Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/B00005TQ5A01_SCLZZZZZZZ_.jpg

Všichni tu pohádku známe. Ale co skutečně stálo za prokletím Zvířete? Byla to kletba nebo Kráska?
Zvu vás na pohádku o ztraceném princi a jeho vášni.
Edward a Isabella.


Zvíře

 

 

Bylo, nebylo…

V zemi ukryté za Černými skalami, za temným mořem a za nekonečnými lesy jedno velké Stříbrné království. Vysoké, lesklé věže skrčené za věčným příslibem dobra budily strach až v dalekých krajích. O této zemi se vyprávěly příběhy daleko za mořem.

Silný král, vládnoucí rozlehlé zemi plné zelených plání a opuštěných krajin, byl ale příliš slabý. Jeho jediný syn nejevil žádný zájem o království. Nikdy se nenaučil milovat rodnou zem tak, jak ji miloval jeho otec. A nikdy se nenaučil milovat nikoho jiného než sebe.

Zvěř, kterou v hlubokých lesích lovil, nikdy nedonesl na zámek, nikdy ji nepohřbil v úkrytech temných lesů. Lov se stal jeho vášní, zabíjel zvěř každý den, až blízké vesnice začaly hladovět.

Král věděl o princově posedlosti, ale dokud lovil zvěř, nechtěl jej zbavovat jediné jeho vášně. Smrt, krev a bolestný řev se staly jeho jedinou láskou, kterou bolestně postrádal každou noc. Nikdy se nedokázal vzdát, pokaždé hrubému hlasu v jeho podvědomí podlehl a vraždil.

Když už bylo královo srdce slabé jako vosk hořící svíce, vyprchal všechen čas na záchranu prince před jeho osudem. Král se k němu snažil promluvit, ale moudrá slova se princi příčila. Nenáviděl svého otce stejně, jako nenáviděl každého člověka v jeho zemi.

Protože on sám si byl vědom toho nejhoršího činu. Díky němu králova manželka, královna, princova matka, zemřela v bolestech přesně v okamžik, kdy měl přijít na svět. Nikdo mu neodkázal odpárat od těla šíp, který v princových osmnáctých narozeninách propíchl jeho srdce, a jed pomalu a bolestně rozežíral jeho city. Navenek stále tak krásný, jak si královna přála.

Ale uvnitř zvíře, které se skrylo před světem, do kterého se narodil a který z celého svého zvířecího, jedovatého srdce nenáviděl.

Když se jeho zvrhlost stala jeho přirozenou částí a pusté vyprahlé lesy jenom dávnou připomínkou rozkvetlého života kolem paláce, nad zemí se objevily první šedé mraky. V den královy smrti se obloha jednou provždy zatáhla temným, nepropustným mračnem, které zemi Stříbrného království bránilo před sluncem. A tak v lesích, kde pomalu hnila těla zavražděným zvířat, nemohl začít nový život. Lidé umírali stejně rychle, jako studený srpnový déšť omýval okenice princovy ložnice v nejvyšší věži, kam se ukryl před drtivou pravdou, která jej dostihla v tom nejbolestnějším okamžiku. A za pár dní, kdy vyhasl oheň i v nejvzdálenější vesnici, si poslední malá část v princově srdci, která stále dokázala něco cítit, uvědomila, že je na světě úplně sám.

Služebnictvo se rozprchlo do dalekých zemí stejně jako šťastní rolníci, kteří to ještě mohli stihnout.

V zemích daleko za mořem se už nemluvilo o Stříbrném království, ale o zemi, jež je jednou provždy prokletá. O zemi, do které už nikdo nesmí vstoupit.

Zvíře, ukryté v princově těle, začalo pomalu sílit, stejně jako slábla princova vůle do osamělého života. A aniž by to on sám tušil, nebo chtěl ovlivnit, jeho tělo se začalo měnit.

Kůže, bledá jako sníh po matce a drsná jako obranný štít po otci, jako by zkameněla. Nebylo možné mu ublížit, žádný šíp neproťal jeho hruď, žádný nůž nemohl podříznout jeho hrdlo.

Jeho oči, dříve lidské, zelené stejně jako první jarní tráva, ztratily lidský lesk a jednou provždy se staly děsivýma očima vraha. V noci viděl jako vlk, ve dne tak ostře jako orel.

Než začal tušit, co se s ním děje, prokletí spolknulo celé jeho tělo. A kromě jedu v ústech, co dráždil každou buňku jeho těla a přál si vraždit každý den a každou sekundu, už nebyla jediná jeho část, které by mohlo být ublíženo.

Zmatený a nešťastný utekl ze zámku, ukrytý ve stínu stromů číhal v lese v naději, že pohled do jakýchkoli lidských očí mu vrátí myšlení a cítění být znovu člověkem. V okolí zámku už ale nežil jediný člověk, a tak odcestoval na západ a na první obchodní stezce, vedoucí od slaného moře po celé délce pískového pobřeží, potkal obchodníka se svícemi.

To, co prince poslalo do horoucích pekel, nebyl jenom pohled z očí do očí obchodníkovi. Byla to jeho krev, lahodná, čerstvá, uzrálá… Ta, která jej svedla na cestu pekla.

Ani tentokrát tělo neukryl před světem, na mrtvolu muže se nemohl ani podívat. Zdrcený činem svých dlaní uprchl zpět do svého zámku a děkoval Bohu nebo Ďáblovi za samotou, jež jej obklopovala. Rozhodl se nikdy neopustit silné zdi Stříbrného zámku. Rozhodl se strávit zbytek svého života ve věčném zapomnění.

Ne jako princ. Jako zvíře.

Vše se změnilo jedné zimní noci. Vánice zahalila všechny obchodní cesty, celá země se krčila pod drtivou sněhovou přikrývkou, která nikdy netála, protože slunce nikdy nemělo naději vysvitnout.

V samotném srdci zapomenuté země, v lesích opuštěných a přeci plných živých stínů zapomenutých, zabloudil vůz obchodníka s obrazy, chudého vesničana a jeho nádherné dcery. Co osud nechtěl… Bylo jim souzeno rozdělit se v tom nejhorším okamžiku.

Na samotném vrcholu propadlé kotliny dřevěná kola vozu sklouzla po namrzlé tvrdé krustě sněhu, vůz se převrátil na bok a uvěznil chudého obchodníka mezi tvrdými deskami obrazů. Jeho krásnou dceru ale záchrana nečekala, splašený kůň táhl vůz dál a obchodník, stále uvězněný mezi svým vlastním uměním, jej nemohl zastavit.

Kráska zůstala zraněná, sama a vyděšená k smrti na ledové pokrývce, a jakmile v dáli v hlubokém lesu zmizel i poslední mlžný opar světla z otcovy svíce, ocitla se ve tmě.

Promrzlá a s krvácející sedřenou dlaní putovala lesem a v srdci cítila takový strach jako ještě nikdy předtím. Ve snaze najít otce, kterého kůň i s obrazy zatáhl na zrádnou plochu zamrzlého jezera, bloudila temným lesem a volala jeho jméno.

Kráska svého otce už ale neměla nikdy spatřit. Ledová krusta jezera se prolomila ve chvíli, kdy Kráska zahlédla v dáli osamocenou věž paláce. Krev, která stékala po její dlani, zmrzla.

Věděla, že pokud nenajde suché místo, brzy v temném lese zemře.

 

Zvíře ji ucítilo přesně v okamžik, kdy prošla rozbořenou bránou a pomalými kroky a se smrtí v očích kráčela k jeho sídlu. Volala. Nerozuměl jí. Hovořila dialektem rolníků, tím, který se kvůli své nenávisti k vlasti nikdy nesnažil naučit a kterému nikdy neporozuměl.

Už v tom okamžiku, co spatřil její chudý, ohavný oděv a potrhaný šál kryjící jeji tvář, ji nenáviděl a jeho vnitro plesalo a těšilo se nad blahem, které její krev přinese.

Vyšel ze své komnaty a číhal přikrčený za sloupem s podrápanou tváří anděla.

Když otevřela dveře, třeskutý mráz a sníh ochladily celé jeho tělo a on tiše zavrčel. Tolik ji nenáviděl a tolik se těšil, až ji bude moct zabít.

V okamžiku, kdy se svaly v celém jeho těle napjaly a byl připravený skočit a jedním prudkým trhnutím zlomit její křehký vaz, dívka spadla na zem sama.

Únavou, vyčerpáním. Upadla do hlubokého spánku a zůstala ležet v tmavé, špinavé chodbě před jeho nohama.

Na malý okamžik jeho vyděšené srdce ovládlo potěšení – odevzdala se mu sama, dobrovolně. Nezavraždí ji, jenom ji zbaví utrpení.

V dalším okamžiku se ale vše změnilo. Když Zvíře prudce vydechlo, slabý, potrhaný šál sklouzl z Krásčiny hebké bílé kůže, a tak Zvíře poprvé spatřilo anděla. Vyděšený a naprosto oslepený její krásou zůstal stát nad jejím tělem a bál se jediného pohybu. Co když se mu to vše jenom zdá? Co když tu Krásku probudí a ona s křikem uteče?

Celý svět jako by se mu změnil před očima. Věčnou tmu v jeho duši proťal ostrý kužel světla, který mu do života přinesla ona, Kráska.

Na hrudi pocítil neobyčejnou bolest, nechápal, proč ji cítil. Proč? Protože věděl, jak moc je sám? Protože mu to vše připomněla ona?

Padl na kolena k jejímu tělu a plný toho zvláštního, svírajícího pocitu roztrhal její šaty na kusy, chtěl jenom to, co se skrývá uvnitř, chtěl jenom ji. Ale bylo to ještě horší, když viděl, jak její nádherně bledá kůže omrzá před jeho očima, jak její srdce zpomaluje na své pouti, jak její dech slábne a slábne…

Bylo tu ale něco víc. Něco, co jej přimělo ji nezabít, i když se k jejímu štíhlému hrdlu tolikrát skláněl a tolikrát jej chtěl prokousnout a napít se jejího živého důkazu.

Proklínal Boha za to, jak moc jej v životě trestá.

Chtěl ji, chtěl ji tak moc, že ji nedokázal zabít. Vidina každého dalšího dne bez těšení se na tu slast jej přiváděla k šílenství. Nepoznával sám sebe. Ruce, které přiložil na její hrdlo, ruce, které ji měly uškrtit, tály při dotyku s hebkou kůží Krásky. Rty, které sály život, jej chtěly naopak dát při dotyku s jejími.

Snažil se ji nenávidět, věděl, že to už jednou dokázal, ale… Jakmile spatřil anděla, kterého by tím děsným činem zabil, poznal, co je hřích. Nikdo jiný nebyl obětí, nelitoval ničí smrti, ale věděl, že by litoval její.

Tu noc ji odnesl do nejvyšší komnaty ve věži. Byl si jistý svým slibem – zabije ji. Osud mu ji přinesl pro jeho vlastní potěšení.

Z rozbitého nábytku zapálil oheň v krbu. Komnata bez světla a bez života najednou procitla, máslové světlo rozehřálo jeho tělo stejně jako pohled na ni. Uložil ji do postele, ve které jako člověk spával on. Ale protože si chlad snadno a rychle našel cestu ke Krásce, přikryl její křehké tělo několika kožešinami.

Ponížen svou vlastní hanbou a přemožen bolestí ve svém srdci zůstal odevzdaně klečet u postele a věděl, že až nadejde ten správný čas a Kráska otevře oči a spatří jeho tvář, bude chtít utéct. A věděl, že ta příležitost bude možná natolik vyzývavá, že mu umožní vzít si jeji krev bez výčitek.

Podruhé odmítl uvěřit, že by nebyl hřích zabít ji. A tak čekal celou noc.

A celé ráno…

A celý další den…

Kráska za celou dobu neotevřela oči. Unaveně oddychovala a její tělo sláblo s každou další hodinou.

Mlhavě si vzpomínal na lidský život. Jak jí měl nabídnout jídlo, když žádné neměl? Jak jí měl dát napít, když zdravá voda v jeho zámku už dávno nebyla? Jak ji měl zachránit, když si jeho nitro žádalo její smrt a jeho srdce její úsměv?

Než přišla noc a měsíční kotouč proťal těžké mraky, uvědomil si, že zvíře v něm začalo slábnout.

Jakmile se odvážil promluvit a pokusit se ji vzbudit, litoval toho.

Kráska unaveně zamžikala do potemnělé místnosti. Hnědé oči okamžitě spatřily jeho siluetu připomínající člověka. Vděčně zavrněla slova, která nechápal. Vztáhla k němu štíhlou, bílou dlaň a pokusila se jej dotknout. Zděšen myšlenkou, že ta nevinná bytost pozná tvora před ní a namísto člověku bude věčná zvířeti, vstal a ustoupil k oknu. Kráska zašeptala ještě jedno slovo. A tentokrát si byl jistý, že děkovala.

Tu noc, jakmile znovu unavená a hladová zavřela oči, plný touhy po jejím dotyku nechal dívčinu křehkou dlaň celou dlouhou noc hřát jeho předloktí a sobecky si užíval pocit, který jej obklopil.

Dřív, než ji mohl zabít, jeho srdce poručilo jinak. A dalšího dne ráno, když znovu s úctou hleděl na Krásku, uvědomil si, jak odporný a zakázaný čin jeho srdce spáchalo. Varoval sám sebe. Nikdy se nechtěl nechat strhnout její krásou, ona byla to jediné, co jej mohlo zahubit. Ale bylo pozdě a on ji vroucně a k zbláznění miloval tak, jako nic předtím v jeho pustém životě.

Věděl, že stejně jako rozkvetlá růže, bude i její krása kvést další desítky let a její život plynout jako tok řeky. A sám pochyboval, že by jej ona, nádherný anděl, který mu náhodou zabloudil do pustého života, mohla milovat stejně jako on ji.

Bylo to podruhé, co opustil palác a nechal Krásku samotnou v komnatě. Zatímco ona stále poklidně spala, on si v hlubokých lesích pokoušel představit, jak by jeho život bez ní vypadal. Pochyboval, že se jí dokáže vzdát. A namísto odporu ke svému zámku cítil štěstí. Protože v jeho posteli, v jeho komnatě, čekala ona. A on vděčně přijme vše, co mu dá, i kdyby to mělo být zděšení, i kdyby jej měla odmítnout…

Ale protože ji miloval víc než sám sebe, rozhodl se nejlépe, jak jenom mohl – pro ni.

Další noc Krásku v kožešinách a v náručí nesl černou nocí až k nejbližšímu domu ve vesnici za obchodní stezkou. Kráska měla celou cestu otevřené oči a celou dobu se dívala do jeho tváře. Vyděšená, ale zároveň… vážná. Nepromluvila ani slovo, stejně jako princ nepromluvil k ní.

Věděl, že by neusnesl slyšet její hlas a poté se jí vzdát.

Když ji předal do náruče vyděšenému vynálezci, které žil sám bez ženy již dlouhé roky, políbil ji do vlasů.

Bylo to nejtěžší rozhodnutí v jeho životě. A zároveň jediné, kterého litoval a o kterém věděl, že jej není možné vzít zpět.

A tak sám ve svém zámku oddělen od světa a od své lásky čekal na smrt stejně jako zrádce na soud. Za pár let se z něj stalo monstrum, které nikdy neopustilo zdi zámku.

Nebylo to prokletí, co vysálo jeho srdce a duši a učinilo z něj démona. Ačkoli to v pohádkách bývá jinak, byl to ten nekrásnější cit, co jej navždy uvěznil v jeho vlastním pekle.

Zničila jej láska. Cit, co vzplanul v okamžiku, kdy Krásku spatřil, cit, jež jej porazil na kolena, když se jí musel vzdát.

Žil jenom myšlenkami na ni, věděl, že její život plyne dál. A to bylo to jediné, co chtěl. S ním by nikdy nežila…

Naučil se milovat, ale jak by dokázal přimět Krásku, aby milovala jej… dobrovolně?

Jak roky plynuly, propadl zoufalství a vzdal se veškeré naděje, že ji ještě někdy spatří.

 

 

Isabella svého otce již nikdy nespatřila. Tu noc v ledovém jezeře utonul. Na prince ale nikdy nezapomněla. Zůstala s vynálezcem až do dne, kdy si dokázala vzpomenout na celou osudnou noc.

Vynálezce ji varoval. O princi Edwardovi jí pověděl vše, čemu z báchorek a pověstí věřil.

Opustila jej v den, kdy se v jejím srdci rozlehla stejně drtivá samota, jakou cítil i princ.

Je přeci jenom možné milovat zvíře?

 


Ano, skutečně jenom pohádka.

Přesto doufám, že vám alespoň trochu zpříjemnila den. Tu pohádku prostě miluju a muselo se to někde podepsat.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  BabčaS (23.07.2012 16:01)

Marcelle

5)  Marcelle (23.07.2012 10:03)

Moc hezké, miluju pohádky

Clea

4)  Clea (22.07.2012 20:09)

zajímavé...
pohádky mám ráda a tys to moc pěkně napsala

3)  bath (21.07.2012 20:12)

úžasné, stejně krásné jako originál

Gabbe

2)  Gabbe (21.07.2012 18:02)

Astrid,
děkuju. I pro mě to bylo jasné utvrzení, že bez těh dvou to prostě nepůjde. Jsem ráda, že sis čtení užila.:)

Astrid

1)  Astrid (21.07.2012 17:58)

Tak Ti musím povedať, že si mi dnes urobila radosť, sedím tu totiž v kope nedočítaných knižiek a poviedok a popritom aj píšem - hlavu mám zavalenú a táto tvoja jednorázovka mi urobila tak dobrú náladu a osviežila mi mysel (závitový reštart) a presne ma usvedčila v tom, čo mám rada.

Díky za to. Je to krásne napísané. Inak aj ja sa cítim presne tak, ako on na konci, lebo nemôžem mať ani Edwarda a ani Alexandra a predstavy o nich ma ubijú už asi samé.

Bolo to šuper!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek