31.12.2010 [00:30], Ree, ze série I kick your ass, life!, komentováno 17×, zobrazeno 3335×

Když něco končí, vždycky začíná něco jiného. A mnohdy je to ještě lepší...

Edward:

Říkala to. Alice to věděla. Viděla, jak dopadnu a měla pravdu. Ale nedokázal jsem jí dát příležitost pro její oblíbenou větu Já ti to říkala! Chodil jsem do školy, chodil jsem s nimi na společné lovy, ale když jsme byli doma, zůstal jsem v pokoji. Potřeboval jsem klid. Potřeboval jsem přemýšlet.

Když jsem tehdy po pouti přišel domů, všichni poznali, že se něco stalo. Ale jen Rose poznala, co jsem udělal. Její objetí mi na chvíli pomohlo dostat se z toho transu. Zavřel jsem se v pokoji a pustil si nějakou hudbu. Nevnímal jsem ji, ale ty soucitné myšlenky byly moc hlasité.

Musel jsem na lov. Potřeboval jsem se zbavit všech hlasů ve své hlavě, které nepatřily mně. I tak jsem jich tam měl plno. Rozhodovaly se, jestli jsem udělal chybu, nebo to bylo první správné rozhodnutí za několik měsíců. Křičely na mě a chlácholily mě. Radily, abych ji šel odprosit, abych jí všechno vysvětlil a nenechal ji rozhodnout se, že se nebudeme stýkat. Ale byl tam i jeden, který mi radil, abych odešel.

Nedokázal jsem myslet na nic jiného, nedokázal jsem vnímat nic jiného. Proto mě ani nepřekvapilo, když jsem vyšel na cestu naproti jejímu domu. V jejím pokoji se svítilo, což bylo na pokročilou noční hodinu neobvyklé. Slyšel jsem pravidelný tlukot srdce její matky a ten zběsilý rytmus jejího. Slyšel jsem ťukání prstů do kláves počítače a skoro vzápětí jeho zaklapnutí. Najednou se objevila v okně a pozorně si prohlížela pokoj, se srdečním rytmem snad ještě rychlejším než před chvílí. Schovala si hlavu do dlaní a zavrtěla hlavou.

Už ten večer mi bylo jasné, jak se rozhodne. Nepotřeboval jsem k tomu ani Alicinu schopnost, která mi to za pár dní stejně jen potvrdila.

Když jsem ji tehdy viděl stát u svého auta. Třepající se a s uslzenýma očima, měl jsem chuť si dát ránu. Nevěděl jsem, že ji to tak vezme.

Když mi oznamovala, jak se rozhodla, ten klepající hlas mi způsoboval mráz v celém těle. Připadal jsem si jako u přeměny, jen mě teď nesžíral oheň. Ale všechna ta zima, všechno to mrazení se ze všech zákoutí těla shromáždilo na jednom místě. Myslel jsem si, že mi srdce zamrzlo už před skoro sto lety, ale mýlil jsem se.

Ten okamžik nastal až teď.

Bella:

Úspěch i na další hodině Capoeiry mi přinesl jedno z osmi míst v kurzu. A byla jsem hrozně ráda, že to Angela zvládla taky. Byly jsme tam jediné dívky, ale už od začátku nám bylo jasné, že se na to při tréninku ohled brát nebude. Všichni máme stejné možnosti. Všichni se učíme stejně dlouho. Na pohlaví nezáleží.

Přesto jsem se stala jednou z nejlepších. Už po půl roce jsem měla žlutý pásek pokročilejších. Ve světě Capoeiry jsem se jmenovala Aluno Elegancia pro svůj elegantní způsob boje.

Nevěnovala jsem se skoro ničemu jinému.

Seděla jsem na schodech domu a zírala do tmy přede mnou. V ruce jsem svírala hrnek horké čokolády a zamuchlala se do teplé deky.

Opřela jsem se o zábradlí a nechala vyletět myšlenky, kam se jim zachtělo.

„Už si půjdu lehnout, zítra se uvidíme až na slavnosti, jo? Mám ještě nějaké zařizovaní,“ ozvala se za mnou máma. Unaveně jsem se na ni otočila a přikývla. „Co se děje, zlato?“ zeptala se a přisedla si ke mně. „Jsi nervózní z toho proslovu?“

„Nejde ani tak o ten proslov,“ šeptla jsem a podívala se na hvězdy.

„Tak o co?“

„Neměla bych ho, nebýt Edwarda. Přemluvil ředitele, pomohl mi ho napsat a teď ani nebude u toho, jak ho budu číst,“ povzdechla jsem si.

„Stýská se ti,“ konstatovala.

„Hrozně. Prožili jsme toho spolu moc na to, abych na něho dokázala jen tak zapomenout.“

„Nemysli na to, zlato,“ chlácholila mě. „Zítra tě čeká velký den. Nenech si ho zkazit, hm?“ Přikývla jsem. „Měla bys jít taky spát, ať jsi čilá.“

„Za chvilku,“ usmála jsem se na ni a znovu svou pozornost obrátila k nebi. Potřebovala jsem ještě chvilku, abych se uklidnila. Kdykoliv jsem v posledních dnech cvičila proslov na zítřejší závěrečný ceremoniál, neubránila jsem se slzám. Vzpomínala jsem u něj. Na to, jak mi diktoval, co psát, jak jsme se u toho nasmáli. Hypnotizovala jsem tu část, kdy mi vytrhl propisku z ruky a kus napsal sám. Jeho dokonalý pravopis a toho smajlíka v pravém horním rohu. Nedivila jsem se, že jsem nedokázala zabránit slzám. Ještě to bylo čerstvé. Moc čerstvé.

Usínala jsem hrozně pozdě v noci. Nebo spíše brzo ráno. A stejně jako posledních pár nocí se mi zdálo o něm. Měla jsem jím až moc přehlcené myšlenky a musela jsem je nějak ventilovat. Představovala jsem si naše setkání. Jak mě zase objímá a jak vdechuju jeho příjemnou vůni. Když jsem se ráno probudila, dokonce jsem tu vůni kolem sebe dokázala cítit.

A zase mi bylo mizerně.

Kolem třetí hodiny se pro mě stavila Angela s Benem, aby mě hodili do školy. Máma měla přijít až před začátkem. Slíbila, že to stihne.

„Jsi nervózní?“ zeptala se s úsměvem Ang.

„Ne,“ vydechla jsem a zadívala se z okna. Ang moc dobře věděla, jak mě to trápí. Poslední dny víc než dříve.

Parkoviště bylo skoro prázdné. Byli tady jen maturanti a hrstka rodičů. A někteří dokonce přišli pěšky.

Rozloučily jsme se s Benem a zavřely jsme se na záchod. Musela jsem zkoušet.

„Tak jo, už asi začínám být nervózní,“ řekla jsem a zatřepala ledovýma rukama. Takové měl i on. „Sakra,“ zaklela jsem a opřela se o stěnu.

„Bello, bude to v pohodě. Všechno. Umíš to jako básničku. Zvládneš to i sama,“ povzbuzovala mě. Bylo mi jasné, že tím sama nemyslela  absenci kohokoliv jiného na čtení. Myslela tím bez něj.

„Proč na něho poslední dobou tolik myslím?“ fňukla jsem.

„Ááách, Bello,“ hlesla smutně a objala mě. „Já nevím. Hrozně ti chybí. Byli jste si strašně blízcí. A teď, když to něco končí, ti dochází, že se posunuješ dál. Od všech známých, od přátel.“ Na chvíli se odmlčela, aby pak pokračovala. „Teď je doba, kdy potřebuješ někoho u sebe. Někoho, kdo ti bude pomáhat, kdo tě bude povzbuzovat. Edward ti tohle všechno poskytoval. Nedali jste bez sebe ani ránu a víc než kamarádi jste vypadali jako pár.“

„To nehrozilo,“ šeptla jsem.

„Protože jsi ho nechtěla?“

„Protože jsem byla feťačka.“ Odtáhla se ode mě.

„Bello, nech toho. Víš, že mu to bylo jedno. Hrozně mu křivdíš, jestli si myslíš, že by tě nechtěl kvůli tvé minulosti. Záleželo mu na tobě.“

„Kazila bych mu pověst,“ nedala jsem se. Zamračila se, ale než něco stihla odvětit, otevřely se dveře a dovnitř se nahrnulo stádo lehce přiopilých holek. „Nech to být,“ hlesla jsem Angeliným směrem a vyšla ven.

Seděly jsme na svátečně ozdobených židlích ve svátečním taláru a hrály si s maturitními čepkami.

„Neviděla jsi někde moji mámu?“ zeptala jsem se nervózně Angely a snažila se dívat všude kolem.

„Určitě tady někde je,“ uklidňovala mě.

„Není,“ řekla jsem naštvaně. „Takhle to bylo vždycky. A já myslela, že už začala chodit včas.“

„Třeba ji zdržela nějaká kolona, když jela z práce.“

„Jo, kolona. To byla její nejčastější výmluva. Dokonce i když jezdila jenom po Forks. V životě jsem tady kolonu neviděla. Ale ona v ní několikrát trčela. A dneska v práci nebyla. Jela si něco zařídit. Ani mi neřekla co. Ale jestli to nestihne a nebude mít pádný důvod, už s ní nepromluvím,“ sykla jsem naštvaně.

„Hlavně to teď neřeš, už budeš mít proslov,“ usmála se a pohled jí zabloudil za mé rameno. Když sekretářka zachytila, že se na ni dívám, zastavila se a ukázala na mě, že už mám jít.

„Tak mi držte palce,“ hlesla jsem nervózně k Angele a Benovi a oba objala.

„Držíme.“

Nervozitou se mi svíral žaludek a cítila jsem, jak mi prsty zase chladnou. Vystoupat po těch schodech až na pódium byl nadlidský výkon.

On člověk není.

Zavrtěla jsem hlavou a postavila se za řečnický pultík. Naklonila jsem si mikrofon do správné polohy a počkala, až se sál úplně uklidní. Za tu chvilku jsem ho stihla proletět očima a zvedla se ve mně vlna vzteku.

Nebyla tady!

A on taky ne.

„Milí studenti, profesoři, rodiče… Chtěla bych vás přivítat v tento slavnostní večer. Jeden z těch důležitých večerů v našem životě. Večer, který ukončí tu dlouhou a mnohdy trnitou cestu naším vzděláním.

Léta 1991 – 1992 byla pro naše rodiče těmi nejlepšími roky jejich života. V těch letech jsme se jim narodili my. Děti naprosto výjimečné, hodné a dokonalé. Děti, které své rodiče vždycky milovaly a děti, které se chovaly vždy slušně a vzorně. Dokázali jsme přežít mučení střední školy a mnozí z nás už dokonce vyrostli z puberty,“ usmála jsem se. Pár kluků se na protest požduchlo, pláclo holku přes nohu, nebo si navzájem prohrábli vlasy. „Ale vážně jenom někteří,“ dodala jsem. „Teď nás čeká nová cesta. Vysoká, práce, poflakování… A třeba jednou budeme sedět na těch místech, kde sedí naši rodiče-“ Mí ne. „-a budeme poslouchat nudný proslov nějaké puberťačky.“ Rozesmála jsem je. Čekala jsem, než se uklidní, a pohledem zavadila o lidi stojící u dveří.

Stihla to.

A nebyla sama.

Najednou jsem byla skoro celá. Nervozita opadla a já místo naučeného textu začala mluvit spatra.

„Ale nepředbíhejme. Teď stojíme na prahu. Na prahu ukončujícím naše dětství, mladickou nerozvážnost, ukončujícím období, kdy naším největším problémem bylo, jestli se nám ta modrá halenka hodí k pleti.

Těch pár let, které jsme tady strávili, nám bylo prominuto, když jsme udělali nějakou chybu. Učili jsme se. Těch pár let jsme měli na to, abychom se hrnuli po hlavě do vztahu, který nemá budoucnost. Abychom nosili výstřední oblečení a utekli z domu jenom proto, abychom se dostali na rockový koncert,“ usmála jsem se a sklonila hlavu. „Někteří z nás dělali chyby, které je mohly stát život,“ zamumlala jsem a znovu se na ně podívala. „Teď ale nastal čas, kdy musíme dělat co nejméně chyb. Čas, kdy už se nemůžeme schovávat za máminu sukni. Teď nám začíná nový život. Možná bude těžký a někteří ho prožijou jinak, než si původně představovali. Proto se musíme snažit, aby každý den stál za to. Takže nezoufejte, pokud jste se nedostali na školu, na kterou jste chtěli. Možná díky tomu získáte práci, o které se vám ani nesnilo. Pokud se vám nepodaří odjet ze země, nebuďte nešťastní, protože možná díky tomu poznáte svou životní lásku. Všechno, co uděláme a neuděláme, má nějaký význam. Pokud se něco stane, prostě to tak mělo být. Osud vás zavede různými cestami a i kdybyste ho chtěli změnit, dorazíte do toho samého cíle. Ne, neradím vám, abyste si jenom užívali a všechno přenechali osudu. Jenom neberte všechny věci tak vážně a uvidíte, že se vám bude žít lépe. Takže, maturitní ročníku 2010/2011, nedělej si vrásky a žij!“ dokončila jsem s úsměvem a trochu odstoupila.

Takový potlesk jsem nečekala. Postavili se, všichni, a tleskali ve stoje. Ben dokonce hvízdnul na prstech a Angela hlasitě zaječela.

Přenechala jsem slovo řediteli a šla si sednout na své místo, bohužel daleko od Angely.

Když mi ředitel předával diplom, mezi gratulací mi pošeptal, že vložil odpovědnost do těch správných rukou. Moc jsem ho nevnímala. Pořád jsem musela myslet na to, kdo přišel s mámou. Takže když jsem seběhla ze schodů, zamířila jsem přímo k nim.

„Bello!“ ozvaly se tři hlasy najednou, ale jako první se ke mně dostala máma.

„Bylo to úžasné, Bello,“ usmála se na mě a dala mi pusu. Konečně jsem svou pozornost mohla přesunout na svou návštěvu.

„Bello, rád tě zase vidím.“

„Steve, Molly, co tady děláte?“ zeptala jsem se a už zase jsem měla v očích slzy.

„Slíbil jsem ti, že budu u tvého předávání diplomu. Tohle jsem si prostě nemohl nechat ujít,“ řekl a objal mě. „Tvoje máma nám dala vědět, kdy to je, a podotkla, že bys nás tady určitě ráda viděla. Přijeli bychom, i kdybys nás neviděla ráda,“ zasmál se.

„Vidím vás moc ráda,“ fňukla jsem a objala i Molly.

Tolik mi chyběli.

„Půjdeme se někam najíst a oslavit to,“ navrhla máma.

„Jen se rozloučím s Ang a Benem.“ Všichni s úsměvem přikývli a Steve potom narazil na někoho známého, takže se s nim dal do řeči.

Trvalo mi dlouho, než se mi je podařilo najít.

„Bello!“ vykřikla Ang. „Bello, byla jsi úžasná. Bylo to úžasné. A vymyslela jsi to z hlavy,“ smála se a objala mě.

„Jo. Je tady Steve a Molly,“ hlásila jsem jí hned.

„Já vím, všimla jsem si jich. A taky jsem viděla, jak jsi ožila. Ach, Bello.“ Teď už to neznělo tak šťastně. „Slibuješ, že mi budeš psát?“

„Slibuju, Ang! A ty mně! A nezapomeň sem jezdit, jasné?!“ upozornila jsem ji.

„Neboj. Vždycky, když tady  budu, dám ti vědět. Pokusím se jezdit co druhý víkend,“ slíbila.

„No to bys měla, když tady kromě jiného máš i přítele,“ zasmála jsem se. Ang se totiž narozdíl ode mě a Bena dostala na školu na druhé straně Washingtonu, takže nemůže bydlet doma.

„Teď sice jedeme na týden na dovolenou, ale až se vrátíme, dám ti vědět, a něco podnikneme, jo?“ Přikývla jsem a rozloučila se i s Benem. „A Bello, netrap se už,“ prosila.

Usmála jsem se.

„Už to bude dobrý. Už bude všechno dobrý,“ slíbila jsem.

Nevěřila jsem, že budu mít pravdu.

Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

17)  Twilly (08.12.2011 23:21)

Už to bude všechno dobrý??? Uvidím, až přečtu!!!

16)  sakraprace (01.01.2011 10:30)

Krsné, je fajn, že se dává do kupy, takže by simohla přestat stýskat a vyhledat ho!

15)  Kejt (31.12.2010 19:43)

Škoda že se neukázal Edvart ale to by tak tu řeč nedokončila krásné dílko těším sse na další dílek jen tak dál

14)  Silvaren (31.12.2010 17:22)

Škoda, že na projev nepřišel Edward. Ale jinak to vypadá, že to Bella snad zvládne. Držím jí palce.

13)  piskot94 (31.12.2010 14:41)

takhle mi zblbnout hlavu! já myslela, že na ten projev přišel Edward!!! ach jo... snad to dobře dopadne

12)  lied (31.12.2010 14:28)

ach jo a já si do poslední chvíle myslela že přišel na její projev

11)  Yasmini (31.12.2010 12:03)

Ty jedna potvůrko a já se radovala kdo přišel. Nádherné Ree Ostatně jako vždy.

Y.

7)  semiska (31.12.2010 11:13)

Zvládla ten proslov na jedničku. Jen mi tu chybí Edward... Přece nemůže na něj jen tak zapomenout. Má ho ráda, možná ho i miluje,tak by se s jeho upírstvím mohla nějak vyrovnat, kdy jí nikdy neublížil... NO, jsem na to zvědavá, co vymyslíš, Ree.

6)  Bosorka (31.12.2010 08:47)

My chceme Edwarda, my chceme Edwarda, my chceme Edwarda!!!!! Nezlob nebo založíme odbory!!!!

4)  Nosska (31.12.2010 01:05)

a já najvně doufala, že budu takhle brečet až na maturiťáku, ten sice bude, co nevidět, projev tam, se nevyrovná tomu Tvému.
Stejně jsem zklamaná, já naivně doufala, že se na ceremoniálu Edward objeví a ono zase nic áách jo...

2)  anamor (31.12.2010 00:38)

Já se tak těšila, že by tu už mohl být Edward a ono zase prdlajs :/
Proslov Bell, byl skvělý, vážně se ti povedl a ona to zvládla. Ale já už chci, aby se ten zatracenej upír vrátil! To je moje přání, tak šup začni psát. Jinak krásný dílek

1)  Ajjinka (31.12.2010 00:28)

Nesnášim tě, Reeouši! Já už se tak těšila, že tam přišel ten šutr ledovej a ono zase houbeles s prázdnym kýblem! Kousnu tě, vážně to udělám!
Proslov byl krásnej, Bella to zvládla na jedničku
Takže... spakuj Molly a Steva někam do e a přihraj nám Edwarda!

1