Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Broken%20soul%20mal%C3%BD.jpg

I velký a silný vlk může mít citová trápení. Bylo to zlých pár dní a já potřebovala vyřešit ten úkol, který mi Jacob uložil. Oba s Jasonem jsme se s tím potřebovali smířit.

18. kapitola - Pohřeb

S nadcházejícím pohřbem mě stále více a více sužovaly obavy. Byl naplánován na zítřek, což bylo tři dny poté, co jsem přišla za Jacobem na návštěvu a na lůžku našla pouze klidně spočívající tělo. Jeho duše už se rozlétla kamsi za svými indiánskými předky a především za jeho milovanou ženou. Celý život měl sice ve svém srdci místo i pro mě, a jak sám tvrdil, nikdy ji nemohl milovat tak jako mě, ale po posledních týdnech strávených v jeho společnosti jsem už věděla, že to není pravda. Ano, možná jsem byla jeho nikdy nenaplněná láska, na kterou nemohl zapomenout, ale svou ženu a syna skutečně miloval. Věděla jsem to já, nakonec to zjistil i on a jediný, kdo to v tuhle chvíli asi ještě nechápal, byl Jason. S Jasonem byla trochu potíž. Přišel domů chvíli poté, co jsem našla mrtvého Jacoba, a za celou dobu, co tam byl, se mnou nepromluvil ani slovo. Ihned začal obvolávat další lidi a dávat dohromady pohřeb. Co jsem pochopila, bude pohřben podle starých indiánských tradic a zvyklostí vedle své ženy. Snažila jsem se s ním komunikovat, ale evidentně jsem mu nestála ani za pohled. Chtěla jsem si s ním promluvit, všechno mu vysvětlit a předat mu dárek od otce, ale bylo to marné. Nezbylo mi nic jiného, než se zvednout, naposledy pohladit Jacoba po vlasech a odejít. Snad budu mít brzy jinou příležitost.  Později jsem k nim domů několikrát volala, chtěla jsem znát přesné datum a hodinu pohřbu, ale nikdo mi to nebral. Měla jsem obavu, že se ten chlapec vyrovnává se svou ztrátou sám a po svém ve vlčí podobě. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli je to dobře. Nakonec jsem musela včera navštívit La Push a zeptat se jednoho cvrčka, co si zrovna hrál na návsi.

V den pohřbu jemně poprchávalo. Nebylo to nic nepříjemného, ale připadalo mi to, jako kdyby i svět kolem nás a samotné nebe truchlilo nad Jacobovou ztrátou. Oblékla jsem si černý kalhotový kostým a do kapsy u saka si vložila zlatý medailon. Musím mu ho předat, nepřísluší mi si ho nechávat u sebe déle, než je nutné, i když situace je silně vyhrocená. Dneska to musím prostě stůj co stůj vyřešit. Problém je v tom, že on je vlkodlak a jestli neudrží svoje nervy na uzdě, budu mít velký problém, který by mohl skončit opravdu ošklivě. A já jsem věděla, že on to nezvládne, ale bohužel tohle riziko musím podstoupit. Už kvůli Jacobovi.

Sešla jsem dolů do obýváku a našla tam zbytek rodiny celý v černém a připravený vyrazit.

„Co to…?“ nestihla jsem to ani doříct.

„Díky Jacobovi jsme tu mohli zůstat a začít nový život, proto mu všichni máme být za co vděční a rádi bychom uctili jeho památku. Půjdeme s tebou,“ odpověděl mi Carlisle.

Byla jsem ráda, že půjdou, ale zároveň to byla nepříjemná komplikace. Bála jsem se, že čím víc upírů, tím větší vztek bude Jason mít, a navíc Alice už teď jistě tuší, k čemu se chystám a nakonec, až se rozhodnu, to uvidí naprosto přesně. Mohlo dojít ke kolosální rvačce.

Ach jo, jak z toho ven?

Jenomže momentálně mě nenapadalo žádné řešení. Nemohla jsem s tím vůbec nic dělat.

Vyrazili jsme z domu pěšky, na indiánském pohřebišti kousek za vesnicí jsme byli v podstatě v okamžiku. Jenom já jsem si cestou udělala malou odbočku. Členové rady starších a jejich rodiny měli své místo v odlehlejším hájku na konci hřbitova. Sledovali jsme celý průběh spíše zpovzdálí, nebyl pro nás problém zachytit každé slovo. Všichni obyvatelé o nás věděli a nezdálo se, že by s tím kdokoliv měl problém. Jen Jason se neustále mračil a díval se do země.

Obřad byl nádherný. Mnoho příslušníků kmene promluvilo o Jakeovi a jeho činech, které vykonal pro blaho vesnice. Nakonec ho za zpěvu indiánských písní žen z kmene pohřbili do země. Sebrala jsem odvahu a donesla mu na navršenou mohylu kytici lučních květin nasbíraných během cesty. Hrdlo se mi svíralo a jen stěží jsem ovládala své vzlyky. Opět jsem litovala, že mé oči už nikdy nemohou najít útěchu v pláči. Otočila jsem se k odchodu, když mi na rameni spočinula čísi dlaň. Zmateně jsem se otočila a spatřila starého muže, kterého jsem si pamatovala ze zasedání rady starších, když jsme společně s Quillety uzavřeli naši smlouvu. Myslím, že se jmenoval Seth Clearwater.

„Pokud byste chtěla, madam, máte jistě plné právo tady promluvit a my všichni to respektujeme. Jistě jste znala Jacoba z jiného pohledu než my všichni ostatní.“

Jen vzadu se ozvalo jediné posměšné odfrknutí.

Byla jsem mírně v šoku. Upřímně, nikdy by mě nenapadlo, že bych tady měla nebo směla vůbec promluvit. Asi by se mi do toho v normálním případě nechtělo, ale potřebovala jsem vyřešit tu situaci s Jasonem a tohle mohla být dobrá příležitost, jak začít.

Posbírala jsem střípky své otřesené osobnosti a otočila se zpět k shromáždění. Vůbec jsem nevěděla jak začít. Kontakt s tolika lidmi mi nedělal dobře. Snažila jsem se si představit, že stojím někde v ústraní na příjemném místě a povídám si jenom s Jacobem, tak jak jsme to dělávali.

„Nevím, kolik z vás přítomných ví, že původem, když jsem byla člověk, pocházím odtud z Forks. Dokud se mi nestala ta ošklivá nehoda, žila jsem tu společně se svým otcem, kterého mnozí považovali za přítele vašeho kmene, a dokonce mu byla prokázána čest, že mohl být pohřben zde, společně s vámi. Po své smrti jsem získala novou rodinu a naučili mě žít tak, aby se ze mě nestalo žádné vraždící monstrum. Celý svůj dosavadní život se snažím žít ve vzájemné symbióze s lidmi, a ač mi má rodina chtěla vynahradit veškeré ztracené věci a možnosti, které zanikly společně s mým lidským životem, nikdy mi nemohli nahradit ten pravý domov, který mám zde. Při první možné příležitosti se mé chladné srdce a touha rozeběhly zpátky domů. Netušila jsem, že tu najdu ještě poslední pozůstatek svého lidského života, ani že vám svým příchodem způsobíme tolik problémů. Ale stejně, jako se tonoucí stébla chytá, ani já už jsem se nedokázala Jacoba Blacka a Forks vzdát. Vy všichni jste mu věřili stejně tak jako já a dovolili jste nám tady zůstat. Celá moje rodina, ale já asi ze všech nejvíc, jsme vám vděčni, a kdykoliv budete potřebovat naši pomoc, budeme zde. I kdyby to mělo být teď nebo za tři sta let a i kdybychom měli dorazit až z druhého konce světa. V posledních pár týdnech jsem trávila s Jacobem mnoho času. Procházela jsem s ním znovu všechna jeho oblíbená místa a dovolila mu tak se ještě naposledy vrátit tam, kde to měl nejraději. On mi za to na oplátku dovolil nahlédnout do svého života. Do lidského života, který já nikdy nebudu mít možnost zažít. Všichni moc dobře víte, že mu trvalo velmi dlouho, než byl schopen založit rodinu a mít svého jediného báječného syna. Bohužel jsem svou smrtí nevědomky a neúmyslně způsobila tragédii jeho srdce. On ji však překonal a získal tak milující manželku Marii a syna Jasona. Osud mu ji však vzal velmi brzy a Jacob se začal propadat do chmurných myšlenek, že jí nestihl dát všechno, co si zasloužila, protože si v srdci celý svůj život držel kousek jenom pro mne. Za poslední týdny pomohl nejen on mě, ale myslím, že i já jemu, protože tím, že mi znovu převyprávěl svůj život, ho v podstatě celý znovu prožil a uvědomil si to, co já už jsem dávno věděla. Nikoho na světě nemiloval tolik, jako svou manželku a syna. A já ho miluji za to, že mi ukázal, jak vypadá lidský život a to, jak je důležité mít přátele.“

Dál už jsem se nezmohla na slovo a tak jsem se otočila a zamířila zpět ke své rodině. Všichni zúčastnění se pomalu začali rozcházet do svých domovů, jen Jason tam ještě stál zmučeně nad hrobem svého otce. Místo toho, aby zamířil do vesnice společně s ostatními, se ale otočil a vykročil sám směrem k lesu.

Rozhodla jsem se náhle, tady a teď. Koutkem oka jsem postřehla, jak vteřinu po mě Alice ztuhla. Prudce jsem se otočila, popadla ji za ramena a dost ostrým tónem po ní vyjela. Modlila jsem se, aby ji můj drsný přístup a tón tentokrát přesvědčil, že to opravdu myslím vážně a ona poslechla bez výhrad. Alice si totiž vždycky dělala, co ona sama uznala za vhodné. A vždycky se snažila chránit svou rodinu, jenže teď bylo potřeba ochránit někoho jiného i za cenu možné konfrontace. Byla jsem odhodlaná tohle riziko podstoupit, dlužila jsem to Jacobovi, jemu i sobě, ale rozhodně jsem si nepřála, aby se do toho pletli ostatní.

„Mlč a odveď je domů. Všechny. Přijdu za vámi později. Věř mi, vím, že se mi nic nestane,“ a popostrčila jsem ji směrem k lesu. Byla to samozřejmě lež, nejsem ona, abych věděla, co se stane.

Nemohla jsem čekat, abych zkontrolovala, zda skutečně odešli. Mohla jsem jenom doufat, že jednou udělá, oč ji někdo žádá i přesto, co viděla ve svých vizích. Rychle jsem se vydala za Jasonem do lesa. Našla jsem ho hned, ale přišla jsem skoro na poslední chvíli. Už byl do půl těla vysvlečený. Chystal se udělat přesně to, z čeho jsem ho podezírala.

„Jasone, počkej prosím. Potřebuji s tebou mluvit,“ poprosila jsem ho.

„Ale já nemám zájem se s tebou bavit. Nemám ti co říct,“ odsekl. Choval se jako paličatý třináctiletý puberťák.

„Jenomže já tobě jo. Když už tě nezajímá, co ti chci říct já, měl bys alespoň chtít slyšet vzkaz, co ti u mě nechal otec.“

„Pche, a to ti mám jako věřit, že když se odvoláváš na otce, není to jenom nějakej tvůj výmysl? Za koho mě máš?“ posmíval se mi.

„Momentálně za mladý vztekající se štěně. Ale to je fuk, táta věděl, že se mnou pravděpodobně nebudeš chtít mluvit, proto mi dal pro tebe věc, která by tě o tom měla přesvědčit. Ale nejdřív si prostě poslechneš, co ti chci říct.“

Chtěla jsem pokračovat dál, ale Jason se začal strašně třást. Bylo jen otázkou času než se přede mnou přemění. Vůbec jsem netušila, co od něj můžu čekat. Nikdy jsem žádného vlkodlaka na vlastní oči neviděla a znala jsem je jen z Jacobova vyprávění a z Carlislových znalostí. A ty byly v tomto případě dost ubohé. Spolkla jsem jed, který se mi automaticky hromadil v ústech a pokračovala v monologu.

„Něco z toho, co ti otec chtěl sdělit, ale nikdy k tomu nenašel odvahu nebo jsi mu nedal příležitost, jsem řekla už na pohřbu. Myslela jsem to vážně, Jasone. Bylo to tak, jak jsem řekla. Táta vás oba s mámou miloval nejvíc, jak mohl. Myslel na mě, vyčítal si to a po smrti tvé matky propadal depresím, protože si myslel, že jí nedal všechno, co si zasloužila. Že jí nedal celé své srdce, ale sobecky si schoval kousek i pro mne. Jenomže lidské srdce nezná hranice a je schopné pojmout tolik, kolik mu jeho majitel dovolí. A od tebe je sobecké jen vůbec pomyslet na to, že tvůj otec byl špatný v tom, že v sobě choval náklonnost i ke mně. Proč ti nevadí, že miloval i všechny ve vaší vesnici? Proč ti vadím jenom já?“

Zase se ozvalo to jeho odfrknutí. Tentokrát jsem si odfrkla ale taky.

„Co? To si myslíš, že sem úplně blbá a nevidím to? Neděláš nic jiného, než že prachobyčejně žárlíš. A naprosto bezdůvodně. Tvůj otec se velmi trápil a ty jsi mu nemohl pomoct. Není to tvoje chyba, o některých věcech prostě nemohl mluvit s tebou jako se synem. Po svém návratu do Forks jsem s ním strávila hodně času. Konečně mohl někomu vyprávět svůj příběh a ulevit svému svědomí. Je sice dost absurdní, že jsem to byla já, když kvůli mně vlastně trpěl, ale nakonec se to ukázalo být velmi účinné. Nikdy jsem Jacoba neměla ráda jinak než jako kamaráda. Bože, bylo mi sedmnáct, když jsem zemřela, a dalších osmdesát let jsem ho neviděla a ani si na něj nevzpomněla. Nikdy jsme si nedali jedinou pusu, tak opravdu nechápu, proč na mě žárlíš. Na to, že jsem mu pomohla najít v duši klid těsně před smrtí? Nebo na to, že jsem s ním strávila tolik času? Že byl se mnou zase jednou opravdu šťastný? Nebuď sobec, Jasone.“

Jenomže to už jsem všechno asi vážně přehnala. Jemný třes jeho těla se postupně měnil v silné škubání až se nakonec v bezhlučném výbuchu změnil na obrovského vlka. Ustoupila jsem asi pět metrů dozadu, ale zůstala jsem stát. Nevěděla jsem, kdo z nás je silnější a ani jsem neměla v plánu to zjišťovat. Riskovala jsem tady svůj vlastní krk, ale doufala jsem, že se mi nic nestane. Abych se vyhnula těmto myšlenkám na boj, zkoumala jsem Jasonovu vlčí podobu. Jednoduše řečeno, byl impozantní. Něco tak ohromujícího a svým způsobem krásného jsem ještě neviděla. Byl obrovský, jeho hřbet mohl být tak v úrovni mých ramen. Silný a majestátní ve své podobě se zrzavou srstí jemně se vlnící v poryvech větru. Ten pohled mě doslova přikoval na místě a já se od něho nemohla odtrhnout. Necítila jsem strach, jenom bezmeznou úctu k jeho vzezření a síle. Dokázala bych ho pozorovat celé hodiny.

Tohle celé se odehrálo ve zlomku okamžiku. V tom druhém udělal Jason pouhé dva kroky a svoje vyceněné tesáky mi narval rovnou před obličej. Měla jsem pocit, že se mi dokonce vysmívá. Na chvíli se ve mně vzedmula vlna vzteku, rozhodně bych se nedala jen tak. Chvilinku mi trvalo, než jsem si opětovně uvědomila, proč jsem sem přišla. Nasucho jsem polkla.

„Nepřišla jsem se sem s tebou porvat. Klidně mě roztrhej a zabij, nebudu se bránit. Jenom měj na vědomí, že já jsem nikomu z vás a ani tobě nic neudělala. Ty tím porušíš smlouvu a moje rodina mě přijde pomstít. Vyvoláš válku úplně bezdůvodně. Vlastně jsem sem přišla z opačného důvodu. Chci ti nabídnout přátelství, Jasone. Poslední slova tvého otce byla, abych se o tebe postarala. Možná se ti to zdá absurdní, ale pokud překonáš své předsudky, budeš tu mít někoho, na koho se můžeš v případě nouze spolehnout. Tvůj otec dobře věděl, že po jeho smrti zůstaneš sám a bez rodiny, a také dobře věděl, že ne vždy se můžeš se vším obrátit na radu starších. Myslel si, že když jsem dokázala být jeho přítelem, dokážu to i s tebou. A navíc, já jsem tu na věky.“

Pak se stalo něco zvláštního.

Jason:

Tušil jsem, že ta malá nána bude mít tolik drzosti a přijde na tátův pohřeb. Ona to ovšem dovedla k dokonalosti tím, že sebou přitáhla celou tu její upíří rodinku. Měl jsem co dělat, abych to ustál. Naštěstí se zastavili skoro na okraji mýtiny a vítr dneska foukal příznivým směrem. Nemusel sem tak celou dobu čichat ten jejich odpornej puch.

Jako obvykle, od doby, co jsem byl vlkodlak, se zrovna v tu nejnevhodnější chvíli muselo ozvat mé nové druhé . Tohle mělo Bellu rádo, svým způsobem jí neskutečně závidělo. Nemyslete si, že jsem byl slepej a neviděl jsem, jak se můj otec po smrti mámy trápí. Strašně rád bych mu pomohl, ale sám jsem měl spoustu potíží se s tím vyrovnat. Když k tomu přidám všechny ty divný věci, co dělal táta už před tím, když ještě máma žila, málem jsem si z toho hodil mašli. Tak strašně mi chyběla a on pořád chodil k tomu hrobu svýho kamaráda a jeho podivný holky. Párkrát jsem ho v noci slyšel, jak ze spaní mumlá její jméno. Nakonec jsem to ustál, ale začal jsem bejt na tátu protivnej, protože to vypadalo, že tu holku má radši než nás. Časem jsme se spolu naučili žít, ale už nikdy to nebylo jako dřív. Nemluvili jsme spolu. Uklidňoval jsem se tím, že to nejhorší už mám za sebou a před sebou snad spokojenej život. Byl jsem dospělej, brzy odejdu a založím si svou vlastní rodinu. Chyba lávky. Po jedný hádce s otcem jsem v lese prostě bouchnul vzteky a byl ze mě vlk. Všechno se mi v palici pomotalo, trvalo to dlouho, něž jsem se uklidnil a mohl se vrátit zpět do svý lidský podoby. Táta znal všechny naše legendy, dokonce mi je i vyprávěl, když jsem byl malej, ale já na to nikdy nevěřil a tak jsem jim nevěnoval pozornost. Musel mi je zopakovat. Důvodem mý přeměny byl upír. Jenže jsme netušili, kde by asi tak mohl být. V okolí La Push jsem nezjistil nic neobvyklýho. Myslel jsem si, že sem se prostě zbláznil, stala se ze mě vlčí zrůda, která se mění bez důvodu. Nějak jsem se s tím nemohl srovnat, chtěl jsem rodinu a děti, ale takhle to nepřipadalo v úvahu.

A pak se vrátila moje noční můra.

Noční můra jménem Isabella Swanová. To ona byla ten upír a to ona byla ta holka, za kterou můj táta chodil. Nebyl by to můj otec, aby za ni neorodoval v radě starších a tak se naši rozhodli, že s nimi uzavřou příměří. Neměli rudé oči, ale zlaté, a tvrdili, že nikdy v životě lidi nelovili. Nebudou pro nás prý představovat hrozbu. Nikdy jsem jim na to neskočil a chtěl jsem to dokázat ten večer, kdy jsme se všichni měli sejít u táborového ohně. Myslel jsem, že takovému pokušení nikdo z nich neodolá a byl jsem ochotný za to obětovat i svůj život. Stejně jsem nechtěl v tomhle podivným těle mutanta už dál být.  Dopadlo to ale mimo mé očekávání a otec mě vyhnal jako nějakýho malýho smrada. Cítil jsem se pod psa a to doslova. Běhal jsem ve dne v okolí a hlídal, jestli některý z nich neporuší smlouvu. Bože, jak já si to přál. Domů jsem se vracel jenom pro jídlo a vyspat se. Ta holka chodila za tátou stále častěji. Občas jsem na ně někde narazil a zaslechl pár vět. Spíš jsem se jim ale vyhýbal. Jenže tehdy se probudilo mé druhé já. Táta se zdál být šťastnější, klidnější a spokojenější. Když jsem ho potkával doma, začal jsem jí závidět. Ona s ním mohla být a já se toulal sám v lese. Jí se svěřoval a se mnou už skoro ani nepromluvil. Bylo to, jako by se ve mně prali dva vlci. Jeden byl rád, že je táta konečně šťastnej, a druhej byl neskutečně naštvanej na tu holku.

A pak umřel. Všechno, co jsem chtěl, už nikdy nestihnu. Svět se mi zhroutil jako domeček z karet. Je ze mě vlk, v hlavě to nemám v pořádku a i jako člověk jsem v podstatě chodící troska.

A ona přivede celou bandu upírů! Stál jsem tam s očima upřenýma do země a snažil se moc nedýchat. Pohřeb měl táta krásnej, celá vesnice ho měla ráda a přišla mu to dokázat při jeho poslední cestě. Nezvládl jsem to a pár slz němě dopadlo na trávník pode mnou. Doufal jsem, že už bude konec, moc dlouho v klidu už nevydržím. Těšil jsem se, až se zase změním ve svého vlka. V něm je všechno jednodušší, všechno tak nějak míň bolí. Život se omezí jenom na pár nejnutnějších potřeb pokud dám průchod svým vlčím instinktům. Pak začala mluvit. Ten blbec Clearwater jí to dovolil. Vztek cloumal mým tělem. Její proslov doléhal k mým uším pouze okrajově, já jsem se celým svým vědomím snažil uklidnit, abych nebouchnul tady a teď. Konečně byl konec a já jsem mohl vyrazit směrem k lesu. Našla mě už jenom v kalhotách. Sako a košile visely na nejbližší větvi.

„Jasone, počkej prosím. Potřebuji s tebou mluvit,“ pronesla.

Neměl jsem nejmenší náladu se s ní bavit a dost jasně jsem to dal najevo. Snažila se mě obalamutit kecama, že má pro mě vzkaz od táty. Na tohle jí rozhodně neskočím.

V hlavě se mi zase ozval ten druhý hlásek.

Ale co když mluví pravdu? Nemá přece důvod, aby ti lhala. Co jí je po tobě? Nikdy si ji neměl rád a pochybuju, že ona tebe jo. Tak proč jinak by tady stála?

Mlčel jsem a nechal ji mluvit. Mluvila o tátovi a o tom, co jí vyprávěl a tak. V hlavě jsem měl jako ve včelím úlu, jak se ta dvě psiska hádala.

Podívej se na to. Ona ti nadává do štěňat a ještě si z tebe dělá srandu, že žárlíš a že teprve díky ní byl tvůj táta zase šťastnej.

Přestával jsem mít kontrolu nad svým vlastním tělem. Jedna část mého začínala přebírat otěže. Přeměna proběhla o pár chvil později. Druhý hlas v mé hlavě to nevzdával, ale už neměl skoro žádnou naději, ovládaly mě moje instinkty zabijáka.

Hele neblázni, kámo, ta holka má pravdu. Ona nevypadá, že by ti přišla ublížit, a když ji zabiješ, budeš mít na krku celou tu její upíří rodinku. Budeš to ty, kdo zklame svůj lid a poruší smlouvu.

Vrčel jsem jí přímo do obličeje, měl jsem ho tak pět palců od svých předních tesáků a neskutečně jsem si ten pocit užíval.

Vykašli se na to. Co je ti po nich, stejně už ti nikdo z nich nemůže pomoct. Prostě utečeš do lesů a takhle nám bude líp. K čemu život člověka, když ani nemůžeš mít rodinu.

„Myslel si, že když jsem dokázala být jeho přítelem, dokážu to i s tebou. A navíc, já jsem tu na věky.“

K mému mozku se dostala její poslední věta a vlčí mlha trochu ustoupila. Když jste vlk cítíte jenom základní potřeby a instinkty, je ale hrozně těžké udržet si chladnou hlavu. Využil jsem té trochy znovuzískaného sebeovládání a nechal pracovat vlka. Stejně jako každý pes bezpečně pozná náladu svého pána, tak i já dokážu vycítit chování a pocity svého nepřítele. Stála tam s rukama podél boků, moje tesáky přímo u obličeje a nedělala nic jiného, než že mi upřeně hleděla do očí.

Bylo by to tak jednoduché ji zabít.

Jenže ona tam jenom stála. Bylo evidentní, že nemá v úmyslu mi ublížit a i přes ten její upíří puch sem necítil žádný strach nebo vztek.

Tvůj otec bude zklamaný, pokud se jí něco stane. A ty víš, že on to uvidí.

Dopadla na mě tíha vlastního svědomí a já si před ní sednul na zadek.

Chvíli nechápavě koukala a pak sáhla do kapsy a vytáhla něco zlatého. Stoupla si na špičky a přetáhla mi přes čumák zlatý řetěz na jehož konci se houpal medailon.

Pak zašeptala „Já tady budu, Jasone, až budeš potřebovat.“

Otočil jsem se a rozeběhl se pryč. Když už jsem byl dost daleko, přeměnil jsem se zpět a rozevřel medailon. Zleva na mě koukala matka a zprava otec. Svalil jsem se na zem a konečně dal průchod svému trápení.


Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

Marvi

21)  Marvi (16.12.2011 10:24)

Bella si vždycky dělá co chce, ale vypadá to, že si s Jasonem k sobě najdou cestu.

ambra

20)  ambra (01.12.2011 22:42)

Tak tohle byla síla . Bella nezapře svůj věk. Dělá statečná, ale dospělá rozhodnutí . Těším se na Jasonovu roli v dalším příběhu. Naprosto mě to dostalo.

Twilly

19)  Twilly (18.05.2011 16:15)

Týnko, tak tohle bylo plné citu... nádhera, tleskám

Janeba

18)  Janeba (24.02.2011 20:20)

Linfičko, naprosto překrásné Bellino vyznání se z obrovského přátelství, které ji pojilo s Jacobem, ale i pocitem domova! Je mi moc líto Jasona, ale velmi dobře si umím představit, co prožíval a jsem moc ráda, že v sobě vybojoval sílu, která ho přiměla si Bellu vyslechnout a neublížit jí! Tak jako byl Jacob rodinou pro Bellu, bude i Bella pro Jasona! Krásné!
Děkuji!!

nikolka

17)  nikolka (21.01.2011 23:25)

môžem plakať???:'-( :'-( :'-(
dúfam, že si to Jason uvedomí a raz bude šťastný a vynikajúci priateľ Belly...
bolo to nádherné a smutné...:'-( :'-(

Eleanor

16)  Eleanor (19.01.2011 20:18)

Chudák Jason, ale snad pochopil a smíří se se vším, co ho v životě potkalo. Bella by mu mohla být dobrou oporou.

eMuska

15)  eMuska (15.01.2011 00:32)

Ach jéminé! Ten pohreb sa mi ale strašne páčil. A Bellina reč... Niekoľkokrát sa z hĺbky duše rozrečnila a ja som priam hmatateľne cítila to, o čom hovorila. O láske a priateľtve, o trápení a znovu nájdenomm pokoji. Bolo to kúzelné.
A Jason... Hm, nemám ho rada. Bojím sa, že sa niečo pokazí a ak to nebol Jake, bude to on. Čo ak sa s Bellou zblíži a zamiluje sa? Čo potom s Edwardom? Ach jéminé! Bojím sa. Dúfam, že to všetko dobre dopadne
Krásne!

Karolka

14)  Karolka (08.01.2011 19:48)

Je to jako legenda, velký příběh, který sahá daleko do minulosti a teď už nejspíš i do daleké budoucnosti. To, co Bella udělala, bylo úžasný. Jason už nebude sám.
Nádherná kapitola.

13)  nathalia (05.11.2010 01:15)

MisaBells

12)  MisaBells (30.10.2010 14:50)

:'-(

Amisha

11)  Amisha (12.10.2010 08:10)

No teda! Já každou kapitolu čtu na jeden dech. Páni.

10)   (19.07.2010 13:37)

Tak to se mi líbí! Moc! To, jak se Jasonův pohled liší od toho Edwardova i Bellina (myslím formu, ne děj). Jasonova vzpurnost, hrdost, zmatek v hlavě, vztek na celý svět a nakonec velký smutek sem vážně pasuje. A i když to z pohledu čtenáře může vypadat, že se prostě chová jako fracek, chová se přesně tak, jak bych očekávala od někoho, kdo zůstane na světě sám. Nadějný konec - že by Jason získal novou "tetičku"?

MejBi

9)  MejBi (10.07.2010 16:31)

semiska

8)  semiska (09.07.2010 23:37)

Linfe, tahle kapitolka byla naprosto báječná, i když smutná.:'-(
Uronila jsem pár slziček při pohřbu Jacoba.:'-( :'-( :'-(
Jason se možná časem umoudří. Souhlasím totiž s tebou v tom, že chlapům to opravdu trvá někdy mnohem déle.;)
Snad jason pochopí, že od Belly a její rodiny žádné nebezpečí nehrozí, a vše bude v pořádku. :)
Mc se těším na příští pokračování.

Ewik

7)  Ewik (09.07.2010 23:22)

Krásný a mooc smutný.:'-(
Těším se na další

sfinga

6)  sfinga (09.07.2010 22:23)

Lin, nevím, jestli předeženu, Eli si pár dní odpočine, než pojede na Harvard. A já s ní.

5)   (09.07.2010 22:19)

Krásný díl ! Moc se ti to povedlo

Linfe

4)  Linfe (09.07.2010 22:15)

Ivus vsimla sis, že obě máme 18. kapcu :-) to už mě brzy předeženeš :-) díky za komenty, tomu čoklíkovi se rozezní, ale neměl to chlapec jednoduchý dejme mu čas, chlapům to obvykle dýl trvá :-)

Mám vás ráda holky (no jo zase sem koukala na romantickej film a dostalo me to priznavam, akorat sem v soku ze se kristen vsude s kazdym hlavnim hrdinou i liba. Tady se dokonce i svlikla, treba se dockame i s Edou. No i kdyz PG - 13...takze asi těžko)

Lipi4

3)  Lipi4 (09.07.2010 22:15)

:'-( :'-( Krásná smutná kapitolka.......moc se Ti povedla :'-( :'-(

sakraprace

2)  sakraprace (09.07.2010 22:02)

Linfe, to bylo tak smutné. Pohřeb jsem kapku oplakala, ale Jasonovo vztekání mě z toho dostalo. Chová se jako spratek, ale chápu proč to dělá. Jsem moc ráda, že ji neroztrhal a jsem zatraceně zvědavá, jestli se spřátelí.
Krásná kapitolka :'-(

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek