Sekce

Galerie

/gallery/I kick your ass, life.jpg

Život není pohádka...

Najednou se mi nápad s proslovem nezdál až tak fajn. Proseděla jsem nad ním několik večerů. A měla jsem dvě věty. Drazí hosté, profesoři, studenti. Jsem ráda, že se nás v tento důležitý okamžik sešlo tolik. A skončila jsem. Ač jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem ze sebe dostat nic smysluplného. Máma přislíbila pomoc. Vymyslela ty první dvě věty.

„Nedokážu to. Musíš ho pronést ty,“ zabrblala jsem do telefonu, sotva ho Edward zvednul.

„Ale no tak, to zvládneš,“ povzbuzoval mě a zdálo se mi, že v sobě krotí smích.

„Ne! Nezvládnu. Tohle nedám. Nikdy jsem žádný proslov nepsala. A teď nedokážu napsat ani debilní oslovení. Ty jsi věděl, jak to dopadne, co? Proto jsi to hodil na mě,“ zlobila jsem se, ale nedokázala jsem se u toho nesmát.

„Samozřejmě. Nedokázal jsem odolat té zábavě, jak se nad tím budeš vztekat.“

„Jo, jo, typický ty,“ stěžovala jsem si. „Odpouštím ti alespoň částečně. Za to, že tady nejsi a nesměješ se mi do očí.“

„Tak hrozné to být nemůže.“ Protočila jsem oči. Vsaď se!

„Halooo, dívka v nesnázích, někdo na pomoc?“ pronesla jsem frustrovaně a padla na postel. Zasmál se a na chvíli se odmlčel.

„Za deset minut jsem tam,“ řekl nakonec.

„Díky Bohu,“ zatrylkovala jsem nadšeně.

„Ne, díky Volvu,“ zasmál se a rozloučil se.

Ten proslov jsme napsali za jediný večer. Byla jsem z toho na prášky, tak mi Edward slíbil, že mi to vynahradí.

 

V sobotu jsem seděla na místě spolujezdce v jeho oblíbeném autě a společně jsme čekali na Angelu a Bena.

Přiřítili se za pár minut a Angela se hrozně omlouvala, ale jako typická ženská nestíhala.

Měli jsme namířeno do Seattlu na pouť. Podle Edwarda ideální odreagování. Mračila jsem se, už když jsme vjeli do centra. Chodníky zaplnily davy lidí. Někteří už se vraceli, balónky v dětských rukách a na rukojetích kočárků. Malí kluci po ostatních stříleli plastovými pistolkami a některé mladé slečny, držíc se za ruku se svým přítelem, v rukách táhly plyšové hračky a papírové růže.

Hudba se linula celým městem a měla jsem pocit, že to dneska nežije ničím jiným. A když jsme dojeli až k epicentru dění, pochopila jsem důvod. Tak monstrózní pouť jsem ještě nezažila. Z auta jsem vylezla naprosto překvapená a fascinovaná.

„Ty vole,“ vydechla Angela a zírala stejně jako já.

„Jo,“ přitakala jsem a pořád jako ve snu šmatlala za ostatními. Uvědomila jsem si, že všechny poutě, které kdy spíše nebyly, než byly ve Forks, se tomuhle rovnat nemohly. Ani všechny dohromady.

 

„Děláš si ze mě srandu?“ zeptala jsem se se zvednutým obočím a stočila pohled na tu hrůzu vedle nás. „Na tohle nejdu!“

„No tak, nebuď srab!“ smál se mi. „Je to bezpečné.“ Pochybovačně jsem se dívala, jak se ta klec točí pořád dokola a pomalu i vzhůru nohama.

„Tohle?“ ukázala jsem prstem na tu věc.

„Vážně!“ Povzdechla jsem si.

„Jestli tě pobliju, nestěžuj si!“ Ten jeho rošťácký úsměv se nedal přehlédnout. Ach jo… A aby toho nebylo málo, nedovolil mi ani koupit lístek.

„Řekl jsem, že ti vynahradím ten proslov, takže dneska platím já,“ usmál se na mě, když jsem se s ním přetahovala o místo u okýnka. Teda­­… já se ho snažila odtlačit, ale nepohnul se ani o milimetr.

„Jestli umřu, budu tě chodit strašit!“ pohrozila jsem mu, když se mě snažil nacpat do klece.

„O tom se nežertuje,“ pokáral mě, ale na tváři mu pořád hrál úsměv. Jsem zvědavá, co bude dělat, že se mu na něm objeví ta cukrová vata, kterou jsem před pár minutami snědla.

 

„On tě na to vážně donutil jít?“ smála se mi Angela, když mě Edward držel kolem pasu, abych nespadla a já se snažila nahradit zelenou barvu v obličeji za tu původní.

„Ale žiješ!“ přisadil si Ben.

„Jo, a až mi bude líp, tak vás všechny zabiju!“ přísahala jsem jim, ale místo aby se mě báli, smáli se. Kamarádi, odfrkla jsem si!

Trvalo mi pár minut, než jsem se dokázala vrátit do normálního stavu. A rozhodně mi v tom nepomohl návrh jídla, které někdo z těch tří pronesl. Nakonec jsme zakotvili u střelnice.

„Zastřílíš si?“ zeptal se Edward s úsměvem.

„Měl by ses bát, abych to neotočila proti tobě!“ pohrozila jsem mu. Ale znal mě moc dobře.

„To bys neudělala, zatkli by tě.“

„Uhrála bych to na sebeobranu,“ vrátila jsem mu, ale nechala jsem si do ruky vložit zbraň. Učil mě, jak ji nabít a jak mířit. Dala jsem dvě střely z deseti.

„Plyšová stonožka, o té jsem vždycky snila!“ pronesla jsem zbožně, když mi postarší paní podala cenu. „Užij si ji! To máš za ten kolotoč,“ otočila jsem se k Edwardovi a vtiskla mu ji do ruky.

„Ah, děkuju!“ pronesl procítěně. Ale nechtěl zůstat pozadu a popadl pušku zase on.

Takže jsem zůstala pozadu zase já, když trefil všechny terče a vyhrál mi obrovského medvěda.

Domů jsme se vraceli až večer. Méďa jel v kufru. Narvali jsme ho tam tak tak.

Edward se celou cestu zdál nějak nervózní, ale když jsem se ho potichu zeptala, co se děje, usmál se na mě a zavrtěl hlavou.

Když jsme vysadili Angelu s Benem, odvezl mě domů a pomohl mi s věcmi. Měla jsem plnou náruč papírových růží, takže on musel vzít medvěda.

Máma už spala, takže jsme potichu prošli domem. Potichu jsem zacvakla dveře pokoje a skočila na postel.

„Páni, to byl náročný den,“ zasmála jsem se.

„Jo,“ přitakal, ale jeho tón byl jiný. Napjatý. Za tu dobu, co jsem ho znala, jsem už poznala, když mu něco bylo. A nejčastěji byl takový prvních pár měsíců, co jsme se znali. Takže prakticky tu dobu, kdy jsem měla problémy. Takže mě jeho chování překvapilo.

Posadila jsem se a sjela ho pohledem.

„Co se stalo?“ zamračila jsem se nespokojeně. Prohrábl si vlasy a nervózně se na mě otočil.

„Musím ti něco říct,“ otočil se na mě.

„Proboha, děsíš mě,“ zamračila jsem se a tentokrát jsem se vážně bála.

„Promiň, to jsem nechtěl,“ řekl smutně. „Ale musíš to vědět. Potřebuju, abys to věděla. Jenom mi musíš slíbit jednu věc.“ Bez zaváhání jsem přitakala. „Řeknu ti jedno tajemství, ale přísahej, že ho nikomu neřekneš. Nikomu! Angele, mámě, dokonce ani tomu plyšákovi,“ pohodil rukou k Méďovi. Chtěla jsem pronést něco ve smyslu Ten se to stejně dozví, když mi to teď řekneš. Uslyší to!, ale byla jsem si vědoma toho, že tohle je asi vážně závažné. „Neřekneš to nikomu, ať už tomu uvěříš, nebo ne, ano?“ ujišťoval se.

„Samozřejmě, Edwarde. Tak co se děje?“ zeptala jsem se netrpělivě.

Zhluboka se nadechl a konečně se zastavil. Podíval se mi zpříma do očí, ale potom ty svoje zavřel. A něco zamumlal.

„Cože?“ Nerozuměla jsem mu ani slovo.

„Jsem upír,“ řekl a ostražitě mě pozoroval. Chvíli jsem na něho nevěřícně zírala, ale potom jsem opět vyprskla smíchy.

„Cože?“ zeptala jsem se se smíchem. „Edwarde, tohle mi nedělej. Po dnešku mě z toho smíchu už bolí všechny břišní svaly. Málem jsi mě dostal.“

Jenže on se nesmál. Nezvedl pobaveně obočí, neusmíval se, nebyl rád, že se mu jeho vtip povedl, tvářil se vážně. Čím déle jsem se na něj dívala, tím více mi začaly koutky padat zase dolů.

„Proč se nesměješ, Edwarde? Jsi naštvaný, že jsem to tak rychle prokoukla?“ zeptala jsem se trpělivě. Občas byl takový. Tvrdohlavý jako malé dítě… „Edwarde?“ zeptala jsem se nejistě. Věděla jsem, že nic takového jako upíři neexistuje. Ale zároveň mě hryzalo vědomí, že se Edward nesměje. Byl to vtipálek. Ale vždycky, když jsem prokoukla jeho lež, začal se smát se mnou.

Teď mlčel.

Hodně dlouho mlčel.

„Ne,“ řekla jsem tónem, který mu přikazoval, ať mi urychleně řekne, že to všechno byl jen vtip.

Neřekl. Jen zavřel oči.

Zvedla jsem se do kleku a po posteli došla až k němu. Vzala jsem mu tvář do svých rukou a zadívala se mu do očí, které s mým dotykem otevřel.

„Tohle není vtipné, Edwarde! Řekni, že to není pravda, že sis dělal srandu,“ zašeptala jsem prosíc.

Semknul rty a jeho pohled se stal ještě smutnějším. Moje ruce ochably a spadly mi do klína.

„Nevěřím ti,“ snažila jsem se ho pořád přesvědčit. Znovu zavřel oči a pokýval hlavou. Hleděla jsem na něj, ale najednou jsem se dívala z okna ven. Nikde tady nebyl, nechápala jsem to.

„Vidíš, takhle se pohybujeme, tohle je naše přirozená rychlost,“ ozvalo se za mnou a já sebou vyděšeně škubla. „Jsem upír. A ačkoliv bych jím nejraději nebyl, nemám na vybranou.“

Nějak jsem nemohla uvěřit tomu, co mi tady právě řekl.

Zapletla jsem si ruku do vlasů a přesunula se na druhý kraj postele. Opřela jsem se o její čelo a hlavu o ledovou stěnu.

Najednou se zase objevil u mě. Pomalu mi vzal ruku a přiložil si ji na krk.

„Umíš nahmatat tep?“ zeptal se potichu. Zmateně jsem přikývla. „Tak to zkus. Nic neucítíš.“ Roztřeseně jsem mu sáhla na místo, kde je krční tepna, ale prsty mi zůstaly v klidu. Žádná krev pod nimi nepulzovala.

„Tak co?“

„Asi ho neumím nahmatat, ale-“

„Bello!“

„Nemůžeš být to, co říkáš,“ zašeptala jsem neschopna tomu stále uvěřit. „O upírech něco vím. Mají špičáky, bojí se kříže a svěcené vody, nesmí na slunce a dřevěný kolík-“ Přerušil mě.

„Všechno jsou to mýty, Bell,“ řekl ztrápeně.

„Všechno?“ zeptala jsem se s nadějí. Pochopil.

„Skoro,“ zašeptal a sklonil hlavu.

Fňukla jsem.

Seděli jsme naproti sobě mlčky. Měla jsem zavřené oči a snažila se všechno vstřebat.

Edward se ani nepohnul, nemluvil, nesnažil se mě zabít, vlastně ani nevím, jestli tady ještě byl.

„A tvoje rodina… ví to?“ zeptala jsem se. Podíval se na mě tak zvláštně. Nemusel nic říkat, pochopila jsem.

„Oni… taky?“  Přikývl.

„Bell, nikdy bych ti neublížil.“

„Já vím. Teda nevím… Promiň, já… jsem zmatená,“ zašeptala jsem a zakroutila hlavou. „Nemohl… Nemohl bys jít? Já… potřebuju chvíli… chvíli klid. Musím… musím si to uspořádat.“ Přikývl a vstal. Ještě jednou se na mě ztrápeně podíval a pronesl:

„Jestli se se mnou potom nebudeš chtít stýkat, pochopím to,“ zašeptal, vzal si z medvěda bundu a odešel.

A já jenom zírala na zavřené dveře a nebyla schopna normálně uvažovat.

Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Twilly

18)  Twilly (08.12.2011 22:54)

takže... a upír je na světě, Ree, ty stará vraždo!!!

17)  Tru (19.12.2010 11:08)

Po tom všem, čím si holka prošla, je její kámoš upír, rovnou na ni mohl vybalit i to, že ji miluje, aby to měla naráz:) Krásná kapča:)

Yasmini

16)  Yasmini (17.12.2010 16:48)

Teda kouzelné. Ree tys jí to prostě naservírovala jako jednu obrovskou porci. Žádný recept po kapkách pěkně na jednou.

Y.

15)  elie-darrem (17.12.2010 10:05)

hmmm, řekl ji to..:-))))

piskot94

14)  piskot94 (16.12.2010 20:34)

milica

13)  milica (16.12.2010 20:22)

Juj chudák Bella, takovej šok. Snad se sním bude bavit dál

12)  bb (16.12.2010 20:03)

tak nejdřív pohodička a na konci takový šoky, doufám, že se s tím Bella vyrovná, skvělá kapitolka

anamor

11)  anamor (16.12.2010 17:19)

Jo, díky Volvu se stalo hodně věcí :D :D souhlasím v tomhle s Edou. No ne jen Bell bylo špatně po té atrakci, cítila jsem s ní Měla mu ty boty pozvracet:D A toho velkého médu chci taky, vždy jsem o něm snila.
Tedy jsem zvědavá co bude v další kapitole a jak bude Bella dál reagovat.

Kejt

10)  Kejt (16.12.2010 16:57)

nádherné doufám že se stím bel vyrovná :D

9)  Carliee (16.12.2010 15:02)

Páni... naprosto úžasnej díleček wow... jsem napjatá jako struna, snad bude pokráčko brzo... :) :) :)

semiska

8)  semiska (16.12.2010 11:34)

Skvělé a moc. Tak a dramatická chvilka nastala. Vezme to? Nevezme to? Moc se na to těším. Snad to vezme v pohodě a budou moci být spolu ;) Jinak se ti to moc povedlo.

Nosska

7)  Nosska (16.12.2010 08:56)

Já myslím, že to vezme celkem v klidu
Bezva díl

sakraprace

6)  sakraprace (16.12.2010 08:24)

On to na ni jen tak vybalil???? No tak teď jsem napnutá jaj sáňky v létě, potřebuji další díl

5)  evelyn (16.12.2010 08:23)

„A tvoje rodina… ví to?“
Renčo, perfektní. Líbí se mi, že nereagovala stylem - jů, vážně? To mi nevadí.

Hanina

4)  Hanina (15.12.2010 23:06)

není,život tě potopí,kdy se mu zachce

3)  Ashley (15.12.2010 22:47)

krásná kapitolka, možná jsem čekala to oznámení v drastičtějším podání, takhle to ale bylo mnohem lepší. Být tam já, asi začnu ječet jako pominutá, přetáhnu ho pánvičkou (nebo něčím po ruce) a zdrham! Edward ne Edward:D
těším se na pokračování!!!

2)  Scherry (15.12.2010 22:43)

Konečně to ví, jsem zvědavá, jak s tím naloží

Ajjinka

1)  Ajjinka (15.12.2010 22:35)

Vrahu!
Nejdřív začneš hezky pěkně:
„Díky Bohu,“ zatrylkovala jsem nadšeně.
„Ne, díky Volvu,“ zasmál se a rozloučil se.
A pak najednou PUF a je to Takhle to na ni vybalit, že se nestydí! To jsem zvědavá, jak se s tim Bella popere... zasloužila by si šťastnej konec, hm?
Jo a pouť, ta byla skvělá "Jestli tě pobliju, nestěžuj si!"

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek