Sekce

Galerie

/gallery/Venome.jpg

Happy - začátek nového života.

Happy:

Happy1Happy2

 

7. KAPITOLA (Happy)

 

„Tady počkáme,“ sdělil mi Listar, když jsme zastavili kdesi uprostřed lesa. Nejraději bych se vůbec nezastavovala - pocit, že když už jsme jednou z toho příšerného místa zmizeli, musíme utíkat, dokud to půjde, byl příliš silný. Přesto jsem ho poslechla a zůstala stát.

Rozhlédla jsem se. Nikde nebylo nic zvláštního. Jen stromy a všelijaké další lesní porosty. Zvláštní místo na setkání, přemýšlela jsem. Žádný záchytný bod. Když jsem si ale hned nato uvědomila všelijaké vůně pronikavě útočící na mé čichové buňky, došlo mi to. Najdou nás podle našeho pachu. Jak dlouho mi bude trvat, než si zvyknu na všechny zvláštnosti tohoto divného nového světa? Pořád jsem si v něm připadala jako cizinec. Jako bych nosila cizí kůži.

Ponořila jsem se do vůní kolem mě. Bylo to jako přehrabovat se obrovským košem různých věcí, kterých většinu jsem viděla poprvé v životě. Dokázala jsem rozeznat jednu vůni od druhé, ale nedokázala jsem je přiřadit. Nic podobného jsem nikdy necítila. Bylo to jako objevit další rozměr. V tu chvíli jsem zaznamenala nový pach, o jehož původu jsem pochybnosti neměla. Upír. Podívala jsem se na Listara, který se už díval směrem, ze kterého pach přicházel. Brzo jsme mezi stromy rozeznali velmi rychle se přibližující postavu.

„Edwarde…“ pozdravil ho Listar, když se nově příchozí zastavil.

„Listare…“ odpověděl mu na to.

Listar se otočil na mě. „Tohle je Faye, ale raději má Happy,“ představil mě.

„Těší mě, Happy“ vzal moji ruku do své a s mírnou úklonou si mě dlouze prohlédnul. „Jsem rád, že jsi se rozhodla nebýt jako oni. Jsi si tím jistá?“ Dál se na mě díval a já si kdoví proč připadala jako by mi viděl až do duše.

„Jsem,“ přikývla jsem trochu nervózně a pátrala jsem, co víc bych k tomu mohla říct. „Jsem,“ zopakovala jsem tedy nakonec ještě jednou a důrazněji. Díval se na mě ještě chvíli a stejně tak se zasekl i můj pohled na něm. Přemýšlela jsem, co mě na něm hned na první pohled tak upoutalo.

„Raději půjdeme, neměli by nás spolu vidět“ vysvětlil mi potom, podíval se na mě a na jeho tváři byla znát určitá míra ostražitosti. „Můžeme?“

„Ano,“ nic jsem nenamítala.

„Listare, děkuji, postaráme se o ni. Přijde i někdo další?“

„Rozhodně, ale dej mi čas.“ Listar se naposledy povzbuzujícím pohledem zadíval na Edwarda a hned nato zmizel mezi stromy.

Edward přišel až ke mně. „Měli bychom odsud zmizet.“ Jen jsem tiše kývla, vzal mě za ruku a rozběhli jsme se směrem, který určil on.

Netrvalo to dlouho, zničehonic zastavil a otočil se ke mně. „Happy, nezlob se, ale blížíme se k silnici. To, co udělám, musím udělat, a chvíli tě povedu. Celou tu dobu nedýchej. Nemůžeme riskovat, že bys ucítila lidský pach. Neboj, nic se ti nestane, potom tě zase pustím. Ano?“

Jen jsem přikývla na souhlas. Jeho hlas zněl vlídně a prakticky, byla jsem si jistá, že to, co chce udělat, bude pro moje dobro.

Stoupl si až ke mně, přikryl mi dlaní ústa i nos a pevně stisknul. „Nedýchej,“ zopakoval znovu a rozešli jsme se. Celou tu dobu jsem se snažila nedýchat, ale bylo to těžké, celý život jsem dýchala, bez přemýšlení… a najednou ubíhaly minuty a já nepotřebovala ani jeden nádech. Už v Paláci jsem si to párkrát zkusila, ale vždycky mě něco donutilo se opět nadechnout. Teď to ale nešlo, musela jsem to vydržet.

Když byla nebezpečná oblast za námi, opět mě uvolnil. Okamžitě jsem nabrala do plic příjemný lesní vzduch. „Skvělé, Happy. Teď už nám nestojí nic v cestě, už jen poběžíme.“

Na konci naší cesty se les pomalu otevíral do široké výseče mezi stromy, která byla obehnaná hodně solidní vysokou zdí. „Jsme tu,“ pronesl Edward. „Vchod je z druhé strany.“

 

- - -

 

Stála jsem uprostřed místnosti uvnitř neobyčejného domu, který představoval domov rodiny Cullenových a, jak jsem pochopila, i útočiště pro všechny, které Listar dokázal odvést z Paláce. Zatímco jsem si prohlížela její skleněnou střechu, která působila dojmem, že tam vlastně žádná není, do místnosti vešlo hned několik postav. Edward okamžitě vstal od stolu, v jehož šuplíkách pro mě hledal několik podstatných maličkostí, a přešel k nim.

„Faye, to je moje rodina. Jako obvykle hned musí každého poznat. Esmé, Carlisle,…“ začal ukazovat na každého z nich, „…Rosalie, Emmett a Bella. Ještě k nám patří Jasper a Alice, ale ti mají práci.“

„Ta jména si hned nezapamatuju, ale rozhodně mě těší, že se s vámi poznávám,“ řekla jsem a prohlížela si každého jednoho z nich. Jemná žena s medovými vlasy, příjemný blonďák s velmi sečtělým výrazem, kluk jako hora s rukama založenýma na prsou, neuvěřitelně krásná blondýna a dívka se záplavou kaštanových vlasů.

Potom Edward představil i mě: „Rodino, tohle je Faye, nebo vlastně Happy.“

„Happy?“ zeptala se žena s medovými vlasy, Esmé. „To je přezdívka? Zní to hezky. Proč ti tak říkají?“

„Říkali mi tak od malička,“ nevěděla jsem pořádně, jak to vysvětlit. „Prý jsem vždycky vypadala šťastně a spokojeně. A prý to bylo nakažlivé. Kromě toho – mívám neobyčejné štěstí. Tedy, většinou,“ dodala jsem rychle, když jsem si znovu uvědomila, v co se v posledních týdnech proměnil můj život.

„Pozoruhodné… Z toho by mohlo ještě něco být,“ okomentoval to Carlisle a já tak úplně nechápala, co tím chce říct.

„Bezva! To se bude hodit,“ ozval se ten hromotluk - Emmett.

„Tak vítej mezi námi,“ uzavřela to Esmé.

„Děkuji. Chtěla jsem ještě říct – zatím jsem z něj viděla jen málo, ale máte velice krásný dům. Vypadá starý.“

„Ano, je starý, byl postaven roku 1901,“ odpověděla.

„Což je rok, ve kterém se narodil tuhle Edward,“ doplnila Bella. „Esmé přišlo neobyčejně zajímavé bydlet v domě, který spatřil světlo světa ve stejném roce jako jeden z jejích synů. Což ovšem není zdaleka jediná výhoda tohoto domu,“ usmála se a mrkla přitom na Edwarda.

„Devatenáct set jedna?“ zopakovala jsem užasle. „Je ti… tedy…“

„Ano, je mi 209,“ odpověděl a čekal na moji reakci.

„A vy všichni….?“ nevěděla jsem pořádně, jak se zeptat a neurazit.

„Jooo,“ zasmála se Bella. „Jsme na tom všichni podobně.“

„Upíří věk vážně neodhadneš,“ přátelsky se na mě ušklíbnul Edward.

Protočila jsem oči. „Další věc, na kterou si budu muset zvyknout. Tenhle svět je plný slov začínajících na „ne-„. Nedýchat, nejíst, nespat, neplakat, nehřát…. a teď je tu další ne: nestárnout.“

„A my se tě pokusíme naučit jedno další ne: nevraždit,“ mrkl na mě Emmett. Potom se hned podíval na Edwarda. „Jak je to s ní? Ok?“

„Všechno v pořádku. Je rozhodnutá. Nic neskrývá.“

Dívala jsem se na ně jak zjara a měla jsem pocit, že mi zase něco uniká, což nebylo zrovna poprvé za těch pár minut.

„Asi by ti to měl někdo vysvětlit,“ promluvila měkce Esmé. „Edward má poněkud neobvyklou schopnost. Je jedním z upírů obdařených zvláštním nadáním. Dokáže číst myšlenky.“

Zhrozila jsem se a brada mi nevychovaně spadla o pár centimetrů níž. Měla jsem pocit, že mi vyschlo v krku. Takže tenhle chlap ví všechno, co si myslím? To ne!

„Ano, může to být občas nepříjemné, uznávám,“ pokračovala Esmé chápavým tónem. „Ale je to i nadmíru užitečné. Každého, kdo k nám přichází, Edward prověří dříve, než ho sem přivede. Musíme si být jisti, že se sem nedostane nikdo, do by nás mohl zradit. Úloha, kterou zastáváme v boji proti Stínům, je velice nebezpečná.“

„Jistě,“ řekla jsem jen a usilovně přemýšlela, jestli mám šanci svoje myšlenky nějak uhlídat.

„Nemáš,“ ozval se Edward. „A ani nemusíš. Za ta dvě století už jsem slyšel leccos, věř mi.“

„Pane jo,“ zkonstatovala jsem jen a Cullenovi se hromadně zasmáli.

„Takže…“ promluvil opět Edward. „Měli bychom určit, kdo bude jejím patronem.“

„Já bych to bral!“ ozval se okamžitě Emmett, ale když se na něj ta… Rosalinda?... přísně podívala, jen mávl rukou. „Nebo radši ne.“

„Emme, myslím, že z jistých důvodů ti ponecháme tvoji ověřenou specializaci na velký silný upíry. Někdo další?“

„Já ne,“ založila ruce Rosalinda.

„Tak už zbýváme jen já a Esmé,“ shrnul to Edward, „Alice a Jasper mají práci s těma dvěma, co tu už jsou, a Carlisle a Bella se věnují úplně něčemu jinému. Esmé,“ podíval se na ni, „vím, že posledně jsi odvedla výborný kus práce s Marion a nebyla to zrovna procházka růžovou zahradou. Zasloužíš si odpočinek. Jestli dovolíš, postarám se o Happy sám.“

„Myslím, že je to výborná volba, Edwarde,“ odpověděla Esmé.

„Fajn,“ zareagoval Edward a otočil se na mě. „Happy, budu tvůj patron. To znamená, že když budeš cokoliv potřebovat, kromě obvyklých věcí, které zvládáme všichni stejně, přijď za mnou. Kdykoli, ano? Jsem tu od toho, abych ti se vším pomohl. Někdy to nebývá úplně jednoduché… Rozumíš?“

„Ano,“ hlesla jsem a uvědomila jsem si, že jsem ráda, že je to zrovna on. A ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že ví, že jsem ráda, aniž bych chtěla, aby to věděl, zapochybovala jsem nad tím, jestli jsem opravdu tak ráda.

Edward se v tu chvíli uchechtl. „Happy… Ty jsi originální. Neboj, nečtu myšlenky pořád. Jen když je to třeba. Věř mi, nebude to taková hrůza.“

„To se mi ulevilo,“ řekla jsem upřímně a vzápětí se mi před nosem zahoupal klíček, který mi podával.

„Je to trochu staromódní, obyčejný klíček, ale pochopíš, že my si tak trochu potrpíme na staromódní věci. Klíček od tvého pokoje.“ A když jsme potom odemykali příslušné dveře, už jen sami dva, řekl tiše: "A správně je to Rosalie."

A pak, že poslouchá jenom, když je to třeba!

 

- - -

 

„Určitě máš žízeň, je to tak? Proto jsme tady. Je čas, aby sis to vyzkoušela,“ mluvil ke mě Edward, zatímco Emmett stál opodál. Kolem nás byl les, jehož vůně opět pronikaly k mým čichovým buňkám a dráždily je.

Měla jsem žízeň, hrdlo mě pálilo, ale nechtěla jsem to přiznat. Nechtěla jsem být upír, nechtěla jsem se chovat jako zvíře. Nikdy jsem nikoho nezabila. Nic živého, kromě pár komárů. Nechtěla jsem to udělat - nebylo vůbec jednoduché tak rychle zapomenout, jaké to bylo být člověkem. Mírně jsem zavrtěla hlavou a sklopila zrak. Jako bych snad před ním mohla něco zatajit.

„Vím, že je to těžké, Happy,“ jeho hlas zněl chápavě. „Ale jinak to nejde. Musíš pít. A ta odstátá krev, kterou ti poskytli v Paláci, ti rozhodně zatím moc nepomohla.“

Zavřela jsem oči při vzpomínce na nádoby s krví, které jsem hltavě a současně s odporem vypila v těch chladných kamenných stěnách, zatímco jsem si představovala ženu nebo muže, kteří kvůli mně museli vykrvácet. Potom jsem k němu zvedla oči. „Vím, že musím. Že musím zabít zvíře. Neumím si to ale představit. Nechci.“

„Když se nadechneš, neláká tě ta vůně kolem?“

„Láká, ale nechci.“

Edward bezradně přešlápl a mrkl na Emmetta. Potom se podíval zpátky na mě. „Podívej, Happy, jinak to nejde. Nemůžeš hladovět. Tvoje žízeň je navíc jako časovaná bomba. Když ji nezaženeš krví zvířat, jednou tě stejně dožene, přemůže tě. A potom si už třeba nebudeš vybírat co nebo koho zabiješ. A to přece nechceš.“

„Nechci,“ vzdychla jsem. „Ale ta představa… hebké srsti nějakého zvířete, kterou budu muset prokousnout a…“

„Zvykneš si, neboj. Jsou jen dvě možnosti. Lidé a nebo zvířata. Začátek je vždycky těžký, zvláště pro takové citlivé povahy, jako jsi ty. Ale jsem si jistý, že se vše naučíš. Je to koneckonců tvoje přirozenost. Naše přirozenost.“

Pche, přirozenost. Do háje s ní!

Emmett se k nám přiblížil. „Happy, kdyby něco, píchnu ti s tím, jo? A měli bysme vyrazit. Támhle někde se objevilo stádo muflonů.“ I já cítila ve vzduchu něco sladkého.

„Panebože…“ zaúpěla jsem při představě takového majestátního zvířete. A k tomu navíc ty rohy… A co mám raději zabít? Samce nebo samici…? Jen jsem odmítavě kroutila hlavou. „Nebylo by aspoň něco… obyčejnějšího? Třeba já nevím… vlk nebo liška…“

„Necháme to na tobě, vybereš si sama. Dej do toho trochu lovecké vášně a uvidíš, půjde to samo,“ pokoušel se mě povzbudit.

Jo, lovecké vášně… kde ji mám vzít? Pomyslela jsem si bezradně.

„Přijde sama, uvidíš. Když ne hned, tak později určitě. Teď jsi součástí přírody. Jsi šelma, mysli na to,“ zareagoval na moji myšlenku.

Neměla jsem nejmenší chuť na to myslet, přesto jsem se ale odhodlala absolvovat svůj první lov. Nemohlo to být přece tak strašné. Dokonce i Esmé musela pravidelně lovit, zvládnu to taky. Zalitovala jsem, že tu není s námi. Její přítomnost by mi určitě pomohla.

Netrvalo dlouho a opravdu jsem našla svoji kořist – starší samotářskou vlčici. Pronásledovala jsem ji a na své starosti jsem v tu chvíli zapomněla. Nebylo těžké ji dohonit a nakonec jsem ji zahnala do kouta mezi dvěma skalami, odkud neměla úniku. Stačilo po ní už jen skočit. Dívala se na mě bojovnýma očima plnýma strachu. Věděla, že je v pasti. Cítila jsem její úzkost a zaváhala jsem. V hlavě se mi objevila vzpomínka, ve které jsem sama byla na jejím místě. Chycená, k smrti vyděšená a bez možnosti úniku. Nade mnou se jako ďábel tyčila postava, která na mě zaútočila. Nezabila mě, přesto mi bez váhání vzala život. A co já? Mám udělat to samé? Měla jsem chuť se otočit a utéct, a zároveň mě cosi popouzelo se na vlčici vrhnout.

„Musíš to udělat,“ ozvalo se za mými zády tichým Edwardovým hlasem. „Nebraň se tomu. Děláš to proto, abys mohla zůstat dobrá. Ne jako oni.“

Zavřela jsem oči, poddala se tomu tlaku, odrazila se ke skoku, chytila zvíře a téměř bez boje se mu zakousla do krku. Její krev byla jiná, než krev, kterou jsem dosud pila. Byla čerstvá, teplá, „živá“, ale její chuť nebyla tak omamující jako chuť krve lidí. Přesto jsem brzy ucítila, že se moje žízeň o poznání zmenšila.

Když jsem se opět vzpamatovala ze zvláštního zaujetí, které ve mně vzbudilo pronásledování zvířete a jeho chuť, ten špatný pocit se mi ale hodně rychle vrátil. Vlčice – moje první oběť. Tohle tedy budu muset dělat už pořád… Zvyknu si, zkusila jsem to uzavřít. Nezvyknu, protestovala jsem hned nato sama proti sobě.

Edward mě vzal kolem ramen „Dobře, Happy,“ pochválil mě. A když jsem odmítla zabít v přímém sledu ještě další zvíře, abych dle jeho slov byla dokonale sytá, rozběhli jsme se zpět do domu.

 

- - -

 

Byla to právě Esmé, kterou jsme tam potkali jako první. Skláněla se nad jedním ze záhonů s růžemi a vytrhávala rostlinky, které na záhon nepatřily. Ruce měla umazané od hlíny. V hlavě se mi objevila jedna z dávných vzpomínek na moji matku, která jednoho dne zmizela, když mi bylo asi sedm let. Od té doby ji nikdo nenašel a stále ještě byla vedena jako pohřešovaná – dokud nebude oficiálně prohlášena za mrtvou. Pamatovala jsem si ji, jak také občas plela maličký záhonek před domem, který jsme obývali společně s dalšími rodinami. O ten záhonek se nikdo jiný nechtěl starat.

To bylo to poslední, na co jsem ale nyní chtěla myslet, zahnala jsem tu vzpomínku. I tak toho na mě nyní bylo dost. A moje minulost se zdála být stejně nenávratně pryč. Usmála jsem se na Esmé, když jsme u ní zastavili.

Podívala se na nás. „Happy! Tak jak to šlo?“

„Dobře,“ odpověděla jsem bez přemýšlení.

„Happy je první nováček, který si nedělal starosti s tím jak na to, ale…“ začal Edward, ale větu utnul v půli. „Byla šikovná,“ dokončil, ale Esmé neoklamal, v jejím pohledu bylo znát, že si všimla nějaké skryté nesrovnalosti.

„Ale?“ zeptala se prostě a účelně.

Edward se usmál. „To je naše Esmé, nic jí neujde,“ řekl s pohledem upřeným na mě a potom se otočil k ní: „Nedělala si starosti s tím jak na to, ale spíš s tím, jestli je to správné.“

Esmé se na mě podívala a já v tu chvíli začala těkat pohledem, jako bych pátrala po místu, kde se mohu schovat. Budeme to teď znovu rozebírat?

Potom si utřela ruce do zahradnických kalhot, které měla na sobě a podívala se na mě: „Happy, nechceš mi jít pomoci utřít prach na Carlisleových knihách? Už to odkládám příliš dlouho a hodily by se mi další ruce navíc,“ zeptala se nakonec a já tak nějak chápala, že utírání prachu není hlavní důvod toho pozvání. Nabízela mi svoji společnost.

 

- - -

 

„Časem ti to ani nepřijde, uvidíš. Je to pro nás stejně přirozené jako pro lidi jejich jídlo a pití. Copak ti dřív vadilo jíst maso? Obvykle nad tím vůbec nepřemýšlíme. I když po pravdě, také je mi těch zvířat líto. Ale tak to prostě chodí,“ řekla, když ze mě nejprve obratně vytáhla mé dojmy z prvního lovu. „Někdo si na to zvyká hůř a někdo líp, ale půjde to, vážně, jsem si tím jistá.“

Dívala se na mě s tak klidným výrazem. Věřila jsem jí.

Stály jsme spolu na dřevěných schůdcích, každá na jedněch, v Carlisleově pracovně, nabité až po strop neskutečnými hromadami knih. Některé z nich byly i velmi staré, možná vzácné. Každá jsme měla v ruce prachovku a po jedné jsme vyndavaly knihy, notně zaprášené, a dávaly vše do pořádku.

„Tvůj muž musí být génius,“ pronesla jsem, když jsem se znova rozhlédla po všech těch spisech.

„Nebo šílenec,“ usmála se Esmé, „Nemáš ponětí, co to je, žít s někým, kdo ví všechno. A na zbytek má svou vlastní teorii. Navíc ty jeho neprůstřelné logické argumentace, které neberou konce. Občas je vážně fuška mít před ním na věc svůj názor,“ vzdychla si, ale v tom vzdychnutí stejně byla cítit láska.

Nedalo mi to a musela jsem se zasmát. „No jo, to musí být kříž.“

Esmé si ještě jednou vzdychla a položila další  knihu na vrchol úctyhodného komínku knih, který se jí zatím navršil na okraji schůdků. Komínek ale  už váhu další knihy neudržel a vydal se na nevyhnutelnou dráhu směřující směrem k zemi. Kdybych se zrovna nenahnula do polic pro další knihy, zcela jistě by spadnul, takto se ovšem jen opřel o má žebra, která mu najednou stála v cestě. Esmé se na mě udiveně podívala a narovnala ho zpět na své místo, aniž by se knihy rozsypaly po celé místnosti.

„Ještě štěstí! Neměla bych zrovna náladu to sbírat…“ zasmála se a potom zamyšleně dodala: „Na té tvé přezdívce možná vážně něco bude, co?“

„To bychom tady byly dlouho. Podobné náhody se mi stávají pořád,“ usmála jsem se. „Ale mluvily jsme o Carlisleovi,“ zkusila jsem navázat.

„Carlisle…“ řekla už zase malinko zasněně, „bez něj bych to nebyla já. Jsme spolu srostlí jako kmeny dvou stromů, co rostou už roky těsně vedle sebe. Navíc, on mě všechno naučil. Od začátku mi věnoval tu nejlepší péči.“

Nevěděla jsem, jestli se můžu vyptávat, ale zvědavost byla větší. „Jak se ti to stalo, Esmé? Kdo tě proměnil?“

„Carlisle,“ odpověděla a já jsem sebou škubla překvapením.

„Cože???“

„Není to tak, jak myslíš. Umírala jsem a on mě nechtěl nechat umřít. Zachránil mě před smrtí.“

„Aha,“ pochopila jsem. Na další otázky jsem už odvahu nesebrala, namísto toho ale promluvila Esmé.

„Téměř celá naše rodina má nějaký podobný tragický příběh. Jen ten Bellin je výjimečný, neopakovatelný.“

Visela jsem jí na rtech. „Výjimečný?“

„Bellu proměnil Edward, když pochopil, že ho miluje natolik, že ji nikdy nic nepřesvědčí, aby se kvůli němu nechtěla stát upírem. Jejích láska prozatím porazila všechno, i touhu po lidském životě, i smrt, která by je jinak už nejspíš rozdělila.“
„Takže…“ skládala jsem si věci dohromady… „on ji miloval ještě když byla člověk. A ona jeho. A chtěla být upírka, aby s ním mohla zůstat navždy.“ Žasla jsem nad tou představou.

„Ano. Za její proměnou stojí čistá láska. Jejich láska. Proměnil ji navíc o svatební noci.“

Zalapala jsem po dechu. Jen jsem kulila oči a nevěděla, co říct. Chvíli mi trvalo, než jsem si něco takového vůbec dovedla představit. Esmé se rozesmála, když mě viděla. „Krása, co?“

„No to tedy… že by mohla proměna být tak… jiná… by mě ani ve snu nenapadlo!“ Uvědomila jsem si, že mé ruce už nějakou dobu nic nedělají a popadla jsem další knihu a setřela z ní prach. „Vlastně jsem si doteď dovedla představit jen jeden způsob proměny,“ dodala jsem, když se mi vrátily mé vzpomínky.

Esmé se na mě zadívala a potom se zeptala opatrně. „A jak se to stalo tobě?“

Podívala jsem se na ni a jako by mi došla slova.

Zachytila můj dlouhý pohled. „Jestli o tom nechceš mluvit, nemusíš…“

Ještě s nikým jsem o tom vlastně nemluvila. Najednou jsem měla chuť se z toho všeho vypovídat. Esmé ve mně vzbuzovala takovou důvěru, že se moje zaváhání vytratilo jako pára nad hrncem. A to přesto, že jsem v hlavě znovu viděla tu krev a slyšela je křičet.

„Bylo to…,“ začala jsem. „Byli jsme s tátou a s mými společnými přáteli na naši malé obyčejné chatce u jezera. Na víkend. Prostě se jen bavit, odpočinout si, trochu v zálesáckém stylu. Táta to měl rád… On nikdy k životu nepotřeboval kdovíjaké vymoženosti, stačil mu čistý vzduch, kus chleba a špalek, na kterém si mohl naštípat dříví na topení.“ Hrdlo se mi stáhlo - zkusila jsem to potlačit, abych mohla pokračovat. Vzala jsem do ruky další knihu a přejela ji prachovkou, abych se trochu rozptýlila. „Ten večer vypadal úplně normálně. Zrovna jsem si šla do podkroví pro deku, v chatě byla zima, když se zezdola ozvalo tříštění dřeva a hned potom několik… hrozivých výkřiků. Opatrně, celá vyděšená, jsem nahlédla dolů, skrz příčky schodů. Jakmile jsem je uviděla, neměla jsem pochybnosti – byly to Stíny. Jejich oči byly rudé a jejich tváře bílé jako papír. Bylo jich snad šest nebo sedm. Nemohla jsem se pohnout hrůzou.

΄Ty si všechny můžete vzít, ona mezi nimi není, ΄ slyšela jsem, jak řekl jeden z nich. Nikdo z mých přátel… ani můj táta…“ podařilo se mi ze sebe ztěžka vymáčknout, „…nestihl zareagovat.“

Nechápala jsem jak to, že stále ještě o tom mohu mluvit. Možná za to mohl Esméin zúčastněný pohled, který mi dodával sílu vyprávět dál. „Viděla jsem krev, viděla jsem je, jak se na nich…“ v ten moment se mi stáhlo hrdlo, to slovo jsem sotva dokázala vyslovit… „…k-r-m-í.“ Na chvilku jsem se odmlčela. „Slyšela jsem je křičet, dokud jejich hlasy neutichly. Ze všech sil jsem se snažila nekřičet, i když mi při tom pohledu nezbývala téměř žádná síla k jakémukoliv uvažování a hrdlo se mi svíralo tak, že jsem měla co dělat udržet se potichu. Hned potom jsem utekla. Schovala jsem se. Nevím, co mě to napadlo, ale vlezla jsem si do obrovského kufru, ve kterém jsme kdysi na chatu stěhovali věci, a co nejpevněji ho zavřela.

΄Někde tu musí být, ΄ slyšela jsem znovu hlas toho chlapa. ΄Viděl jsem ji, jak se motá tady kolem. A zřetelně cítím její pach. Ale vypadněte, postarám se o ni sám,΄ řekl a chata se potom ponořila do ticha.“

V ústech mi vyschlo a nemohla jsem pokračovat. Hrůza té chvíle na mě znova dolehla. Opřela jsem se o držátko na schodech a zhluboka se nadechla. Potom jsem slezla dolů, Esmé také. Posadila jsem se na prostornou Carlisleovu pohovku a dala si hlavu do dlaní. Esmé mě vzala kolem ramen. „Nemusíš pokračovat, opravdu ne, jestli se na to necítíš.“

„Ale já chci. Potřebuju to někomu říct,“ řekla jsem jistým hlasem. „V tom kufru byla zima a tma. Třásla jsem se jako bych měla zimnici, oči zavřené a pořád jsem nemohla přijmout, že už nemám kam utéct, ačkoli jsem věděla, že jsem v pasti. Nemohla jsem dělat vůbec nic, naprosto nic. Jen čekat. Všechno, co jsem kdy považovala za skutečné, za jisté, se rozplynulo, a zůstala jen ta syrová odporná chvíle, ve které jsem uvízla. Jako bych na celém světě zůstala sama. Jen já a on. Poslouchala jsem zlověstné povrzávání dřeva, jak se pohyboval po domě. Přibližoval se. A když se víko kufru otevřelo a já mu s trhnutím a nelidským zaječením pohlédla do tváře, řekl jen: ΄Máš štěstí, ty neumřeš, ΄ popadl mě za ramena, zvedl mě a pak jsem ucítila jeho zuby. A jeho jed.“

Jakmile jsem to ze sebe dostala, došly mi síly a ovládla mě obrovská bolest, lítost a zároveň úleva. Propadla jsem se do pláče bez slz, jako už tolikrát předtím, o samotě v Paláci, a otřásala jsem se vzlyky. Esmé mě stále držela kolem ramen. „Šššš, Happy, šššš….“ uklidňovala mě a její přítomnost na mě působila hojivě jako balzám. Na světě jsem zůstala sama, ale její blízkost v tu chvíli jako by tuhle hroznou pravdu alespoň částečně popírala.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Twilly

10)  Twilly (10.10.2011 13:03)

A máme tady Happy. Edward k ní sedí jak dětská prdýlka na nočník. Od začátku se mi moc moc líbí...

eElis

9)  eElis (07.08.2011 02:01)

Jsem ráda, že se Listarovi podařilo Faye/Happy zachránit a musím dodat, že mě docela překvapilo, že i zabíjení zvířat se jí tak nějak příčí, ale nemá jinou možnost a tak doufám, že se s tím dokáže vyrovnat...;)
A Esmé je opravdu tím skvělým hojivým balzámem na její duši...

Evelyn

8)  Evelyn (10.05.2011 11:30)

Cathlin, tohle bylo zase něco... Konečně jeden upír, kterému se příčí i zabíjení zvířat Happy se mi moc líbí a mám pocit, že ještě bude důležitá.
Z náznaků si tak nějak vyvozuji, že Stíny hledají nějakým způsobem jiné lidi (po Happy šli cíleně, u Listerovy kapitoly zase nezabili jednu brunetku...). Že by byli talentovaní? Arova sbírka v mnohem monstróznějším provedení?

Jula

7)  Jula (18.02.2011 21:50)

Nádhera, je to plné emocí

Cathlin

6)  Cathlin (18.02.2011 21:46)

Jééé, Nathalie, to jsem mooooc ráda, že jsem získala stálého čtenáře. To mám opravdu radost. Jupííí!
Juli, no jo, určitě má Happy shodné rysy s Esmé, o tom není pochyb.
Janebko: vážně, ale vážně jsi mě potěšila, že se ti kapitolka zdála "opravdová". To je vážně super, paráda. Kéž by to tak bylo pořád. ;) ;) ;)
Děkuji za všechny komentáře, i ostatním, každý každičký mi udělá velkou radost!

julie

5)  julie (18.02.2011 21:38)

to je krása...
Happy je strašně sympatická,milá...a tak nějak podobná Esmé,nemůžu si pomoct.... a vypadá,že by ke Cullenům mohla krásně pasovat a být u nich šťastná

4)  nathalia (18.02.2011 20:53)

Je to super!!!! Zacala jsem komentovat az ted, ale musim rict, ze jsi ziskala staleho ctenare :o) Moc me tato povidka zaujala!!! Taky se mi libi, ze kazda kapitola je od nekoho jineho! Moc dekuji za povidku!

Janeba

3)  Janeba (18.02.2011 20:41)

Ach Cathlinko, neskutečně jsi mě dostala, ale i naprosto dojala! Na začátku příběhu, jsem byla šťastná, že se Listarovi podařilo Happy zachránit a předat ji do laskavé péče Cullenovým! Potom jsem byla nenápadně přinucena přemýšlet o tom, jak strašně jí bylo při prvním krmení a připomínkou něžné a láskyplné Esmme jsi to nejen potvrdila, ale i udělala opravdovější! A pak jako obrovský balvan jsi odvalila z jejích vzpomínek hrůzu na její stvoření! To vše se Ti podařilo vyprávět a podat s neskutečným citem a lehkostí! Naprosto přesně vidím Esmme na zahrádce s kytičkami, ale i v knihovně, kde empaticky naslouchá, ale i sama vypráví příběhy rodiny! Tvářím se tu sice jako blbeček, ale je mi moc krásně! Nádherná kapitolka a já moc děkuji! Děkuji!!

dorianna

2)  dorianna (18.02.2011 11:00)

Marketa

1)  Marketa (18.02.2011 10:05)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek