Sekce

Galerie

/gallery/zivot.jpg

Stála jsem ve dveřích mého dívčího pokoje. Nechtěla jsem ho předělat na ložnici, kterou bych sdílela s manželem. Popravdě nikdy jsem ho sem nenechala vstoupit, přesně jak si tehdy Edward přál. Bylo to naše místo. Místo, kde jsem cítila Edwarda v každém předmětu bez stínů jiných vzpomínek. Težko jsem se ho vzdávala, ale čas nakonec vše uvede na správnou míru a já si připustila, že moje etapa už skončila. Sklopila jsem oči na mé ruce samovolně přejíždějící po vystouplém břiše.

„Bude se ti tu líbit," zašeptala jsem. Možná, že právě tento potomek zažije Edwardův návrat.

Cesta se únavně vlekla a jen podle nespokojeného mrmlání jsem poznala, že na kozlíku nesedí Edward. Někdy během noci jsem musela usnout, protože když jsem otevřela oči, za okénkem kočáru se tetelil jasný den.

Zřejmě jsem se stala obětí dalšího jeho plánu, o kterém se mi vědomě opomněl zmínit. Možná, kdybych netrucovala a mluvila s ním, řekl by mi, kam mě poslal… samotnou.

Protáhla jsem se v omezeném prostoru a bezcílně hleděla z okna. V dohledu se nacházely jen louky a lesy. Budeme si muset ujasnit, že nemám ráda, když dělá nepředvídatelné věci, když mi sliboval modré z nebe. Představovala jsem si, jak mu vyčiním.

„Sire, vaše chování je neomalené. Není vhodně zacházet s ženou jako s kusem majetku.“ To si ode mě určitě nechá líbit. Prý silná žena, někoho takového by po svém boku nesnesl.

Večer kočár na chvíli zastavil, ale na mou otázku, co se děje, nikdo neodpověděl. Dalších pár hodin jsem se rozmýšlela, zda mám vyžadovat pozornost, abych se dozvěděla, kam jedeme, ale odložila jsem to na později. Vjeli jsme do ztichlého města. Usoudila jsem, že tu panuje přísná morálka, protože nikoho jsem za tmy neviděla se pohybovat po ulicích, ani z hostince, který jsme míjeli, jsem neslyšela obvyklý hluk. Brzy už ani světlo za okny nesvítilo. Doprovázela nás jen tichá noc.

Zanedlouho kočár zastavil a dvířka se otevřela.  Bledá ruka s dlouhými prsty se natáhla ke mně a pevně uchopila mou dlaň. Nečekal na mou iniciativu a nedočkavě mě vytáhl z kočáru. Prudkým pohybem jsem se najednou ocitla přitisknutá na jeho hrudi, dělila nás jen má dlaň, kterou jsem stačila natáhnout před sebe, abych nespadla. Nepozorovat jeho neobyčejně živý obličej, myslela bych si, že se opírám o zeď.

Usmíval se a jeho oči jiskřily v záři měsíce.

„Vítej na Algoru.“

Uchopil mě kolem ramen a donutil mě se od něj odklonit. Pomalu jsem si přivykala na okolní tmu, a co se zprvu zdálo jako klam stínů, začalo vystupovat v jasných obrysech. Hrad obehnaný nedobytně vysokými zdmi a postavený na strmé skále. Bez jediného světla.

Stáli jsme na kamenném mostku, který spojoval cestu vedoucí z údolí s nedobytnou pevností. Začala jsem cítit, že kousky roztříštěné mozaiky vířící kolem mě se pomalu začínají usazovat na své místo. Nešlo pochybovat, že přede mnou stojí Edwardův domov. Jeho nadšení, temnota a mrtvost tohoto místa jen potvrzovala mou domněnku.

Rozešla jsem se a s hrůzou pozorovala své okolí. Prošla jsem branou širokou pro nejméně pětici koní a shora lemovanou nebezpečně vyhlížejícími hroty železné mříže jindy uzavírající hrad před nevítanými hosty nebo možná před prchajícími vězni. Ohlédla jsem se přes rameno – pozoroval mě pohledem šelmy. Rychle jsem oči odvrátila.

Vešla jsem na rozsáhlé nádvoří, které se kdysi muselo pyšnit neskonalou honosností, dnes však monstrózní oprýskanou fontánu ve středu nádvoří naplňoval jen sníh. Hrbolaté kočičí hlavy mi znesnadňovaly chůzi. Slyšela jsem, že mě Edward obešel, ale já se mu očima vyhýbala. Místo toho jsem sledovala ponuré křídlo budovy, jejíž okna někdo zatarasil dřevěnými fošnami.

