Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Paul.jpg

Paulův otisk? Takže - co o něm vlastně víme?
- Paul se otiskl do Jacobovy sestry Rachel.
- Rachel je podle Jakea šprt.
- Stalo se to na pláži v La Push.
- Jacob tvrdí, že to byl fofr. Ale on u toho nebyl, že? :)

Héj! Bosorko! Je celý jenom tvůj!!!

Občas je prima být sestrou Jacoba Blacka. Třeba tehdy ráno. Můj bratr se ukázal jako nedocenitelný budík, když za svítání přišel nakvašenej domů, třísknul vchodovými dveřmi, pak dvířky lednice a nakonec i dveřmi od svého pokoje. Pokud bych snad měla ještě nějakou naději, že po tom všem usnu, připravil mě o ni výkřik: „Poděláný pijavice!“. O třicet vteřin později už stěny domu i výplně oken rozechvívalo chrápání.

Unaveně jsem se přetočila na druhý bok a zamžourala na ciferník hodinek. Za pět minut bych stejně musela vstávat.

Letní semestr skončil a mně nezbylo než se vrátit domů. Miluju to tam, jistě. Svou rodinu, chátrající srub, lesy, déšť i kámoše z dětství. Jen se nemůžu dočkat, až tohle všechno vyměním za malý a „jenom můj“ byteček někde v Seattlu. Jacob tvrdí, že jsem šprt, ale holka má jen dvě možnosti, jak se z díry jako je La Push dostat. Vdát se, nebo si najít dobrou práci. A ta první možnost mě děsila stejně jako představa, že v rezervaci zůstanu po zbytek života.
Za zvuku rytmického chrápání a pískání, které našemu domu dodávalo atmosféru techno párty, jsem se doploužila do koupelny. Okamžitě jsem otevřelo okno dokořán a na moment zhluboka dýchala čerstvý ranní vzduch. Jak vypadá koupelna užívaná dvěma muži, z nichž jeden je na vozíku a druhý nemá problém jít do postele v montérkách umazaných od vazelíny? Jo, strašně.

Ve skříňce na chodbě jsem našla gumové rukavice a hadr a aspoň trochu vymyla sprchový kout. Když se vysprchuju se zavřenýma očima, mohla bych se třeba ubránit nevolnosti. Osušku jsem vytáhla ze svého dosud nevybaleného kufru, protože to, co viselo v koupelně, nejspíš v uplynulých třech měsících použilo celé La Push. Přísahala bych, že se to hýbalo.
Nacpala jsem asi tisícinu všeho toho špinavého prádla do pračky a z kyblíku vydolovala zbytky ztvrdlého pracího prášku.

Vlastně bych jim měla být vděčná. Ještě včera jsem váhala, jestli tu nabízenou letní brigádu v obchůdku se suvenýry na pláži přijmout. Teď jsem vyběhla z domu bez snídaně (kdo ví, co by na mě vykouklo z ledničky), jako by mi hořelo za patami.
Cestou jsem si v rychlosti zapletla cop z ještě trochu vlhkých vlasů a nechala si maličko zlepšit náladu faktem, že na dnešek připadl jeden z deseti slunečných dnů, který tu každý rok máme. Nebe bylo modré a vzduch se rychle prohříval. Než jsem došla na pláž, mohla jsem si sundat mikinu a uvázat si ji kolem pasu.

Už z dálky jsem slyšela sborové chichotání a potlesk. Vypadalo to, že si turisti přivstali. Možná je Jacobovo chrápání taky vzbudilo.

Když se mi pod nohama ozvaly oblázky a stromy se rozestoupily, naskytl se mi jeden z nejkrásnějších pohledů, jaké znám. Jestli mi jednou, až odsud odejdu, bude něco chybět, bude to tohle. Věčně divočící temné moře, kamenitá plocha pláže a prastarý naplavený strom, který za ty roky, co tu leží, mořská voda proměnila v kámen.

Jenže dnes tu scenérii něco dost podstatně hyzdilo. U stromu poskakovala parta holek jako vystřižených ze seriálu Pobřežní hlídka a freneticky tleskala jednomu z místních pitomců. Paulovi. Nic proti němu. Nemůžete nemít rádi někoho, kdo je skoro jako váš bratr. V podstatě jsme spolu vyrůstali. A jestli někdo mohl konkurovat Jakeovi v množství žab, které mi naházel za triko, byl to právě Paul. Ale to, co jsem právě v tu chvíli viděla, mě utvrdilo v názoru, že třicet vteřin je absolutní maximum času, které jsem schopná strávit v jeho blízkosti.

Paulovy bosé snědé nohy trčely do vzduchu a ruce obratně ťapkaly po kmeni. Celé představení vylepšoval občasným stojem na jedné ruce, nebo otočkami o sto osmdesát stupňů. Vzhledem k tomu, že měl na sobě jenom kraťasy, předváděl všem těm hysterickým holkám zároveň dokonalý model lidské anatomie. Na vteřinu mě napadlo, že je skoro k nevíře, jak rychle se z toho vyžlete stal chlap jako hora. Chlap s mozkem dvanáctiletýho kluka, dodala jsem, když ke své produkci přidal pískání na prsty.

Znechuceně jsem zavrtěla hlavou a širokým obloukem zamířila k obchůdku se suvenýry. Jenže k mé smůle si mě všiml, a nevím proč, měl potřebu na mě zavolat.

„Hej! Rachel! Čau!“

Nechtěla jsem být nezdvořilá, tak jsem se na moment zastavila, kysele se usmála a mávla rukou na pozdrav. Ale stala se zvláštní věc. Paul spadl. Nezdálo se mi, že by mu podjely ruce, nebo třeba došly síly. Prostě chvíli ještě stál, nohy dokonale propnuté, a díval se mým směrem. A pak sletěl jako závory na přejezdu. Ani u toho nezařval. Zato všechny ty roztleskávačky ječely, jako by je na nože braly. Nervózně jsem popošla jejich směrem, ale Paulova hlava se vzápětí vynořila za kmenem. Ulevilo se mi. Pitomec. Vypadal trochu otřeseně. Aspoň mi to tak připadalo, protože mu z obličeje zmizel jeho věčně pobavený výraz. Díval se na mě, jako by nemohl uvěřit tomu, co vidí.

„Jsi celej?“ zavolala jsem na něj, protože ty holky by mu mohly podat tak akorát čichací sůl.
Neodpověděl. Jen roztržitě přikývl.

Pokrčila jsem rameny a vydala se do obchodu. Vlastně bych mohla dělat mnohem horší práci. Sedět mezi regály plnými mušlí a indiánských symbolů nebyla zase taková dřina. Jen mě mrzelo, že jsem si nevzala nic ke čtení.

Sedla jsem si za pult a připravila si bloček s paragony a propisku. Tak. A teď už jen zírat prosklenými dveřmi na vzdouvající se vlny a doufat, že prodám aspoň něco, abych si na konci léta mohla udělat pořádný výlet.

Kravský zvonec nade dveřmi se rozklinkal a já se automaticky usmála směrem k příchozímu. Když jsem viděla, že je to Paul, dokonce jsem dokázala nezaúpět nahlas. Možná se mu fakt něco stalo.

„Paule?“ oslovila jsem ho, když se zastavil uprostřed prodejny a bezradně se rozhlížel.

Podíval se na mě. Pořád se tvářil velmi zvláštně. No, vlastně... zíral, skoro bez mrknutí oka. Byl zadýchaný. Jeho pohled mi způsoboval mrazení.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se znovu, tentokrát o poznání tišeji.

Přikývl a pomalu došel až k pultu. Ani na okamžik ode mě neodlepil oči. Něco zvláštního viselo ze vzduchu. Najednou nevypadal jako ten kluk, co dokáže vytočit kohokoli od Kanady až po Mexiko. Vypadal prostě... jinak. Nervózně jsem si ho prohlédla, jestli někde není zraněný, ale jeho kůže vypadala úplně neporušená. Hladká.

Odkašlala jsem si.

„Zkoušela jsem telepatii, ale nějak mi to nejde. Takže - co potřebuješ Paule?“

Zasmál se. Krátce. Utnul to dřív, než aby se atmosféra stihla uvolnit. Pořád zíral.

Vstala jsem a začala přerovnávat pohlednice ve stojanu. Hned jsem toho ale nechala, protože se mi třásly ruce. Napětí se ve mně nahromadilo a já se zrovna rozhodla, že tentokrát na něj pořádně houknu, protože celá tahle situace mi byla... nepříjemná? Pak konečně promluvil.

„Rachel. Já... nechceš s něčím pomoct?“

V tu chvíli jsem pochopila, že má asi otřes mozku, ne-li něco horšího. Protože tohle nebyl Paul. Podezřívavě jsem přimhouřila oči.

„Varuju tě, jestli to má bejt nějakej žertík a já pak najdu na židli lepidlo, tak si mě nepřej.“

Vytřeštil oči. Tvářil se šokovaně. Jako bych řekla něco neslýchaného. Jako by nebyl mistrem nejapných vtipů.

Dveře se rozcinkaly a do místnosti vešla rodina se dvěma malými dětmi. Paul se najednou bez mrknutí oka odrazil a přeskočil na mou stranu pultu.

„Budete si přát?“ oslovil je a zazubil se na ně. Na mě šly mrákoty. Napadlo mě pět různých scénářů toho, co má asi tak v plánu, a většina z nich končila požárem nebo příjezdem policie.

Jenže oni chtěli lapač snů a dvě škeble a on jim je prostě dal, vzal si od nich peníze a dokonce jim i správně vrátil. Než jsem stihla nahodit srdce do normálního rytmu, byli pryč. Odcházeli se spokojeným výrazem.

Vyjeveně jsem se na něj podívala. Ještě chvíli za nimi hleděl, ruce založené na prsou. Dívala jsem se na to zvláštní tetování na jeho rameni a asi poprvé v životě přišla o řeč.

A pak se otočil a já se lekla podruhé, protože teď už to najednou byl Paul. Usmíval se, z očí mu zcela čitelně zářil nápis Jsem schopnej všeho a s tímhle výrazem došel až ke mně.

„Mám pro tebe skvělou zprávu, Rachel. Do konce života už se mě nezbavíš.“

„Co???“ hlesla jsem a o krok couvla.

„Jsem ti souzenej,“ prohlásil bez stopy zaváhání.

Tak jo, to stačí.

„Jsi magor, Paule! Praštil ses do hlavy a měl bys jet do nemocnice!“

Ne, nečekala jsem, že by to nějak zapůsobilo. Paul byl vždycky absolutně splachovací.

„S tím se nedá bojovat. Věř mi. Můžeš si to jen... užít!“ dodal a rozpažil, jako by mě chtěl obejmout.

„Neopovažuj se!“ vykřikla jsem.

Na moment vypadal zmateně a ruce spustil zase dolů.

„To jsem asi podělal,“ konstatoval a pak se rozhlížel, jako by to tam chtěl všechno koupit. Potom - zase úplně nečekaně - přeskočil pult a vyběhl ven. Jen jsem hekla a s otevřenou pusou se dívala na klinkající zvonek nade dveřmi.

Co to bylo?!

Pomalu jsem si sedla a můj mozek, zatím stále fungující jen napůl, se zmateně probíral uplynulými deseti minutami. Nejhorší na tom všem bylo, že ty myšlenky se v kruzích vracely k širokým ramenům, úzkým bokům a temným očím. Takhle to vypadá, když trávím celé dny učením. Asi se mi začala rozkládat osobnost. Protože uvažovat o Paulovi v souvislosti s...

Ne! Absolutně ne!

Dveře se rozletěly a ty oči, ramena a boky vletěly dovnitř. Paul přede mě postavil kelímek horké kávy a pytlík voňavých koblih. Když jsem zůstala úplně v šoku zírat na pult, na okamžik znervózněl.

„Nebo držíš dietu? Ty to teda nepotřebuješ, věř mi. Vypadáš... vypadáš naprosto...“

Jeho tón mě donutil zvednout hlavu. Pohledem jsem se vyšplhala po těch svalnatých pažích vzhůru a už napůl v bezvědomí z nedostatku vzduchu se mu zadívala do očí.

„Jak?“ hlesla jsem. Nemohla jsem se zbavit intenzivního pocitu, že padám do propasti a že mi není pomoci. Že vlastně nemám vůbec žádnou šanci to ovlivnit.

Natáhl se přes pult a pohladil mě po tváři.

„Paule?“

Ne, nikdy v životě jsem Paula nechtěla. Nikdy. Ani mě to nenapadlo. Bylo to stejně absurdní, jako bych chtěla chodit s Jacobem. Když se naklonil, nemohla jsem se vymlouvat na dočasnou ztrátu soudnosti, ani na bezvědomí, nebo koma. Věděla jsem přesně, co se děje, a taky, že to vůbec nechci. Tedy... částečně. Nechci... Vůbec...

Přesto jsem ten poslední kousek, který nás dělil, překonala já. Jeho rty byly neskutečně horké a měkké. Ráda bych to vysvětlila tím, že mi v tu chvíli přestal fungovat mozek, ale nebyla by to pravda. Obě hemisféry daly souhlas k tomu, abych mu položila ruce na tváře, a když mě pak chytil kolem pasu a postavil, ani mě nenapadlo se bránit. Jediné nad čím jsem ztratila kontrolu, byly nohy. Podivně zeslábly a sotva mě unesly. Naštěstí jsem se vzápětí ocitla na pultě, kam jsem se za plného vědomí nechala posadit, takže mi žádný pád na podlahu nehrozil. Dotýkala jsem se ho a celou dobu mi hlavou běželo: Paul? Opravdu?! Ten Paul??? Ale byl v tom spíš úžas, než cokoli jiného.

Po nějaké době se ode mě odlepil. (Myslím, že to bylo těsně po tom, co drcnul do kelímku s kafem a vylil mi ho na sukni).

„Musím ti něco říct,“ prohlásil a potutelně se usmál. Na moment jsem se vyděsila, že se začne smát a konečně z něj vypadne vtipná pointa. A já ho utluču jednou z těch dřevěných sošek. Ne! Lepší bude zavolat Jakeovi. Zabije ho.

„Měním se ve vlka a nikdy v životě nebudu chtít nikoho jinýho než tebe,“ oznámil a chystal se mě znovu líbat. „Umíš vařit?“ zeptal se těsně před tím, než jsem zase cítila jeho rty.

Byla jsem tak v šoku, že jsem ani nezavřela oči. Takže jsem viděla, jak se jeho dlouhé černé řasy pomalu snášejí dolů. A jeho výraz, když se mě dotýkal. Prožila jsem absurdní kombinaci okouzlení, zděšení a rozčilení.

„Vařit? Ve vlka? Nikoho jinýho?“ koktala jsem a konečně ho od sebe odstrčila.

„Chceš to vidět?“ zeptal se samolibě. „Pojď, v lese to bude lepší.“

„Ty jsi vážně magor!“ zasyčela jsem. „Doufám, že ses dobře bavil!“

Popadla jsem pytlík s koblihama a vrazila mu ho do rukou.

„Vypadni! Nebo to řeknu bráchovi!“

Překvapeně zamrkal.

„Hele, mně by nevadilo, kdybys neuměla vařit...“

„Vypadni, pitomče!“ vykřikla jsem a seskočila z pultu. Věděla jsem, že se asi každou chvíli rozbrečím.

A on k mému překvapení opravdu odešel. Dokonce mi ani nepřipadalo, že by vypadal pobaveně.


Z práce jsem se vracela až za tmy. Nechtělo se mi domů. Po zbytek dne jsem měla náladu pod psa. Byla jsem naštvaná na Paula a na svou nebetyčnou blbost. Dokázala jsem přesvědčit samu sebe, že je to vlastně dobře. Já přece Paula nechtěla! Vůbec! Ani s jeho očima, rukama a tělem.

Táta ještě nedorazil. V posledních měsících prý trávil spoustu času u Clearwaterových. A Jacob... Jacob byl od té doby, co se Bella Swanová vdala, na zabití.

Vytáhla jsem prádlo z pračky, protože to nikdo za celý den samozřejmě neudělal, a se škopkem v ruce ho šla pověsit ven na šňůru. Už byla skoro tma. Rozsvítila jsem si na verandě a pustila se do práce. Uklidňovalo mě to. Systematická práce.

Pak se z lesa ozvaly zvláštní zvuky. Praskání větví, celkem tiché, ale opakující se. Navíc se ten zvuk blížil. Vylekaně jsem se ohlédla. Medvědi málokdy přicházeli až k vesnici, ale občas se to stávalo. Moje podezření se potvrdilo, když mezi stromy zazářil pár očí.

Když vyrůstáte v lesích, dobře víte, co máte v takových případech dělat. Ale taky víte, že vám to nemusí být nic platné. Zůstala jsem stát a nehýbala se. Kroky se blížily. Pevně jsem sevřela víčka, protože jsem nevěřila, že bych jinak dokázala neutíkat.

Po chvíli zvuky utichly a mě ovanul teplý dech. Vzlykla jsem a otevřela oči. Vykřikla jsem a v panice couvla a upadla na zadek. Nebyl to medvěd. Byl to vlk. Obrovský. Větší než by vlci měli... než by vůbec mohli být.

Vyděšeně jsem couvala, ale šlo to zoufale pomalu. Až po chvíli mi došlo, že se to zvíře chová divně. Nevrčelo, necenilo zuby, ani mě nepronásledovalo. Jen se dívalo.

A pak lup, mrkla jsem, a vlk byl pryč. Místo něj tam stál...

Paul.

Nahý.

Úplně.

Oběma rukama jsem si zakryla pusu, abych nezařvala. Vlastně bych si měla zakrýt spíš oči.

„Neboj se, Rachel. To jsem já,“ řekl. Usmíval se a jeho výraz mluvil jasně: Já ti to říkal!

Objala jsem si kolena a snažila se zklidnit třas.

Šel ke mně, vypadal trochu ustaraně, a zároveň pobaveně. To umí snad jen Paul.

„Nepřibližuj se!“ vyjekla jsem a úplně rudá zavřela oči. „Jsi nahatej!“

„Jo, to jsem,“ zasmál se. „A když se nebudeš dívat, nic neuvidíš.“

Pak jsem ucítila jeho ruce. Zvedl mě a přitiskl k sobě. Přestala jsem dýchat. Nepotřebovala jsem oči, abych teď naprosto nepochybně věděla, že na sobě nic nemá.

„Snažil jsem se ti to vysvětlit,“ prohlásil a s rukou kolem mých ramen mě vedl do domu. Otevřela jsem oči a zírala před sebe. Byl horký, neskutečně.

„Jak vysvětlit?“ kvíkla jsem hystericky. „To jsi čekal, že ti to uvěřím?“

„Jo,“ odpověděl a rozesmál se. „Trochu jsem si myslel, že už jsi na to přišla. U Jacoba.“

Otevřel mi dveře a vecpal se dovnitř zároveň se mnou. Při tom těsném kontaktu jsem zafuněla. Paul ovšem taky.

„Co je s Jacobem?“ došlo mi až po chvíli, když jsem doklopýtala do kuchyně. Popadla jsem první, co mi přišlo do rukou - kuchařskou zástěru - a poslepu mu jí podala. Dostal záchvat smíchu.

„Jake je taky vlk. Stejně jako spousta kluků ve vesnici. Jo, a Leah,“ dodal otráveně. Podle zvuků jsem pochopila, že si tu zástěru obléká.

„Dobrý,“ ozvalo se vzápětí.

Podívala jsem se na něj a zacukaly mi koutky. Nahý obr ve flekaté zástěře s obrázkem pečeného krocana.

Pak se otevřely dveře a vešel brácha. Zkameněla jsem. Jak se zdálo, Paula to ale nijak nerozhodilo.

Jake se zarazil, ale pak šel jako vždycky rovnou k ledničce.

„Co ty tu děláš?!“ zavrčel, hlavu měl ještě uvnitř. Toho, co má Paul na sobě, tedy spíš - toho, co na sobě nemá, si nevšímal. Byl fakt mimo.

„Otisknul jsem se do Rachel,“ prohlásil Paul hrdě.

Jacob se pomalu narovnal a ještě pomaleji se k němu otočil. Lednici přibouchl tak prudce, že se málem převrátila. Díval se na něj, pak na mě a pak do stropu. Zase tu lednici otevřel, vytáhl plechovku s pivem a místo do svého pokoje zamířil zase ven. Celou dobu neřekl ani slovo. Až venku se najednou ozval rozzuřený výkřik: „Proč zrovna já?!“

Chvíli jsem to rozdýchávala a přitom hypnotizovala Paula, teď otočeného z boku.

„Co to znamená otisknul?“ zeptala jsem se dutě. Ta zástěra mu byla malá. V zadu nezakrývala... nic.

„To je taková vlčí věc. Něco jako láska na celej život.“ Zazubil se. „Asi bys na mě mohla i štípat dříví, kdybys chtěla. A já bych ti ještě nabrousil sekeru.“

„Aha...“ vydechla jsem. Na víc jsem se nezmohla. Tohle byl ale zvláštní den. Můj mozek na to nic neříkal. Mlčel. Pravděpodobně dal výpověď.

Paul se zářivým úsměvem přešel ke mně a objal mě kolem pasu.

„A to není všechno. Nikdy mi neodoláš,“ pronesl samolibě.

Chtěla jsem se rozčílit a urazit. Vážně chtěla. Ale ten mizera měl asi pravdu.

Jeho rty byly pořád tak měkké a horké jako ráno.

„Umím,“ vydechla jsem, když se mi povedlo nabrat trochu vzduchu.

„Jistě, lásko. A co konkrétně?“ vrčel a kousal mě do ucha.

„Vařit,“ dopověděla jsem a pak už úplně zapomněla cokoli. Kromě toho, jak se rozvazuje šňůrka na kuchařské zástěře, aniž by se na ní udělal uzel. Zvládla jsem to za vteřinu.

 


Povídky od Karolky

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3 4 5 6   »

Karolka

115)  Karolka (11.11.2013 17:49)

emam, Wicco, moc vám děkuji.

Wicca

114)  Wicca (09.11.2013 15:31)

Suprová povídka, která mi zase projednou zlepšila náladu. :) Paul je vážnĕ...číslo. Celou dobu jsem se pochechtávala, zubila, mĕla absolutní výbuchy smíchu a kulila oči jako cvok.
,,Mĕním se ve vlka a nikdy v životĕ nebudu chtít nikoho jinýho než tebe," oznámil mi a chystal se mĕ znovu líbat. ,,Umíš vařit?" zeptal se před tím, než jsem zase cítila jeho rty. - To mĕ dostalo. Paul je prostĕ nejúžasnĕjší.
Doufám, že brzy přidáš nĕco podobného. :)

emam

113)  emam (07.08.2013 22:06)

Ta věc s otiskem mi vždycky přišla poněkud složitá... Jestli je to vždycky výhra Ale tahle povídka výhrou rozhodně je. Dobře jsem se bavila. Děkji

Karolka

112)  Karolka (18.07.2013 23:27)

To mě těší, SestroTwilly. ;) Díky!

SestraTwilly

111)  SestraTwilly (18.07.2013 22:18)

No Karolka,Bosorke si urobila radosť,ale aj mne. Veľmi milá
poviedka.:)

Karolka

110)  Karolka (15.07.2013 22:58)

Aničko, Rowano, děkuji. Tuhle mám moc ráda.

Rowana

109)  Rowana (09.07.2013 21:05)

Celou povídku mě provázely pocity lehkého pobavení, hlasitého smíchu i nějaké té slzičky (dojetí i smíchu). Paulovi i Racheliny hlášky jsou fakt trefné a vtipné. Jen Jacob se moc nebavil.
Myslím, že si to budu muset přečíst ještě (minimálně) jednou.

Anna43474

108)  Anna43474 (18.05.2013 10:40)

„Proč zrovna já?!“

Karolka

107)  Karolka (13.12.2012 07:21)

Děkuju. matýsku. Tohle mě moc bavilo.

matysekmj

106)  matysekmj (12.12.2012 20:11)

Jóóó, tak toto s mi moc líbilo. Sice miluju Edwarda, ale Paul má svoje kouzlo. A ten jeho otisk, no bomba úplně ho v té zástěře vidím Ale chudák Jacob „Proč zrovna já?!“ fakt mi ho bylo líto.
Moc, moc pěkné děkuji

Karolka

105)  Karolka (05.07.2012 13:24)

Děkuju. Ale nebýt Bosorky, tak tenhle příběh vůbec nevznikl. ;) Ohromně mě to bavilo.

Clea

104)  Clea (05.07.2012 11:17)

Nahatej Paul v zástěře s krocanem úžasný
"Mám pro tebe skvělou zprávu, Rachel. Do konce života už se mě nezbavíš" - tahle věta by mě dostala do kolen, kdybych už neseděla
nádherný, přesnej Paul... a to, jak se předváděl před těma holkama bylo skvělý, úplně jsem ho viděla, machýrka
opět skvělá povídka, moc díky Karolko

Bosorka

103)  Bosorka (03.05.2012 19:22)

Jo, Kajko,když jsem nebouhou Karolku tenkrát prudila a prudila, aby mi Puala napsala, tak jsem sice tušila, že to bude NĚCO, ale ona z toho vykouzlila tohle NĚCÍČKO pro fajnšmekry....
A snad jen zatvrzelý vlkobijce by nemiloval Paula v zástěře s krocanem

Karolka

102)  Karolka (03.05.2012 19:19)

Jáááj... asi potřebuju resuscitaci. Kajko, co mi to děláš?! Já mám jenom jedno srdce, víš? Úplně normální malý lidský srdce. Dvě síně a dvě komory, žádný nadstandard. Tak jak se mi tam mají ty pocity teď vejít?! Jestli jsi mi chtěla udělat radost, tak se ti to náramně podařilo. Děkuju!

kajka

101)  kajka (03.05.2012 18:08)

Tak jsem k téhle překrásné povídce dopoledne napsala i na mě celkem trefnej a inteligentní komentář, kliknu a zmizí celej web. Ach jo!:'-( Tak mě, prosím, omluv. Píšu, co mi slina na jazyk přinese.

Bosorko, kup si brokovnici, protože Karolčin-tvůj Paul je k sežrání!

A teď, Karolko, k tobě.....zmiňovat, že jsi geniální spisovatelka, je nošením dříví do lesa. Všechno, co napíšeš, je naprosto úžasný! Úplně chápu, jak se cítí obyvatel norského Longyearbyenu na Špicberkách, kdy po čtyřech měsících hnusný tmy poprvé uvidí sluneční paprsek, okouzleně a blaženě, tak jako já v tuhle chvíli. Ono je psát o otisku a PSÁT o otisku. Věř mi, když říkám, že mi od chvíle, kdy na ni zakřičel pozdrav, stály v očích slzy dojetí a to ani nezmiňuju neustálý pochechtávání, který tvůj text ve mně vyvolává. Co věta, to perla! Bavila jsem se od prvního řádku. Od mytí zasraný koupelny, přes ledničku (škoda, že ji neotevřela, čekala jsem transparenty s nápisem "přicházíme v míru";), jejich první setkání, každou její myšlenku, všudypřítomný jemný humor a skrytou nebo méně schovanou elektrizující vášeň, její urputnou snahu o vzdorování osudu a konečně šťastný konec.....byla to čtenářská jízda snů! Tvoje Rachel je skvělá holka a je na ní vidět, jak sis psaní jejího charakteru užívala. Jake je Jake na entou. A Paul? Na něj mi chybí slova! Áááááách!!!!
A víš, co se mi na tvých povídkách líbí nejvíc? Jsou neobyčejně laskavý! Nejdřív se mi to slovo pro tvou tvorbu moc nelíbilo, protože evokuje spíš zázračnýho stařečka z pohádky Obušku z pytle ven a to mi přišlo jaksi málo výstižný, jenže pak jsem při kramaření narazila na zfilmovanou vezi příběhu Stardust od Gaimana a došlo mi, že se přeci jen hodí. K čertu s dědečkem! Tvoje písmenka jsou přesně takový jako tahle báječná pohádka, kouzelný a laskavý a nikdy neomrzí! Tenhle přívětivej přístup k psaní (a věřím, že k životu vůbec) máte s dámou zmiňovanou v perexu společnej. Všecičko se může podělat, ale vy ten úsměv stejně vykouzlíte. Ve vaší vlídné společnosti bych chtěla pobývat třeba při konci světa, protože předpokládám, že i na tom finiši najdete něco pozitivního, třeba neobvyklé zabarvení oblohy..... .
Děkuju moc, jsem maximálně spokojená čtenářka!

Karolka

100)  Karolka (27.11.2011 20:37)

Děkuju.

Empress

99)  Empress (27.11.2011 20:24)

Pravdupovediac neviem čo mám k poviedke dodať. Všetko tu už zaznelo Tak sa budem len opakovať a napíšem : BOLO TO GENIÁLNE!!!!!!!!!!!!!!!

THe

98)  THe (06.07.2011 10:56)

To je úžasná povídka. Hned Paula miluju o něco víc.
(Promiň, Bosorko...)

Bosorka

97)  Bosorka (05.07.2011 22:31)

Paule, Paule

Karolka

96)  Karolka (05.07.2011 22:28)

Lipinko, Kristiano, Leli - moc děkuju. Jsem ráda, že jste se bavily. Já taky.

1 2 3 4 5 6   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek