Sekce

Galerie

/gallery/Nepřátelství - Ree.jpg

Pololetní práce

Bella:

Charliemu za dva týdny sádru sundali. Po škole se samozřejmě rozkřiklo, co jsem tátovi udělala a plno lidí se mi smálo, hlavně Mike. Jestli si myslí, že si mě tak získá, tak se plete. Kromě toho, mé srdce teď nepatří nikomu. Konečně jsem zapomněla na Briana, sice ne úplně, ale alespoň z části. I to byl pokrok.

Blížil se listopad a já měla zase jednu z hodin biologie. Byly to nudné hodiny. Látka mě nebavila a seděla jsem s Edwardem. To by mi až tak nevadilo, kdyby se mnou občas prohodil alespoň větu. Naštěstí jsme biologii měli jen dvakrát týdně.

„Za chvíli máte konec prvního pololetí a já se rozhodl, že si svou známku musíte zasloužit i jinak než testy. Někteří si můžou polepšit, že ano, pane Newtone,“ řekl a otočil se na Mike, „ale někteří i pohoršit, pokud ho neudělají vůbec,“ dokončil větu.

„Zkrátka jsem se rozhodl, že vám zadám pololetní práci,“ pokračoval a třídou se rozlehl silný nesouhlas.

„Téma bude z loňského roku a zpracování si můžete vybrat sami, ale musíte to mít na nejméně dvacet minut mluvení,“ dořekl a nesouhlas zesílil.

„Aby jste věděli, že jsem na vás hodný, můžete to vypracovávat ve dvojicích.“

„Hey, Miku, jsem s tebou,“ zakřičel přes celou třídu Tyler.

„Je mi líto, pane Crowleyi, ale ve dvojicích budete tak jak sedíte,“ vysvětlil a mi z tváře zmizl úsměv. Takže já budu dělat pololetní práci s Edwardem Cullenem? Proč mi to Medina dělá? Zajímalo by mě, jak to budeme dělat, když spolu nepromluvíme ani slovo. Edward taky nevypadal zrovna nadšeně. Nevím, proč mu dělá problém se mnou mluvit. Já se několikrát pokoušela navázat rozhovor, ze začátku. Asi nemá rád společnost.

„Termín odevzdání je 15.1.“

„Jaké téma si vybereme?“ zeptal se mě Edward a já nebyla schopna slova. On na mě promluvil? Možná ta spolupráce nebude zase tak hrozná.

„Je mi to jedno,“ řekla jsem tvrdým hlasem a doufala, že nepozná, že byl hraný.

„Mohl bych tedy vybrat téma?“ zeptal se a já rukou naznačila, aby pokračoval.

„Bohužel jsem tady loni nebyl. Mohl bych si půjčit sešit?“ zeptal se znovu. Přikývla jsem a podala mu ho. Začal jím listovat a já měla možnost zkoumat každou křivku jeho dokonalého obličeje. Když jsem předtím říkala, že mé srdce teď nikomu nepatří, lhala jsem. Věděla jsem, že v nějakém malém koutku je místo právě pro něj – pro Edwarda. Měla jsem ho ráda, i když komunikace mezi námi byla stále na mrtvém bodě. Nejvíce mě však zaujaly jeho oči. Měl je zlaté, ale někdy se z ničeho nic změnily v černé – nebezpečně.

„Mohly by to být ekologické katastrofy?“ zeptal se a podíval se na mě těmi karamelkami.

„Ehm… klidně,“ odpověděla jsem a usmála se. Edward mi úsměv opětoval. Viděla jsem ho usmívat se několikrát, ale nikdy se neusmíval na mě a už vůbec ne takhle nádherně.

„A jak to budeme dělat s vypracováním?“ zeptal se.

„Můžeme si to posílat přes e-mail,“ odpověděla jsem první věc, která mě napadla a hned jsem jí litovala. To znamená si s ním jenom dopisovat, nebýt s ním v jedné místnosti.

„To půjde těžko. Neměl bych si to jak vyzvedávat,“ zasmál se.

„Cože? Vy nemáte počítač?“ podivila jsem se. Vypadali, že jsou bohatí. Ne, oni tak nejenom vypadali, oni byli bohatí, přesto neměli počítač.

„Ehm… Zůstal v Denali. Zatím nemáme přestěhovány všechny věci,“ vysvětlil a já se musela zasmát. „Stejně si myslím, že by to nebylo ono. Mohli bychom to dělat třeba u nás. Emmetta někde vyhodím, jinak by nás otravoval,“ zasmál se. Tohle byl snad nejdelší rozhovor, který jsme zatím vedli. Nakonec jsem se na Medinu ani tak moc nezlobila.

„Nebo můžeme být u mě. Charlie dělá až do večera, takže nás nebude nikdo rušit,“ navrhla jsem a Edward to přijal.

„Tak co třeba hned zítra?“ zeptala jsem se.

„Já mám čas. Mohl bych tě ráno vyzvednout, aby jsme odpoledne nemuseli jet dvěmi auty,“ nabídl se a já přijala.

 

Ráno jsem nemohla dospat. Z postele jsem vyskočila půl hodiny před zvoněním budíku. Popadla jsem všechny důležité věci a zmizela v koupelně. Pustila jsem si horkou vodu a snažila se nemyslet na to, že se za pár minut uvidím s Edwardem. Na zahnání myšlenek mi sprcha nepomohla, ale alespoň jsem se pořádně uvolnila. Vlasy jsem si vysušila, vyžehlila a nakonec trochu vyfoukala. Použila jsem trochu pudru, řasenky a parfému, který jsem dostala od Charlieho na narozeniny. Potom jsem seběhla dolů na snídani. Charlie už byl v práci. Za tu dobu, co byl doma s rukou, se mu naskládalo v práci plno věcí a teď musí chodit dříve. Dala jsem si jogurt a pustila rádio. Ani nevím, co v něm hráli, myslela jsem na Briana a Edwarda. Briana jsem měla stále ráda, ale už jsem se netrápila ani rozchodem, ani jeho odstěhováním. Teď jeho místo začal zaplňovat Edward, který se za chvíli objeví na naší příjezdové cestě, aby mě vyzvednul do školy. Ale…

„Vždyť on neví, kde bydlím,“ zašeptala jsem a v tom někdo zaklepal. Šla jsem otevřít a po cestě jsem vyhodila kelímek od jogurtu. Otevřela jsem dveře a spatřila za nimi Edwarda s úsměvem na tváři.

„Dobré ráno,“ pozdravil a úsměv se mu ještě rozšířil.

„Ahoj,“ opětovala jsem mu úsměv. „Až teď jsem si uvědomila, že nevíš, kde bydlím. Jak jsi náš dům našel?“ vychrlila jsem ze sebe.

„Každý ví, kde bydlí náčelník policie Charlie Swan. Krom toho, Carlisle mi zjistil adresu z tvé karty v nemocnici. Najít to byla maličkost.“ Musela jsem se zasmát, tohle mě opravdu nenapadlo.

„Dojdu si pro věci, hned jsem tady,“ řekla jsem a otočila se dřív, než mohl odpovědět. Vyběhla jsem schody, popadla tašku a seběhla zase dolů. Edward stál stále ve dveřích a čekal na mě. Z věšáku jsem si vzala bundu, napadl totiž první sníh a byla ukrutná zima, a vyšla jsem ven. Sotva jsem šlápla na příjezdovou cestu, podklouzla mi noha a já padala přímo na záda. Snažila jsem se držet hlavu zvednutou a pevně jsem k sobě tiskla víčka. Po chvíli mi došlo, že už jsem měla být na zemi, a pomalu jsem víčka oddělovala od sebe. Nade mnou stál Edward a držel mě v náručí.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se se smíchem, ale v očích měl evidentní strach.

„Naštěstí jsi mě stihl chytit dřív, než se mi něco stalo,“ usmála jsem se. „Děkuju,“ řekla jsem a snažila se zvednout.

„Není zač,“ odpověděl a dovedl mě až k autu.

„Myslím, že by jsi v zimě neměla vycházet ven. Jsi trochu nešikovná. V nemocnici jsi každou chvíli a když tam nejsi kvůli sobě, alespoň tam pošleš tátu,“ smál se.

„Odkud to všechno víš?“ vyštěkla jsem.

„Carlisle je doktor a má přístup ke tvé složce. Ale tohle vím ze školy. Po tom, co jsi udělala tátovi, se o tobě plno lidí bavilo.“ Povzdechla jsem si. Na to jsem neměla argument.

Když jsme dojeli na parkoviště, bylo skoro prázdné. Většina lidí jezdila na sněhu pomalu, což se o Edwardovi říct nedá – jel jako šílenec. Sotva jsem vystoupila z auta, všimla jsem si Edwardových sourozenců.

„Nevypadají nadšení z toho, že jsi se mnou,“ řekla jsem smutně a pohodila hlavou jejich směrem.

„Nestává se často, aby byli nadšení,“ zasmál se a dál se jim nevěnoval.

Hodiny jsme měli každý zvlášť a potkali jsme se akorát na obědě. Už jsem seděla u stolu, když vešel do jídelny a věnoval mi jeden ze svých nádherných úsměvů.

„Evidentně se Edwardu Cullenovi líbíš,“ usmála se Ang a já děkovala bohu, že je Jess nemocná a nemůže se Angeliny teorie chytnout.

„Jsme jenom kamarádi, Angelo,“ usmála jsem se a v duchu si vzdychla.

„Kamarádství s Edwardem není tak lehké navázat. Pokud vím, jsi jediná, s kým se někdo z Cullenových baví. A nevypadá, že by jsi mu byla nějak lhostejná.“ Tahle představa se mi líbila víc, než jsem si byla schopna přiznat, ale nechtěla jsem si dělat naděje.

„Angelo, přeháníš. Vidíš v tom něco, co v tom není,“ odpověděla jsem, ale Angela si stála za svým. Dnes byla nějak vytrvalá.

„A on ti je lhostejný?“ zeptala se s úsměvem od ucha k uchu.

„Máš pravdu, Angelo, není mi lhostejný. Nikdy nebyl a asi ani nikdy nebude,“ znělo mi v hlavě.

„Říkala jsem, že jsme kamarádi. Ne, není mi lhostejný, jako nikdo z mých kamarádů.“

Snažila jsem se mluvit přesvědčivě a evidentně to zabralo, jelikož se Angela už dál nevyptávala.

Konečně se ozvalo poslední zvonění dnešního dne. Vyletěla jsem ze třídy neuvěřitelnou rychlostí a snažila se co nejrychleji dostat na parkoviště. Když jsem vyběhla ze dveří, Edward už na mě čekal u svého auta. Zamával na mě a já se k němu vydala, teď už podstatně pomalejším krokem.

„Můžeme?“ zeptal se s úsměvem a otevřel mi dveře spolujezdce. Místo odpovědi jsem nastoupila a zapnula si pás. Edward za mnou zavřel dveře a za chvilku jsme už vyjížděli z parkoviště.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Andrea9435

8)  Andrea9435 (31.03.2012 11:06)


wohooo...
no tak už sa teším na pokračovanie...

mima19974

7)  mima19974 (02.05.2010 11:40)

Peknéé naozaj je to perfektne..... :):););) a takto vyzerám po tvojej poviedke...

Quappa

6)  Quappa (23.04.2010 16:52)

Pekné. Fakt ma to bavilo :-) Budem sa tešiť na ďalší ;)

5)  *Kačka* (23.04.2010 14:49)

dneska jsem objevila Tvou povídku a moc moc moc se mi líbí :) doufám, že brzy přibude další dílek :D

sakraprace

4)  sakraprace (22.04.2010 22:55)

no to jsem na ten projekt zvědavá :) Moc se těším na další

anamor

3)  anamor (22.04.2010 20:55)

Tak tohle se mi líbilo :-D a už se těším na třetí dílek který měm ještě raději :-)

Evelyn

2)  Evelyn (22.04.2010 14:55)

Perfektní díl :-)

Popoles

1)  Popoles (22.04.2010 13:38)

Ha, a zase další povídka, kterou budu netrpělivě vyhlížet.
Vypadá to, že Ed si zvyká na její vůni. Copak se asi z toho jejich školního projektu vyvine?

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek