Sekce

Galerie

Jak to asi pokračovalo? Bude to romantika, anebo skončíme u fackování?

Taky se zde dočkáte pohledu Marlwooda, neboli jistého pana Antonia Monterubbianesi, ale myslím, že mě po něm budete leda proklínat, protože místo odpovědí přinesu jenom další a další otázky... Každopádně ještě jeho pohled hodlám brzy někam vecpat, tak se nebojte. ;)

Ani jsem nedutala a neodvažovala jsem se pohnout, když se velice pomalu sklonil a zůstal jen malý kousek nad mým obličejem. Zhluboka nasál vzduch do plic, jako by spolu s ním chtěl vsát všechnu mou vůni, a potom zase hlasitě vydechl, až mi jeho voňavý dech ovál tvář. A pak, aniž by přerušil náš oční kontakt, pomalu a velice něžně přitiskl své rty na ty mé.

V tu samou chvíli jsem měla pocit, že ve mně něco explodovalo. Tím jedním jediným dotykem způsobil, že mi celé tělo zaplavily až nezdravě příjemné pocity. Lehce přejel svými rty po těch mých, na pár vteřin tak spočinul a potom se na několik málo centimetrů odtáhl. „Ještě… ještě jsem nikdy nikoho nepolíbil,“ zamumlal a obličejem mu při těch slovech problesklo mírné zahanbení.

Snažila jsem se nedat najevo překvapení a zachovat si klidnou tvář, snažila jsem se nemyslet na to, že za celý svůj život ještě nikdy nic takového neudělal a já jsem první dívka, která ho okusila, ale netušila jsem, jestli se mi povedlo zformulovat správný výraz. „Nikdy v životě?“ hlesla jsem zvláštně chraptivým hlasem, nedokázala jsem ho ovládnout.

Pomalu zavrtěl hlavou, aniž by ze mě spustil pohled. „Smím…“ Tiše si odkašlal. „Smím to zkusit znovu?“

Než jsem si to stihla pořádně uvědomit, moje hlava sama od sebe, možná až příliš rychle, přikývla. Sotva jsem postřehla na jeho tváři zvláštní pokřivený úsměv, a už jsem najednou měla co dělat, abych nezapomněla, že musím dýchat.

Jeho rty se horlivě, téměř nedočkavě, znovu přitiskly na ty mé. Slastně jsem vydechla. Na milimetr se odtáhl, chvíli tak setrval a pevně stiskl víčka k sobě, jako by si v hlavě něco horečnatě zpracovával. A i když to ode mě bylo špatné a já jsem si byla plně vědoma toho, že bych neměla, tak když jsem vnímala jeho ústa tak blízko u svých, uvědomovala jsem si jeho ruce na mém kříži a cítila jsem jeho studený dech, který mě omamoval, najednou mi to připadalo, jako bychom nikdy nemohli být jenom přátelé, jako by mezi námi vždycky vládla tahle podivná a nevysvětlitelná chemie. Nevydržela jsem to. Mít ho tak blízko, ale přitom daleko, nedotýkat se ho, to mě přivádělo k šílenství. Naprosto smyslů zbavená jsem se na jeho ústa znovu přitiskla.

Když mi polibek trochu překvapeně oplatil, v každém póru mojí kůže mi v tu chvíli vzplál omamující žár a v břiše se mi roztančily stovky motýlků. Každou buňkou mého těla jsem najednou vnímala jen a jen Edwarda, nic jiného neexistovalo, a jestli ano, zasunulo se to někam do pozadí, kam jsem vždycky ukládala vše, nač jsem zrovna nechtěla myslet.

Veškerý můj rozum se rozletěl miliony malých kousíčků, když jsem pootevřela rty a jemným tlakem jsem Edwarda donutila udělat to samé.

Tak tichounce, že kdybych nevnímala jen jeho a nic jiného, ani bych to neslyšela, zasténal. Ten zvuk způsobil další horkou vlnu vzrušení, která mi prosákla i do těch nejniternějších koutků celého těla. Ruce se mi kdovíjakým způsobem obmotaly pevně kolem něj, jednu dlaň jsem mu nechala položenou na zátylku a prsty té druhé jsem mu co nejpevněji zapletla do vlasů. Přála jsem si, aby s nimi splynuly, abych já celá s ním splynula, prožívala tyhle pocity pořád dokola, znovu a znovu…

Odtáhl se až ve chvíli, kdy mě už mě plíce začínaly alarmovat o nedostatku kyslíku. Přerývavě jsem se nadechla a postřehla jsem, že i jeho dech je dost hlasitý a nepravidelný, jak se mi odrážel od obličeje. Alespoň jsem v tom nebyla sama, pomyslela jsem si.

Ukazováčkem pravé ruky mi něžně přejel po tváři. Pod jeho dotekem jsem se celá příjemně zachvěla a na okamžik jsem musela zavřít oči, abych lépe mohla vstřebat ten zážitek, uvědomit si pořádně tenhle moment a prožít ho naplno.

„Tohle jsem netušil,“ vydechl mi najednou omámeně těsně u ucha, a potom po něm jemně přejel rty.

Pohlédla jsem na něj zpod řas. „Co?“

„Že je to… takové. Nevěděl jsem, co bych od toho měl očekávat, nemám s líbáním žádné zkušenosti, ale tohle bylo… nádherné.“ Opatrně mi přitiskl ústa na klíční kost.

Rty se mi samovolně vytáhly do úsměvu. Cítila jsem to podobně. I když já už jsem se s klukem mnohokrát líbala, tak s Edwardem to bylo něco naprosto jiného, něco úžasného, živočišnějšího a… božského. Pohled mi sám od sebe sklouzl na jeho ústa a moje srdce se rozbušilo trochu rychleji, když mi to připomnělo ten pocit cítit je na svých.

Chtěla jsem – ne, naprosto šíleně jsem toužila a prahla po tom to udělat znovu, byla jsem tak obluzená jeho tělem tak blízko u svého, jeho neodolatelnou vůní… Ach, bylo to k nevydržení.

Jako kdyby vycítil, co se mi honí hlavou, maličko se pousmál a dvěma prsty mi přitom sklouzl pod bradu.

Zvedla jsem pohled k jeho očím a hned vzápětí toho zalitovala. Ty smyslně tmavé duhovky (kdyby to bylo možné, přísahala bych, že ještě tmavší než před chvílí) se na mě dívaly s takovou něhou, až jsem se tiše zajíkla. Žhnuly, doutnaly, vábily mě k sobě jako oběť svou kořist.

A já jsem se nechala.

 

Antonio Monterubbianesi:

Naštvaně jsem nakopl poloprázdnou krabici, až odletěla ke zdi, od které se odrazila a s hlasitým žuchnutím vysypala při dopadu svůj obsah na zem.

Polohlasně jsem zaklel a s rukama založenýma na prsou jsem přešel netrpělivě po místnosti tam a zpátky.

Nastalá situace mi ani v nejmenším nevyhovovala. To napětí, ta přetvářka, to dítě… Už jenom při pomyšlení na ni jsem se ohnal po první věci, která se mi připletla do cesty. Stůl z mahagonového dřeva - pravděpodobně starožitný - se rozletěl na dva kusy a třísky se rozprskly po celém pokoji.

I když jsem věděl, že tahle chvíle jednoho dne přijde, i když jsem si vždycky uvědomoval, že jednou si ji budu muset vzít k sobě a postarat se o ni, tak jsem na něco takového vůbec nebyl připravený. Co já jsem věděl o dětech? A ještě k tomu takových jako ona? Jedno velké a bezvýznamné nic.

Všechny jsou stejné. Otravné a až nezdravě zvědavé.

Koho mělo bavit jí stále dokola odpovídat na všechny ty nesmyslné otázky? Kdo měl po nocích snášet ten hlasitý řev, uši drásající jekot a hysterický pláč? A kdo měl vědět, jestli je normální, že se snaží vyskočit z okna?

S dětmi jsem zkrátka neměl takřka žádnou zkušenost, nikdy jsem se o žádné nestaral a v posledních několika letech jsem ani nepohyboval mezi lidmi, tudíž jsem málem ani žádné neviděl. Ze vzpomínek na vlastní dětství jsem čerpat nemohl, za těch dlouhých patnáct století se mi z hlavy vypařilo skoro všechno, žádné vzpomínky na rodiče, žádné vzpomínky na to, jaký jsem vedl život. Byl jsem chudý nebo bohatý? Jaké povolání mě živilo? Měl jsem později manželku a děti? Na nic z toho jsem si nedokázal odpovědět, protože do těch dob už má mysl dávno nesahala.

Po tom, co jsem se znovu narodil do tohohle nadpřirozeného světa, jsem spousty a spousty let myslel jen a jen na krev, nic jiného pro mě tou dobou neexistovalo. Ta lahodná a smysluplná tekutina mi zaslepila všechny smysly, zatemnila mi všechna místa v mozku a vygumovala z něj všechno ostatní.

Ale teď už bylo stejně příliš pozdě na to, abych litoval. A i kdyby ne, k čemu by to bylo? Stejně už byli všichni dávno mrtví a navíc -

Chod mých myšlenek přerušilo tiché zaklepání na dveře. Zběžně jsem se podíval na hodinky. Už měl nejvyšší čas, pomyslel jsem si.

Pomalu, snad ještě pomaleji než člověk, jsem přešel ke dveřím a s tichým zavrzáním je otevřel.

„Antonio,“ řekl hrubý hlas a přejel mě pohledem.

„Felixi,“ oplatil jsem mu stejně.

Chvíli jsme se jeden na druhého obezřetně dívali, oba dva nejistí, kdo z nás by měl mít větší strach nebo naopak větší radost z toho, že se znovu vidíme.

Nakonec si Felix tiše odkašlal. „Takže, předpokládám, že to zběsile tlukoucí srdce patří jí.“

„Předpokládáš správně,“ zahuhlal jsem.

„Kde je?“

Kývnul jsem bradou za sebe ke schodišti. „Nahoře.“ Bylo naprosto zbytečné vést tyhle „zdvořile oficiální“ rozhovory. Oba dva jsme věděli, že kdyby chtěl, podle pachu by ji našel během vteřiny.

Pokynul jsem mu, aby mě následoval, a potom jsem, s ním v závěsu, pomalu došel do druhého poschodí. Přesně ve chvíli, kdy jsme se zastavili na chodbě před dveřmi jejího prozatímního pokoje, vzduch kolem nás prořízl další hlasitý křik. Její křik.

Polohlasně jsem zaklel a už jsem se chystal vrazit do místnosti a znovu jí důrazně zopakovat, aby zmlkla, ale Felixova obrovská dlaň mi zničehonic přistála na rameni a donutila mě tak zůstat na místě.

„Zadrž,“ zamumlal, zaujatě přivřené oči upřené na dveřích, skoro jako by skrz ně mohl vidět něco, co se dělo uvnitř. Chvíli je takhle pozoroval, ale potom svou pozornost obrátil zpět na mě. „Dnes to je poprvé?“

„Ne.“

Překvapeně vykulil oči. „Jak dlouho už to trvá?“

„Jak to mám asi vědět? Jsem s ní teprve týden!“ procedil jsem naštvaně skrz zuby. Její hlas nabíral na intenzitě. Naše jediné štěstí bylo, že chata stála daleko od civilizace, jinak by taky bylo možné, že by na mě někdo zavolal policii s podezřením, že tady někoho mučím.

„Každou noc?“

„Ne… teď je to asi potřetí.“ Zamračil jsem se. Co na tom záleželo? Ta holka prostě byla blázen, kdyby byla normální děcko, poslal bych ji do cvokárny. Konec, tečka, problém vyřešen.

Felix zamyšleně přikývl, jako by ta slova pro něj měla větší význam než pro mě. Potom mě pustil a sám dveře otevřel. Když už byl jednou nohou uvnitř, podíval se zpátky na mě. „Zůstaň tady a zkus nevyvádět, za chvíli jsem zpátky.“ S těmi slovy vešel dovnitř a dveře mi přibouchl těsně před nosem.

 

Edward:

Omamovala mě, její horké rty byly tak sladké, měkké, tak horlivě se třely o ty mé… Jak je možné, že jsem samou slastí ještě neexplodoval? ptal jsem se sám sebe v duchu.

Nějaký silný zvířecí pud ve mně mi našeptával, abych ji držel ještě pevněji, nepouštěl ji, nedovolil jí se ode mě třeba jen na centimetr vzdálit.

Za celých dlouhých sto let celé mojí bezvýznamné existence by mě ani náhodou nenapadlo pomyslet na to, že někdy v životě zakusím něco takového. I když jsem viděl stovky filmů, přečetl bezpočty knih a kolikrát to nedobrovolně vídával ve spoustě myslí, nikdy bych si ani nepomyslel, že někdy okusím onen úžasný pocit naprostého opojení. Ale jako v tolika věcech spojených s Bellou, i tady jsem se mýlil.

Zabraňovala mi pořádně myslet, dokázal jsem si uvědomovat jenom to, že mi dávala něco krásného, něco, po čem jsem ještě nikdy v životě nezatoužil; cítil jsem její zběsilý tlukot srdce, bylo to nádherné. Buch, buch, buch… buch, buch, buch. Ta nejhezčí symfonie pod sluncem.

Poznal, jsem, že pomalu nemůže dýchat, a tak jsem se znovu odtáhl. Ale jenom tak, abych jí mohl vidět do obličeje. Oči měla rozšířené, tváře roztomile zrůžovělé a rty, ty sladké a nádherné rty, po kterých celé moje tělo prahlo, pootevřené a maličko naběhlé. Její pohled se mi zařezával do obličeje, byl zmatený.

„Co jsme to…“ zamumlala, i její hlas měl jinou barvu než obvykle, byl lehce nakřáplý, ale bůhvíproč mi to jenom lichotilo. Povykulila oči ještě víc, najednou vypadala skoro zděšeně. „Pane bože, Edwarde, my jsme… my jsme-“

Položil jsem jí ruku na pusu, abych ji včas zarazil. „Neopovažuj se toho litovat,“ zašeptal jsem. Nemohl jsem připustit, aby se tahle vzpomínka zničila výčitkami svědomí. Prostě to nešlo.

Pod obrovskou dlaní lehce zavrtěla hlavou. „Tohle nesmíme,“ tlumeně zahuhlala. „Je to špatné.“ Pomalu jsem nechal ruku klesnout.

„Proč by to mělo být špatné? Oba dva jsme přece dospělí, nebo ne?“

„To sice ano, ale…“ Její srdce vynechalo jeden úder a potom se znovu rozeběhlo na dlouhý maraton. Začala se ode mě odtahovat. Sesula se z mého klína a posadila se na gauč vedle mě. „Už se to nesmí nikdy stát,“ vydechla a rychle za sebou několikrát zamrkala.

Odhrnul jsem jí z obličeje vlasy a donutil jsem ji, aby se na mě podívala. „Ublížil jsem ti?“

Rychle zavrtěla hlavou. „Ne, to vůbec ne, ale já… Tohle si nemůžu dovolit, Edwarde, tohle nejde, já nesmím…“ Zajíkla se a potlačila vzlyknutí.

„Nerozumím ti.“ Jestli jsem někdy byl zoufalý, že jsou pro mě její myšlenky ukryté, tak teď jsem přímo šílel. Tolik jsem potřeboval vědět, co se jí honí hlavou, nač myslí, proč to odmítá. Copak jsem z toho polibku měl takový pocit jenom já? Copak ona to tak necítila? Vždyť jak mě objímala, jak mě líbala… je možné, že to dělala jenom ze soucitu?

Při téhle myšlence mi srdce obklopil chlad. Tak studený a ostrý, zařezával se do mě jako stovky drsných jehliček. Najednou jsem se na ni nedokázal dívat, musel jsem od ní odvrátit pohled a sám si dát ohromný pozor, abych se nesesypal jako malá křehká holka.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Silvaren

9)  Silvaren (12.03.2011 08:01)

Pane bože, ten polibek se Ti tak povedl! Ještě teď mám mrazení, nádhera. S Marlwoodem jsi měla pravdu, vyvstalo víc otázek, než na kolik odpověděl. Tak snad příště? A co to ta Bella vyvedla na konci? To si to nemůže užít?

8)  Tery (12.03.2011 01:00)

Bože to byl tak krááááááááááááááásný díl
!!!!!!
už od začátku, to bylo velmi napínavé, pohled Belly mi málem způsobil srdeční infarkt....
Jak to ten Felix myslel? páni tamm se deje neco nekalého
Téda ale Edwardův pohlet ten my teda taky dal......
Jo jo truhlík jeden upírskej, zse zabouchlej až po uši :D:D
chudák holka...
Jo jo měla jsi pravdu zase mám plonou hubu otázek :D:D:D ale já si počkám :D

Dennniii

7)  Dennniii (12.03.2011 00:40)

Marlwood mě pěkně štve a co ten Felix, je to ten Felix, kterej si myslím, že to je? Nebo ne?
Achh Edward a Bella nádherná romantika
Ale pak to Bella musela zkazit, ty jim teda dáváš kapky. Proč jen mu to neřekne?! Oba dva to cítí stejně, oba dva chtějí být spolu, ale Bella mu to nechce říct.:(
Nádherná kapitolka, moc se těším na pokračování

semiska

6)  semiska (12.03.2011 00:00)

OU, tak ten konec bolí. Proč mu to neřekne? Už by mu to měla říci nebo se stane něco, co ani jeden nebudou chtít...
NO, Marlwood je pěknej zmetek, i když se na něm podepsal jeho život před předměnou... Jen doufám, že nakonec vše dobře dopadne a Edward s Bellou budou spolu.

Fanny

5)  Fanny (11.03.2011 23:31)

Já se kapitolu od kapitoly víc a ví děsím toho až to zjistí. Je to stále tenčí hraa na které stojí ta její lež nebo spíš ukrytá pravda. A co má proboha, co dělat Felix s Jennifer?

4)  mary (11.03.2011 23:28)

jsem nějaká zmatená. Monterubbianesi je Marlwood? A co tam dělal Felix, co ten s tím má společného?
E a B jsou kapitola sama o sobě: jeden má nulové sebevědomí a druhá mučednický komplex :p Ty dva se tak dlouho hledali, až na sebe zbyli :D

3)  Scherry (11.03.2011 22:12)

Nádherná kapitolka

lied

2)  lied (11.03.2011 21:45)

a kruci a tak slibně to vypadalo a ona si prostě nedovolí být šťastná kvůli té nemoci a tím raní i Edwarda chudák doufám že z něj nebude zas ten studený čumák. a s tím Antoniem si mě pěkně zmátla co tam dělal Felix asi přišel že má nějakou schopnost

1)  lucka (11.03.2011 21:41)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still