Sekce

Galerie

/gallery/Beckov.jpg

Tak Vám předhazuji další ochutnávku z pozadí příběhu Život s upírem. Doufám, že se nezamotáte.

Dřevorubec:


„Viděla jste ho, paní Luiso?“
„Ne, ale dcera říkala, že slyšela, že je bílý jak stěna. Ani jeho vlasy prý nemají žádnou barvu.“
„Co je to tedy za laskavost od krále?! Jak by mohl pomoci naší slečně Masenové, když sám vypadá tak… nezdravě.“
Včera projížděl městem honosný kočár. Nikdo by si ho nejspíš nevšiml v tak pozdních hodinách, kdyby nenesl královský znak. Právě díky tomu si ho dnes brali všichni lidé do huby.
Pokračoval jsem dál ulicí bzučící podobnými rozhovory. Ulevilo se mi, když jsem za sebou zavřel domovní dveře. Po dlouhé šichtě od brzkých ranních hodin jsem neměl náladu na jakékoliv maloměšťácké drby. Dřevorubců bylo málo. Nedivil jsem se, že se nikdo do takové práce nežene, když vám hrozí, že vám kdykoliv může někdo podřezat krk. Hraničáři zdaleka nestíhali nájezdy barbarů z východu a naši páni… škoda mluvit. Nepřál jsem jim to, co se jim stalo. Povídalo se, že slečna Masenová už příštího jara nedožije. Přesto jsem s nimi nedokázal sympatizovat.



Otec Weber:


Včera si mě pozvali na hrad. Ani ten královský doktor nesvedl to, o co se pokoušeli jiní mastičkáři a šarlatáni z města. Stačil mi jediný pohled na slečnu Elizabeth, abych věděl, že je s ní amen. Už několik měsíců k ní pouštěli jen málokoho. Nechtěli, aby si ji lid pamatoval takto slabou. Nikdy nezapomenu tu malou holčičku, která u zpovědi měla vždy více otázek ohledně víry než vlastních přiznání. Ostatní lidé ji však budou mít v paměti jako silnou mladou ženu s vlastním názorem, který se nebála prosadit. Pobyt u dvora ji změnil. Možná tam měla zůstat a nevracet do zdejšího chladného počasí.
„To nemyslíš vážně, otče?! Všiml sis, že ti umírá dcera?“ ozval se hněvivý hlas z chodby. Už jsem skoro vstal, abych ten lomoz uklidnil, ale na poslední chvíli jsem si vzpomněl, že tady nejsem ve svém kostele. Místo toho jsem se vrátil zpátky ke slečně Elizabeth. Obličej měla sinalý a zpocený, poslední známkou života bylo už jen její těžké oddychování.
„Ani jsi ji ještě nepohřbil a už chystáš zásnuby!“ Bylo těžké neposlouchat, když se zlostný nářek odrážel od stěn hradu. Sklopil jsem hlavu a začal odříkávat modlitby za doprovodu hádky za dveřmi.




Kněžna Elizabeth:


Stála jsem před dveřmi do sklepení. V uších mi stále zněl jediný a důrazný požadavek vyslovený v den jeho příjezdu.
„Nikdy za žádných okolností si nepřeji být rušen!“
Rozklepanou ruku jsem zvedla do úrovně očí a nechala ji slabě dopadnout. Bála jsem se jako nikdy v životě. V okamžik, kdy se dveře se skřípěním pomalu otevřely, jsem už ale neměla na výběr.
Nepozdravil, neuklonil se, jen mě pozoroval těma svýma žhavýma očima. Po chvíli se otočil a vrátil se do sklepení. Dveře však nechal otevřené. Věděla jsem, že Edward by mi nikdy nedovolil hovořit s ním o samotě, ne snad ze strachu, že bych podlehla chladnému šarmu. Nikdy mi však nedovolil se plést do jeho politických machinací. Zoufalá matka je ale schopná všeho. V to jsem aspoň doufala, když jsem vratkým krokem vstoupila na ústí schodiště do podzemí a zavřela za sebou dveře. Nechtěla jsem svědky.
Čím níže jsem scházela, tím méně světla mě obklopovalo, až jsem se nakonec musela přidržovat zdi, abych vůbec našla cestu. Vpřed mě popoháněla jen naděje, že jestli nám někdo může pomoci, tak on. Edward mě před jeho příjezdem varoval, že není úplně normální. Přesto ho však na nabídku krále pozval.
„Je mi líto vaší ztráty, madam,“ ozvalo se napravo ode mne. Polekaně jsem otočila hlavu tím směrem a zastavila jsem se.
„Děkuji,“ dostala jsem ze sebe a sbírala odvahu ke své prosbě. Ticho se vleklo.
„Zachraňte ho.“ Připadala jsem si jako při každovečerních modlitbách, jen beznaděj teď doplnila i hrůza. On měl takový vliv na lidi. Myslela jsem si, že kdybych mu viděla do očí, mnohem lépe by se mi s ním mluvilo. Pak jsem si ale vzpomněla na jeho nepřirozený obličej.
„Musí bojovat, ani já už víc nesvedu.“
„Dnes se ani neprobral!“ Při poslední slabice se mi zlomil hlas.
„Je mi líto.“ Líto? On neznal lítost ani jakýkoliv jiný cit. Byli jsme mu lhostejní.
„Pěli na vás ódy, že dokážete i mrtvého přivést zpátky k životu a vy mi teď tvrdíte, že nedokážete zachránit ani jedno mé dítě!“ Teď už jsem na něj řvala.
„Každý život něco stojí,“ zašeptal mi přímo u ucha. Lekla jsem se a podlomily se mi nohy. Zachytily mne jeho paže, ale já už neměla sílu stát. Klečela jsem před ním a křečovitě ho držela za ruku.
„Prosím! Vezměte si, co chcete.“ Mlčel a já pokračovala v žebrání. Minulost i budoucnost pro mě přestala existovat. Lpěla jsem na naší poslední naději. Odmítala jsem se vzdát.
„Byla byste ochotná vyměnit jeho život za tisíce dalších?“
„On je dobrý člověk.“
„Ten zemře.“ Jak může být tak chladný! Přepadla mě další vlna hysterického pláče.
Klekl si přede mne.
„Můžu si ho teď odvézt a za rok vám přivedu syna, kterého ani nepoznáte. Bude vás nesnášet za vaši volbu. Stane se z něj vrah a bezcitná bestie, co pohrdá lidmi. Bolest, lítost a láska mu budou cizí. Skutečně si přejete takový osud pro svého syna?“
Než jsem stačila jakkoliv zareagovat, vstal a nechal mě na schodišti samotnou.




Chůva:


„Zachraňte ho za každou cenu! Nemůžu dovolit, abych přišel i o posledního dědice!“ V pozadí se ozývaly vzlyky paní kněžny.
„Edwarde,“ pronesla nebohá paní k svému muži.
„Víte, co by to znamenalo, pane doktore?“ pronesl kníže o něco tišším hlasem, asi si uvědomil, že dělá scénu na celý hrad.
„Válku! Barbaři mi dýchají na krk. Už i král se zmínil ve svém posledním dopise, že je zdejší situací znepokojen.
„Jestli on zemře.“ Následovala krátká pomlka.
„Nepochybuji, že přijdou s veškerou silou, kterou mají. Králova armáda tu nebude včas.“
Následujícímu šepotu už jsem nerozuměla, ať jsem napínala uši, jak to šlo. Byli už dlouho zamčeni v komnatách mladého pána. Litovala jsem ho. Celá tato situace mu nemohla dělat dobře. Mohli si pro své hádky vybrat soukromější místo a jemu dopřát odpočinek, který tak potřeboval. Možná kdyby mladému Edwardovi věřili a nemysleli si, že se chce jen vyhnout sňatku, nemusela jeho nemoc postoupit až tak daleko.
Stejně si ale myslím, že měli přizvat babku kořenářku z města. Ten velevážený doktor se mi nezdál. Choval se tak chladně a navíc u mladého pána trávil jen noci. Přes den, když se trápil v horečkách, nebyl nikde k nalezení.
Rychlé přibližující se kroky mě donutily rychle odskočit od dveří. Kníže je rozrazil. Stála jsem jak přibitá, nechtěla jsem pocítit jeho hněv, když se nachází v takovém rozpoložení. Nevěnoval mi však ani jeden pohled a odešel.
Nakoukla jsem do místnosti. Kněžna seděla na posteli svého syna a rozechvělými prsty mu uhlazovala zpocené vlasy z čela. Vždy se kvůli nim tak hádali. Kvůli jeho vlasům.
Z ničeho nic se přede mnou objevil ten čaroděj, až jsem se lekla.
„Berto, mohla byste zařídit, aby byla připravena komnata v nejodlehlejší části hradu, kam nepronikne ani paprsek světla?“ Samotné jeho zdvořilé a klidné vystupování v takovýchto časech mi způsobovalo husí kůži. Když k tomu přidal ještě své divně požadavky, nevěřila jsem, že to dopadne dobře.



Otec Weber:


Nikdy jsem nevěřil, že se něčeho takového dožiji. Z hradu se šířily zvěsti, že mladého pána posedl ďábel. Nikoho k němu nepustili, jen ten podivný doktor s ním byl zavřený ve sklepeních. Poddaní z hradu prchali a brzy i opouštěli město. Kroutili hlavami nad námi, kteří jsme nevěřili, že to je tak vážné. Koneckonců to vypadalo, že co se týče zdraví, tak se stav mladého pána zlepšil. Kníže nevydal žádnou oficiální zprávu a kdokoliv z lidí utrousil špatné slovo o jeho milosti, byl potrestán. Zprvu jsem nevěřil, ale šílené jednání mnohých uprchlíků a rychlost, jakou se šířila panika, mou víru nahlodávaly.


O tři dny později


Už ani já jsem nepochyboval. Dnes ráno jsme na úpatí skalisek pod hradem našli těla našeho knížete a kněžny společně s několika poddanými. Zbytek nejspíš prchl. Neměli jsme o nikom žádné zprávy a hrad obklopovalo zlověstné ticho. Nikdo se k němu neodvážil přiblížit. Společně s několika odvážnými chlapy z města jsme odnesli těla na hřbitov. Většina lidí nechtěla mít s mrtvými nic společného. Mnozí balili, aby co nejrychleji opustili město. I já byl rozpolcen. Zůstat, či odejít. Dcera od smrti matky žila v ženském klášteře. Žil jsem sám a nic mě k této zemi nepoutalo. Snad možná jen pocit poslání. Být svědkem a poskytnout dalším pokolením varování před Božím trestem, který postihl naše pány. Tušil jsem, že ještě není konec. Tělo Edwarda Masena mladšího stále chybělo.    

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

9)  Jalle (20.11.2012 20:05)

desivééé

8)  maily1709 (03.02.2012 13:42)

tak to bolo nieco!!! najprv som nechapala a ku koncu som uz bola mimo z toho co sa tam vlastne deje edwardovo zrodenie no koniec, je super ze sem davas aj taketo bočne pohlady na edwarda lebo z pohladu belly by sme sa toto asi tazko dozvedeli

Alaska

7)  Alaska (01.02.2012 23:45)

Nosska: Díky, ráda šokuju. :)
Bye: Našla, našla... Carlisle holt prostě neměl poslední slovo. Edward k tomu všemu prostě přišel jako slepej k houslím, však uvidíte, jak se s tím vším vypořádal.
jenka: Já vím, že není zrovna jednoduché sledovat můj tok myšlenek, ale jsem ráda, že to aspoň neodradilo.
ambra: zoufale zřídka -zamakám, ale jinak JO, JO, JO. Ty tam prostě vždycky vidíš úplně všechno ;) . A slibuju, že do kulatin se vejdu.
Bosorka: Víc už fakt neprozradím :) , ale tak možnosti jsou Carlisle nebo Edward - tak co myslíš?
HMR: Vždy jen doufám. ;)

Nosska

6)  Nosska (01.02.2012 20:55)


Tak to bylo něco

Bye

5)  Bye (01.02.2012 13:46)

No, jasné mi na tom je celkem všechno, teda, krom úmyslně nevyřčeného, samozřejmě. Hlavně teda to, že se paní kněžna už nedočkala toho, jak jí čaroděj za rok přivede "syna, kterého ani nepoznáte. Bude vás nesnášet za vaši volbu. Stane se z něj vrah a bezcitná bestie, co pohrdá lidmi. Bolest, lítost a láska mu budou cizí." Že by se Carlisleovi něco vymklo? Už to tak vypadá.
Tak ten popis by odpovídal, včetně těch tisíců životů, za který směnili ten jeho. Tomu říkám výměna. Jen - těžko říct, jak se k tomu mladý pán vůbec staví. Třeba mu to je vlastně putna...
Kéž by mu aspoň ta láska nebyla cizí... nakonec.
Alasko, koncert jako vždy. I s uctivým potleskem.

4)  jenka (31.01.2012 20:51)

Musím říct, že jsem nejdřív vůbec nechápala, dokonce ani těď mi není všechno úplně jasné. Ale je to skvělý doplněk k hlavnímu příběhu, moc jsem si ho užila.

ambra

3)  ambra (31.01.2012 19:50)

Tak tenhle "počátek" mi fakt vyrazil dech. Dokonale koresponduje s tím dost děsivým Edwardem, kterého nám tak bravurně, ale tak ZOUFALE ZŘÍDKA servíruješ. A rudooký stvořitel? Carlisle? nebo jsem ZASE něco nepochopila?! Ovšem to finále...:'-( Jen se teda obávám, že všechny odpovědi se dozvím těsně před dalšími kulatinami .
Dávej, bobe, fofrem!

Bosorka

2)  Bosorka (31.01.2012 18:59)

To je opravdu síla....tak takhle to začalo
Zabil je on? Své rodiče? TO se asi nedozvíme, co...

HMR

1)  HMR (31.01.2012 18:34)

síla, děvče, je to síla, ale to ty víš...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek