Sekce

Galerie

/gallery/zrada.jpg

Sam je zoufalý zrádce. Emily je zmateně zamilovaná. A tihle dva na jednom místě spáchají činy, které zraní i zcelí... A Leah to opět odnese.

Jak se ti dva dali dohromady?

Dalo by se to považovat za pokračování jiné mé jednorázovky "Vlčice", ale je to vlastně jen jeden moment ze života Sama.

Seděl na schodech u verandy před svým domem a vypadal jako hromádka neštěstí. Ne, on byl hromádka neštěstí. Ne, on byl zdrojem neštěstí.

Prý silný alfa samec. Kecy. Byl to obyčejnej zmetek, který zdrhl svý holce a nechal ji v slzách a v srdci jí zasel zoufalství a vztek nad křivdou, kterou na ní spáchal. Byl hnusák. Ale nejhorší na tom všem bylo, že s tím nemohl nic dělat. Vlastně za to ani přímo nemohl. Neudělal žádné špatné rozhodnutí, nešlápl vedle. Byl to osud a on se mu nedokázal vyhnout, našel si ho. A položil na něj tíži hříchu, který nevědomky spáchal.

Položil si hlavu do dlaní a zavřel oči. Jako by tma mohla zahalit tu bolest a zmatek, které cítil uvnitř. Bylo to jako obrovská bouře, hurikán, který se rozpoutal v jeho duši a kácel a ničil všechny city, které v něm byly. Zanechal po sobě jen nesmírně hlubokou a oddanou lásku ke špatné osobě, kterou musel zbožňovat, a provinilost a jemnou lidskou lásku k ženě, kterou si sám kdysi dobrovolně vybral.

Najednou uslyšel kroky a vůně lesa, moře a deště, která se okolo něj vznášela, se změnila. Ucítil houby a teplý koláč, vůni, která si ho zotročila. Automaticky otevřel oči, aby si užil ten pohled pro bohy.

Stála před ním, ruce v kapsách od volných džínů a tvářila se rozpačitě a nervózně. Vlasy měla rozpuštěné, a tak jí povlávaly okolo hezkého, souměrného obličeje. Tmavě růžová semišová bunda jí slušela a podtrhovala její ženskost. Nikdy dřív si ničí oblečení, snad jen to svoje, když šel na první rande, tak pozorně neprohlížel. Ale najednou se zdálo tak přirozené věnovat jí celou svou pozornost a zapamatovat si každý detail jejího zjevu.

„Ahoj,“ řekla tiše svým sametovým hlasem a oči sklopené k zemi začaly tikat okolo, až nakonec vybraly malý kamínek, do kterého kopla levou nohou.

„Ahoj,“ odpověděl chraplavě.

„Já… Přišla jsem si promluvit.“ Ten stejný vítr, který jí čechral vlasy a přinášel k němu její vůni, mu daroval ta tiše pronesená slova.

Jen přikývl, ačkoliv to nemohla vidět. Neměl náladu ani nervy na to, aby si s kýmkoliv, natož s ní, povídal. Ale nemohl jí říct ne.

Konečně na něj pohlédla, sice ne přímo do očí, spíš někam na dolní čelist, ale i tak to bylo dost. Viděl barvu jejích očí – hnědou jako kůra stromů. Pak se ošila a rozhlédla kolem sebe. Mrholilo, možná jí byla zima. Měl by ji pozvat dál?

„Můžu si přisednout?“ optala se.

„Jasně.“ Posunul se z prostřed schodů, aby jí udělal dost místa a ona se tam posadila. Dost blízko na to, aby cítil teplo jejího křehkého těla.

Chvíli jen tak mlčeli, každý zabraný do svých myšlenek, a koukali se směrem k lesu, který byl poblíž snad každého domu v rezervaci. Až tento rok si uvědomil, jak praktické to je.

„Harry říkal, že jsi chtěl skočit pod auto,“ poznamenala, jako by mu říkala, že se doslechla, že byl na drinku s přáteli.

„Autobus,“ opravil ji, a pak hořce dodal: „Auto by nemuselo stačit.“

Stále ještě viděl ty dvě žlutá světla, jak se přibližovala. Byl odhodlán to udělat. Bylo mu sice líto těch lidí, kteří seděli uvnitř, a kteří by uviděli všechnu tu krev a přijeli by pozdě tam, kam právě mířili, ale on musel.

A pak mu najednou povědomá mužská ruka stiskla rameno a u ucha se mu ozval hluboký hlas. Mohl by si myslet, že má vidiny, že je to přízrak. Ale to on byl přízrak, neměl se čeho bát.

„Nedělej to.“

„Proč ne?“ Chtěl odseknout, ale vyznělo to tupě a hluše, bez náboje. Takový teď byl.

„Proč ano?“

„Zradil jsem tvou dceru, Harry! Ublížil jsem jí tak, jak to nikdo na tomto světě nedokáže! Zlomil jsem jí srdce!“ otočil se na něj a střetl se s pohledem jeho moudrých očí. Okolo nich projel autobus, poslední noční linka toho dne.

„Neudělal jsi to schválně,“ odporoval mu mírně. „Nepopírám, že tě za to nenávidím. Ale vím, že to není tvoje chyba. Neudělal jsi nic špatnýho, Same. Ani jsi tomu nemohl zabránit.“

Povzdechl si, asi to byla pravda. Ten starý muž měl vlastně vždycky pravdu.

„Přesto to nic nemění na tom, že jsem to udělal,“ zašeptal.

„Ano.“ Pak se očividně rozhodl, že upustí od citů, jeho výraz obličeje se změnil na neúprosný. „Ale ty musíš žít. Budeš alfou, ať chceš nebo ne. Ti kluci tě budou potřebovat.“

To byla další studená nezlomná pravda.

„Nezraď i je,“ zakončil to tiše, otočil se a vydal se pryč, zpátky k vesnici. Věděl, že to už neudělá, cítil jeho zlomený pohled plný slz na svých zádech. A slyšel jeho první vzlyk.

„Proč jsi to chtěl udělat?“ zeptala se nyní.

Podíval se na ni a také se střetl s jejíma očima. Byly v nich otazníky a vypadala, jako když zadržuje slzy.

„Nebylo by to pak jednodušší? Pro tebe, protože bych tě přestal otravovat. Proč mě, protože bych přestal cítit a ubližovat. A pro Le-“ to jméno mu nešlo přes rty. „Pro ni,“ pokračoval nakonec a hořkost promísená s bolestí si v jeho hlase ukrojila další krajíc. „Protože bych přestal existovat.“ Znovu se zadíval k lesu.

„Same,“ zašeptala jeho jméno a nebyl v něm onen hněv, když ho od sebe odháněla. Nebyly v tom výčitky, když mu nadávala. Nebylo v tom ani zoufalství, když ho prosila, aby byl rozumný. Nerozuměla mu. Nerozuměla tomu. Otisk byl jako otroctví, byl to rozsudek na doživotí ale zároveň i požehnání.

V jejím hlase zazněla něha a on zatoužil po tom, aby ho objala a utěšila.

Podíval se na ni a ona pochopila tu otázku: Proč tu jsi?

„Nechci, abys umřel. Možná už ti začínám věřit to s tou tvou bezednou osudovou láskou. Takže tě prosím, nedělej hlouposti.“

Usmál se, hořce a bolestně. A znovu odvrátil zrak. Ona ho litovala. Byla úžasná.

Najednou ucítil jednu její ruku okolo svých širokých ramen a její tělo u svého. Zareagoval automaticky, přitiskl se k ní blíž. Druhá její ruka skončila na jeho stehně.

„Slib mi, že to neuděláš,“ zašeptala mu do ucha a on uvažoval o tom, jestli si uvědomuje, že tohle je vydírání.

„Slibuju,“ zašeptal a znovu se na ni podíval.

Její obličej byl tak blízko, tak blízko… Neodtahovala se, neodcházela, nekřičela. Byla klidná a měřila si ho zkoumavým pohledem. Zrak mu sklouzl na její rty, plné, červené a křehké. Uvažoval, jak vypadaly, když říkaly jeho jméno.

Toužil poznat, jak chutnají. Byly stejné jako její koláče, které upekla a přivezla, když ji poprvé uviděl? Neodolal - jemně a něžně ji políbil. A ona mu ten polibek opětovala. Bylo to mnohem lepší, než v jeho bláznivých pubertálních snech.

Když se od sebe konečně odklonili a ona trochu uvolnila své sevření okolo jeho nohy a těla a pořádně se nadechla, usmál se. Doopravdy. Poprvé po hodně době.

„Odpouštím ti, Same,“ šeptla.

„Děkuju. Miluju tě, Emily.“

„Já vím,“ povzdechla si a odvrátila svou červenající se tvář.

Tohle bude ještě těžké. Teď už ji zradila i ona.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kajka

11)  kajka (16.03.2012 21:52)

Lioness, hrozně moc se mi líbí, cos napsala. Nevím, jak mám vyjádřit (to se mi stává často), co pro mě znamená četba tvých povídek. Jsou tak zvláštní, překrásný a jiný. Děkuju ti.

Bosorka

10)  Bosorka (08.04.2011 20:22)

Úžasné! Ano takhle to mohlo být....muselo být!
Tahle trojka to měla strašně těžké a moc mě mrzí, že v "sáze" měla Leah tak málo místa....

Alda

9)  Alda (26.03.2011 20:52)

Pěkné, moc pěkné !!! Děkuju moc !!!

Lioness

8)  Lioness (11.01.2011 20:36)

Ivanko, díky. Nezanechala jsi komentář? Nevadí. Přečetla jsi to znovu? Eh... Děkuju! Moc...
Jsem ráda, že se Ti ty konc líbí, protože mě někdy přijdou nesnesitelně patetické!

Ivanka

7)  Ivanka (11.01.2011 20:13)

Nevím, proč jsem k tomuhle dílku nezanechala komentář, když jsem ho četla poprvé. Možná jsem neměla čas nebo mi do toho něco vlezlo. Jedno ale vím jistě, měla bych si za to dát přes pusu.
Harry, ten jeho rozhovor se Samem... Samovo odhodlání ukončit svůj život, to všechno byla jako píchnutí včelou. Ale víš, co na tobě úplně nejvíc obdivuju? Poslední věty či odstavce. To je vždycky rána přes palici!

Lioness

6)  Lioness (15.08.2010 10:39)

Holky, dívky, dámy, něžné pohlaví... Děkuji! Tato povídka nebyla vůbec psána pro to, aby vám vehnala slzy do očí, prominte. Ale hezky jste mi to oplatily, protože já jsem tááák dojatá... :'-(
Gassie, LotriS: Děkuji, že jste své prstíky přemluvily ke komentářům, protože i jen pár slov může neuvěřitelně zvednout náladu (a sebevědomí ).
ambro: Tvoje komentáře jsou pro mne jako diamanty. Nebo pohádky na dobou noc, na které se jako malé děcko těším a skoro ani nemůžu usnout. Nedokážu vypsat, jako moc to pro mne znamená. Takže... DĚKUJI.
Karolko: Jsem tak poctěna, že někdo jako Ty čte to, co vzejde ze mne a ještě k tomu mi věnuješ taková slova...
Bye: Nejapný?! Byl skvostný! Pro mě má cenu vyšší, než kdo může zaplatit. Děkuji. A obdivuji Tě, že jsi to dokázala sepsat chvíli před půlnocí.

Bye

5)  Bye (14.08.2010 23:28)

Lio, tohle mi nedělej!
Má zvláštní slabost pro indiány se právě rozrostla o Emily.
Ona ho odháněla, nadávala mu, zoufale ho prosila???
A Sam chtěl skočit pod autobus (auto by nemuselo stačit - ten suchej indiánskej humor mě dostává!)?
To, že máš nádhernej styl psaní je neopiratelný. Zrovna tak skutečnost, že ti nedělá problémy své myšlenky naprosto jasně zformulovat.
Jo, je to trochu nejapný rozbor, ale co očekáváš od dojaté čtenářky, co právě dočetla geniální kus...

Karolka

4)  Karolka (14.08.2010 08:44)

Tenhle komentář jenom zašeptám, aby se nevyplašilo kouzlo... Překrásná povídka, Lio. Překrásná, něžná, hluboká. Rozbrečela jsem se u snídaně. Ale je mi hezky, tak hezky. Nebudu ti tady jmenovat, co všechno mě dostalo. Celé je to dokonalé. Tak ššš...

ambra

3)  ambra (13.08.2010 21:22)

Lio, jsem strašně šťastná, že jsem si to nechala až na večer. V domě je klid a já mám pocit, že každou molekulou vzduchu vibrují ta krásná dokonalá slova. Jenže ne chladně dokonalá - naprosto prostě napíšu, že tohle byl koncert. Dokonce možná měním první místo v hitparádě mých Tvých nej povídek. Alice ve Změně se právě "propadla" na druhé místo. Když někdo napíše "nechci Ti vypisovat ta nej místa, bylo by jich moc" - nevěřila jsem tomu. Teď musím napsat to stejné. TOHLE je naprostý skvost. Je to hrozně divná reakce, ale rozbrečelo mě to. Přitom to vůbec není "klasická" dojímárna.
Jsi génius a já lituji jediné věci - proč nepíšeš víc...

2)  LostriS (13.08.2010 20:13)

krásně napsané

Gassie

1)  Gassie (13.08.2010 14:08)

To bylo krásné, něžné a jemné . Samova bolest i uvědomění toho, že vlastně nemají na výběr.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek