Sekce

Galerie

/gallery/vzdej se.jpg

Tanya chtěla Edwarda, ale nemilovala ho. Přesto po lásce bažila. Jelikož je mi z nějakého záhadného důvodu sympatická, hrdinka, která ze začátku neměla jméno, se stala jí a tuhle malou jednorázovku jsem jí trochu upravila na míru. A tak jsem jí dala lásku.

Absolutně to nezapadá do vánoční ani silvestrovské nálady, ale co...

Láska. Donekonečna omílané slovo, skrývající v sobě tolik kýčů, kolik zbytek světa dohromady. Skrývající v sobě tolik významů, vrstev, slov i činů... Tolik jiných pocitů. Láska nebyla jednotná. Byla to paleta, obrovský obraz neustále dotvářený a lačnící po nedostižné dokonalosti. Byl to cit, obsahující v sobě všechny ostatní pocity – neutuchající zájem, spalující touhu, ohnivou vášeň, vrcholnou slast, hněvivou žárlivost, čistou bolest, vražednou nenávist... Byla otázkou i odpovědí. Byla alfou i omegou. Byla vírou. Byla sílou. Byla důvodem. Byla smyslem.

Kolik bytostí po ní toužilo? Kolik jí dosáhlo, i když jen na jediný, hořký i slastný, okamžik? Kolika byla upřena? Kolika byla ukradena? Kolika ublížila? Kolik jich uzdravila? Kolik jich zničila? Kolik jich stvořila?

Čím vlastně byla? K čemu zde byla? Měla mučit či dávat křídla? Byla produktem pekla či nebe? Byla opravdu určena pro zemi? Nebyla jen ochutnávkou dalšího života?

Proč byla natolik magická? Proč nás dokázala ovládnout? Proč jsme se jí, později či dříve, ovládnout nechali?

Proč se ptáme? Proč pátráme? Proč o ní přemýšlíme? Není to snad jedno? Není nejdůležitější jen to, že tu prostě je? Neměli bychom ji brát jako fakt, neodvalitelný kámen?

 

Láska. Já byla tou, která po ní bažila. Za svého lidského života jsem milovala. Ten hřejivý pocit okolo srdce, který ho zároveň svíral a mrazil, byl mou nejdůležitější vzpomínkou, kterou jsem si neustále připomínala. Snad proto, abych o něj nepřišla, snad proto, abych ho zažila alespoň na chvíli.

Ale nesmrtlenost mi ho vzala. Já měla zemřít, ale obětoval se pro mě on. Dlouho jsem ho oplakávala, dlouho pro něj štkala, dlouho pro něj mučila sama sebe. Dlouho... vlastně jen chvíli. Menší problém byl v tom, že jsem si nepamatovala jeho jméno. Postupem času jsem zapomněla i jeho tvář, dokonce i tu mrtvolně bílou. Lidské vzpomínky totiž ztratí barvy, vyblednou a ztratí se. Na úkor těch upírských, které tu budou navždy.

Přesto jsem se od té doby, co jsem přestala být otrokem své žízně a nezkrotnosti, pátrala po jediném. Po někom, kdo by ho nahradil.

Jako malou náhražku jsem našla své sestry. Nejdříve jsme byly jen nomádkami, které se náhodně setkaly a rozhodly se chvíli cestovat spolu. Poté jsme se staly nejlepšími přítelkyněmi. A po několika bojích a ztrátách, nejlepším tmelivu, jsme se staly rodinou. Ten pocit sounáležitosti svým způsobem hřál také.

Jenže Irinu láska zničila. A Kate naplňovala tak, že jsem na Garretta občas dětinsky žárlila. A přesto jsem po ní stále toužila...

Jako zábavu, jako zdroj alespoň fyzického tepla, jsem si zvolila lidské muže. Byla jsem tím nejluxusnějším zbožím, které ve své posteli kdy mohli mít. Ale nestačilo to, nikdy. Ne doopravdy.

Tím, kdo se mi do mého mrtvého srdce zapsal tím růžovým inkoustem nejhlouběji, byl Edward. Skromný, obětavý a vnímavý, spíše chlapec nežli muž. Chtěla jsem ho a tím víc, čím více jsem cítila, že ho mít nemohu. Byla to otázka cti. A byl to marný boj.

Našel si obyčejnou lidskou ženu, zdánlivě nijak nevybočující z řady jiných. Průměrně hezkou, bez břitkého umu či otročícího šarmu. Ale pro něj byla dokonalá, jedinečná... jediná. Natolik důležitá, že by za ni položil svůj život či snesl modré z nebe. Obětoval by či mučil sám sebe, aby ji ochránil. Postavil by se proti přírodním i upířím zákonům, aby byla v pořádku, aby byla stále tak měkká a teplá, zranitelná. Aby udržel její srdce bijící. Aby byla člověk. Byl ochoten vzdát se či získat pro ni cokoliv. Byla to opravdová láska.

Byla tohle cesta i pro mě? Měla bych doopravdy hledat i v řadách své přirozené potravy? Měla bych je přestat brát jen jako povyražení?

Podívala jsem se na muže ležícího nad sebou, tam, kde to pro něj bylo bezpečnější. Byl hezký, to rozhodně. Měl krásné zelené oči, hezky řezané lícní kosti a ani jeho postava nebyla vyloženě špatná, snad by to jen chtělo o něco širší ramena. A jak už jsem zjistila v baru, odkud jsem ho vytáhla a po kterém stále ještě voněl, po směsi kouře a alkoholu, byl i vtipný. Po chvíli, kdy se v mé společnosti trochu otrkal, mě docela i zaujal. Docela. Jen okrajově, natolik, aby mi myšlenkami mohlo problesknout ten by ušel. Bylo to dost? Mohla bych na tom stavět? Měla bych mu dát číslo? Určitě by zavolal, i kdyby měl přitelkyni či snad manželku a pár dětí...

Mohla bych to udělat? Hořce jsem se na něj usmála. Proč bych to dělala? Protože to udělal Edward?

Vrcholu dosáhl rychle, ale já z jeho teplé přítomnosti, tentokrát nenačerpala ani slast ani energii. Vypadla jsem rychleji než obvykle, přesto mi stihl vnutit papírek s kontaktem. Se slabým úsměvem a úmyslem vyhodit ho do nejbližšího koše jsem ho strčila do kabelky. Já přece byla jen na vztahy na jednu noc.

Cítila jsem se divně. Zlomeně, křehce.

Venku foukal slabý ale chladný větřík a jemně sněžilo. Automaticky jsem si přítáhla límec kabátu blíž ke krku. Hlavní byla přirozenost.

Mé kroky mířily přesně do nikam... Klapot vysokých podpatků zněl v tichu noci nepatřičně. Má silueta vytvořená na chodníku svitem skomírajících pouličních lamp mi připomínala ducha. A duši, kterou v sobě každý skrýváme. Můžeme se zdát šedí, či jednobarevní, ale v každém z nás se skrývá nepřeberné množství odstínů...

Došla jsem až na břeh řeky, která se valila tímto malým městečkem. A nejspíš ještě dlouho bude. Možná tu bude až do konce. Možná tu budu s ní. A sama.

Něco se ve mně zlomilo. Prostě jsem přestala doufat. Už jsem nechtěla hledat, i když jen podvědomě.

Skoro nevědomky jsem z kabelky vytáhla jeho číslo. Byl to Nate? Nebo Matt? Ani jeho jméno jsem nechtěla znát, i když jsem věděla, že někde vzadu mé hlavy určitě je. Ale nebylo správné, abych si pamatovala, jak se jmenoval on, když jsem ani nevěděla, jak se jmenoval můj lidský druh.

Chtěla jsem ten kus papírku prostě jen nechat napospas větru a sledovat, jestli ho pohltí vodní hladina. Ale oheň mi přišel jako lepší a správnější. Chtěla jsem se tím oddělit od toho, co bylo. Tak k čemu by mi byla prakticky neškodná voda?

Vytáhla jsem z kapsy u džín zapalovač, základní bojovou pomůcku. Pro všechny případy. Sledovala jsem, jak pomaličku, milimetr za milimetrem, oheň schvacuje ten malý kousek, který dříve býval dřevem. Ale který byl pokácen, zabit a přetvořen. Jako já.

A tak jsem se vzdala.

 

Vzdát se je někdy to nejlepší, co můžete udělat...

 

Vítr ve vlasech, voda v podobě lehkého mrholení všude okolo, lehké šaty vlající okolo těla, mokrá půda pod bosýma nohama... Příroda okolo mě, pocit svobody ve mně. Užívala jsem si to. Odevzdala jsem se sama sobě a cítila se šťastná. Byla jsem ovládána vlastními smysly.

Dostala jsem se až k řece a stádu losů. Ještě v běhu, při přeskakování té záplavy vody, jsem si vybrala jednoho silného jedince. Stačil mi jen jeden další krok, jedno jediné odražení... A dopadla jsem na zem.

Okamžitě jsem se, i přes silný pocit dezorientace, vyšvihla zpět do stoje a automaticky se přikrčila do bojové pozice.

Sladký pach, který mi nyní vítr zavál rovnou do tváře, byl nezaměnitelný. Upír. Zavrčela jsem a konečně nechala své logické a pragmatické já prodrat skrz červenou mlhu v mé mysli.

Stál přímo přede mnou, z koutku úst mu odkapávala krev nyní již mrtvého ale nevysátého samce. Byl krásný, ba přímo nádherný, ne klasicky, zato však naprosto mužně. Měl výrazný nos a tmavé husté obočí, které lemovalo menší oči zabarvené do černa, skrz což prosakoval náznak červené. Byl jen o něco vyšší než já, zato však o hodně silnější a širší v ramenou, vypadal na pětatřicet. Černé krátké vlasy, potrhaná hnědá košile a bojová pozice jen umocňovali vzhled dominantního samce a lovce.

Kdo jsi?“ Evidentně nebyl v nejlepším rozpoložení a mluvil rusky. Byl ze stejné oblasti jako já! Ten fakt mě naprosto nelogicky potěšil.

Toto je území mého klanu,“ odpověděla jsem zdánlivě nesouvisle, ale jedinci našeho druhu musely okamžitě dojít všechny důsledky té věty. Je to tu zabrané, on tu nemá co dělat a já tu nejsem sama.

Dobrá, stejně jen procházím,“ zavrčel a prkeně se narovnal. Pořád jsem ale měla pocit, že po mě klidně ihned skočí. Narovnala jsem se však také.

Nejsi vegetarián,“ prohodila jsem suše a bradou kývla k losu u jeho nohou.

Ne.“ Asi si moc nepopovídáme...

Ale?“

Na člověka jsem nenarazil příliš dlouho. A byl jsem zvědavý,“ pokrčil rameny. Vráska mezi jeho stáhlým obočím stále nezmizela. Nevěřil mi.

Dobrou chuť,“ pokrčila jsem rameny. Přimhouřil oči.

Nelov tu lidi, snažíme se zapadnout. A odejdi co nejrychleji,“ kývla jsem na něj.

Přikývl. Rychle jsem ho ještě jednou přejela pohledem. Byl dokonalý. Ne tím jemným způsobem jako Edward. Byl drsný, dokázala jsem si ho představit jako krutého a nelítostného, ale byla jsem si jistá, že uvnitř musí být něžný.

A pak jsem, i přesto že mě vážně zaujal, začala couvat. Nikdy se neotáčej k nepříteli zády. On o mou společnost evidentně nestál.

Jsem Gennadiy.“

Tiše jsem se zajíkla a zastavila se.

Tanya.“

 

...protože zdánlivá prohra může znamenat triumfální vítězství.

 

Vzdávám se, vzdávám!“ vykřikla jsem a naposledy v marném pokusu o vysvobození trhla svými zápěstími uvězněnými v jeho rukou nad mou hlavou.

Tlumeně se zasmál a vtiskl mi polibek do koutku úst.

U srdce mě zahřálo, jako by mi tudy prolétly jiskry, které poletovaly mezi námi. A pak mě u něj zamrazilo, když se ode mě odtáhl, aby mi uvolnil ruce a přetočil se pode mě, tam, kde to pro něj bylo pohodlnější.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kajka

3)  kajka (07.04.2012 22:20)

Ty jo, Lioness! Tvoje povídka je bezesporu krásná, taky zvláštní a okouzlující. A k tomu z mého pohledu velice těžko okomentovatelná, takže toho nechám a hezky poděkuju. Děkuju. Líbila se mi, moc.

Yasmini

2)  Yasmini (26.12.2010 12:40)

Nádherný text, krásný a hluboký příběh. Přijde mi to jak opropojení lyriky a epiky v básni. Od hloubání o lásce samotné a jejím nenaplnění až po reálný příběh, kterým je čtenář strhnut.
Y Y.

ambra

1)  ambra (26.12.2010 11:15)

Džízes, Lio... Já myslela, že už jsem na Tvůj kalibr "vycvičená", ale tentokrát jsi mi doslova vyrazila dech. Tohle považuju za jednu z nejtěžších literárních disciplín. Zdánlivě obecnou úvahu (láska - ochutnávka dalšího života ) "napasovat" a propojit s příběhem s konkrétní postavou. Navíc na ploše jednorázové povídky. Zvládnout celý ten oblouk příběhu od ztráty lásky z lidského života, přes pomíjivost vztahů v tom upířím, až po (snad konečně) naplnění. A použít vztah k Edwardovi jako měřítko toho, co by mohlo stát za to... Ale to jsou jen plky, důležité je, že mě to naprosto strhlo, nadchlo, uchvátilo. A to se považuju za cynika, který lásku vnímá jako takový vtípek shora, který nám má pomoct vyrobit další generaci

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek