Sekce

Galerie

/gallery/Chyťte Víru.jpg

Chudák Connor, dostal jenom jeden hlas. A ještě k tomu můj. Ale jak se rozhodne Faith? :)

Bella:

Snažila jsem se psychicky připravit na to, že odjede. Ale pořád jsem si to nedokázala připustit. Takže když se najednou začali balit, dostalo mě to. Snažila jsem se zadržet slzy. Hrozně jsem se snažila. Ale nešlo to. Ztrácela jsem ji. Věděla jsem, že svou dceru ztrácím. Tušila jsem to, už když nám přestala pravidelně volat. Ale teprve když Connorovi oznamovala, že se vrací domů, dolehlo to na mě.

„Bere to tam jako domov,“ hlesla jsem potom v autě.

„Cože?“ otočil se na mě zmateně Edward.

„Evropu bere jako svůj domov. Už to není tady. Je to u Eleazara a Carmen.“

„Bello,“ řekl konejšivě. „Takhle to vůbec není. Domov má pořád tady. Jenom tam teď bydlí. Proto to tak nazývá.“

„Bojím se, že tam zůstane,“ hlesla jsem. Strnul a otočil se zpátky na cestu. Vyděšeně jsem se na něj podívala a narovnala jsem se. „Edwarde?“ zeptala jsem se s knedlíkem v krku. „Chce tam zůstat?“

Povzdechl si, ale nezvládl se na mě podívat.

„Uvažovala o tom. Pořád ji trápí ta věc s Drewem. Krom toho tam teď má Connora. A po té hádce s Drewem ji to ještě více utvrdilo v tom, že by tam měla klid. I když by se jí stýskalo.“

„Proboha,“ hlesla jsem a tentokrát jsem se ty slzy ani nesnažila skrývat.

„Chtěli jsme pro ni normální život,“ přesvědčoval mě.

„Já vím,“ hlesla jsem a popotáhla. „Jenom jsem ho nechtěla tak daleko.“ Nevěřila jsem tomu. Nebo jsem to spíše nechtěla. Potřebovala jsem ji u sebe. Tady. byla jsem sobecká, ale potřebovala jsem to.

Sotva se za námi zavřely dveře domu, ani jsem se nezastavovala v obýváku a rovnou jsem vydupala schody.

„Drew!“ křikla jsem, ale neozval se. Vletěla jsem k němu bez zaklepání.

Ležel na posteli a díval se do stropu.

„Co je?“ zeptal se líně.

„Co je?“ opakovala jsem nevěřícně. „Co to s Faith bylo? Neříkal jsi, že ji necháš být?“

„Říkal jsem, že ji nechám odejít. Neříkal jsem, že ji nechám chodit s takovým hňupem.“

„Co ti na něm vadí? Je chytrý, milý, hodný. Chová se k Faith úžasně. A ona je konečně šťastná. Chováš se jak postřelený puberťák. Vzpamatuj se a konečně dospěj. Jestli ji miluješ, řekni jí to. Jestli ne, tak ji nech, ať je s ním šťastná,“ křikla jsem po něm a odešla jsem do pokoje. Lehla jsem si na postel a stejně jako on předtím jsem zírala do stropu. Za chvíli se otevřely dveře a postel vedle mě se zhoupla.

„Bylo to nutné?“ zeptala se Rose.

„Musí se rozhodnout. Faith na něj nebude pořád čekat.“

„Já vím, ale bylo nutné mu to říct takhle? Je to mužskej, ty musíš nakopnout, ale šetrně, Bello!“

„Vím, že jsem to přehnala,“ hlesla jsem, „ale Faith se chce odstěhovat.“

„Kam?“ Povzdechla jsem si a otočila k ní hlavu.

„Chce zůstat v Evropě. Už se tady necítí jako doma. Nedivím se jí. Má tam Connora, má tam kamarády. A může žít normální život. Ale-“ Nedokázala jsem to dokončil. Hlas se mi hrozně chvěl a z očí mi padaly slzy. Rose mě objala a nechala mě, ať jí smočím tričko.

 

Faith:

Vánoce. Konečně zase byly vánoční svátky. Vždycky jsem se na ně těšila. Letos ne. Znamenalo to jet domů. Kde sice bude máma s tátou a ostatní, ale bude tam i Drew. A v tuhle chvíli jsem na něj byla pořád naštvaná.

Máma s tátou na mě tradičně čekali na letišti. Měla jsem vážně obrovskou radost, že je vidím. A táta měl obrovskou radost, že může táhnout můj obrovský kufr s obrovskými dárky. Měla jsem je pro všechny. Úplně. Byla jsem naštvaná, ale měla jsem dárek.

Byla jsem naštvaná, ale pořád jsem ho milovala. A nesnášela jsem se za to. Moc dobře jsem věděla, že si to táta v mé hlavě všechno čte, ale bylo mi to jedno. Věděli to, nebylo co tajit.

„Co je nového?“ snažila jsem se zabavit svou mysl jinak.

 

Když jsme vjížděli na palouk před domem, rozhodně už jsem nebyla tak nervózní. Teď jsem se těšila. Na všechny.

„Faith,“ křikla babička a ihned mě běžela obejmout. „Ráda tě zase vidím,“ řekla s úsměvem.“

„Já tebe taky,“ přitakala jsem. A sotva mě pustila, byla jsem ve vzduchu a strejda Emmett se na mě zespodu zubil.

„Ahoj, uprchlice!“ výskl nahlas a vysadil si mě za krk. Vůbec mu nevadilo, že mu botami od sněhu špiním tričko. A mně taky ne. Užívala jsem si to, že jsem zase doma.

I když jsem občas doma říkala Evropě, nikdy jsem to nemyslela vážně. Nikdy jsem se tam necítila doma.

„Emmette, no tak! Pusť ji na zem,“ prosila ho Alice.

„Tak si ji sundej,“ zasmál se. „Oh, promiň, ty na ni nedosáhneš!“ zasmál se. Teta se na něj přísně zamračila a dala si ruce v bok. Strejda mě chytil za ruce a rychle se rozeběhl.

Proboha, ještěže jsem nejedla.

Nebo možná bohužel!

Z té rychlosti mi začínalo být špatně. Cítila jsem ledový pot na zádech a byla vděčná tátovi, že strejdu zastavil a sundal mě.

„Promiň,“ omluvil se strejda s úsměvem.

„To je dobrý,“ ujistila jsem ho a snažila se zhluboka dýchat. A sotva jsem se narovnala a usmála se, už u mě byli ostatní.

Se všemi jsem se přivítala a konečně se dostala do tepla domu. Zarazilo mě, že vypadá stejně jako vždycky. Jindy už byl ověšený světýlky, než začal advent.

„Vy jste zapomněli, že jsou Vánoce?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Chtěli jsme počkat na tebe,“ řekla máma s úsměvem.

„Tak fajn,“ řekla jsem nadšeně. „Převleču se a dáme se do toho.“ Popadla jsem kufr a snažila se s ním vyjít do schodů. Byl fakt těžký. Už jsem se chtěla zeptat, jestli mě nechají se s ním trápit, když se nade mnou ozval hlas Drewa.

„Chceš pomoct?“ Zvedla jsem k němu zamračený pohled. Opíral se o stěnu, ruce založené na prsou a usmíval se.

„Ne, díky,“ odsekla jsem. Povzdechl si, sešel těch pár schodů a i přes mé protesty mi kufr vytrhl z ruky.

Ach jo, dík za zkažení Vánoc.

Pomalu jsem se za ním šourala a neochotně jsem vešla do pokoje, kde stále čekal.

„Rád tě vidím,“ řekl a usmál se.

„Hm,“ broukla jsem.

„Chci si promluvit, F,“ povzdechl si.

„Možná později,“ rezignovala jsem a vyhodila ho z pokoje. Rychle jsem na sebe hodila jiné oblečení a seběhla jsem do obýváku.

Kluci už vytahali plno krabic a odněkud se v rohu pokoje objevil obrovský vánoční strom. Od mámy jsem si vzala nabízený hrnek horkého punče a dala se do zdobení stromku.

Přepadla mě naprostá vánoční nálada, takže když se k nám připojil Drew, bylo mi to úplně jedno.

Nebo za to mohlo množství vypitého punče. Bylo mi to jedno.

Užívala jsem si tu pohodu, kdy jsme zdobili stromek a táta hrál na klavír. Připadala jsem si, jako bych byla znovu dítě. Jen to množství vypitého alkoholu tomu neodpovídalo.

Šla jsem spát naprosto unavená a lehce oviněná. A bylo mi dobře.

Jenže mě uprostřed noci vzbudilo sucho v krku. Snažila jsem se ho zaspat, ale nešlo to. Když jsem vstávala z postele, byla jsem pěkně naštvaná.

Překvapilo mě, že byla všude tma. Většinou alespoň někdo seděl před televizí. Nebo alespoň bylo slyšet, že jsou v pokoji.

„Mami? Tati?“ zkusila jsem, ale nikdo neodpověděl. Pro sebe jsem pokrčila rameny a natočila jsem si vodu. Přešla jsem až ke skleněné stěně a sedla jsem si na stůl.

Upíjela jsem vody a unaveně mžourala na zahradu osvětlenou vánočními světýlky.

„Jsou na lovu,“ ozvalo se za mnou a tím šokem jsem málem upustila sklenici. Místo toho jsem přivřela víčka a modlila se, ať se mi to jenom zdá.

Byli jsme zticha. Pomalu jsem si začala myslet, že odešel, ale pořád tam stál.

„Promiň,“ řekl nakonec. Překvapeně jsem se na něj otočila a zvedla jsem obočí.

„Cože?“

„Neměl jsem být na něho tak hnusný.“

„Ale byl jsi,“ připomněla jsem mu.

„Promiň.“ Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou.

„Mně se omlouvat nemusíš. To spíš jemu. Já ti to stejně neodpustím,“ upozornila jsem ho a opřela se o stůl. Přes okno jsem krásně viděla na tu zasněženou plochu venku. A uklidňovalo mě to.

„Co mám udělat, abys mi odpustila?“ zeptal se a postavil se přede mě.

„Zkus mi alespoň vysvětlit, proč jsi to udělal,“ řekla jsem nakonec rezignovaně a sklopila jsem hlavu.

„Něco jednoduššího nemáš?“ uchechtl se. Neodpovídala jsem. Opřel se vedle mě a zíral ven. „Prostě se mi nezdál jako kluk pro tebe.“

„A koho by sis pro mě tak představoval?“ zeptala jsem se jízlivě.

„Sebe?“ uchechtl se. Zase to dělal. Zase mi to vyčítal.

„Tohle nemusím poslouchat,“ řekla jsem naštvaně a chtěla odejít. Postavil se přede mě a zadržel mě.

„Ne, musíš. Chci, abys to věděla.“ Odvrátila jsem od něj pohled, ale stála jsem. „Když jsem viděl, jak se na něho usmíváš, jak se ho dotýkáš, jak se dotýká on tebe, najednou mi začalo docházet, že bych chtěl být na jeho místě. Že bych to chtěl být já, komu se při sledování televize stulíš do náruče, kdo tě při tom může objímat a líbat do vlasů,“ řekl odevzdaně. Zvedla jsem k němu překvapený pohled a mírně jsem pootevřela pusu. „Vadilo mi vidět vás spolu. A teprve až mě máme seřvala, že ti to mám říct, nebo tě nechat jít, došlo mi, co chci.“ Paží si mě za záda přitáhl blíž k sobě a druhou rukou mě pohladil po obličeji.

Nedělej to, prosím. Nedělej to! Snažila jsem se to říct nahlas, ale nedokázala jsem to. Přibližoval se hrozně pomalu a já se nemohla rozhodnout, jestli to chci udělat, nebo ne. Stála jsem jako socha, dokud mi rty nezmizely v těch jeho. Bylo to tak stejné a naprosto jiné než ten předchozí polibek. Cítila jsem mravenčení ve všech konečcích těla. Cítila jsem neuvěřitelné teplo na místech, kde se mě dotýkal. A cítila jsem nehorázný zmatek.

„Tohle jsem měl udělat už dřív,“ řekl spokojeně a pořád si mě držel u sebe. A já se zmohla jenom na jedno.

„To nemůžu.“

Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Alda

11)  Alda (16.03.2011 21:44)

Teď se klaním !!!

Janeba

10)  Janeba (13.03.2011 15:57)

Ree, ještě že tohle já mám za sebou, ale s dětima mě to teprve čeká!
Děkuji!!

Fanny

9)  Fanny (12.03.2011 23:18)

tak jestli je nejenom naštvaná, ale i nerozhodnutá, tak je to ještě na dost dlouho. Nejspíš.?

morningstar

8)  morningstar (12.03.2011 22:19)

kdyby hloupost mohla fackovat ... :p ... nejdřív jeden, pak druhej ... tak to bude ještě na dlouho teď vážně, jsem ráda, že mu neskočila hned kolem krku, hihi, nechci být škodolibá, ale zaslouží si trochu vycukat, chlapec jeden
moc pěkný dílek, stráááááááště moc se těším na další
jsem ráda, že to Drewovi konečně došlo alespoň je to na dobré cestě B)

bb119

7)  bb119 (12.03.2011 21:16)

konečně se rozhoupal, no že mu to ale trvalo, hmmm a teď zase nemůže Faith... jak tohle dopadne? ráda bych je viděla spolu

6)  hellokitty (12.03.2011 19:17)

Domik

5)  Domik (12.03.2011 18:47)

Když se necuká jeden, tak se cuká druhej, ale naprosto jí chápu. těším se na další!

4)  LŮCA (12.03.2011 18:12)

no,tak to jsem zvědavá jak tohle dopadne pěkná kapitola

Hanik

3)  Hanik (12.03.2011 16:57)

aa konečněě ...doufám že Drew a Faith budou spolu , ale zase co Connor že ? ...jááj se teším na další díl

2)  mary (12.03.2011 16:35)

konečně se Drew rozhoupal , ale co ona? Ještě chodí s Connorem ?

eMuska

1)  eMuska (12.03.2011 16:18)

Sklopil pohled.
"Je už pozdě, viď?"
Ach nervy! Toto sa robí? Tak on za ňlu dôjde, povie jej krásne vyznanie a ona... Ojš!
"Promiň, ale já vážně nem/ú/žu..."
"Já tě ale miluji, Faith!"
Ejš, tuším už magorím....
"Já tebe taky, jenom..."
"Jenom je tady ještě on, že?"
Pozri, ako si ma zmagorila!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse