Sekce

Galerie

/gallery/zivot.jpg

V ruce jsem držela poslední dopis od Rosalie, který mi směla poslat.

Lituješ, že jsi tehdy neodešla?

Nevím. Lituju, že jsem poznala vztek, radost, hrůzu, vzrušení, smrt, život, bezcitnost, laskavost, odstup, náklonost, zradu a lásku? Lituju, že jsem poznala jeho?

Drhla jsem nádobí s takovou vervou, že jsem do hrnců málem vydřela díru. Večer jsem usínala zmatená s hlavou plnou otázek, ale ráno jsem na něj zase měla vztek. Černé šaty připravené pro dnešní den mě rozlítily ještě více. V tu chvíli by mě ale rozčílila jakákoliv jeho pozornost. Prostě jsem si vylívala zlost na všem, co mi přišlo pod ruku.

Co si o sobě myslí?! Vytrhne mě od rodiny a chová se jako… Od rodiny? Já už nemám rodinu.

Vztekle jsem mrštila utěrkou do kouta. Svezla se po zdi a skončila ve džberu, který jsem tam postavila poté, co jsem vydrhla podlahu. Ve tváři se mi objevil ďábelský úsměv. Já mu kážu, co to znamená starat se o dítě.

Popadla jsem džber a vyrazila ven. Tam jsem do něj nebrala sníh a vrátila jsem se dovnitř. Přisunula jsem si ke dveřím židli a snažila se umístit plnou nádobu na pootevřené vnitřní dveře. Docela rychle jsem ji tam vybalancovala. S Danielem jsme v tom měli celkem praxi.

Den byl najednou o něco světlejší. Práce mi šla hned více od ruky. Ne že bych vždycky byla tak pilná hospodyňka, ale nudila jsem se. Večer jsem vzala malý svícen a velký džbán s vodou, abych mohla naplnit umyvadlo v mé ložnici. Měla jsem to za chvíli hotové, což naprosto překazilo můj záměr zabavit se, než přijde, abych si nerozmyslela svůj plán. Už mi nepřipadal tak geniální, ale na druhou stranu ho to tu aspoň chvíli zdrží. Přece v té zimě nepojede v mokrém oblečení. Budu mít víc času na sebrání odvahy, abych si s ním promluvila.

Stoupla jsem si k hromadě šatů, které se mi tu každý den kupily. Některé jsem na sobě měla i víckrát, jiné vůbec, protože mi každý den přinášel nové. Další věc, kterou s ním musím probrat. Tímhle tempem bych se tu brzy nehnula. Vzala jsem jedny do rukou a rozhlédla se po místnosti. Už dříve jsem si všimla jakéhosi kusu nábytku schovaného pod těžkým přehozem. Stál na něm svícen a prázdná váza. Sundala jsem oba předměty a odhrnula vyšívaný přehoz. Našla jsem pod ním dřevěnou truhlu s kovaným zámkem, ale nebyl zamčený. Otevřela jsem ji. Nic v ní nebylo. Skvěle. Postupně jsem do ní skládala jedny šaty za druhými, než se ozvalo známé silné zaklepání. Strnula jsem nakloněná nad truhlou a čekala ránu nebo nadávky. Rána se ozvala, ale těsně za mnou. Hned jsem se otočila. Stál ve dveřích a vedle něho má nastražená past. Džber byl stále plný vody, část teď vyšplíchla na dřevěnou podlahu. Rázně se rozešel ke mně. Nepohnula jsem se, neměla jsem šanci mu uniknout.

Pevně mě uchopil za bradu a prudce mě donutil podívat se stranou. Sklonil se ke mně. Na krku jsem ucítila jeho ledový dech. V tu chvíli jsem si konečně uvědomila, že s někým takovým nebo snad něčím jsem se dosud nesetkala.

„Začneš se chovat jako dáma, nebo potkáš svého otce dříve, než by sis přála,“ zašeptal mi výhružně do ucha. Okamžitě jsem pochopila, že je konec hry. Teď mi skutečně jde o život.

Ozvalo se téměř bolestné zasyčení a on mě od sebe prudce odstrčil. Zapotácela jsem se, až jsem velmi neelegantně spadla do otevřené truhly za sebou.

Vztekle si povzdychl. Nechápala jsem ho a bála jsem se ho.

Během pár vteřin jsem seděla na židli vedle postele a on stál přede mnou. Kolem nás ticho a naprostá tma. Nevšimla jsem si, kdy během našeho konfliktu stačil zhasit svíci – mou poslední jistotu a chabý pocit bezpečí.

Pevně jsem uchopila kraje židle a sklopila hlavu. Poprvé ve svém životě jsem narazila na bytost, kterou jsem odteď bez pochybností respektovala. Děsivější a silnější moc nade mnou jsem si jen stěží dokázala představit. Nebylo to tím, co řekl nebo udělal. Bylo to tím, jaký byl.

„Nohy k sobě, ruce do klína!“ Okamžitě jsem ho poslechla.

„Dívej se mi do očí, když s tebou mluvím!“ Nekřičel. Nikdy nezvýšil hlas, ale dokázal mu dát takový tón, že nešlo neposlechnout.

Narovnala jsem se a pomalu zvedla hlavu. Hlavou mi proběhla myšlenka, že možná je lepší, že mu nevidím zřetelně do tváře.

„Ocenil bych, kdybys vždy před mým příchodem zhasila všechny svíce,“ řekl po chvíli svým běžným tichým melodickým hlasem. Rychle jsem mrkla a on byl pryč.

Neměla jsem sílu brečet nebo se vztekat. Drahnou chvíli jsem se ani neodvážila vstát z té židle. Nakonec jsem se ale přece jen přesunula do postele. Mé pohyby mi připadaly strojené. Prohrála jsem, padla jsem do zajetí. Poprvé v životě jsem se vzdala.

Ráno mi dělalo problémy jen otevřít oči. Nemohla jsem se zbavit představy, že když to udělám, překročím jistou hranici a dostanu se na místo, kam nechci. Od smrti svého otce jsem se pohybovala v nejisté budoucnosti, ale sama sebou jsem si byla jistá. Byla jsem to stále já – dítě ulice, bez patřičné dámské výchovy, ale když bylo potřeba, zastala jsem jakoukoliv domácí práci. Otec nikdy nechtěl, aby mě nepřítomnost mé matky obrala o dětskou bezstarostnost. Radši mě viděl potulovat se po městečku s mojí partou než doma za plotnou. Nebylo však v jeho silách, aby se postaral o celou domácnost sám.

Měla jsem ráda svůj život. Starší dámy se na mě koukaly skrz prsty, ale v očích jejich dcer jsem viděla závist. Byla jsem pyšná na to, co mám – svobodu. Ale teď? Očekává se ode mě, že se budu chovat stejně jako ostatní dívky v mém věku?

Obávala jsem se, že až otevřu oči, vstoupím do světa dáma musí…, dáma nesmí…, k dámě se nehodí… a tentokrát nebudu schopná nad tím otočit oči v sloup, ale poslechnu. Nechám se ovládat.

Zpod zavřených víček mi začaly kanout slzy. Loučila jsem se se svou svobodou.

Snažila jsem se sebrat a najít sílu. Nakonec jsem se přece jen vykopala z postele. Litovat se nebyl můj styl a nechtěla jsem na tom nic měnit. Aspoň na tomhle ne. Přešla jsem k umyvadlu a do dlaní nabrala vodu. Ponořila jsem do nich obličej. Ledová voda mi pomohla se vzpamatovat. Tázavě jsem se podívala do zrcadla. Kým jsi teď, Isabello? Co se z tebe stane?

Celý den se neuvěřitelně vlekl a já bloumala ve svých myšlenkách. Každý den zde byl doprovázen nudou, ale dříve jsem se zabavila plány, jak si s ním všechno vyříkám, a vždy jsem si našla nějakou činnost. Teď už jsem nebyla tak bláhová.

Když se začalo stmívat, sedla jsem si do kuchyně za stůl. Nerozsvěcela jsem svíce a čekala na něj.

Přišel. Nezklamal.

Chvíli stál na prahu a já cítila, jak mě jeho záhadné oči pozorují. Seděla jsem narovnaná na židli jak svíčka, ruce poslušně složené v klíně a jen přímý pohled byl posledním nádechem mé nezkrotné duše.

„Isabello,“ pozdravil mě a rozešel se ke stolu. Položil na něj nějaké věci, které jsem nebyla schopná ve tmě identifikovat, a pomalu se usadil do židle naproti mně. S ničím nespěchal. Trvalo, než znovu promluvil. Nikdy jsem si neuvědomila, jak je noc hlasitá i zde v chaloupce. Praskání ohně, můj dech a syčení zapomenutého hrnce na plotně se ze zvukové kulisy probralo k hlavnímu hlasu.

„Můžeš odejít.“ Co?! Naprosto mi vyrazil dech. Po včerejším nekompromisním rozhovoru mi řekne něco takového?

Dlouho nic neříkal a já sinala nervozitou. Čekal, že něco odpovím? Udělám? Nebo jsme se zase ocitli v jeho dlouhé pomlce mezi větami.

„Neodcházíš,“ poznamenal, a když už jsem se konečně chystala k otázce, mírně se předklonil a přitáhl si k sobě věci, které přinesl.

Už jsem se neodvážila zeptat. Nechtěla jsem ho rušit a ani jsem nevěděla, co říct. V tu chvíli mi to došlo. Kam bych šla?

Jedna věta má ústa ale opustila.

„Jsem osamělá.“ Předstíral, že mě neslyšel?

Pozorovala jsem jeho činnost a přemýšlela nad nově nabytou svobodou. V jednu chvíli mi ji vezme a v druhé vrátí. Nebo ne? Nabízí mi střechu nad hlavou? Nevyhání mě. Můžu tu žít, pokud budu dodržovat jeho pravidla? Jaká pravidla? Určitě žádné kbelíky s vodou. Nedráždit ho světlem…

Najednou se ke mně naklonil a tvář mi ovanul chladný vzduch.

„Rozsviť si na to,“ řekl a vstal. Odešel do vedlejší místnosti a domkem se znovu rozlehlo ticho. Neostýchala jsem se ho poslechnout. Má zvědavost strachu ještě nepodlehla.

S trochou nemotornosti jsem našla petrolejku a následně ji i zapálila. Na místě, kde jsem ještě před chvílí seděla, stál kalamář s černým brkem a vedle něj ležel kus papíru. Sedla jsem si k němu a prohlížela si ho. Písmo vypadalo jinak než to, na které jsem byla zvyklá od učitele? Co se stalo s ním?

Seděla jsem na místě, očima nestále utíkala ke dveřím do místnosti s krbem. Přemýšlela jsem, co se ode mě očekává a co udělám. Vlastně jsem věděla, co očekává. Pokračuje v mé výuce sám. Nevěděla jsem však, zda poslechnu. V mém zorném poli byly i dveře ven – do světa. Snažila jsem se je ignorovat, ale vlezlá myšlenka zahnat nešla. Jeho pravidla nebo svoboda. Svoboda? Co mě čeká venku? Najdu vůbec cestu odsud?

Pomalu jsem vzala do ruky brk a přiložila ho k papíru. Do rukou se mi okamžitě vrátil třes. Jako by brko v mých prstech poskakovalo. Mrskla jsem s ním o stůl a po papíře se okamžitě rozpila černá skvrna.

„Proč?!“ křikla jsem vztekle. Bezvýchodnost situace mě doháněla k mylné myšlence, že už nemám co ztratit.

„Protože chceš,“ ozvalo se z vedlejšího pokoje. Ten hlas byl všude a zároveň nikde.

„Chci?“ hlesla jsem potichu spíše pro sebe. On mě ale slyšel. Vždy slyšel.

„Proti samotě.“

Samotě? Okrajově jsem si uvědomila, že mě vždy dokázal zaujmout a umírnit můj vztek. Něco, co jsem nezvládla ani já sama.

Jak mi psaní pomůže proti samotě?

Nepřišel, nechal mě přemýšlet.

Dopisy!

Dopisy… Nemám si s kým psát. Žádný z mých kamarádů není gramotný. Snad jen on a s ním můžu mluvit, kdyby chtěl.

„Neznám nikoho, kdo by uměl psát,“ zaprotestovala jsem.

„Mé sestry ano.“

„Sestry?“ Už neodpověděl.

Po dlouhé chvíli jsem ze stolu zvedla brk a zamyšleně si prohlížela jeho hrot. Sestry? Dámy. Bezpochyby. Šlechtičny? S nimi je celý den? Proto za mnou chodí jen večer? Má rodinu. Přišlo mi přirozené, že ne, ale zřejmě jsem se mýlila.

Ponořila jsem pero do inkoustu. Mohla bych si s nimi psát? V tu chvíli jsem věděla, že mám cíl. Přiložila jsem hrot k papíru a ruka zůstala jistá.

Zvedla jsem pero od poslední mírně krkolomné kličky a dmula se pýchou. Mé písmo zdaleka nebylo totožné s jeho elegantním, ale tvarově se podobalo. Byla jsem si jistá, že by kdokoliv cizí rozeznal, o co jsem se snažila.

Zabrala jsem se do obdivování své práce natolik, že jsem zaznamenala až klapnutí dveří. Odešel. Úsměv z tváře mi to ale nesmazalo. Už jsem se necítila jako ustrašená žába, uskakující mu z cesty. Přijala jsem ho do svého života, ať už v něm znamenal cokoliv.

Jeho umění překvapovat na své intenzitě ale stále neztrácelo.

Pohled, který se mi naskytl ráno, mě rozesmál a zahřál na duši. Pozorovala jsem klubko šedého chmýří vedle mé postele. Vydávalo podivné chraplavé zvuky a část byla zabořená v mé botě. Pohnula jsem se a postel pode mnou zavrzala. Klubko sebou zavrtělo a já konečně poznala, co se v něm skrývá. Z mé boty vykoukl černý lesklý čenich, který sebou zazmítal a jako na povel se objevila dvě velká černá kukadla. Zvíře ztuhlo, pozorovalo mě a já se začala smát. Nemohla mi uniknout ta asociace s mým vlastním probuzením v téhle divočině.

Zvíře si zřejmě vysvětlilo můj výbuch smíchu jako mírové znamení a překotně se pokusilo vstát. Zmlkla jsem. Z šedého klubka se totiž začal klubat nohatý obr, který se nejblíže podobal psovi. I když i to bylo nejisté. Pochybnosti o mé bezstarostnosti mě ale během chvíle přešly, když jsem zjistila, že ten malý obřík zdaleka neumí své tělo ovládat.

Pozorovala jsem to, jak se snaží dostat do postele a přihlouple se usmívala. Další dárek. Jeho štědrost nezná mezí. Možná je ve skutečnosti velmi milým člověkem schovaným za přetvářkou netečnosti a hrůzy.

Vstala jsem a podrbala obludu mezi ušima. Bylo milé ji tu mít. Po zdolání schodů, což se ukázalo jako velmi tvrdý oříšek, se můj smích nesl celým domem.

Celý můj denní režim se změnil od základů. Obluda, jak jsem to stvoření pojmenovala, se ani zdaleka nepodobala mé představě o společnosti, kterou jsem zde postrádala, ale rozhodně byla lepší než ojedinělé noční návštěvy mého kmotra. A ten pocit, když jsem večer seděla v křesle a Obluda odpočívala před krbem… Měla jsem chuť být vděčná, chápající a snažící se. Těšila jsem se na jeho příchod.

 


 

Irish Wolfhound

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

monikola

24)  monikola (17.01.2012 18:00)

husia koža...to je jasným znamením tvojej tvorby...tvorí sa mi skoro neustále, pretože tie emočné prehánky, ktoré nám ponúkaš ju jednoducho vyvolávajú...a mimochodom Obludu milujem

kytka

23)  kytka (15.01.2012 23:33)

Ale čekání je pak vynahrazeno bohatě kvalitou.

Alaska

22)  Alaska (15.01.2012 23:31)

ne, odpuštěno, s tím jak píšu si nic jinýho nezasloužím:p

kytka

21)  kytka (15.01.2012 23:29)

Já teď při sledování, až naskočí další díl, jsem s hrůzou a osutdu zjistila, že jsem naposledy komentovala 4.díl. To je tedy trestuhodné.

Twilly

20)  Twilly (25.08.2011 11:08)

Al, mou pozornost i zájem sis získala a teď taky mé sympatie. Miluju irské vlkodavy!!!! I když vlastním ratlíka :D

Janeba

19)  Janeba (31.07.2011 14:56)

Al , moc ráda jsem se vrátila, abych si připomněla tajemnost a krásu tohoto příběhu!!! Je strašné dostat svobodu, uvědomit si svobodu a zároveň zjistit, že vlastně nemáš kam jít!
Děkuji!!!

18)  marcela (23.07.2011 13:27)

Je to dokonalý,žádný jiný příměr mě nenapadá. ,moc prosím

Bye

17)  Bye (23.05.2011 23:17)

Zkus to, a uvidíš

Alaska

16)  Alaska (22.05.2011 12:39)

Bájuško, děkuju. Já nevím, co říct - napsat. Nejen, že se spokojíš se vším, co ti předhodím (tajně tě podezírám,že bys se svou vlastní grácií přijala i to, že je všechny pozabíjím ), ale pak i dokážeš pozvednout náladu TAKOVÝM komentářem! Jsem strašně ráda, že tě tu mám.

Bye

15)  Bye (20.05.2011 23:26)

Ježišikriste Alasko...
Zase jsi mě totálně uzemnila.
Horror - jasně - už vím - umíš!
Napětí mezi Bellou a Edwardem - jo, je ho tam tolik, že by ti měl čez nabídnout spolupráci při dodávkách elektřiny do sítě. (I když, ty svíčky maj něco do sebe!)
Vztahy... darmo mluvit, jsi rozený psycholog. To její vnitřní prokousání se k zjištění, že se mu podrobí, ale na druhou stranu že je to její svobodná vůle... tetelím se u toho blahem!
Ale wooooooooow, já se nemůžu vzpamatovat z toho, co se s tebou děje po jazykový stránce! Né, nemusíš mít strach, že bys někdy předtím nebyla nadprůměná... já jen, že teď jsi... nadprůměrně nadprůměrná (no, co čekáš od analfabeta?!). Já nevím, ale jedná se v podstatě o celou tu pasáž, kdy byli spolu. Jestli on si tě taky nevzal do parády
Zkrátka asi takhle:

...děkuju...
Jo! A ten vlkodav! *kiss*

Alaska

14)  Alaska (19.05.2011 22:48)

Janeba: Skvělý nápad.
Faire: Vidím to bledě, ale razím heslo nikdy neztrácet naději.
Lucie: Nadšení potěší každého autora. Děkuju
milica: Teď jsi mi nasadila brouka do hlavy. Mám takový pocit, že hráči změní taktiku hry. Pardon, že píšu trochu z cesty, ale to je jen v zaujetí nového nápadu... Díky.

milica

13)  milica (18.05.2011 21:32)

Tenhle Edward mi vrtá hlavou, nebo spíše celá tahle povídka.
Je tak zvláštní, někdy horor, někdy jsem dojmutá, jako třeba s obludou. Jsem zvědavá, strašně zvědavá jak bude jejich vztah, nevztah, pokračovat? A hlavně, mě zajímá to naznačování v perexu
Strašně se bojím jak to bude pokračovat a občas se bojím i o Bellu, ta její tvrdohlavost.
Jo, a ještě ten obrázek na konci

12)  Lucie (18.05.2011 15:59)

Tak ten incident s vodou... Ale udržel se, to respekt... A teď už mi při představě dalšího dílku zbývá jen... Takže se prozatím...
P.S.:Omlouvám se za srozumitelnost, ale moje mozkové buňky odmítají spolupracovat...

Faire

11)  Faire (18.05.2011 11:27)

Prosím o další brzké pokráčko. :) B)

Janeba

10)  Janeba (18.05.2011 10:25)

Al, chceš říct, že si vykrmuje večeři??! Jako v perníkové chaloupce?

Alaska

9)  Alaska (17.05.2011 23:24)

Kristiana: Děkuju za komentíky i u předchozích kapitol. Máš pravdu, Edward je trochu hnidopich. Rose a Alice... budou, ale nenech se zmátst, všechno nemusí být, tak jak se zdá . A dopisy? Jak asi může vypadat korespondence u někoho, kdo se teprve naučil psát...
Kim: I Edward má své vlastní duchy, ne vždy něco dělá jen proto, že prostě nechce. ;) Děkuju.
bb119:
Janeba: Abys potom nelitovala, že vůbec začaly tát. Neboj, já už to taky dlouho nevydrřím oddalovat.
ambra: Pšt!!! Ten perex naznačuje něco, za co by mi tu hodně lidí uthlo hlavu.
Bososrka: V tom případě mise splněna.
ikaros: Děkuju.
Evelyn: Jj, k čemu by tak upírovi mohla být kmotřenka. Všechno bude, pokud ho teda Bella nevytočí natolik, že se neudrží :-D

Kristiana

8)  Kristiana (17.05.2011 21:55)

Obluda. To bylo od Edwarda milé. Právě u mě stoupl v ceně, i když jen malinko(nic se nesmí uspěchat)...jsem zvědavá s čím za ní přijde příště.
Má sestry? Typuju, že dvě? Alici a Rose? . Těším se na jejich a Bellinu korespondenci. Mám pocit, že jejich dopisy se budou týkat hlavně Edwarda? Budou nějaké v příštích kapitolách? Nebo bude vždy jen naznačeno o čem si psali?
Skvěle jsem si početla. Těším se na pokračování jejich společného soužití.

7)  Kim (17.05.2011 21:37)

Naprosto dokonalé ...já toho chlapa závoreň miluju a zároveň nesnášim..proč tam s ní nezůstane o chvilku dýl, když nepočítám tu opravdu dlouho chviličku s psaním? Já být na místě Belly, tak se z té samoty dočista zbláznim, a to strachy ...jinak se jí nedivim s tím nápadem s vodou...škoda, že to prokouknul :D :D :D ..jsem napnutá, jak se to bude vyvíjet dál mezi ní a ním a pejsan na obrázku je nádhernej a obluda to rozhodně není ....opravdu úžasná povídka, prosím o další kapitolku

bb119

6)  bb119 (17.05.2011 21:06)

moc krásné

Janeba

5)  Janeba (17.05.2011 21:02)

Aloušku, koukám, že to bude ještě pořádnou dobu trvat, než se ledy prolomí a začnou tát!!! Ale začátek máme, snaží se a obstaral Obludu, dokonce i psát dopisy může a hlavně má komu!!! Nádhera, jsi šikulka!!!
Děkuji!!!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek