Sekce

Galerie

/gallery/být dobrou upírkou.png

Oheň a zem

Další nakouknutí do Anniny minulosti. A co přinese trénink přesunutý ven?

K šestým narozeninám mi teta Lena z Francie poslala dárek. Nečekala jsem ho, o to víc mě potěšil. Seděla jsem na zemi ve svém pokojíčku a trhala papír z balíku. Nešlo o nic velkého, tvarem i velikostí připomínal krabici od bot.

Těšila jsem, co mi teta poslala. Ona vždycky uměla vybrat ty nejhezčí dárky, ale před šesti měsíci se odstěhovala do Paříže a od té doby jsme s ní přestali komunikovat, protože matka odmítala mít cokoliv s Pařížankou. Nazývala Paříž jedním velkým bordelem. Tenkrát jsem si myslela, že bordel je jen dysfemismem k nepořádku a nechápala jsem, proč maminka tvrdí, že je v Paříži nepořádek, když na pohlednicích vypadá uklizeně, barevně a nádherně. Milovala jsem obrázky Paříže, ale musela jsem si je schovávat, aby je rodiče nenašli, protože by mi je vyhodili.

Napadlo mě, že mi teta poslala právě fotografie, ale pletla jsem se. Po strhnutí balícího papíru a otevření krabice jsem spatřila nádhernou rudou látku. Přejela jsem po ní svou drobnou ručkou a potěšeně vzdychla. Samet. Možná dokonce hedvábí. V každém případě nešlo o obyčejnou bavlnu, z níž byla většina mého tehdejšího šatníku. Nikdy před tím jsem jemnější a krásnější látku v rukou nedržela.

Chvíli jsem rudý kus oblečení jen hladila než jsem ho vytáhla z krabice a zjistila, že jde o šaty. Okamžitě jsem ze sebe stáhla oblečení a opatrně se do nich navlékla. Zapnout zadní zip mi trochu trvalo, ale nakonec se mi ho povedlo dotáhnout až nahoru a šatům nic neudělat.

Zaběhla jsem do koupelny a postavila se na stoličku, abych se mohla prohlédnout v jediném zrcadle, které jsme doma měli.

Šaty mi sahaly až po kotníky. Díky širokému výstřihu do U  jsem měla z části odhalená ramena a pár centimetrů pod krkem. Vrchní části mého oblečení vždy byly téměř bez výstřihu nebo s mírným oválným, byl pro mě nezvyk mít poodhalená ramena, ale slušelo mi to.

Opatrně jsem se na židli zatočila a volná sukně se mírně zvedla a točila se se mnou. Šťastně jsem se zasmála, seskočila ze židle a běžela ta matkou se pochlubit.

Před schody jsem si nejprve vykasala sukni, než jsem je seběhla. Nebyla jsem ještě ani ve stejné místnosti jako ona a už jsem nadšeně křičela: „Mami! Mami! Podívej jaké krásné šaty mi poslala teta Lena.“ Nedodala jsem, že jsou z Francie. Věděla jsem, že by ji zmínka o té zemi naštvala. Postavila jsem se před ni a zatočila se.

Matka mé nadšení nesdílela a jakmile mě viděla, pokřižovala se. „Dítě nešťastné, červená je barva hříchu. Nesmíš se z ní radovat. Okamžitě je sundej! Rozdělám oheň v krbu a spálíme je!“

„Ne,“ odmítla jsem se šatů vzdát.

„Ne?! Hned je svleč!“

„Ne,“ zopakovala jsem. „Nemůžeš mi je vzít. Je to dárek.“

„Nemůžu?! Tak já nemůžu?! Musím, děvenko. Musím ti je vzít! Ty šaty by tě svedly ze správné cesty. Musí se spálit!“

Vzpurně jsem vysunula bradu a zakroutila hlavou. Matka proti mně vyrazila a začala mi šaty rvát z těla. Snažila jsem se bránit, ale neměla jsem šanci. Byla jsem malá a slabá. Po pár minutách jsem stála jen v kalhotkách uprostřed obývacího pokoje a dívala se, jak šaty mizí z krbu.

„Jdi se pomodlit!“ rozkázala mi. Spokojeně se usmála při pohledu do ohně a začala si něco mumlat latinsky.

Brečela jsem celou noc. Nejen pro ztracený dárek, ale především kvůli bolícím a nepříjemně štípajícím modřinám a škrábancům, které jsem utržila při zápasu s matkou.


Seděla jsem v pohodlném koženém křesle v rohu Marcusovy pracovny a čekala, až mě propustí. Marcus seděl naproti mně a přemýšlel. Aro se našeho sezení tentokrát nezúčastnil. Mám pocit, že už při mém prvním vyprávění se nudil, protože se všechny podrobnosti zná, a od teď nás bude nechávat s Marcusem samotné.

„Můžu se na něco zeptat?“ promluvil tiše. Podívala jsem se na něm a nechápala, proč se ptá. Vždyť je vládce. I kdybych nechtěla, musím odpovědět.

„Samozřejmě,“ souhlasila jsem.

„Zajímá mě, opravdu svou matku tolik nenávidíš?“ Zarazil mě. Nenapadlo mě, že by to mohl zajímat právě tohle. „Pokud nebudeš chtít odpovídat, nemusíš. Zapomeň pro teď, že jsem jedním z vládců.“

„Neřekla bych, že ji přímo nesnáším,“ odmlčela jsem se a zhluboka se nadechla. „Sebrala mi iluze, zničila sny. Pokaždé když jsem se cítila skutečně šťastná, přišla a mou chvilku štěstí zkazila, znehodnotila ji svou vírou. Ale nemyslím si, že ji nenávidím. Do smrti babičky jsem ji zbožňovala, byla tou nejlepší maminkou na světě. Jenže tím úmrtím se něco v mamce změnilo. Její dva sourozenci taky truchlili, ale zůstali stejní. Nechápu v čem byla jiná. Chtěla jsem jen, aby mě měla ráda, nezakazovala mi kamarády, občas koupila sladkost a nekárala mě za dívání se do zrcadla. Co je hříšného na zábavě, na hraní a na puse dvou malých dětí pod stromem? Vlastně nevím, co k ní cítím,“ pokrčila jsem neurčitě rameny a byla si jistá, že kdybych mohla brečet, tekly by mi slzy proudem.

„Trestala tě? Myslím fyzicky,“ zeptal se Marcus na další otázku a já měla poprvé pocit, že má opravdu zájem slyšet o mých problémech z lidského života.

„Ne, nebila mě. Občas jsem dostala přes prsty nebo když jsem se snažila ubránit některou ze svých věcí, skončila jsem s pár modřinami. Ale nikdy mě záměrně nezbila. Tvrdila, že trestat může jen Bůh.“

„Ani žádné jiné tresty?“ zněl překvapeně.

„Zabavovala mi hračky. Od šest nebo sedmi, nejsem si jistá, jsem už neměla žádné. Nebo jsem po zbytek dne nedostala najíst a musela jsem se modlit u sebe v pokoji. Jenže nenazývala to tresty, ale navedením ke správné cestě.“

Zamyšleně potřásl hlavou. „Myslím, že můžeš jít. Zítra ve stejnou dobu buď tady.“

Z Marcusovy pracovny jsem zamířila rovnou ven za Demetrim. Příštích několik týdnů jsem měla střídavě trávit čas ve společnosti těch dvou. Jen noci byly mé.

Pro trénink jsme našli dostatek prostoru a klidu až v zadní části zahrady. Začínali jsme přikrčení naproti sobě a končili mnou přišpendlenou k zemi. Pokaždé měl náš boj mírně jiný průběh, ale začátky a konce se neměnili. Jen čas mezi nimi se prodlužoval.

Byla jsem schopná bránit se mu i něco málo přes minutu, což byl od včerejších pár vteřin pokrok, ale stále jsem zůstávala jen u sebeobrany. Pokoušet se o útok zatím nemělo cenu. Pokaždé když jsem se o něm pokusila, skončila jsem hned na zemi.

U sedmadvacátého pokusu se ubráni déle se ke mně donesla nádherná vůně. Dřív než jsem stihla vystartovat jejím směrem, zalehl mě Demetrim znovu na zemi. Tíha jeho těla mě probral z omámení. Přestala jsem dýchat a Demetrim vstal.

Sotva jsme se oprášili, přišel Aro se dvěma lidmi, mužem a ženou. Přirozeně se klepali strachy. Tušili, co je čeká.

„Usilovně trénujete, proto by jste se měli napít,“ usmíval se Aro a žena se zajíkla. Demetrim neváhal a skočil muži po krku. Po třech vteřinách v něm nezbila ani kapička krve.

Aro s Demetrim se na mě tázavě zahleděli. Čekali, že vezmu tu ženu. Zakroutila jsem hlavou.

„Nezabiju ji,“ zašeptala jsem tiše. Žena se na mě s nadějí v očích podívala.

„Anno, musíš. Pochop to už,“ poučil mě trpělivě Aro.

„Nebudu vrah. Nechci být zrůda,“ zvýšila jsem hlas. Demetrim si pohrdlivě odfrkl. Stačilo málo a zase jsem byla naštvaná. Nesnášela jsem ho za pohrdání mou.

„Anno! Nejsme zrůdy. Je pro nás přirozené živit se lidmi jako oni se živí zvířaty. Jsme jen predátoři.“ K vzteku se přidalo zoufalství a bezmoc. Nechtěla jsem zabít, ale Aro by mi jistě řekl, kdyby existovala jiná možnost. Sání lidské krve se stalo mou novou přirozeností. Je ve mně alespoň špetka dobra? Nebo jsem jen odsouzena k věčnosti na špatné straně?

Přála jsem si umřít, ale ještě před tím šlápnout Demetrimu do ksichtu. Třeba by se potom přestal šklebit.

Ani jsem si pořádně nevšimla, jak se to stalo. Najednou byla vidět jen Demetriho hlava a zbytek jeho těla byl zasypaný hlínou. Trochu se mu jí dostalo i do obličeje. Pohled do jeho šokované tváře mě rozesmál.

„Co se kurva stalo?“ zavrčel a zdálo se, že se pokouší pohnout, ale nemohl.

„Anno, pusť ho z té hlíny,“ ozval se Arův hlas. Překvapeně jsem zamrkala. To jsem udělala já? Jak?

„Ale…“ Chtěla jsem protestovat a začít vysvětlovat, že nemám tušení, jak ho dostat ven jinak než vyhrabáním.

„Myslí se soustřeď jen na tu hromadu,“ skočil mi Aro do řeči. Jeho tón byl nekompromisní. Hrabat se nebude.

Chvíli jsem si zeminu kolem Demetriho těla jen prohlížela, než jsem se pokusila vytlačit vše ostatní z hlavy a zaměřit se jen na přesunutí hlíny zpátky do díry, která vznikla v zemi mezi Arem a Demetrim.

Nejprve se nic nedělo, ale po čase se pár hrudek odvalilo a Demetrimu se povedlo pohnout. V podstatě se nakonec vyhrabal sám a díru nejspíš bude muset někdo zasypat, protože mě se ji povedlo silou vůle zaplnit jen z poloviny a měla jsem pocit, že mi to trvalo věky. Lopatou bych ji přeházela stoprocentně rychleji.

Aro spokojeně pokyvoval hlavou. „Myslím, že dneska můžete skončit a další trénink si dáte, až zítra večer s Eleazarem. Jsem skutečně zvědavý, co vše se v tobě skrývá, Anno.“

„Ale určitě ne zvědavější než já,“ pomyslela jsem si, ale nahlas radši nic neříkala a vytratila se do svého pokoje.

 

 

Kristiana

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

7)  Jalle (14.09.2012 20:31)

škoda, že sa nedozvieme aký má presne dar

6)   (11.08.2011 18:35)

Jů, rýsuje se z ní mocná upírka
S tou mámou to musela mít hodně těžký, chuděra.

Kristiana

5)  Kristiana (01.08.2011 23:14)

Noo Name, tvůj komentář mě vážně bavil. Jsem ráda, že se ti Anna líbí a jsem zvědavá, jak se tvůj názor na ni vybarví při dalších kapitolách Její dar jsi pojmenovala správně, ale jak přesně bude fungovat nám poví až Eleazar. Taky doufám, že Demetrimu nakope . Děkuji

Fanny, její sebeovládání je na novorozenou velmi dobré, ale není dokonalé... Každopádně proč je schopná se do jisté míry ovládnout pokud jde o krev, se vysvětlí. Nevím ještě jak brzy, ale dopracuji se k tomu ;). Děkuju

Calen, díky

4)  Noo Name (30.07.2011 22:14)

P.S.: Promin ze nekde pisu s hackama acarkama a nekde bez nich..

3)  Noo Name (30.07.2011 22:13)

Tak jo, věř nebo ne tenhle komentář píšu už potřetí.. protože vždycky když zmáčknu tlačítko 'Přidat' můj komentář se neuloží.. takže doufám, že tenhle už se povede.. :D
Táákže k Anně: ježíšš má stejný jméno jako já, mno řekněme, že to s ničím nesouvisí, ale kdo by neměl rád své jmenovkyně.. já vím, nevěděla si že se tak jsmenuju.. ale to neva.. tím mě částečně ta povídka zaujala... ale to jsem asi měla psát k 1. kapitole.. mno, to je jedno, víš to teď, nebo se pak ještě můžu vrátit a napsat to.. hm ne! rozhodně ne! Dobře, tehle odstavec zcela ignorovat - jen přátelská rada, někdy jsem moc upsaná... :D
Takže k Anně - podruhé: je super bomba bezva cool :D nee uz je to stary a trapny a to je jedno, jen mě to tak napadlo, ale fakt je bozi.. A pak ta terapie s Marcusem jezis - za to tuhle povidku miluju.. protoze miluju traumatizovany lidi.. :) Mozna ze je to trochu uchylka.. vztahuje se to i na psychpaty atd.. Ale to neres, zpet k Anně - potreti: pokud jde o jeji dar.. nech me hadat.. Bude to: ovladani zeme nebo neco v tom smyslu?? A pak jsem zvedava jak bude reagovat na to, ze se da zivit i jinym zpusobem.. :) A doufam ze brzy prepere Demetriho.. :D
Jinak, tvuj styl psani se mi libi a vyhovuje mi.. Uz se tesim na dalsi kapitolu.. :)

Fanny

2)  Fanny (30.07.2011 22:09)

Moc pěkná povídka zajímavější a zajímavější, jen mě trochuzaráží a samozřejmě i těší její sebeovládání. Její dar tak ten je skvělej, to se nedá jinak nazvat uvidíme, co vše ještě dokáže

1)  CAlen (30.07.2011 21:59)

Pěkný díl, povídka je super

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek