Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/Life%20or%20death.jpg

Je tu další díl Life or death. Dozví se Bella konečně pravdu o Edwardovi? Jestli to chcete vědět, tak si musíte přečíst tuhle kapitolku.

Pěkné čtení přeje Zuzka88

4. kapitola

Slzy mi stále kanuly po tvářích, když jsem se sklopenou hlavou otevírala dveře, pak je zavírala a nakonec zamykala. Přešla jsem k posteli a chtěla se na ní stočit do klubíčka, schovat se pod peřinu a úplně se ztratit a zapomenout na všechno, ale byl tu malý problém.

Problém v podobě Edwarda, který seděl na mé posteli a upíral na mě své prosící oči.

On se vrátil! Je tady! Přišel za mnou! Moje mysl radostně křičela, srdce mi bušilo jako divé.

Rychle jsem si rukou utírala tváře, abych je zbavila těch proklatých slz, které jasně vyjadřují mé pocity. Nechtěla jsem, aby viděl, co se mnou udělala jeho nepřítomnost.

Na jeho obličeji se usadil bolestný výraz.

Stála jsem u dveří a čekala, co bude. Chvíli jsme se navzájem měřili pohledy, nejraději bych mu hned skočila kolem krku, ale to nemůžu. Já mu řekla, co chci, je to jen a jen na něm.

Váhal jsem nepatrný okamžik, pak se zvednul, a aniž by přerušil náš oční kontakt, ke mně přešel a sevřel mě ve svém tvrdém, ale přesto neskutečně příjemném náručí. Obličej zabořil do mých vlasů a zhluboka se nadechoval.

Já si schovala tvář na jeho hrudi. Dýchala tu překrásnou vůni a… a znovu brečela. Tentokrát to bylo štěstím. Co to se mnou dneska je? Já přeci nebrečím.

„Promiň, promiň… je mi to moc líto,“ šeptal mi do vlasů. Nevěděla jsem, co na to říct, tak jsem prostě jen dál bulela.
„To jsem nechtěl. Nechtěl jsem ti ublížit. Omlouvám se,“ říkal dál.

Snažila jsem se trochu sebrat. Zhluboka dýchat, zarazit slzy, to se mi bohužel moc nedařilo, ale aspoň jsem přestala hlasitě vzlykat.

Konečně jsem byla schopná zvednout k němu svou uslzenou tvář a podívat se na něj. Zdvihl ruku a palcem mi setřel slzy, které mi stále neslyšně tekly z očí.

„Už nikdy tě nenechám samotnou. Slibuju.“ Pak se sklonil a políbil mě, za ten den nebo jak dlouho to bylo, co jsme se neviděli, se mi po něm neuvěřitelně stýskalo. Teď to bylo jako návrat domů, konečně jsem byla tam, kam patřím, v jeho náruči.

Naše rty se o sebe jemně třely, byl to tak nádherný polibek. Znovu mi to vehnalo slzy do očí. Poslední dobrou jsem strašně přecitlivělá.

Opřel si čelo o mé a díval se mi do očí. Rukama chytil můj obličej, palcema mi přejížděl po tvářích a rozmazával tak slzy, které se stále tlačily ven.

„Už je to v pořádku, jsem tady. Navždy, nebo aspoň na dobu, dokud mě budeš chtít.“
„Pořád,“ šeptla jsem.
„Víš, Bello, měl bych ti něco říct.“ Tak on nezapomněl. Vymanila jsem se z jeho náruče, a za ruku ho dotáhla k mé posteli. Strčila jsem do něj, aby si sednul. Pohodlně se opřel o čelo postele, já si mu sedla na klín a stočila se mu na hrudi do klubíčka.

„Poslouchám,“ oznámila jsem mu. Už jsem se docela uklidnila, tváře už jsem měla jen mokré a teď jsem spíš byla zvědavá, co mi řekne. Co se o něm dozvím. Věděla jsem, že ať to bude cokoliv, nic to na mém postoji k němu nezmění. Vždycky to bude Edward, kterého miluju, který tu pro mě vždycky bude.

„Nevím, jak ti to říct. Bojím se, že vezmeš nohy na ramena a utečeš, že mě už nebudeš chtít nikdy vidět.“ V jeho hlase byla slyšet jasná váhavost. Podívala jsem se mu do očí a s pevným přesvědčením jsem mu sdělila. „Edwarde, miluju tě a vždycky budu, cítím to. Ať mi teď řekneš cokoliv, nic to mezi námi nezmění.“
„Já tě taky miluju a právě proto se bojím, jak budeš reagovat.“ Jeho slova mě trochu děsila. Nedokázala jsem si představit, co tak hrozného mi může chtít, nebo spíš nechtít, říct.
„Edwarde, nerada to přiznávám, ale trochu mě děsíš.“
„To je dobře, to je správně.“ Jak by mohlo být správné, když mě děsí vlastní přítel? To není správné.
„Tak už přestaň chodit kolem horké kaše a konečně mi to řekni. Určitě to nebude tak hrozné, jak si myslíš.“ Začínala jsem být dost netrpělivá.

Edward ještě chvíli mlčel, díval se na mě a asi zkoumal, jak budu reagovat. Když viděl, jak neústupně se tvářím, rezignovaně si povzdechl a začal.

„Víš, Bello. Jak sis všimla já, a moje rodina nejsme obyčejní. Nejsme lidé.“ Trochu se mi zadrhl dech a srdce udělalo kotrmelec, ale snažila jsem, aby mi na obličeji nebyly znát žádné emoce, bála jsem se, že by mi pak nechtěl nic říct. A taky že ne, jako kdyby mohl slyšet, co se děje uvnitř mě a všechno si najednou rozmyslel.
„Pokračuj,“ vybídla jsem ho, jak nejklidněji jsem dovedla. To, že není člověk, jsem nějak podvědomě tušila, ale když to řekne takhle na tvrdo… Začala jsem si připadat trochu jako v nějakém filmu.
„Já jsem upír.“ JAK PROSÍM? Vykulila jsem oči. Slyšela jsem dobře, opravdu řekl upír? Nemohla jsem to vydržet a začala se smát. Svezla jsem se z jeho klína na postel, kroutila se v křečích smíchu a znovu jsem slzela - tentokrát smíchem.

Větší absurditu jsem už dlouho neslyšela, to si vážně myslí, že mu na to skočím. Nevím, jestli mi chtěl udělat radost nebo co, když jsem měla v seznamu, že bych chtěla zemřít na kousnutí upírem, ale přišlo mi to vážně vtipné.

Edward mě chvíli nedůvěřivě pozoroval.
„Bello?“ ptal se opatrně. Asi si nebyl jistý mým duševním zdravím. Myslím, že takovou reakci nečekal, ale co si myslel, že budu dělat? Že s jekotem uteču, vezmu si náhrdelník s česnekem a dřevěný kolík jako měla Buffy a budu tady s tím lítat a zkoušet ho zneškodnit.

„Edwarde… promiň, když já… ty…“ Tlemila jsem se tak, že jsem nemohla ani mluvit. Zdál se trochu uražený, asi vážně čekal jinou odezvu. Vždyť už jsme se o upírech bavili. Přesně si vybavuji ten rozhovor, jako by to bylo včera. Edward se mě ptal na to kousnutí upírem, a jestli na ně věřím, já mu řekla, že ne, že bych si to přála, ale že bohužel nežiju ve filmu. Pak jsem se ptala já jeho na jeho názor a on tenkrát řekl, že asi ne. Ale teď jsem si vybavila jeho nervózní vyhýbavý tón. Tenkrát se při té otázce zdál dost nesvůj. Bože, on to snad myslel vážně!

Znovu jsem se na něj podívala, teď už dokonale klidná, teda už jsem se neklepala smíchem, teď jsem byl spíš napjatá a taky hodně zvědavá.

Edward se tvářil smrtelně vážně. Jeho dnes tmavohnědé oči mě propalovaly.
„Ty… ty to myslíš vážně?“ zakoktala jsem se. Jen přikývl a dál mě pozorně sledoval.
„Páni.“ To byla jediná reakce, které jsem byla schopná. Co máte člověku, vlastně upírovi, říct na to, když vám oznámí, že je upír? Nikdy jsem podobnou situaci nezažila.
„A co zuby a tak?“ To je vážně inteligentní otázka.
„Tebe zajímají zuby? No zuby mám normální.“
„Žádný špičáky?“ ptala jsem se trochu zklamaně.
„Bello, já ti právě řekl, že jsem upír a ty se ptáš na zuby?“ Jeho tón jasně říkal, co si myslí. Ona je blázen.
„No, už to tak vypadá. To víš, v televizi mají upíři špičatý zuby,“ objasnila jsem tu to.
„Ale tohle není v televizi.“ To vím přece taky, ale stále mi nějak nedochází, že můj přítel je upír. Jak to, že může chodit na světlo, jak to, že má tak krásný dům, kde jsou rakve a podobné rekvizity? Otázky se mi hnaly na mysl jedna za druhou, ale nevěděla jsem, kterou mám vyřknout dřív.

„Bello?“ přerušil mě v přemýšlení Edward. Tázavě jsem se na něj podívala. „Ty se mě nezeptáš co jím? Jestli zabíjím lidi? Jestli nechci zabít tebe?“ Ano, to byly taky dobré otázky, ale nepřišly mi až tak důležité, protože já mu bezmezně věřila. Věděla jsem, že on by mi neublížil. A jestli zabíjí lidi? To asi jo, když je upír, s tím bohužel nic nenadělám. Při té představě mi přejel mráz po zádech. V duchu jsem si představila Edwarda, jak vysává nějakého člověka, třeba mladou dívku jako jsem já. Viděla jsem to tak živě, že jsem se otřásla. Ale ne odporem, byl to přece můj Edward, on nemohl za to, čím je.

Pak mě napadla další věc. Třeba by mě mohl vysát on, to by byla krásná smrt, zemřít rukou, v tomto případě vlastně ústy někoho, koho milujete. Ale to nechme na později, teď tu musíme řešit jiné věci.

„Vím, že mi neublížíš,“ pronesla jsem pevně. „Je mi jedno, čím se živíš. Já ti věřím.“
„Bello, ty jsi vážně blázen. Měla bys utéct a už se se mnou nevídat.“ Když to říkal, vrtěl hlavou.
„To je možné, ale já nemůžu. Nemůžu od tebe utéct, když se mi po tobě teď tak nesnesitelně stýskalo. Je mi líto, ale zůstávám tady a to přímo tady.“ Vylezla jsem si zpátky na jeho klín, a opřela se o jeho hruď.

Byl neuvěřitelně napjatý. Normálně by mě rukama objal, teď je však měl položené vedle svého těla.
„Vysvětli mi to. Vysvětli mi, jak je možné, že jsi upír, že ostatní jsou upíři. Můj mozek to moc nebere,“ požádala jsem ho a k mému překvapení se mi okamžitě dostalo odpovědi.
„Všechno začalo před mnoha stovkami let, kdy byl proměněn Carlisle. Tenkrát existence upíru nebyla nijak tajná. Pořádali se na ně hony. Carlislův otec do toho byl hodně zapálený a při jednom takovém honu byl Carlisle napaden a přeměněn. Žil pak dlouho v ústraní. Nemohl se smířit s tím, že se z něho stala zrůda, která má zabíjet lidi. Nechtěl být vrah a tak žil sám, mimo lidskou civilizaci. Jak se nekrmil, byl zesláblý, a šílel hlady a tak se v lese vrhnul na srnu. Nebylo to až tak hrozné a tak se rozhodl, že bude žít takhle. Zvěř mu stačila k tomu, aby zůstal silný a nakonec se naučil odolávat lidské krvi tak, že mezi lidmi mohl i žít. Vystudoval medicínu a stal se z něho lékař. A tak potkal mě. V roce 1918 vypukla epidemie španělské chřipky. Oba moji rodiče na to zemřeli a já měl taky namále.“

Při jeho vyprávění jsem ani nedutala, ale když řekl, že by měl zemřít, stáhlo se mi hrdlo. Nedovedla jsem si ho představit mrtvého. Ani jsem nemohla, tuhle myšlenku jsem odmítala přijmout. Jen jsem se k němu víc přitiskla a on okolo mě konečně ovinul své ruce a políbil mě do vlasů. Na nic nečekal a pokračoval dál.

„Carlisle žil několik set let sám a toužil po nějaké společnosti. Já jsem neměl šanci, že přežiju, tak se rozhodl to zkusit a přeměnit mě. Nevěděl jak, jestli to zvládne, zda dokáže odolat, ale byl odhodlaný to udělat a tak je ze mě taky upír. Pak přinesl Esmé. Viděl jsi skočit ze skály. Taky by zemřela nebýt jeho. Byli nerozlučný pár. Potom jsme našli Rosalii, byla zbitá a taky polomrtvá. Carlisla napadlo, že by to mohla být dobrá žena pro mě. On měl s Esmé nádherný vztah, tak proč ne já.“ Při představě jeho a Rosalii jsem se napjala. To ne, on je můj. Edward se potichu zasmál, pohladil mě po zádech a mluvil dál.

„Jenže já Rosalii bral jako sestru a ona si pak našla Emmetta. Jednoho dne se k nám přidali Alice s Jasperem. Alice nás prý viděla a věděla, že budeme její rodina. A tak nás je sedm upírů. Konec příběhu,“ zakončil své vyprávění.

Ještě chvíli jsem jen seděla a vstřebávala to, co mi řekl. Jestli jsem to pochopila dobře, tak se živí zvířecí krví. No to je skvělé.

„Takže zvířecí krev?“ Nebyla to ani tak otázka jako konstatování.
„Ano,“ vydechl. Stále mě objímal, ale v jeho tváři bylo opět napětí.
„Co se děje?“
„Čekám, až mě zeptáš, jestli jsem někdy někoho zabil,“ řekl zmučeně.
„A zabil?“ Věděla jsem, že mu tahle otázka nebude příjemná, ale když už to nakousl.
„Ano.“
„Aha.“ Co na to říct? Vyptávat se proč, je asi hloupost. Jasně jsem viděla, jak je z toho skleslý, jak se bojí, že tohle mě určitě odradí, když nic předtím ne. Ale to asi netušil, nebo možná tušil, bůhví, že jsem si předtím myslela, že lidi zabíjí pořád.
„Nějaký čas jsem žil sám. Bez Carlisla a Esmé. Měl jsem takové rebelské období. Už mě nebavilo lovit zvířata, ale zároveň jsem nechtěl být větší zrůda, než už jsem, tak jsem si vybíral jen špatné lidi. Kriminálníky a tak. Neměl jsem pak tak špatný pocit. I když dnes toho lituju. Ať už byli jakýkoliv, byli to lidé a já neměl právo jim vzít život.“

Trápil se, to jsem jasně slyšela. Nenapadlo mě nic jiného, než ho políbit. Mírně jsem zvedla hlavu a vtiskla mu malý polibek na čelist.

Sklonil ke mně obličej a podíval se mi do očí.
„Stále žádný útěk?“ zeptal se, jako by doufal, že se vážně seberu a uteču.
„Ne a pokud nějaký čekáš, musím tě zklamat,“ ujistila jsem ho.
„Bello, Bello, ty máš vážně sebevražedné sklony. Paktovat se s upíry…,“ povzdechl si
„Ty jsi Edward. Kluk, kterého miluju, a je mi jedno co jsi. Pokud se mnou chceš být ty, tak v tom nevidím žádný problém.“
„Jak si můžeš myslet, že bych s tebou nechtěl být. Ty jsi to nejlepší, co mě za celou dobu mé existence potkalo. Konečně mám pocit, že je všechno jak má být. Vždycky jsem něco podvědomě hledal a u tebe jsem to našel. Nedokážu bez tebe vůbec být, ale pro tebe to není příliš bezpečné. Mohl bych ti ublížit.“ On vážně doufá, že odejdu nebo co?
„Edwarde, ty mi neublížíš a hotovo, už o tom nebudeme debatovat. Raději mi řekni něco o upírech. Jak to, že můžete vycházet ve dne? Proč se vám mění oči? Máte doma rakve a tak?“ Otázky jsem sypala z rukávu jednu za druhou a zdálo se, že jsem ho pobavila - ústa mu zvlnil nádherný úsměv.

„Denní světlo nám nic neudělá, jen si musíme dávat pozor na slunce. Barva očí se střídá podle toho, jak jsme sytí. Když jsme po lovu, jsou naše oči světlé, čím větší máme žízeň, tím tmavší jsou.“ Podívala jsem se mu do nich a znovu si všimla té tmavě hnědé barvy. Chtěla jsem se odtáhnout, abych mu to nedělala moc těžké, ale nepustil mě.

„To je dobrý. Už si na tebe zvykám. To víš, trénink. Jo, a rakve doma vážně nemáme. Esmé by se moc nehodily do interiéru,“ zakončil odpovědi na moje otázky, ale mě se mezi tím zrodily v hlavě další.

„Říkal jsi, že si musíte dávat pozor na slunci. Všimla jsem si, že když je slunečno, jsi zavřený doma nebo se vůbec nevidíme, proč?“ vypálila jsem na něj.
„Slunce nám nijak neublíží, ale stane se něco, co by asi dost přilákalo lidskou pozornost. Jednou, až bude hezky, ti to ukážu.“ Zajímalo by mě, co to může být. Tajnůstkář.

„Bello, měla bys jít spát. Už je pozdě.“ Podívala jsem se na hodiny a měl pravdu. Náš rozhovor trval opravdu dlouho, ale já měla ještě spoustu všetečných dotazů. Bála jsem se, že když se nezeptám hned, do rána je zapomenu a nedočkám se tak odpovědí.
„Ale já ještě nechci. Potřebuju se tě ještě na tolik věcí zeptat,“ protestovala jsem.
„Dobrá, dám ti ještě jednu možnost a pak půjdeš do hajan a zbytek necháme na zítra,“ mluvil ke mně jako k malému dítěti, kterému maminka slibuje kousek pohádky před spaním s tím, že když bude poslušné, uslyší zbytek zítra. Ale mě asi nic jiného nezbývalo, věděla jsem, že Edwarda neobměkčím.

Edward se posunul, přemístil mě vedle sebe, zabalil do deky, sám se natáhl a přitáhl si mě na hruď. Musela jsem potlačit zívnutí, aby to neviděl. Pak by mi odmítl odpovědět na další otázku.
„Tak co chceš ještě vědět?“
„Předtím, když jsi mi vyprávěl o své rodině, ses zmínil, že Alice viděla, že budete její rodina. Jak jsi to myslel?“ Nevšimla jsem ti toho hned, ale když jsem o té jejich „rodinné“ historii přemýšlela, tohle slovíčko mě trochu zarazilo.
„No, někteří upíři mají určitý dar. Alice například vidí budoucnost, Jasper cítí emoce a může je ovlivňovat a já čtu myšlenky.“ Aha, tak takhle to je. Různé dary, zajímavé, proč je mají jen někteří a jak k nim… počkat, říkal, že čte myšlenky??? A do háje.
„Ty čteš myšlenky?“ vyjekla jsem hodně nahlas.
„Trochu se ztiš, jinak tě přijdou zkontrolovat, co tu vyvádíš. A říkal jsem jen jednu otázku,“ opáčil a vůbec se nestaral o mé zděšení.
„Tohle je součástí té první. Odpověz mi prosím. Ty mi čteš myšlenky? Právě teď? Nebo když jsme se viděli poprvé?“ Byla jsem z toho vážně vedle. Co jsem si v jeho přítomnosti občas myslela, nebylo rozhodně publikovatelné.
„Bello, uklidni se. Srdce ti letí jako splašené.“ Tázavě jsem se na něj podívala. „Jako upíři máme dobře vyvinutý zrak, čuch a sluch. Slyším tvoje srdce stejně dobře jako tebe,“ vysvětlil.
„Aha, ale teď k mé předchozí otázce. Ty slyšíš mé myšlenky?“
„Ne, tvoje myšlenky ne. Ještě se mi to nikdy nestalo. Za celý svůj život jsem byl schopen přečíst myšlenky každému člověku, ale pak jsem potkal tebe a nic, ticho.“ Pokrčil rameny.
„Jak je to možné?“ ptala jsem se hned dál.
„Bello… už spi, ráno můžeme pokračovat.“ Lehce mě nadzvednul, položil do polštářů, dal pusu na čelo a chystal se odejít.

„Kam si jako myslíš, že jdeš?“ vyjela jsem na něj.
„Zase otázka,“ zamumlal si, ale pak odpověděl. „Jdu domů, měla by ses vyspat.“
„Okamžitě se vrať zpátky, všechny bys vzbudil, až bys šel po schodech.“ To sice nebyl ten pravý důvod, proč jsem nechtěla, aby odešel, ale bála jsem se mu říct, že tu nechci být sama, že se bojím, že se nevrátí.
„Bello, nikdo nebude mít ani tušení, že jsem šel pryč.“
„A jak ses sem vlastně dostal. Nemyslím, že bych prošvihla, kdybys přišel.“ Babička s dědou by ho hlasitě vítali, to by se nedalo přeslechnout.
„To bude asi tím, že jsem nepřišel dveřmi,“ odtušil. Aha, a jak teda. Doufám, že mi neřekne, že prochází zdmi, to už by bylo trochu moc.

Nijak neodpovídal, jen ukázal na okno. Takže oknem? Ale vždyť mám pokoj v patře a není jak se sem vyšplhat. Tázavě jsem se na něj podívala.
„Jsem upír, nezapomeň.“ Super, takže upír se dostane, kam chce nebo jak?! No, zítra se ho na to určitě zeptám, pokud teda budu mít příležitost

Znovu se otočil a mířil ke dveřím. Začala ve mně vzrůstat panika. Jsem vážně měkota.
„Edwarde,“ vyhrkla jsem. Zastavil se a opět se na mě otočil.
„Ještě něco?“ Dobře, tak když to musí být.
„Mohl bys tu prosím zůstat se mnou. Nechci, abys odešel, mám tak trochu strach, že se nevrátíš.“ Hned, jak jsem to dořekla, byl u mě. Obličej mi vzal do svých studených něžných rukou. Díval se mi přímo do očí.
„Bello, miláčku, jak tě to napadlo. Jistě, že se vrátím,“ ujišťoval mě.
„Ale… když…,“ nedokázala jsem se vymáčknout, „všichni, co říkají, že mě mají rádi, odcházejí. A já pak vždycky zůstanu sama,“ kuňkala jsem.
„Bello, já tě neopustím. A co tvoje prarodiče, oba tě mají moc rádi. Záleží jim na tobě.“
„To není pravda. Jsem pro ně jen přítěž, jako pro všechny, teda hlavně pro mou matku. Otravné břemeno, které všem jen znepříjemňuje život. Časem si to taky uvědomíš a odejdeš.“
„To jsou ty největší hlouposti, jaké jsem kdy slyšel. Já tě neopustím, to slibuji a babička s dědou tě mají opravdu rádi. Bojí se o tebe, jsou rádi, že tu jsi,“ přesvědčoval mě dál.
„Ale…“ Nenechal mě domluvit. „Umíš tu číst myšlenky ty nebo já?“ Na to jsem neměla žádný argument, ale stejně se mi to moc nezdálo.

Vypadalo to, že Edward váha, zda jít, či zůstat, tak jsem mu to usnadnila. Posunula jsem se, aby měl dost místa a stáhla ho k sobě.

---

Ráno jsem se rychle posadila na posteli. Zdál se mi vážně divný sen. Ale ne, že by nebyl hezký. Přišel Edward a konečně mi řekl své tajemství. Řekl, že je upír. Mám vážně bujnou fantazii. Upír, ha, nic lepšího mě vážně nemohlo napadnout. V tom snu jsem byla tak šťastná, že se Edward vrátil, že je se mnou. Slíbil, že nikdy neodejde, že mě neopustí. Proč se to nemohlo opravdu stát. Proč po krásných snech vždycky nastoupí krutá realita?

V očích se mi zase začaly sbíhat slzy. Slzy lítosti nad mou samotou, nad tím, že Edward už se nevrátí. Popotáhla jsem nosem.

„Co se stalo?“ ozvalo se mi za zády a já nadskočila tři metry vysoko. Otočila jsem hlavu, abych se podívala – ujistila - že to nejsou dozvuky mého šíleného snu. A opravdu. Edward seděl opřený o pelest postele.

Chvíli jsem na něj nevěřícně zírala.
„Zlato, děje se něco?“ V jeho tváři se zračila obava. Vzpomněla jsem si na rozhovor, který jsme ve snu, tedy vlastně včera, vedli. Jak se bál, že budu mít strach a uteču.
„Takže to nebyl sen,“ vydechla jsem. Pořád mě bedlivě sledoval. Teď už jsem si byla stoprocentně jistá, že to všechno byla skutečnosti.

Tak moc se mi ulevilo, že jsem si znovu lehla. Zavrtala se mu v náručí a nechala se kolébat ze strany na stranu.
„Proč jsi brečela?“ zeptal se mě zvědavě.
„Myslela jsem, že všechno, co se včera stalo, byl sen. A že ve skutečnosti ses nevrátil.“
„Můžu tě ubezpečit, že to sen nebyl.“ Sehnul se ke mně a jemně políbil.
„Mimochodem přeju dobré ráno. Jak ses vyspala, tedy když nepočítám, že jsem tě honil ve snech.“
„Ty jsi mě nehonil. Celý včerejší rozhovor byl jako sen. A byl to krásný sen, takže jsem se vyspala skvěle,“ odvětila jsem.
„Tak to jsem rád.“
„A co ty? Jak ses vyspal ty?“ zeptala jsem se bezelstně. Edward se uchychtl a pak řekl. „Já jsem nevyspal.“
„Aha, tak to mě mrzí. Já jsem dost roztahovačná, určitě jsem tě mačkala na kraj postele, co?“ hádala jsem.
„Ne, ty za to nemůžeš. To jen, já nespím.“
„Jak to myslíš? Všichni spí,“ divila jsem se.
„No, všichni až na upíry. My nikdy nespíme,“ oznámil mi.
„Takže upíři nespí, nejí, mají zvláštní schopnosti.“ „Jen někteří,“ doplnil mě. „Správně, jen někteří. Je tu ještě něco, co bych měla o upírech vědět?“
„Jsme rychlí, silní, nesmrtelní, nestárneme.“ Tahal jedno eso za druhým.

„Páni, toho vážně není málo. Mohl bys to trochu víc specifikovat? Jak moc rychlí jste? A silní? A ta nesmrtelnost znamená, že vás nikdo nemůže zabít? Ani když vás někdo probodne dřevěným kolíkem? A kolik ti vlastně je let? Obojích, upířích i lidských,“ vychrlila jsem na něj.
„Zase tolik otázek?“
„Jestli čekáš, že když mi oznámíš takový věci, budu jen tak sedět a mlčet, tak se pleteš. Jsem hodně zvědavá. Takže, já čekám. Času mám dost. Babička s dědou tu nejsou. Jeli s přáteli na výlet, takže nás nebude nikdo rušit.“
„Vzdávám se,“ řekl a mohutně si povzdechl.
„Hodný kluk a teď prosím ty odpovědi.“

„Rychlí jsme opravdu hodně, nevím k čemu to přirovnat. Snad možná názornou ukázku.“ Nečekal na můj souhlas. Ani nevím jak, ale najednou jsem ležela na polštářích místo na Edwardovi. Uběhly sotva dvě vteřiny a Edward už klečel u postele a v ruce svíral růži z babiččiny zahrádky.
„Takže asi tak,“ okomentoval svůj výkon.
„Silní jsme hodně. Ještě se nenašla věc, kterou bych nezvedl. Jsme nesmrtelní tak, že nás nejde jen tak zabít. Je jen jeden způsob, jak zneškodnit upíra, roztrhat na kousky a spálit. Kolík nám vůbec neublíží.“ To se mi zdálo dosti komplikované. Ve filmech je to jednoduší. Tam stačí jedno bodnutí a je vystaráno.
„No a ten věk… Carlisle mě přeměnil, když mi bylo devatenáct a jako upír jsem už sto jedna let.“ Téda, ani jsem si nedovedla tolik let představit. Mě se zdálo i těch mých necelých osmnáct dost dlouhých.
„Ještě něco?“ Pozvedl obočí a čekal.

„To víš, že jo, ale necháme to na potom. Teď chci něco jiného.“
„A co by to mělo být.“ Rozhodla jsem se, že ukázat mu to, bude lepší, než vysvětlování, tak jsem si ho přitáhla blíž a políbila. Edward na můj polibek nadšeně odpovídal, ale odtáhl se zbytečně brzy. Dýchala jsem trochu zrychleně.

Edward mi dal pusu na nos a pak mi pod něj strčil růži, kterou přinesl.
„Pro tebe.“
„Děkuju.“

Natahovala jsem se pro další polibek, když se dole rozkřičel telefon. Nejraději bych ho nechala být, ale asi to bude babička. Když takhle někde byli, vždycky mi volala. Možná, že to byla známka lásky, o které mluvil Edward a ne to, že mi chce znepříjemňovat život, jak jsem si myslela já.

Zvedla jsem se a šla vzít toho vyrušitele. Edward mi byl v patách, a když sem se otočila k telefonu, obmotal mi ruce kolem pasu a rty mi jezdil po krku.

Nebyla jsem schopná promluvit. Zvedla jsem sluchátko a zachraptěla něco jako „Prosím.“

„Halo, mami, jsi to ty?“ ozvalo se ze sluchátka. V tu chvíli jsem ztuhla. Edward si toho všiml, jeho rty mě přestaly rozptylovat, ale zaměřil se na mou tvář očima.
„Ne mami, to jsem já.“
„Bello, co to zase vyvádíš. Kde je babička? Potřebuju s ní mluvit.“ Už je to tu zase. Bello, co to děláš. Bello, proč se tak chováš. Bello, to se nedělá. Jako bych to už dávno neznala. Až teď jsem si uvědomila, jak jsem si od poznámek své matky odvykla. A věřte, že mi nechyběly.
„Babička tu není. Nejsou s dědou doma. Co chceš?“ ptala jsem se otráveně.
„Bello, doufám, že se chováš slušně a neděláš nějaké problémy, tak jak to umíš.“
„Ne, neboj, všechno tu ještě stojí a všichni jsou živí,“ odsekla jsem.
„Už zase s tím začínáš? Ty si myslíš, bůhví, jak nejsi zajímavá, ale je to trapné. Bello, víš, že tyhle tvoje nápady nikoho nezajímají. Tak toho nech. Už budu muset běžet, Phil čeká.“ Vztekle jsem si na prst navíjela šňůru od telefonu.
„Víš co, mami. Phil ti neuteče, ale tvoje jediná dcera tu už dlouho nebude. To je ti to jedno?“ vybuchla jsem.
„Bello, Phil je můj manžel. A ty tu budeš ještě hodně dlouho, to se neboj.“ Najednou jsem pocítila lítost. Chtěla jsem matku, která by se o mě bála, objala mě, v případě potřeby utěšila. Řekla to, co jsem právě slyšela ale jiným tónem, ne aby to znělo tak, že se mě chce konečně zbavit, aby se mohla jít věnovat svému manželovi.
„Mami, co kdybych přijela domů. Ještě mi zbývá kus prázdnin. Nebo co kdybys ty přijela sem. Je tu docela hezky,“ navrhla jsem jí plná zoufalství.
„Bello, to nejde. Philovi by se tam nelíbilo a bude lepší, když tam ještě zůstaneš. Je to tam pro tebe lepší.“
„To teda není. Víš, kde by to pro mě bylo nejlepší? Doma s tebou, ale to bys mě nejdřív musela chtít. Kdyby žil táta bylo by to jiné. On by tohle nedovolil. Trávili bychom prázdniny jako rodina. Neopustil by mě jako ty.“ Už zase jsem brečela a přitom křičela na celý dům. Co se děje okolo mě jsem vůbec nevnímala.
„Bello, nejsem to já, kdo tě opustil. To tvůj otec. Nechal nás tu samotné a já dělám, co je v mých silách.“
„To sotva. Táta to určitě neudělal dobrovolně, nějak si ho k tomu donutila, vím to. A neříkej mi, že děláš všechno. Ty neděláš nic, prostě ses mě zbavila, ale neboj, už to nebude dlouho trvat a bude po všem,“ zakřičela jsem z plna hrdla a práskla s telefonem.

Sklonila jsem hlavu a brečela. Otřásaly mnou neovladatelné vzlyky. Docela jsem zapomněla, že je tady Edward. Připomněl se, když si mě otočil do náruče a pevně objal.

Byla jsem ráda za jeho přítomnost. Konečně tu byl někdo, o koho jsem se v takovou chvíli mohla opřít. Usedavě jsem brečela dál. Obličej jsem měla zabořený do Edwardovy hrudi a slzami velkými jako hrachy jsem mu smáčela šedivé tričko.

„To bude v pořádku. Jen se vyplač. Musíš to ze sebe dostat,“ šeptal mi do ucha a já ho poslechla. Řvala jsem jak želva a nezdálo se, že bych mohla někdy přestat.

Edward mě zvedl a přenesl na gauč, kde si mě posadil na klín, znovu pevně objal a kolébal jako malé dítě. Občas mě políbil do vlasů, řekl uklidňující slovíčko a já mu byla, strašně vděčná, že je tu se mnou.

Proč nemůžu mít matku, která by mě měla ráda. Chtěla by se mnou trávit čas. Copak bych chtěla tak moc?

Pomalu jsem se uklidňovala. Vzlyky se utišovaly, až zmlkly úplně a slzné kanálky se vyprázdnily.

„Promiň, úplně jsem si zmáčela tričko,“ řekla jsem Edwardovi.
„Z toho si nic nedělej. Na tom nezáleží,“ ujišťoval mě. Pak jsme zase chvilku mlčeli.
„Kdyby sis chtěla promluvit. Jsem tu pro tebe.“

Nějak jsem to v sobě už nedokázala držet a začala mu vyprávět. Stejně jako on mi včera řekl o své rodině, já mu dnes pověděla o té své. O tom, jak se můj otec zastřelil, matka se o mě nezajímá a tak jsem se teď ocitla tady. I když na druhou stranu jsem byla ráda, že jsem tu, protože jsem poznala Edwarda.

Edward mě nepřerušoval, a když jsem skončila, zašeptal. „Je mi to líto, Bello.“
„Nestojím o lítost,“ vyjela jsem na něj. Pak jsem si uvědomila, co dělám. On za to přece nemůže.
„Promiň, to jsem nechtěla,“ omluvila jsem se honem.
„Bello, věř, že nejsi sama. Máš spoustu lidí, kteří tě milují, i když to možná není tvoje matka. Jen jim musíš dát šanci. Přestaň se tomu bránit.“

Možná má pravdu, ale copak můžu? Za pár týdnů odtud odjedu a co bude dál? Babičku s dědou zase dlouho neuvidím a pak by mě to bolelo. Když je k sobě pustím… co když to dopadne jako s tátou? Vytvořím si k nim vztah, budu je mít ráda a pak navždy odjedu a nikdy je neuvidím, nebo oni třeba umřou. Nevím, jestli bych to znovu zvládla.

Ale nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím. Na babi a dědu jsem se snažila být milá a nehledat za vším co dělají jen to špatné. Když jsem je tak pozorovala, všimla jsem si občasných doteků - nenápadné chytnutí za ruku, pohlazení po tváři, i po tolika letech manželství se měli stále rádi. Bylo to milé. Proto jsem poslední dobou ráda sedávala s nimi v obýváku nebo kuchyni a sledovala je. Nikdy jsem neměla možnost, vidět nějaký šťastný pár, tak jsem teď využívala každé příležitosti, kdy jsem nebyla s Edwardem. Ale moc jich nebylo. Edward u nás dokonce zůstával na noc. Teda, spíš ke mně chodil v noci oknem. Nikdo o tom neví, takže pšt. Prarodiče by asi kleplo, haha.

Hned při prvním dnu, kdy vysvitlo slunce, jsem ho donutila ukázat se mi. Trval na tom, že pojedeme na „naši“ louku. Nevyzvedl mě jako vždycky Volvem, ale přijel autem s černými neproniknutelnými skly. Ani nevystoupil, aby mě přivítal, to udělal, až když jsem nastoupila a pak jsme se rozjeli. Zastavil ve stínu, který vrhaly stromy na kraji lesa, tak aby se ho při vystupování ani trochu nedotkly sluneční paprsky. Byla jsem zvědavá, co mě čeká, když okolo toho dělá takové divadlo.

Ale mohla jsem se připravovat na všechno a stejně jsem ani v nejmenším netušila, co mě čeká. Edward zářil, jako by byl posetý tisícem drobných kamínků. Musela jsem si sáhnout, jestli je opravdu nemá zasazené v kůži, ale neměl. Byl hladký jako mramor, jako sklo, byl dokonalý. Celé odpoledne jsem se ho dotýkala a zírala jako bych právě procitla ze slepoty.

Ač jsem si původně myslela, že tohle budou nejhorší prázdniny mého života, pletla jsem se. Dostaly se až na vrchol pomyslného žebříčku. Byla jsem tady naprosto spokojená.

Včera jsem od Edwarda dostala docela zajímavý dárek. Přišel jako vždy a když jsme se zavřeli v mém pokoji, vytáhl hranatý balíček. Zvědavě jsem se na něj podívala.
„No jen to otevři,“ vybízel mě. Moc jsem neváhala a už trhala balicí papír. Vykoukl na mě nápis připomínající rozsypaný čaj, chvíli jsem na to nechápavě čuměla a pak jsem uviděla i anglický název. Učebnice čínštiny!

On si pořád pamatuje můj seznam! Neuvěřitelné. Tohle téma je zakázané. Ani jeden z nás o něm nemluví. Myslela jsem, že je zakázané vše, co se toho týká, ale asi ne.

Usmála jsem se na něj.
„Děkuju.“
„Budeme se učit spolu, aspoň základy, nikdy nevíš, kdy se ti to bude hodit.“ Mrknul na mě. A tak jsme hned začali. Nebylo to jednoduché. Edwardovi to šlo samozřejmě líp, ale měl se mnou hromadu trpělivosti. Vydrželi jsme u toho celé odpoledne a docela se bavili. Občas to znělo vážně směšně. Nejvíc se mi líbila fráze:

Čínsky:

我爱你

Čte se:

ài

Překlad:

Miluji tě

 

Pak taky umím říct, jak se jmenuju, ale to je tak všechno.



J


M

ēn
E


N


U


J


I




S

ēn
E

Teď stojím na vysokém mostě a koukám na tu nekonečnou hloubku pod sebou. Jsem na druhé straně zábradlí. Dole pode mnou se vine malá říčka, z té výšky je ještě menší. Jsem krapítek nervózní, co když se to nepovede a jaké to asi bude, letět volným pádem? Nedá se to zjistit jinak, než to udělat. Zhluboka se nadechnu, roztáhnu ruce, udělám krok dopředu a už se řítím vzduchem střemhlav dolů.


3. kapitola

Povídky od Zuzka88

5.kapitola

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

5)  Jalle (26.01.2013 23:00)

je to super, že Edward je jej dôvod na život

Alda

4)  Alda (21.03.2011 17:46)

To bylo pěkné! Já jdu na další!! Děkuju moc !!!

Janeba

3)  Janeba (20.12.2010 21:35)

Doufám jen, že je to další bod seznamu! To by nebylo hezké! Ten upír ať si ji klidně kousne, protože by to byl stejně (teda doufám) Edward a mohli by spolu prožívat lásku až na věky, bez zbytečných sebevražedných nápadů! Zuzanko - Díky!

Silvaren

2)  Silvaren (08.06.2010 21:57)

To bylo to nejhezčí převyprávění historie rodiny Cullenovy. Edward je prostě zlatíčko
čínština
U posledního odstavce ve mně hrklo, ale určitě zkouší ten bungee jumping, že jo? Letím to zjistit.

1)   (09.05.2010 16:39)

Mě nenachytáš :D !! Že je to ten bungee jumping, co měla Bella na seznamu. Asi bych nepřežila, kdyby chtěla skočit s úmyslem zabít se . A díky, vymyslela si mi další způsob!! Zuzí jako jednohubka!! :D Další , další , další !! Na roztleskávačky sem asi do 15 chodila a na pár sestav bych si ještě vzpoměla...Chceš ??

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek