Sekce

Galerie

/gallery/18247318.png

Alice přijíždí do Hanoveru. A všechno je rázem jinak.

Chudák Edward!

15+ za jeho slovník ;)

„Vážně tu budeš jen na víkend?“ nadhodil jsem pochybovačně, když jsem se snažil o nadlidskej úkol pobrat všechny tašky, který si s sebou Alice přivezla. Jakmile se objevila v příletový hale a uviděla mě, rozeběhla se a skočila mi kolem krku. Zatnul jsem zuby a snažil se ignorovat bolest v zádech. Už to bylo o dost lepší, ale rozhodně ne tak, abych si při týhle sotva padesátikilový zátěži prozpěvoval.

„Jo,“ přitakala vesele a proklouzla kolem mě. Na sobě měla sluneční brejle, čepici naraženou hluboko do čela a dlouhej kabát, kterej jí při její výšce sahal až pod kolena. Vypadala víc než nadšeně. „Představ si, že jsme měli turbulence! A taky takovýho svalnatýho stewar-“

„Alice!“ zavrčel jsem zaskočeně a přerušil ji tak dřív, než jsem se stihnul dozvědět něco, co by mě zcela jistě poznamenalo do konce života. Nebyla na tohle trochu malá? „Je to všechno?“ zamručel jsem vyčerpaně, když si sama vzala koženou tašku přes rameno. Chvíli dělala, že počítá to, co jsem na sobě měl zavěšenýho, ale pak se zahihňala. Jestli chtěla zdržovat, šla na to fakt dobře.

„Jo, mám všechno,“ zamumlala a protočila oči. Trochu mě zamrzelo, že se hned po jejím příletu nedokážu naladit na stejnou vlnu, na jaký byla ona, ale potřeboval jsem si na tu její veselou auru nejdřív zvyknout.

„Fajn, tak padáme odsud,“ vydechnul jsem a zabral, abych ze země zvednul poslední tašku, která byla zároveň i nejtěžší. Táhla s sebou tvárnice, nebo co?! Na letištním parkovišti v Lebanonu, kam to bylo z Hanoveru naštěstí jen čtvrt hodinky jízdy, chtěli naprosto směšný prachy za místo. Nakonec jsem to ale vzdal a tomu nesympatickýmu blbečkovi s mastnýma vlasama bez smlouvání dal to, co po mně chtěl.

Volvo – celý nablýskaný a vyluxovaný ze servisu – se na nás už z dálky usmívalo. Poslední dva dny jsem nedělal nic jinýho, než jezdil jak magor po okolí. Neměl jsem co na práci a s tímhle zjevem jsem neměl náladu nikam chodit. Alespoň jsem vyzkoušel nový zimní gumy a funkčnost brzd. Obojí frčelo na jedničku.

„Máme na tohle,“ mávla užasle Alice k mýmu stříbrnýmu mazlíkovi, „ale na moje gelový nehty ne?“ Teď už se regulérně mračila.

„Říká ti něco leasing?“ nadhodil jsem kysele. Gelový nehty? Alice? Okamžitě se mi vybavily Charlottiny drápy a to, jak se mi zuřivě zarývaly do zad. Tohle chtěla Alice? Ta představa nabrala zvrácenej podtext.

„Náhodou říká,“ vyplázla na mě jazyk. „A určitě jde využít i na nehty…“ Protočil jsem oči, ale zasmál se. „To není k smíchu!“ čertila se hned. Docílila tím jedině toho, že jsem se smál dál. Chyběla mi, a i když jsem měl období, kdy mi lezla krkem, byl jsem rád, že je tady. Něco jinýho bylo, kdybych za ní musel do Forks, kde na mě všechno mělo nechutně negativní dopad, ale když dorazila sem… Bylo to fajn. „Víš, že jsem snad jediná, kdo je v našem ročníku nemá? Táta říká, že si tím jedině zkazím nehty, ale já si myslím, že kecá. Jenom mě chce odradit.“

„Jestli to táta říká, asi na tom něco bude,“ mrknul jsem na ni. Ona se na mě zašklebila.

„Děláš, jako bys ho někdy poslouchal,“ rýpla si. Ublíženě jsem se zavrtěl. Tohle nebylo vůbec hezký. Myslel jsem, že na ni budu mít jako starší brácha alespoň nějakej výchovnej vliv, ale jak to zatím vypadalo, stírala mě spíš ona. A to tu nebyla ani deset minut. „Otevřeš? Máte tu vážně zimu,“ zamumlala a na důkaz svých slov zastrčila bradu víc do límce kabátu. Rychle jsem položil tašky na zem a odemknul jí zadní dveře. Nevěřícně se na mě podívala. „Nemyslíš si, že pojedu vzadu, že ne?“ Zamračil jsem se. „A jestli si to náhodou myslíš, rovnou říkám ne. Nejsem dítě, Edwarde!“ Převrátila oči a zavrtěla hlavou.

„Fajn,“ mlasknul jsem a nešetrně hodil její věci na zadní sedačku. Ignoroval jsem její nasranej nádech. Jak jsem ji znal, stejně v nich měla jen hromadu hadrů. Stejný trička v několika různejch barvách. To k ní sedělo. „Tak si nastup. A koukej se připoutat.“

„Jasně, tati,“ zamručela, ale poslušně nastoupila na místo spolujezdce. V podstatě okamžitě se připoutala. Skvělý. Malej úspěch je taky úspěch. „Umíš to vůbec řídit?“ Nahnula se směrem ke mně, jak jen jí to bezpečnostní pás dovolil, a zkoumala palubní desku.

„Samozřejmě, že jo…“ odpověděl jsem nakrknutě.

„Proto jsi ho nabořil?“ zahihňala se.

„Seš hrozně drzá,“ zavrtěl jsem nevěřícně hlavou. „Jak se to stalo?“

„Mám to po tobě,“ zkonstatovala a pohodila oběma rukama. „Máma to říká pořád.“

„Kecáš,“ nevěřil jsem jí.

„Nekecám,“ zlobila se. „Klidně se jí zeptej sám…“ pobízela mě. „Ale určitě to myslí v dobrém, občas totiž říká, že jednou budu geniální,“ pronesla hrdě.

„Jo, jednou možná,“ uchechtnul jsem se a konečně se rozjel. Silnice trochu klouzala, a to i po tom, co byla posypaná solí, a největší nánosy sněhu byly odhrnutý ke krajnicím. Naštěstí Volvo zvládalo i tohle posraný počasí, který mě ani trochu nebavilo. Zapnul jsem rádio, z kterýho prakticky okamžitě začala hrát metalová hudba. Něco ve stylu Metallicy, nebylo to nejhorší. Alice se natáhla, aby trochu ztlumila hlasitost. Bál jsem se, že kvůli tomu, že si chce dál povídat. Začínal jsem se bát, co dalšího bych se mohl dozvědět. Nevědomost byla v tomhle případě vážně sladká.

„Emmett je doma?“ zeptala se. Zněla vesele, těšila se na něj. Když u nás ještě nesondovala Rose, dvakrát nebo třikrát jsme měli hromadný videohovory. Alice byla z Emmetta nadšená, ale jak by taky ne, když před ní ze sebe dělal vola bez mozku. Měla ho ráda. Jeden čas jsem ji dokonce podezíral, že víc než to.

Mrknul jsem na hodiny na palubce. „Jo, je,“ odpověděl jsem a zamračeně sledoval cestu před sebou. Nechtěl jsem myslet na to, že se za touhle nenápadnou otázkou skrývalo něco víc. Prostě ne… Alice bylo šestnáct. Byla v tom věku, kdy se holky zabouchnou do každýho druhýho trouby, kterej se jim jen trochu líbí. Doufal jsem, že tohle není její případ. Když si něco usmyslela, šla tvrdě za tím. A upřímně, v tomhle případě by musela přelézt i moji mrtvolu…

„Co ta jeho slečna?“ zajímala se a snažila se znít nenápadně. Zasténal jsem a stisknul volant víc než normálně.

„Bude se ti líbit. Je kombinací mezi masovým vrahem a teroristou. Určitě si budete rozumět,“ ušklíbnul jsem se kysele. Vlastně jsem byl škodolibě zvědavej na jejich setkání. Jestli bude probíhat tak, jak jsem si představoval, třeba ani nebude potřeba řešit její pobláznění Emmettem. Pousmál jsem se. „Milý stvoření.“

Chvíli mlčela a jen se dívala z okna. Asi jsem jí nasadil brouka do hlavy. K mý smůle jí to moc dlouho nevydrželo.

„A ta tvoje slečna?“ Obočí se mi skoro spojilo – už to ani nebolelo -, jak mě její otázka zaskočila nepřipravenýho.

„Nemám žádnou holku,“ řekl jsem bezvýrazně, i když jsem moc dobře věděl, na co naráží. Říkal jsem jí o tom, že mám rande s Bellou. Ale to bylo ještě před tím, než mě poslala do prdele. A než mě znovu praštila, aby nasadila třešničku na dort, kterej pracně upekl její povedenej pan manžel.

„Ne?“ Vypadala překvapeně. „Myslela jsem, že jo.“

„Tak ne,“ utnul jsem ji. Ale bylo to, jako bych mluvil do zdi. Taky nebrala ohled na to, co říkám.

„No, asi nebyla moc chytrá, když ti dala košem,“ přemýšlela nahlas. „Je hezká?“

„Vdaná.“

„Ups,“ kníkla soucitně. „To nevíš, že se do vdaných holek nedělá?“ peskovala mě. Široce jsem se usmál. Její snaha ze mě něco dostat byla vtipná.

„Teď už to vím… Díky,“ usmál jsem se na ni. „Škoda, žes mi to neřekla dřív, nemusel bych vypadat jako kretén.“

„Tak vypadáš i bez těch modřin,“ pokrčila ledabyle rameny. „Nic by to nezměnilo.“

„Asi to otočím…“ upozornil jsem ji, ale nemyslel to vážně. Tohle mi chybělo. Když jí bylo osm a mně patnáct, byli jsme skvělí parťáci. Rodiče trávili celý dny v práci a tohle byl způsob, jakým jsme se bavili. Ryli jsme do sebe, ale nikdy to nemysleli nijak vážně. Pořád to byla moje malá ségra, která sice byla občas na zabití, ale to nic neměnilo na tom, že jsem ji měl rád.

„To bys mi neudělal,“ řekla sebevědomě. „Na to se máš až příliš rád. Tátu by kleplo a máma by tě určitě pozvala domů, abys letěl se mnou.“ Věděla, jak mi vzít vítr z plachet, to se muselo nechat. „Navíc bys přišel o báječný víkend se mnou,“ uculila se.

„Jo, to by bylo fakt strašný…“ zasmál jsem se. Pomalu jsme vjížděli do Hanoveru, kde bylo o víkendech přes den mrtvo. Až večer ožívalo pár menších klubů, kde se shromaždovali studenti všech věkovejch skupin. Od těch nejmladších, co odpadli po pár pivech, až po držáky, který to táhli až dlouho do rána. Potkali jsme jen pár aut, ani provoz nestál za zmínku. Všichni byli radši doma, než aby vyjížděli do všudypřítomný sračky, která se válela na uježděnejch silnicích.

„Emmettovi nevadí, že u vás budu?“ Posměšně jsem nadzvednul jedno obočí.

„Ptáš se docela brzo, nemyslíš?“ Překřížila si ruce na prsou. „Ne, nevadí mu to,“ vydechnul jsem poraženě. „Tohle vůbec neřeš, jsme rádi, žes za náma přijela,“ mrknul jsem na ni. Celá se rozzářila, sestřihaný vlasy jí padaly do očí, ale evidentně jí to nijak nevadilo. Mě by to rozhodně po chvíli začalo srát. „Tak, madam, jsme doma.“ Napoprvý jsem zaparkoval auto až k obrubníku před domem. Čistá práce.

„Asi se bojím?“ zakňučela a hlas se jí ke konci zhoupnul spíš do otázky, než do prostýho konstatování.

„Jo, máš proč…“ uchechtnul jsem se a vylezl z auta. Jakmile jsem venku vydechnul, z pusy mi vyšel obláček páry. Byla tu vážně pořádná kosa. Alice byla očividně taky, protože se oklepala, jakmile vylezla ven. Jak jsem ale po chvíli zjistil, z úplně jinýho důvodu.

„Fůj, moje boty!“ zanadávala. Rozesmál jsem se až ve chvíli, kdy mi došlo, že musela vystoupit přímo do hroudy sněhu, ale i tak jsem jí z ní šel pomoct. Odstrčila mě od sebe. „Tohle je humus, Edwarde,“ brblala a dupala, aby si z těch vysokejch bot oklepala sníh. Jo, lepší příjezd jsme si nemohli přát. „Fakt hnus!“

„Chtělas červenej koberec až ke dveřím? Promiň, možná příště.“ Nechal jsem ji tam stát, a začal se dobývat na zadní sedadla, odkud jsem se snažil vytáhnout její věci. Nezdálo se, že by se mi chystala pomoct. Vlastně jsem to ani nečekal. „Můžeš jít nahoru napřed, ať tady nemusíš mrznout,“ houknul jsem na ni z auta.

„To je dobrý, počkám,“ pípla nazpátek. Kde bylo její sebevědomí? Chtělo se mi z toho znovu smát, ale udržel jsem se. Pobral jsem všechny tašky a postavil je na jednu hromadu na chodník, abych mohl zamknout. Nekradlo se tu, ale tak blbej, abych nechal jen tak odemčeno, jsem taky nebyl. Alice nervózně přešlapovala metr ode mě a já měl problém udržet vážnou tvář. Tahle situace byla tak absurdní, že to nešlo popsat. Nikdy by mě nenapadlo, že tu takhle bude stát.

„Připravená?“ zeptal jsem se a snažil se znít povzbudivě. Asi to zabralo, protože se odhodlaně nadechla a přikývla. „Je vidět, že seš Cullenová,“ neodpustil jsem si. Teatrálně se narovnala. Jen jsem nad tím mávnul rukou a radši to nekomentoval. Možná má máma trochu pravdu. Chvílema jsme si vážně byli podobní, i když mě přiznání tohohle faktu stálo hodně námahy.

Vyšli jsme schody a já funěl víc, než obvykle. Jestli v tej tašce neměla kovadlinu, nechápal jsem, jak může bejt tak těžká. Odemknul jsem a natahal věci dovnitř, pak jsem se postavil ke dveřím a mávnul rukou, abych ji pozval dovnitř. Nejistě se usmála, ale udělala krok dál. Další úspěch.

„Mám dělat, že tu nejsme?“ Nenechal jsem ji odpovědět a zahučel na Emmetta. „Jsme tady!“ Přísahal bych, že Alice změnila během vteřiny barvu na červenou, která se k jejím černejm vlasům vůbec nehodila. Proč se červená?! Mračil jsem se na ni, ale ona mě nevnímala. Zírala před sebe, kde se, jak se ukázalo, když jsem se tam donutil podívat, postával Emm. Otráveně jsem vzdychnul. „Představovat vás nemusím…“ Protočil jsem oči a začal si sundávat bundu. Z tohohle mi bylo na nic. Asi bych si radši vyslechnul ty kecy o svalovci z letadla. Všechno bylo lepší než tohle.

„Čau, prcku,“ mávnul na ni Emmett. I on vypadal nervózně, ale u něj to bylo z úplně jinýho důvodu. Nebo jsem v to alespoň doufal. Jestli ne, rozbiju mu hubu, i když je dvakrát těžší a větší než já. Třeba ve spánku.

Alice na něj dál zasněně koukala, neschopná slova. Měl jsem chuť natáhnout ruku a lusknout jí před očima, ale nechtěl jsem, aby na mě byla celou dobu, co tu bude, nasraná. Jestli jí něco šlo, bylo to trucování.

Naštěstí mě zachránila Rosalie, která se postavila vedle Emmetta. Sjela Alice pohledem, kterej se mi ani trochu nelíbil, ale pak se na ni zářivě usmála. Fakt kurevsky přívětivě, až jsem z toho musel zamrkat.

„Ahoj, Alice,“ pozdravila ji a vyšla směrem k nám. K ní. Přátelsky se pro ni natáhla a objala ji. Alice po mně zaskočeně těkala očima, zmatená tím, jak se k ní masovej-vrah-a-terorista lísá. Mě to ale překvapilo dvakrát tolik. Buď byla tak dobrá herečka, nebo se jí něco stalo. Podíval jsem se na Emmetta a ten na mě nevinně pokrčil rameny. No, asi bude mít co vysvětlovat. „Jsem ráda, že jsi tady,“ usmála se na ni a odtáhla se. „Jaká byla cesta?“

No to mě poser…

„Fajn?“ zkusila to Alice. Stála tam, ještě v botách, a nevěděla, co dělat.

„To je dobře.“ Zase ten úsměv. Kde ho kurva vzala? Nikdy jsem na ní nic takovýho neviděl. Bylo to děsivý, nepřirozený a ještě jednou děsivý. Pomátla se? No jasně, muselo se jí v tej blonďatej palici něco pojebat. Jinak jsem si to nedokázal vysvětlit. Ale tuhle domněnku vyvrátila v podstatě okamžitě, když po mně hodila další hnusnej pohled. Zvláštním způsobem mě to uklidnilo. Žádnej únos mimozemšťanů se nekonal. Je to pořád ta samá Rosalie. Královna přátelskosti.

„Dáme ti věci ke mně,“ zamručel jsem nespokojeně, když bylo chvíli ticho. Alice zjevně potřebovala vypadnout, aby se uklidnila. Tohle vřelý přijetí ji rozhodilo. Viděl jsem to na ní.

„Tak jo,“ kníkla a šourala se za mnou. Tašky jsem hodil před postel. Donutil jsem se k úklidu, takže tu nebyl takovej svinčík jako obvykle. Ze země by se pořád jíst nedalo, ale aspoň už nehrozilo, že si někdo zapíchne zátku od piva do nohy. „Páni,“ vyšlo z ní obdivně, když jsem zavřel dveře. „To bylo hustý…“

„Hustý? Spíš divný,“ odfrknul jsem si. „Dávej si na ni pozor,“ poradil jsem jí. Zamračila se.

„Proč? Vždyť je milá,“ nechápala.

„Když myslíš… Hm, budeš spát na posteli, já se vyspím na gauči. Máme spolu krásnej a plnohodnotnej vztah, takže se ani nemusíš bát, že se mi bude špatně spát.“

„Jako by mě to snad zajímalo,“ zahihňala se a spadla zády na postel. Roztáhla ruce a dívala se do stropu. „Tady se bude spát úžasně…“ zasnila se a já se ušklíbnul. Jo, na gauči už to bude o dost horší…

Nestačil jsem se divit, co všechno s sebou Alice musela táhnout. Jo, musela – jak se mi snažila vysvětlit. Nemohla bez těch zbytečností bejt. I když šlo jen o pitomej víkend. Sledoval jsem z gauče, jak si vybaluje a přemejšlel nad tím, kam ji vezmu na oběd, když se ozvalo váhavý zaklepání na dveře. Hned nato se otevřely.

„Alice?“ zeptala se Rosalie. Když ji viděla, zase měla na tváři ten širokej úsměv, kterej připomínal hlavního hrdinu Čelistí. „Co bys řekla na večerní výlet? Holčičí jízda?“

Brada mi spadla někam ke kotníkům. O čem to kurva mele?

„To zní skvěle!“ zapištěla Alice a dvakrát se zatleskáním poskočila.

No tak to počkat!

 

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kajka

16)  kajka (17.03.2012 20:13)

Bezvadná kapitola! To jejich sourozenecký pošťuchování bylo moc povedený, když si odmyslím ty silácký řečičky a hlody, vychází mi z toho láskyplnej vztah. Alice se ti opravdu vydařila, je to střelený, držkatý mládě okouzlený Emmettem (kdo není, že?);) Eda uklízí? Ty bláho! Od kdy? Mám trošku strach z děsivě usměvavý Rose (u toho přirovnání jsem se řehtala jak blázen), asi jako Edward, taky mi v tom něco skřípe. Ochranářskej brácha, boží! Jestli ne, rozbiju mu hubu, i když je dvakrát těžší a větší než já. Třeba ve spánku. To jsem zvědavá, co bráška vyvede, až se na scéně objeví Jasper. Tak hurá na pařbu!!!!!

Ree

15)  Ree (11.03.2012 19:12)

Ježiš! Milovnice večírků Alice a milá Rose?! Svět se fakt řítí do záhuby

Abera

14)  Abera (22.02.2012 17:47)

kytka

13)  kytka (21.02.2012 18:37)

Alice - uragán, a ještě k tomu pěkně hubatej.
Rosalie coby kamarádka? Chudák Edward. Ajji, díky.

matysekmj

12)  matysekmj (21.02.2012 13:05)

Jen doufám,že Rose není zákeřná a něco nechystá.Přece jenom je Alice ségra Edwarda.
Edward jako obyčejně perlí asi bude mít o víkendu hoňku,aby ochránil svou malou sestřičku.Alice je fakt roztomilá.

Silvaren

11)  Silvaren (21.02.2012 12:34)

Alice je správně trhlá, ale bylo milý, jak byla nervózní. Byla by švanda, kdyby se s Rose spřáhly proti Edardovi.:D Paráda, Ajjinko, prostě paráda.

Lucinka

10)  Lucinka (21.02.2012 12:27)

Tak kdepak se nám toulá Jasper:) :D že by na dámskě jízdě??:)

AMO

9)  AMO (21.02.2012 11:57)

Alice je boží... konečně to není elf, ale normální a přitom střelená holka. A Rose? Nikdy jsi neříkala, že by byla postižená nebo něco podobného. Takže asi všichni jsou normální! Jen Edward to ještě nepobral. Jeho ego ho stihlo přerůst...
Ale každá zamilovaná, vidí toho svého jako úžasnou bytost... asi jako my Edwarda, ach jo?
Je to prostě prďácký!!!

ambra

8)  ambra (21.02.2012 10:17)

Dokonalá Alice! Konečně je normální, když se chová takhle - je jí šestnáct, vidí si sotva na špičku nosu a není vdaná:D . Ovšem má náběh na genialitu - je přece celý Edward, že . Chm, takže lehké pobláznění do Emmetta tam je, co? Myslela jsem si to už minule, že to zaskřípe, ale Rose - mmch, mám ji čím dál radši - to vzala za dobrý konec. Jen jestli teď Alici někde nabrnkne Jaspera a ona bude za Edwardem lítat co měsíc, tak ho trefí . Krásně a nenápadně jsi nám Edwarda zase trošku polidštila . Dokonce kvůli sestřičce uklidil .
Díky, bobku, krááátká krááása!

7)  s (21.02.2012 09:54)

.... a možná mě spíš napadá. co když rose nemůže mít děti? a alice je pro ni svým způsobem určitá náhrada "dcery"?

miamam

6)  miamam (21.02.2012 09:42)

Sakra, Rose vypadá fakt zákeřně... Co to mělo být?? Alice je pěkně střelená, jak jsem si myslela.

Bye

5)  Bye (21.02.2012 08:53)

No, když chce rozbíjet hubu zadanýmu kámošovi na život a na smrt, jenom se na Alici hezky podívá, tak nevím, co udělá s nějakým úplně cizím floutkem!
Myslím, že ho Alice ještě hodně pocvičí a třeba mu pomůže k uvědomění, že né všechny ty holky, co mu prošly postelí byly jako Carmen. Některý byly prostě jenom něčí malý sestřičky...
Hlavní hrdina Čelistí
No tak počkat! To je přesný, Ajji, taky mám z toho Rosinýho mimozemskýho úsměvu trochu husinu. Ráda bych věřila tomu, že jí prostě Alice sedla, jenže když beru v úvahu, že je to sestra toho nebetyčnýho pitomce, co jí zcela úmyslně ničí život, jsem z toho taková nesvá, čeče. Ale to by snad Emmetovi neudělala... Takže se jde pařit? A nějaký svalovec se najde? A co Bella???

Lenka326

4)  Lenka326 (21.02.2012 08:40)

Skvělé, nádherné požďuchávání mezi Alicí a Edwardem!!! Perfektně si vykreslila je oba, jejich suverénnost na povrchu a citlivou dušičku uvnitř. Teda u Edwarda pod hroší kůží, ale je tam! A jeho plány, jak Emmettovi rozbije hubu, ve spánku! No ale co to chystáš s Rosalií??? Na tohle jsem celá natěšená.

Astrid

3)  Astrid (21.02.2012 01:57)

Milujem kam smeruješ scenár ...a proste som z tých tvojich dialogov a hlášiek a Edwarda úplne hotof. Ty ho tak nádherne píšeš, nedá sa ho nemilovať a Alice a Rose a Emet - postavy ságy - a mňa bavia!
Bolo tam toho tolko, že ani neviem čo... všetko sa mi páčilo
ok už nech to príde.

leelee

2)  leelee (21.02.2012 00:28)

Jestli ne, rozbiju mu hubu, i když je dvakrát těžší a větší než já. Třeba ve spánku. ježiši tohle je prostě boží:D
Když ji viděla, zase měla na tváři ten širokej úsměv, kterej připomínal hlavního hrdinu Čelistí no spousta vět a myšlenkovejch pochodů, který znám sarkasticko-ironický hlody umim taky:D

1)  jenka (21.02.2012 00:24)

Skvělá kapitola, úžasně vystižený vztah Eda a Alice. Jsem vážně zvědavá, co všechno se Ed za ten víkend o Rose dozví nového :) Těším se

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella