20.06.2010 [12:45], Ree, ze série Kousni mě a já tě zabiju, komentováno 9×, zobrazeno 3396×

Po dlouhé době přináším pokračování, ale snad vám to za to čekání stálo :)

Zaparkoval jen několik metrů ode mě a v rychlosti vystoupil z auta. Tedy v rychlosti pro lidi. Pohledy všech áchajících holek se v tuhle chvíli přesunuly na něj. A čím víc se blížil ke mně, tím víc se ze zasněných výrazů stávaly nechápavé až vraždící a já doufala, že se mě nepokusí políbit. Byla jsem upírkou moc krátkou dobu na to, abych si zvykla na pozornost všech okolo.

Úsměv se mu ještě víc roztáhl a v očích měl tisíce malých jiskřiček, když se ke mně shýbal, aby udělal přesně to, co jsem nechtěla. A v tu chvíli mi to došlo a odtáhla jsem se.

„Hej, to jsi udělal schválně! Moc dobře jsi věděl, co jsem nechtěla,“ praštila jsem ho se smíchem do ramene. Nevinně se na mě usmál. Zakroutila jsem hlavou a raději se vypařila do školy. Doběhl mě ještě před vchodem a alespoň mi obmotal ruku kolem pasu.

Kdokoli nás míjel, zvědavě se na nás díval. Pár holek s brekem uteklo na záchod a pár kluků vztekle třísklo skřínkami.

„Taky se ti zdá, že jsme nikomu neudělali radost?“ zeptala jsem se potichu.

„Řekl bych, že pár… lidí radost má,“ zasmál se a mně na mysl vytanula vzpomínka na včerejší přivítání. Jenže společně s ní jsem si vzpomněla i na Chrisovo a Emmettovo vyrušení a zase jsem slabě zavrčela. Edward se potichu zasmál.

„Jsou to ještě děti, rády si hrajou a mají radost, když někoho můžou vyrušit,“ snažil se mě rozptýlit, a potom hrozivějším hlasem dodal: „A taky hrozně rádi lekají, že, Emmette!“

Za námi jsem slyšela hlasité povzdechnutí a ucítila Emmettovu betonovou paži na svém rameni.

„O kom je řeč, hrdličky?“ zařval nám do ucha, až jsem měla pocit, že i jako upír můžu přijít o všechen sluch.

„Právě jsem Belle vysvětloval, že ani proměna nezmění puberťáka, jako jsi ty,“ řekl potichu Edward, ale Emmett na něj jen reagoval slovy:

„Jo, to jsem já. A proto mě přece milujete, ne?“

A proto jsme ho taky milovali.

„Ne, Emmette,“ opravila jsem ho. „Miluje tě možná Rose. Ale myslím, že i ona by tě občas odložila na skládku.“

„Nesnaž se být vtipná, Bello. Vůbec ti to nejde,“ zasmál se a odešel. A já tam zůstala stát s pusou dokořán a někomu jsem mohla připadat jako voda na suchu.

„Říká se ryba na suchu, miláčku,“ zasmál se Edward a políbil mě na tvář.

A ty taky dostaneš!

„Tak už pojď,“ popoháněl mě.

Bojíš se, co?

„Možná toho, že si ublížíš.“

„Jsi sprostý,“ zamračila jsem se a nechala se dovést až ke třídě. Chtěla jsem si jít sednout, ale nepustil mě.

„A rozloučení?“ zeptal se nevinně.

„Jdi si hrát s rybou na suchu,“ odsekla jsem mu na oko vážně a zase chtěla odejít. Jenže potom jsem zády narazila do zdi, až se trochu omítky sesypalo na zem. Na mě byl přitisknutý Edward a „loučil se“.

Ničíš školní majetek.

„Vidíš, co kvůli tobě dělám?“

„Tse! Nelíbí se? Nemusíš. Já si klidně najdu někoho jiného. Třeba támhle Johny by si určitě dal říct. Jdu to zkusit.“ Vymanila jsem se mu z náručí a zamířila si to přímo za školním outsiderem. Když zmerčil, že jdu přímo k němu, roztáhly se mu zorničky, srdce začalo bít rychleji a přísahám, že se začal mírně klepat. Už jsem se nadechovala, že ho pozdravím, když se přede mě postavil Edward a úplně vážně mi řekl, že jestli na něj promluvím, asi dostane infarkt. Přes jeho rameno jsem se znovu podívala na Johnyho, který už v ruce neměl žádné učebnice. Ty se válely na hromadě na zemi.

Ach jo. Tak mu alespoň pomůžu.

Byla jsem rychlejší, než Edwardova slova, která mě upozorňovala, ať to nedělám. Sehla jsem se pro Johnyho učebnice a ten v tu samou chvíli utekl.

Bude v pořádku?

„Možná bude zvracet, ale trvalejší následky mít nebude,“ zasmál se.

„Jestli se tohle dozví Emmett, tak dostaneš!“ hrozila jsem mu. Vážně přikývl, že mu nic neřekne a pomohl mi Johnyho učebnice sebrat a strčit do skřínky.

„Hmmm… Tak se právě zařekl, že už se k žádné holce nepřiblíží,“ prohodil po cestě do třídy Edward.

„Ach ne,“ kňourla jsem. „Budu si s ním muset promluvit.“

Zastavil se.

„Blázníš? Ještě se bude chtít stát farářem. Ty už se na něj vůbec nedívej.“ Dobře, tak jsem to trochu neodhadla, no.

„Trochu?“ podivil se.

„Hele! A dívat se na něj nemůžu kvůli němu, nebo kvůli tobě?“ vrátila jsem mu.

„Samozřejmě, že kvůli němu,“ odpověděl se zvednutou bradou.

„Takže na ostatní můžu? Paráda,“ zasmála jsem se a tentokrát už doopravdy zapadla do třídy. A to spolu chodíme teprve den. Teda… chodíme spolu?

„Jo, chodíme,“ ozvalo se ještě za mnou tak, abych to slyšela jenom já. Hmm… tak prý chodíme.

Sotva zazvonilo, vyběhla jsem ze třídy a srazila s tím, s kterým teda prý chodím.

„Teď zvonilo, kde ses tu vzal?“

„Odešel jsem trochu dřív.“

Trochu dřív. Aha. To vše vysvětluje. To kvůli Ponožce nedělal.

To mi připomíná, že si budeme muset promluvit.

„Počítal jsem s tím,“ povzdechl si. „Dneska?“ Přikývla jsem. Čím dřív, tím líp. „U mě?“ Znovu jsem přikývla, tentokrát z důvodu naprostého klidu.

Další hodinu jsem měla s Emmettem. Smál se na mě už od dveří a když si ke mně přisedl, ihned spustil.

„Proč nám děsíš spolužáky? Chudák kluk musel na ošetřovnu. Nebylo mu dobře. Tohle se dělá, Bello? Ovšem nevím, jestli se tě zlekl proto, že jsi holka, nebo mu z tebe zabylo špatně.“

Vykuleně jsem se na něj podívala a pořád si opakovala, že zabít ho není nejlepší řešení. I když… Dobře, není.

„Jdi do háje, Emmette. Zajímalo by mě, co by udělala některá z těch holek, které si myslí, že přestanou být panny, jen co se na kluka podívají.“ Chvíli bylo ticho. Už jsem myslela, že dá pokoj, ale potom se na mě s výrazem malého kluka otočil.

„Vsadíme se?“ skoro vykřikl a přerušil výklad učitele.

„Chcete se vsadit, jestli Victor Hugo napsal Bídníky?“ zeptal se zaskočeně učitel, kterému vůbec nedošlo, že jeho látku poslouchají jenom dva lidé.

Emmett si ho nevšímal a znovu se otočil na mě.

„Sázka?“ ujistila jsem se. Věděla jsem, co to znamená. Často se sázel s Jasperem. A ještě častěji se mnou. A já ve většině případů prohrála.

„No,“ přikývl, jako bych byla naprosto natvrdlá. „Vybereš holku, se kterou bych si měl pokecat, a já ti zaručím, že neuteče.“ Svrásčila jsem čelo a uvažovala.

„Takže pokud uteče, vyhraju?“ ujistila jsem se znovu. Horečnatě přikývl. „Dobrá, to beru.“

Celou hodinu jsem přemýšlela, koho mu vybrat, až mě pár minut před jejím koncem to jméno cvrnklo do nosu.

„Paula Bergerová.“

„Cože?“ nechápal. Na upírá mu to vážně myslí pomalu. Možná mu ten medvěd, kvůli kterému ho Carlisle přeměnil, ublížil natolik, že to ani upírství neopraví.

„Půjdeš za Paulou Bergerovou,“ usmála jsem se vítězně.

Hlasitě polknul.

„Myslíš tu holku, která žije naprosto přírodně? Neoholené nohy, vlasy svázané do nějakého rozcuchaného copu? Ta, co prý nenosí spodní prádlo a koupe se v řece?“ zeptal se s obavami v hlase.

„Přeháníš,“ obvinila jsem ho. „V řece se nekoupe. Ten zbytek je pravda. Teda, co jsem z doslechu slyšela,“ zasmála jsem se škodolibě.

Znovu polknul, tentokrát ještě hlasitěji.

„Myslíš tu Paulu Bergerovou, která mě balí?“ S veeeeelkým úsměvem jsem přikývla.

Zbytek hodiny si mumlal něco o tom, že ne vždycky jsou sázky dobrým nápadem a že se poslední dobou stávám drzejší a drzejší.

Přísahám, že když zazvonilo, Emmett ještě více zblednul.

„No šup, sázka čeká,“ popoháněla jsem ho. Táhl se jako šnek. Ale i ten by ho nejspíš předběhnul.

„Tváříš se, jako by jsi šel na popravu. Vždyť po tobě nechci nic jiného, než aby jsi k ní přišel a ona ti neutekla. A když jsme u toho, o co se vsadíme?“ Měla jsem dobrou náladu. Vidět Emmetta v tomhle stavu se nestávalo často.

„Když vyhraju, dva týdny budeš snášet zvuky z naší ložnice.“ Už se zase usmíval. Ach jo, ty jeho ceny mě vážně jednou přivedou do hrobu. Respektive do urny, protože abych se zabila, musela bych skočit do ohně a zbyl by ze mě jenom popel. Taky je dost možné, že mě tam nechají jenom tak, popel-nepopel.

„A když já, dva týdny si nevrznete.“ Hodně nahlas zakňučel.

„Rose mě zabije.“

„Ale no tak, Emme. Ty přece vyhraješ,“ poplácala jsem ho po rameni. A potom jsem uviděla náš cíl. „Támhle máš slečnu,“ řekla jsem a popostrčila ho dopředu. Teda, snažila jsem se o to. Pořád stál na místě.

„Chceš snad od té sázky utéct?“ Když zaslechl to poslední slovo, napřímil se, zhluboka se nadechl a vydal se k ní.

„Super, stihli jsme to,“ zapískala vedle mě najednou Alice. Byli tady všichni, tohle si nemohli nechat ujít.

Sotva si ho Paula všimla, svrásčila své huňaté obočí, napřímila se a srdce jí zrychlilo na jen o trochu menší rychlost než to Johnyho.

„Ahoj,“ pozdravil nejistě a trochu se ošil. Stěží jsem zadržovala smích.

„Ahoj,“ vydala ze sebe tak sladkým tónem, že se mi okamžitě přilepily podrážky bot k podlaze.

„Jak se máš?“ Vážně originální, Emmette!

„Teď už dobře,“ zčervenala a sklopila pohled. „A ty?“

„Trochu… nejistě,“ podrbal se na hlavě. „Víš, chtěl jsem se zeptat…“ rychle vymýšlel nějakou výmluvu.

„Půjdu ráda,“ vyhrkla. Vykulila jsem oči a když se Emmett zaraženě zeptal, co tím myslela, řehtala jsem se nahlas. A nebyla jsem sama.

„Ty jsi mě nechtěl pozvat na večeři?“ zeptala se zklamaně.

„Ne?“

„Ani do kina?“ Znovu zakroutil hlavou. „Na oběd?“

„Ne, já chtěl jenom zjistit…“ Přiblížil k ní hlavu a Edward se vedle mě plácl do čela.

„To je idiot. Chce zkusit, jestli to obočí není nalepovací.“

Jenže Paula si to vyložila trochu jinak a vrhla se na něj. Údivem jsme všichni otevřeli pusu a nebyli schopni ze sebe vydat ani hlásku smíchu. První se probral Edward a zklamaným hlasem pronesl: „Hmmm… Tak spodní prádlo prý nosí.“

V tom jsem slyšela vzteklé odfrknutí a Rose s vážně naštvaným výrazem odkráčela pryč. Mezitím se už Emmett od Pauly odtrhl a s vyděšeným výrazem se vydal k nám. Když mu ale pohled sklouznul na mě, vesele se usmál.

„Vyhrál jsem.“ Přikývla jsem.

„Za ten Rosaliin výraz to stálo. Krom toho si nejméně týden stejně nevrzneš. Ten druhý týden už to vydržím.“ Zběsile zakroutil hlavou.

„Ne! Řekni, že to moje květinka neviděla,“ zakňučel.

„Nejvíc ji asi naštvalo, že jsi zjišťoval, jestli nosí spodní prádlo,“ přitakala jsem. „Holt, tuhle sázku jsi vyhrál, ale nevím, jestli ti to přineslo užitek.“

Povzdechl si a se svěšenými rameny odešel.

„Škoda, že jsme to nenatočili. Chris s Lettie by se určitě zasmáli. A Carlisle s Esme taky,“ smál se Jasper.

„Chris,“ zamyslela jsem se. „Tomu ještě musím něco provést.“

„Ale slib, že nám dáš předem vědět,“ ujistil se.

„Myslím, že tvoje žena to bude vědět dřív než já.“

„Jo, to máš asi pravdu,“ zacvrlikala Alice a společně se svým manželem odtančila někde daleko.

„Jsi mrška,“ zasmál se Edward a přitiskl si mě k sobě.

„Já vím,“ usmála jsem se.

„A proto jsem si tě získal pro sebe.“ A než jsem stihla říct, že je vážně příšerný a že jestli takových řečí nenechá, nechám já jeho, políbil mě. A já naprosto zapomněla, co jsem mu chtěla.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  IsIs (24.06.2010 21:19)

Naprosto užasný už se těším na další díl

6)  eMuska (20.06.2010 18:43)

On vie, čo s ňou robia jeho bozky... a najsamlepšia bola tá Paula... Som myslela, že sa mi niečo stane... paráda!!!

5)  sakraprace (20.06.2010 16:30)

Fajnové, opravdu fajnové Emmett je opravdu pako, i když moc roztomilý.

4)  Hanetka (20.06.2010 14:19)

teda, to jsem si užila!!! Fakt báječný! Chechtám se tu jako pako.

3)  Kiana (20.06.2010 14:14)

Přenádherné!

2)  semiska (20.06.2010 14:04)

Krásný a moc se těším na další díl. Jen tka dál.

1