vlastně jednu mám. Budeme mít nové spolužáky. Prý jsou to adoptované děti nějakého doktora a jeho ženy. Snad to budou nějací pěkní kluci. A možná si mě všimnou.“ Jess se zase utápěla ve svých představách, jak z ní budou ti kluci mimo. Já a Ang jsme je neřešily. Já stále ještě myslela na Briana a Angela měla Bena. Chodili spolu už dlouho a stále se milovali jako na začátku vztahu. Přála jsem jim to, ale vidět je spolu mě bolelo.

„Už jste to slyšely?“ přiběhli k nám Mike a Tyler a oba se na mě zářivě usmáli. Ach ne!!!

„Slyšely co?“ zeptala se Jess otráveně. Vadilo jí, že ji Mike nechtěl. Byla do něho už dlouho zamilovaná, ale on dával přednost jiným.

„O těch nových!“

„Zase pozdě, Miku. Možná příště,“ zasmála se Jessica a Mikeovi zmizl z tváře úsměv. V tu chvíli se na parkoviště vřítilo stříbrné auto a zastavilo na druhé straně parkoviště.

„Zase si někdo přes prázdniny pořídil nové auto. A ještě k tomu Volvo,“ zakňučel Tyler. Ten ho totiž na jaře úplně sešrotoval, když se předváděl před ostatníma, a rodiče mu odmítli nové koupit.

„No tak, Tylere! Jednou si na nové taky našetříš,“ smál se Mike.

„Počkat, to musí být ti noví,“ podotkla Ang a začala se usmívat. Všechny hlavy teď byly natočené k autu, ze kterého právě vystupovalo pět lidí. Angela měla pravdu, nikdy dřív jsem je tady neviděla. Musí to být ti noví.

Nijak jsem se jimi nezabývala. A kromě toho, byli kus od nás, takže jsem je ani pořádně neviděla. Vzala jsem si věci z auta a vykročila ke škole.

První hodinu jsem měla angličtinu společně s Angelou, což byla dneska první pozitivní věc. Celou hodinu jsme si vyprávěly zážitky z prázdnin, respektive Angela vyprávěla, já moc zážitků nemám. Celou dobu jsem byla doma a četla knížky. Mám splněnou povinnou četbu na celý třeťák. Den se vlekl a já každou hodinu usínala.

Biologie – čtvrtá a poslední hodina před obědem. Zatím jsem nepotkala ani jednoho z těch nových. Ne že bych se jich nemohla dočkat, ale nějaký kousek té zvědavosti v mojí hlavě byl. Vešla jsem do třídy mezi posledníma a sedla si na své obvyklé místo. Ještě loni vedle mě seděl Brian, ale teď bylo sousední místo prázdné. Zazvonilo a já tuhle myšlenku zahnala na hluché místo v mojí hlavě. Společně se zazvoněním utichl hlasitý šum, který ve třídě byl a začal nový, tentokrát tlumený. Vzhlédla jsem, abych zjistila, co to zapříčinilo a hned mi to došlo. U tabule stál jeden z těch nových studentů a rozhlížel se po volném místě. Našel jenom jedno a vydal se k němu – k tomu vedle mě. Stáhla jsem si věci k sobě a sedla si blíže k oknu. Posadil se vedle mě a já si ho konečně mohla blíže prohlédnout. Měl bronzové, mírně rozcuchané vlasy a nepřirozeně černé oči, které byly ještě strašidelnější v kombinaci s jeho křídově bílou pokožkou. Asi dýchal mělce, jelikož se mu hruď skoro nepohybovala. Měl na sobě přiléhavou, bílou košili a tmavé rifle. Košile mu krásně obkreslovala svaly a já už se vůbec nedivila, že se na něho všechny holky dívaly jako na boha. Profesor už byl ve třídě, ale dnes jsme jen opakovali látku za druhý ročník a já se dál mohla věnovat svému sousedovi.

„Ahoj, jsem Bella Swanová!“ představila jsem se.

Co to bylo, Bello? Ty nikdy nezačínáš konverzaci, zvlášť s člověkem, kterého neznáš. Ale tenhle kluk mě něčím zaujal a já to musela zkusit. Nebylo to jeho krásou nebo vůní – mimochodem, voněl nádherně. Bylo to něco jiného. Něco, co jsem neuměla specifikovat.

„Edward Cullen!“ odsekl, aniž by se na mě podíval.

„Takže, jsi tady sám?“ Bello, tohle ti není podobné. Ještě nedávno – dnes – jsi myslela na Briana a teď začínáš konverzaci s tímhle pěkným klukem?

„Ne!“ odsekl opět a já chvíli vzpomínala, na co odpovídal. Vypadalo to, že se se mnou nechce bavit, a tak jsem se přestala ptát. Když jsem od něj konečně odtrhla zrak, otočil se na mě zase on. Přesto stále mlčel.

„Co je?“ zeptala jsem se a otočila se na něj. V jeho černých očích se teď střídalo plno pocitů – údiv, zklamání, ale i zvědavost a naštvání. Jen zakroutil hlavou a otočil se zpátky. Zbytek hodiny jsme už ani jeden nepromluvili. Sotva zazvonilo, Edward vyletěl ze třídy a tak tak se vyhnul dvěma lidem. Pomalu jsem si sbalila věci a šla do jídelny. U stolu jsem zahlédla Angelu a tak jsem si k ní hned přisedla.

„Tak jak jde první den?“ zeptala se mě a unaveně si povzdechla.

„Hrozně. Utíká to strašně pomalu. Už abych byla doma.“

„Taky si říkám,“ usmála se a nabrala si na vidličku sousto těstovin. Zase nastal ten podivný šum, který jsem slyšela na začátku biologie. Když jsem se podívala ke dveřím, stáli tam další čtyři Cullenovi.

„Už jsi je viděla?“ zeptala se mě Angela a pohodila hlavou ke Cullenovým.

„Jen jednoho,“ odpověděla jsem a před očima se mi vybavil jeho obličej. Nemohla jsem ho dostat z hlavy, i když jsem se snažila. Pořád jsem musela přemýšlet, proč se ke mně tak choval. Možná je raději sám, nebo to bylo stresem ze stěhování. Možná mi to jednou řekne sám.

„Už jsem o nich něco zjistila,“ začala Jessica, ještě než si sedla. „Takže, jmenují se Cullenovi. Jsou to sourozenci, děti místního doktora-“

„To všechno víme, Jess!“ přerušila jsem ji.

„Děti místního doktora Carlisla a jeho ženy Esme – ta je restaurátorkou nebo něco takového. Manžele Cullenovi je adoptovali, všechny. Přijeli tady z Denali. Ani nevím, kde to je,“ zasmála se a pokračovala. „Ten blonďák je Jasper a vedle něj stojí Alice, za nimi Rosalie a Emmett a ještě mají bratra-“

„Edwarda,“ přerušila jsem ji znova.

„Ty ho znáš?“ zeptala se překvapeně.

„Sedím s ním na biologii,“ odpověděla jsem a nasadila otrávený výraz. Nevím, koho jsem chtěla přesvědčit, že mě sezení s ním otravuje. Mě nebo Jessicu?

„Pááááni, ty máš ale štěstí,“ zírala na mě.

„Ehm.... pokračuj,“ pobídla jsem ji. Chtěla jsem se vyhnout tomuhle tématu.

„Ok, Jasper a Rosalie jsou opravdoví sourozenci a nechali si svoje příjmení – Hale. Všichni jsou zadaní, až na Edwarda.“ Nevím proč, ale tahle informace mě potěšila. Asi jako většinu holek.

„Jasper chodí s Alice a Emmett s Rosalie,“ dopověděla.

„Cože?“ podivila se Angela.

„No co, jsou adoptovaní. Možná by Edward nepohrdl někým, kdo není z jejich rodiny,“ zasmála se a mě tím naštvala. Ona se snaží o Edwarda? Proč? A proč mě to vůbec tolik štve? „Vzpamatuj se, Isabello Swanová!!!“ křičel na mě můj vnitřní hlas a já se ho rozhodla poslechnout.

„Možná ne,“ vynutila jsem si na tváři úsměv a dala se do jídla.

„Zkusím to,“ řekla sebevědomě Jess a Angela po mně vrhla znuděný výraz. Litovala jsem svých slov, sotva vešel do jídelny a já se podívala do jeho očí. Moment! Vždyť ve třídě je měl tmavé, ale teď je má… zlaté? Podobaly se karamelkám, které mám tak ráda.

„Ach, Bello, co se to s tebou děje?“ pomyslela jsem si a donutila se od něj odvrátit pohled.

 

Edward:

Zase další stěhování. Střední školu v Denali už jsme měli dokončenou a je čas jít zase jinde. Jedinou útěchou mi bylo místo, kde se stěhujeme – Forks. Měl jsem to tam rád. Slunce tam často nesvítilo a my jsme nemuseli tak často zůstávat doma. V domě panoval chaos, což bylo v domě upírů nezvyklé. Sbalil jsem si poslední CD do tašky a rozhlédl se po pokoji. Ještěže máme dům ve Forks vybavený. Netoužil jsem po stěhování všech věcí z místa na místo. Naposledy jsem se podíval z okna a potom sešel dolů za rodinou.

„Alice, kde vězíš?“ vyptávala se Rosalie.

„Ani upír nemá šanci sbalit rychle tolik oblečení, kolik má Alice,“ odpověděl jsem jí s úsměvem. Uvažoval jsem nad tím, jak by se nenápadně mohla jedna z jejich cestovních tašek ztratit.

„Edwarde Cullene! Na to okamžitě zapomeň!“ ozvalo se z Alicina pokoje a já vyprskl smíchy. Doufal jsem, že Alice moje úmysly „uvidí“ a podařilo se.

„Na co máš zapomenout?“ ptal se okamžitě, stále zvědavý Emmett.

„Chtěl mi “nechtěně” ztratit kufr s oblečením,“ mračila se Alice, která právě se svými třemi kufry scházela schody.

„Jaký máš plán, brácho?“ zeptal se mě Emmett a propukl v obrovský smích. Emmett nikdy nezklamal, pokud šlo o srandu.

„Žádné ztrácení kufrů nebude, kluci,“ řekla mateřsky Esme. „Měli bychom jít, Forks nás čeká.“ Ano, Forks čeká. Noví lidé a nová škola. Když jsme z Forks odjížděli, škola tam ještě nebyla. Taky jsme tam už pár desítek let nebyli.

Jeli jsme třemi auty. Jasper a Alice jeli se mnou mým Volvem. Emmett s Rose zase Emmettovým Jeepem a Esme s Carlislem Mercedesem. Ostatní auta si do Forks přivezeme později.

Cesta s Alice byla neúnosná. I když to byla moje nejoblíbenější sestřička, někdy mi opravdu lezla na nervy. Celou cestu nezavřela pusu. Když už nemluvila, zpívala si a i kdyby byla chvíli zticha, pořád jsem musel poslouchat její myšlenky. Kdybych byl člověk, tohle bych nemohl zvládnout.

Do Forks jsme dojeli v neděli večer. Carlisle nás už nechal zapsat na místní školu a tak jsme hned v pondělí mohli nastoupit.

Do školy jsme – jako obvykle – jeli Volvem. Dorazili jsme tam chvíli před osmou. Celé parkoviště už bylo plné a teď se hlavy všech otočily k nám. Forks není tak velké, aby se nerozkřiklo, že přijede nová rodina. Všichni byli zvědaví, co jsme zač. Všude je to stejné – lidé jsou zvědaví, ze začátku se s námi snaží navázat kontakt, ale díky našemu chování je to brzo omrzí a tak jim ani není líto, když zase odjedeme jinde.

Já, Rose a Alice jsme nastupovali do 3. ročníku, zatímco Jasper a Emmett do 4. Kdysi jsme nastupovali o ročníky níže, ale v Denali jsme se jim zdáli dost staří na 2. a 3. ročník a my nehodlali nic riskovat. Sice budeme muset dříve odjet, ale je to lepší než prozrazení naší identity.

První hodinu jsem měl španělštinu s Rosalie. Ihned po našem příchodu do třídy se o nás začali zajímat, přesto nikdo neměl odvahu se s námi začít bavit, za což jsem byl rád. Další hodiny už to tak slavné nebylo. Na dějepis i trigonometrii jsem byl sám, takže jsem musel sedět s někým cizím. Následovalo představení, ale hned, když uslyšeli, že nemám zájem, nepromluvili se mnou už ani slovo.

Biologie – poslední hodina před obědem. Už mě nebavilo poslouchat myšlenky všech. Zvlášť, když jsme v nich figurovali my. Třídu jsem našel napoprvé a vešel jsem zároveň se zazvoněním, v tom samém okamžiku se třída zklidnila a následně se jí rozlehl zběsilý šepot. Všichni mě sledovali a co nejnenápadněji si o mě šeptali. Snažil jsem je neposlouchat a raději jsem hledal nějaké volné místo. Zbylo už jen poslední a tak jsem k němu ihned zamířil. Když jsem k ní přišel blíže, ihned jsem začal litovat svého rozhodnutí. Její vůně mě okamžitě praštila do nosu. Nebyla to vůně, jakou má každý člověk. Její krev voněla jinak, lákavěji. Měl jsem co dělat, abych se dokázal ovládat a snažil jsem se nedýchat.

„Ahoj, jsem Bella Swanová!“ představila se mi. Ach ne, teď se budu muset nadechnout. Proč zrovna ona musí tak krásně vonět? Nabral jsem do plic tolik vzduchu, kolik bylo potřeba k odpovědi.

„Edward Cullen,“ odpověděl jsem s nadějí, že vyslyšela v mém hlase nezájem a nebude dál pokračovat. Ale to jsem se mýlil.

„Takže, jsi tady sám?“ zeptala se znovu. Bello, proč musíš být tolik zvědavá? Nechci ti ublížit, ale vůbec mi to neulehčuješ.

„Edwarde, ovládej se. Sotva jsme tady přijeli. Snaž se udržet svou žízeň na uzdě!“ slyšel jsem Aliciny myšlenky. Alice zřejmě seděla ve vedlejší třídě a díky své schopnosti viděla, jaké potíže mi dělá sedět vedle Belly.

„Ne!“ odpověděl jsem otráveně a snažil se zjisti, jestli mi dá pokoj. Snažil jsem se zachytit tok jejich myšlenek, ale byl jsem hluchý. Neslyšel jsem jedinou její myšlenku.

„Co je?“ zeptala se otráveně, když si všimla, že ji pozoruji. Nevím, co bylo v mém výrazu, ale její byl překvapený. Jenom jsem zakroutil hlavou a otočil se zpátky k tabuli. Vrtalo mi hlavou, proč její myšlenky nemůžu slyšet. Co má v sobě za zeď, která mi v tom brání? Celou hodinu jsem se soustředil jenom na tohle. Nic jiného mě nezajímalo. Zvonění jsem ale nepřeslechl a okamžitě vyletěl ze třídy. Potřeboval jsem na čerstvý vzduch, potřeboval jsem daleko od její vůně. Alice měla pravdu, sotva jsme se sem vrátili. Nemůžu ji zabít, to bychom museli zase hned odjet a všichni by pojali podezření – oprávněné. A nemohl jsem to udělat ani Carlislovi a Esme. Oba ve mě věřili. Už jednou jsem je zklamal a zařekl jsem se, že to víckrát neudělám. Konečně jsem se dostal na parkoviště a zhluboka se nadechl. Nikdo tady nebyl, všichni se určitě shromáždili v jídelně, aby dostali do žaludku nějaké jídlo.

„Kde se flákáš, Edwarde?“ slyšel jsem Emmettovy myšlenky. Ještě jednou jsem se pořádně nadechl a šel do jídelny. Vešel jsem mezi posledníma a střetl se s pohledem Belly. Na jejím obličeji se mihlo překvapení, které hned vystřídala zvědavost.

„No konečně,“ slyšel jsem Alice. Konečně jsem se vyprostil z Bellina pohledu, když sklopila hlavu. Nevím proč, ale vadilo mi to. Chtěl jsem se do jejich čokoládových očí dívat pořád. Něčím mě fascinovaly. Něčím mě fascinovala ona sama. A nebylo to mojí neschopností čtení jejich myšlenek. Teda… nebylo to jenom tím.

 

Bella:

Sedl si ke svým sourozencům, ale nevypadalo to, že nemá náladu se s nimi bavit.

„Bello? Co je to dneska s tebou?“ zeptala se mě Jessica.

„Nic, jenom jsem se nad něčím zamyslela.“ Tak a teď se mě zeptá, nad čím.

„A nad čím?“ Přesně jak jsem očekávala. Jessicu jsem měla až moc dobře přečtenou.

„Ehm… že bych o víkendu mohla vyhodit Charlieho na ryby a uklidit celý dům,“ zalhala jsem, ale potom mi došlo, že bych to mohla i splnit.

„Aha,“ přikývla a věnovala se rozhovoru, který vedla předtím.

 

Škola mi skončila ve dvě a já konečně mohla jet domů. Na první den školy se toho událo celkem dost a tak jsem byla ráda, že jedu konečně domů. Když jsem chtěla odemknout dveře, byly odemčené. U dveří jsem popadla deštník a šla pomalu a pokud možno potichu do kuchyně. Najednou jsem uviděla něčí ruku a praštila jsem přes ni deštníkem.

„AU!“ zařval Charlie.

„Tati, co tady děláš?“ ptala jsem se zmateně.

„Přišel jsem si pro pár věcí. Zapomněl jsem je doma a tak jsem se musel vrátit,“ řekl a třel si ruku.

„A kde máš auto?“

„Cliff ho potřeboval. Řekl jsem, že se na stanici dopravím jinak,“ odpověděl a ruku si držel ve vzduchu.

„Promiň, myslela jsem, že jsi zloděj,“ omlouvala jsem se.

„A to jsi ho chtěla zastrašit deštníkem?“ zeptal se se smíchem.

„Nic jiného nebylo po ruce,“ bránila jsem se.

„A teď mám po ruce já.“

„Promiň. Bude to chtít do nemocnice,“ řekla jsem. „Hned!“ zavelela jsem, než stihl odpovědět. Raději zavřel pusu a vyšel za mnou z domu.

 

„Počkejte si tady, ihned zavolám doktora,“ usmála se na nás sestřička a nechala nás v jednom z pokojů.

„Tati, promiň,“ zaskučela jsem.

„Neomlouvej se pořád!“ řekl vážně, ale potom se usmál. Za chvíli vešel doktor. Ještě nikdy jsem ho tady neviděla a že jsem tady trávila celkem dost času.

„Dobrý den, jsem doktor Carlisle Cullen, co se stalo?“ zeptal se. No jasně, Cullen. Jessica říkala, že je to doktor. Přestože byl Edward adoptovaný, s Carlislem si byli celkem podobní. Teda až na ty vlasy, Carlisle byl blonďák.

„Mám zlomenou ruku, teda asi,“ řekl Charlie a natáhl levačku dopředu.

„Jak se vám to stalo?“ zeptal se Carlisle, zatímco mu ji ohmatával.

„Tady Bells se chtěla před zlodějem ubránit deštníkem, bohužel jsem ten předpokládaný zloděj byl já.“ Co jiného jsem od Charlieho mohla čekat? Samozřejmě mě prásknul. Carlisle se nyní snažil zadržet smích a musím říct, že já taky.

„Nikdy nebýváš doma, když přijdu ze školy. Kdo to měl čekat?“ bránila jsem se se smíchem.

„Vypadá to na zlomeninu zápěstí, vezmu vás na rentgen a uvidíme,“ řekl a vyšel z pokoje, následovali jsme ho. Já a Carlisle jsme čekali před rentgenem, než se Charliemu udělají snímky.

„Takže ty se bráníš deštníkem?“ zeptal se mě Carlisle se smíchem.

„Nic jiného jsem po ruce neměla a přeci na zloděje nepůjdu s prázdnýma rukama.“

„A nenapadlo tě počkat venku a podívat se třeba oknem?“ zeptal se.

„Ehm… ne,“ přiznala jsem.

„Příště se prosím přesvědč, že je ve vašem domě opravdu zloděj.“ Přikývla jsem.

„Je to zvláštní,“ zasmála jsem se a Carlisle se na mě překvapeně podíval.

„Myslím, je to asi poprvé, co jsem v nemocnici jenom proto, že na někoho čekám. Vždycky jsem ta zraněná já,“ smála jsem se.

„A která role je lepší?“ zeptal se.

„Hmmm…“ dělala jsem, že přemýšlím. „Myslím, že tahle,“ odpověděla jsem, ale to už Charlie vycházel se snímky v pravé ruce. Carlisle si je vzal a namířil je proti světlu.

„Je mi líto, ale máte zlomené dvě kůstky v zápěstí. Budeme to muset dát do sádry.“

„Myslím, že když příště něco zapomenu doma, tak ti raději zavolám,“ zasmál se Charlie a poté odešel s Carlislem na sádrovnu. Já na něj zatím čekala na chodbě. Za 15 min byli hotoví.

„Za dva týdny musíte přijít na kontrolu, Charlie,“ řekl Carlisle. „Mějte se. A Bello, žádné deštníky.“

„Jasně, už žádné deštníky,“ přikývla jsem a dohnala Charlieho, který si to zamířil k autu.

 

Edward:

Ihned po škole jsem jel za Carlislem. Byl to náš rituál. První den v nové škole jsem za ním vždycky jezdil a řekl mu můj názor na ni. Dneska jsem k návštěvě měl ještě jeden důvod – Bellu. Stále mě trápilo, proč jí nemůžu číst myšlenky a potřeboval jsem Carlislovu radu.

„Ahoj, Edwarde! Tak jaká je škola?“ zeptal se, sotva jsem vstoupil do kanceláře.

„Dobrá. Lepší než v Denali,“ usmál jsem se. „Poslyš, Carlisle, mám jeden problém,“ začal jsem.

„Ano? Co se děje?“

„Ve škole je jedna dívka, které nemůžu číst myšlenky. Prostě to nejde, neslyším je.“

„To je divné,“ zamračil se. „To je poprvé, co se ti to stalo, jestli se nemýlím.“ Přikývl jsem.

„Mohla by v sobě mít něco jako-“ Přerušilo nás zaklepání.

„Doktore, na pokoji 350 máte případ. Vypadá to na něco s rukou,“ oznámila mu sestřička.

„Hned přijdu,“ řekl a sestřička odešla.

„Mohla by v sobě mít něco jako štít. Něco, co ji ochraňuje před tvou schopností. Podívám se do knížek, ale teď musím jít. Počkej na mě tady,“ řekl a já přikývl. Vrátil se asi za hodinu.

„Promiň, bylo to zlomené zápěstí. Dívka si myslela, že má v domě zloděje a šla na něj s deštníkem. Když ho praštila přes ruku, zjistila, že to byl její otec, který se vrátil pro něco do práce.“

„S deštníkem na zloděje? Ta musela být odvážná!“ zasmál jsem se.

„Ano, to zajisté ano,“ zasmál se Carlisle. „Taky trochu nešikovná, podle sestřiček tady tráví celkem dost času,“ řekl a potom začal hledat v knihách.

„Něco mám. Jediné dary, které můžou zneškodnit ten tvůj je štít a blokování. Slyšel jsi myšlenky ostatních, když jsi byl s ní?“ zeptal se.

„Slyšel jsem i Alice z vedlejší místnosti,“ řekl jsem a připomnělo mi to vzpomenout si na Bellinu vůni.

„Vypadá to, že má štít. Je zajímavé, že je tak silný už při lidském životě,“ řekl uznale. „Ta dívka by byla velmi silnou upírkou.“ Možná bude brzo mrtvým člověkem, jestli bude stále tak vonět. A pochybuji, že by se její vůně změnila.

„Našli jsme, co jsme chtěli. Teď bychom měli jet domů, Esme už nás bude čekat,“ řekl, sundal si lékařský plášť a vyšel z kanceláře. Trvalo sekundu, než jsem ho následoval.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

14)  Jalle (02.03.2013 21:10)

Bella má riadnu silu v rukách

Andrea9435

13)  Andrea9435 (31.03.2012 10:58)


skvelá kapitolka...
hneď idem na ďalšiu...

Lilith

12)  Lilith (06.12.2011 16:05)

Déle jsem u tebe nenašla, ale často se to tady - na webu - používá, tak jsem to zahrnula do jednoho. Já jsem taky z moravy, kousek severně od Brna, ale protože moje mamka chtěla učit češtinu, mluvilo se u nás doma hodně, až nezdravě, spisovně, proto mi to přijde divné. Horší jsou chyby vyloženě gramatické, ale s těmi se tady setkávám ojediněle, to je duševní vlastnictví sesterských stránek. Pokud je to stará povídka, tak to chápu. Díky za odpověď.

Ree

11)  Ree (06.12.2011 14:38)

Lilith: Tohle je hrozně stará povídka, takže musíš chyby prominout. "Tady" místo "sem" se na Moravě používá zcela běžně, takže mi to vážně nepřišlo nijak divné. Ale teď už jsem se to naučila a spletu se jenom občas. Co se týče toho "déle" místo "později", tak vážně nevím, protože já používám později. Tohle máš nejspíš z jiné povídky, popř. mi napiš přesnou větu, abych si ji našla ;)

Lilith

10)  Lilith (06.12.2011 14:35)

A ještě Kde se stěhujete. Lepší by bylo kam. Jít zase jinde? Lepší je jinam. Sotva jsme tady přijeli? Lepší je sem.

Lilith

9)  Lilith (06.12.2011 14:18)

Už jsem párkrát narazila na takový jev, který není podle mě spisovně ani stylisticky ani významově správně, ale objevuje se tady často. Jde o slovní spojení jako Přijeli tady z Brna. Místo tady má být sem. A ještě to vaše déle zaměňované za později. Jako Odešel o hodinu déle, jestli si to správně pamatuji. To je nějaké vaše nářečí? Jen by mě to zajímalo. Hlavně proto, že jinak píšeš spisovně a správně a tohle mi už dlouho vrtá hlavou. Dík za odpověď, jestli si všimneš.

mima19974

8)  mima19974 (23.04.2010 16:42)

kraasne!!!
x D

Evelyn

7)  Evelyn (21.04.2010 13:59)

Skvělý začátek. Představa Belly útočící deštníkem je úžasná :-)

sakraprace

6)  sakraprace (20.04.2010 22:28)

Super, krásně napsané. Ztratit Alici kufr s oblečením - tomu říkám adrenalin a deštníková scéna - výborné. :) :)

5)  anamor (20.04.2010 21:17)

Ree, ty víš že tuhle povídku zbožnuju :-D jako všechyn od tebe :-D A omlouvám se, že jsem ti k ní poprvé nepsal akomentář a proto to chci teď napravit. První dílek je skvělí, ale já zněj mam nejvíc ráda tu část jak Bella přetáhne Charlieho deštníkem po ruce. :-D To se ti vážně povedlo. Vždy se u toho zasměju. Prostě už od prvního dílku jsem tuhle povídku zbožnovala :-D

Popoles

4)  Popoles (20.04.2010 19:33)

Vlastnímu otci zlomit zápěstí :)
Jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet :)

3)  witmy (20.04.2010 18:39)

super kapča začalo to zajímavě bojácná bell se mi líbí už se těšim na pokráčo

2)  MishEL.6 (20.04.2010 18:10)

je to krásné!!!!!!!!!!!!

Eunta

1)  Eunta (20.04.2010 15:33)

Jujky... dneska mám takovou bujarou náladu, a tak jsem se vrhla do četby... Ree je to skvělé a dobře napsané... jsem napnutá, jak to bude pokračovat...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek