Sekce

Galerie

/gallery/I kick your ass, life.jpg

Milujme tetičku Wiki. Bez ní by dnešní dílek nebyl :)

Váhavě jsem postávala před dveřmi a hypnotizovala reproduktor, ze kterého se měl v nejbližších pár sekundách ozvat hlas. Jenže byl hluchý.

Už jsem se skoro chystala odejít, když to v něm zarachotilo a ozval se lehce zadýchaný hlas.

„Prosím?“

Ještě sekundu jsem přemýšlela, jestli to byl opravdu dobrý nápad, ale nakonec jsem se přemohla.

„Tady Bella Swanová,“ řekla jsem lehce přiškrceně. Chvíli se nic nedělo a potom se ozvalo zavibrování, jak se odemkl hlavní vchod. Tentokrát jsem už nezaváhala a přímo tam vletěla. Pečlivě jsem četla jmenovky u všech dveří, ale nebylo to potřeba. Ty, které jsem potřebovala, byly otevřené.

„Bello,“ ozval se šťastný hlas a sotva jsem vyšla poslední schod, ocitla jsem se v objetí.

„Melliso, ráda tě vidím,“ zašeptala jsem se zavřenýma očima.

„Co tady děláš?“ zeptala se a zatáhla mě do bytu. Všude voněla skořice a kolem se povalovaly hračky. „Promiň, není tady moc pořádek. To je bráchy.“

„To já bych se měla omlouvat, že jsem se ani neozvala. Ale neměla jsem na tebe žádný jiný kontakt.“

Dovedla mě do pokoje a zavřela za námi dveře.

„To nevadí. Tak co tě přivádí?“ zeptala se s úsměvem a posadila se na postel vedle mě.

„Chtěla jsem poznat toho, kdo mi zachránil na tom táboře krk. A taky jsem potřebovala vypadnout z domu,“ přiznala jsem.

Povídaly jsme si celé odpoledne. Měly jsme si pořád co říct. Prozradila mi snad všechno o svém životě a já ji naoplátku zasvětila do toho svého. Řekla jsem jí o tátovi i Edwardovi. Sice upravenou verzi, ale snažila jsem se říct co nejvíce pravdy. Prý si myslela, že spolu chodíme. Nenapadlo jí, že jsme jenom kamarádi.

Po dlouhém přemlouvání a následnému rozhovoru s mámou jsem u ní přespala. Teda… přenocovala. Spát jsme nešly. Neměly jsme na to čas.

Odjížděla jsem až druhý den odpoledne. S napuchlými víčky, ale se skvělým pocitem a kontaktem na Mellisu v kapse. Slíbily jsme si, že tentokrát se nerozejdeme na tak dlouho dobu jako poprvé.

Cestu ve vlaku jsem prospala a probudil mě až telefon mámy, kdy přijedu. Byla jsem pět minut od cíle. Byla jsem zase doma. A nevěděla jsem, jestli mám být ráda.

Dostala jsem se z té počáteční krize stýskání, ale pořád mě to nepřešlo úplně. Angela se mi snažila pomáhat a byla skoro pořád se mnou. Vytáhla mě na nákupy, na výlety, do kina a dokonce i na jeden ples. Byla jsem vděčná za to, že ji mám.

 

„Nevadilo by ti, kdybychom se stavily pro Bena? Má kousek odsud trénink.“ Právě jsme se vracely z nákupů v Port Angeles a byly docela unavené, ale jedna zastávka mě už vážně nezabije.

Odbočila k nějaké sportovní hale a zastavila na parkovišti.

„Co vlastně trénuje?“ zeptala jsem se. Nevzpomínala jsem si, že by mluvila o nějakém sportu, který by Ben provozoval.

Rozzářil se jí obličej a vyndala klíčky ze zapalování.

„Ukážu ti to, bude se ti to líbit.“

Do té tělocvičny jsem za ní skoro běžela. Mumlala něco o tom, že doufá, že ještě nemají konec.

Neměli.

Zůstala jsem stát ve dveřích a s pootevřenou pusou jsem zírala před sebe. Několik lidí tvořilo kruh a v jejich středu proti sobě stál nějaký Brazilec a Ben. Nedokázala jsem přesně určit, co to dělají. Zezačátku jsem myslela, že tančí, což mě rozesmálo, jenže než jsem ze sebe stihla vydat nějaký zvuk, začali spolu bojovat. Skákali, točili se, krčili… Měla jsem co dělat, abych to vůbec stíhala.

„To je capoeira, brazilské bojové umění. Nikdy mě nepřestane fascinovat. Občas tady jezdím s Benem a dívám se na jejich trénink,“ vysvětlila s úsměvem Angela a nebylo vidět, že by o Bena měla nějaké obavy.

„Jak dlouho už to dělá?“ zeptala jsem se fascinovaně.

„Asi dva roky. Je dobrý. Rychle se učí a pořád se zlepšuje. Šéf z něho má radost.“

Skončili, aniž by jeden druhého položil na lopatky. Brazilec se na Bena usmál a poplácal ho po zádech. Když se kruh rozestoupil a Ben si nás všiml, s úsměvem se k nám vydal.

„Ahoj,“ pozdravil nás a Angelu na pozdrav políbil.

Nepozorovala jsem je. Mou pozornost si získali další dva kluci, kteří mezi sebou začali bojovat, obstoupeni ostatními v úplně stejné kruhu jako Ben.

„Nejlepší bojový sport, kterému se žena může věnovat,“ ozval se vedle mě hlas toho Brazilce. Bylo slyšet, že není rodilý Američan. Jeho angličtina sice byla dobrá, ale pořád byl slyšet lehký přízvuk. „Vychoval jsem už hodně dívek, jako jste vy. Nechcete to taky zkusit?“

„Ne, díky,“ zasmála jsem se. Pokrčil rameny a ještě než odešel, dodal:

„Ve čtvrtek je zápis nováčků. Kdybyste si to rozmyslela, přijďte. Začínáme v pět.“ Potom mávnul na Bena a odešel.

„Měla bys to zkusit, Bello!“ přemlouval mě Ben, když jsme seděli v autě a mířili jsme do Forks.

„To není nic pro mě,“ zavrtěla jsem hlavou a zírala dál z okýnka.

„Myslím, že by ti to pomohlo dostat se ze všeho, co tě trápí.“ Podíval se na mě přes zpětné zrcátko. „Ale samozřejmě tě nemůžu do ničeho nutit,“ dodal a potom už o tom ani necekl.

Jenže mně to nešlo z hlavy. Lákalo mě to. Potřebovala jsem se něčím zabavit. Něčím jiným, než byly nákupy.

V úterý večer jsem to nevydržela a zavolala Angele.

„Co děláš ve čtvrtek od pěti večer?“ Ze sluchátka se ozval hlasitý smích.

„Já jsem to věděla! Půjdu tam s tebou,“ ujistila mě stále se smíchem.

Byla jsem ráda, že jsem v tom nebyla sama. Ben nakonec přislíbil účast taky. Prý se na nás rád podívá.

Do tělocvičny jsme přišli přesně v pět a ihned si nás všimnul ten Brazilec. Na tváři se mu objevil vědoucí úsměv a vydal se rovnou k nám.

„Věděl jsem, že přijdete.“ To mi došlo.

„Je to zajímavý sport,“ přiznala jsem. Potom se otočil na Bena a něco s ním probíral. Rozhlédla jsem se po tělocvičně a nestačila zírat, kolik lidí tady je.

„Tihle všichni sem budou chodit?“ zeptala jsem se vykuleně.

„Všichni ne,“ ozval se vedle mě Ben. „Do kurzu bude chodit jenom pár vybraných. Budete mít celkem dvě kola, ze kterých si bude mistr vybírat. Dneska eliminuje dobrých 60%, příští hodinu dalších 50%.“

„Aha, takže ještě oficiálně v kurzu nejsem?“ Tahle část mě překvapila. Přesto bych nejspíš udělala to samé. Nejde cvičit tolik lidí, aby byli dobří. Čím méně lidem se může věnovat, tím více jim dá sám ze sebe.

„Ne. Ale máš štěstí, všimnul si tě. To znamená hodně.“ Byla jsem ráda. Tohle mě fakt zajímalo. Chtěla jsem to umět. Chtěla jsem si takhle vybíjet zlost. Chtěla jsem se dostat do jeho kurzu.

Ozvalo se zatleskání a všechno utichlo. Doprostřed tělocvičny se postavil ten Brazilec a začal mluvit.

„Vítám vás tady. Jsem rád, že se vás sešlo tolik, a jsem si jistý, že většina z vás o tomhle umění moc neví. Capoeira vznikla v Brazílii. Původně ji používali afričtí otroci proti zlodějům slepic, násilníkům, ale i otrokářům. Proto byla v pozdějších letech zakázaná. My jsme se jí však nehodlali vzdát. To se otrokářům nelíbilo a proti capoeiristům bylo později hodně tvrdě postupováno. Teprve roku 1972 se díky Brazílii stala znovu uznávaná a stala se hned po fotbale nejoblíbenějším sportem Brazilců. Capoeira je bojové umění s prvky tance, snad proto se stává stále populárnější. A vy máte možnost se ji naučit. Jmenuji se Mestre Camisa a jsem ze sdružení ABADÁ, které má za úkol rozšíření capoeiry ve světě. Aby z vás byl aluno, musíte mít určité dovednosti. Budete mít maximálně dvě hodiny, abyste mi ukázali, co ve vás je. Nemám místo pro vás všechny. Vezmu jen pár z vás a budou to ti nejlepší.“ Skončil za velkého potlesku a společně s Benem a pár dalšími žáky nachystali žíněnky.

„Myslím, že se začínám bát,“ špitla jsem k Angele.

„No, tak nějak. Ale když se to naučíš, alespoň ochráníš své slepice,“ zasmála se.

Taky fakt.

„Každý z vás mi ukáže, co v něm doopravdy je. Vaším úkolem bude udělat nějaké prvky gymnastiky. Salta, přemety… Je to na vás. Ale musíte zaujmout.“

„Zabiju se,“ hlesla jsem, ale poslušně se postavila do řady. „Ještěže jsme na tělocvik měli Tryskáče. Nikdy jsem nevěřila, že jeho přemety budu potřebovat.“

Řada se rychle krátila, jak to někteří psychicky nezvládali a odcházeli, aniž by se o něco pokusili.

Když jsem přišla na řadu, značně jsem znervózněla. Tělocvik mi nikdy nevadil, ale tohle jsem prostě nečekala. Rozeběhla jsem se a udělala dvě hvězdy za sebou a zkusila i salto vpřed. Poslal mě k jedné ze skupinek, které nechal utvořit.

Angela byla hned za mnou a zvládla to samé, co já. Poslal ji k nám. A zatímco se ukazovali další, Ben nám ukazoval zdvižené palce.

„Myslíš, že jsme to zvládly?“ šeptla ke mně Angela. Pokrčila jsem rameny a čekala.

Netrvalo to dlouho, než docvičili ostatní. Camisa ukázal na vedlejší skupinku, poděkoval jim za účast a poslal je domů. Potom se otočil k nám a zapřemýšlel se. Nechal ze skupinky vystoupit šest lidí a ty potom poslal domů taky. My s Angelou zůstaly.

„Dnes vás bylo osmdesát. Zůstalo vás dvacet. Dvacet z vás mě zvládlo přesvědčit, že byste na to měli. Mám místo jen pro osm z vás. Ukažte se příští čtvrtek ve stejnou dobu. A pokud se vám nepodaří přijít včas, raději už nechoďte vůbec. Potřebuju vědět, že o to vážně stojíte. Teď můžete jít,“ rozloučil se a odešel ke svým věcem.

„Tak to jsme zvládly,“ řekla jsem překvapeně a plácla si s Ang.

„Byly jste dobré. Teď ještě uvidíme, jak vám to půjde příště,“ usmál se Ben a objal nás kolem ramen.

„Zajisté nás připravíš na to, co nás čeká,“ usmála jsem se na něj, ale on jen zavrtěl hlavou.

„Potom by sis vyčítala, že ses do kurzu nedostala jen vlastní zásluhou,“ zasmál se a vedl nás k autu.

Vážně nás odmítal do dalšího týdne cokoliv naučit.

Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Twilly

12)  Twilly (08.12.2011 23:12)

no co ty do té povídky nenarveš

Ewik

11)  Ewik (29.12.2010 09:55)

Velmi zajímavé, krásné...

Evelyn

10)  Evelyn (27.12.2010 16:43)

Ree, přiznám se - představa Bella + Capoeira mi způsobila menší záchvat smíchu Já vím, že tahle Bella je jiná než ta knižní, ale ta její nešikovnost je ve mně prostě hluboce zakořeněná.

semiska

9)  semiska (27.12.2010 15:24)

Jsem moc ráda, že se snaží netruchlit pro Edwarda. Snad se spolu setkají a všechno si vysvětlí a budou spolu ;)Mellisa mě překvapila. Nenapadlo by mě, že se za ní vydá. No, nechám se překvapit, oc se bude dít dál. Jsem strašně zvědavá.

8)  Scherry (27.12.2010 13:24)

Hezké, příjde mi, že se z odchodu Eda docela vzpamatovala, těším se na další

sakraprace

7)  sakraprace (27.12.2010 07:29)

Paráda, začíná znovua snad se í bude i dařit Dražím palce.
Krásná kapitola, moc se těším na další

6)  AMO (26.12.2010 23:46)

Co všechno ještě bude muset zvládnout??? Teď pro zmměnu cvičení? Možná jí to pomůže v sebeovládání, ale co láska. Budu věřit,že se snad shledají, ale kdy??? Dáš nám i jeho pohled nebo sdělíš nám kam zmizeli?
Vím, mám moc otázek, jenže jsem měla radost, i když byli více přátelé než partneři nebo milenci. Hlavně proto, že on si to už přiznal...teď mi to došlo. Bella to neřekla, že ho miluje...:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(
Dál prosím, co nejdříve je vrať

anamor

5)  anamor (26.12.2010 22:50)

Jak jsem slíbila čtu dál.
Capoeira, se mi vždy líbila a tak jsem celkem ráda, že jsi jí použila. Dozvěděla jsem se o ní něco nového.
Ale sakra já si myslela, že to bude v poho a bude to už veselješí, proto jsem začala číst a ono nic, no spaoň, že byla capoeira. ;) :)

4)  Ashley (26.12.2010 22:42)

asi si pořídím slepice... abych taky měla důvod se to naučit :D

Yasmini

3)  Yasmini (26.12.2010 22:40)

Ree je to super. Já se snad taky zapíšu. (Už při první hodině bych zaujala zabít sama sebe to umějí jen ti nejlepší. :D:D)
Jsem za to ráda, že se dává dohromdy. Jen mi řekni, proč jí v minulém díle nebral ten telefon. No nic. To jen tak.
Bylo to skvělé.
Y.

Nosska

2)  Nosska (26.12.2010 22:40)

Začíná žít novej život, čím dýl budou od sebe, tím těžší bude se k sobě vrátit

Ajjinka

1)  Ajjinka (26.12.2010 22:26)

Já to chci taky umět! Poslední dobou mi mizí slepice a vážně bych tomu chtěla udělat přítrž!
Jen ať se Bella odreáguje, pak může Edwarda nakopat do citlivých části hýžďového svalstva, sice si nejspíš nabije ona, ale uspokojující okamžik jí to přinese tak jako tak

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek