10.03.2011 [14:45], Katie, ze série Když už zbývá jenom osud, komentováno 12×, zobrazeno 2080×

Přichází už konečně nějaké podstatné zlomy? Možné je všechno... 
Trochu jsem se rozepsala, takže je kapitola o něco málo delší než obvykle. Hezké čtení. :)

Bella:

Celé tělo se mi nervózně třáslo, když jsem na příjezdové cestě konečně uviděla to důvěrně známé stříbrné Volvo. Jakmile Edward vypnul motor a vystoupil, nejistým krokem jsem se mu vrhla vstříc. Ale těsně před ním jsem se zarazila a trochu nejistě zůstala stát na místě.

Nedokončené studium psychologie mi teď bylo naprosto k ničemu. Netušila jsem, jak bych se měla chovat. Věděla jsem, že o žádnou lítost nestojí, ale zároveň jsem měla hrozné nutkání se mu vrhnout kolem krku a v jednom kuse mu opakovat, jak moc mě to mrzí.

„Ahoj,“ prolomil mdle to napjaté ticho mezi námi.

„Ahoj,“ oplatila jsem mu sotva slyšitelným hlasem a potom jsem si nervózně skousla ret. Co bude následovat teď?

Edward se smutně, naprosto bez trochy jakékoliv legrace, pousmál. „Trudy mi to volala dneska ráno. Prý se rozhodl zničehonic, že si ji chce vzít do péče.“

Zavřela jsem oči a zavrtěla jsem hlavou. „Jak je možné, že si ji odvezl ze dne na den? Vždyť samotné papírování musí trvat týdny!“

Jenom pokrčil rameny, tvář nevyjadřující nic kromě bolesti. „Je jedním z nejuznávanějších právníků v několika státech, tohle je pro něj ten nejmenší problém.“

„Já tomu… nerozumím.“ Jaký měl důvod k tomu, aby si ji k sobě vzal? Dva dlouhé roky se tvářil, že vůbec žádnou dceru nemá. A najednou je to starostlivý tatínek, který s ní chce strávit víc času?

„Nikdo tomu nerozumí. I Trudy zněla dost zoufale, když mi to říkala.“

„Ale jak –“ Přerušila mě dešťová kapka, která mi přistála na tváři. S povzdechem jsem věnovala jeden pohled zamračenému nebi, které slibovalo další pořádný liják, a pak jsem se otočila a vybídla Edwarda směrem ke dveřím. „Bude lepší, když to probereme uvnitř.“

Jakmile jsme se pohodlně usadili v obýváku, opět zavládlo to tíživé a nenáviděné ticho. Chvíli jsem se zájmem sledovala záděr v koberci a přitom si kousala do rtu, stále jsem čekala, až něco řekne.

Jenomže on mlčel stejně jako já.

Nenáviděla jsem chvíle jako tyhle. Vědět, že někomu, na kom vám záleží, je mizerně, a vy neznáte žádný způsob, jak mu pomoct. Nemít v záloze ani jedno jediné primitivní slovo, které by mohlo všechno napravit. Být naprosto bezmocný…

„Dlouho jsem přemýšlel, co bych měl dělat,“ zamumlal zničehonic Edward. Nedíval se na mě, spíš mi to připadalo, jako by jeho pohled byl skelný, nepřítomný. Upíral se někam daleko před něj, bez žádného záchytného bodu.

„K čemu jsi dospěl?“ vyhrkla jsem nervózně.

Pravá strana rtů mu cukla do děsivého šklebu. „K ničemu, prostě to nebudu řešit.“

„Proč?“ vydechla jsem skoro až nevěřícně. Posunula jsem se na pohovce, abych na něj lépe viděla, a zoufale jsem se na něj zadívala. „Jennifer tě potřebuje! Má tě ráda, všichni jsme toho v domově byli svědky. Vždyť ti na ní záleží, nebo ne?“

„Samozřejmě že mi na ní záleží,“ zamumlal nevrle. „Problém je v tom, že ona už má někoho jiného, kdo se o ni postará. Někoho lepšího, než jsem já.“

Dokázala jsem si představit, jak se v tu chvíli musel zkřivit můj obličej. Popadla mě taková zlost, až jsem sama sebe nepoznávala. „Lepšího než ty? To myslíš vážně, že ten zatracený parchant by měl být lepší než ty? Posloucháš se vůbec?!“

Zprudka ke mně otočil hlavu a já jsem se setkala s jeho bezradnýma očima. V tom okamžiku mi připomínaly dvě černé a bezedné studně. Odkrývaly tolik citů, ale zároveň jich tolik zapíraly. „Zná ho už odmalička, je to tak? Kdo by pro ni měl být lepší oporou než vlastní otec?!“

Hystericky a bez špetky opravdového humoru jsem se zasmála. „Otec, který se na ni vykašlal kvůli vlastní ješitnosti? Otec, který ji tak dlouhou dobu ignoroval a nechal se ji utápět ve stavech naprostého šílenství? Otec, který v sobě nemá lásku k ničemu jinému, než sám k sobě?!“ Můj hlas se stupňoval a stupňoval, až jsem poslední slovo hlasitě zakřičela do jinak prázdného domu. Jamie z rohu místnosti tiše zavrčel, jak jsem ho probudila z jeho odpoledního spánku, a potom si položil hlavu zpět na přední packy a opět zavřel oči. Trochu jsem se uklidnila. „Ty se teď chceš vážně zachovat stejně, jako se před tím zachoval on? Necháš ji se utrápit? Co když někdy v noci zase zešílí? Vážně věříš tomu, že zrovna on ji dokáže utěšit?“

V očích mu vzplála zuřivá jiskra. Když promluvil, i jeho hlas byl mnohem hlasitější než při obvyklém hovoru. „Ona už na mě nespoléhá, Bello! V sobotu mi to dala dost jasně najevo!“

Téměř zoufale jsem se nadechla a zavrtěla hlavou. „Takže ty to neřešíš jenom kvůli tomu, že chytila za ruku jeho místo tebe?“ Propálila jsem ho pohledem. „Jak se zdá, vážně toho o děti ses nikdy moc nezajímal! Jinak bys totiž věděl, že tohle ještě nemůže nic znamenat! Ať už je Marlwood jakkoliv velká svině, strávil týden se svou dcerou, se svou malou dcerou, která je ještě dost naivní na to, aby si oblíbila kohokoliv, s kým v poslední době trávila nejvíce času! Takhle to u dětí je, fixují se na lidi, kteří jim jsou v daný okamžik nejblíž!“ Byla jsem krutá. Byla jsem strašná! Místo abych ho uklidňovala, jsem ho přiváděla k ještě většímu šílenství.

„Ty si vážně myslíš, že bych to vzdal takhle lehce?!“ zaječel skoro nepříčetně. Při svých dalších slovech vyletěl až nepřirozeně rychle na nohy, v jednu chvíli seděl a v další vteřině se tyčil nade mnou – musela jsem být zase příliš unavená a všechno vnímat pomaleji, jinak by to nebylo možné. „Já s ní potom mluvil, Bello! Když ty jsi těsně před odjezdem byla s Carlislem a Esme u té pokladny, já s ní mluvil! A věř mi, že nic z toho, co mi při našem rozhovoru řekla, nenasvědčovalo tomu, že bych pro ni ještě někdy mohl dělat toho úžasného strýčka Edwarda, ke kterému se vždycky mohla schovat do náruče!“

Postavila jsem se na nohy naproti němu a zlobným pohledem jsem se mu zadívala do rozzuřeného obličeje. „Je jí pět, Edwarde. Pět! Co ti asi mohla říct tak chytrého a přesvědčivého, když ještě ani nezačala chodit do školy!?“

Přistoupil blíž ke mně, jeho mohutná postava se nade mnou tyčila jako živé ztělesnění vzteku. „Nejde o to, co říkala,“ už nekřičel, ale šeptal. O to hrozivěji působil. „Tady jde o to, jak to říkala. Bez sebemenší stopy zájmu, jako by mluvila s cizím člověkem na ulici, který se jí zeptal, jak se jmenuje. Chápeš to? Jako s naprosto cizím člověkem.“

Dlouhou chvíli jsem mu jenom oplácela ten šíleně zoufalý pohled, cítila jsem své splašeně bijící srdce a slyšela svůj přerývavý dech.

A pak se mi po tvářích zničehonic skutálela slza. A za ní druhá… Aniž bych si pořádně uvědomila, co dělám, padla jsem překvapenému Edwardovi kolem krku. Pevně jsem ho stiskla a hlavu jsem mu zabořila do ramene. „Promiň,“ zašeptala jsem skoro neslyšně. „Prosím, promiň.“

Chvíli stál překvapeně, přimrazila jsem ho svým nečekaným chováním na místě.  Neubránila jsem se bleskové myšlence, že objímám sochu. Ale pak se jeho svaly uvolnily a já jsem ucítila, jak se jeho ruce váhavě ovinuly kolem mě. „Neomlouvej se,“ zamumlal. Ucítila jsem, jak si bradu opřel o mou hlavu. „Ty za nic nemůžeš, není to tvoje vina.“

„Ale chovala jsem se k tobě strašně. Strašně mě to mrzí, vím, čím vším sis už v životě musel projít, a vím, jak moc ti Jennifer za tu krátkou dobu stihla přirůst k srdci. Musíš se cítit strašně, a já, místo abych tě rozptýlila, akorát jsem tě naštvala ještě víc,“ vzlykla jsem. Nerozuměla jsem tomu, proč jsem skrz slzy najednou neviděla a proč mě hlas zrazoval, když jsem k tomu neměla žádný pádný důvod. Nenáviděla jsem svou slabou povahu, která nevydržela vůbec nic a pokaždé se v nejhorším zhroutila jako domeček z karet.

„Pššt,“ zašeptal mi do vlasů. „Uklidni se, zhluboka dýchej…“ Rukou mi začal přejíždět po zádech v uklidňujícím rytmu – přesně jako to vždycky dělal táta, když jsem byla malá a měla jsem nějakou noční můru, ze které jsem se potom bála i jenom vystrčit hlavu zpod peřiny; pokaždé se mnou zůstal v posteli až do rána a vyprávěl mi všechny možné pohádky, kterými se mě snažil rozptýlit – a téměř pokaždé se mu to podařilo.

Nejraději bych se propadla hanbou do země. Najednou jsem tady byla já ta chudinka a on ten silný, který mě musel utěšovat. Mělo to být naopak, nebo ne? To on mi zavolal s prosbou, to já mu měla vyhovovat. Já jsem se mu neměla zhroutit do náruče s brekem. Byla jsem jako nějaká hysterka. Tak dlouho, celá léta, jsem se učila neprojevovat pocity před ostatními lidmi, tak dlouho jsem se pokoušela sama sobě lhát, že je všechno fajn.

Ale ono nebylo. Nikdy nic nebylo fajn.

Zničehonic na mě dolehly vzpomínky, které tady v tuhle chvíli vůbec nepatřily, neměly tady co dělat, vzpomínky na několik posledních let, které bych, kdybych měla tu moc, si nejraději nějakým způsobem vygumovala z paměti. Byly to vzpomínky na tátův pohřeb, spoustu květin, lidí v černém, smutné tváře vyjadřující mi upřímnou soustrast, pak se mi před očima najednou zrychleně přehrály všechny tetiny projevy nemoci, následoval papír, na kterém byla černě na bílém popsána i nemoc moje vlastní. Na doktorova slova, když jsem odmítla léčbu, že mi v tom případě zbývá jeden až dva roky života…

Všechno tohle se najednou proměnilo v další a další slzy, které se mi vyřinuly z očí ve slaných pramenech, stékaly mi přes tváře, přes nos, a vsakovaly se do Edwardovy košile.

Edward byl z toho všeho dost zmatený, naprosto jsem ho vyvedla z míry. Ale ani náhodou jsem nedokázala svůj hysterický výstup zastavit, ať jsem se snažila sebevíc.

Dlouhou chvíli mě držel ve stoje a snažil se mi do ucha šeptat všechny ty ohrané uklidňující fráze, které nikdy nikomu nijak nepomohly. Potom, ani nevím jak, jsme se najednou octli na gauči. Edward mě kolíbal v náručí a do ucha mi začal broukat nějakou melodii, kterou jsem nikdy předtím neslyšela. Zpočátku jsem ji vůbec nevnímala, ale jak se tóny postupně začaly ozývat v pravidelných intervalech a mně došlo, že tu písničku beze slov stále opakuje, zaposlouchala jsem se do příjemné melodie, která ve spojitosti s jeho hlasem připomínala skoro až zpěv anděla.

A po chvíli jsem si uvědomila, že už vzlyky pomalu ustaly a slzné kanálky snad dočista vyschly.

Nervózně jsem se od něj pokusila odtáhnout, ale jeho silné paže mě držely pevně a odmítaly mě pustit.

Odkašlala jsem si, jako bych snad doufala, že mě to zbaví toho knedlíku, co se mi usadil v krku. „Omlouvám se,“ hlesla jsem chraptivě. „Jsem ta nejodpornější osoba pod sluncem.“

Přestal broukat tu líbeznou melodii a zadíval se mi do očí. „Nejsi odporná. Jsi roztomilá.“

Nevesele jsem se zašklebila. „Jenom se na mě podívej, pořádně si prohlídni můj odpuzující vzhled a potom mi znovu řekni, že jsem roztomilá.“

Pomalu přejel pohledem po celém mém těle tam a zpátky, až se opět zastavil u mých očí. „Jsi roztomilá,“ zopakoval klidně, jako by nic, jako kdyby to byla ta nejjasnější a nejjednodušší věc pod sluncem.

Se zavřenýma očima jsem potřásla hlavou ze strany na stranu. „Tohle se mi často nestává. Nevím, co to do mě najednou vjelo. Vážně mě moc to mrzí.“

Vzal do mezi prsty pramen vlasů, co mi spadal do obličeje, a opatrně mi ho zastrčil za ucho. „Proč se pořád omlouváš? Nemá tě co mrzet, každý si někdy potřebuje pořádně ulevit, je to naprosto přirozená lidská vlastnost.“

„Ale mohla jsem si ji načasovat na nějakou vhodnější chvíli, nemyslíš?“

Zoufale jsem se na něj podívala, ale on jen lhostejně pokrčil rameny. „Jestli narážíš na mě, tak tě můžu ujistit, že mi nevadí, že jsem tě při tom viděl.“

„Jenomže tohle odpoledne jsem na to neměla právo.“

„Bello, ty nepotřebuješ žádná práva na to, aby ses pořádně vybrečela.“

Zaúpěla jsem. „Přestaň prosím říkat to slovo!“

„Co je na něm špatného?“

„Jeho význam…“ Přikryla jsem si obličej dlaněmi a žalostně jsem si povzdechla. Spolkla jsem větu, že to slovo znamená, že jsem naprostý srab. „Copak to pořád nechápeš? To ty se tady máš cítit hrozně, to ty má brečet a já tě mám objímat a uklidňovat.“

„Tohle mám brát jako urážku?“ hlesl s povzdechem. Při těch slovech mě jemně uchopil za obě zápěstí a pomalým tahem mi ruce sundal z tváří.

Sklopila jsem pohled do země. Odmítala jsem na něj pohlédnout, připadalo mi to vrcholně trapné. Ale on byl jiného názoru.

„Podívej se na mě, Bello.“ Když jsem němě zavrtěla hlavou, chytil mě za bradu a sám mě donutil, aby se naše oči setkaly. „To, že Jennifer nejspíš už nikdy neuvidím, je obrovská rána. Strašně to bolí a já mám chvílemi pocit, že se s tím nedokážu vyrovnat. Nevím, co mám dělat, nevím, jak se mám zachovat a co by bylo nejlepší, ale –“

„Vidíš?“ skočila jsem mu do řeči. „To je přesně ono. Místo abys mi tady vylil svoje vlastní srdce a ulevil si, jsem se zachovala jako dvouletá holka a –“

Přitiskl mi svou dlaň na pusu a téměř nevzrušeně pokračoval. „Ale já už jsem si od všeho vzteku, zmatku a zuřivosti ulevil doma. Rozmlátil jsem několik kusů nábytku a křičel na všechny, na kterých mi záleží. V autě jsem celou cestu sem viděl rudě, byl jsem si jistý, že jakmile tě uvidím, vyliju si všechen vztek znovu na tobě.“ S každým jeho slovem jsem kulila oči víc a víc. Kusy nábytku? Nechtěla jsem si raději ani představovat, jak se museli tvářit Carlisle a Esme… „Jenomže když jsem vystoupil z auta a poprvé jsem tě uviděl, jak ses tvářila skoro stejně bezradně jako já, prostě to všechno, ten hněv, najednou… Vypařilo se to. Ne úplně, ještě pořád mám šílené nutkání někomu skočit po krku, ale tvoje společnost mě bůhvíproč uklidňuje a já si jedině s tebou uvědomuju, že na tomhle světě nejsem jenom já a moje problémy, není tu jenom Jennifer a její otec, jsi tu taky ty, tvoje vlastní starosti a tajemství. Nemysli si, že jsem si nevšiml, jak ti v posledních dnech bylo, já vím, že mi nechceš říct, co ty tvoje stavy znamenají. Ale v posledních dnech jsem hodně přemýšlel, troufám si říct, že víc než jsem kdy stihl za celý svůj život. Přišel jsem na to, že je mi s tebou skvěle, že se jedině s tebou dokážu dokonale uvolnit a odpoutat se od všech přízemních potřeb a starostí, i když jsem pekelně naštvaný, ty mě uklidníš a já zase můžu volně dýchat.“ Na důkaz svých slov zhluboka nasál vzduch do plic a na okamžik při tom zavřel oči.

Poplašeně jsem ho sledovala, netušila jsem, kam svým proslovem míří, ale maličké, malilinkaté tušení, které ve mně hlodalo, mi způsobovalo nepříjemný pocit u žaludku.

„Nedávno, když jsem se díval u nás doma dole na televizi, když přišel Carlisle z práce, nevědomky jsem sledoval, jak se radostně usmál, když uviděl Esme, a jak ji na přivítanou políbil. I když je to nejspíš šílené, já jim v tu chvíli tak neskutečně záviděl, že mají jeden druhého… A i když to nerad přiznávám, tohle mě poprvé přinutilo začít přemýšlet o tobě jinak.“

Hlasitě jsem polkla a nepříjemný pocit ještě zesílil. Vzpomněla jsem si na Rosalii a její básnění o tom, jací by z nás dvou byli manželé. Pevně jsem stiskla zpocené dlaně k sobě. Prosím…, pomyslela jsem si v duchu, i když jsem nevěděla, na co vlastně tohle slůvko naráželo. Na to, aby Edward zmlkl, anebo aby dokončil to, co načal?

Upřeně se mi zahleděl do očí. Pomalu spustil dlaň, kterou měl ještě stále položenou na mých ústech, a zvolna ji spojil s druhou rukou za mými zády.

Srdce se mi vydalo na zběsilý běh a v uších se mi začalo ozývat nepříjemné hučení.

„Nechci ani jednoho z nás přivést do rozpaků,“ zamumlal. „Ale… chtěl bych něco zkusit.“

Ani jsem nedutala a neodvažovala jsem se pohnout, když se velice pomalu sklonil a zůstal jen malý kousek nad mým obličejem. Zhluboka nasál vzduch do plic, jako by spolu s ním chtěl vsát všechnu mou vůni, a potom zase hlasitě vydechl, až mi jeho omamný dech ovál tvář. A pak, aniž by přerušil náš oční kontakt, pomalu a velice něžně přitiskl své rty na ty mé.

Než mě za ten konec přizabijete, chtěla bych se zeptat, jestli byste stáli o takový malilinkatý pohled Marlwooda, který by trochu ujasnil, co se děje s Jennifer. Nebylo by to nic velkého, vážně jenom takové nakouknutí do jeho hlavy.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

12)  semiska (11.03.2011 18:59)

Moc se ti to povedlo. Myslím, že vůbec neni špatnej nápad ten pohled Marlwooda. Krásnější konec si vymyslet nemohla...

11)  julie (10.03.2011 21:07)

jasně,vidět někomu do hlavy... to je skvělé!Moc se těším!

6)  Nosska (10.03.2011 19:34)

Nááádhera, to bylo naprosto božíííí

5)  Fanny (10.03.2011 19:24)

Tak teď už ale bude muset někomu říct o té nemoci nebo si alespoň promluvit s Rose. A pohled Marlwooda na ujasnění informací by neškodil.

4)  lied (10.03.2011 18:40)

já o ten jeho pohled rozhodně stojím strašně mě zajímá co se mu v té jeho upíří palici děje. Konečně se Edward rozhoupal jsme zvědavá jak na to bude Bella reagovat

3)  Dennniii (10.03.2011 15:10)

hurá
konečně se Edward odhodlal

2)  bb119 (10.03.2011 14:59)

konečně mám z Edwarda radost, teď ještě aby mu Bella řekla o své nemoci,
a určitě mě zajímá, co se děje s Jennifer a proč jí tak najednou Marlwood odvezl pryč
krásná kapitolka

1)  Evelyn (10.03.2011 14:04)

Ano, ano, ano! Konečně se Edward chová jako muž Perfektní kapitola

1