Sekce

Galerie

/gallery/zivot.jpg

Moc dobře si pamatuju na poslední dny v mé samotě. Ztrácela jsem kontakt s realitou a uzavírala se do sebe. Bojovala jsem sama se sebou, protože mé vlastní myšlenky mě přiváděly k šílenství. Edward zasáhl na poslední chvíli. Kdyby čekal ještě pár dní, nejspíš by se mu už nepovedlo mě přivést zpět.

Co očekávat po takovém dnu? Nic. Naučila jsem se, že jen neočekávatelné je možné. Tolik neznámých a nepochopitelných věcí vás naučí je po určité době přijímat jako vlastní, jako něco naprosto obyčejného.

Jedla jsem oběd a rozhlížela se po kuchyni. Tolik se změnila od mého příchodu. Už nevypadala neobydleně. Odehnala jsem obrovskou hlavu, která mi ležela v klíně, a vstala. Ač slunce ještě nezačalo klesat, neměla jsem času nazbyt. Pustila jsem Obludu ven a na stůl si připravila potřeby na psaní. Rosalie zdaleka nebyla jako její bratr. Nemohla jsem si být jistá, zda je její vstřícnost hraná či opravdová, ale dozajista působila jako příjemnější člověk než její bratr. Neostýchala jsem se jí převyprávět celý můj příběh, pocit sdílnosti mi už dlouho chyběl a navíc jsem se nemohla zbavit myšlenky, že je možná poslední osobou, které ho budu vyprávět.

Pyšně jsem udělala tečku za poslední větou a odložila pero. Cítila jsem se dobře. Možná to bylo tím, že jsem se svěřila, nebo jsem si spíše už zvykala, i když mě často přepadávaly panické záchvaty. Dnes ale ne.

Čekala jsem, kdy se mé emoce zase rozhodnou nade mnou převzít vládu, ale když jsem se z poklony napřímila a pohlédla mému kmotrovi do tváře, cítila jsem, že dnešní večer budu sama sebou. Někým, koho jsem doposud neznala, protože výchova mého kmotra mě změnila.

„Sire, máte velmi milou sestru,“ přivítala jsem ho a podala mu můj dopis. Vzal si ho a uložil do kapsy v plášti. Pokynul mi rukou do vedlejšího pokoje. Sedla jsem si do křesla a on přede mě jako vždy postavil tác s jídlem.

„Děkuji.“ Věděla jsem, že nemám očekávat odpověď, proto jsem se dala okamžitě do jídla.

„Bude to stále takové?“ zeptala jsem se, když jsem odkládala příbor a natáhla se pro sklenici s vínem.

Dopila jsem a on stále neodpověděl.

„Večer přijdete, povečeřím s vámi, tedy spíše před vámi, budu vám předčítat, a pokud vás nerozzlobím, utnete mě po chvíli a odejdete?“

„Ne,“ ozvalo se přede mnou.

„To mě těší, přivítám změnu.“ Usmála jsem se.

Odsunula jsem tác a on se automaticky zvedl. Vzal tác a položil přede mne knihu. Opravdovou knihu, ne obrázkovou s velkými písmeny, z kterých jsem se učila číst. Listovala jsem jí, než se ozval ode dveří.

„Začni.“

Zvedla jsem k němu pohled, opět se houpal na židli v rámu dveří a plameny mu oživovaly mrtvý obličej.

Vrátila jsem se na první stranu a začala číst.

 

Niccolo Machiavelli vznešenému Lorenzovi Medicejskému

Ti kdo usilují o panovníkovu přízeň, předstupují obvykle před jeho tvář s tím, co je jim nejdražší, případně s tím, o čem věří, že mu udělá největší radost. Přinášejí mu koně či zbraně, nebo vzácné látky, klenoty a různé ozdobné předměty, jež jsou důstojné knížecí velikosti.

 

Přestala jsem na chvíli koktat, když mi došlo, o čem čtu. Věděla jsem, kolik si mohu dovolit, proto jsem se po dlouhém tichu zeptala:

„Vybral jste tuto knihu záměrně?“

„Ano,“ odpověděl a já pokračovala ve čtení.

Ač mi slíbil změnu, dnes večer jsem se jí nedočkala. Ne že bych ale neměla o čem přemýšlet. Podivné mocenské smýšlení, o kterém mě dneska nutil číst, mi nedalo spát. Kam všechno tohle vede?

Dny i noci se vlekly ve stejném duchu jako všechny předchozí. Snad jen Rosaliiny dopisy mě vždy na chvíli rozptýlily. Velmi se těšila na nadcházející svatbu a dokázala svůj entusiasmus částečně přenést i na mě. Ptala se mě na můj názor na místo, na výzdobu, na květiny, stále jsem však měla dojem, že spíše jen tak tlachá o všech věcech, co teď zařizuje, než aby ji můj názor skutečně zajímal. Když ale můj kmotr donesl nákresy svatebních šatů, začala jsem se stydět, že jsem jí nejspíš křivdila.

Na nevhodnost svých soudů jsem však během chvíle zapomněla. Co jsem viděla, mě trochu vyděsilo a překvapilo. Ty šaty byly tak jiné a tak překrásné. Některé se sice nesly v duchu škrobené zdobenosti, vždy však s jistou mírou elegance. Nejvíce mě ale vyvedla z míry jejich barva. Černé a rudé zdobení mi přišlo ďábelské, zdaleka ne něco, co bych já vybrala na svatbu. Stačilo to však na to, abych si znovu uvědomila, s kým mám tu čest. Jsou to sestry mého kmotra.

„Myslela jsem, že svatební šaty jsou pouze bílé,“ prohodila jsem, když jsem se probírala jednotlivými náčrty. Můj kmotr o ně nejevil sebemenší zájem, předhodil je přede mě na stůl a posadil se k jeho druhému konci.

„Po pravdě mě trochu děsí,“ pokračovala jsem dále spíše pro sebe.

„Je pochopitelné, že tě její vkus vyvádí z míry.“

„Jsou takové šaty ve vaší společnosti obvyklé?“

„Ne.“ Snažila jsem se ho pochopit, ale každá jeho odpověď mě mátla víc a víc. Položila jsem papíry na stůl a posadila se rovně, kotníky k sobě, ruce do klína.

„Můžeme si dnes večer jen povídat?“ Ticho, které následovalo, mi dalo naději. Po chvíli ale vstal a já začala panikařit.

Neodcházel. Přistoupil ke mně a nabídl mi ruku. Jednoduché gesto mi vykouzlilo na tváři úsměv. Pevně jsem uchopila jeho chladnou kamennou dlaň a pocit bezpečí mi napověděl, že už mi není více cizí.

V tichosti jsme vyšli před dům, kde si mě vyhoupl do náruče. Byla jasná noc. Měsíc osvětloval nezalesněné okolí. Obklopovalo nás tolik světla, až se mi to zdálo nepřirozené. Jeho oči zářily a mně došlo, proč si Rosalie přeje takové šaty. Když se přenesete přes prvotní bázeň, zdá se vám rudá, obklopená bílou třpytivou září, opojná.

„Vaše sestra má také rudé oči,“ řekla jsem. Neptala jsem se. Pokračoval v chůzi, jeho výraz beze změny a přesto jsem věděla, že se právě pohybuji na ostří nože.

„Světlo měsíce vám nevadí?“

„Zvykl jsem si.“

Vyděsilo mě zaržání. Byla jsem tak zabraná do zkoumání jeho obličeje, že jsem si nevšimla, kam mě nesl. Vysadil mě do sedla a sám se do něj plynule vyhoupl.

Tentokrát jsem popustila uzdu své nově nabyté důvěry a po prvních houpavých krocích mohutného zvířete se opřela o jedinou vrtkavou oporu v mém životě.

„Proč se nemohu zúčastnit svateb vašich sester?“ Nemělo cenu se ptát, jestli bych vůbec mohla, proto jsem šla rovnou k věci. Pomalým vyptáváním jsem vždy dospěla jen k jeho odchodu, už dlouho mi nevyhrožoval.

„Není to společnost pro tebe.“

„Jsem příliš mladá?“ zeptala jsem se zmateně. Nezdálo se mi, že by mi můj věk zabraňoval navštívit takovouto společenskou událost, ale v jeho očích jsem vždy byla na všechno příliš malá, neznalá a nezkušená.

„Ano,“ uchechtl se a já naprosto zkameněla. Tak výrazný projev pozitivních emocí jsem u něj snad ještě nikdy neviděla. Povzbuzena jeho dobrým rozpoložením jsem se odhodlala do dlouho již zakázaných vod.

„Vybral jste si mě záměrně?“

„Ne.“ Potvrdil mi tak mou již dlouhou dobu se objevující domněnku. Pro něj jsem byla jen náhodná rybka chycená na jeho udici a zdaleka jsem nepředstavovala vysněný úlovek.

„Věděl o tom můj otec?“

„Jistě. Isabell, mám na tebe plné právo. Nemám za potřebí se čehokoliv domáhat lstí, z které jsi mě právě nestoudně nařkla. Pokud bych neměl souhlas tvého otce, zeptal bych se přímo tebe.“ Z jeho hlasu jsem cítila podrážděnost. Začínala jsem mu pomalu rozumět. Ještě nedávno bezvýrazná tvář začala odkrývat paletu emocí. Nevím, zda mu má přítomnost vdechla lidské rysy nebo jsem si já sama začala kamenné monstrum polidšťovat.

„ Zeptal jste se mého učitele?“

„Tvá pozornost je někdy děsivá.“ Nevraživost se zase na chvíli změnila v pobavení.

„Vy za mnou moc nezaostáváte.“

„V čem?“

„Děs a hrůza by mohly být vaším druhým jménem.“ Mezi stromy začalo problikávat světlo z mé chaloupky. Naše rozprava se blížila ke konci. „Což mi připomíná, že ani neznám vaše jméno.“

V tichosti jsme dojeli až k domku, kde zastavil koně a pomohl mi seskočit. Hleděla jsem mu do tváře a snažila se z ní cokoliv vyčíst. On mi můj pohled oplácel se stejnou intenzitou.

„Sir Edward Masen,“ políbil mi ruku, kterou stále držel v té své. „Dobrou noc, Isabello.“ Byl pryč, než jsem se nadechla.

Edward Masen – neobvyklé jméno na místní poměry.

 


S hrnkem teplého čaje jsem se ráno usadila do křesla a líně probírala modely Rosaliných svatebních časů. Později jí napíšu můj názor, jak po mě žádala, ale teď se mé myšlenky ubíraly úplně jiným směrem. Svatba byla něčím, co jsem odkládala do daleké budoucnosti. Brala jsem za samozřejmost, že se jednou vdám, ale nelpěla jsem na tom, nepřemýšlela jsem o tom, nesnila jsem o tom.

Jaká je má budoucnost teď? Má cenu o něčem snít?

Samota mě nutila přemýšlet o věcech, na které jsem nikdy neměla čas, nepřihlížela jsem k nim. Dny zde plynuly velmi pomalu a já většinu času seděla a brouzdala v mé minulosti, přítomnosti, budoucnosti. Kdy jsem přestala být dítětem? Odkdy je v mém životě více otázek než odpovědí?

Přes den jsem trpěla. Ta jejich bezcílnost mě ubíjela. Netušila jsem, že je tak těžké se zabavit, když je člověk sám. Nakonec jsem přece jen začala psát dopis Rosalii. Přestala jsem se starat o správné výrazy, abych ji neurazila. S její poslední žádostí o pomoc při výběru svatebních šatů jsem získala pocit, že chce být skutečnou přítelkyní a ty si přece říkají vše. Ještě nedávno dotěrné otázky se mi teď zdály patřičné, proto jsem začala vyzvídat, jak se ona cítila v mém věku. Doufala jsem, že dostanu nástin budoucnosti, která mě může čekat v jejich divné společnosti, ve světě Edwarda Masena.

Po poledni jsem opět neměla co dělat. Dopřála jsem Obludě procházku lesem, ale dlouho jsem nevydržela brouzdat v rozbředlém sněhu. Jaro se nevyhnutelně blížilo.

Svlékla jsem si mokré šaty a zachumlala se do přikrývek v posteli. Usnula jsem téměř okamžitě.

Probudila jsem se do šera a chvíli přemýšlela, či je ráno nebo večer.

Rozmrzelá myšlenka, že na tom vůbec nezáleží, se vytratila během chvíle. Doufala jsem, že je večer. Vstala jsem a oblékla jsem se. Netušila jsem, proč mě to nenapadlo dřív. Tolikrát jsem přemýšlela nad rozdílností mého světa a Edwardova. Už velmi dávno jsem si připustila, že jsem součástí Edwardova života, ale nikdy mě nenapadlo se mu aktivně přizpůsobit. Proč mrhám nočním časem pro spánek, když právě jen tehdy mám jedinou společnost. Proč nespím přes den, když se užírám nudou, a celou noc nebdím?

Změnu v mém rozpoložení musel poznat hned, jak přišel. Nezmínil se však ani slovem. Uvítala jsem ho s pokorou, snědla večeři v tichosti bez zbytečných slov či otázek. Popadla jsem knihu a začala číst dříve, než se usadil. Netrpělivě jsem přeříkávala jednotlivá slova, aniž bych jim věnovala pozornost a čekala, kdy mě konečně utne.

Když zaskřípala židle, samou nedočkavostí jsem s hlasitým buchnutím zaklapla knihu, zhasila svíci a zvedla k němu hlavu, abych se ho zeptala, zda musí odejít.

Překvapil mě jeho pohled. Lokty měl opřené o široce rozkročená kolena a prsty přejížděl po příliš ostře řezané linii svého obličeje. Stále seděl a sledoval mě nepřimhouřenýma očima. Chtěla jsem ho zastavit, než se rozloučí, ale on se nechystal odejít.

Nezabránila jsem nejistému úsměvu a hned sklonila hlavu. Znal mě příliš dobře. Věděl, co mám na srdci, aniž bych řekla jediné slovo.

Mátla jsem sama sebe. Zazlívala jsem mu, jak se ke mně choval, ale právě teď jsem si já sama uvědomila, že se chovám jako otravné dítě. Nechtěla jsem být předvídatelná, zvláště ne pro něj. Uvědomoval jsem si, že se mé myšlenky znovu rozvířily do nepříjemné změti plné nejistoty.

Důvěřovala jsem mu dostatečně, abych mu dovolila spatřit krvavé rány v mém sebevědomí, které sám způsobil? Myslela jsem si, že už jsou zahojené, ale mýlila jsem se. Nevěděla jsem, kterou svou tvář mu chci ukázat. Ani jsem netušila, která z nich je má vlastní a která je hraná.

„Sire, dnes večer jsem velmi unavená. Děkuji vám za vaši společnost, a když dovolíte, ráda bych si šla lehnout.“

Čekala jsem, až promluví. Nechtěla jsem, aby viděl, že před ním unikám.

Dal si na čas, jako vždy. Vypadal zamyšleně, ale jeho rozpoložením jsem si nikdy nemohla být jistá.

„Dobrou noc, Isabell.“ Zmizel během mrknutí oka. V jednu chvíli seděl přede mnou a teď jsem hleděla na prázdnou židli.

Vydala jsem se do patra za Obludou a nutila své nohy k pomalé chůzi. Zlobila jsem se na sebe… a na něho, co ze mě udělal. Nebyla jsem pyšná na to, kým jsem byla, ale aspoň jsem měla odvahu, nic mě nemohlo zastavit… a teď? Pečlivě zvažuju každý svůj krok a není výjimkou, když ucuknu těsně před cílem. Proč jsem ho vlastně odehnala? Zastavila jsem se před zavřenými dveřmi do ložnice a párkrát do nich vztekle udeřila hlavou. Obluda se ihned rozštěkala.

Následujících pár dní bylo kupodivu i přes svou neměnnost zajímavých. Přestala jsem se snažit vytáhnout jakékoliv informace z mého kmotra a zaměřila se na sebe. Co cítím, když přijde, když se mnou mluví, jak reaguju na jeho zvláštní řeč těla, o čem přemýšlím, když odchází. Věci, které mi samozřejmě připadaly známé, ale mýlila jsem se. Skutečnost jsem halila za stereotypy. Už po pár dnech jsem poznala rozdíl. Opustila mě nejistota i záchvaty paniky, když jsem se přestala snažit chovat podle mých utkvělých představ.

S Rosalií jsme si vyměňovaly dopisy každý den. Přípravy svatby se blížily ke konci. Párkrát se zmínila o svém nastávajícím, ale její zvláštní poznámky mi nedávaly smysl, proto jsem se k nim nikdy nevyjadřovala. V jejím posledním dopise se už ale nedalo přehlédnout, že mi něco uniká.

 

Dnes vyrazil kočár pro oddávajícího kněze. Je to dlouhá cesta. V sousední vesnici sice žije otec Michael, ale bratr mi zakázal využít jeho služeb – prý kdyby to nedopadlo dobře. Chápu jeho ostýchavost a morbidní cit pro poddané, ale jeho ponižující nedůvěra ve mě je bolestná. Jako by nestačilo, že jsme nejspíš jediné nevěsty, které se více těší na samotnou svatbu a hostinu než svatební noc. Dobře, možná nejsme jediné, ale ty ostatní si za to můžou samy. Tak jako tak mi Edward nemusí mou svatbu kazit tím, že mi nedovolí si vybrat oddávajícího kněze.

Omlouvám se. Asi tě znovu příliš zatěžuji svými nepodstatnými problémy. Doufám, že až nastane Tvůj čas, nebudeš se obávat na mě obrátit. Ráda budu nápomocná a postarám se, aby Tvá svatební noc byla nezapomenutelná. Nikdy není dobré ji podstoupit nepřipravená.

 

Dopis ještě pokračoval, ale tyto dva odstavce jsem četla stále dokola a snažila se je pochopit. Nakonec jsem popadla pero a přiznala Rosalii, že nemám ponětí, o čem píše a že si nejsem jistá, jestli budu mít to štěstí se vdát.

Složený dopis jsem nechala položený na stole, abych ho nezapomněla dát Edwardovi. Venku se sice už šeřilo, ale na mého kmotra bylo přeci jen ještě příliš světlo. Měla jsem chvíli pro sebe. Poklidila jsem psací potřeby a vydala se do svého pokoje číst si. Když jsem Rosalii napsala, jakou knihu čtu s Edwardem, zhrozila se. Poslala mi svou vlastní volbu. Podle jejích představ jsem si měla udělat náhled o literatuře, kterou by měly číst ženy. Byla také od italského spisovatele, jako kniha, kterou mi přinesl Edward, ale její název mi nic neříkal – Dekameron. Rozhodně mě ale překvapila. Již první večer, když mi ji Edward donesl, jsem měla nutkání mu navrhnout, že bych ji četla radši místo pouček, jak vládnout poddaným, ale když jsem ji následný den začala číst, oddechla jsem si, že jsem se udržela. Netušila jsem, že knihy mohou být tak otevřené.

Zcela ponořena do příběhu jsem se vyděsila, když se mě dotkla chladná dlaň. Sir Edward se nakláněl nad mou ležící postavou.

„Počkám dole,“ řekl tiše a položil vedle mě šaty. Zmizel stejně tiše, jako se objevil.

Překulila jsem se na bok. Šaty, které přinesl, se lišily od mého zbylého šatníku. Skládaly se z několika vrstev a až nápadně se podobaly plesovým, jestli můžu říct. Nikdy jsem se totiž žádné takové události neúčastnila, nebyla jsem si jistá, co se ve skutečnosti nosí.

Přes rameno jsem se koukla z okna. Stále se teprve šeřilo, krajinu ještě nehalila dostatečně temná obloha pro přítomnost mého kmotra.

Trochu bezradně jsem se probírala jednotlivými spodničkami a snažila se přijít na to, jak si ty šaty obléknu. Znovu po delší době mě rozptylovaly nekonečné záplavy otázek. Proč přišel brzy, s šaty a až do mé ložnice? Blíží se snad změna? Srdce se mi rozbušilo očekáváním, ale snažila jsem se ho zkrotit zdravým rozumem.

Nad schodištěm jsem se dvakrát pořádně nadechla, abych se uklidnila a mohla čelit svému kmotrovi. Čekal na mě u dveří. Obličej mu halil stín z cylindru a v rukách držel plášť, který mi pomohl obléci. Když jsem si ho zapínala, obešel mě a přes hlavu mi přetáhl kapuci olemovanou jemnou bílou kožešinou.

Před domem stál kočár, ve kterém mě přivezl první noc. Pomohl mi nastoupit a sám se chopil otěží.

Cesta lesem se zdála nekonečná. Měla jsem pocit, že stále jezdíme dokola, když se před námi rozprostřely pusté louky a v dáli jsem zahlédla světla z domů, nemohla jsem už déle udržet kamennou tvář. Nepochybovala jsem, že slyšel můj překvapený povzdech. Vezl mě domů.

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

Alaska

21)  Alaska (10.09.2011 13:48)

Tak jo.Strašně moc Vám všem DĚKUJU. Vím, že se ozývám "trochu" se zpožděním a musím taky přiznat, že doteď jsem na další kapitolku nesáhla. Snad mi to odpustíte. Okamžitě se jdu do ní pustit a snad tu za pár dní bude viset. ;)
P.S. Twilly!!! Vítám tě. Tvoje komentáře mi pomohly se zase vžít do příběhu. Doufám, že jsem tě ještě dosud nepřipravila o zdrávý rozum. Čestný skautský, že to nebylo úmyslně. :D

Janeba

20)  Janeba (09.09.2011 21:03)

Taky se přidádávám k Bájušce , další prosím!!!!

Bye

19)  Bye (09.09.2011 20:54)

Alasko, zjistila jsem, že si tu při čtení Janebčiných komentářů netrpělivě poťukávám drápem, jako nějaký Utharaptor.
Já vím, že od vydání poslední kapitoly ještě neuplynul ani měsíc, ale... nešlo by s tím něco... to? Tento? Udělat?

Janeba

18)  Janeba (09.09.2011 20:46)

Al , jsem zpátky!! Víš jak je nezodpovědné brát Bellu pryč??! Co kdyby se stala spolu s oddávajícím hlavním svatebnim meny!!! No snad ji Edward dokáže ochránit!!! Přece není Edwardovou schovankou jen proto, aby mu ji sestřička na svatbě vycucla ..... zajímavý svatební dárek!!! No těším se dál!!!
Děkuji!!

Janeba

17)  Janeba (09.09.2011 08:55)

Jůůůůů, pááááni, Alasenko , to byla nádhera!!! Jdu si to přečíst ještě jednou a pak snad dám dohromady smysluplný komentář!!!

Twilly

16)  Twilly (25.08.2011 12:50)

Alasko, jsou dílka, která mě nutí plácat nesmysly. Cokoliv a mnoho!!!! A jsou dílka - jak třeba tohle tvoje - které mě, naopak, zbaví veškerých slov. Proboha tě prosím,přidávej rychle, dokud si vážíš našeho (relativně) zdravého rozumu!!!

15)  viktoria (25.08.2011 12:39)

uzasne!!!!!krasne!!!!ten tvoj styl pisania je proste uzasny..... uz sa neviem dockat dalsej kapitoly !!......jedine co ti mozem vytknut je ze dlho cakame na pokracko....tak keby sa to dalo urychlit tak by to bolo fajn :D :D :D :D :D :D :D :D

14)  Adriana (25.08.2011 11:26)

Úžasné! Naprostá nádhera! Nemohu se dočkat dalšího dílu

Bye

13)  Bye (24.08.2011 22:58)

Bože! Málem bych zapomněla! Ona se teprve teď dozvěděla, jak se Sir jmenuje?!

Bye

12)  Bye (24.08.2011 22:57)

"...cítila jsem, že dnešní večer budu sama sebou. Někým, koho jsem doposud neznala, protože výchova mého kmotra mě změnila."
Přesně! o tom celá tahle kapitola byla. Bella jistě mohla za tu zimu dospět tak nějak sama o sobě. Věk by na to (tuším) měla, ale myslím, že hlavním hybatelem jejího rychlého přerodu v ženu/dámu byl Sir. Byl i tohle jeho záměr? Nebo ho to amotného překvapilo. Myslím, že něco mezi tím, podle toho, jak zároven ona působí na něj - myslím, že to je něco s čím ve své velkolepé kamennosti nepočítal, ale už se to dalo do pohybu a nejde to zastavit. Uvědomuje si Sir tu svou změnu? Nebo vidí jenom tu její?
"„Ano,“ uchechtl se a já naprosto zkameněla. Tak výrazný projev pozitivních emocí jsem u něj snad ještě nikdy neviděla." Tohle byla naprostá pecka!!!
Dva geniální okamžiky:
Když si Bella uvědomila, že by mu mohla přizpůsobit své vlastní zvyklosti! Jak logické! BINGO!!!
A když to pak v podstatě nedokázala udělat...
Další bomba:
Knihy. Nejdřív Vladař a pak Dekameron!!!
Celkem by mě zajímalo, co by se dělo, kdyby to čtení z Dekameronu navrhla
A teď dvě věci, co mi nejvíc vrtaj hlavou. Mám pocit, jako bys mi něco naznačovala, jenže nemůžu přijít na to, co to je... Jako by mi něco unikalo a tys to tak chtěla. Ten dopis od Rosalie a pak najednou šaty a odvoz někam... Že domů? Já bych tak nejásala...
No, já si jdu dál přemýšlet a Ty se čiň. Chci odpovědi. Zabalené do toho Tvého LUXUSNÍHO papíru!!!

Nosska

11)  Nosska (24.08.2011 00:14)

Jůůů, že by se pán přece jenom k něčemu odhodlal??:)

bb119

10)  bb119 (23.08.2011 21:59)

moc krásné

milica

9)  milica (23.08.2011 21:45)

No... a teď, co napsat?
Bylo to úžasné, popisováni Belliných myšlenek, ta její ubíjející samota. Nechápu jak tam mohla tak dlouho vydržet.
Jsem strašně zvědavá jak to s celou Edwardovou rodinou je. Ten dopis od Rosalie, tolik tajností.
A nakonec, kam jí veze???? Doufám, že už jí nevrátí zpět do chaloupky!!
Díky Al, opět dokonalá kapitolka

Bosorka

8)  Bosorka (23.08.2011 21:23)

Hurá! Díky za další díl!
Tak nějak mi drahý Edouš příjde temnejší a temnější! A co ten kněz? To se bojí, že mu ho Rose sežere?

7)  marcela (23.08.2011 20:24)

Jsem moc ráda,že jsi přidala další díl.Mám tuto povídku moc ráda.

BlackBeauty

6)  BlackBeauty (23.08.2011 19:33)

Opravdu nádherná povídka - jsem moc ráda, že jsem tu naní narazila těším se na další dílek

5)  maily1709 (23.08.2011 18:23)

ouou ja som taak zvedava na kazde pokracovanie a teraz bože kam ju vezie?? fakt domov? to sa mi nezda no ved si budem musiet pockat tak dufam ze to nebude dlho trvat :D

4)  zuzka (23.08.2011 17:37)

ros jej spravila oslavu

Lampas

3)  Lampas (23.08.2011 16:15)

Na túto poviedku sa oplatí čakať.

2)  jenka (23.08.2011 15:16)

Strašně moc mě potěšila další kapitola. Pořád ještě některým věcem tak úplě nerozumím, ale hodně se toho vyjasnilo. Nedočkavě čekám na další díl :)
A mimochodem, jsem zvyklá si před každou novou kapitolou připomenout tu předchozí přečtením několika řádků. Teď se ale 7. kapitola někam ztratila. Snad chybička v přidávání článků?

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek