Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/Life%20or%20death.jpg

Další dílek Life or death? je tu.

Je pro Lipi4, za její krásný komentář a hlavně Alice, však ona ví proč:)

Doufám, že se bude líbit. Alice, snad nebudeš zklamaná. Pěkné čtení:)

3. kapitola

„Miluju tě, Edwarde,“ zašeptala jsem. Podíval se mi do očí a ty jeho dostaly novou jiskru, byla v nich naděje a radost a k tomu všemu spousta lásky a něhy.
„Miluju tě,“ odpověděl mi procítěně a něžně políbil.

Pocítila jsem strašnou úlevu. Ten pocit byl opojný.

Edward si opřel čelo o mé a tiše jsme se dívali jeden druhému do očí. Jeho karamelkové byly plné citu, který patřil jen mně. Trochu se mi z toho všeho zatočila hlava. Edward mě položil do postele, pečlivě mě zabalil to deky, i když jsem nechápala proč, zase taková zima tady nebyla. Pak si lehl vedle mě a já se mu opřela o hruď. Při tom pohybu mě všechno zabolelo a já zasténala.

„Co se děje?“ ptal se zděšeně Edward.
„To nic, jen mě všechno bolí,“ uklidňovala jsem ho.
„Není divu, jsi od hlavy až dolů celá pokrytá modřinami. Někde máš i škrábance. Bude lepší, když zůstaneš ležet na zádech.“
„Ale já…“ Chtěla jsem protestovat.
„Bello, lehni si a mlč,“ nařídil mi autoritativním hlasem, který nepřipouštěl námitky.

Poslušně, ač nerada, jsem si lehla na záda. Nechtěla jsem přijít o jeho blízkost, kdoví, kolik času nám zbývá, nechtěla jsem přijít ani o minutu.

Edward stále ležící vedle mě. Vzal mě za ruku a proplétal naše prsty, sem tam mě pohladil, dal motýlí polibek na obličej a hlavně mě pozoroval. Nic neříkal, jen se díval. Byla jsem z toho krapet nesvá, ale pak se mi začala klížit víčka a už nebyl čas na nějaké protesty.

Nic horšího než modřiny a pár odřenin jsem si z pádu neodnesla, takže jsem nebyla nucena dlouho ležet.

Když mě Edward po té nehodě dovezl domů, babička s dědou se hrozili, co jsem to vyváděla a dokonce jsem byla nařčena z toho, že jsem se chtěla zabít. To mě lehce urazilo. Až se budu chtít opravdu zabít, udělám to pořádně, aby už nebylo návratu.

 

Když jim Edward všechno vysvětlil, byli najednou jako míliové, Bello nechceš tohle, tamto a tady to. „Nemám zavolat tvé matce, aby věděla, co se děje?“ ptala se bezelstně babička. To jsem dost hlasitě odmítla. Ještě si bude myslet, že jí chci pokazit manželství a na další výčitky fakt nemám.

Stále platily společné obědy a večeře, ovšem v případě, že jsem byla s Edwardem, jsem byla propuštěna z povinnosti hrát kanastu a večerka byla posunuta na jedenáctou. Jak to ten kluk udělá. Prý je zodpovědný a vědí, že se mi nic nestane.

Tak mně se nevěří. To je teda pěkné, věřit prakticky cizímu klukovi a vlastní vnučce ne. Ale věděla jsem, že mají pravdu. Edward by nedovolil, aby se mi něco stalo. Choval se jako pravý gentleman. Občas byla ta jeho péče trochu přehnaná, ale byla jsem ráda, že můžeme být spolu, tak jsem ho nechala.

Trávili jsme spolu každičký den. Pokračovali jsme v našich lesních procházkách, hodně času jsme trávili u Cullenových a překvapivě i u nás doma. Byla to pohoda. Dlouho jsem nebyla tak spokojená jako teď.

O mém plánu do budoucna nebo mém seznamu, nepadlo ani slovo. Toto téma bylo tabu. Nemysleli jsme na budoucnost, žili jsme přítomností. Užívali jsme si jeden druhého, loučili jsme se vždy jen na chvilku a pak na noc, to bylo nejhorší, protože to bylo nejdelší. I když je pravda, že jsem i v noci měla pocit, že je Edward se mnou.

Nikdy bych nevěřila, že budu schopná se takhle zamilovat. Cítila jsem, že víc už to ani nejde. Byla jsem do Edwarda zamilovaná úplně na doraz.

Ale taky tu byla nějaká tajemství. Věděla jsem o nich, cítila je, ale nedokázala je identifikovat. Týkalo se to Edwarda a jeho rodiny. Byli si tak podobní i přesto, že nebyli praví příbuzní. Měli stejné oči, byli bledí a studení. Nikdy jsem je neviděla jíst nebo pít. A všichni byli tvrdí. Nejednou jsem neudržela rovnováhu a omylem vrazila do někoho z nich a vždycky to bylo jako narazit do skály. Trochu tvrdé přistání. Měla jsem od nich pár modřin, ale nikomu jsem to neřekla. Taky, když občas vykouklo slunce, na léto to bylo dosti málo, jsme byli buď zavření u nich, nebo se vůbec neviděli, to bylo častější. Takže kdykoliv se ráno na obloze objevilo slunce, moje srdce zaplesalo, že bude krásný den, načež se zklamaně uklidnilo, protože jsem věděla, že bude bez Edwarda.

Toužila jsem vědět, co to znamená, ale čekala jsem, že mi to řekne Edward sám. Zatím se tak bohužel nestalo. Nevím, proč stále mlčí. Miluju ho a ať je to cokoliv, nic se tím nezmění, tím jsem si byla jistá.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Trochu jsem nadskočila, protože jsem byla zabraná do svých myšlenek a v domě bylo ticho, rušené jen tikáním starých hodin. Hodila jsem po nich okem. Půl deváté. To bude Edward.

Otevřela jsem a viděla, jak se na mě směje.
„Ahoj,“ pozdravil. Já mu na oplátku skočila do náruče, chytila se ho rukama kolem krku a nohy mu obtočila kolem pasu. Vrhla jsem se na jeho chladné rty a nenasytně ho líbala. Edward nezůstával pozadu a polibky mi víc než ochotně oplácel.

„No co to je, tohle to?! Tohle je slušná ulice, žádnej bordel. Měla by ses stydět, taková mladá holka,“ dolehlo k mým uším. Mírně jsem pootevřela jedno oko a koukala, kdo je tím otravným rušivým elementem.

No jasně. Naše milá sousedka paní Brownová. Ať si baba trhne protézou. Stejně mi jen závidí. Edwarda samozřejmě.

Ten na její lamentování taky nedbal, se mnou v náruči prošel otevřenými dveřmi a nohou je za námi zabouchl, to vše, aniž by rozpojil naše rty. Opřel mě o ně zády a své ruce přesunul na můj zadeček, aby mě podepřel. Zrychleně jsem dýchala, srdce mi bilo jako o závod. Chtěla jsem víc, ale moje tělo mě opět zradilo. Potřebovala jsem se nadechnout. To bylo taky zajímavé. Měla jsem pocit, že při líbání jsem potřebovala dýchat jen já. Edward se zdál celou dobu v pohodě a jistě by mohl pokračovat, kdyby nebylo mě.

Edward to poznal, tak svá ústa přesunul na můj krk. Cítila jsem, jak mi po něm přejíždí studeným hladkým jazykem. Tep se mi dostal až na nejvyšší možnou míru. Myslela jsem, že mi srdce vyskočí z hrudi. Trhaně jsem se nadechla.

Edward zabořil obličej do mých vlasů a zhluboka se nadechoval. Tak aspoň, že tak. Pomyslela jsem si s uspokojením, že nejsem jediná, kdo s tím má problémy.

„Ahoj,“ vydechla jsem, když jsem byla konečně schopná normálně mluvit.
„Téda to je přivítání, čím jsem si to zasloužil?“ ptal se s úsměvem.
„Stýskalo se mi.“ Nad mojí odpovědí se pousmál.
„Jsi doma sama?“ zajímal se.
„Hmm.“ Zněla moje odpověď, protože jsem se věnovala jeho obličeji. Tu a tam jsem ho políbila, a hlavně ho hladila. Snažila jsem se, zapsat si do paměti každý detail jeho krásné tváře, tak, abych si ho mohla kdykoliv vybavit.

Edward neváhal a vyšel se mnou schody do patra. V mém pokoji si sedl na postel a mohli jsme pokračovat tam, kde jsme přestali. Rukama mi jezdil po zádech, přesně opisoval obrysy mé páteře. Cítila jsem příjemné brnění po celém těle. Chtěla jsem ho, věděla jsem, že teď je ta pravá chvíle.

Rty ochutnával ty mé a já si myslela, že se zblázním slastí. Ruce jsem měla zapletené v jeho vlasech a naplno se tomu poddávala. Slezla jsem z jeho klína, lehla si na postel a přitáhla ho na sebe. Opět mě políbil, ale tentokrát jen krátce a pak putoval po mém obličeji, přes krk, až do výstřihu mého trička. Dlaněmi si probojoval cestu k mé holé kůži. Tričko mi maličko vyhrnul a jeho ústa se přesunula na moje obnažené bříško. Jazykem obkroužil důlek pupíku a já se zmohla jen na vzdychání. Jiné reakce jsem nebyla schopna. Bylo toho na mě moc.

Ještě chvíli mi jezdil rty po bříšku a pak se vrátil zpátky k mým ústům. Nedočkavě jsem se na ty jeho přisála. Rukama jsem zajela pod jeho triko a hladila po zádech, hrudníku, prostě všude, kam jsem dosáhla.

Právě jsem se chystala mu triko sundat, když mě za paži chytila jeho ruka a tak mě zastavila. Nechápavě jsem se na něj podívala. On se jen usmál. Lehce mě líbnul na rty, upravil mi tričko a posadil se na kraj postele zády ke mně.

Chvíli jsem ležela a vstřebávala, co se právě stalo. A co se vlastně stalo? Myslela jsem, že s Edwardem překročíme určitou hranici našeho vztahu, že zpečetíme náš vztah krásným a něžným milováním a vlastně to tak vypadalo a všechno tomu nasvědčovalo. Teda pouze do té doby, než se odtáhl a teď tu sedí jakoby nic. Nechápala jsem, co se děje. Udělala jsem něco špatně? Asi jo. Byla jsem v tomhle šíleně nezkušená. Vždyť Edward byl můj první kluk, hodně mi na něm záleželo a teď jsem to nějak pokazila. On už měl určitě spoustu holek a tím pádem spoustu zkušeností. Nevím, proč tu marní čas se mnou, hloupou husou, když by mohl mít kteroukoliv jinou.

Mlčky jsem ležela a přemlouvala slzy, aby zůstaly tam, kde jsou. Nechtěla jsem, aby mě viděl brečet. Ať už jsem zvrtala cokoliv, byla to moje chyba, on za to nemohl, a proto se nemusí dívat na moje slzy. Musím se s tím vyrovnat sama.

Když jsem se ani po pěti minutách nepohnula, otočil se na mě. Oči měl tmavé, nebyly, ještě když přišel, zlatavé? Proč se mu to děje? Opatrně se na mě podíval, a když viděl můj výraz, okamžitě se po mě natáhl a vzal mě do náruče.
„Bello, promiň. Neměl jsem to nechat zajít tak daleko. Nechal jsem se unést. Ztratil jsem nad sebou kontrolu. S tebou je to tak snadné.“ O čem to mluví? On si snad myslí, že se na něj zlobím. Nemělo by to být spíš naopak?
„Ale ty za nic nemůžeš. To já. Je to má vina,“ opravila jsem ho.
„Jak by to mohla být tvá vina?“ ptal se zmateně. Sklopila jsem oči. Tenhle rozhovor pro mě nebyl zrovna z nejpříjemnějších.
„Já se v tomhle moc nevyznám. Nevím, jak se mám chovat…“ Bylo mi trapně, rudá jsem byla za na pr..li. „Myslela jsem, že pokročíme dál, ale zkazila jsem to,“ šeptala jsem dál.

Edward mi položil ukazovák pod bradu a hlavu mi zvednul tak, abych se na něj musela dívat.
„Ty jsi neudělala nic špatně. Bylo to krásné, ale nechci to neuspěchat. Víš, nechci ti ublížit.“ Tu poslední větu zamumlal, že mu nebylo skoro rozumět, jeho pohled byl neuvěřitelně smutný. To je hloupost, jak by mi mohl ublížit, když si to sama tolik přeju.

„Edwarde, ty mi nemůžeš ublížit. Já tě miluju a chci být tvoje.“ Znovu jsem ho objala a políbila ho. Tentokrát jsem do toho dala všechnu vášeň, které jsem byla schopna, aby viděl, že to myslím vážně. Polibek mi vrátil a pak se mi zadíval do očí. Jeho zase dostaly barvu roztaveného zlata.

Přimáčkla jsem se na něj, jak nejvíc to šlo. Myslela jsem si, že moje slova změnily situaci a my budeme pokračovat. Znovu jsem mu chtěla vyhrnout tričko, ale opět se mi to nepovedlo.

„Bello, já nechci být jen další odškrtnutá položka na tvém seznamu,“ prohlásil a ve mně hrklo. Rychle jsem stáhla ruce a posadila se vedle něj.

Tak tohle si myslí? Že se s ním chci vyspat jen proto, že to nám na svém seznamu. To mi tak málo věří? Začínal se ve mně zmáhat vztek. Jak může něco takového říct, po tom, co jsme spolu prožili, po tom, kolikrát jsem mu vyznala lásku. Nebo mě považuje za lháře? Nejsem to já, kdo tady lže nebo, kdo má nějaké tajemství.

Podívala jsem se na něj. Asi viděl, že přestřelil, protože mě chtěl vzít za ruku a přitáhnout zpátky k sobě. To jsem mu však nedovolila. Vytrhla jsem se mu a postavila se dál od něj.
„Bello, promiň, jen mi to vyklouzlo. Nechtěl jsem…,“ začal se omlouvat, ale já ho přerušila.
„Já vím, jak jsi to myslel. Ty o mně pochybuješ. Myslíš si, že jsem s tebou jenom kvůli svému seznamu? Že to co ti říkám každý den je jen lež, přetvářka? Vážně si to myslíš?“ křičela jsem na něj.

Mísilo se ve mně několik pocitů najednou. Vztek, lítost, láska a nechápavost. Všechny tyhle emoce ve mně vířily a míchaly se v jeden neidentifikovatelný.

„Ale Bell, tak jsem to nemyslel. Já ti věřím,“ přesvědčoval mě. Ale já byla jako hluchá. Jako bych ho neslyšela, jsem pokračovala dál.

„Já tady nejsem ta, kdo lže, kdo se přetvařuje. Edwarde, já nejsem slepá. Vidím, že jsi jiný. Že tvoje rodina je jiná. Nejíte, a přestože nejste příbuzní, jste si neuvěřitelně podobní. Všichni jste studení a tvrdí, máte stejnou barvu očí, která se mění, od světle zlaté k úplně tmavé a pak znovu a znovu. Pořád čekám, že mi to řekneš. Že mi budeš věřit natolik, abys věděl, že mi to nebude vadit, že budu s tebou, ale nic.“ Trochu vyděšeně se na mě díval. Můj monolog nabrat úplně jiný směr a jemu se evidentně moc nelíbil. V tuhle chvíli mi to bylo jedno. Neměla jsem chuť brát ohled na jeho city. Už jsem konečně chtěla vědět, co se to tady děje.

„Ale mě už nebaví čekat, Edwarde. Už jsem čekala dost dlouho a k ničemu to nebylo. Do ničeho tě nutit nebudu. Je to jen na tobě, jestli mi to řekneš. Až si to rozmyslíš, víš, kde mě najdeš.“ Otočila jsem se a odkráčela pryč.

Ve skrytu duše jsem doufala, že půjde za mnou, řekne mi, že to nic není a všechno bude v pohodě jako do teď, ale nestalo se tak.

Vyšla jsem na ulici a přemýšlela co dál. Nakonec jsem se rozhodla pro les. Chtěla jsem být sama.

Tentokrát jsem si dávala dobrý pozor, kam šlapu. Vážně jsem nestála o to, znovu se válet na zemi. Kdo ví, jestli bych tentokrát měla tolik štěstí jako posledně.

Při své pomalé chůzi jsem si uvědomila, že jsem od té doby v lese sama nebyla. Vždycky mě doprovázel Edward. Vlastně mi zakázal, abych tam chodila sama. Ale co, jsem skoro dospělá, můžu si dělat, co chci a nepotřebuju k tomu jeho svolení.

Sedla jsem si do mechu pod strom a jen tak pozorovala les kolem sebe. Jak jsem byla potichu a až na dýchání a pomalé otáčení hlavou jsem se vůbec nehýbala, měla jsem možnost vidět různá zvířata. Byl tu takový klid.

Až umřu, asi bych chtěla být pochovaná někde v lese. Na hřbitov chodí pořád spoustu lidí, je tam spousta ruchu a tak. Tady byl krásný pokoj, všechno bylo zelené, klidné. Jo, určitě tu chci být pohřbená.

Vytáhla jsem svůj deník a rozhodnutí tam hned zapsala.

Seděla jsem tam, dokud se nezačalo stmívat. Napadlo mě, že Edward je třeba ještě pořád u nás a čeká na mě. Vyskočila jsem na nohy a skoro běžela domů.

„Bello, jak se máš? Edward tě dneska nedovezl?“ přivítala mě babička sotva jsem zavřela dveře.
„No, Edward musel domů, byla jsem se projít.“ Co jsem jí měla říct? Chtěla jsem se milovat se svým přítelem, ale on nechtěl, protože si myslel, že ho beru jako položku na seznamu a pak se to obrátilo úplně jiným směrem a dostali jsme se k jeho tajemství. To asi těžko. Nevím, jestli by to babička překousla.

„Pojď se najíst. Udělala jsem lasagne“ Bylo vidět, že mi chtěla udělat radost. Protože lasagne byly moje oblíbené jídlo. Zajímalo by mě, co se děje. Babička většinou vařila klasická jídla.

Posadila jsem se ke stolu a čekala, co se dozvím. Chtěla jsem mít tu večeři co nejdřív za sebou, protože jsem pořád ve skrytu duše doufala, že Edward je stále v mém pokoji a čeká na mě.

Babička mi naservírovala dlabanec. Děda něco brebentil a babička mu nadšeně odpovídala. Něco se dělo. Oba se mi zdáli poněkud nervózní.
„Tak co se děje?“ Už jsem to nevydržela.
„Co by se mělo dít Bello?“ ptala se babička nevinně.
„Já nejsem včerejší. Něco se tady děje a já jsem jediná, kdo o tom nemá ani páru.

„Babička ti to nechtěla říkat, ale já si myslím, že bys to měla vědět,“ začal sám děda, když viděl, že babička se k ničemu nemá.
„O co jde?“ zeptala jsem se rezignovaně.
„Babička volala tvé matce,“ oznámil mi jobovku.
„Cože? Já vám říkala, ať to neděláte. Jí to stejně nezajímá.“
„Bello, je to tvoje matka. Samozřejmě, že ji zajímá co s tebou je,“ tvrdila mi přesvědčeně.
„Tak to je vidět, že ji moc neznáš,“ odfrkla jsem. „Omluvte mě, půjdu spát. Dobrou,“ na nic jsem nečekala a zmizela jsem u sebe v pokoji, který byl k mému nesmírnému zklamání prázdný.

Práskla jsem sebou na postel a chtěla spát. Zaspat celý dnešní den. Proč se to muselo tak pokazit. Nejdřív s Edwardem a teď do toho ještě máma. To je snad naschvál.

Vidím, že můj nápad, je stále to nejlepší, co se může stát. Stejně za to s Edwardem můžu jen a jen já, kdybych na něj tak netlačila, tak třeba… ale zase na druhou stranu, té přetvářky už bylo dost a já nevím, proč bych neměla znát pravdu, když jsem mu dala své srdce a chtěla se mu dát celá. A to s matkou, no jo, zase si něco vyslechnu, ale není to zase tak hrozné. Ale i tak… plán zabít se zůstává stále v popředí mých, dalo by se říct, priorit.

Zavřela jsem oči a tak, jak jsem byla, se nechala klapotem dešťových kapek na mé okno ukolébat ke spánku.

Ráno bylo všechno stejné. Stejně zoufalé, smutné a opuštěné. Moc se mi po Edwardovi stýskalo, ale teď je to na něm a ať se rozhodně jakkoliv, já to budu respektovat.

K snídani jsem si dala to co vždycky, cereálie s mlékem. Protože stále pršelo, zavřela jsem se u sebe v pokoji. Trochu jsem se nudila, tak jsem si pustila hudbu, vzala deník a pročítala vše, co jsem tam měla.

Nejdéle jsem se zdržela u svého seznamu, jak umřít. Znovu jsem probírala jednotlivé způsoby a v duchu vyškrtávala ty, které pravděpodobně nepoužiju. Řekla bych, že nemám šanci s tím letadlem. Kde bych ho asi tak vzala. Pak bych vyřadila elektrický proud a vykrvácení, to bude hodně bolestivé.

Mezi favority jsem zařadila prášky, most a utopení se. Možná bych most a utopení se mohla zkombinovat. Asi by bylo lepší spadnout z mostu do vody než na beton. Uvidíme. Nechám si to ještě projít hlavou a pak si vyberu podle situace.

Dál jsem koumala seznam přání. Dvě položky byly škrtnuté. Ty mi bolestivě připomněly Edwarda. I dneska jsem si dokázala vybavit, jak jsme byli v karaoke baru. Vybral tu nemožnou písničku. Fakt nejsem na takový slaďáky a já ji tam zapěla. Teda spíš od krákorala, ale díky tomu jsem si uvědomila, jak je to s Edwardem. Že to není jen obyčejný kamarád, ale že ho mám ráda víc než kamaráda, mnohem víc. No a teď tu sedím a místo, abych byla s ním, jsem zase sama jako kůl v plotě.

Jak to začalo, tak to taky končí. Ne, ještě to nejdu skončit, nebojte. Ještě tu nějaký ten pátek pobudu. Ale myslela jsem, že to budou ty nejhezčí dny v mém životě a zatím to vypadá na pravý opak.

Je pravda, že jsem takhle, myslím sama bez přátel, žila předtím pořád a nevadilo mi to. Ale pak jsem poznala Edwarda a zvykla jsem si na jeho skoro nepřetržitou společnost a teď už jsem si nechtěla odvykat. Byla jsem na ní vlastně závislá. Závislá na jeho úsměvu, pohledu, dotecích a polibcích. Závislá tak, že mě samota skoro mučí.

Vím, mohla bych jít za babičkou a dědou, ale to nebylo to samé. Jejich společnost nebyla ta, co mi chyběla.

Tak co teď, budeš tu sedět a čekat až si to rozmyslí nebo budeš něco dělat? Asi bude lepší něco dělat, protože jen ležet, dává mým myšlenkám naprostou svobodu a ony si pak dělají, co chtějí.

Je zajímavé, že jsem ještě nebrečela. Řekla bych, že je to tím, že stále věřím, že mě miluje a že co nejdříve přijde.

Óóó, jak já jsem naivní. Jako bych se za celý svůj život nepoučila. Všichni, kdo mě mají rádi, vlastně táta, odcházejí. Táta neměl žádný důvod a přece se se mnou nerozloučil a nechal mě tu samotnou. Edward důvod má a to víc než jeden. První je, že mi nebude chtít říct pravdu a druhý, že si uvědomí, že vztah se mnou nemá žádnou budoucnost, že si uvědomí, že mu vlastně vadí vědomí, že se jednou zabiju a on to nechce prožít. Že si uvědomí, že chce normální život, s normální holkou a ne takovým bláznem jako jsem já.

Ťuk, ťuk… to byl zvuk, na který jsem čekala. Celá jsem nadskočila a narovnala se na posteli.
„Dále,“ řekla jsem rozechvělým hlasem. Dveře se otevřely a tam byl… děda.
„Bello, je oběd,“ oznámil mi. Snažila jsem se, aby na mě nebylo znát zklamání, ale nevím, jestli se mi to povedlo. Děda nic nekomentoval a odešel dolů.

Po obědě jsem zůstala v obýváku ve společnosti prarodičů. Ne, že bych tam byla kvůli ní. Jen mi už můj pokoj pomalu lezl na mozek, tak jsem chtěla změnit prostředí. Venku stále pršelo, tak se toho nedalo moc dělat. Pustila jsem si televizi a ke své hrůze zjistila, že kabelovka sem ještě nedorazila. Měli tu základní čtyři programy, na které se jen tak mezi námi, nedalo dívat.

Chvilku jsem mezi nimi surfovala, ale zbytečně, nic se nezměnilo, všechno bylo pořád stejně trapné. Takhle jsem vydržela asi dvě hodiny, pak jsem měla všeho po krk. S hlasitým zafuněním jsem vypnula televizi, zvedla se z pohovky, vzala si boty a nepromokavou bundu a déšť nedéšť se chystala vyrazit ven.
„Ty někam jdeš, Bello?“ ozvala se babi.
„Jo, jdu ven. Potřebuju se provětrat,“ oznámila jsem jí to jako hotovou věc.
„Ale vždyť tam prší,“ téda, ta je všímavá, já jsem to málem přehlédla, „měla bys radši zůstat doma.“
„Mám pláštěnku a za chvíli jsem zpátky. Je to jen voda, ta mě nezabije. Bohužel,“ zamumlala jsem si pod fousy a mazala pryč.

Na zápraží jsem se zhluboka nadechla čistého vzduchu. Oproti minulým dnům se ochladilo, nebyla velká zima, ale letní teploty tu rozhodně nebyly.

Toulala jsem se sem a tam. Nakonec jsem zvedla obličej a nechala ho poset mokrými polibky deště. Voda byla studená, trochu mi to připomnělo, když mě líbal Edward. Bello, už zase. Už je to víc než den a on se neozval. Není snad jasné, jak se rozhodl? Říkalo mé racionální já. Ale to zamilované mělo taky svůj názor. Jeden den nic neznamená. Až přijdeš domů, bude na tebe čekat a všechno vysvětlí. A teď, komu mám věřit. Babo raď.

Jak jsem nastavovala obličej dešti, sklouzla mi kapuce a voda mi smáčela vlasy, než jsem se nadála, byly mokré skrz na skrz.

Periferním viděním jsem zaznamenala nějaký pohyb. Rychle jsem obrátila hlavu a pátrala v křoví u cesty, ale nic jsem neviděla. Asi nějaká halucinace.

Pokračovala jsem po cestě dál. Na zátylku mě něco pálilo, však to znáte, ten pocit, když vás někdo pozoruje. Ohlédla jsem se, ale nic, jen neprostupná křoviska. Ještě jednou jsem se otočila dokolečka, ale nezahlédla jsem nic neobvyklého, tak jsem pokračovala v cestě. Byla jsem mokrá jak myš, ale to mi nezabránilo si procházku užit.

Ušla jsem sotva pár kroků a ten pocit se vrátil. Normálně nejsem strašpytel, ale tohle mi vážně nahánělo hrůzu. Třeba je to nějaký úchylák, nebo já nevím co ještě. V lepším případě by to mohl být vrah. Ale zase, chtěla jsem se přece zabít sama a ne být zabita někým jiným. Bello, ty máš teda problémy. Rozhodni se, buď tady zůstaneš a stane se ti bůhví co, nebo prostě půjdeš domů.

K mému překvapení jsem se rozhodla pro tu druhou možnost. Nechtěla jsem být znásilněná nebo tak něco. Otočila jsem se na patě a chůzi zrychlila na maximum. Neběžela jsem, ještě by ho to mohlo vybudit.

Co nejrychleji jsem zapadla do domu a úlevně se opřela o dveře. Ten pocit, pohled, mě provázel celou cestu. Bylo to fakt nepříjemné.

Teď jsem byla v bezpečí. Babička se nejdřív rozčilovala, že jsem mokrá, že budu nemocná a pak, když viděla, že je to jako mluvit do dubu, mi nakázala, ať si jdu dát okamžitě sprchu a převléknout se do suchého.

Ráda jsem ji poslechla, rozklepala mě totiž zima a já nedokázala své tělo ovládnout. V pokoji na mě Edward nečekal, jak jinak. Takže mělo pravdu mé racionální já. S Edwardem je šlus, konec, finíto. Asi dostal rozum.

Ve sprše jsem dala průchod svým pocitům. Po tvářích se mi valily slzy jako hrachy a nešlo mi přestat brečet. Vlastně jsem ani nechtěla, protože jsem to potřebovala dostat ven. Zbavit se toho, abych mohla dál žít. Bude to sice těžké, ale musím to dokázat, aspoň těch pár zbývajících měsíců.

Usilovala jsem o to, aby můj hlas zněl co možná nejnormálněji, když jsem křikla z vrchu schodiště dolů, že večeřet nebudu, že si jdu lehnout. Bylo mi to odsouhlaseno, takže asi nikdo nic nepoznal.

Slzy mi stále kanuly po tvářích, když jsem se sklopenou hlavou otevírala dveře, pak je zavírala a nakonec zamykala. Přešla jsem k posteli a chtěla se na ní stočit do klubíčka, schovat se pod peřinu a úplně se ztratit. Zapomenout na všechno, ale byl tu malý problém.


2. kapitola

Povídky od Zuzka88

4. kapitola

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

6)  Jalle (26.01.2013 22:29)

to je napätie

Alda

5)  Alda (19.03.2011 12:13)

.....krása. Takže letím na další !!! Děkuju !!!

Janeba

4)  Janeba (20.12.2010 21:10)

Doufám, že to co ji sleduje je Edward! Chudák, ten tomu dal! Zuzanko, moc pěkné! Díky!

Silvaren

3)  Silvaren (08.06.2010 21:25)

Pěkné přivítání! Jsem úplně blažená, já to nečtu, ale vstřebávám.

zuzka88

2)  zuzka88 (06.05.2010 22:37)

Tak to příště bude snad lepší:( Další bude buď zítra nebo pozítří. Nevím, jak budu stíhat. Učim se na státnice, tak mám čas jen po večerech. Je to hrozná otrava, ale co se dá dělat

1)   (06.05.2010 22:25)

Nééé!! Co to je takový konce ?? Měla si pravdu, že se mi to nebude líbit. A jakej problém?? Všichni mě tu chcete těma neuzavřenejma koncema zabít :(. Takže obvyklá otázka na konec: Kdy bude další ??

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek