Sekce

Galerie

/gallery/I kick your ass, life.jpg

Pokud jste už někdy byli na úplném dně, pokud jste si už někdy sáhli na okraj svého života, pokud jste už někdy měli tu možnost podívat se smrti do očí, začne být váš život cennější. Budete ho považovat za to nejdůležitější, co máte.

Nebyla jsem s to udělat cokoliv, co nějak souviselo s pohybem. Nedokázala jsem se zvednout, nedokázala jsem otevřít oči, nedokázala jsem dýchat.

Myšlenkami mi znovu a znovu proudily vzpomínky na náš rozhovor a o slovo se hlásilo moje racionální já, které se mi snažilo namluvit, že jestli tomu věřím, jsem blázen. Jenže já tomu doopravdy věřila. Možná jsem byla hloupá, ale znala jsem ho. Nebo jsem si to alespoň myslela. Ta rychlost a žádná známka tepu mě přesvědčily. Nemluvě o jeho výrazu.

Pořád jsem nedokázala pořádně zformulovat myšlenky, ale byla jsem si jistá, že tohle mění naprosto všechno, čemu jsem na světě věřila.

Usnula jsem snad jenom na čtvrt hodinky, ale i tak se mi stihlo něco zdát.

Viděla jsem své tělo v Edwardově sevření a jeho rty přitisknuté k mému krku. Byla jsem jako tichý pozorovatel, ale přesto jsem cítila tu bolest. Bolest nejen z kousnutí, ale i ze zrady a zklamání.

Odhodil mé tělo na zem a s pohledem upřeným na něj si ze rtů setřel zbytky krve. Slyšela jsem mámino volání a viděla jeho škodolibý úsměv, když se otočil ke dveřím pokoje. Vyšel ven a s úsměvem ji pozdravil. Byla zaskočená, že ho tam vidí, ale úsměv mu opětovala. Začal s ní flirtovat a vyloženě se ji snažil omámit. Zasunul jí vlasy za uši a přiblížil k ní rty. Vypadalo to, jako by ji chtěl políbit, a ona držela. Jenže místo polibku se jí zakousl do krku a pevně svíral její tělo.

Probudila jsem se, až za ním hlasitě třískly dveře. Zatímco Edwardův tep jsem večer nenašla, ten svůj jsem teď slyšela a cítila dokonale. Zhluboka jsem dýchala a propadla naprosté hysterii. Nedokázala jsem si představit, co všechno upírství představuje, ale jedno jsem věděla až moc jasně – živí se krví. Lidskou krví. Lační po ní a zabíjejí kvůli ní.

Proboha, vždyť je to Edward, Bello!!! uklidňovala jsem se.

Edward, ale upír. Nezvládala jsem to.

Na nočním stolku jsem našmátrala mobil a sluchátka a pustila si hudbu úplně nahlas. Potřebovala jsem zaměstnat mysl jinak. Nejlépe nemyslet vůbec. Jenže ani hudba mi k tomu nepomohla a dech se mi rozhodně ustálit nechtěl.

Vzdala jsem to. Rozsvítila jsem lampičku a opatrně se podívala po pokoji. Nevěděla jsem, proč to dělám, ale potřebovala jsem se ujistit, že jsem v pokoji sama. Teprve potom jsem se odvážila vstát a obléknout se.

Přešla jsem k počítači a zapnula ho. Neuvažovala jsem nad tím, bylo to naprosto automatické. A teprve potom mi došlo, že jsem o upírech chtěla zjistit něco více. Jenže ať jsem hledala, jak jsem chtěla, ať jsem použila sebelepší vyhledávače, buď mi vyhodily seriály, filmy a knížky o upírech, nebo diskuzi několika bláznů.

Všechno jsou to mýty, Bell!

Jenže já nic jiného než ty mýty nenašla. Nakonec jsem zkoušela vyhledat i nějaké španělské stránky, ze kterých jsem byla schopná něco vyčíst. Počítač jsem vypnula dřív, než mi stihly naběhnout. Vlastně jsem to ani nechtěla vědět.

Pořád jsem měla ten nepříjemný pocit, že za mnou někdo je. Ošívala jsem se a stále se ujišťovala, že jsem v pokoji sama, ale nakonec jsem toho musela nechat. Děsilo mě to ještě více než předtím.

Uvažovala jsem, co dělat. Potřebovala jsem se nějak zaměstnat. Potřebovala jsem se pořád pohybovat, abych věděla, že za mnou nikdo není.

Nakonec jsem si začala uklízet. Neodvážila jsem se vysávat, abych neprobudila mámu. Zrovna teď jsem nepotřebovala pozornost.

Měla jsem uklizeno za dvě hodiny a zase nešťastně zírala kolem.

Uklidila jsem si znovu.

V sedm ráno se pokoj leskl čistotou a já umírala únavou. Nesměla jsem usnout. Pila jsem hektolitry kávy a nedokázala si už ani vybavit, jak se jmenuju. Co jsem si ale vybavovala dobře, bylo Edwardovo tajemství.

Máma se z postele vykopala chvíli před devátou a našla mě u kuchyňského stolu, s hlavou položenou o ruce.

„Jak to, že nespíš?“ zeptala se rozespale a otevřela ledničku, aby si mohla vzít čerstvý džus.

„Nemůžu spát,“ zamumlala jsem a hlava mi sjela po ruce, kterou jsem si ji podepírala. Máma došla ke stolu a vzala do ruky hrnek, který jsem měla před sebou, aby se podívala na jeho obsah.

„Káva není zrovna dobrý prostředek, jak usnout.“ Dotčeně jsem se na ni podívala.

„Neříkala jsem, že nemůžu usnout, ale že nemůžu spát.“

„Stalo se něco?“ zeptala se starostlivě a přisedla si ke mně.

„Jde o-“ Řeknu ti jedno tajemství, ale přísahej, že ho nikomu neřekneš. „Víš co, kašli na to,“ hlesla jsem a za doprovodu jejího nespokojeného pohledu jsem zalezla do postele.

Slunce už se tlačilo na oblohu a pokoj najednou nebyl tak strašidelný jako v noci. Odvážila jsem se lehnout si a snad ještě dřív, než jsem si stihla položit hlavu na polštář, jsem usnula.

Nezdálo se mi nic. A když se mi nezdálo nic ani odpoledne, ale večer už jo, došlo mi, že pokud chci spát, potřebuju mít denní světlo.

Připadala jsem si jako malé dítě, které se bojí usínat bez rozsvícené lampičky, jenže dítě ke svým obavám nemělo opodstatněný důvod. Já jo.

 

„Bello, zaspala jsi,“ budila mě máma v pondělí ráno, pár minut po tom, co jsem usnula.

„Nezaspala,“ zabrblala jsem a otočila se na druhý bok. „Není mi dobře.“

„Jsi nemocná?“ zeptala se a aniž bych odpověděla, položila mi ruku na čelo.

„Ne, jenom mi prostě není dobře. Potřebuju zůstat doma.“ Nechala mě a odešla do práce.

Několikrát za dopoledne mi volala Angela, ale neodvážila jsem se jí to zvednout. Netušila jsem, jestli dokážu lhát zrovna jí. Toužila jsem to někomu říct, to ano, ale zaprvé by mě měli za blázna, a zadruhé jsem to Edwardovi slíbila.

Nakonec mi od ní přišla smska, že jí Edward řekl, že mi není dobře, a jestli se za mnou má stavit. Odepsala jsem jí až k večeru, že budu v pořádku a určitě se brzo objevím.

Vlastně jsem se musela brzo objevit. Edward stále čekal na mé rozhodnutí. A já vlastně taky. Něco jako tohle se nedalo uspěchat. A já už vlastně byla rozhodnutá od začátku, aniž bych si to uvědomovala.

Ve středu odpoledne jsem se pevně rozhodla a dřív, než bych si to rozmyslela, jsem se vydala ke škole.

Když jsem došla na parkoviště, bylo pár minut do konce poslední hodiny. Byla jsem hrozně nervózní a chvíli mi trvalo, než jsem našla jeho auto. Došla jsem až k němu a lehce přejela rukou po kapotě.

Vzpomínala jsem. Ale než jsem se dostala k tomu šťastnějšímu období, zazvonilo.

Prudce jsem vydechla a narovnala se.

Dveře školy se prudce rozletěly a plno lidí vyběhlo ze školy. Edward se táhl až mezi posledními.

Všiml si mě, sotva vyšel ze dveří. Jeho výraz prozrazoval, že ví, co odpovím, přesto šel se statečným úsměvem až ke mně.

„Ahoj,“ řekla jsem sotva slyšitelně.

„Ahoj,“ odpověděl stejně sklesle. Chvíli jsme na sebe hleděli, než jsem se s ním rozhodla definitivně rozloučit.

„Uvažovala jsem o tom,“ začala jsem, ale nevěděla, jak pokračovat. Vyřešil to za mě

„Chápu tě, Bello!“ zašeptal zlomeně. „Věř mi, až moc tě chápu.“

Spadla mi první slza.

„Kdyby šlo jenom o mě, klidně to risknu, ale máma… nemůžu ji vystavit nebezpečí,“ snažila jsem se omluvit a potoky slz mi bránily v zaostření na jeho výraz. Naštěstí. Byla jsem si jistá, že bych ho nemusela zvládnout.

„Chápu tě. Neomlouvej se. Být tebou, rozhodnu se stejně. Budu se ti vyhýbat, ale jedno mi slib,“ poprosil mě. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. „Dávej na sebe pozor.“ Přikývla jsem a ty slané mrchy nechtěly přestat téct. Setřel mi je a poté mě políbil na tvář.

„Sbohem,“ zašeptal a obešel auto, aby do něj nastoupil.

Poodstoupila jsem od něj a raději odvrátila zrak, abych zabránila nějakému horšímu výbuchu emocí. Ale tím se mi odkryl výhled na jeho sourozence. Všichni se na mě dívali smutně a zklamaně. Nejspíš doufali, že je přijmu takové, jací jsou. A já vlastně i chtěla, ale nemohla jsem riskovat, že by ublížili mámě.

A v podvědomí jsem se snad bála i o svůj život. Po tom, čím jsem si prošla, jsem si ho začala vážit.

Motor Volva potichu naskočil a Edward pomalu vyjel z místa a zastavil se přímo u nich. Ještě než nastoupili, rozloučili se se mnou. Rose mě pozorovala s lehce soucitným úsměvem a Alice mě naopak propalovala naštvaným pohledem. Nedokázala jsem přestat brečet.

Na to místo jsem zírala ještě dlouho, i když byli už dávno pryč.

„Bello?“ ozval se za mnou vyděšený hlas Angely. „Co se stalo?“ zeptala se, ale když jsem ji s pláčem objala, jenom mě tišila a už se na nic neptala. Odvezla mě domů.

Nejspíš.

Trochu vnímat jsem začala až ve svém pokoji a v náručí mámy.

Tehdy jsem ještě netušila, jak často mi ji bude poskytovat.

Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

18)  Jalle (15.12.2012 22:43)

Mám na krku jednu prezentáciu dva referáty a ročníkovu prácu a ja tu celý víkend čítam túto úžasnú poviedku to, že je z literatúry by mohla byť poľahčujúca okolnosť

Twilly

17)  Twilly (08.12.2011 23:00)

áááááááááách jo.... když ono to tak bolí, viď

16)  AMO (19.12.2010 23:01)

No to snad ta hvězda nemyslí vážně , ale jo myslí, protoýe je nechala odjet!!! Takže bude stěhování a ona se vrátí zpět a bude jen troska, proboha mušíš s tím něco udělat.
Dnes jsem se nabrečela už dost

Yasmini

15)  Yasmini (19.12.2010 19:31)

Sakra já čekala nějaká happy endík. No tak si ještě počkám co? Skvělá kapitola, jsem jedno slzavé údolí
Y.

Silvaren

14)  Silvaren (19.12.2010 17:55)

fňuk:( Možná, kdyby si nechala vysvětlit, jak je to s upíry vegetariány... Chjo, ta holka je vážně smolařka. Moc krásná kapitolka

13)  LLL (19.12.2010 15:10)

Ale ne..... Sakra..... A já si najivně myslela, že to bude v pohodě....

piskot94

12)  piskot94 (19.12.2010 14:39)

ach jo, já věděla, že to nebude tak lehký nevím, koho mi má být víc líto... jestli Edwarda nebo Belly... něco s tím udělej!!! a hodně rychle!!!

11)  Ashley (19.12.2010 14:04)

Tý brďo!! doufám, že si to bella ještě rozmyslí, já bych to v tvém podání viděla ještě na nějaké zamotání... hmm třeba taková záchrana belly před něčím...

semiska

10)  semiska (19.12.2010 12:34)

Rozhodne se pro něj časem, že jo? Prosííím, viď, že jo? ;) Nenecháš je se takhle trápit. Prosíííím:'-( Jinak kapitolka byla moc pěkná, líbila se mi.

9)  bb (19.12.2010 12:34)

nééééééé.... tohle ne...
ach jo, padl na mě smutek, prosím ať jsou spolu

lied

8)  lied (19.12.2010 11:19)

to je vůl kdyby jí o upírech řek celou pravdu a né jen jsem upír tak by uvažovala jinak

7)  Tru (19.12.2010 11:16)

Tak tohle teda, proč se ho nezeptala co rád k obědu? Strach? Vždyť s nim trávila takového času a nic se nestalo a teď bude vyšilovat...jsem na infarkt.

6)  Carliee (19.12.2010 11:06)

Ježiš, jak se teď mám dočkat pokračování? Po tomhle? To umřu...:)

5)  LostriS (19.12.2010 10:18)

a to se jí ani neřekne takouvou podstatnou maličkost, že má rád pumy?

4)  elie_darrem (19.12.2010 08:29)

nevím, rozpolopurné pocity, těším se na další

sakraprace

3)  sakraprace (19.12.2010 08:05)

Cože???? Nejdřív to na ni jen tak vybalí apak ani nebojuje ?!?!?!? Ježiši, potřebuju další díl

Nosska

2)  Nosska (19.12.2010 01:25)

Nééééé, proč se jí to ten paličák nesnažil alespoň vysvětlit???

Ajjinka

1)  Ajjinka (18.12.2010 23:31)

Takhle komplikovat si to dokážou snad jenom oni... Edward na ni měl rovnou vybalit, že baští zvířata a její mamku nesežere, chjo. Trouba!
Chudák Bella, musí to bejt těžký, ale zase ji to asi sblížilo s mámou... a má uklizeno. Jo, přesně tak, za vším hledejme pozitiva!
Ňuf tě, Ree

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still