Nádvořím se rozlehla těžká rána, jako když padne padací most.  Edward přede mnou otevřel vysoké dveře vedoucí do mé kamenné klece. Neměla jsem na výběr, teď už jsem mohla jít jen vpřed.

Paprsek měsíčního světla odkryl široké schodiště ležící pár kroků přede mnou, než Edward za námi zavřel dveře.

„Kdo je Isabella Masenová?“ pronesla jsem do tmy.

„Dlouho hledaná dcera Edwarda Masena, pána knížectví Tenebrie.“

„Sotva vypadám jako vaše dcera.“

„Místní lidé mě znají desítky let.“ Nemělo by mě už nic podobného překvapovat, přesto jsem se ale nejspíš zamračila, protože se obtěžoval svou větu rozvést.

„Čím jiným bys pro mě měla být?“

Ano, Bello. Kým bys ty pro něj mohla být…

Během vteřiny stál po mém boku a místo toho, aby mi nabídl rámě, které bych stejně v té tmě nepostřehla, sám mou paži uvěznil v té jeho. Vedl mě ke schodišti, o které jsem i přes to, že jsem o něm věděla, zakopla.  Chvíli počkal, než jsem našla zpět rovnováhu a volnou rukou vykasala sukni šatů. Vedl mě kamsi vzhůru a tentokrát ohleduplně zastavil před posledním schodem. Procházeli jsme dlouhou chodbou, kde okna nebyla zakrytá a vytvářela děsivé stíny na protější bohatě štukované stěně. Na zdech visely svícny s neohořelými zažloutlými svícemi, ale ani jedna nebyla zapálená.

V pravidelných intervalech jsme míjeli zavřené dveře, ale on nikdy nezastavil. Až když mě dovedl na konec, kde se chodba lomila do dalšího identického zástupu děsivých stínů a nerozsvícených svícnů, zastavil přede dveřmi, nacházejícími na opačné stěně než ostatní. Uvolnil mou paži a vzal za kliku. Zůstal stát na prahu a jeho strnulý postoj s tváří děsivě nasvícenou světlem vycházejícím z místnosti mi napověděl, že čeká, až vejdu. Pár rozvážných kroků mě přeneslo přes práh a já zůstala stát údivem.

Celá kruhová místnost se koupala v záři měsíčního světla pronikajícího vysokými okny a odrážejícího se od stejně rozsáhlých zrcadel stojících vedle vchodu, hned po boku zdobeného paravánu a toaletního stolku. Chladné kamenné zdi zakrývaly mohutné rudé závěsy, křiklavě kontrastující s bílou pokrývkou a polštáři protkanými stříbrnými nitkami, které zahalovaly obrovskou postel s nebesy.

Pomalu jsem se otáčela kolem své osy a snažila se pojmout veškeré třpytivé detaily dodávající místnosti její dokonalost, až můj pohled padl na mého kmotra stále stojícího ve dveřích; oči ze mě nespustil.

Otočila jsem se k němu zády, jeho urputný pohled mi byl nepříjemný.

„Vy nepůjdete dál?“

„Nepřeji si, abys měla v ložnici muže.“ Ložnici. Vše kolem mě je skutečně můj nový domov. Potvrzení, že začínáme novou etapu. Skutečnost, že tuto místnost označil za mou ložnici a ne pokoj, mi dodala pocit dospělosti. Kdy se stalo, že mě přestal brát jako malé děcko?

„Ani mého otce?“ Neodpověděl. Ohlédla jsem se přes rameno. Po chvíli nejistě vkročil do místnosti, okamžitě však nabyl své jindy neochvějné jistoty a došel ke krbu, kde začal rozdělávat oheň. Až když se místností začala mihotat zlatavá záře, uvědomila jsem si, že mi je docela zima.

Zvedl se od krbu a přišel ke mně blíž. Rychle jsem odvrátila pohled. Musel z mého výrazu poznat, kolik pro mě jeho uznání znamená. Nejspíš si ani neuvědomil, co jsem vyčetla mezi jeho slovy. Možná jsem skryté významy slov jen vyfabulovala.

Slyšela jsem, jak vtáhl vzduch do plic. Vyděšeně jsem zvedla hlavu. Zapomněla jsem na veškeré své nepodstatné předchozí starosti. Takto se nikdy nechoval.

„Dobrou noc, Isabello.“ Klapnutí dveří jsem slyšela dříve, než jsem si uvědomila, že je pryč. Povolila jsem pěsti, v kterých jsem svírala sukni. Postupně jsem se uvolňovala a ještě před chvílí krásná a kouzelná místnost mi teď připadala opuštěná a děsivá.

Ráno mě probudil neobvyklý zvuk. Byla jsem tak zvyklá na svou samotu a ticho, že by mě ze spánku vyrušilo i rachocení myší. Otevřela jsem oči. Nade mnou se tyčila bohatě malovaná nebesa, jejichž výjev mě ihned zaujal. Viděla jsem oblohu bez mraků, v jejímž středu zářilo rudé slunce. Jeho paprsky se spíše podobaly plamenům než dennímu světlu. Své zkoumání jsem ale přerušila, když se mi cosi pohnulo u nohou. Ležela tam Obluda. Při mém pohybu nespokojeně zamručela a posunula hlavu pryč z mých nohou, aby mohla dál spokojeně spát. Měla jsem takovou radost, že jsem ji chtěla obejmout, v tom se však znovu ozvalo ono rachocení, které mě probudilo. V pokoji se mnou byla žena nebo starší dívka, těžko jsem její věk odhadovala. Právě teď nalévala čerstvou vodu do umyvadla a mně nevěnovala žádnou pozornost. Nemohla jsem z ní spustit oči, svým pohledem jsem ji prosila, ať se na mne koukne. Ať mi jakkoliv dokáže, že nemám vidiny. Když se otočila, aby džbán odložila na truhlu u dveří, musela mě zahlédnout. Oči upírala k zemi, ale na chvíli je pevně semkla.

Ona byla jako já, ne jako on. Nevěděla jsem, kde jsem vzala tu jistotu.

„Dobré ráno.“ Ještě nedávno bych se spíše vytasila s otázkou, co tu dělá nebo co je zač, ale ty časy byly pryč.

Místo odpovědi se otočila zpátky k truhle a vzala z ní část oblečení, které tam měla připravené. S očima stále zabodnutýma do země došla k mé posteli a napřáhla před sebe paže, v kterých držela župan a ukryla tak svůj obličej před mým dalším zkoumáním. Třesoucí se ruce mi napověděly, že zde není dobrovolně. Ostatně, kdo se zdržuje dobrovolně v blízkosti mého kmotra.

Potemnělé světlo pronikající okny mi připomnělo jednu věc. Je den a dny patří jen mně. Vyskočila jsem z postele s dobrou náladou a vytrhla jí župan z rukou, abych jí viděla do tváře.

„Jak se jmenuješ? Žiješ tu už dlouho?“ Pokračovala bych s otázkami, dokud by mi nedošel dech, ale chlad, který mě obestřel, mě donutil obléct si župan, který jsem si od ní vzala. Nicméně z její strany jsem za tu dobu neslyšela ani slovo.

Zvedla jsem hlavu, ale viděla jsem jen její vzdalující se záda. Přešla k malému stolku s dvěma vysokými křesly a nalila do šálku horký čaj. Vedle na talíři ležela bohatá snídaně doplněna osamocenou rudou růží ve váze. Netušila, kde ji kdo sehnal. Odsunula jedno z křesel a čekala, až se posadím. Hlava mi to nebrala, proto jsem následovala její posunky a mezitím přemýšlela, o co tu jde. Snídani jsem snědla v tichu, což ji nejspíš trochu uklidnilo. Při plnění druhého šálku se jí ruka už netřásla.

Po snídani mi pomohla se obléct, za což jsem jí byla vděčná. Těžko bych bez její pomoci zvládla upevnit a zavázat všechny části mé nepřiměřeně honosné róby.  Po jejím dalším zákroku s mými vlasy jsem v zrcadle viděla někoho, kdo zapadal do okolní nabubřelosti. Můj kmotr by asi mé označení neocenil.

Má společnice poklidila věci, které potřebovala k mému zkrášlení a s nepatrnou úklonou u dveří rychle opustila můj pokoj. Seděla jsem na nevkusné zlatem zdobené stoličce před zrcadlem a cítila, jak veškerá dobrá nálada vyprchává. Nemusela jsem se ani ptát; má komorná, či jak ji nazvat, měla zakázáno se mnou mluvit.

Obluda se na posteli protáhla a zívla. Jí celá tato znepokojující scéna byla ukradená a než abych jí záviděla, rozhodla jsem se taky všechno hodit za hlavu. Šaty nešaty, vklouzla jsem zpátky za ní do postele a objala ji. S velkým pochopením jsem se ale nesetkala. Vykroutila se z mého křečovitého sevření, seskočila z postele a vydala se prozkoumat podlahu pod stolkem, zda nenajde nějaké zbytky od snídaně. S její velikostí se musela plazit a díky nemotornosti stolek nad ní poskakoval. Rozesmálo mě to, byla jsem ráda, že ji tu mám. Můj kmotr věděl jak na mě. Netušila jsem, zda si uvědomoval, jak mě jeho jednání rozčiluje, ale uměl se mi zavděčit.

Netrvalo dlouho, kdy mě můj vlastní pokoj omrzel, a vydaly jsme se s Obludou na průzkum. Přišlo mi špatné opustit pokoj. Očekávala bych, že můj kmotr mi vytyčí nějaká pravidla, co nesmím, či smím. Nevěděla jsem, jestli něco porušuji, ale v hloubi duše jsem si přála, aby to tak bylo. Chtěla jsem ho nějak potrestat za nedostatek odpovědí a informací.

Celý den jsem strávila prolézáním hradu hrůzy, do kterého mě přivezl. Většina místností se zdála neobydlená a nepoužívaná. V kuchyni jsem našla mou komornou. Vařila jídlo, které mi posléze beze slova nabídla. Snažila jsem se ji rozpovídat, ale bezúspěšně. Ani Obludino neohrabané ochomýtání se kolem hrnců ji nedonutilo obořit se na ni.

Ovšem nebyla bych to já, abych nevyzkoušela, zda zareaguje na nějaký požadavek. Proto jsme teď oprašovaly nábytek a myly podlahu v jednom ze salónků s nádherným výhledem do města.  Jakmile jsem zmínila, že by se mi líbilo oprášit jednu z místností, aby se v ní dal trávit čas, vzala vědro a pár hadrů a vydala se mé přání splnit. Následovala jsem ji jak pes. Snažila jsem se jí nějak pomoct, ale připadala jsem si stejně tak užitečná jako Obluda. Přecházela z umyté podlahy na ještě nevytřenou sem a tam a zanechávala za sebou obrovské ťápoty.

Zdálo se mi, že dny se tu povlečou ještě pomaleji, než v mé lesní chaloupce. Seděla jsem na kanapi v mém osobním odpoledním salónku – tak jsem si ho nazvala – a sledovala město pod námi. Lidé mi z této výšky připadali spíše jako malí, neustále spěchající mravenečci.

Svým způsobem jsem se nemohla dočkat, až zase uvidím svého kmotra a zavalím ho lavinou otázek, ale na druhou stranu jsem byla už unavená. Nejen po dlouhé cestě a dnešním dnu, ale celé to napětí, nejistota, zpočátku protkána strachem a hrůzou, mě vyčerpala. Už jsem zdaleka neměla tolik chuti do života, jako před poslední zimou. Neměla jsem potřebu nedočkavě přešlapovat, posedávat nebo vymýšlet, jak jinak zkrátit čekání. Jen jsem seděla, v hlavě nechávala líně převalovat myšlenky a nechala čas plynout.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

monikola

18)  monikola (18.01.2012 09:20)

Dcera?????? jak dcera? proč dcera? čo to s ňou má vymyslené... teda tento Edward je skutočne pán tajomný...ja som na Vianoce dostala Draculu od Brama Stokera a pred pár dňami som ju dočítala, takže táto temnejšia téma mi skutočne sadla... ďakujem za krásne zážitky pri čítaní tvojej poviedky a rozhodla som sa ťa dať do môjho výberu top autoriek, ktoré mám v mojom prehlade

Alaska

17)  Alaska (16.01.2012 00:56)

Nestřízliv, aspoň plynule vpluješ do 11. kapitoly.

Janeba

16)  Janeba (16.01.2012 00:23)

No Aloušku, přečetla jsem to jen v rychlosti a chce se mi panikařit!!!! Snad až to dám za střízliva ještě jednou, bude to lepší! Nebo raději nemám vystřízlivět? Copak sis to na nás ty potvůrko vošklivá zase připravila? Pročpak to děláš???? My Tě máme přece rádi!!!!! ;) ;)
Děkuji!!!

Alaska

15)  Alaska (15.01.2012 21:18)

ajko, jsem ráda, že se líbí, ale musím tě varovat, když se koukneš na datum vydání předchozí kapitoly, zjistíš, že to chce hodně pevné nervy.
Janebko, proto se tu dneska tak neotřele poflakuju :-D

Janeba

14)  Janeba (15.01.2012 21:11)

Aha, že já ty komentíky vůbec četla!!!!

13)  ajka (15.01.2012 21:03)

to bylo něco, tuhle povídku jsem za dnešek celou pročetla... páni, naprosto tajemné a úžasné. Moc se těším na pokračování.

Alaska

12)  Alaska (15.01.2012 16:19)

Lidi jsem z Vás úplně u vytržení, povzbudily jste mne natolik, že jsem se dokonce činila (i když ne tak jak bych měla).
Twily: Snaha je veliká, niác neslibuju, ale dva měsíce to tentokrát nebudou...
SofiaN: Ani se ti nedivím . Jo a ty konce... znáš mou filosofii, že konce vlastně neexistují?
Bosorka: Řeknu ti, tvůj komentář jsem musela číst dvakrát, abych pochopila, kdo koho ubíjí . Mám trošku více zpomalené vedení (možná právě kvůli tomu budou ty velký pauzy )a živá mrtvá se mi moc líbí.
jenka: S tím přemýšlením jsem s tebou za jedno . A Edward... no nezazlívejme mu to, je to chlap a ještě k tomu upír.
julie: uááá, já tomu taky nevěřím.
Bye: Strašně mě žere, že poslední dobou nic mos nečtu (myslím něco jiného než čím se dá otrávit a co všechno mě může zabít.), ale tvý komentáře mi to vynahradí . Nemůžu si odpustit jeden výkřik do tmy: jako ty bys nevěděla, že k určitým aktivitám vůbec není potřeba postel . A teď zpátky k myšlence. Ten Edward... ta jeho povaha je prokletím celý povídky a zároveň i moje. Samozřejmě, že mám stejné neudržitelné otázky - ovšem já si na ně můžu odpovědět . Což je ale možná spíše na škodu, protože tak vzniká další příběh, který Bella nikdy nepozná, protože jak jsi zmínila, on není moc sdílní. Takže většinou, když to píšu vypadám asi takto , protože nezvládám napsat jednu povídku a druhá mi neustále čučí přes ramono a brblá do toho. Už jsem dokonce přemýšlela, zdy byste se spokojily s kraťoučkýma nenavazujícíma doplňkama . Na Edwarda si ale netroufnu, toho se bojím i já, i když jsi mi neskutečně pozvedla ego - vychovávat jako edward .
No a ještě další můj rest - vpomněla jsi tamto. Jsem ráda že se líbilo, i když ty poslední věty mi fakt nešly přes prsty, ale když vždycky u všeho chcete nějakéj ten konec.
sara: Díky
ambra: Já věděla, že tě to vyděsí , ale jinak by do jeho/mého plánu nezapadala. A zatínám zuby jak to jde:D , jenže já bych potřebovala, nějakou vymoženost, která zaposuje myšlenky přímo z hlavy. Jsem schopná za tu milisekundu, než informace dojde z hlavy k prstům a zapomenu jedno slovo z věty, takže pak skončím tak, že musím celou větu přepracovat nebo se snažím na netu pomocí synonym najít co jsem vlastně měla na mysli. Připadám si jak s Alzheimerem.
lilinka: Děkuju.

11)  lilinka (14.01.2012 12:36)

kraaasnee :)

ambra

10)  ambra (14.01.2012 11:09)

A málem bych zapomněla: Ten perex!!!

ambra

9)  ambra (14.01.2012 11:08)

Chce předstírat, že je její otec?! A koho o tom vlastně chce přesvědčit? Se směju, i když mi do smíchu vůbec není. Pořád vůbec nic nevím!!! Nebo jen špatně čtu mezi řádky? Nebo to podstatné vím stejně dobře, jako Edward? Al, je to neskutečné! Už jsem vážně začínala trnout, že by dopsání téhle úžasné záležitosti mohlo být v ohrožení. Zatni, prosím, zuby a dodej nám co nejdřív další dávku téhle skvělé drogy. Děkuju

8)  sara (14.01.2012 09:49)

moc krasna povidka libi se mi hodne *fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks*

Bye

7)  Bye (11.01.2012 22:45)

*fworks* *fworks* *fworks* *fworks*
Tolik k oslavě dlouho očekávaného ;-)
A dál...
víš, že mě těma prologama pomalu zabíjíš, jo? Asi ano... :(
Teď abych se děsila, kam až ten jejich vztah "otce a dcery" zajde...
Fakt jsem někdy napsala, že nechci číst Edwardův pohled? Chci!!! Začínám totiž chápat, že s tvou sdílností ohledně něj se to má asi tak jako s jeho výřečností! Tohle je mučení. Chci vědět, co dělá, když není s Bellou, proč dělá to, co dělá, když s ní je a na co přitom myslí...
Nojo, trochu mi ruply nervy, toho si nevšímej. Tak já budu dál číst ty drobky mezi řádky, no... Jen pevně věřím, že Ty o něm víš úplně všechno a že to tak stačí.

Takže si ji přivedl domů. Do velevážené společnosti němé služky - společenské to smetánky zpustlého hradu, pro jejíž přísná kritéria ji tak dlouho připravoval? A tam spolu budou žít jako tatínek a jeho holčička, že?
A jakpak do toho všeho zapadá manžel, kterého Bella nepouští do ložnice a navzdory tomu je těhotná?
Ne, myslím, že Ti stejně nakonec nezbyde, než aspoň na nějaké otázky odpovědět. ;)
Hele, číst tohle je dvojitý labužnický zážitek. Myslím, že není pochyb o tom, že tvoříš velmi propracovaný příběh, který zaujme natolik, že neztrácí čtenáře ani s těma drobnýma pauzičkama mezi kapitolama. Další významné plus je ten uhrančivý způsob Tvého vyjadřování. Fakt, v každý druhý větě se rochním jako prase v bahně.
Třeba můžeš napsat:
"Pomalu jsem vešla dovnitř."
Jenže Ty stvoříš:
"Pár rozvážných kroků mě přeneslo přes práh..."

A takhle bych mohla tlachat donekonečna. Opravdu je to NĚCO!
A já se jdu obrnit trpěliostí, srovnatelnou s tou Bellinou. Mám pocit, jako bys mě vychovávala, podobně jako Edward Bellu...

julie

6)  julie (11.01.2012 22:23)

Áááááá...to snad není možné!!!!

5)  jenka (11.01.2012 20:49)

Nádhera, dočkala jsem se další kapitoly téhle úžasné a tak tajemné povídky! Tedy, musím říct, že Edward Masen mi jde pěkně na nervy. Si jí přivedl Obludu, ale z jeho strany to vypadá jako přesně vypočítaný tah - jediný nepatrný ústupek, který zaručí, že Bella pocítí trochu vděčnosti a nevzbouří se. Ale jinak - absolutní samota, odcizení od lidí... Ani se nedivím, že s touhle výchovou už Bella dokáže jen tak sedět a spíš než trpělivá být apatická.
Juj, jak já se těším až zase kousek poodhalíš! No a ten perex... To je prostě k zbláznění, takhle moc přemýšlet, není to zdravé :D
Takže, jako vždycky -

Bosorka

4)  Bosorka (11.01.2012 11:49)

ááááááááá díky, díky, díky Máme tu další kapitolu!
NElíbí se mi, co s ní dělá...jak ji ubíjí...její vlastní osobnost Dělá z ní též živou mrtvou.
Má jen jedno plus - dovezl Obludu

3)  SofiaN (11.01.2012 11:18)

Na tuhle povidku uz sem malem zaponmela, takze sem si musela precist znovu i minulou kapitolu. Asi nejvic me vzdycky zaujme uvod nebo jak to nazvat. Pochopila sem, ze se Isabell vda za cloveka a bude tehotna, ale ja porad doufam v jiny konec.

Twilly

2)  Twilly (11.01.2012 10:39)

Samozřejme, nevydržela jsem to! A teď jsem místo v práci na potemělém hradě a bloumám děsivýma chodbama. Vidím všechnu tu nabubřelost a neuvěřitelný smutek. Její i jeho... moc moc dobré, jenom, prosím, skrať ty příšerné rozestupy mezi kapitolami

Twilly

1)  Twilly (11.01.2012 09:59)

NEVĚŘÍM, co moje oči vidí ... áááááááááá musím pracovat, už se vidím, jak jedným očkem šilhám sem

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek