Sekce

Galerie

/gallery/Esme-Carlisle_Vune_blizkosti.jpg

Spoluautorská povídka s emam

Lehce halloweenský příběh

Nikdo mi nemohl říct, že chápe, ví, jak se cítím, anebo že toho, co se stalo, lituje. Samozřejmě, lítost. Slyšela jsem hodně lidí, co mi vyjádřili soustrast.

Mrzí mě to. Strašně moc. To jsem slyšela nesčetně krát.

Nikdo z těch lidí nevěděl, jaké to je, ztratit milovanou osobu, za kterou byste s radostí položili život, jen, aby se z druhého břehu vrátila zpět.

První ranní paprsky se dotkly mého lůžka. To bylo jistější než ten nejkvalitnější budíček. Ano, od jisté doby mám potíže se spánkem, ale to mě trápí ze všeho nejméně. Svým způsobem je to spíš výhoda. Daří se mi tak být vzhůru dříve než můj malý brouček.

Probouzela jsem se osamocená a hřbetem ruky pohladila polštář na druhé půlce postele, která byla pečlivě ustlána. Nikdy jsem povlečení neuklidila do skříně a ani nevyprala. Možná jsem si naivně myslela, že z nasáklého polštáře dokážu pochytat jeho vůni.

Protáhla jsem se a odhodlala se vstát do dalšího dne rozporuplných pocitů…

Pomalu jsem vešla do dětského pokoje a začala budit jediné štěstí, které mi na světě ještě zbylo: “Je krásné nové ráno, zlatíčko.” Hladila jsem ho po tváři a dál mu šeptala. “Čeká nás spousta krásných nových věcí.” To, že tou první bude, až se na mě podívá, jsme si nechala pro sebe.

Nemusela jsem ani nic dalšího dodávat, protože si zívl a zamrkal očkama. Byl mu tak podobný… Hnědé vlasy měl po mně, avšak se zvláštním odstínem bronzové. Jeho oči byly zelené takovým neobvyklým způsobem. Jakoby se v nich zračila barva jeho otce i matky. V duchu jsem uviděla ten pohled. Jeho pohled. Musela jsem zamrkat, abych zahnala slzy, které se mi tlačily do očí.

Jiná matka by byla nejspíš ráda, že její dítě spí. Ale já se nemohla nabažit chvil, kdy byl Edward vzhůru. Bydleli jsme už jen spolu, a pokud jsem v domě neslyšela jeho smích nebo pláč, přišla jsem si ztracená.

“Copak si dáme k snídani, miláčku? Dáš si to stejné, co maminka?” usmála jsem se na něj a špičkou prstu se dotkla jeho nosu. Zvonivě se zasmál a dál si pohrával s mými vlasy, zatímco jsem ho nesla do kuchyně na snídani.

“Má-ma, máma,” trylkoval si vesele. Posadila jsem ho do dětské židličky a otočila se ke kuchyňské lince.

“Máma.”

Otočila jsem se na svého synka: “Už to bude, Edwarde.” Vrátila jsem se zpět a připravila si suroviny na ovesnou kaši. Po chvilce jsem začala míchat mléko na sporáku, aby se zahřálo na potřebnou teplotu a přidávala jsem do něj ovesné vločky.

Za dveřmi se ozvala tupá rána. Neměla jsem to srdce zrušit rozvážku denního tisku. Sice jsem ho nikdy nečetla, ale můj manžel by se bez něj žádné ráno neobešel. Zvedla jsem se od stolu a došla pro dnešní Daily News.

Sebrala jsem je s jistým pocitem odporu. Jen jedinkrát jsem se do nich začetla a dodnes mi je z toho všelijak. Je opravdu dobré vědět, co se kolem vás děje? Kolik hrůzy okolo vás chodí? Ne, mně už dostatečně stačil můj vlastní ztrápený svět.

Po snídani jsem vše umyla a uklidila a pomalu začala uklízet nádobí, které tu zbylo. Včera večer už jsem zvládla jen uspat malého a jít si lehnout. Nespala jsem, přesto jsem potřebovala soukromí své ložnice, kde jsem si lehla na jeho polovinu postele a snažila se tam najít tu jedinečnou vůni. Jako vždy jsem usínala s mokrým polštářem od slz...

 

 

Čím dál více jsem si uvědomovala, že budu opět muset navštívit doktorku. Nerada jsem se stýkala s ostatními lidmi, nesnesla jsem jejich pohledy, přecházeli na druhou stranu chodníku, nevěděli, jak se ke mně chovat. A já nechtěla, aby mi vyjadřovali lítost, jen mi to připomínalo tu úděsnou prázdnotu v mém životě, která po Carlisleovi zbyla.

Přesto jsem se s jednou osobou cítila jinak než s těmi ostatními a tou byla doktorka Angelsová, moje terapeutka. Nechtěla jsem chodit k psychiatrovi, ale když jsem pochopila, že svého synka raději budím brzy ráno, protože sama nemůžu spát a pak jsem na ulici málem přehlédla auto, které nás skoro porazilo při procházce, došla jsem k závěru, že je nutné se sebou něco dělat.

Carlisle zemřel před rokem, ale ta bolest se odmítala jakkoliv zmírnit, spíš naopak. Měla jsem pocit, že začínám ztrácet rozum.

“A proč si něco takového vůbec myslíte?” ptala se mě, když jsem si sama určila diagnózu.

“Jsou věci, které si nedovedu jinak vysvětlit.”

“Například?” Čekala, až se rozhovořím, ale jedna věc je prohlásit, že jsem blázen a druhá o tom ještě podat důkazy.

Slova ze mě lezla tak pomalu, jak jen to bylo možné: “Začalo to asi před měsícem. Bylo to tak matoucí, ale nemohla jsem se ubránit dojmu, že ho cítím. Víte, jako by byl v místnosti jen chvíli přede mnou a zůstala v ní po něm jeho parfém.”

“To bývá normální. Každý pozůstalý stále vnímá přítomnost svých milovaných.”

“Taky jsem tomu tenkrát nepřikládala žádnou důležitost, ale v posledních dnech je to intenzivnější a navíc…”

“Ano?” podívala se na mě svýma ostrýma profesionálníma očima, které nesmlouvaly. Čekala, že budu pokračovat.

“Ten drtič odpadků, nebo ten kohoutek v koupelně a pak navíc ještě ty noviny,” vyhrkla jsem lehce vyděšeně, kolika podob moje šílenství nabylo.

”Jen pomalu, Esmé. Klidně jedno po druhém. Takže, drtič odpadků?” Nadzvedla jedno obočí a já bych se nejraději propadla do země.

“Jednou, když jsme byli s Edwardem po snídani, chystala jsem se umývat nádobí. Zbytek jídla jsem nasypala do drtiče, ale nefungoval. Rozčílilo mě to, protože jsem do té doby ještě nebyla schopná zavolat opraváře. Na chvíli jsem se otočila na Edwarda, abych mu otřela pusinku. Vzala jsem ho do náruče a společně jsme šli do jeho pokojíčku, abych mu převlékla tričko, které si při snídani zašpinil. Když jsem se vrátila, abych domyla nádobí, k mému překvapení, drtič šel bez problémů. Dost mě to vyděsilo. Chápejte… Vždyť jsem ho více než týden nepoužívala!” vysvětlila jsem rychle.

“Hmm.” Cosi si naškrábala do bloku a pak ke mě zase zvedla oči: “A co se stalo v koupelně?”

Nemluvilo se mi o těchto drobných opravách v mém domě lehko. Byl to důkaz toho, že se mnou opravdu není něco v pořádku.

“Už jsem vám tolikrát vyprávěla o dni, kdy měl tu nehodu. Ještě předtím než odešel, jsme měli malou hádku.”

“Ano, pamatuji se. Šlo o kapající kohoutek v koupelně.” Překvapila mě svou pohotovostí. To jsem o tom mluvila tolikrát, že se ani nemusí dívat do papírů, co jsem vlastně říkala?

“Strašně mě štvalo, že ho několik dní nebyl schopen opravit. Byla to hloupost, ale v manželství se těchhle maličkostí stává denně tolik… Kdybych jen tenkrát věděla, že už ho neuvidím…” Přiškrtil mě potlačovaný vzlyk.

Odmlčela jsem se, abych to rozdýchala a pak konečně dopověděla: “Nechala jsem ho kapat. Kamarád mi sice nabízel, že ho spraví, ale já to odmítla. Přišlo mi, že alespoň někdo stále pláče se mnou. Jenže… včera...”

“Esmé, co se stalo včera?”

“Včera přestal kapat. Někdo ho musel spravit, ale nikdo u nás nebyl. Řekněte mi, blázním?”

“Berete stále léky, které jsem vám napsala?”

“Ano, samozřejmě, každé ráno po jídle.”

“Dobře a ještě jste říkala něco o…” nahlédla do svých poznámek. “O novinách?”

“Ano, to se stalo asi ještě dříve než vše ostatní. Jako každé ráno jsem si vyzvedla z verandy noviny a najednou čtu článek o vloupáních. Všechny domy v naší ulici byly vykradeny, až na ten můj. Po tom všem, co se mi v poslední době od Carlisleovy autonehody stává, mi to nepřijde jako bezvýznamná shoda náhod,” pronesla jsem roztřeseným hlasem. Ještě teď mi z toho všeho běhá mráz po zádech.

“Víte, jste přecitlivělá a v takovém rozpoložení lidé často dělají ukvapené závěry.”

Zhluboka jsem si povzdechla a hlavu si složila do dlaní. Proč se všechno muselo tak strašně pokazit? Proč tu Carlisle není, aby mě obejmul a řekl, že se nic neděje? Že je vše v pořádku? Všechno se na mě ze všech stran sypalo a já nebyla schopná s tím cokoliv dělat.

“Ale jak mi vysvětlíte, doktorko, to s drtičem? A co ten kohoutek v koupelně?”

“Spí se vám v poslední době lépe?”

“Jak kdy. Když si lehnu na Carlisleův polštář uklidní mě to a spím lépe. Někdy probrečím celou noc a vzlyky dusím do peřiny, abych nevzbudila malého. Minulý týden, když mi Edwarda hlídala máma, jsem utekla do parku daleko za centrem města a křičela tak dlouho, dokud jsem neochraptěla. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už to prostě nezvládám.”

“Potřebujete si hlavně odpočinout. Co nechat syna na chvíli babičce a odjet na dovolenou? Změna prostředí by vám prospěla.”

“Nezlobte se, doktorko, ale to nemůžu. Při životě mě drží Edward. Bez něj bych to nepřežila. Nepřipadá v úvahu, že bych někam odjela,” zamítla jsem rezolutně její návrh. I když to někdy bylo k nesnesení, jen syn měnil mé dny z šedých nezajímavých, naprosto nekonečně smutných dnů na alespoň trochu snesitelné.

Carlisle by byl na něj pyšný.

Po tváři mi stekla jedna jediná slza.

“Dobrá. Možná postačí, když někam odjedete společně. Měla byste tuto alternativu zvážit. Zatím vám napíšu nový předpis a ty původní prášky už neberte.”

“Myslíte, že se to někdy zlepší? Ta bolest. Někdy mám pocit, že se mi srdce rozskočí na tisíc kousků. Buďte ke mně upřímná. Můžete být teď víc kamarádka než moje terapeutka?” podívala jsem se na ni s malou nadějí v očích.

“Čas, jen čas vám může dát odpověď.”

“Myslela jsem si, že mi řeknete právě tohle,” usmála jsem se smutně a podala doktorce Angelsové ruku. “Tak děkuji a nashledanou.”

“Nashledanou,” stiskla mou ruku. “Musíte věřit, že vše bude v pořádku.”

 

 

Když jsem se vrátila z terapie, vyprovodila jsem mámu ke dveřím a poděkovala jí za pohlídání Edwarda. Zbytek dne probíhal překvapivě poklidně. S Edwardem jsme si hráli, povídali, navečeřeli jsme se spolu. Při koupání jsme si užili spoustu legrace. Edward ve vaně vždycky vesele dováděl, a když už se mu očíčka zavírala, zabalila jsem ho do ručníku, oblékli jsme pyžamko a poté jsem ho odnesla do postýlky. Následovalo čtení pohádky, při kterém moje malé zlatíčko rychle usnulo. Zaklapla jsem knížku, zvedla se z křesla a dala mu pusu na čelo.

“Máma,” ozvalo se z postýlky. V polospánku mi stiskl svou malou ručkou malíček.

“Dobrou noc, miláčku. Ať se ti něco krásného zdá,” zašeptala jsem a znovu ho políbila. Tentokrát na tvář. Usmál se a upadal pomalu do spánku. Vždycky jsem u něj stála ještě několik dlouhých minut. Těšilo mě dívat se, jak klidně usíná. Potichu jsem vyšla z dětského pokojíku a jako každý večer mi bylo smutno z toho, že Edward nepozná svého otce a že si Carlisle už nikdy nebude moci pochovat svého syna. Nebude sledovat, jak roste, jeho první krůčky, jak dospívá, nepomůže mu s domácími úkoly, neuvidí, jak Edward chodí s první dívkou… Za smutných myšlenek, které mi dělaly průvodkyně temnými nocemi, jsem poslouchala tiché skřípění parket pod mými pomalými kroky.

Vždy jsem nechávala dveře dětského pokoje otevřené. Sice jsem měla chůvičku na nočním stolku, ale i technika může zklamat a já potřebovala mít jistotu, že je Edward v pořádku. Kolikrát jsem si vyčítala, že si ho nevezmu k sobě do ložnice. Ale mé nářky by ho zbytečně budily a stačilo, že jsem se sama kolikrát lekla svého vlastního výkřiku.

Všude už bylo zhasnuto, jen malá lampička u naší postele poskytovala skromné osvětlení na chodbu. Už jsem byla téměř u ložnice, když jsem pocítila na tváři jakýsi vánek.

Zatajila jsem dech.

Zase jeho vůně. Anebo si to jen představuji? Ale ten průvan nemohl být výplodem mojí fantazie, protože mi sfoukl pramínek vlasů do očí. Zmateně jsem se rozhlédla, kde jsem nechala otevřené okno, ale všechna byla zavřená.

Zatřásla jsem hlavou a vstoupila do ložnice. Nemohla jsem si pomoct, nutně jsem ho potřebovala cítit a i když jsem věděla, že mi to jen škodí, zuřivě jsem otevřela dveře jeho šatny. Je pryč déle než rok, ale já se nedokázala zbavit jeho oblečení. Ne, tohle místo se pro mě stalo svatyní, které se nikdo (kromě mě) nesměl dotknout.

Popadla jsem do náruče jeho oblíbený svetr a nasála to málo, co po něm zbylo v jeho vláknech. Nebylo to poprvé a nejspíš ani naposledy, kdy jsem se zlobila, že mě ta neochotná tkanina nechce obejmout a přitisknout k sobě. I se svetrem v rukou jsem se schoulila na zem a dál vdechovala vůni z jeho oblečení.

Tolik jsem ho potřebovala!

Můj nářek přerušilo dětské zaplakání. Úlekem mi vypadl svetr z rukou a já vyskočila na nohy a rozběhla se za mým maličkým.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem ho našla klidně spícího. S úlevou jsem vydechla a chtěla se vrátit do svého království smutku, když můj pohled upoutal modrý medvídek. Ale vždyť toho jsme přece zapomněli v kuchyni! Vždycky nám dělá u všeho společnost.

Z nepochopitelných důvodů jsem měla najednou pocit, že někdo stojí za mnou. Prudce jsem se otočila, ale samozřejmě byla chodba prázdná.

Už se mi to vážně v hlavě všechno motá. Musela jsem pana Brumlu přinést sebou a už o tom ani nevím.

Podruhé jsem zamířila do ložnice a tentokrát jsem si byla jistá, že ani léky na spaní nebudou třeba. Přišla jsem si neskonale unavená. Skopla jsem boty a sedla si na postel.

Bylo to hloupé, ale přesto jsem se potřebovala ujistit, že on na své půlce neleží. Jistě, že byla perfektně ustlaná, ale…

Vyskočila jsem na nohy a rozběhla se k Carlisleově šatně. Pootevřené dveře jsem rozrazila dokořán a vykřikla: “Ne! NÉ!”

Jeho věci byly pryč. Všechny trička, obleky, lékařský plášť a dokonce i jeho oblíbený šedivý svetr, který musel zůstat na zemi.

Zuřivě jsem začala běhat po domě a hledat viníka. Copak se sem vloupali zloději? Kdo by kradl oblečení?

S obličejem zmáčeným slzami a zkřiveným potlačovanými výkřiky jsem prohledala celé patro a pak i přízemí, kuchyň… Vyběhla jsem dokonce i před dům, ale všude byl klid a co mě zarazilo nejvíc, naprosté bezvětří.

Zhroutila jsem se na práh a rozvzlykala se na plno. Proč? Proč se tohle musí dít zrovna mně?! Nitro mi rozechvěle drala ukrutná bolest. Jak dlouho to ještě budu schopná snášet? Zvládat? Zvládat jsem to přestala už dávno. Důkazem toho byly návštěvy terapeutky a užívání prášků.

“Nemůžete mi ho vzít ještě víc, nebo doopravdy zešílím,” zachroptěla jsem téměř neslyšitelně do prázdné tmy.

Najednou se z obývacího pokoje začaly linout první tóny mě tolik známé písně. Naší oblíbené písně...

A thousand years - Christina Perri

Zmateně, s myšlenkami na to, že mě po předešlé zkušenosti nic nepřekvapí, jsem se zvedla ze země a šla za tou krásnou hudbou. Jakoby mě k sobě vábila. Táhla mě k sobě svou známou melodií, při které jsme s Carlislem tancovali na naší svatbě. Ten text se k mé situaci až magicky hodil… Každý den umírám čekáním na tebe.

Došla jsem až doprostřed obýváku. Světlo bylo zhasnuté. Místnost osvětlovaly jen malé hořící svíčky. Kde se tu vůbec vzaly? Polilo mě horko a začínala se mi točit hlava. Myslela jsem, že brzy omdlím, když v tom…

“Esmé…” ozvalo se jakoby za mnou. Prudce jsem se otočila, ale za mými zády nikdo nebyl.

“Esmé.” uslyšela jsem znovu sametový hlas z druhé strany. Ten hlas… Známý a přesto jiný. Rukama jsem si vjela do vlasů a tiskla si hlavu. Jakoby to mohlo pomoct mému šílenství.

“Co se to děje?” zašeptala jsem sama pro sebe. “Carlisle?” zkusila jsem o něco silnějším hlasem.

Bylo ticho. Nikdo neodpovídal.

“Kde jsi? Prosím, ukaž se mi.” Opět jsem se nedočkala žádné reakce.

“Prosím…” zavzlykala jsem a v tom okamžiku ucítila na rameni letmý dotyk. Sotva jsem se za ním otočila, byl pryč. Jen si jeho přítomnost namlouváš! křičel na mě hlas v mé hlavě. Ale co ty svíčky a hudba? mluvil další. Začínám trpět schizofrenií?!

“Omlouvám se,” zazněl jeho hlas těsně za mnou, ale nikdo tam nestál.

“Na to už je teď trochu pozdě,” zašeptala jsem trochu popuzeně a zároveň udiveně, že odpovídám hlasu ve své hlavě.

“Doufal jsem, že se to časem zlepší.”

“Tak to mě asi neznáš tak dobře, jak sis myslel…” Hlas mi přiškrtil další vzlyk.

“Esmé, lidé umírají a jiní žijí dál. To jsou tvá vlastní slova, která si mi říkávala.” Ano, vzpomínala jsem si, jak jsem ho utěšovala, když mu zemřel nějaký pacient. Ale...

“Ale ta Esmé, která ti to říkala, tu už není,” namítla jsem.

“Máš Edwarda, máš pro koho žít,” naléhal na mě.

“Mé srdce se skládá ze dvou části, Carlisle. Jedna patří Edwardovi a ta druhá tobě. Zemřela, když jsi odešel.”

“Přál jsem si najít sílu a nechat vás žít vaše životy. Chtěl jsem zničit všechno, co tě ke mně vracelo zpět…”

“Proto si odnesl své oblečení?” Stále jsem se otáčela za zvukem jeho hlasu, ale marně. Už jsem toho začínala mít dost. Copak si se mnou hraje na schovávanou? Pokud je skutečný a není jen v mé hlavě, měl by se mi konečně postavit tváří v tvář.

“Přece sis nemohl myslet, že dokážu jen tak zapomenout, že budu žít svůj život bez tebe.”

“Esmé, já…”

Rychle jsem ho přerušila: “Carlisle, nemusíš mi nic vysvětlovat, jestli jsi mohl, měl jsi to udělat dávno! Proč si tu se mnou teď tak nepěkně hraješ? Jestli tu někde jsi, ukaž se mi! Čekala jsem dlouho, trápila se… Proč mi to děláš ještě horší?!” zvýšila jsem hlas vzteky a očima sledovala, jestli se objeví.

“Bylo těžké být bez vás, ale je o dost těžší být s vámi.” Ozvalo se přede mnou a já ho konečně spatřila. Místo úlevy jsem však cítila lehké zděšení. “To je poprvé, co někdo jako já odolává. Ale čím jsem vám blíž, tím je to pro mě složitější a já bych si neodpustil, kdybych ublížil zrovna vám.”

Konečně mi došlo, v čem je jiný. Byl bledší a krásnější. To musel být opravdu jen přelud, protože takového jsem si ho ani nepamatovala. “Chtěl jsem ti pomoct od starostí, od vzpomínek na mě a od lásky, kterou k sobě stále cítíme.”

Dotkla jsem se jeho tváře, která byla chladná.

“Víš, že to nejde, Carlisle. Hodně času uplynulo a já se s tvým odchodem nedokázala srovnat. Myslíš, že by se to někdy zlepšilo?” pronesla jsem tiše a hlavu zvedla k jeho obličeji. Vždy byl o hodně vyšší než já, a mně to nevadilo, cítila jsem se s ním bezpečně.

“Nemohl jsem ani nikomu jinému dovolit, aby vás jakkoli ohrozil. Tím jsem porušil vzdálenost mezi námi a nedařilo se mi znovu odejít. Chtěl jsem ti alespoň nepozorovaně pomoct, ale spíš jsem ti uškodil.”

Chvíli jsem nechápala, jak to myslí, ale snad díky dnešnímu rozhovoru s doktorkou mi to pomalu začalo dávat smysl: “Ten drtič a vodovod… Tys těm zlodějům zabránil, aby přišli do našeho domu?”

“Nejsi blázen, Es. Ty jsi naprosto v pořádku.”

Konečně se mi podíval do očí a já zatajila dech. Jeho pomněnkové panenky byly pryč a místo nich mě pozorovaly zlaté prstence, které začínaly černat. Naskočila mi husí kůže a brada se mi rozklepala.

“Co - Co jsi zač?” vykoktala jsem.

Smutně se na mě usmál, lehce se dotkl mé tváře a jeho zuby se hrozivě zaleskly: “Měl bych být duch...”

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kate

6)  Kate (04.11.2014 22:57)

Převelice Vám děkujeme! Vážíme si vašich komentářů. Pokud nám hvězdy budou nakloněny, určitě nějaký kousek ještě napíšeme. :)

SestraTwilly

5)  SestraTwilly (31.10.2014 22:55)

Dievčatá moje,ste úžasné;) ...ale to vám asi netreba hovoriť:) .
Krásna poviedka

4)  Jessy (31.10.2014 20:12)

Úžasná poviedka!
Krásne, precítene napísaná, nič jej nechýbalo. Esme to, chúďa, nemala jednoduché, prihodila sa jej pravdepodobne jedna z najhorších vecí, aké môže človek vo svojom živote zažiť. So smrťou milovaného človeka sa dá len ťažko vyrovnať. Aj keď i to patrí k životu, bohužiaľ.
Pokiaľ by sa poviedka netýkala Twilightu a nevedela by som, že sa z Carlislea stal upír (teda asi, odhadujúc podľa zlatého sfarbenia očí), myslím, že by to bol zaujímavý mysteriózny kúsok. ;)
Ďakujem za príjemné halloweenske čítanie.

3)  BabčaS (31.10.2014 19:40)

2)  betuška (31.10.2014 19:15)

to bolo boží

1)  Seb (31.10.2014 19:00)

Děkuju za tuhle krásnou halloweenskou povídku.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Cullen boys