Sekce

Galerie

/gallery/Venome.jpg

Stoletá oslava.

(Pro Janebku, toužící po romantice, a pro mého muže, mou inspiraci.)

6. KAPITOLA (Bella)

 

Obrátila jsem v ruce měřidlo pH, zavrtěla hlavou a zkusila to znovu. Údaj se pokaždé nepatrně lišil, ale já to potřebovala vědět přesně. Pro dnešek toho asi nechám, beztak jsem u toho zase strávila většinu noci a tyhle přesčasy se mi čím dál tím hůř vysvětlují. Žádný z kolegů netráví v práci tolik nocí. Položila jsem měřidlo na stůl a nádobku s tekutinou, kolem které se momentálně točil celý tým vědců, jsem vrátila do chladícího boxu.

Měla bych jet domů, ručička na hodinách ukazovala tři v noci. Ale ještě mě něco napadlo, sedla jsem si k počítači a zahleděla se na jeho vizuální panel. Než jsem stačila odejít jinam, vyběhly na mě poslední zprávy. Hromadný útok Stínů v předměstské části. Neměla jsem náladu na to to zrovna teď číst a tak jsem nalistovala strany vědecké publikace, ve které bych možná mohla najít střípek do skládanky, o kterou jsme se snažili.

Brzo jsem ale zjistila, že místo, abych vnímala text, už zase jsem zvažovala, jestli to má vůbec smysl. Naše práce. O co se snažíme? Pomoci lidem povzbudit jejich reprodukci. Ale co když by bylo nejlepší to nechat na přírodě? Co když se jedná o jakýsi přirozený regulační mechanismus? Lidstvo se navíc do té situace dostalo vlastní vinou. Životní styl a životní prostředí se začátkem 21.stolení změnilo natolik, že lidská reprodukční schopnost zakrněla. Objevilo se příliš mnoho nezdravých faktorů, které neblaze ovlivnily genezi pohlavních buněk u obou pohlaví.

Lze vůbec tuhle přirozenou reakci na nepřirozené prostředí nějak zvrátit? Samozřejmě, existují způsoby, velmi nákladné způsoby, jak vypěstovat zdravé spermie a vajíčka a jak stvořit životaschopné embryo. Ale o to nám nejde. To si nemůže dovolit každý. My se snažíme vymyslet způsob, jak vrátit funkce pohlavních žláz zase do normálu. A to je zatraceně těžký úkol. Navíc s omezenými prostředky, které na to máme. S poklesem populace poklesly i finanční možnosti výzkumu. Vlastně přesněji řečeno poklesly finanční možnosti všeho. Výzkum reprodukce si tak tak drží své výsadní postavení, jelikož v žebříčku priorit lidstva stojí dosti vysoko. Mnoho dalších projektů, center a výroben se zastavilo, uzavřelo. Zábavní průmysl a vlastně všeobecně výroba a vývoj všelijakých zbytečností téměř skončil zároveň s prudkou proměnou trhu poté, co se ze světa ztratilo několik generací lidí, které další generace nahradily jen částečně. Technický vývoj už nějakou dobu místo obřích skoků dělá mravenčí krůčky. Na druhou stranu: spotřeba všelijakých výrobků také výrazně klesla. Lidé si mnohem více váží všeho, co mají, a výrobci usilují o trvanlivost, aby si udrželi své zákazníky. Všechno zlé pro něco dobré.

Znovu jsem mrkla na stránku pokrytou lékařským textem a zkusila přečíst pár řádek. Do mozku mi ale hned naskočila myšlenka, která se mi vtírala až moc často. Co to nechat být? Co když se to spraví samo, až přijde správný čas? Životní prostředí se za několik posledních desetiletí začalo měnit. S tím, jak ubylo lidí, kteří navíc opustili někde i rozsáhlá území, vznikly celé pásy obnovující se divoké přírody. Tolik lesů a dalších porostů tu nikdy, co si pamatuju, nebylo. Kvalita ovzduší se zlepšila, nejen vlivem tolika zeleně, ale také vlivem snížené výroby a menšího rozšíření dopravy… Dokonce i počasí získalo opět stabilnější charakter. Tornáda, hurikány a záplavy už dávno nejsou tak časté jako dříve… Co když právě tohle je cesta, která lidi dovede zpět k tomu, aby vše fungovalo jako dříve?

A co když ne, ozval se ve mně varovný hlas. Co když ta cesta už je nevratná. Co když právě jenom nějaký zásadní vědecký objev, nějaká metoda, dokáže změnit současný stav?

Už jsem nad tím přemýšlela tolikrát a vždycky se stejným výsledkem. Stejně jsem dopředu věděla, že se svého úkolu nevzdám, ať je jak chce rozporuplný a jak chce obtížný. Můj zrak bezděčně padl na fotografie těch několika miminek, kterým jsme během výzkumu už pomohli na svět. Jejich bezelstné důvěřivé oči mě zase stály několik dlouhých vteřin prohlížení, než jsem se od nich odtrhla. A zase mě obstoupil ten neskutečný pocit zázraku, když jsem pomyslela, že bez pomoci mého týmu by se tyhle děti nenarodily. Tam, kde dříve nebylo nic, najednou byla živá dýchající mrňavá lidská bytost. Vlastní děti jsem mít nemohla, ale takhle jsem se k tomu dostala tak blízko, jak by se mi nikdy nesnilo.

Otočila jsem tvář zpět k panelu. Dočtu to a půjdu. Poradím se s Carlislem. Před několika dny jsem ho zavalila tolika úkoly, že nejspíš taky neměl chvilku volno. Při pomyšlení na něj se mi zvedly koutky úst. Neřekl ani slovo na protest, když jsem ho de facto požádala, aby prošel asi tak dvacet publikací za tři dny. Jeho teoretická podpora pro mě byla nenahraditelná. Nevím sice jak stíhal svoji lékařskou praxi a vědecké bádání, které by si tak jako tak nenechal ujít, a k tomu ještě svůj život s Esmé. No vlastně, když jsem se nad tím zamyslela, bylo mi Esmé trochu líto. Nejspíš si ho vůbec neužila.

V hlavě se mi rozsvítil vykřičník. Posledních několik dní a nocí jsem nebyla o nic lepší. Dočetla jsem text, zavřela počítač, zamkla pracovnu a vydala se na cestu domů. Věděla jsem, že další den se do práce rozhodně nepodívám.

 

- - -

 

Pomalu jsem zavřela naše vstupní dveře, hlavu ještě plnou myšlenek, které rozvířil můj rozhovor s Carlislem. Zjistil toho hodně. Měla jsem docela jasnou představu, co všechno budu muset zkusit dát dohromady, abych zjistila, co z toho vznikne, a už teď jsem byla zvědavá na výsledky. Jakmile jsem ale uslyšela zvuk zapadající kliky dveří, jako bych se přepnula do přítomnosti. Dnešní den nebyl určen k práci. Podívala jsem se z okna a překvapeně chvíli koukala ven. Ani jsem si nevšimla, že už je dávno světlo. To jsem tam byla tak dlouho? Mrkla jsem se na hodiny, abych zjistila, že ráno se už dokonce překlopilo v brzké dopoledne. Přistoupila jsem k oknu a zadívala se ven. Pohled do naší divoké zahrady byl uklidňující, měla jsem ho ráda. Pozorovala jsem slunce pomalu se objevující nad vršky stromů. Najednou se mi v zorném poli objevila Alice a Jasper, kterak táhnou nějaké cosi překryté ubrusem. Hned zase zmizeli za rohem vedlejšího křídla. Oslava. Sto let od naší svatby. A jak bylo vidět, Alice měla všechno pod kontrolou.

Ucítila jsem mrazení v zátylku a otočila se. Ve dveřích stál Edward a tiše se na mě díval. Potom ke mně popošel a vtisknul mi polibek do vlasů. „Pro dnešek pusť vzorce a výpočty z hlavy, jo?“ zamumlal a usmál se.

„Nevím, jestli to dokážu, co pro to uděláš?“ zapochybovala jsem s předstíranou vážností.

„Sliboval jsem, že tě dnes vezmu za ruku a tu nepustím, pamatuješ?“ Přitom spojil naše dlaně. „Takže s tím hodlám začít.“ Potom se na mě tajemně podíval. „Pojď.“ Táhl mě směrem k ložnici.

„Edwarde…“ začala jsem podezíravým tónem.

Uchechtl se. „Ne, vážně to není tak jak to vypadá. Jen pojď.“ Na jeho tváři bylo vidět pobavení, smíchané s jakýmsi očekáváním.

Když jsem vešla do ložnice, málem jsem překvapením vykřikla. „Co je … To jsou… whooa…“ nebyla jsem schopná dokončit větu. Na posteli ležely mé bývalé svatební šaty.  Otočila jsem se k němu. „Kde jsi to vzal? Neměla jsem tušení, že ještě někde jsou. Je to tak dávno…“

„Alice,“ odpověděl a to jedno slovo vysvětlovalo všechno. Zavzpomínala jsem. Tenkrát jsem neměla potuchy, co se s těmi šaty stalo a ani mě nenapadlo se o to zajímat. Měla jsem plnou hlavu nového světa, do kterého jsem vstoupila o svatební noci. Tohle bylo opravdu to poslední, na co jsem si vzpomněla. Přešla jsem k nim, pohladila jejich látku a sedla si vedle nich na postel.

Podívala jsem se na Edwarda. Tvářil se rozpačitě, nejistě si přede mně kleknul a řekl hlasem plným něhy: „Chtěl bych, aby sis je dnes oblékla.“

Dívala jsem se do jeho očí, do těch očí, do kterých se vešel celý můj svět. „Dobře,“ odpověděla jsem, aniž bych si to vůbec stihla rozmyslet. Ani jsem si to neuvědomila, ale pohled na ty šaty mě přenesl o sto let zpátky. Najednou to bylo zase všechno tu. To tenkrát. Mých sedmnáct a náš společný začátek. Takový útok pocitů jsem naprosto nečekala.

Edward ke mně mezitím přistoupil a jemně rozepnul zip mého oblečení na zádech. V jeho dotecích jsem se okamžitě začala ztrácet. Najednou, najednou mi bylo zase sedmnáct. Zavřela jsem oči a vrhla se po hlavě do té neskutečně náruče vzpomínek. „Tentokrát mám tu čest ti pomoci s jejich oblékáním,“ řekl jemně a já byla ráda, že teď už nutně nemusím dýchat, protože se mi hrdlo sevřelo tak, že bych do něj nedostala ani molekulu vzduchu. Edward přese mě přetáhl šaty a pomohl mi je zašněrovat.

Na posteli ležely ještě další doplňky do vlasů, uší a na krk. Vzala jsem je a přešla s nimi k zrcadlu. Tam jsem zůstala chvíli stát, než jsem se zase byla schopna pohnout a soustředit se na to, co jsem chtěla udělat. Dívala jsem se na svůj obraz v zrcadle a viděla všechno tak, jak to bylo tenkrát. Po chvíli jsem přece jen sáhla po náušnicích a po náhrdelníku, abych si je připevnila. Stočila jsem si trochu vlasy, abych vytvořila účes, který nestál moc práce, ale do kterého se daly upevnit ozdoby, které jako poslední kus mé svatební výbavy ležely na toaletním stolku.

Celou dobu jsem za sebou v zrcadle viděla jeho obličej. Sledoval mě a jeho pohled byl tak měkký, tak neskutečný. Zatnula jsem zuby, abych to vydržela a otočila se na něj.

Párkrát naprázdno polknul a pokusil se promluvit. „Vypadáš nádherně,“ řekl konečně. „Tak nádherně...“ zopakoval a rozpačitě se podíval stranou.

Odkašlala jsem si, abych zakryla vlastní rozpaky. „Ty… ty se nepřevlékneš?“ zeptala jsem se, aniž by mi na tom ovšem nějak zvlášť záleželo. Chtěla jsem jen nějak ubrat síle pocitů, které na mě naléhaly.

„Dnešek je o tobě, moje lásko. A myslel jsem, že by tohle…“ ukázal na svoje oblečení: černé kalhoty a košile, „...mohlo stačit. Ale jestli chceš…“

„Ne, ne…“ odpovídala jsem rychle. „Ne.“ Přistoupila jsem k němu a položila mu ruku na tvář. „To je v pořádku.“

Vzal mě za ruku. „Co bys řekla na to jim utéct?“ zeptal se a s rozhodným výrazem mi podával sportovní boty. Bílé.

Šokovaně jsem se na něj podívala. „Myslíš… myslíš jako jim? Alici a tak?“

Kývnul a rošťácky se zašklebil. „Aspoň na chvilku.“

Našla jsem svůj ztracený dech. „Skvělej nápad. Kam?“

„Povedu tě.“ sevřel moji ruku pevněji v té svojí a vyběhli jsme z domu. Šaty jsem si musela přidržovat hodně vysoko, abych mohla běžet, ale i tak Edward musel trochu zpomalit.

Nakonec mi na poslední kus cesty zakryl oči a když mi potom umožnil se opět rozhlédnout, ruce mi samovolně vylétly nahoru, abych si zakryla ústa, která se mi bezděčně otevřela úžasem. „Edwarde! Ach, Edwarde…“ Nebyla jsem schopná stvořit souvislou větu. Stáli jsme na malém paloučku, pokrytém květy, které rostly na naší louce. Na tamté naší louce ve Forks, tenkrát. Od té doby jsem je nikde neviděla. Ta iluze byla neskutečná. Kolem byla záplava modrofialových květů, mírně se střídající s drobnými zelenožlutými kvítky.

Vrhla jsem se mu kolem krku, div jsem ho neporazila. Bylo to tak nádherné! Jako by se všechna tíha, co jí na světě bylo, najednou vznesla a zůstalo jen čisté lehké průzračné ovzduší. Nebylo nádhernějšího místa, kde by bylo možné v ten okamžik být. „Bello…!“ vydechl překvapením a sevřel mě podobnou silou jako já jeho. Kdyby se na nás někdo nyní mohl dívat, viděl by dvě zářící postavy třpytící se ve slunečním světle, dívku v bílých šatech a mladíka v černém, stojící uprostřed loučky plné rozkvetlých květin, jako dvě sochy, spojené ve věčném objetí.

Popošli jsme pár kroků a sedli si do trávy. Zlehka jsem se dotkla sazeniček jedné z rostlinek čerstvě zasazených do hlíny. „Děkuji, Edwarde. Připadám si… připadám si jako tenkrát. Připadám si… neskutečně. O něčem takovém jsem ani nesnila. Žasnu nad tvými nápady!“

Jen se na mě tiše díval. Pod jeho pohledem jsem měla pocit, že jsem zase malá holka, ta malá vzdorná lidská holka, o kterou se tolik bál a kterou chtěl chránit. Neměla jsem chuť ho líbat, ale měla jsem chuť se k němu tisknout a nasáknout se do něj. Splynout s ním a už nikdy se od něj neoddělit. Byli jsme spojení už sto let a já zřetelně cítila, že to nikdy nesmí být jinak. Nestihla jsem se ho nabažit a to spojení, které mezi námi bylo, se mi ani v tuto chvíli nezdálo dostatečně těšné. „Jsem celá tvoje. Vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude…“ zašeptala jsem.

„Já ti patřím úplně stejně,“ odpověděl prostě a jeho slova se nesla slunečným dnem jako by to byla slova přicházející z prostoru mimo čas.

Nakonec jsem se opřela zády o jeho hrudník, zatímco on se opíral rukama o zem. „Tolik věcí se změnilo, ale tohle se nezmění nikdy,“ pronesla jsem.

„Ano, nezmění. Ale už nejsi ta malá holka,“ řekl a cítila jsem jeho úsměv, ačkoliv jsem mu neviděla do tváře. Jednou svou paží, třpytící se jako sníh, mě začal hladit na rukou a na břiše.
„Myslím, že ne. Sto let je dlouhá doba. I ty jsi se změnil. Už nejsi ten kluk, co věčně sedí v lavici,“ odpověděla jsem a přitom vzpomínala na naši první školu. Na hodiny, které měly opravdu hodně daleko k obyčejným a nudným vyučovacím hodinám.

„Je ti teď asi tolik jako mě, když jsme se poznali.“

„Ech…“ dokázala jsem jen odpovědět. „Já vím. Byl jsi už v tu dobu opravdu… starý. Ale to dovedu pochopit až dnes. Nikdy dřív jsem si nedokázala představit, jaké to je žít více než sto let.“

V jeho hlase bylo znát pobavení, když znovu promluvil: „A ty jsi byla tak mladá. A myslela jsi si, že je mi sedmnáct. To číslo… bylo jen číslo. Nedokázalo říct vůbec nic. Věř mi, nebylo pro mě vždycky úplně lehké zapadnout mezi dospívající.“

„A kromě toho,“ pokračovala jsem v našem výčtu, „jsem nechtěla riskovat jediný rok navíc, který by zdržel moji proměnu. Chtěla jsem zůstat taková jako ty…“

„U-hm…“ řekl tím svým neopakovatelným vševědoucím tónem.

„Nic neříkej. Všechno vím. Byla jsem bláhová, praštěná… Klidně to mohlo pár let počkat…“

„Bylo ti sedmnáct,“ konstatoval. „Jeden pouhý rok byl tak maximálně patnáctina života, který sis vůbec pamatovala. Jeden rok pro tebe byl to samé jako 7 let pro mě. Dlouhá doba.“

Otočila jsem se na něj a ještě jsem stihla na jeho tváři zachytit rošťácký výraz. Bavil se na můj účet. „Ty!!!“ Pokusila jsem po něm výchovně ohnat, ale chytil moji ruku v letu a náš pohyb se zastavil, naše pohledy se protnuly. „Možná jsem byla nerozumná, ale nezměnila bych nic z toho,“ řekla jsem zase vážně a už zase se ztrácela v jeho kráse.
„Ani já ne,“ odpověděl.

 

- - -

 

Nesl mě v náručí, když jsme přicházeli k ostatním. Na naší zahradě bylo neobvykle rušno. Prostor zahrady se pro takovou oslavu výborně hodil – celá její plocha byla vlastně jedna obrovská travnatá louka, na níž sem tam rostl nějaký nádherný starý strom. V některých místech byly i skupiny stromů, ale nikde jich nebylo více než pět pohromadě. Ta část, na které byl nyní postavený venkovní stan, ozdobený stuhami a květinami (těmi stejnými jako byly na palouku) byla výjimečně posekaná, jinak jsme tu trávu nikdy nesekali – líbila se nám divoká příroda. A Esmé pro její květiny stačilo pár záhonů podél příjezdové cesty. Stan stál hned vedle altánu, jediného, který jsme měli v zahradě, a spojoval se s ním několika slavnostními girlandami. Všechno samozřejmě perfektně sladěné. Do dalších stran kolem stanu vybíhaly „uličky“ s odkládacími stolky. A sem tam byly umístěny i nějaké ty hloučky křesel, kdyby se některému z upírů přece jen chtělo se posadit. Altánek byl zjevně určen k tanci, protože když jsme přicházeli, hrála tam hudba a několik přítomných tančilo.

Když nás zpozorovali, začali tleskat a pískat. „Konečně jsou tu!“ „To byla doba!“ „Bella a Edward – wohoo!!!“ „To je krása!“ ozývalo se různými hlasy, jeden přes druhý. Měla jsem chuť schovat svou hlavu kamsi k Edwardově hrudi a už ji nevystrčit, ale i když jsem si tak dnešní den připadala, už jsem nebyla malá holka.

Edward přeběhl zbytek louky, která nás od nich dělila a postavil mě. Hned se kolem nás utvořil zvědavý kroužek a přímo proti nám stála Alice a jen zářila.

„Díky, Alice,“ řekl tiše Edward a Alice jen kývla.

Tázavě jsem se na něj podívala.

„Tak nějak jsem ji… včas požádal…“ lezlo z něj jak z chlupaté deky…

„…abych vás nechala jít a ostatním vysvětlila, proč se neúčastníte své vlastní oslavy,“ dokončila za něj Alice.

„Myslíš, že by nás jinak jen tak propustila, až by zjistila, co chci udělat?“

Docvaklo mi to, podívala jsem se na Alici. „Díky…“ rozhodila jsem rukama. „Za tohle všechno.“

„Rádo se stalo,“ odpověděla mi s úsměvem a zamračila se Edwardovým směrem: „Samozřejmě, že bych vás nechala jít!“

Kruh kolem nás zaševelil a zůstával podivně zticha. Cítila jsem na sobě pohledy všech přítomných a něco jako… atmosféru očekávání. Jako by všichni věděli něco, co já nevím. Zamračila jsem se a podívala se nejdřív na Alici, potom na Edwarda. „Něco mi uniklo?“

„Ne tak docela…“ vymáčkl ze sebe Edward. „Ale sliboval jsem, že tě dnes vezmu za ruku a nepustím.“ Opět vzal mou ruku do dlaní. „A konečně to hodlám dodržet.“

Nevěděla jsem, kam se dívat dřív. Zachytila jsem Esméin měkký pohled, když s tím Edward začal. A vlastně podobně jako ona se tvářili i ostatní. Nebo alespoň většina. Ačkoli jsem neměla tušení, co má přijít, vzniklá atmosféra o mnohém napovídala. Začínala jsem získávat dojem slabých nohou.

Edward mě držel za ruku a odváděl mě směrem k altánku, který se mezitím uvolnil a hudba ztichla. Zastavili jsme se v jeho středu.

„Edwarde…“ zkusila jsem ho varovat. „Cokoliv chceš udělat…“

„Šššš…“ přerušil mě a něžný pohled jeho očí mi vzal veškeré další námitky.

Stáli jsme čelem k sobě a on vzal moji ruku do obou dlaní. Všechno jako by se kolem mě začalo houpat, zatímco on byl jediným stabilním bodem ve vesmíru. Měla jsem chuť utéct a měla jsem chuť zůstat.

„Bello… Isabello Cullenová…“ promluvil a vzduch kolem nás ještě zhoustl silou, kterou do těch slov vložil, „jsi pro mě ta nejkrásnější bytost na světě. Čekal jsem na tebe sto let a čekal bych klidně dalších sto, kdybych věděl, že tě nakonec potkám. Nic pro mě nemá větší cenu, než každý jediný den, který mohu prožít ve světě, ve kterém jsi ty. Díky tobě si přeju, aby věčnost, která je nám nabízena, nikdy neskončila.“

Oči mě začaly pálit, dívala jsem se střídavě do jeho očí a do země, neschopna vstřebat slova, kterými mě zahrnoval jako těmi nejměkčími peříčky.

Pevně sevřel rty jako by potlačoval emoce, kterých byl plný. „Dala jsi mi všechno, co jsi měla. Sama sebe, všemi myslitelnými způsoby. A jen díky tobě jsem takový, jaký jsem. Bello, děkuji ti za světlo, kterým jsi zahnala tmu, ve které jsem vězel. Děkuji ti, že jsi proměnila mé tmavé noci v barevné dny. Děkuji ti za všechny ty roky, za celé století, ve kterém jsem směl být blízko sebe.“ Na malou chvilku se odmlčel, stiskl rty a jeho oči mě téměř zabíjely svou něžností a láskou „A žádám tě… o další.“

Zaklonila jsem hlavu a zavřela oči. Zachvátila mě extáze, ve které se mi podlamovaly nohy. Mé pootevřené rty se chvěly. Síla jeho vyznání se nedala unést. Jeho láska byla ohromná, cítila jsem ji všechnu uvnitř sebe a bylo jí tolik, že se do mě nemohla vejít. Měla jsem pocit, že vybuchnu. Než jsem se dokázala vzpamatovat, ucítila jsem, jak bere do ruky jeden z mých prstů a navléká na něj prsten. Neměla jsem dostatek vůle se tím směrem podívat, v tom sladkém opojení jsem nedokázala otevřít oči. Ale jeho dotyky jsem vnímala naprosto zřetelně.

„Ať se naše ruce a naše životy nikdy nerozdělí,“ ozval se znovu jeho měkký hlas. Pomalu jsem narovnala hlavu a ztěžka otevřela oči. Hned vedle nás stála Alice, která svázala naše ruce bílou stuhou, provlečenou i skrz dva stejné prsteny – jeden na mé a jeden na jeho ruce – na mojí levé a jeho pravé.

Věděla jsem, že nedokážu promluvit, ale věděla jsem, co dokážu. Stáhla jsem štít a bezeslovně zavolala jeho jméno. V jeho očích jsem jasně uviděla, že mám jeho plnou pozornost. Neslyšně jsem procházela naše nejkrásnější vzpomínky tak, jak mě začínaly postupně napadat. Chvíle, kdy pochopil, že ho miluju natolik, že není jiná volba, než mě proměnit. Naše první noc a jedna z posledních mých lidských vzpomínek. Naše svatba. Pohled jeho oči těsně předtím, než se sklonil k mému hrdlu, aby mě proměnil. Neuvěřitelná vzpomínka na naše první upíří milování. Některé chvíle z ostrova Esmé, kam jsem se na nějaký, poměrně dlouhý čas odstěhovali, abychom mohli být sami. Chvíle, kdy mě podporoval a učil. Chvíle, kdy se jeho ruce dotýkaly mých při hře na klavír. První chvíle, kdy jsem dokázala stáhnout svůj štít a dovolila mu vstoupit do svých myšlenek…

Chytila jsem přitom obě jeho ruce do svých dlaní a tiskla je. Mezi našimi prsty se proplétala vlnící se bílá stuha. Když se nakonec podíval do země a vydechl, věděla jsem, že konečně dokážu promluvit.

„Edwarde…“ spíš jsem zašeptala než vyslovila, zatímco jsem se utápěla v jemném třpytu jeho tváře, „To já tobě děkuji za čas, který jsi mi věnoval a dovolil mi strávit ho s tebou. A nic nechci udělat víc, než prožít s tebou dalších sto let, pokud to budeš chtít. Vždycky budu tvoje Bella.“

V další vteřině jsem se ztrácela v jeho náruči – volnou rukou mě objímal a tu ruku, která byla spojena s jeho, si tiskl k ústům. Pevně přitom stisknul víčka a já musela hned nato opět zavřít oči, protože moje ubohé srdce už nedokázalo snést jediný další pohled na jeho krásu, lásku a něhu.

Kolem nás se ozvalo tleskání jednoho páru dlaní, ke kterým se postupně připojily další.

 

- - -

 

„Alice,“ pronesl Edward mírně káravým tónem ke své sestře. „Víš, že to neměli vědět. O prstenech, stuze… a … jsme měli vědět jen my dva.“

Alice se zatvářila mírně provinile. „Já vím, ale nemohla jsem si pomoct! Promineš mi to, viď bratříčku? Než jste odešli, viděla jsem vás, tam na louce. A uprostřed příprav slavnosti jsem se zhroutila na jedno z těch křesel. Byli jste tak krásní! Áááách! Asi jsem musela vypadat jako když vidím anděly, protože v tu chvíli u mě byla polovina rodiny a ptali se mě, jestli jsem v pořádku… a pak to ze mě vylítlo, všechno. Věř mi, vážně jsem si myslela, že si to nechají pro sebe, ale dobré zprávy se zřejmě šíří jako po větru.“

Edward zavrtěl hlavou a přitom se usmál.

Šťouchla jsem do něj. „No tak, nech ji přece… Dovedeš si tohle všechno představit bez ní?“ rozhodila jsem rukama, abych ukázala na to všechno kolem.

„Ne…“ přiznal a uvolnil se. „Ale příště ti dám ještě i seznam veřejných a tajných témat,“ mrknul na ni.

„Příště, bude nějaké příště?“ probudil tím její nadšenou zvědavost a když si uvědomil, co způsobil, obrátil oči v sloup. „Tak fajn,“ pokračovala, „ale neslibuju, že se ho budu držet,“ popíchla ho.

Celý zbytek dne byly naše ruce i kroky svázané. Samozřejmě jsme je od sebe mohli kdykoliv oddělit, ale ani jeden z nás to nechtěl udělat. Edward k tomu měl jasný argument: prý se o mě jindy musí dělit až dost, dnes jsem jenom jeho. A já proti tomu nic nenamítala. I pro mě to mělo jisté výhody. Například jsem mohla tancovat jenom s ním… A musím přiznat, že ačkoliv se můj opatrný postoj k oslavám za celé ty roky nezměnil, cítila jsem se velmi dobře, uvolněně.

Na oslavě byla nejen celá naše rodina, ale i známí upíři. Někteří z našich dlouhodobých známých a potom někteří, kterým jsme „pomohli na svět“. Nikdo z nich neměl červené oči a Edward s Esmé proto cítili velké zadostiučinění. Většina z nich opravdu ocenila Emmettův šílený nápad na netradiční pohoštění. Z chladícího boxu bylo možné vyndat a ochutnat všechny možné druhy zvířecí krve. Krev byla neustále udržována čerstvá chlazením a promícháváním. Zahlédla jsem jednoho z Emmettových přátel, kterak mu poklepává na rameno s uznalým: „Super nápad, ty bláho!“

Slunce se pomalu ztrácelo za stromy, kdy jsem uslyšela z domu slabé zvonění. Edward se rovněž zadíval tím směrem. Zvuk přicházel z komunikačního centra v naší pracovně. Podíval se stranou a nekomentoval to.

„Ty tam nepůjdeš?“ zeptala jsem se.

„Ne, dnes ne,“ odpověděl.

„Může to být důležité…“

Neodpověděl. Rozvázala jsem stuhu spojující naše ruce. „Jen běž, já ti nikam neuteču, hm?“ projela jsem prsty jeho rozcuchané vlasy a mírně ho kousla do ušního lalůčku. „Vážně ne…“ zašeptala jsem.

„Jak mám teď odejít? To mi děláš schválně…“ zeptal se zkroušeně

„Dělám,“ přiznala jsem s klidem. „Ale ty to zvládneš,“ usmála jsem se na něj.

 

- - -

 

Dlouho se nevracel, a tak jsem se vydala do domu. Našla jsem ho v pracovně ve středu, seděl za stolem a psal si nějaké poznámky. „Už jsem na cestě zpátky…“ pronesl, když mě viděl. „Byl to Listar. Jak to tak vypadá, brzy k nám dorazí nováček, musel jsem udělat to nejnutnější… Promiň.“

„Není co promíjet, také se ti neomlouvám za svoji práci, která se nám zrovna vždycky nehodí.“

„Moje úžasná…“ Usmál se a pohladil mě. „Můžeme se vrátit, jestli chceš.“

Okny na nás dopadalo světlo zapadajícího slunce, ve kterém vypadal jako dokonalé sochařské dílo některého z dávných mistrů. Barva slunce prozářila jeho vlasy a pohrávala si se stíny v jeho obličeji. Jeho rysy byly najednou měkké a dokonale krásné.

„Vlastně nechci,“ odpověděla jsem a svými rty jemně objala jeho dolní ret, kterého jsem se zároveň dotkla špičkou jazyka. Když ucítil ten vlhký dotyk, zachvěl se, jeho postoj se ale nezměnil. Pomalu, velmi pomalu jsem se k němu přiblížila a přitiskla svá prsa na jeho hruď, zatímco jsem mu svými rty sjela na krk. Zavlnila jsem se v ramenou tak, aby na své hrudi ucítil smyslný dotek dvou hrbolků, ve kterých začínala ožívat touha. Když jsem se mu znova podívala do obličeje, jeho oči byly zavřené. Posunula jsem se výš, aniž bych přerušila dotek našich těl, vzala jeho ruce a obtočila si je kolem pasu. Své ruce jsem zasunula pod jeho košili a přejížděla nehty po jeho zádech. Jeho oči se malinko otevřely, abych zahlédla jejich temnou barvu. Byly stejně temné jako musely být i ty moje.

„Bello…“ zašeptal polohlasem plným napětí. Sklonila jsem se k jeho uchu a jakmile jsem se ho dotkla svým jazykem, vybuchnul. Jeho ruce pevně sevřely mé boky…. nadzvedl mě, posadil mě na desku stolu a hladově se na mě vrhnul. Jednou rukou vyhrnul záhyby látky na mých šatech, zatímco druhou sjel po mém břiše až dolu, kam přitisknul svou dlaň. Jeho tělo se přitom prohnulo a uslyšela jsem náš společný prudký vzdech. Své ruce jsem posunula níž, aby si moje dlaně mohly vychutnat jeho fantasticky tvarované hýždě. Jakmile ucítil můj stisk, posunul si mě po desce stolu tak blízko k sobě, že větší blízkost nebyla možná. Namísto jeho ruky, která mě přestala hladit, jsem v těch místech ucítila hrbolek jeho mužství, kterým se ke mně tisknul. Tělem mi projela prudká vlna slasti.

Najednou zaváhal. Zabořil hlavu do mých vlasů a zašeptal hlasem zhrublým vášní. „Dnes nepřijde tvé obvyklé: Někdo by nás tu mohl vidět?“

Místo odpovědi jsem ho vzala za ruku a za moment jsme byli v naší ložnici, za několika zavřenými dveřmi. Stála jsem před ním a šaty mi spadaly až na zem, do ložnice skrz clonu záclon dopadalo jen slabé světlo z venku, ale nám to bohatě stačilo. Zůstal na mě zírat, jeho oči byly stále tmavé. „Je to jako naše druhá, vlastně první svatební noc,“ řekl překvapivě vážně. „Nenapadlo mě, že bych mohl dostat druhou šanci…“ dodal, zatímco se ke mně přiblížil. Třpytivé ozdoby na šatech odrážely slabé odlesky světla dopadajícího zvenku na stěny, takže to bylo jako stát uprostřed nebe plného hvězd.

Přišel ke mně, já se otočila a nechala jeho slabiny pocítit oblinky mých boků, když jsem se mu vtiskla do klína. „Svlékni mě, prosím…“ řekla jsem. Hned potom jsem ucítila jeho ruce, jak obratně rozvazují šněrování vzadu na šatech a brzo mi šaty volně spadly k nohám. Zůstala jsem jen v bílých krajkových kalhotkách a vysokých šněrovacích bílých botách, které mi podstrčila Alice během oslavy s připomínkou, že přeci nezůstanu celý den v těch hrozných teniskách…

Edward stál stále za mnou a pochopila jsem, že klesnul na kolena. Svou hlavu si položil na moje bedra zatímco jeho ruce projížděly cestičku od mých kotníků ke kolenům, přes stehna až na břicho, kde se zastavily. Otočila jsem se a podívala se na něj dolů. Jeho pohled byl nepřítomný, zastřený. Udělala jsem krok vzad, abych se vypletla ze šatů a zůstala stát před ním. „Jsi krásná, neuvěřitelná kočičí lady, miluju se na tebe dívat,“ řekl z posledních sil.

Sehnula jsem se k němu a chytila ho pod bradou. „A já miluju tvé doteky, nesmíš se jen dívat…“ zašeptala jsem zatímco jsem ho přiměla vstát a moje prsty se začaly probírat knoflíčky jeho košile.

O vteřinu později mě jeho tělo nedočkavě a horce tisklo na stěnu, zatímco jeho probuzená a nezkrotná vášeň mě připravovala o rozum. Brzy jsem měla pochopit, že tahle naše první téměř svatební noc bude úplně jiná, než ta, kterou bychom prožili před sto lety, kdybychom k tomu měli příležitost. Jeho obratnost, zkušenost a jeho mužská dospělost mě o tom přesvědčily.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Twilly

13)  Twilly (10.10.2011 13:01)

No jo, pořád zůstane Eďouš romantikem co? Ale to je náhodou mooooc hezký. Dyť romantiky není nikdy dost, co?:D

Cathlin

12)  Cathlin (07.08.2011 12:03)

Elis: Hehe, no ano, zatím prokládám... zatím, dokud to jde... :D :D

eElis

11)  eElis (07.08.2011 01:43)

Jakto,že se mi ztratil ten komentář... vrrr..

Takže znova...

Naprosto dokonalá romantická kapitolka... Edwardovo vyznání bylo tak, tak... mno, prostě neskutečně nádherný... A jen s obdivem mohu pozorovat, jak bravurně a fenomenálně prokládáš ty temné okamžiky této povídky těmito romantickými pasážemi...

Nika

10)  Nika (26.06.2011 19:11)

To bola krááásna kapitola

Evelyn

9)  Evelyn (10.05.2011 11:13)

Achhhhhh... To byla nádhera. Taková něžná a kouzelná romantika.
Napadlo mě, že na oslavě sta let by mohli obnovit manželský slib, ale tvoje podání mnohonásobně předčilo má očekávání.

Janeba

8)  Janeba (16.02.2011 09:57)

Cathlinko, udělalas mi obrovskou radost a moóóóc děkuji!!! Jenom doufám, že i oni si budou moci tuto vzpomínku ponechat co nejdelší dobu!;) To sice asi nehrozí,viď, ale neboj mám v sobě obrovskou dávku romantiky a něhy a to mi snad chvíli vydrží!:D Jinak mám moc ráda Tvůj způsob psaní a dokonce i to, jak si s námi pohráváš! Vyloženě jako kočka s myší! :D Jen tak dál!!!
Děkuji!!

Cathlin

7)  Cathlin (16.02.2011 09:38)

Janebko, musela jsem ti přece poskytnout nějaké síly, abys to s Jedem vydržela až do konce! :p Nehledě na tom, že Edward na oslavě sta let od jejich svatby a svém překvapení pro Bellu trval! :) :) :)

Janeba

6)  Janeba (16.02.2011 09:19)

Aáááááchhhh, Cathlinko, tak takou porci romantiky jsem opravdu nečekala! Připravila jsi mi naprosto nádherné ranní probuzení a posléze i pohlazení po dušičce! Bylo krásné se znovu začítat do harmonického a láskyplného vztahu Belly a Edwarda, být s nimi na překrásně rozkvetlé louce a nechávat se laskat jejich touhou! Cathlinko, Ty čarodějko moje, děkuji Ti i za krásné věnování a věř, že jsi mi zase dokázala vlít spoustu životadárné tekutiny do žil a jsem připravena se utkat s hrůzou Stínů, která se nad nimi stahuje!;)
Děkuji!!

Cathlin

5)  Cathlin (15.02.2011 21:43)

Julčo, Verusko, Julo, Dorry! Děláte mi radost!!! Díky!

julie

4)  julie (15.02.2011 21:08)

Cath... myšlení šlo do páááá ... sedím a snažím se rozdýchat...

3)  VeruskaSkl (15.02.2011 18:19)

Krása taková romantika

Jula

2)  Jula (15.02.2011 18:15)

Pohlazení pro duši

dorianna

1)  dorianna (15.02.2011 17:12)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek