Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Broken%20soul%20mal%C3%BD.jpg

Pokračovaní romantiky ... na hodně dlouhou dobu poslední taková

20. kapitola - Chata, iglú a zamrzlé jezero

Bála jsem se, že Edward bude na jisté věci spěchat ještě dnes v noci, ale naštěstí jsme všichni zůstali dlouho u piána, takže když si pak lehl do postele, spal v podstatě v okamžiku. Stihla jsem mu akorát popřát dobrou noc a dát polibek na čelo. Spokojeně jsem ho obalila dekou a pak se zavrtala k němu do podpaží. Byl to jenom křehký človíček, ale já i přesto cítila jasně ten pocit bezpečí, který mě obklopoval. I když upíři spát nemohou, v klidu jsem vedle něj většinu noci odpočívala a nechávala myšlenky plout svým vlastním směrem. K ránu, když se Edward pomalu začal probouzet, jsem přemýšlela o praktických věcech našeho odjezdu. Ta chata, kterou Edward našel na fotografii na konci alba, byla totiž skutečná a měli jsme ji pronajatou úplně sami až do konce roku. Pak jsem se chtěla vrátit a oslavit Nový rok společně s rodinou. Nechtěla jsem si nechat ujít Emmettův každoroční ohňostroj. Jestli byl na něco machr, pak to bylo rozhodně tohle. Každý rok zapojil svůj mozek a kupodivu vždycky vymyslel úžasné tématické veledílo.

Potichu a opatrně jsem se odkulila od Edwarda a vstala z postele. Byl už v polospánku, ale stejně jsem mu chtěla dopřát poslední minutky snění. Tak ráda bych věděla, co se mu zdá, protože úsměv z jeho tváře nezmizel celou noc. Potichu jsem šla do naší nové šatny a opět jsem myslela, že mě trefí šlak. Dvakrát. Nejprve samotná šatna. To, že byla zase o něco větší, už jsem ani nekomentovala, ale byla zařízená vším jak pro mě, tak pro Edwarda. Procházela jsem dál ode dveří a se zájmem si prohlížela jeho věci. Musela jsem uznat, že když zapojím představivost, všechno oblečení mu bude fakt slušet. Nějak jsem si zapomněla rozsvítit a normálně to vlastně ani nepotřebuju, ale jak jsem byla zabraná do prohlížení oblečení, zakopla jsem o něco, co leželo přesně uprostřed mezi šatníky na podlaze. Zaklela jsem a rozsvítila. Pode mnou ležely dva velké kufry a na nich přišpendlený lístek od Alice.

Užijte si zimní radovánky a na Silvestra se na vás zase těšíme.

P. S. Přece sis nemyslela, že když ti zařídím šatník, tak tě pak nechám balit na dovolenou, že ne?

Uchechtla jsem se. Vždycky dokonalá Alice. A upřímně, balení fakt nesnáším, takže i když vím, že mě tam uvnitř od ní čeká asi spousta překvapení, které bych si normálně na sebe nevzala, tak za tu ušetřenou práci to rozhodně stojí.

Hodila jsem na sebe pár kousků oblečení, dneska vyhrál tématický norský svetr se soby a pohorky, jedeme přece do zimy. Cestou zpátky za Edwardem do postele jsem to rychle vzala ještě přes koupelnu. Stihla sem si vyčistit zuby, učesat vlasy a nahodit nějaký make-up, ale nezabralo mi to ani třicet vteřin. Tohle miluju. Díky upíří rychlosti stíhám naprosto všechno v rekordním čase a můžu tak většinu času být tam, kde chci, a zkrášlovací procedury či jiné otravné povinnosti mi zaberou minimum času. Nechápu, jak se ty dnešní fifleny dokážou chystat na diskotéku třeba dvě hodiny. Umřela bych mezitím.

Vyšla jsem z koupelny a naskytl se mi pohled pro bohy. No vlastně na boha. O čelo postele seděl opřený Edward s rukama za hlavou a usmíval se na mě. Peřina mu zakrývala jenom dolní polovinu těla a mému obdivu vystavoval tu horní s rýsujícími se svaly. Opřela jsem se o futra dveří alá Pretty Woman a zírala na něj.  Po chvilce jsem si posbírala myšlenky a popřála mu dobré ráno.

„Vyspal ses v našem novém pokoji dobře? Docela by mě zajímalo, co se ti zdálo, protože víš, co se říká?“

Zakroutil hlavou.

„Že to, co se ti zdá první noc v novém bytě, se obvykle splní,“ zasmála jsem se.

Na chvilku se zamyslel a pak mu šibalsky zasvítilo v očích.

„Tak to nebude složité,“ poznamenal, po čtyřech přelezl postel a natáhl se po mně. Skulil mě na postel a začal líbat. Po chvilce znechuceně zavrčel. Zmateně jsem se odtáhla a koukala na něj s nevyslovenou otázkou v očích.

„To sis na sebe taky neuměla vybrat nic lepšího než rolák a šněrovací boty?“

Musela jsem se začít řehtat, když mi došlo, na co naráží.

„No, Edwarde, tak to ti opravdu splním tvůj dnešní sen v naší posteli až o něco později. Teď se musíme vydat na cestu, abychom k chatě dorazili co nejdříve. Alice nám díky bohu už připravila věci, takže se jen dojdi umýt, hoď na sebe nějaké oblečení a já počkám dole. Mezitím se ti pokusím najít něco k snídani. Snad by tam od večeře mohlo ještě něco být.“

Líbla jsem ho na pusu, rukou mlsně přejela po vypracovaném hrudníku a přidala ještě jednu pod pupík. Edward zasykl a já už raději rychle vypadla z pokoje, než po mně zase skočí.

Kupodivu jsem našla v lednici ještě jednu krabici s jídlem, kde bylo něco na způsob vánočního pudinku a nějaké buchty. Nalila jsem mu k tomu hrnek mléka a připravila to na konferenční stolek. Alice s Esmé si už pospíšily a krom vánočního stromku už zase náš obývák vypadal jako kdykoliv jindy.

Edward scházel dolů a zůstal stát v půli schodiště. Pozoroval mě, jak mu připravuji snídani. Zvedla jsem pohled od stolu a podívala se na něj. Béžové manšestrové kalhoty a černý kašmírový rolák. Měla jsem pocit, že to udělal schválně. Oko za oko, zub za zub. Ale mě to bylo fuk, já bych z něj ten rolák dokázala sundat jedním lehkým a plynulým pohybem ruky. Zatím jsem si ale vychutnávala tu jeho krásu a připomínala si, že před sebou máme dlouhou cestu. Pozorovat ho mě vážně nikdy neomrzí a jemu to tak slušelo. Vidět tohle u někoho před půl rokem, tak řeknu, že je to infantilní nána. Dnes už bych to nemohla nikdy nikomu říct. Je tak lehké bezmezně propadnout lásce a pak vás každý obyčejný pohled doslova ohromí a dostane na kolena. Doufám, že to nikdy neskončí.

Rychle do sebe naházel jídlo a mezitím se k nám začali trousit ostatní členové rodiny, aby se rozloučili. Všichni nám popřáli pěknou dovolenou a my se konečně mohli přesunout do garáže k autu. Emmett nám galantně přinesl kufry ze shora a můj batoh, kam jsem si sbalila vánoční dárek od Edwarda, notebook, doklady a trochu peněz.

Ve skutečnosti to k Ashleyinu jezeru ve Fladheadském národním parku bylo jen nějakých 400 mil, což se dalo urazit za dvě hodinky, pokud budu řídit já. Záměrně jsem nevybírala nějakou vzdálenou destinaci, protože jsem nechtěla trávit náš drahocenný čas na cestách a zbytečně unavovat Edwarda. Na druhou stranu jsem záměrně mluvila o dlouhé cestě, abychom mohli vyrazit co nejdříve a já měla celého Edwarda jenom sama pro sebe.

Cesta ubíhala v pohodě, řídila jsem a Edward mi vyprávěl nějaké historky z mládí, když byl naposledy s rodiči v zimě na horách. Jediné, co jsme cestou museli nutně zařídit, byla zásoba jídla pro Edwarda. Zastavila jsem u jednoho obchodu ve neznámém městečku, kterým jsme zrovna projížděli. Odhodlaně jsem s ním vešla do obchodu, ale nakonec jsem se k němu bezradně otočila.

„Lásko, tohle si asi budeš muset zařídit sám. Kup si, na co máš chuť, a já počkám v autě. Peníze jsou v batohu,“ podala jsem mu ho a trošku rychlejším tempem než bylo zdrávo, jsem opustila obchod.

Puch ze všech těch potravin smíchaný se zasmrádlým naporcovaným masem mi vážně nedělal dobře. Čekala jsem na parkovišti u auta, které stálo hned na kraji lesa. Zavětřila jsem menší stádečko asi necelou míli odsud.

Pokrčila jsem rameny.

No co, je to chlap. Za pět minut stejně nestihne nakoupit, protože bude zmateně bloudit mezi regály, takže to v pohodě stíhám.

Zamkla jsem auto a v tu ránu už jsem byla pěkně daleko. Bylo jich pět, tak jsem je pro jistotu zblajzla všechny a za deset minut už byla zpátky. Spravila jsem si chuť a hned jsem měla lepší náladu.

Pro sebe jsem se zasmála. Nestihla jsem to sice tak rychle, jak jsem chtěla. Ale Edward tu taky ještě nebyl. Zaplula jsem do auta a pustila si rádio. Po dalších dvaceti minutách už jsem o něj začínala mít starost a říkala si, jestli ho tam nesežrala nějaká protivná prodavačka, když konečně vyšel doslova obtěžkaný nákupníma taškama z obchodu.

„Edwarde, zůstalo tam vůbec nějaké jídlo pro ostatní?“ ptala jsem se se smíchem v hlase.

„Hele, víš ty, jak na horách v zimě vždycky vyhládne?“ odsekl.

Pokrčila jsem rameny, protože jsem to nevěděla.

Lehce po obědě jsme konečně dorazili k chatě. Příjezdová cesta byla kompletně zapadaná sněhem, dlouho už tu asi nikdo nebyl, ale můj náklaďáček si s tím hravě poradil. Nicméně ani jsem se nepokoušela otevřít vrata do garáže a nechala ho stát rovnou venku před chatou. Odsud nebylo jezero vidět, protože nám ve výhledu bránil dům a okolostojící hradba stromů, ale já přesto věděla, že tam je. Postupně jsme odnosili všechny nákupní tašky a kufry z korby dovnitř, až tam zůstala jenom podivná velká plastová bedna. Vůbec jsem si jí nevšimla, když jsme odjížděli z Forks, ale je pravdou, že věci nakládal Emmett, já si sedla rovnou za volant. Zkusila jsem jí otevřít, ale byla zamčená. Nahmatala jsem v kapse klíče od auta a zjistila, že tu přibyl jeden malý klíč. Jistěže pasoval. Otevřela jsem ji a zůstala zmateně zírat na obsah, dokud ke mně nepřišel znovu Edward, aby se podíval, kde jsem se zdržela.

Když to uviděl, začal výskat jako malej kluk. Uvnitř byly totiž boby a brusle na led.

No sakra, tady bude ještě veselo.

Měla jsem pocit, že až si nasadím na nohu tahle ďáblova želízka, ani upíří rychlost a odolnost mi nepomůže. Proč jen sem Edward chodil, mohla jsem ten obsah zpropadené bedny zapřít. Teď už mi nepomůže ani sám Svatý Petr.

Otočila jsem se a odešla do chaty vyvíjet nějakou činnost. Strašně jsem na sobě nechtěla nic dát znát, ale dost živě si pamatuju, jaký nemehlo jsem byla ve své člověčí verzi. Pokud se teď postavím na brusle, obávám se, že se to bude tomu dost podobat. Charlie nikdy neměl tendence mě nutit do nějakých zimních sportovních radovánek. Jemu stačilo, že mě musí hlídat, i když jsem šla po schodech.

Edward se ke mně rádoby nepozorovaně přikradl zezadu a objal mě.

„No tak, lásko, přece nám jedny boby a brusle nezkazí den. Uvidíš, že to bude zábava a alespoň se ukáže, že ani upíři nejsou dokonalí. Dopřej mi trošku toho sebevědomí, že tě budu moci něco naučit, protože jsem v tom o maličko lepší než ty.“

„Víš jaký to je mít nerozbitnou, nesmrtelnou a neuvěřitelně silnou holku pro moje mužský ego,“ smál se od ucha k uchu.

To jsem mu musela nechat, dokázal mě rozptýlit v okamžiku.

„Chceš něco k jídlu nebo to vyrazíme ven omrknout?“

„Já bych vyrazil, vždyť jsem snídal sotva před třema hodinama.“

Vyhrabal si ze svého kufru zimní bundu a mohli jsme vyrazit. Já se spokojila jenom se svetrem, nevidím důvod tady hrát naši šaškárnu, když tu lišky dávají dobrou noc. Vydali jsme se ruku v ruce po hrázi jezera a rozhodli se, že ho zkusíme obejít dokola. Cesta příjemně utíkala, povídali jsme si o všem možném. Myšlenky samy přicházely a odcházely hned, jak jsme já nebo Edward ukojili naši zvědavost. Bylo toho tolik, co jsme o sobě ještě nevěděli, a musím uznat, že on, ač je na světě o hodně kratší dobu než já, má těch zážitků o hodně víc. Jo upíři můžou žít věčně, ale má to své omezení. Nemůžu být kde chci a kdy chci, adrenalinové a sportovní zážitky se mě díky síle taky netýkají.

Nakonec se ukázalo, že jezero bylo větší, než jsme předpokládali. Došli jsme domů a na Edwardovi bylo vidět, že toho má plný kecky a úplně teplo mu asi taky nebylo.

„Miláčku, co kdyby sis šel dát horkou sprchu? Já zatím udělám čaj a připravím ti nějaké obložené chleby.“

Tázavě zvedl obočí.

„No co?“ obořila jsem se na něj na oko.

„To snad není žádný vaření a nedýchat vydržím hravě. Navíc to prostě pro tebe ráda udělám.“

Dal mi pusu a odkvačil do koupelny.

Popravdě, potřebovala jsem být chvilku sama. Začala jsem být lehce nervózní z nadcházejícího večera. Oběma nám bylo nad slunce jasné, proč jsme sem přijeli a že to se stane právě tady. Ale já nevím proč, mně se do toho tak nějak dneska nechtělo. Přišlo mi to všechno tak nějak vyumělkované a přitom až doteď bylo všechno krásně přirozené.

Jsem vadná, fakt!

Edward vylezl ze sprchy a zaplaťpánbůh měl tolik soudnosti, že se oblékl do tepláků a trika. Nedokázala jsem si představit, co bych dělala, kdyby vylezl jenom v ručníku. Teda vlastně dokázala a už jenom nad tou představou mi oči tmavly touhou. Připadala jsem si jako nadržená husa.

Nechala jsem ho najíst a raději si šla sednout o kus dál do obýváku na pohovku. Za chvilinku byl u mě. Neměla jsem, co bych mu momentálně řekla a tak jsem mlčela. Vydržel to dobrých pět minut, než se konečně zeptal, co se děje.

„Já… “ začala jsem.

„Nemohli bychom se prostě dneska složit tady na gauči a jenom se koukat na film? Vím, proč jsme sem přijeli, ale já se na to tak nějak necítím. Připadám si, jako kdyby muselo být jasný, že dorazíme a hned se na to vrhneme. Vím, že jsem ti to slíbila a svůj slib splním, ale můžeme ještě chvilku počkat? Domů jedeme až za týden,“ poprosila jsem ho a snažila se udělat ty svoje psí oči.

Trošku nervózně se usmál a pak si nahlas oddychl.

„V tý sprše jsem byl hotovej za pět minut, dalších dvacet jsem tam jen přihlouple stál, snažil se uklidnit a namluvit si, že vlastně o nic nejde. Bello, nechme to plavat. Až to přijde, tak to přijde a pokud to nebude tady, tak to bude někde jinde. Nemá cenu, abychom se z toho nervovali.“

Vděčně jsem mu padla kolem krku. Pak jsme se stulili vedle sebe na pohovku a Edward pustil nějaký film. Popravdě, ani nevím, co to bylo. Většinu času jsem se věnovala pozorováním výrazů v Edwardově tváři nebo jemným šimráním jeho těla.

A pak najednou byly titulky a Edward se prudce nahnul k ovladači a vypnul televizi. Vrátil se zpátky do předchozí polohy a vyčítavě se na mě podíval.

„Ty příšerko, víš, jak těžký bylo sledovat ten film, když jsi mě celou dobu rozptylovala?“

Pokrčila jsem rameny a nebylo mi ho ani trochu líto. Spokojeně jsem si vrněla v jeho náručí a on mi všechno to rozptylování začal pomaličku vracet. Laskali jsme se a mazlili dlouho do noci. Všechno oblečení zůstalo na svém místě, ale já se přesto cítila jako v sedmém nebi. Spícího Edwarda jsem k ránu přenesla do postele a nechala ho spát. Sama jsem vybalila naše kufry, trochu poklidila a vrátila se k němu si trošku v uvozovkách odpočinout.

Ráno se místo obvyklého pomalého probouzení náhle posadil na posteli a doslova zatleskal s rozzářeným výrazem pětiletého dítěte ve tváři.

„Vstávat, vstávat a jde se bruslit.“

Protočila jsem panenky a chytla se za hlavu.

„Hele, ty Plujščenko, co kdyby ses nejdřív dal do kupy, a já ti mezitím udělám něco k snídani. Pak se teprve můžeme bavit o tom, co budeme dělat, jo?“

Udělala jsem mu míchaný vajíčka se slaninou a problém s chutí sem prostě vyřešila tak, že jsem před něj postavila sůl a pepř, aby si to dochutil sám. Řekla bych, že tohle byl asi vrchol mého kulinářského umění a pochybuju o tom, že nám sem dovezou pizzu. Bude si muset chlapec vařit sám.

Po snídani se okamžitě začal shánět po klíčkách od auta. Odevzdaně jsem mu je dala a šla za ním. Popadl brusle a metelil si to za chatu k jezeru.  Bylo tu nádherně a k mému štěstí celé jezero pokrývala minimálně dvaceticentimetrová souvislá vrstva sněhu.

Edward se mračil a já se smála.

Ha, výhra. Žádný bruslení nebude, leda by si vzal koště a šel to odmetat, protože já mu s tím pomáhat určitě nebudu. Nejsem padlá na hlavu.

S vidinou stráveného dopoledne ve svých vlastních botách jsem si sedla na lavičku. Najednou se Edward otočil a odešel zpátky do chalupy. Poslouchala jsem, co tam dělá. Nejdřív došel dovnitř, otevřel nějaké dveře a rozsvítil. Pak si spokojeně odfrknul. Chvilku něco přehraboval a nakonec se ozval zvuk lopaty a odhrabovaného sněhu.

On se snad snaží vybít si vztek odklízením sněhu?

Šeredně jsem se spletla. Po chvíli jsem totiž poznala zvuk otevíraných dveří do garáže následovaný předením dvoutaktního motoru malého traktůrku. Následně se na něm vyřítil zpoza chalupy Edward a já poznala, že je definitivně zle.

Oni tu měli stroj na odklízení sněhu? Uááá.

Začal řádit s traktůrkem po jezeře jako maniak. V tuhle chvíli mi tak strašně připomínal Emmetta. Malý dítě hadr. Po půlhodince měl vyčištěný obdélník ledu velikosti menšího fotbalového hřiště a po stranách se tyčily obrovské závěje sněhu. Zajel zpátky do garáže a přiběhl za mnou.

„No tak dělej. Šup, obouvat.“

Nejraději bych se zahrabala pod ten sníh, ale nedalo se nic jinýho dělat než poslechnout. Obula jsem si brusle a vrávoravě jsem došla k okraji jezera. To se ještě dalo, ale stejná technika se jaksi nedala uplatnit na ledě. Udělala jsem dva kroky a byla jsem na ledě. Naštěstí vypadal dost silně, takže pod mým kamenným tělem nepraskl. Celých několik hodin ze zbytku dopoledne se mě Edward neúnavně snažil naučit bruslit a zvedal mě ze země. Ty zpropadený želízka se pode mnou pořád rozjížděly a já se válela po zemi. Být člověkem, tak mám tělo samou modřinu. Nakonec, když už minulo poledne, jsem byla jakž takž s Edwardem držícím mě v pase schopna objet jedno kolečko. Zachránilo mě jeho kručení v břiše.

„A dost,“ zavelela jsem. „Jde se dělat oběd.“

Šnečí rychlostí na ledu a bleskovou na zemi jsem ze sebe shodila brusle a zapadla do chaty. Edward přišel o několik minut později, jeho tváře, nos a uši byly zčervenalé zimou a námahou.

Pomáhala jsem mu vařit, ale tentokrát jsem se zmohla jen na pomocné práce. Dělal si nějaký steak a opečené brambory. Nad teplým talířem na něm bylo vidět, jak ho dnešní sportovní dopoledne zmohlo. Dostala jsem nápad.

Zatímco jedl, vyšla jsem francouzským oknem z obýváku na verandu. Pod ní se rozprostíralo jezero a vyčištěný kousek ledu, na kterém jsme dopoledne bruslili. Připravila jsem nám lehátka, tlusté deky a ze strany zapojila jeden teplomet. Po obědě jsme se tam oba uložili. Chvilinku jsme si povídali a drželi se za ruce, ale Edwarda dostihla únava a usnul.

Pozorovala jsem okolí. Takový klid a ta nádhera. Tohle se nikdy neokouká. Slunce, jako by mě chtělo potěšit, na okamžik vykouklo zpoza mraků a zatřpytilo se na mé pokožce. Najednou mě dohnala velmi, velmi stará vzpomínka.

***

Mála holčička v zeleném kabátku nadšeně poskakovala před domem a máchala ručkama zabalenýma v tlustých vlněných palčácích.

„Tati, tati. Postavíme sněhuláka. Velkýho sněhuláka,“ volala nadšeně.

Z domu scházel mladý muž ve flanelové košili a kšiltovce, co mu zakrývala i uši. Od úst, která nebyla skoro vidět díky huňatému černému kníru, se vznášel obláček páry.

„Mám lepší nápad, Bellinko. Postavíme domeček, ve kterém si pak budeš moci až do jara hrát.

Holčička nadšeně o sebe zaplácala rukavičkami a tatínek se vydal do garáže pro poměrně velkou dřevěnou bednu. Společně do ní pak nosili sníh, udusali ho a vyklopili velký sněhový kvádr. Stavěli je postupně na sebe skoro stejně, jako si stavěla barevné kostky u sebe v pokojíčku na podlaze. Pracovali společně dlouho. Někdy během dne se k nim přidala usměvavá zrzavá maminka s hrnkem kouřící hnědé čokolády. Když ji všechnu dopili, nakonec zůstala a přiložila ruku k dílu. Navečer měli domeček hotový. Byl krásný, kulatý s malou chodbičkou místo vchodu. Holčička nadšeně poskakovala uvnitř a okolo a těšila se na další den, až si tam půjdou s maminkou hrát.

Tatínek jí vysvětlil, že domeček používají Eskymáci a říká se mu iglú.  ´

***

Edward vedle mě stále spal a já se potichu zvedla a prvně se vydala do garáže. Připadala jsem si pošetile, bylo to jiné místo jiná doba, ale nakonec i tady jsem tu našla poměrně vhodnou plechovou bednu. Zasmála jsem se a řekla si, že když jak malí, tak jako malí. Vyrazila jsem k hromadám odhrnutého sněhu a začala pracovat. Neměla jsem ponětí, jak se správně takové iglú staví, ale znala jsem stavebnici lego a výsledný tvar, takže jsem doufala, že se to prostě nějak povede. S upíří rychlostí to byla hračka.

První řada, druhá řada, občas mi kus spadl, tak jsem začala znova, ale měla jsem hotovo a Edward stále ještě spal. Musel být pořádně unavený. Ještě chvíli jsem se kochala svým dílem a pak jsem se vrátila do chaty. Uvnitř mi padl zrak na kožešiny ležící před krbem a hromádku dek srovnaných v koutě. Chvilku jsem přemýšlela, ale nakonec se rozhodla. Třeba se to ujme.

Popadla jsem kožešiny, deky, v garáži vyštrachala nepromokavou plachtu, petrolejovou lampu a pár hřebíků. Všechno jsem si to nanosila dolů a připravila ležení. Na podlahu jsem dala plachtu, na ní jednu vrstvu dek a úplně nahoru kožešiny od krbu. Hřebíky jsem připevnila další deku před vchod, aby sem netáhnul chlad a nakonec prostrčila vrškem iglú ven malý řetízek s klacíkem na konci, který sloužil na zavěšení lampy. Byla jsem spokojená, venku byla taková zima, že i když se vevnitř zapálí lampa, nemusíme se bát, že by se začal sníh tavit.

Rychle jsem se vrátila k Edwardovi na lehátka. Netrvalo to dlouho a začal se probouzet. No hodil si po obědě pořádných dvacet, protože slunce začalo právě zapadat a jeho červený kotouč opět proměnil mou pokožku tentokráte v oranžově třpytící se krásu. Zase jednou něco, co překvapilo i mě.

Edward byl trochu vykulený z toho, že prospal půl dne, a jeho žaludek ho kručením přesvědčil, že je to pravda. Rychle jsem ho vtáhla dovnitř, takže se venku nestačil ani rozhlédnout a vidět moje dílo.

Udělala jsem mu zase obložené chleby. Žádná změna, ale nějak jsem nechtěla, aby se teď pachtil s jídlem.

„Trochu mě mrzí, že jsem prospal půl dne a ty ses tu musela nudit sama,“ řekl Edward a koukal raději do talíře.

„Ale já jsem se rozhodně nenudila, chvilku jsem polehávala vedle tebe a na mysl mi přišla jedna zasunutá vzpomínka z dětství. Tak jsem se rozhodla trochu zpracovat tvoje dopolední dílo,“ odpověděla jsem mu.

Bylo na něm vidět, že vůbec neví, která bije.

„Když budeš chtít, po večeři ti to ukážu. Ale ne že se mi budeš smát. Je to dětské a praštěné, ani nevím, co mě to popadlo. Ale přišlo mi to fajn, alespoň jsem se zabavila.“

Dál už jsem ho nechala dojíst a sama šla spláchnout nádobí. Upřímně, teď mi bylo trochu líto, že jsem mu to říkala, ale stejně by iglú nejpozději zítra spatřil. Chápala jsem jak je ta stavbička strašně dětinská, ale když mě to tak bavilo.

Dojedl a nedočkavě na mě dorážel, ať mu to konečně ukážu. Hodila jsem po něm bundu, vzala z police zapalovač a zavedla ho za chatu. Byla už celkem tma, takže si domečku zpočátku nevšiml. Musela jsem ho nasměrovat správným směrem a popostrčit kapánek dopředu, pak teprve zůstal stát a šokovaně hleděl na můj výtvor.

„Ty jsi postavila za jedno odpoledne celé iglú?“ zeptal se.

Pokrčila jsem rameny.

„No jo, asi jo. Vzpomněla jsem si totiž na dětství, jak jsme s tátou a mámou jedno postavili teď už před vaším domem na zahradě a já si v něm pak až do jara hrála. Chtěla jsem si asi připomenout dětství.“

„Ale jak jsi to dokázala za jedno odpoledne? Vím, jaká spousta práce to je, sám jsem se kdysi o jedno pokoušel. Marně.“ stále nechápal.

„Miláčku, zapomínáš, že jsem upír. Všechno mi jde trochu rychleji,“ ušklíbla jsem se.

„Chtěl by ses podívat dovnitř?“

„Jasně že jo,“ a zase sem si něčím zasloužila pusu.

Vlezla jsem dovnitř jako první a zapálila petrolejku. Edward se vtěsnal dovnitř vzápětí po mně. Místa bylo uvnitř celkem dost, pohodlně pro dva lidi, ale vchod jsem udělala úzký.

„Páni, ty jsi to tady dokonce už i zabydlela,“ zasmál se.

Sedl si do tureckého sedu a rozhlížel se okolo. Rukama projížděl v srsti kožešiny a společně jsme pozorovali ledové kvádry třpytící se ve světle petrolejové lampy. Všude kolem nás bylo neskutečné ticho, jen knot petrolejové lampy občas tiše zaprskal.

„Je to nádhera, Bells. Možná by se to někomu zdálo dětinské, ale mě to přijde neskutečně romantické, alespoň teď. Víš, normálně bych řekl, že jsem ještě nic krásnějšího než třpytící se sníh ve světle plamenů neviděl, ale to bych nesměl vidět tvoji sněhobílou kůži na slunci. Už mi nikdy nic na světě nemůže připadat krásnější než ty,“ pošeptal mi.

Naklonila jsem se k němu a jako odpověď na vyslovený kompliment jsem ho políbila. Lehce, jako když se zimní vánek prohání mezi větvemi borovic a neshodí z nich ani jedinou vločku a přesto ho cítíte na své tváři. Položila jsem si mu hlavu do klína a on mě začal jemně vískat ve vlasech.

Mlčeli jsme. Nebylo potřeba dalších slov.

Hlavou mi plynula slova jako miluji tě, vážím si tě, chci s tebou strávit celý svůj život, chci ti dát celý svůj život, CHCI TĚ!

A byla jsem si jistá, že Edwardovi plyne hlavou to samé. Byl to uklidňující pocit být si něčím jistá. Byla jsem si jím jistá. Naprosto a neochvějně.

Bříšky prstů začal zkoumat můj obličej. Musel ho znát už nazpaměť, přesto to fascinovaně dělal zas a znovu. Jemně mi přejížděl přes líčka, nos i bradu. Nakonec se přesunul na krk a zapojil do hry i své rty. Ty něžné, jemné, teplé a měkké rty, které jsem tolik milovala. Z hrdla se mi vydral tichý sten. Už jsem nevydržela jen tak nečinně ležet, proto jsem se zvedla a pomalu svlékla Edwardovi svetr i s trikem. Lampa vrhala na jeho svaly jen mdlé světlo a vznikající stíny ještě umocňovaly dojem jeho krásy. Na okamžik jsem převzala iniciativu a pokryla jeho hrudník polibky. Vzrušení by se dalo krájet a teplota v iglú příjemně stoupala. Když Edward poprvé vzdechl, věděla jsem, že teď je ta správná chvíle. Přesně tak to mělo být. Nechala jsem se zase chvilku unášet jeho laskajícími doteky a i on mě postupně zbavoval oblečení. Nakonec jsme oba zůstali jen ve spodním prádle. Bylo jasné, že až se oba zbavíme posledního kousku, stavidla vášně se protrhnou. Moje touha dostupovala vrcholu, ale celá noc byla ještě před námi a já chtěla nezapomenutelný zážitek, ne jenom ukojení chtíče. Jemně jsem Edwardovi zatlačila na bříško a on si poslušně lehnul. Natáhla jsem se a odhrnula kousek plachty u stěny iglú. V dlani jsem svírala trochu sněhu, ze kterého se mým dotykem stal led. Začala jsem kreslit na Edwardově hrudníku složitý ornament. Neměl žádný jiný smysl než jen prohloubit tento okamžik. Edwardovo tělo bylo tak rozpálené, že tající led zanechával na jeho těle kapičky vody. Když už z něj nic nezbylo, začala jsem se sbírat jednotlivé perly svými ústy. Teď souvislé Edwardovy vzdechy mě přesvědčovali o tom, jak moc se mu to líbí.

Najednou mě popadl za ramena a přitáhl si má ústa na ty svá. Někde mezi milióny polibků ze sebe těžce vysoukal.

„Musím se trochu uklidnit, tohle bylo neuvěřitelně nádherné.“

Jemně jsem se nadzvedla a sundala si předposlední kousek prádla. Lehla jsem si na záda a nechala ho, aby tentokrát on zavedl mou mysl až na samý okraj ráje. Už nezbývalo nic jiného než vstoupit. Ještě chvíli jsme se oddávali milostné předehře, ale brzy bylo jasné, že už toho naše těla o mnoho více nevydrží. Edward i já jsme se poprvé mohli vzájemně dotýkat v celé své kráse. Naše touha dostoupila vrcholu a těla splynula v jedno. Čekala jsem příval prudké extáze, ale naše těla se šplhala až na samý vrcholek pomalu a o to intenzivněji. Dospěli jsme tam oba současně v dokonalém fyzickém i psychickém souznění.

Zmámeně, šťastně a láskyplně jsme si padli do náručí a zhluboka oddychovali.

Znovu  nebylo potřeba dalších slov, i když všechno ve mně řvalo miluji tě.

Edward promluvil jako první.

„Nohy mě neunesou, takže na koleno si klekat nebudu, sametová krabička leží v nočním stolku v pokoji, takže prstýnek dostaneš neromanticky někdy později, až se odsud vyhrabeme, ale pro teď…“

„Bello, vezmeš si mě?“ zeptal se.

„Edwarde, vezmeš si mě?“

„Ano.“

„Ano.“

A pokračovali jsme tam, kde jsme skončili.

***

Po našem prvním milování utekl ten týden jako voda. Bruslili jsme, milovali jsme se, chodili jsme na procházky, milovali jsme se, koukali jsme na filmy a milovali se u toho. Najednou byl čas jet domů, až by se mohlo zdát, že nám to mohlo být líto, ale my jsme vyráželi vstříc společnému životu. Já s prstýnkem na svém prsteníčku a neuvěřitelně šťastná. Doma nás všichni nadšeně přivítali, protože díky Alici nebylo naše překvapení žádným tajemstvím. Emmettův novoroční ohňostroj byl plný červené a růžové.

Novoroční idylka netrvala moc dlouho. Ráno hned první letošní den někdo zaťukal na dveře. Carlisle došel otevřít a vracel se s pergamenovou obálkou v ruce. Na pečeti se skvělo velké tiskací V. Otevřel dopis jako první a z úst mu uniklo ostré vydechnutí a ruka s dopisem klesla bezmocně dolů.

Carlisle mi věnoval zmučený pohled.


Povídky od Linfe

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Marvi

16)  Marvi (16.12.2011 21:59)

Krásná kapitolka, pěkné iglú si postavila. A ten konec??? Jo nějak se to pokazit musí to je jasné, ale Volterra mě teda opravdu nenapadla.

ambra

15)  ambra (06.12.2011 19:37)

Tak už jsem naštvaná, pokaždé mě to odhlásí a další smazaný koment . Takže se zestručním - krása, naprosto originální všechno, včetně bruslení a hlavně iglú . Užila jsem si každičké písmenko. Ovšem ten konec Už teď je mi blbě .

Linfe

14)  Linfe (18.05.2011 19:29)

Holky už jsem to opravila, Twilly děkuju za upozorňění

nikolka

13)  nikolka (23.01.2011 01:14)

romantická idylka pri jazere bola nádherná... všetko pasovalo k sebe, tak ako to už malo byť dávno...
prečo to všetko muselo skaziť jeden dopis s V???

Eleanor

12)  Eleanor (19.01.2011 20:40)

Hm, ve většině povídek idylku vždycky naruší to zatracené V. Jak já ho nesnáším

Karolka

11)  Karolka (08.01.2011 20:41)

To bylo tak nádherné! Úplně chápu, že čekali, až to přijde samo. Celé ty prázdniny u jezera, jejich láska...
Ale ano, čekala jsem to. To mi ale nepomohlo se dostatečně připravit. Takže teď nás nejspíš čeká prudký sjezd...

10)  nathalia (05.11.2010 14:35)

Amisha

9)  Amisha (12.10.2010 21:11)

Chjo nemohla jsi ten konec nechat pěkný?! Už jsem si říkala jak pěkně se mi pujde spát...
Kapitola byla nádherná až na poslední dvě věty.

Ewik

8)  Ewik (22.07.2010 13:48)

Nádherné
Moc krásně napsané a ta délka

Popoles

7)  Popoles (21.07.2010 21:44)

Tak nejprve chválím délku - tohle byla uctihodná dávka písmenek
A pak tu mám jeden zmučený výkřik - to se dělá?
Takový je vedro, že člověk kapalní a ty sem hodíš žhavost takovou, že Sahara je proti tomu ledové království
Nádherně popsané první ilování a ten nápad s iglů - tak to tedy tleskám velmi nahlas

sfinga

6)  sfinga (21.07.2010 20:27)

Lin: Chtěla jsem ti vynadat. Za to zveřejnění naší konverzace. Jenže v Internet Explorer mi nešly zobrazit komentáře. Na radu Ajjinky jsem si stáhla Mozillu a jsem z ní tak unešená, že ti nevynadám.
Ta kapitolka byla krásná, něžná, romatická.
Že uhádnu to V na obálce? Volturiovi!
Bojim, bojim

mina

5)  mina (21.07.2010 16:00)

krasna kapitola...a to iglu ma dost pobavilo... ale co znamena ten koniec...dufam, ze pokracovanie tu bude cim skor...
inak

4)   (21.07.2010 12:28)

Doteď jsem netušila, že upírům může i něco nejít. A zrovna moje oblíbený bruslení na ledu :)
Iglú! Tak to byl, Linfe, zážitek . A pak zasnoubení, uf, uf, uf! Kam ti mladí pořád tak spěchaj?
Supr dílek, jen z toho konce jsem jelen!

semiska

3)  semiska (21.07.2010 12:02)

Ty mě děsíš, co je v tom dopise?
Ta dovolená Edwarda a Belly byla tak romantická a nádherná.
Už se těším na další pokračování.

Lipi4

2)  Lipi4 (21.07.2010 08:56)

Linfe, mockrát Ti děkuji za tuto úžasnou a skvělou kapitolku :D .... ... .... ... .. .. .. . . .... .. .. . ... .... ... . .. ... .... .... ... ... ... ... ..... ... .. Alice jsem si touto kapitolkou totálně zamilovala , jelikož nenávidím balení - nemůžu se občas rozhodnout, co vzít s sebou a co ne. :D :D :D .. ... ... ... ... ... ... ..... .... ... ... ... .... ..... ... ... ... ..... ... ..... ... ... .. .. ..Hrozně moc by mě zajímalo, co se Edwardovi zdálo , jelikož jsem občas jak zvědavost sama :D .. ... ... .... .... ... .... ... .... ... .... .... .... .... .... ... ... ... .... ... Emmett se mi zdál lehce podezřel , když nesl do auta dobrovolně všechny věci do auta - nejdřív jsem si říkala, že se jich chce prostě jednoduše zbavit nebo mu Rose něco slíbila . .. Ale pak ty brusle :D , já myslela, že ho snad zabiju. Brusle, jak si na ně mohl vzpomenout - chce je zabít (hlavně Bellu) (Kdo by se nechtěl zbavit jednoho souzozence, že?:D :D :D :D .. .... ..... .... ......... ......... ..... .... .... .... ..... .... ..... ... ... ... ... ... .... ... ... .... .... ... .... Málem jsi mě zabila :D , když šel Edward pro sebe nakupovat jídlo - hlavně při návratu... Zcela jistě musel vykoupit dohromady aspoň celou jednu uličku jídla :D :D - připoměl mi Alici a její nálety ....... . ..... .... .... ... ... .... ... ... ... ... ... ... .. .. . .... ... ... .. ... .. . ... .. .. .. Málem jsem se uslintala a uculila , když Bella škádlila při filmu Edika a pak to jeho oslovení "Ty příšerko" :D :D :D ...... .... .... ..... .... .A hned na to jsi mě zabila smíchem ..."... ty Plujščenko..." (Proč třeba jsi nejmenovala Březinu či Vernera - jsou lepší ) ..... .... ... ...... ... .... ... .Hned na to jsem měla škodolibou radost :D :D :D , když jsem si přečetla o 20 cm vrstvě sněhu - celou tu scénu jsem se vžila do Belly (nemám ráda bruslení :-(().... .. .. ..... Pokud jsi měla v úmyslu nás zabít (nebo aspoň mojí maličkost ), tak se Ti to povedlo u toho jak Ed předělal svalouše na hrablo :D :D ... ... ... .... ... ... ... ... ... .... .. .. . .. .. . ... ... .... ... .. .. .A to iglů :D , to byl snad vrchol všeho. Nejdřív krásná vzpomínka následována skutkem a spojená s úžasnou nocí , po které jsem si došla pro dávku mraženého ovoce a chvíli jsem musela zůstat stát u mrazáku .... .. .... Konec byl skvělý - miluju tvého Edíka ........ .... kde se fasuje? :D :D

.. ... ..... ... .. . . ..
. .. . . . .


Takže Ti děkuji za Tuto úžasnou kapitolku a nemůžu se dočkat další :D

Linfe

1)  Linfe (20.07.2010 23:38)

Milé dámy,

také Vás zajímá, kde se tam sakra vzalo to iglú? Tady je přepis jednoho včerejšího rozhovoru po icq

Linfe: dneska jsem napsala i skoro celou následující kapitolu… teď už jenom to velké finááále :-( nevím, jestli se do toho mám vrhnout tak nějak jako u jezera nebo spíše chodit kolem horké kaše...

Linfe: P.S. neboj tahle bude na dlouhou dobu poslední romantická :-(

Sfinga: Ajaj bude mi horko?

Linfe: Kdy? U jezera?... jo tak tam ti bude přimo hic :-D

Sfinga: No nazdar. Abych se neroztekla.

Linfe: Jááááááááááááááááááj a já teď přisla na to, kde je nechám... to... aaaaaaaaaaaaa hustý... sauna to bude... no to bude bomba
Linfe: tys mi vnukla nápad zlato

Sfinga: tý brďo a neměla to Ajjinka v BE?

Linfe: Edwardovo zpocený tělo... no už to vidím... sakra

Linfe: Hmmm tak to nevím :-( to je v haji všechno už to tady jednou bylo

Linfe: Tak jsem zase přistála zadkem na zemi :-(

Sfinga: Hele nech to jezero, bylo dobrý.

Linfe: No jezero každopádně a chata... ale to zase měla Hanetka, že!

Sfinga: A co na mechu? Pod šumícími zelenými velikány

Linfe: V zimě těžko :-) Ale jo, já to nechám tak a nějak si s tím poradím.

Sfinga: Jó v zimě, tak to vidím jedině na iglú.

A bylo to

Jinak doufám, že se vám to líbilo. Ve wordu je to na 11 stránek, regulérně si to zaslouží rozdělit na dvě poloviny, ale to jsem Vám nemohla udělat, takže jste vyfasovali alespoň ten konec. Odjíždím na dovolenou, tudíž další kapitolka nejdříve v půlce dalšího týdne :D


1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse