Sekce

Galerie

/gallery/18247318.png

Posuneme se o pár měsíců dopředu. Co je v Hanoveru nového? :)

Užijte si čtení, ňufánci ♥

15+ za jeho slovník ;)

Díky, ambři! ♥

Vzbudil mě podivně šimravej dotek na prsou. Nebo jsem možná ještě spal, byl to takovej ten divnej stav, kdy je váš odvařenej mozek někde uprostřed snu. Ale tohle se zdálo dostatečně reálný. Chtěl jsem se přetočit na bok, ale nešlo to. Líně jsem otevřel oči a utahaně se usmál. Kdyby to byl kdokoliv jinej, hned bych ho zjebal za to, že mě budí. Ale protože to byla rozzářená Bella s ještě rozcuchanýma vlasama, nezmohl jsem se na nic jinýho než na to pitomý culení.

No. Vlastně to nebylo tak úplně jediný, na co jsem se zmohl. To, jak na mně obkročmo seděla, vyvolávalo naprosto přirozenou reakci. Zavrtěla se a já se syknutím zavřel oči. Do prdele. Natáhla se nade mě a pomalu, kurevsky pomalu, si na mě lehla… Na sobě měla jednu z těch neuvěřitelně titěrnejch košilek, který se svlíkaly jedna radost.

„Ahoj,“ broukla mi tiše do ucha. Přejela mi rty po hraně čelisti a na bradě mě hravě kousla. „Mám tě.“

Chytil jsem ji za ramena a jedním rychlým pohybem ji přetočil pod sebe. Zadýchaně se zasmála a vztáhla ruce, aby mi prstama mohla vjet do vlasů.

„Mám tě,“ zopakoval jsem po ní. Užíval jsem si každý ráno, kdy jsem se probouzel vedle ní. Ignoroval jsem to, že mi pořád bere deku a já spím celou noc odkrytej, bylo mi jedno, že mě sem tam šlehne rukou do ksichtu, když se jí něco živýho zdá. Dokonce jsem gentlemansky mlčel o jejím občasným chrápání. Všechny tyhle věci ale úspěšně vyvažovala. Neznal jsem snad lepší pocit, než když se ke mně ve snu přitulila, nebo když mi usínala s hlavou přitisknutou na hrudi.

Poslední dobou jsme na sebe neměli zas tolik času. Jakmile Bella odhodila berle, vrátila se zpátky do školy. Někdy jsem se nestačil divit, jaký výrazy ze sebe dokáže dostat, ale když zjistila, v jakým skluzu s látkou je, sypala ze sebe jeden za druhým. Nabídnul jsem jí doučování. Odmítla ho, doteď vůbec nechápu proč.

Já měl taky fofr. Z přednášek jsem ji sice vozil domů, ale pak jsem musel zpátky do práce. Práce… Pro mě to ani práce nebyla. Když jsem si přišel k Emmettovi pro poslední krabice věcí, potkal jsem se tam s jeho babičkou. Paní McCartyová pro mě měla vždycky slabost a rozhodně se to nestyděla dát najevo. Takže když jí Emmett řekl, že hledám práci, začala mluvit o tom, jak strašně potřebuje osobního řidiče. Nepřišlo mi to jako dobrej nápad, ale šel jsem do toho, protože jsem peníze potřeboval. Belle sice nabízeli finanční pomoc rodiče, ale odmítla ji. Několikrát. Ani nebyla schopná se s nima setkat, vůbec nic od nich nechtěla. Chápal jsem ji a jenom ji v tom podporoval.

Jedinej, kdo byl v pohodě, byl Benjamin. Byl takovou klučičí verzí Alice. Jen měl o trochu hlubší hlas a nějaký chmýří na bradě. Ale v jednom si byli podobný víc než dost – byl jsem rád, když odjížděli. Pak byl doma konečně klid.

Teď už nám nic nehrozilo. Reday zmizel ze země. Živě jsem si pamatoval, jak mě rozsudek soudu nasral. Byl jsem nepříčetnej. Chtěl jsem tu zkorumpovanou krávu, co se tvářila jako soudkyně, seřvat, ale ruka, která mě v tu chvíli pevně svírala, mi v tom zabránila. Jo, choval jsem se jako kretén, byla to jedna z těch chvílí, kdy jsem jí měl bejt oporou, ale zase jsem dělal pravej opak. Jako bych se nikdy nedokázal poučit.

Jediná pozitivní věc byla to, že při rozvodu nedělal žádnej problém. Podepsal všechny papíry, souhlasil s navrženým vyrovnáním majetku, a než vysmahnul pryč, bylo po všem.

„Nikam se mi nechce,“ postěžoval jsem si a díval se jí při tom do očí. Hledal jsem jakejkoliv náznak souhlasu – mohli jsme si udělat hezkej den v posteli, já osobně bych proti tomu nic neměl. Chvíli přemýšlela, ale když se provinile usmála, bylo mi jasný, že se žádnej postelovej dýchánek konat nebude. „Fajn,“ zahučel jsem poraženě. Bude to chtít studenou sprchu, ale přizpůsobím se.

„Pojď sem,“ zamumlala s úsměvem a rukama, který pořád měla v mých vlasech, si mě přitáhla k sobě. Dala mi konejšivou pusu na bradu, pobaveně jsem zvednul obočí. „Měl by ses oholit,“ řekla mi a natáhla se ke mně zpátky. Nechal jsem se líbat, rukama jsem se podpíral, abych na ní neležel plnou vahou, a přemejšlel o tom, jak moc troufalý je vyžadovat svou ranní dávku sexu. Když jsem se proti ní zavrtěl, zahihňala se a kousek se odtáhla, snažila se vecpat do matrace pod náma. „Cullene, ty něco zkoušíš,“ obvinila mě.

Neodpověděl jsem jí, jen jsem sklonil hlavu a začal ji líbat na krku. Nesnažila se mě zastavit, takže jsem si domyslel, že mám zelenou. Provokativně jsem zavrčel a nosem si razil cestičku z jejího krku níž. Zasvíjela se pode mnou.

„Musíš do práce,“ připomněla mi, ale nechala mě, abych jí stáhnul obě ramínka košilky níž.

„Musíš do školy,“ oplatil jsem jí. Povedlo se mi dostat se dál, než jsem čekal. Nebránila mi, když jsem ji začal líbat na břiše. Přerývavě dýchala a já si užíval toho, jak se proti mně její horká kůže zvedá. Už nám nedělal společnost žádnej pitomej rádoby pás cudnosti, s kterým jsem si musel dávat pořád pozor, aby se mi někam nezaryl. Rozhodně jsem si do něj nechtěl nic skřípnout, nestál jsem o žádnou doživotní památku.

„Měli bychom přestat,“ vydechla rozpolceně. Bavilo mě ji zlobit a sledovat, jak rozhozená z toho nakonec je. Jenže i když bych kurevsky rád pokračoval, věděl jsem, že dneska si budu muset počkat do večera.

Hned v devět jsem měl dorazit pro paní McCartyovou a dovézt ji k nějakýmu pošahanýmu šamanovi, kterej jí už dva měsíce léčil revma. Nic jsem neříkal, když jsem ji dvakrát do tejdne vozil do Manchesteru a zase zpátky. Byla to jen hodinka cesty, třičtvrtě, když jsem na to šlápnul. O auto jsem se starat nemusel – jakmile se Emmett babče svěřil, že je moje auto v prdeli, pořídila nejnovější model Volva. To černý žihadlo jezdilo jako ďábel a parkovalo přímo před naším bytem. Měl jsem ho pořád k dispozici, jen to znamenalo fakt, že kdykoliv mi zazvoní telefon, vyrazím. Nestávalo se často, že by paní M potřebovala něco tak akutně, aby nedala dopředu vědět, ale byla to jediná nevýhoda mýho novýho džobu.

Ještě jednou jsem jí tváří přejel po břiše. Usmívala se, když ji moje strniště škrábalo. Nechtělo se mi zvedat, ale stejně jsem to udělal. Jen v trenýrkách jsem si došel do koupelny, abych se připravil do práce. Udělal jsem Belle radost a oholil se.

Když jsem se vrátil zpátky do ložnice, už tam nebyla, ale z kuchyně vonělo kafe. Po čuchu jsem došel k ní. Vyjekla, když jsem ji zezadu objal kolem pasu. Hladkou bradou jsem se opřel o její rameno a položil si na něj hlavu. Pořád měla tu kurevsky rajcovní noční košilku, která byla spíš průhledná, než aby něco zakrejvala. Něco takovýho by se mělo nakupovat povinně.

„Slanina?“ zamumlal jsem překvapeně a vesele zároveň. Až když jsme spolu začali bydlet, začal jsem zjišťovat, jak zdravě Bella jí. Musel jsem bejt extrémně hodnej, že jsem si zasloužil tuhle, podle ní, šíleně nezdravou snídani. „Čím jsem si to zasloužil?“ zeptal jsem se.

„Ničím,“ odpověděla mi s klidem. Stáhnul jsem jednu ruku z jejího břicha a spustil ji o něco níž. Až pod její kalhotky. Znovu vyjekla a automaticky se prohnula dopředu, jak se před mojí rukou snažila utéct, což znamenalo jediný. Těsně se ke mně zezadu natlačila. Útrpně jsem zavřel oči a odtáhnul se od ní. Věděl jsem, kde byly moje hranice a ty bych brzo překročil, kdybych nepřestal. Musel jsem do práce. Prostě musel. A i kdyby nám to trvalo jen pár minut, takovej skluz už bych nedohnal. Měl jsem cestu k McCartyovým vypočítanou přesně na minutu, jakmile někde blbě naskočila červená, byl jsem v prdeli. A s mým štěstím by to bylo zrovna dneska.

Rychle jsem do sebe hodil snídani, a když jsem dopíjel kafe, přišla ke mně Bella a sedla si mi ze strany na klín. Jednou rukou se mě chytila za rameno a hlavou se přitulila k mýmu krku.

„Dnešní večer platí?“ broukla něžně. Nemusel jsem přemejšlet, abych věděl, o čem mluví. Dneska byla v plánu večeře k oslavě ukončení dalšího semestru. Těšil jsem se a tajně plánoval pokračování týhle malý soukromý oslavy. Doufal jsem, že se bude líbit i jí. Hodlal jsem udělat cokoliv, aby to tak nakonec bylo.

„Že váháš,“ usmál jsem se a sklonil na chvíli hlavu, abych si bradu opřel do jejích vlasů. Už je měla stažený do gumičky, ale nespěchala tak jako já, takže si mohla klidně dopřát ještě vanu… Co bych dal za to, abych si ji mohl dát s ní. Nebylo nic lepšího, než začít den růžově. „Vyzvednu tě v šest.“

„Tak jo,“ zamumlala mi do krku. Mrknul jsem se po hodinách a útrpně stáhnul koutky, když mi došlo, že nestíhám. „Miluju tě, i když nejspíš přijedeš zase pozdě.“

„Já?“ zhoupnul se mi hlas. No jo, párkrát jsem nestíhal, ale nebylo to pravidlo. Určitě ne. „Budu tam přesně, uvidíš.“ Zvedla hlavu a pobaveně na mě zamrkala. „Fajn! Tohle beru jako jasnou výzvu!“ Prudce jsem se zvednul na nohy, takže jsem ji musel držet, aby nespadla na zem. „Já stíhám všechno!“ bránil jsem se. Ze stolu jsem sebral klíče a namířil si to rovnou ke dveřím.

Tohle bylo o mně, zase jsem si potřeboval něco dokázat. Jestli si myslela, že na mě není spolehnutí, musel jsem jí předvést pravej opak. Smála se, když jsem si nazouval boty, ale nenechala mě v tom úplně. Houpavě došla až ke mně, objala mě a dala mi pusu na rozloučenou. Věděl jsem, co dělá. Naschvál mě zdržovala. Měla štěstí, že tak příjemným způsobem.

„V šest! Miluju tě!“ houknul jsem za sebou, než se zavřely vchodový dveře. I přes ně jsem slyšel, jak se směje… Toho zkurvenýho výrazu, kterej by se dal použít v kdejaký nesmyslný romantický komedii, jsem se zbavil až v autě. Jaro přišlo letos překvapivě brzy, takže jsem do práce chodil jenom v tričku.

Naučenou cestou jsem dorazil k vile McCartyových. Zmáčknul jsem pár čísel na ovladači a těžká kovová brána přede mnou se otevřela. Paní McCartyová už stála u bílejch schodů. Vedle ní postávala Emmova máma. Pevně jsem doufal, že ji jen šla doprovodit. Nebylo nic horšího, než když jsem za jízdy musel poslouchat sračky, který z nich padaly.

„Už jsem si myslela, že nedorazíte,“ postěžovala si, jakmile nastoupila. Už od samýho začátku mi bylo jasný, že jsem tuhle práci dostal jen kvůli tomu, že se jí líbím, ale ani tak jsem ji nechtěl pokoušet.

„Omlouvám se,“ dostal jsem ze sebe. „Můžeme jet?“ Zkontroloval jsem ji ve zpětným zrcátku. Dívala se z okna a usmívala se u toho. Už to nebyl ten lascivní úsměv, kterej používala v prvních tejdnech, co jsem pro ni začal dělat. Bella se mi jen smála, ale já z ní byl vážně vyděšenej. Měl jsem moc bujnou představivost na to, abych neměl trauma z představy její zubní protézy a mýho péra. Bezděky jsem se oklepal hrůzou a radši vyjel.

Rádio jsem zapnul až po chvíli. Už jsem si skoro zvyknul na tenhle její hudební styl, ale jakmile se z repráků ozval nějakej nepříjemně vysokej tón, musel jsem se zvykáním začít nanovo. Klasická hudba prostě nebyla nic pro mě.

Byli jsme jenom pár kilometrů za Hanoverem, když se mi rozvibroval mobil. Emmett. Ztišil jsem hudbu a zapnul handsfree… Jakmile ale začal Emmett mluvit, ztratil jsem se po první větě. Mlel pátý před devátý a mluvil hrozně rychle. Pochytil jsem jen pár slov.

Kurva. Rose. Voda.

První dvě slova mi k sobě docela seděla, ale nedokázal jsem si vysvětlit to třetí.

„Znova, Emmette,“ vybídnul jsem ho, protože jsem se doopravdy nechytal.

„Rodíme!“ zařval, jako bych byl úplně hluchej. Poplašeně jsem cuknul hlavou. Těžko říct, jestli kvůli jeho hlasu, nebo tý informaci, kterou mi sděloval. Prudce jsem zabrzdil.

„Cože? Už? To nemáte. Vždyť…“

„Edwarde, ty vole… Přijeď sem, prosím,“ naléhal na mě a ukončil hovor. Střelil jsem pohledem do zpětnýho zrcátka, paní McCartyová si mě zvědavě prohlížela, ale já se nedíval na ni, jen za ni. Nic nejelo, takže když jsem to bez rozmyšlení otočil zpátky, nehrozilo žádný nebezpečí, že to do nás něco napálí.

„Co se děje, Edwarde?“ zeptala se mě přiškrceně. Měla neuvěřitelnou schopnost k malování těch nejhorších scénářů. Škodolibě jsem se usmál, protože tenhle byl taky celkem hrozivej.

„Budete prababička, paní M!“ zasmál jsem se a víc sešlápnul plyn. Nevšímal jsem si její reakce, jen jsem se bláznivě smál. Bylo to tady. Pokud jsem si to dobře pamatoval, Rosalie měla termín až za tři tejdny. Nebyl jsem žádnej expert přes děti, věděl jsem jen to, že furt řvou, serou a blijou, rozhodně nic, co by mě nějak lákalo, ale určitě by se neměly rodit dřív, než se od nich čeká.

Během chvíle mi volala Bella. Zněla zadýchaně. „Nabereš mě?“ Uchechtnul jsem se.

„Mám v autě plno, nejspíš by to paní McCartyovou pohoršilo.“ Skoro jsem viděl, jak protočila oči. Uklidnil jsem se, teď nebyla ta správná chvíle na srandu. „Jasně, naberu. Řekni, kde jsi, budu tam za chvíli.“

„To známe,“ rýpla si. „Vyzvedni mě na náměstí, jo? Za chvíli tam budu.“

„Já taky,“ řekl jsem už němýmu telefonu. Tenhle zvyk pokládat mi hovory se mi ani trochu nelíbil. Nejdřív Emmett, teď Bella. Jestli se na mě domluvili, vůbec to nebylo fér… V rekordním čase jsem projel I-93, po který to bylo nejblíž… Bella už postávala na rohu náměstí, a když jsem před ní zastavil, rychle nastoupila dovnitř. Nejdřív si zapnula pás, pak se otočila dozadu, aby pozdravila paní M, a až potom si všimla, že vedle ní sedím já.

„Taky tě rád vidím,“ zabručel jsem. Jedno dítě a všichni se mohli posrat. Co to s nima bylo?

„Jeď, jeď! Vypadá to, že to půjde pěkně rychle.“ Skvělý, prostě skvělý. Mně měla něco říkat o tom, že jsem nechodil včas. To dítě si přišlo o tři tejdny dřív a nikomu to divný nepřišlo. Chápal jsem, že chce rychle ven, bejt uvnitř Rose ho muselo i tak poznamenat do konce života, ale pravidla dodržovat mělo. „Chudák Rose.“ Netajil jsem se tím, jak moc mě děsilo tohle jejich podivný přátelství. Až podezřele moc si rozuměly.

„Měla si dávat bacha,“ neodpustil jsem si, na chvíli jsem úplně zapomněl, že na zadních sedačkách sedí paní M a že je rádio pořád ztlumený. Kurva. „Víš, jak to myslím,“ dodal jsem rychle, abych to alespoň trochu zachránil.

„Ty jsi ale romantik,“ zahihňala se Bella a paní M se k ní přidala. Jo, neuvěřitelná psina.

V klidu jsem projel městem, nikde nebyl žádnej problém, takže mě trochu nasralo, když bylo parkoviště před nemocnicí narvaný k prasknutí. Povzdechnul jsem si a chtěl to otočit, abych našel místo, kde bych mohl nechat auto, ale Bella mě zastavila.

„Půjdeme napřed, jo?“ Než jsem jí stačil odpovědět, už otevírala dveře. Stejně tak paní McCartyová, která mě svojí rychlostí docela překvapila. Většinou si jen stěžovala, že ji bolí klouby, teď vypadala až moc čiperně… Počkal jsem, až přejdou silnici, a pak vycouval zpátky na hlavní. Narazil jsem jen na placený parkoviště, což mi radost vážně neudělalo, ale nic jinýho mi nezbejvalo.

Přemejšlel jsem, že bych si ještě zapálil, v poslední době jsem kouření dost omezoval, protože Bella nechtěla, abych kouřil doma, ale pak mi došlo, že bych ten smrad nijak nezamaskoval. Prohrábnul jsem si vlasy a rozhodně vykročil vpřed.

Nesnášel jsem nemocnice. Od tý doby, co jsem v ní permanentně strávil několik hodin denně, abych mohl bejt s Bellou, mi lezly i prdelí. Bílý pláště, bílý stěny,… nepřekvapilo by mě, kdyby na mě vyběhl někdo s čerstvě navařeným kokainem. Pasoval by sem perfektně a ani by nepůsobil nijak zvlášť nápadně… Neměl jsem tušení, v jaký části nemocnice Rosalie je, ale v žádným případě jsem to nechtěl celou věčnost hledat. Blondýnka na recepci se na mě zářivě usmála, když mě viděla. Kecal bych, kdybych tvrdil, že mi to bylo nepříjemný.

„Přejete si?“ zeptala se a ještě víc se usmála. Opřel jsem se o recepci a taky se usmál.

„Rosalie Haleová? Myslím, že rodí.“ S posledním slovem jí úsměv zmizel, soustředěně se zadívala do počítače a pak mi upjatě řekla, kde ji najdu. Nechápal jsem to… Došlo mi to až ve druhým patře. Totálně mě to rozsekalo. Trochu se spletla.

V týhle části zdejší nemocnice jsem ještě nebyl. Vesele vymalovaný stěny a sem tam dětskej pláč. Škodolibě jsem byl rád za to, že už u Emmetta nebydlím. Měl jsem pocit, že se nějakej čas pořádně nevyspí.

Připadal jsem si jako debil, když jsem klepal na dveře pokoje 214, ale na nic jsem nečekal a vešel. Rosalie ležela na posteli a vypadala naprosto příšerně. Skoro si nebyla podobná. Emmett seděl u ní a hladil ji po ruce. Mě ale nejvíc zaujalo něco úplně jinýho.

„Tak to bylo fakt rychlý,“ vypadlo ze mě nesmyslně, když se Bella s tím mrnětem v náručí otočila ke mně. Zářivě se usmívala a já si všimnul, že má v očích slzy. Kurva. Tohle nebylo dobrý. Dělaj tohle ženský normálně? Pochopil bych Rosalii, ta k tomu důvod měla, obzvlášť jestli se viděla v zrcadle, ale slzy u Belly mě překvapily. Nebyl jsem na ně připravenej, protože jsem je nechápal. Nedokázal jsem si logicky vysvětlit, proč brečí.

„Drž hubu,“ procedila Rose skrz zuby. Uchechtnul jsem se a Bella se na mě zamračila, hned nato ale sklonila hlavu zpátky k tý mrňavý mumii, co držela v náručí. Dodal jsem si odvahu a přišel k ní blíž. Musel jsem se sklonit, abych na to zauzlovaný mrně viděl… Bylo fakt šíleně mrňavý, vrásčitý a ošklivý. Chtělo máchat rukama, ale nešlo mu to, protože bylo nacpaný v tý modrý věci.

„Je nádherný, že jo?“ zvedla ke mně oči Bella. „Henry.“

„Henry?“ zamrkal jsem. „Proč zrovna Henry?“

„Po tom ti nic není,“ sykla na mě Rosalie unaveně. Jak to vypadalo, porod asi nebyl žádná procházka růžovou zahradou… Henry se na mě zamračeně podíval, nevypadal ani trochu roztomile, jak se o dětech říkalo. Spatra by mohl hrát v nějakým kurevsky strašidelným hororu.

„Není vám moc podobnej,“ poznamenal jsem vesele. Možná jsem byl divnej, ale neviděl jsem na něm nic, co by mi připomínalo Emmetta ani Rose. A to jsem se o to fakticky snažil.

„Počkej si na svoje, frajere,“ vydechla Rose. Už skoro spala, tipoval jsem, že musela bejt nadopovaná oblbovákama.

„Jo, jasně,“ odfrknul jsem si pobaveně. Zarazilo mě až Bellino pozvednutý obočí. Skousla si ret a pak se ode mě až podezřele rychle odtáhla k paní M, která seděla na gaučíku opodál a celou scénu před sebou sledovala. Usilovně jsem přemejšlel nad tím, co mělo tohle Bellino malý představení znamenat. A pak mi to došlo.

Naprázdno jsem polknul.

Do prdele…

KONEC

 


Nemůžu uvěřit, že z toho nakonec bylo 42 kapitol! S Edwardem jsme ušli pěknou cestu a já už teď vím, že se mi po něm a jeho bezstarostnosti bude stýskat. Vím, že jsem nebyla zrovna profík v rychlosti přidávání, ale o to víc mě vždycky potěšilo, když jste se i po delší přestávce vrátili ♥ Bez vás by My Way zůstala nedopsaná. Patří vám tedy obrovský dík, největší těm, kteří mě podporovali svými úžasnými komentáři, které mě dokázaly perfektně nakopnout k dalšímu psaní. Mockrát děkuju, že jste se mnou tuhle povídku zvládli. Nezbývá mi nic jiného než doufat, že jste si ji užili minimálně stejně, jako já její psaní. Díky! ♥ ♥ ♥

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

kajka

29)  kajka (20.07.2014 11:10)

Hohó, právě jsem zjistila, že to má i pokračování.
To si dám, hned večer, v klídku, těšim se. Děkuju.

kajka

28)  kajka (19.07.2014 15:37)

Téda, Ajji, ty jsi zvíře!!!!!!
Moc se omlouvám, že jsem nenechala komentář u každý kapitoly, ale moc a moc jsem chtěla číst. Mně se tááák stejskalo.
Holka přešikovná , ty's to nejen dopsala, ale dokonce naťukala celejch 42 kapitol. 42!!!!!!! Když jsem si to číslo přečetla, dostala jsem takovej záchvat smíchu, až jsem z toho začala chrochtat....příšernej zvuk Jestli znáš Stopařova průvodce po galaxii, pochopíš. Nebo to byl záměr?
Každopádně, byla to parádní jízda! Děkuju, děkuju, děkuju!
Miluju tvýho Edíse, von je kluk hulvátskej takovej miláček. Jeho myšlenky jsou úchvatný, obzvlášť když se rozněžní. A dokonce hoch prodělal vývoj a neztratil u toho nic ze svýho kouzla. Od hospodskýho věčně nadrženýh povaleče, co nebere v životě vážně nic, snad jen ceny cigaret a alkoholu až po celkem zodpovědnýho, milujícího a chvílema dokonce i milýho chlápka. Zbožňuju, když tenhle kouzelnej sprosťák emocionálně tápe.
A ten konec!!! Ajji, ty jsi tak zlomyslná! Von ji zbouchnul!
Vlastně všechny tvý postavy jsou takový opravdický, zajímavý a k sežrání. Ty "hodný", samozřejmě!
Carmen utěšitelka, Rose se zbrojákem na slovní přestřelky a medvídek Emmett.
Dokonce i hnusáckej manžel je tak dobře napsanej, že jsem ho nesnášela už od druhý věty.
Jenom Bellu sem si nemohla nějak užít (což není tvoje chyba), ale v takový konkurenci vybroušenejch charakterů jsem ji vnímala ponejvíc jako oběť nebo objekt lásky a touhy. Taky to byl chvílema pěknej horor! Brrr!
Tak ať tu úplně neplácám. Stvořila jsi báječnej, ucelenej a superčtivej příběh!
Jsi skvělá!!!

SestraTwilly

27)  SestraTwilly (25.03.2013 22:57)

Tento príbeh a samozrejme Edward nemal chybu.Edward v "ľudskej"podobe sa mi veľmi páčil a dúfam,že sa ešte objaví v ďaľších poviedkach.B)Musím len dodať,že celá poviedka bola SUPER!

26)  Darca131 (24.12.2012 18:06)

Tuhle povídku jsem začala číst už dlouho, ale pak mě přestala bavit. Ne, že by byla nudná! To ne, ale měla strašně moc kapitol a mně se to nechtělo číst. Já vím jsem líná, ale co se dá dělat. Taková prostě jsem a už se to asi nezmění. K tvojí povídce jsem se vrátila až dneska když jsem si přečetla Our Christmas Way. Řekla jsem si, že by mě docela zajímalo jak to nakonec dopadlo, tak jsem se pustila do četení. A jak vidíš povídku jsem úspěšně dočetla. Jinak povídka byla skvělá. :) :)

matysekmj

25)  matysekmj (24.09.2012 07:22)

Já mám tak děsnej skluz, že jsem fakt na sebe nasr... A teď ještě zjistím, že je konec
Kurevsky mi bude chybět, jeho slovník byl prostě super a jeho proflákanej život dokázala změnit jen láska. Prostě dospěl
a teď ještě mimčo "do prdele..."
Ale z tý protézy budu mít asi špatný spaní
Byla to fakt úžasná povídka a děkuji, že jsem si ji mohla přečíst. Jsi skvělá dííííííík

Ajjinka

24)  Ajjinka (08.07.2012 16:12)

Kamčí, emuško Moc děkuju!

eMuska

23)  eMuska (07.07.2012 13:05)

jéj, to bolo perfektné! A do prdele! užívala som si tvojho Edwarda, absolútne. Ďakujem za zážitok!

Kamci

22)  Kamci (05.07.2012 20:58)

moc hezká povídka, skvělej, zábavnej Edward, kterej nakonec přece jen dospěl a našel tu svou pravou, Jsem moc ráda, že Bella nakonec tomu ochmelkovi dokázala uvěřit, jen ten její úchylnej manžílek mohl trpět o dost víc, ale takovej už je život

Fanny

21)  Fanny (01.07.2012 22:42)

Takhle jsem nechtěla, aby to vyznělo :( Možná bych to poupravila na "k zbláznění" Rozhodně ne, že by ke všemu neměla důvod! To určitě měla, jen vydýchat některá "rozhodnutí" prostě občas bylo těžší... Moje krkolomné vyjadřování

Ajjinka

20)  Ajjinka (30.06.2012 22:51)

Dámy, tak ještě jednou jmenovitě
Hani, ty jsi zlatíčko To já jsem vděčná, že ses k téhle cestě připojila!
Lenko, máš pravdu - Edward má nespočet chyb a já si užila každou z nich
Reeánku, jak se to odpovídá na miluju tě? Děkuju? Jo, to bude ono! Děkuju
Marcelle, taky pevně doufám, že nebudeš muset čekat. Uvidíme (znělo to dostatečně dramaticky? )
Fanny, moc mě těší, že sis našla oblibu i na BHáčku Co se týče Belly, nemyslím si, že by její chování bylo na ránu, ona ke všemu, co udělala, měla patřičný důvody, ale když jsem začínala psát, byla jsem rozhodnutá psát jen z jednoho pohledu, takže možná některé věci, které se týkaly přímo jí, nevyzněly tak, jak by měly. Jestli to tak je, tak mě to mrzí, snažila jsem se její chování nějak odůvodnit i skrz tvrdou palici Edwarda
Nossko, druhá řada? Ale jo, nějaké ty bonusy se tam najdou, určitě Díky!
Leni , děkuju - nemyslím jen teď, ale vždycky mi tvé komentáře něco daly, cením si toho A kdoví! Třeba nějaká malá mumie bude ;)
leelee, děkuju - těší mě, že je mužskej pohled věrohodnej Jsem ráda, že se mi podařilo udržet Edwarda nějak v normě a nezačal nám kostrbatět. Skolióza je hrozná věc!
ambři, kdybych měla napsat, jak moc ti děkuju, zabralo by to několik desítek řádků, ale pevně doufám, že to víš i bez nich
Gino, já si kurevsky užívala tebe, věř mi!
Bájí , kuju! Přála jsem si, abych to poslední kapitolou celý nepodělala, o to víc mě těší, že to tak nejspíš není A Reday? Pfe, nežijeme přece ve světě, kde spravedlnost vyhrává, že?
Silvaren, to já děkuju! Jak se zdá, i z hovad se daj udělat docela milá hovada, co?
jenko, díky!
Tak. Moje nejdelší poděkování ever Vy si ho prostě zasloužíte

19)  jenka (27.06.2012 01:24)


Omlouvám se, ne nic moc lepšího se v tuhle hodinu nezmůžu... Taky mi bude tvůj Eda chybět, to si piš! A ten konec je prostě boží. Jsi skvělá!

Silvaren

18)  Silvaren (26.06.2012 22:45)

Ajji, tohle je naprosto dokonalý. Edward už pořád zůstane tak nějak sarkasticky svůj, ale už to není to hovado z prvních kapitol. Na leccos přišel, leccos jsi ho nechala zažít a on byl naštěstí natolik chytrej, aby mu to nebylo jedno. Moc jsem si to užila a strašně moc děkuju. Určitě jsem My Way nečetla naposled.

Bye

17)  Bye (26.06.2012 22:38)


Ajji, jak byla tahle povídka skvělá, tak se ti podařil i její závěr!!
žádný cukrdliky - Edward se s tím dál vůbec nemaže, jenom zatraceně rychle dospěl. Líbí se mi, že jsi z něj neudělala uvědomělýho studentíka, ale nechala ho pykat za jeho chyby - šup do vody, ať plave. Ať uživí sebe, Bellu, byt... dítě!!!! :D :D :D :D :D
Jo! Za ty jeho kecy o dětech mu tuhle tvou malou poťouchlost na závěr přeju!
Opět to bylo doslova natřískaný jeho hláškama - podezírám tě, že bys mohla napsat dalšších čtyřicet kapitol, aniž by ses opakovala. Neuvěřitelný!
Jinak je vidět, že jsi žena světa znalá, páč jsi neposadila Bellinýho bejvalýho do nejtěžšího žaláře a nenechala ho tam hnít až do smrti. Ano, takhle to v životě všiváků (většinou) chodí... Spravedlnost holt nemá oči všude.
Děkuju, bylo mi potěšením

Domik

16)  Domik (26.06.2012 21:37)

15)  martisek (26.06.2012 14:45)

To už je jako konec? to je škoda. Tahle tvoje povídka byla naprosto úžasná. Od začátku do konce, i přesto, že některé scény byly lehce děsivé. Ale i tak - díky za ně

GinaB

14)  GinaB (26.06.2012 09:47)

Ajjinko, tahle povídka byla kurevsky skvělá!!! Budou mi strašně chybět, všichni! Nejvíc samozřejmě Edward. Ten přisprostlej hochštapler, kterej užíval život plnými doušky a nic nebral vážně, nicméně se srdcem na dlani, ze kterého láska k Belle dokázala udělat téměř zodpovědného muže, aniž by ztratil cokoliv ze svého osobitého kouzla. Jeho věčné rozmíšky s Rose, v jejichž podtextu bylo snad něco jako přátelství. A Emmet, lepšího kámoše si přát nemohl. Emmova babička musí mit fakt děsnej smysl pro humor, když z něho udělala osobního řidiče (zubní protézu hravě zvládne Corega lepidlo,ne???).
Edward otcem? No, do prdele! To bude jízda! Ale možná bychom se všichni divili. Tohle dítě bude mít asi dost netradiční výchovu… Ale to už si pouštím fantazii na procházku. Napsala jsi to skvěle a já si tuhle, chvílemi hodně divokou jízdu, parádně užila. Díky.

ambra

13)  ambra (25.06.2012 22:31)

Ajji, já jsem už několik hodin regulérně rozslzená . Myslím na to, jaký byl Edward na začátku - nadržený sprostý hovado, který spoléhá na svůj osobní šarm a kácí holky na potkání. Neřeší, co bylo včera a co bude zítra. Přesto jsi ho vylíčila tak, že bych se od něj zcela jistě nechala složit taky :D :D . Prostě jsem ho milovala od prvních řádků a raději jsem moc nehloubala proč .
Bella. Povídky, v nichž se nestřídá pohled obou protagonistů občas trpí tím, že druhá hlavní postava je taková nějaká dvojrozměrná a šedivá. To se o tvé Belle rozhodně říct nedalo. Sice nás všechny - samozřejmě nejvíc Edího - totálně mátla, ale postupně všechno zapadlo do sebe. I když ta výsledná skládanka vůbec nebyla hezká, dalo se pochopit, jak se stalo, že krásná a chytrá holka uvízla v bažině. Přesto mě TA scéna u dveří Redayovic vily pořád pálí až někde v žaludku...:'-( :'-( :'-(
Našli se, protože k sobě prostě patřili. Sice občas jako oheň a voda, ale naprosto jednoznačně. Někdy mě sice až bolely ruce, jak jsem Bellu k Edímu postrkovala, ale ty jsi věděla, co děláš. Musela být nedobytná, musel mít čas zjistit, co k ní cítí.
Budou mi chybět. Už teď mi chybí!!!:'-( :'-( :'-(
I Emmett a Rose, kterých jsi nám v téhle úžasné kapitole dopřála dost na to, abych si připomněla, jak jsem hýkala nad Edwardovými střety s Rosalií (a i dnes jsem si zahýkala vážně dost ) a jak jsem Emma milovala za to, že je ten úplně nejvíc nejlepčejší kámoš .
Tolik (já vím, hrozně málo) k povídce, ale kapitolu nechci jen tak odbýt - tohle byla esence toho nejlepšího, co MW nabídlo - skvělý samorost Edward, Bella, která konečně našla svou vlastní tvář a vnitřní jistotu - všichni víme, že díky Edwardově nehynoucí lásce a jeho nezdolnému p... , skvělou romantiku a hlavně NAPROSTO NESKUTEČNÝ humor . Směju se přes slzy a to je stav, který se nedá ničím nahradit.
Děkuju ještě jednou, jsi úžasná

leelee

12)  leelee (25.06.2012 22:24)

už nikdy se nebudu dívat na zubní protézu stejně
šíleně mrňavý, vrásčitý a ošklivý prostě jako každý jiný mimino:D
nevim proč ale myslim že Emmetova babička ho zaměstnala protože je jinej, nespolehlivej a zábavnej:D
Edwardova povaha se tady nijak moc nezměnila, což je fajn, protože změny sou většinou neuvěřitelný a strašně kostrbatý

je to podaný dost originálnim způsobem
a možná bych byla schopná uvěřit i tomu že to napsal chlap

Lenka326

11)  Lenka326 (25.06.2012 22:21)

Dokonalá kapitola. Edward se od prvního dílu změnil prakticky k nepoznání, jen jeho myšlenky a poznámky k životu kolem zůstaly stejné,možná míň vulgární, ale pořád se stejnými grády - např. tohle mě odrovnalo - trauma z představy její zubní protézy a mýho péra. Jak se z neukojitelného povrchního a nezodpovědného děvkaře stal monogamní dospělý chlap, zamilovaný, ochranitelský, obětavý a přes všechno to vnitřní hudrování neuvěřitelně něžný. Kdo by to byl do něj na začátku řekl?
A konec dílu to dokonal. Ne u všech povídek musím epilog, ale kdybys nám tak vykreslila podobnou situaci, jen o pár měsíců později, jak by Cullen reagoval na svou vlastní mrňavou mumii, všechno to šrotování v jeho makovici a srdíčku, to by byla teprve jízda.
Aji, díky, že jsem u My way mohla být, užila jsem si to.

Nosska

10)  Nosska (25.06.2012 21:54)

:'-( To už je vážně konec? Na co se teď budeme těšit?
Teda, Emmet asi nemá svou babču moc rád, když jí svěřil do rukou Edwardova řídícího umu No, ale jestli je to auto nerozbitný...
Takže, Edí si taky nedával pozor, jo?:D Moc by mě zajímalo, jak to vezme Carlise, když jeho rada vždycky byla: "Ochrana především!" Nebo náš neustále cholerický hlavní hrdina, taky bude omlouvat Bellininu náladovost dobrovolně a bez řečí? To aby začínal den "růžově" denně A bude mít Henry Kamarádku nebo kamaráda?
Už jsem s těma otázkama protivná, co?:p Když já si prostě myslim, že bys měla napsat druhou řadu, tentokrát OUR WAY, nebo tak něco. Nemusí to být ani seriál, třeba jen dvě tři jednorázky... No, taky mě můžeš poslat tam, kam slunce nesvítí
Každopádně, se mi bude stýskat

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek