27.07.2010 [15:00], Anna43474, Povídky jednorázové, komentováno 12×, zobrazeno 591×

Jane má dokonalý život… ne? Co dokáže změnit pohled na svět dokonalé upírky se smrtonosným darem, jakmile opustí hradby Volterry? Bude mít tenhle příběh šťastný, nebo naopak smutný konec?

Trnová koruna aneb Probuď se, Šípková Růženko!

Milý deníčku…

„Hej, kam ses zase schoval, ty jeden malej...!“ Raději jsem vypustila poslední slovo, protože tady i stěny mají uši. Ale kdo by si nezanadával, kdyby dostal stejně ponižující úkol jako já? Měla jsem hlídat malého Mathiase, což by nebylo tak strašné, kdybych nebyla tím, kdo jsem.

Mathias Remberänce byl synovec naší recepční. Ani vlastně nevím, jak se jí podařilo umluvit mě k tomuhle. Absolutně nechápu, jak mi ten malý ďábel – a já bych o tom něco měla vědět – mohl kdy připadat roztomilý. Asi mi trochu připomněl Aleka, když byl ještě malý, ale stejně… Na pár okamžiků jsem se zasnila, jak jsem vzpomínala na naše lidská léta, a to se mi stalo osudným.

„Baf!“ vyjeklo tříleté škvrně a vzápětí mi pozvracelo plášť. Můj nejhonosnější, nejlepší, nejsvátečnější plášť. Ten zmetek měl docela štěstí, že jsem včera jedla. Ale co, taková malá chutná svačinka by přece nemohla uškodit…

Ani jsem si nevšimla, jak se to stalo, ale najednou jsem byla přilepená ke zdi a pod krkem mě držela něčí ruka, která mi nedovolila pohnout se ani o milimetr.

„Co to má znamenat?!“ zaječela jsem z plna hrdla a kopla nepřipraveného upíra do rozkroku. Chytil se za ono zasažené místo a mě tudíž musel pustit. Nejradši bych ho kopla ještě jednou – co je to za způsoby, chytat mě za krk! – a pořádně, ale ušetřila jsem ho, což nebylo mým zvykem. Ale nebudu se přece snižovat k tak podřadným praktikám, že?

Upír se narovnal a já v něm poznala jednoho z níže postavených gardistů. Byl to nováček a asi si ještě nezapamatoval, že na mě se nesahá. No, teď už mu to snad bude dost jasné.

Asi nevěděl, co říct, tak jsem pokračovala v lamentacích. „Ještě jednou! Ještě jednou se pokusíš mi cokoliv udělat! Ještě jednou se mě dotkneš! Ještě jednou a přísahám, že je po tobě!“

On se jen ušklíbl. „A co mi uděláš?“

Začala jsem vidět rudě. „Ty nevíš, kdo já jsem?!“ zaječela jsem na něj tak, že to muselo být slyšet až ve Florencii.

Trochu zaraženě se na mě podíval, tak jsem se rozhodla mu to vysvětlit tak, aby to pochopil. Koncentrovala jsem se na svou schopnost a vyslala jsem k němu nejžhavější vlnu mučení, jaké jsem byla v tomhle rozpoložení schopná. Okamžitě padl k zemi a začal se svíjet v křečích. Vztek neustoupil, spíš se zdvojnásobil, a já si mohla v klidu, s tichým vrčením, užívat pohledu na jeho kroutící se tělo.

V tu chvíli se zpoza rohu vynořil Aro, což mě dost překvapilo. Ale horší bylo to, co následovalo.

„Co se děje, Jane?“ zeptal se mě povýšeným tónem. Asi ho něco muselo naštvat.

Přestala jsem mučit toho upíra a podívala jsem se na Ara. ,,Moc si dovoluje,“ ukázala jsem na upíra, který se právě zvedal ze země. Ten, jakmile si všiml Ara, se hluboce uklonil a sklopil pohled k zemi. To má být nějaká spravedlnost?!

„Jak to myslíš, má drahá?“ zeptal se náš „velký bratr“ a familiérně mě vzal kolem ramen. Co se to tu se všemi děje? Nejdřív mě Gianna na kolenou prosí, ať jí pohlídám na pár hodin toho spratka, a teď se Aro chová jak pan domácí? To je podezřelé!

Změřila jsem si ho přimhouřenýma očima a snažila se najít nějaké viditelné změny. Nic tam nebylo, tak jsem se rozhodla odpovědět na otázku. I když byla čistě řečnická.

„Chtěl se mnou bojovat,“ řekla jsem uraženým tónem a doplnila to zavrčením.

Aro se zamračil. „Tak ses rozhodla, že si z něho uděláš pokusné morče. Ale Jane, Jane! Snad jsem ti něco říkal.“

A sakra. „A- ano, pane,“ zamumlala jsem tiše. Jo, to teda říkal. Spíš na mě tenkrát ječel. Ale já se to pravidlo vážně snažila dodržovat, opravdu! To jen… Upíři jsou prostě drzí, za to já přece nemůžu, no ne?!

„Jsi horší než malé děcko,“ zpražil mě nesouhlasným pohledem a já se cítila jako nakopnutý pes. On mě normálně ponižuje! Před obyčejným gardistou! To bylo moc i na mě.

„No dovolte?! On se mě snaží zabít a já se mám jako nechat roztrhat na kusy?!“ zaječela jsem na něj a jeho rysy ztuhly. Najednou vypadal jako… jako upír. Do chlupatý koňský-

„Ehm… Pardon?“ zkusila jsem opatrně a doufala, že mi něco neudělá.

Kdyby toho byl schopen, tak zrudne. „Domácí vězení!“ Zarazil se. „Ne, pojedeš ke Carlisleovi! Však oni tě tam už naučí slušnému chování!“ zasyčel a vydal se směrem do velkého sálu. Koukala jsem za ním s otevřenou pusou a ten výraz mi vážně moc neprospěl.

„Jako- jakože- eh… To budu jíst zvířata?!“ zakřičela jsem hystericky.

Otočil se. „A hodně.“ Jsem v háji. Přesněji řečeno ve Forks.

Posadili mě na první letadlo do Washingtonu, aby se mě co nejdřív zbavili. Alec se mi tiše posmíval a Felix se k němu přidal. Měla jsem chuť jim oběma vlepit pár výchovných. Kdo se chová jako nevychovaný dítě, co?

Mezi lidmi by to bylo lepší, kdyby… nebylo. Stewardi byli vlezlejší než letušky ve filmech a já měla vážně chuť jim něco udělat. Vždyť vypadám na patnáct, proboha!

Když mi došla trpělivost, rozhodla jsem se předstírat, že spím. Jakmile jsem zavřela oči, přiřítila se jedna z dotěrných letušek s polštářkem. Zabručela jsem něco zamítavého a otočila hlavu na druhou stranu. Nějak jsem ale neodhadla vzdálenost a moje hlava přistála na něčím rameni. A to rameno nebylo kamenné. Teď hrozily dva maléry: zaprvé – jeho krční tepna byla moc blízko, takže bych ho mohla na místě zabít, a zadruhé – jestli na mě začne křičet, budu muset dělat, že jsem vzhůru. A jestli křičet nezačne, budu muset dělat, že jsem se probudila, a stewardi se přiřítí s pitím nebo lasagněmi. Neměla jsem moc na výběr, a tak jsem se pro jistotu rozhodla omrknout situaci.

Jelikož jsem cítila kvalitní pánskou kolínskou – v tomhle jsem se celkem vyznala, protože v jídelně jsem si vždycky vybírala jen podle dobré vůně, a zanedbaný muž by takhle hezky rozhodně nevoněl – a aviváž z košile, odhadla jsem, že to nebude nejhorší. Dokonce bych si mohla dát svačinku, jakmile přistaneme… Ale to by vlastně nebylo možné, pokud tam na mě budou čekat Cullenovi. Sakra.

Pomaličku jsem otevřela oči, jako bych se vážně probudila, ale zároveň nenápadně, aby si toho on ani nikdo jiný nevšiml. Moje nenápadnost mi byla celkem na nic, protože jsem zjistila, když jsem zvedla hlavu, že mě pozoruje s nadzvednutým obočím.

„Leží se ti dobře?“ zeptal se pobaveně a já, být ještě člověk, zrudla bych. Ten pohled mě přinutil zvednout hlavu a otočit obličej na druhou stranu, aby mi do něj neviděl. Co se to se mnou děje? To jsem se zbláznila, nebo co?!

„Pardon,“ zamumlala jsem tichounce, protože mi bylo trapně. Ježíši, Jane, ty se přece nemůžeš ztrapnit!

„V pořádku. Ty letušky jsou vážně otravné,“ poznamenal jakoby mimochodem a mně rázem došlo, že odhalil můj tajný plán.

Dopáleně jsem se k němu otočila, ale jeho pobavený těžko skrývaný úsměv mě pořádně spláchnul, takže jsem se málem taky začala usmívat. „Jak to víš?“

„Copak se to dá přehlédnout?“ zeptal se a koutky mu zacukaly. Vážně nevypadal… špatně. Na člověka.

Nakonec jsme si celý let povídali, protože při sezení vedle něj to ani jinak nešlo. To víte, extrovert. Dost společenský na to, že jsem pro něj byla úplně cizí holka. Vlastně… Ten jeho dvojsmyslný úsměv mě přinutil uvažovat, jak asi vypadám pro lidi. Jejich chování a to všechno okolo… Vždycky mi záleželo jen na tom, abych je moc nepolekala ještě předtím, než se zakousnu. Ale tohle bylo zkrátka jiné.

Když usnul, pozorovala jsem ho pro změnu já. Vypadal tak… klidně…

Zavrtěla jsem hlavou, abych si z hlavy vyhnala všechny nepatřičné myšlenky. Na některé věci je v mém případě lepší nemyslet. Jsem upír, tak to prostě je. Poslední neměnná v bodovém seznamu života. Dokud mě někdo nezničí. Jak ponuré.

Když se zase přiblížil steward – asi aby se zeptal, proč nespím nebo jestli něco nepotřebuju – opřela jsem si hlavu o jeho rameno, jako bych usnula. Vnímala jsem každý pohyb, nádech, úder srdce… Najednou zachrápal a bylo po romantice.

Povzdychla jsem si a zase zavřela oči. Vypadalo to, že se probudil, protože mi dal ruku kolem ramen, ale potom se zarazil a trochu se odtáhnul. Ajaj, zapomněla jsem na tvrdost a chlad. Drobný zádrhel.

Otočila jsem se na druhou stranu a schoulila se do klubíčka, aby nepojal podezření. Jestli mě začne omakávat, beru zpět všechnu chválu. Jeho problém.

Přehodil přese mě deku – jak nečekané gesto – a už mě nechal na pokoji. Asi si vážně myslel, že spím. Nechala jsem ho v tom a dál spokojeně oddychovala.

Když jsme přistáli a já se opět po dlouhé době ocitla na Americké půdě, ozvalo se za mnou zakašlání. Ohlédla jsem se a tázavě se podívala, kdo zas co potřebuje. Stál tam ten kluk z letadla. Vlastně jsem si ani nemohla vzpomenout na jeho jméno, nebo jestli mi ho vůbec říkal. Docela pech u upíra, že?

„Blokuješ průchod,“ upozornil mě a očividně na něco čekal. Po několika vteřinách mi došlo význam jeho slov a taky to, že čeká, až uhnu. Sklopila jsem hlavu a udělala pár nemotorných kroků směrem k takovému tomu pásu, kde jezdí zavazadla. Sebrala jsem si svoje saky paky a vydala se skrz letištní halu najít Cullenovy. Bylo tam tolik vůní, že jsem ani nemohla zachytit žádnou specifickou esenci, natožpak upíří. Tak jsem se vydala podle sluchu.

Asi jsem pořádně nesledovala cestu, protože za pár momentů jsem do někoho narazila. Teda spíš jsem se odrazila. A se vší důstojností sletěla rovnou na zadek. Naštvaně jsem zvedla hlavu, abych dotyčného seřvala, že mi nemá co stát v cestě, jak jsem na to byla zvyklá z Volterry, ale potom mi došlo, že přítomný je upír a taky to, že tady na to jednoduše nemám pravomoc. Do hajzlu!

„Nazdar, krásko,“ zašklebil se na mě Emmett a vytáhl mě na nohy. Rosalie, jeho družka, ho zpražila vražedným pohledem, otočila se na podpatku (ty boty chci taky!) a odkráčela k východu. Její manžel se za ní provinile ohlédl, ale pak nad tím jen mávl rukou.

„Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se značně konsternovaným tónem a my se rozešli za Rosalií. Žádného jiného upíra jsem tu nepostřehla, takže pro mě asi museli přijet jen tihle dva.

Emmett pokrčil rameny. „Nechtěli jsme být nápadní. Jacob čeká v autě.“

Když mi došla jeho slova až do té správné mozkové hemisféry, zděšeně jsem se zajíkla. „To budu sedět vedle toho psa?!“

Cesta do Forks nebyla tak strašná, jak jsem si za tu minutu a půl, než jsme došli k černému Mercedesu, představovala. Byla stokrát horší. Tak zaprvé – ten jejich čokl příšerně smrděl. Jakmile se za mnou zabouchly dveře a jeho odér se zkoncentroval, myslela jsem, že se udusím, i když je to z lékařského hlediska zhola nemožné. To psisko se jenom zazubilo a poplácalo mě po rameni, až jsem se dobrých patnáct čísel zaryla do sedačky. Byla jsem zvědavá, kdo mě odtamtud bude vytahovat.

Navíc se choval příšerně hrubě. Co je to za způsoby, zívat s otevřenou pusou a rozvalovat se přes jeden a tři čtvrtě sedačky?! A když mi familiérně položil ruku kolem ramen, už jsem to vážně nevydržela a vyskočila za jízdy z auta. Emmett okamžitě zastavil a vystoupil.

„Snad není slečně nepříjemné, že se musí obtěžovat sedět v jednom autě s vesničany?“ zeptal se mě posměšně a čekal, až znovu nasednu.

Kdybych byla člověk, určitě bych se vzteky rozbrečela a začala nejbližší větví mlátit do toho jejich nablýskaného auta. Takhle jsem se jenom několikrát zhluboka nadechla a se záměrnou maskou klidu se k němu otočila čelem. „Myslím, že radši půjdu pěšky. Všem nám to usnadní život,“ zasyčela jsem nazpátek a chystala se vyrazit směr Forks.

Emmett se zachechtal. „Přece bys neurazila své hostitele, že ne?“ Sakra, sakra, sakra! Pitomej Cullen! Pitomý Forks! Pitomá Volterra! Pitomej- U tohohle bodu jsem se zarazila a radši tu nadávku rychle zahnala na útěk. Přeci jsem nepotřebovala, jen co se vrátím domů, aby mě sem šupem poslali zpátky za to, že nemluvím slušně o Arovi. V lepším případě by mě taky mohli roztrhat.

Očividně si moje tiché zuření užívali. Tak tak jsem to vydýchala a nasupeně nasedla zpátky na svoje místo. Jacob už se neroztahoval a jen se zachechtal, když se mu Emmett začal posmívat, že prohrál sázku.

Do deseti minut už jsme vystupovali před prosklenou rezidencí, kde jsem měla strávit příštích pár týdnů – přinejlepším. Pokud se to protáhne na delší dobu, hodím si mašli. A je mi jedno, že se Aro naštve!

Ubytovali mě v pokoji naproti tomu psovi a té jejich malé poloviční holce. Musela jsem si dávat pozor na myšlenky, a tak jsem si v hlavě jen naštvaně bručela jakési nadávky na celý svět a byla pěkně zticha. To by ze mě měl Aroušek radost!

Vyskládala jsem si veškeré svoje oblečení na police v monstrózní šatní skříni – tajně jsem podezírala Alici, že mi to udělala naschvál, abych si tu připadala ještě nicotnější než ta nejhorší špína – a potom sebou plácla na postel. Peřiny krásně voněly, ale já to jaksi nevnímala. Chtěla jsem jenom tak potichu ležet a ignorovat celý svět. Tomu však příliš nenapomáhal fakt, že v celém domě panoval čilý ruch. Asi se dělo něco důležitého, protože upíři jsou obvykle potichu, což se o téhle famílii říct nedalo, ale mně to bylo celkem fuk. Ovšem pouze do doby, než se ozvalo zaklepání.

Nemohla jsem to ignorovat, a tak jsem s otráveným povzdychem vstala a došla ke dveřím. „Co je?“ zavrčela jsem na dotyčnou, čili Esme. Ona se jen přívětivě usmála a podávala mi nějaký papír.

„To je seznam věcí, které je potřeba nakoupit, až zítra pojedeš s Alicí do Seattlu. Nezapomeň na to, prosím.“ Ta její pečlivost a starostlivost, stejně jako všechno ostatní tady, mi začala lézt krkem. Potřebovala jsem na vzduch.

„Fajn,“ zabručela jsem netrpělivě a zabouchla jí dveře před nosem. Potom jsem otevřela okno a vyskočila ven.

Tohle u mě nebylo normální. Kdy naposledy mě něco takhle dokázalo vytočit? Nevzpomínala jsem si. A i kdyby ano, rozhodně jsem se nikdy nepřestala ovládat. Něco se mnou bylo v nepořádku. Nejdřív ten kluk v letadle a teď tohle. Co se to se mnou probůh děje?!

Noc jsem strávila venku a ráno se mi vůbec nechtělo zpátky, i když jsem musela. Přece jsem slíbila, že s Alicí pojedu na nákupy. Jen jsem doufala, že to nebude takový šílenec, jak se o ní povídalo.

Vrátila jsem se někdy okolo šesté, když jediní dva živí tvorové v domě vstávali. Nikdo se mě na nic neptal a já je zcela neúspěšně ignorovala. Můj chladný výraz se však nesetkal s žádnou odezvou, protože na mě žádný z členů celé domácnosti nepromluvil ani slovo. To mě namíchlo ještě víc, a tak jsem se zavřela u sebe, abych si vzala nějaké nové oblečení. Přece nebudu chodit v tomtéž, co jsem na sobě měla předchozí den!

V půl sedmé jsem nasedla do žlutého Porsche té zakrslé upírky a společně jsme vyrazily směr Seattle. Cesta proběhla mlčky a ani jedna z nás se nesnažila dávat najevo nějaké falešné sympatie. Za tu půlhodinu jsem si připravila dokonale chladnou aroganci a obrnila se proti jakýmkoli výlevům a vzteklým výbuchům.

Alice zaparkovala u největšího nákupního centra ve městě a málem mě zamkla v autě. Nakonec jsme se přece jen obě dvě bez úhony dopravily dovnitř a začaly jsme nakupovat. Dalo mi ohromnou práci nelétat od jedné výlohy butiku ke druhé a asi to na mně bylo vidět, protože Alice se tiše pochechtávala, když i myslela, že to nevidím.

S nákupy jsme skončily krátce po poledni, protože ostatní už nás naháněli přes mobil. Jaká škoda, tak pěkně se mi tam odpočívalo od bolesti hlavy, která musela nutně nastat s návratem do domu.

Pořád tam panoval ten lomoz jako včera a já se stejně jako předchozí den o nic nezajímala. Cullenovi to zřejmě brali jako součást mé aklimatizace a neřešili to. První zlom přišel ve chvíli, kdy mi oznámili jejich rozhodnutí o mé nejbližší budoucnosti.

Stalo se to večer – Carlisle si mě zavolal k sobě do pracovny a promluvil mi do duše. Tedy… „Zítra jdeš s ostatními do školy,“ oznámil mi nekompromisně a já nedostala možnost protestovat, protože v tu chvíli se dovnitř nahrnul jako velká voda jejich domácí mazlíček a tím, že potřebuje něco urgentně vyřešit. Tudíž mi nezbylo než jít trucovat k sobě, což by mi vystačilo klidně na pár dalších dnů, kdyby mě ovšem Jasper s Emmettem a Edwardem nevytáhli na noční lov. Původně se mnou měl jít jenom ten hlídač nálady a čtenář myšlenek, aby mě mohli přeprat, kdybych se o něco pokusila, ale Emmett se tam tak nějak při našem odchodu vnutil, že prý si takovou událost nemůže nechat ujít. Podezírala jsem ho, že má za lubem něco, co se mi stoprocentně nebude líbit, ale co jsem měla dělat?

Vyrazili jsme do lesů. Dva z nich běželi přede mnou a jeden mě jistil zezadu, jak mi předem oznámil. Cítila jsem divné mrazení na zátylku, ale kdo by se taky divil, s Emmettem za zády, že. Tak jsem si tak pěkně běžela, když vtom ti dva přede mnou zničehonic zastavili a já, jelikož jsem nedávala pozor, jsem do nich samozřejmě narazila. Ten trotl za mnou se mohl potrhat smíchy a já jen tiše zuřila. O moment později jsem ucítila, jak se samovolně uklidňuji, což znamenalo, že na mě Jasper použil svoji schopnost. A já nesmím! Co je tohle za spravedlnost?!

„Kousek odsud je stádo vysoké a nějaká kočkovitá šelma. Cítíš je?“ zeptal se mě Edward tlumeným hlasem a já znechuceně nasála vzduch. Opravdu jsem cítila nějaké zmatené pachy, které mi nedávaly smysl, protože byly tak nějak zvláštně rozostřené. No prostě les – i mému upířímu čichu to dalo dost zabrat. Byla jsem zvyklá na uzavřenou místnost se spoustou voňavoučkých lidí. Všechno se mi to začalo vybavovat, ta vůně, ta chuť… Edward vedle mě zavrčel a já se tiše uchechtla. Takže už vím, jak na něj!

Nakonec se mi podařilo rozeznat matný divoký pach, který mě svědil v krku. Měla jsem nutkání kýchnout. Byl tak nějak… přírodní. Vzdáleně, ale jen opravdu velmi vzdáleně se podobal lidskému. Napadlo mě, že pro upíra, který dlouho nepil nebo necítil lidskou krev, musí být ta podoba zřetelnější, a Edward tiše přisvědčil. Usmála jsem se pro sebe – dělám pokroky! – a plně se nadechla zvířecího pachu. Jasper mě stále kontroloval, ale teď už jsem jeho uklidňování vnímala jen tak nějak okrajově. Myslí jsem se ponořila do okolní krajiny a ladnými pohyby splynula s prostředím. Nikdo mě nebrzdil, a tak jsem se samovolně rozeběhla za kořistí. Bušící srdce se přibližovalo a pach byl cítit zřetelněji. Vnímala jsem ho každou čichovou buňkou, jako bych na něj byla napojená a nedokázala se odtrhnout. Už jsem byla velmi blízko. Nic mi nestálo v cestě.

Skočila jsem a neslyšně dopadla na bříška prstů a špičky bot. Vstřebala jsem náraz a okamžitě se rozeběhla. Moje pozdní večeře se dala na útěk. Asi jsem nebyla tak nenápadná, jak jsem si zprvu myslela.

Dvěma skoky jsem se ocitla přímo nad ní a s dutou ranou jí dopadla na hřbet. Šelma – teď už jsem poznala, že je to rys – se ani nebránila, jenom ležela na boku a oddechovala. Po chvíli jsem si všimla, že se slabě cuká, a došlo mi, že jsem jí asi něco udělala s páteří. Přemýšlela jsem, kam se jí zakousnout, když vtom nepatrně otočila hlavu a podívala se mi útrpným pohledem do očí. Vyschlo mi v krku a dostala jsem ještě větší žízeň, zároveň jsem si ale uvědomila, že není potřeba ji trápit. Škubla jsem zápěstím a ozvalo se křupnutí. Kočka tiše zamručela a potom už se ani nehnula. Byla mrtvá. Prázdná.

Připadalo mi to nechutné, jíst z mrtvoly, ale jen tak jsem tam tělo plné krve nechat nemohla. S odevzdaným povzdychem jsem se sklonila a zaryla jí zuby do vláčného svalstva. Do úst mi náhle vytryskl silný proud, až jsem se zalkla. Znovu jsem měla reflexivní nutkání kýchnout, ale nakonec jsem ten nával dostala do žaludku a začala polykat.

Když jsem skončila, hřbetem ruky jsem si otřela ústa a vyplivla hrst zvířecích chlupů. Ale bylo to marné. Měla jsem je všude. Snažila jsem se nějak zkulturnit, ale moc jsem si nepomohla. Najednou se zpoza stromů vynořila Emmettova hlava a chvíli si mě prohlížel. „Neumíš jíst normálně?“ neodpustil si a já po něm vztekle mrskla větev. Bylo mi jedno, jak vypadám. Za pár okamžiků dorazil i zbytek konvoje a znovu jsme se vydali na cestu. Edward mě po očku pozoroval, ale nic neříkal. Měla jsem dost o čem přemýšlet.

Zničehonic jsem zaregistrovala nový pach. Cizí. Takový jsem v tomhle lese ještě necítila. Tázavě jsem se podívala po Cullenech, ale nikdo si mě nevšímal. Aspoň jsem si to myslela. Jeden pohled se mi totiž přímo propaloval do zad, ale já si ho nevšimla. Rozeběhla jsem se za novým cílem.

„Medvěd!“ zakřičel Emmett do ztichlého lesa a já ještě zrychlila.

O setinku později se lesem rozlehl další výkřik. „Ne!“ vykřikl Edward a zavrčel.

Ale už bylo pozdě. Vyskočila jsem a zahučela ladnou šipkou přímo do řeky. Na hlavu. Jo jo, ta elegance. „Cullene, já tě zabiju!“

Jasper mi gentlemansky přidržel dveře, ale nepoděkovala jsem. Na to jsem byla příliš rozzuřená. Třásla jsem se vzteky a každou chvíli zasyčela jako papiňák. Všichni byli nakvartýrovaní ve vstupní hale, a tak jsem jim předvedla dokonale nakvašený vstup na scénu. Cítila jsem na sobě jejich pohledy, ale dařilo se mi je dokonale ignorovat.

Bella mě sjela hodnotícím pohledem a potom se otočila k Alici a Rosalii. „Vypadá líp než já po prvním lovu.“

Naštvaně jsem vydupala schody a třískla za sebou dveřmi. Potom jsem se převlékla do suchého a rozpustila si pracně zničený účes. Vlasy jsem měla zašmodrchané tak, že měly dvakrát větší objem než předtím. V předklonu jsem si je začala rozčesávat, ale šlo to dost ztuha – svědčilo o tom vrčení, které se každou chvíli rozléhalo domem. Doufala jsem, že se ten zmetek dobře baví. Však já mu to vynahradím.

Ráno jsem měla vlasy už v pořádku, takže jsem si je jen umyla a vyfénovala. Výsledný efekt byl… nebyl. Radši jsem si je zamotala do pevného uzlu a sepnula sponou, aby mi nelétaly všude možně kolem hlavy jako včelka Mája.

Carlisle mi ještě večer vnutil čočky s tím, že mám moc nápadné oči. Jak já doufala, že jsem se jich zbavila!

Posedali jsme si do aut – dala jsem si velký pozor, abych se vyhnula tomu psovi, a Emmett si dal velký pozor, aby se vyhnul zase mně – a vyrazili do školy. Nebyla daleko, ale mně to tak připadalo. Cesta byla nekonečná, zvlášť, když Alice v jednom kuse mlela o čemsi, co jsem ani nějak nepochytila, a Jasper jí v jednom kuse posílal uspávací vlny, které bůhvíproč vždycky zasáhly nejvíc mě. Nebo že by to bylo naschvál? Zmetek jeden!

Bella prudce dupla na brzdu a já si dala čelíčko s přední opěrkou hlavy. Měla jsem chuť začít vrčet, ale ovládla jsem se – ještě předtím, než jsme odjížděli, musela jsem svatosvatě přísahat, že se budu chovat slušně a, pro všechno na světě, nezabiju Emmetta. Stálo mě to obrovské sebezapření, ale zvládla jsem to.

Ani jsem si nevšimla, že jsme dorazili ke škole. Narovnala jsem se a s neprostupným výrazem vystoupila z auta. Znovu už se ponížit nenechám. Zabouchla jsem dveře a řidička přes rameno zmáčkla tlačítko na klíčích. Automatický zámek, já zapomněla. Vsadila bych se, že auta, kterými jsme přijeli my, byla na parkovišti nejlepší. Rozhlédla jsem se a zaregistrovala, že se na mě všichni dívají.

Edward se ke mně naklonil. „Netvař se tak arogantně, vypadáš nafoukaně.“

No a co! zaječela jsem v mysli a zároveň tiše zavrčela. S úšklebkem pokrčil rameny a položil Belle ruku kolem pasu. Fuj, to jsem vážně nepotřebovala vidět. Radši jsem se otočila a vydala se za ostatními. Všichni byli samozřejmě spárovaní a já si tam mezi nimi připadala jako tento… navíc. Měla jsem na sobě normální teenagerovské oblečení a jediné, čím jsem se musela lišit, byl můj silně odpuzující výraz. Čekala jsem, že mi všichni budou uhýbat z cesty, ale nestalo se tak. Pokud jsem ovšem nešla s někým z Cullenových, samozřejmě. To byla cesta volná a já se dušovala, že se proti mně spiklo celé Forks.

Hodiny ubíhaly jedna za druhou a já byla překvapivě nejčastěji vyvolávaná. Jak ubohé. Samozřejmě jsem znala všechny odpovědi a cítila se kvůli tomu jako královna, ale triumf mi nevydržel dlouho. Fyzika byla skoro u konce a já už se těšila – nic lepšího mě tam stejně potkat nemohlo, tak si to pojďme přiznat – na setkání s ostatními, protože jsem v celé škole nikoho jiného neznala. Ale jako vždycky, i teď musela přijít situace, která mi pěkně zchladila žáhu. Dvě drbny a třídní klepy.

Podívala jsem se na hodiny nad dveřmi a zjistila, že přesně za osmdesát šest vteřin zazvoní. Oddychla jsem si a pomalu se chystala, že si začnu balit věci, stejně jako všichni ostatní. A vtom jsem je zaslechla. Dvě pitomý káči ve vedlejší řadě, dvě lavice za mnou.

„Tváří se, jako by se měla poblejt,“ zasyčela jedna a obě vyprskly smíchy.

„Asi jí tu něco nevoní,“ zašeptala ta druhá a děsně nenápadně předvedla omdlívací scénu, když zjistila, že se na ně dívám. Měla jsem chuť jim zakroutit krkem a moje předsevzetí o slušném chování šlo do kytek. V ten moment ale zazvonilo, a tak jsem to nechala být. Přece se nebudu zahazovat s takovýma slepicema.

Prošla jsem chodbou, která vedla do jídelny, a cestou jsem si musela vyslechnout všechny urážky na svoji maličkost. Fakt vtipné. Ubožáci.

Chystala jsem se dát si věci do skříňky, když vtom mi na zadku přistála něčí ruka a já toho měla akorát dost. Ta situace mě totálně dožrala a já vyletěla.

„Sundej tu ruku, než ti jí urvu, ty kreténe mrňavej,“ zaječela jsem na něj a najednou bylo hrobové ticho. Ten imbecil sice ruku sundal, ale pokoj mi rozhodně nedal. Opřel se vedle mě a se založenýma rukama a arogantním úsměvem sledoval, co dělám. Měla jsem sto chutí právě tady a teď použít svůj dar, slib neslib, aby ten skrček poznal, že na mě si dovolovat prostě nebude! Ale ovládla jsem se. Naštěstí. Vzápětí totiž přišla záchrana.

„Vypadni,“ ozval se za mnou klidný hlas s podtónem výhrůžky a mně se ulevilo. Otočila jsem se a věnovala mu okouzlující úsměv. On mi ho oplatil a ten jeho byl stoprocentně hezčí, než ten můj, ale neřešila jsem to. No a co. Copak na tom záleží? Ani v nejmenším, přesně tak. Ale teď zpátky ke školním skříňkám.

Můj zachránce se zamračil. „Tak slyšel´s?!“

„Je snad tvoje?“ Provokatér bojovně vystrčil bradu a vypadal, že se chce prát. Tak já mu ukážu, co znamená boj. To bude škola čumět, až ho k zemi složí holka…

Ale nic takového se nekonalo, protože kluk z letadla, jak jsem mu tajně přezdívala, udělal něco nečekaného. „Jo, to teda je,“ prohlásil a chytil mě kolem pasu. Stála jsem tam jako solný sloup a… nevadilo mi to.

Na chodbě to začalo šumět a intenzita šepotu postupně rostla až v normální hlasitý hovor. Ale i přes ten halas jsem někde na druhém konci chodby zaslechla trojité „Ty vole!“ mojí nové rodiny.

Můj zachránce se ke mně sklonil a pošeptal mi do ucha: „Ani jsem se nepředstavil, viď?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Jmenuju se Peter, krásko.“

„Já jsem Jane,“ prozradila jsem mu stejně tiše, ačkoliv minimálně tři z přítomných studentů to museli slyšet. Už jsme byli skoro u nich.

Pes Jacůbek žalobně ukazoval na jeho ruku kolem mého pasu a já na něj vyplázla jazyk. Emmett obdivně hvízdnul nad mou proměnou a já se zachichotala. Tichounce, nenápadně, že to mohl slyšet jenom upír. A vlkodlak a poloupírka.

„To jsou moji… sourozenci,“ ukázala jsem na tu bandu a jim div nespadla čelist. Ale ovládli se. Přece jen jsme pořád stáli uprostřed davu.

„Těší mě,“ nadhodil Peter vesele a my kolem těch tří čumilů propluli. Těšila jsem se, jak vytřu zrak zbytku rodiny, ale zbylí dva práskači – konkrétně mám na mysli Edwarda a Alici – už to ostatním vykecali. Stejně je překvapilo, když to viděli na vlastní oči. Můj osobní triumf.

Usmála jsem se. „Sedneme si k nim?“ zeptala jsem se a kývla hlavou k zírajícím upírům.

„Nemám nic proti,“ odsouhlasil mi to a dal mi pusu na tvář. Aspoň něco. I na tu dálku jsem viděla, jak se Jasper tváří.

Došli jsme k nim a já je všechny přejela varovným pohledem. Nikdo ani nedutal, když si Pete sedl a mě si přitáhnul na klín. Fajn. Takže spolu tak nějak asi jako to… no, chodíme. Za námi se postupně přitrousil i zbytek. Emmett si nás dobíral, ale já ho tak nějak nevnímala. Šlo to překvapivě snadno.

Nakonec to nebyla taková tragédie. Pete to prostě jednou musel zjistit. Ale neutekl. Zůstal. Měla jsem ho zase o něco raději. Jen jednou jsem přestala dávat pozor. Byla to chyba? Nejsem si jistá. Přivedlo nás to k sobě. Kompletně.

Proto tu teď sedím s deníkem na kolenou a všechno to píšu – abych nějak zabila čas. Za pár minut se probudí. Myslím.

Snad mi to jednou odpustí.

Život je báječnej.

Shrnutí

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

Komentáře

1

12)  kajka (15.03.2012 19:23)

11)  semiska (03.02.2011 18:25)

Nádhera, povídka o Jane, která našla svou lásku. Moc se mi to líbilo.

10)  krista81 (28.07.2010 21:12)

Dobrý, tak z Jane se stala celkem "normální holka"
Paráda, moc mě pobavila
A Petera jí moc přeju

9)  Anna43474 (28.07.2010 17:45)

Melani: Týjo, to jsem šťastná

8)  Melani (28.07.2010 16:58)

Jo je to jen a jen tvoje vina!

7)  Joana (28.07.2010 14:01)

Moc hezké, Jane, Jane... Já myslím, že jí odpustí proměnu, aspoň spolu budou na věky věků (neboj, je to pochopitelné ) Jen nevím, jestli si Aro ten trest představoval právě takhle

6)  Janiseq (28.07.2010 00:17)

Je to užasné. Jane se nám zamilovala, to tu ještě nebylo. Je to prostě užasný. A rozhodně jsi to nepokazila. Má to své osobní kouzlo. Asi bys nechtěla napsat pokračování co? Prosíííím.

5)  Anna43474 (27.07.2010 19:34)

Melani: Prostě ho přeměnila, to je nejasné??? Že já to zkazila???

3)  Melani (27.07.2010 18:43)

jo, tak ten konec jsem kapku nepobrala, ale bylo to pěkné moc.

2)  Abera (27.07.2010 18:08)

Krásný

1)  Michangela (27.07.2010 16:27)

1