Sekce

Galerie

/gallery/zapadslunce.jpg

Nevím, co mě to popadlo za náladu, ale vyšlo z toho tohle. Netuším, jak to bude působit na vás, ale já jsem měla na krajíčku... No jo, křehká dušička...

Byl to nádherný výhled. Jako z pohádky. K tomu všemu vál lehký letní vánek, hrál si s mými vlasy a hřál mě na kůži.

Ale ať už byl západ slunce kdovíjak krásný, nezastínil bolest, kterou jsem stále cítila v srdci. I kdybych se snažila sebevíc, nedostanu ji ze sebe… I kdybych udělala cokoliv, stále mě bude sužovat…

Objala jsem si trup pažemi, když vítr zavál silněji.

Vzpomínala jsem, jak jsem takhle sedávala s ním. Bylo to naše místečko, místo, kam nám nevtrhla realita… Byli jsme tu jen my dva…

Jako poprvé, když byl vítr příliš silný, a já neměla šátek kolem krku přivázaný dost silně… Svíjel se ve vzduchu jako had, byl čím dál vzdálenější a vzdálenější… pak se najednou objevil on, s úsměvem mi ho přivázal na původní místo a posadil se vedle mě.

A pak jsme se tu scházeli denně. On tady byl vždycky první. Nechápala jsem, jak je to možné, ale vždy tady seděl, na tomto místě, kde právě sedím já, nechával si větrem cuchat vlasy a když se otočil, jeho tvář zdobil úsměv…

Každá chvíle s ním byla kouzelná. Neopakovatelná. Ať jsme dělali cokoliv, seděli a jen pozorovali západ slunce, nebo si povídali o všem možném, bylo mi krásně…

Jako v ten den…

Byl by to den jako každý jiný, kdyby se mi nechystal říct něco důležitého… Celý den jsem doufala, že mi řekne, jak moc mě miluje, protože u mě to tak bylo, ale…

Přišla jsem přesně na čas, ale on už tam seděl. Samozřejmě… Neotočil se na mě, jak to u něj bylo zvykem. A tak jsem se obezřetně posadila vedle něj a čekala.

Nakonec se přece jen otočil ke mně. Jeho výraz mě vyděsil. Tvářil se smutně, dokonce až srdceryvně… Natáhl ke mně ruku a dotkl se mé tváře.

Jeho ruka studila, jako vždy. Usmála jsem se a doufala, že se v jeho očích něco rozsvítí… Ale zůstávaly smutné.

Jako vždy, když jsem se nechala vtáhnout do víru jeho zlatavých očí, jímala mě lehká závrať… Ale když se ke mně začal naklánět, už jsem téměř padala do mdlob.

Jenže nakonec mě jen lehce políbil na čelo. Jeho ruce zůstávaly na mé tváři a ve vlasech. Jeho oči byly zaklenuté do mých.

„Musím ti něco říct,“ vydechl a jeho studený dech mě zašimral na kůži. Polkla jsem a párkrát zamrkala.

Jeho hlas. Byl plný bolesti a ztráty.

Chtěla jsem mu říct, jak hrozně ho mám ráda, ale nedal mi šanci.

Jeho rty se jemně přitiskly na mé. Byla to jen vteřinka, ale přesto byla nejkrásnější v mém životě…

Pak byl na jednou pryč.

Seděla jsem tam, na rtech stále cítila jemný dotek jeho rtů.

Klidně se mi to mohlo zdát. Lehoučký vítr mě mohl ukolébat do spánku… Nic nedokazovalo, že byl skutečný…

Jen dopis. Čistý, bílý jako sníh, ležel přede mnou, kde ještě před chvíli byl on…

Ruce se mi třásly, když jsem ten kus papíru vzala. Byl hebký, těžký a krásně voněl. Zavřela jsem oči, ze kterých mi následně vyklouzlo několik slz.

Věděla jsem, co tam je, ještě než jsem se začetla do úhledně napsaných slov. Zhluboka jsem se nadechla.

Během čtení na drahý papír dopadlo několik mých slz.

Opustil mě. Opravdu to udělal… Žádné vysvětlení, nic, čím bych to mohla odůvodnit, prostě… odešel. Pro mé bezpečí…

Nedočetla jsem to. Oči mě pálily, uniklo mi z nich několik neposedných slz, které jsem se snažila zadržet…

Každá řádka bolela jako bodnutí nožem. Každé slovo mi vypálilo do srdce další díru…

Došla jsem ke konci dopisu.

Miluju tě, Bells.

Otočila jsem tvář k zapadajícímu slunci. Přála jsem si, abych tohle místo nikdy neobjevila. Abych neobjevila… jeho. Abych si žila svůj život, bez lásky, ale i bez bolesti…

Vánek mi dopis ze zmrzlých prstů skoro vyfoukl, ale včas jsem stiskla prsty, aby mi neuletěla jediná skutečný vzpomínka, že tady byl…

Západ slunce byl u konce. Tak, jako byl u konce můj život. Každé ráno jsem vstávala, protože jsem věděla, že ho zase uvidím. Jeho úsměv, který by dokázal rozsvítit celý svět…

Teď nebyl důvod, proč bych měla vstávat… Nebyl důvod těšit se následujícího dne…

Z očí mi opět vytekly slzy, když jsem na to vzpomínala. V rukou jsem svírala papír, který už byl zežloutlý časem, ale stále jsem dokázala přečíst slova, která mi tak ublížila…

Zvedla jsem se.

Naposledy jsem nechala vítr, aby mě příjemně pošimral po tváři, a pak jsem se vydala k autu. Byl čas odejít. Ať už jsem chtěla nebo ne, musela jsem odejít. A začít nový život.

Nikdy nebude stejný. Nikdo nebude stejný, jako on. Jako můj upír. Můj Edward…

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

jeanine

4)  jeanine (24.07.2011 18:14)

Trošku jsem se lekla, že se zabije. Ale jsem ráda, že se rozhodla pro nový život.

3)  Aalex (21.07.2011 10:08)

Nádherné, dojemné. Jen si nejsem jista, jak se dozvěděla, že je upír... Je ale moc dobře, že se rozhodla žít nový život. Krása.

HMR

2)  HMR (06.07.2011 11:19)

Alison

1)  Alison (05.07.2011 11:53)

skutočne veľmi pekné a dojemné:'-( :'-( :'-(

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek