Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/canto%20de%20mi%20dstino.JPG

Osmá kapitolka je na světě, zrodil se mi v hlavě plán, že bych této povídce dala Sad Ending, ale rozhodnutí je čistě na Vás, čím méně mě bude bavit psát, tím rychleji se konec bude blížit. V této kapitola se dozvíme, jak je to s city Belly a Edwarda.

Hezké napínavé čtení a prosím o5 o komentáře.

Kiana ♥

 


8. Kapitola

Ty mě zabíjíš a stejně vždy podlehnu


Když jsem dohrála všimla jsem si, že v obýváků sedí a pozoruje mě celá rodina. Potutelně se usmívali jako sluníčka. Konečně jsem si připadala neskonale šťastná. Doufám, že mi to vydrží ještě dlouho. Další zklamání a to vím jistě, bych totiž  nepřežila.

„To bylo krásné, Bells, ale teď si běž umýt ruce a je večeře,“ řekla Esme.

„Ovšem,“ řekla jsem a zvedla jsem se od piana. Jeden pohled, který se do mě opíral ze schodů byl až nenávistný. Byl od Edwarda. To mě nenávidí, že umím taky hrát na piano, nebo co? Řekla jsem si, že ho budu ignorovat, ale nešlo to. Ty jeho nádherné karamelové oči! To nejde se do nich nepotápět a nepotopit se, či dokonce neutopit.

„Bell! Na co to k sakru myslíš!“ okřikla jsem se. Bohužel pro mě jsem to řekla nahlas a tak se všichni začali smát. Ještě že mi nikdo nedokáže číst myšlenky. Rychle jsem vyběhla po schodech nahoru do koupelny a umyla jsem si ruce. Musela jsem se sama sobě smát. Znám ho jeden nebo dva dny a jsem do něj zabouchnutá jako malá holka.

Když jsem se konečně uklidnila, tak jsem sešla dolů, kde to přenádherně vonělo. Prošla jsem kuchyní a na stole jsem zahlédla knihu Receptů od nějakého Jiřího Babici. Kdo ví, co to je zač. Neřešila jsem to a šla jsem dále do jídelny. Všichni seděli u stolu až na toho, kterého jsem chtěla vidět. Zamračila jsem se.

„Copak, Bells? Jsi vegetariánka, že se nad tou sekanou tak mračíš?“ zeptala se mě starostlivě Esme. Ani jsem to nepostřehla, ale už jsem seděla u stolu a mračila jsem se na talíř pode mnou.

„Ne, ne, Esme. To je dobrý. Dobrou chuť,“ řekla jsem.

„Dobrou chuť,“ pronesli všichni sborově. Ta sekaná vypadala opravdu skvěle, škoda jen, že jsem na ni neměla ani pomyšlení. Vrtalo mi hlavou, jak je možné, když znám Edwarda teprve jeden nebo dva dny a už ho miluju a on mě… nenávidí? Asi. Vypadá to tak. Vůbec jsem nevěděla, co dělám a tak jsem zvedla hlavu a chtěla jsem se omluvit, že už nebudu jíst. Když jsem si všimla, že se všichni dívají na mě a svými pohledy mě prozkoumávají celou - od hlavy až k patě. Až teď jsem si uvědomila, že se nemám z čeho omlouvat, jelikož jsem na talíři nic neměla a hodiny ukazovaly, že večeře začala před pěti minutami.

„Esme, tak dobré jídlo jsem nejedla už strašně dlouho,“ zkusila jsem to zamluvit, ale nepovedlo se.

„Co se děje, Bells?“ zeptala se mě.

„Musím se vám přiznat. Vždy, když jsem nervózní, tak se přecpávám,“ vymyslela jsem si tu největší blbost na světě, nebo že by to byla pravda? Kdoví?

„Aha. Chceš ještě?“

„Blázníte? To budu vypadat jako kulička a navíc když se přecpu, uteče mi múza a já jsem zrovna nad něčím přemýšlela,“ řekla jsem honem, než mi Es stačila nandat další porci.

„A tak nad čím jsi tedy přemýšlela?“ otázal se mě Jasper.

„Bude vám vadit, kdybych v noci hrála na piano a pořád si při tom brblala?“ zeptala jsem se na rovinu.

„Ty nespíš?“ zeptal se mě vyjeveně Carlisle.

„Spát? A já? To nejde dohromady. Stačí mi tak čtyři, pět hodin a stejně pořádně nespím. Mám zavřené oči a přemýšlím, ale vnímám. Osobně tomu říkám US - Úsporný režim,“ řekla jsem.

„Děkuji za večeři, kdybyste mě omluvili,“ usmála jsem se na ně.

„Ovšem. Bells?“

„Ano?“

„Nebude vadit, když budeš hrát a mohla bys tohle zanést Edwardovi?“ zeptala se mě Esme a podávala mi talíř s porcí jídla.

„Ale ovšem,“ řekla a vzala jsem si od ní talíř a odpochodovala jsem nahoru do druhého patra. Stejně nechápu proč zrovínka já musím bydlet nahoře sama.

Zaklepala jsem na dveře.

„Říkal jsem ti, mami, že se o tom nebudu s tebou ani s nikým bavit. Ta holka-“ skočila jsem mu do řeči.

„Ta holka stojí za dveřmi tvého pokoje a přemýšlí, proč ji nenávidíš!“ zařvala jsem na něj přes zavřené dveře a se slzami v očích jsem položila talíř na zem a odešla do svého pokoje, ale uvědomila jsem si, že tam není piano. Musím o nějaké Carlislea požádat.

Kašlala jsem na to a šla jsem se osprchovat. Když jsem vylezla. Šla jsem se podívat do šatny, co mi to tam ta Alice nachystala. V prádelníku bylo mnoho sexy úborů, ale to mi nevadilo. Měla jsem ráda kraťásky i minisukénky. Nakonec vyhrálo pyžamko v krásně tmavé modré barvě ze saténu, které se skládalo ze dvou dílů. Kraťásků a trička na špagetová ramínka. Rozhodla jsem se tedy jít si zahrát a tak, aby mi nebyla zima, jsem našla ve skříni ještě modrou úpletovou šálu přes ramena.

Vzala jsem si ještě svůj notes a šla jsem dolů ke klavíru, kde jsem začala něco skládat. Neušly mi zvědavé pohledy všech ostatních. Chvíli jen tak všichni seděli v obýváku a poslouchali, co hraji a potom začali nad něčím debatovat. Asi po hodině, kdy jsem už měla melodii a začala jsem do textu ladit slova se všichni rozešli do svých pokojů a já dále skládala.


Pohled Edwarda:

Někdo zaklepal na dveře. Určitě to zas bude Esme, aby mě přesvědčovala, že ta holka nic neudělala a že se k ní mám chovat hezky.

„Říkal jsem ti, mami, že se o tom nebudu s tebou ani s nikým bavit. Ta holka-“

„Ta holka stojí za dveřmi tvého pokoje a přemýšlí, proč ji nenávidíš!“ skočila mi ta Isabella do řeči.

Přemýšlel jsem, jak bych se jí omluvil, ale za co? Nemám se jí za co omlouvat. Jen proto, že má hlas, jako kdyby zpívalo sto slavíků sto rozličných melodiích. Je hezká a umí ze všeho nonšalantně vycouvat, to neznamená, že se jí mám za něco omlouvat.

Slyšel jsem, jak schází dolů a za chvíli se rozezněl klavír. Všechny ty otravné myšlenky mi lezly pořádně na nervy.

Jasper -> „Chudák holka, tolik si toho musela protrpět a všechnu svou bolest dává do těch písní. Je tak roztomilá, když nad něčím přemýšlí a na čele se jí vytvoří ta maličkatá vráska. Jako malé miminko.“

„Jasper je nechutný,“ pomyslel jsem si.

Alice -> „Má tak nádhernou budoucnost do té doby než. To by snad neudělal. To je hrůza.“

Viděl jsem celou její vizi. Z Isabbelly byla jedna z nejpopulárnějších zpěvaček na světě. Jenomže něco tam bylo špatně. Ona se musela vzdát své největší lásky, proto aby mohla být zpěvačkou. Svírala rámeček s jeho fotkou v ruce, ale ten obrázek jsem neviděl.“

Esme -> „Proč to jenom dělá? Proč je na ni tak krutý? Ztratila všechny své blízké a má rány na duši. Chudáček.“

Carlisle -> „Je to velmi zajímavá dívka. Tolik citu, který do toho dává, s tím by se dalo někam dosáhnout.“

Rosalie -> „Už se těším na noc. Snad se Emmettovi bude líbit ta moje noční košilka.“

Emmett -> „Těším se na ty naše hračky. Snad jsem jich nakoupil dost. Ta gumová kačenka nebude k zahození. Doufám.“

To jsou velmi povzbudivé myšlenky.

Najednou u mě v pokoji byli všichni.

„Edwarde, ihned se jí omluvíš!“ začala Alice hezky zprudka.

„To nevidíš, jak jí ubližuješ?“ ptala se mě Esme.

„Podívej se, co děláš!“ tentokrát zas Jasper.

„Edwarde Antony Masene Cullene, zklamal jsi mě!“ Carlisle.

„Stop please! Dobře, dobře, už se jí půjdu omluvit. Ok?“ zeptal jsem se jich.

„Ihned,“ odpověděla Rosalie. A tak jsem šel pomalu dolů po schodech a poslouchal jsem, co to hrála. Byla to nádherná píseň.


Pohled Bells:

Hudba

Ani jsem si to pořádně neuvědomovala, ale skládala jsem píseň tak odlišnou od mých ostatních písní. Nevím v čem byla jiná, ale byla to jsem cítila.

„Ehm, snad neruším,“ na schodech stál Edward, a když zpozoroval, že se na něj dívám, tak se plaše usmál.

„Nerušíš,“ odpověděla jsem mu zostra.

„Krásná píseň. Zahraješ a zazpíváš mi ji?“ zeptal se jako blbeček.

„A to jako proč?“ teď jsem si připadla já jako ta největší blběnka na světě.

„No zaprvé, bych se ti chtěl omluvit a potom bych si to chtěl poslechnout.“

„Jsi divný. V jednu chvíli mě nenávidíš a teď se mi omlouváš a chceš, abych ti hrála,“ řekla jsem mu na rovinu.

„Jo asi jsem divný. Zahraješ mi to tedy?“ zeptal se mě.

„Ale ovšem.“ Přitakala jsem nakonec a začala jsem hrát mou právě dokončenou píseň jménem Stín.

Když jsem  dohrála otočila jsem se na něj. Měl zavřené oči a poslouchal. Najednou zpozoroval, že je něco jinak a otevřel oči.

„Krásné. Nemáš tam nějaký duet? Že bychom si mohli zahrát spolu, jsem si říkal, jen tak, kdybys chtěla,“ zalistovala jsem v notesu a přece jenom jsem tam jeden ten duet vydolovala.

„Máš kliku, jeden duet tady přeci jenom mám,“ usmála jsem se na něj a on si šel sednout vedle mě na klavírní stoličku.

„Nejdříve ti předehraji melodii, ano?“ zeptala jsem se a on jen přikývnul. Zahrála jsem mu začátek a potom si nachystal ruce na klaviaturu.

„Víš, že toto je moje piano a nikdo na něj nesměl bez dovolení hrát?“ zeptal se, ještě než jsme začali s hraním.

„A víš, že je mi to fuk?“ zeptala jsem se. Jen se na mě usmál a začali jsme hrát.

Hudba

Když jsme dozpívali a dohráli. Podívali jsme se sobě do očí. Ten pohled do jeho nádherných karamelových očí... za ten pohled by nestačilo zlato světa, jen aby jeden jediný člověk do nich mohl pohlédnout a tím těm jeho očím totálně propadnout a podlehnout. V jeho očích jsem kupodivu neviděla ani nenávist ani zlost, ale něhu, vášeň, dokonce možná… možná i lásku. Kdoví. Vzdálenost mezi námi se začala zkracovat, a i když jsem věděla, že bych neměla. Podlehla jsem tomu a ani můj zdravý rozum mě nezastavil.

Políbil mě. Nejdříve jen tak letmo, ale potom náruživěji a toužebněji. Byl to nádherný polibek. Dlouhý a hluboký. Cítila jsem, že pokud jeden z nás ihned nepřestane, tak už nepřestaneme nikdy.

Jelikož já jsem slabá, musel by to udělat on. To se mu ovšem nechtělo. Zvedl mě do náruče a bez přestání mě zahrnoval tisíci polibky…

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Liri2

3)  Liri2 (24.07.2010 18:55)

jééé

2)  hellokitty (07.07.2010 18:02)

gucci

1)  gucci (06.07.2010 22:26)

...prosím hlavně nedávej sad end...... .....v Edovi se moc nevynm..pěkné

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek