22.01.2011 [12:45], Soutez, +Soutěže, komentováno 8×, zobrazeno 2315×

Téma: První setkání

Autor: Contaester

Počet bodů: 54

1898 Washington Forks

Blížila se půlnoc. Hodiny na staré kostelní vížce s děravou střechou, jež byla domovem tisíce holubů, odbily dvanáctkrát ten samý tón.

Rozbušilo se mi srdce. Nadšením. Znovu!

Teplý letní večer donutil všechny občany malého městečka Forks - obsazeného tisícem německých zbrojařů – schovat se do útrob chladných kamenných domů. Jako každý večer jsem si i dnes vtloukal do hlavy tak těžko uvěřitelnou myšlenku, že mě s ní nikdo nespatří. Ale i kdyby měl, stejně bych ji nedokázal nechat stát na kraji můstku samotnou. Na to jsem byl až příliš velký sobec, co si přál ji vidět, cítit opět vůni její kůže, pohladit ji po vlasech, zpříma hledět do otevřených milujících očí.

Dlážděnou uličku naplnila zvláštní bílá mlha, jako pokaždé. Bylo příjemné vědět, že alespoň něco v tento večer zůstalo při starém. Pokaždé jsem se bál. Ne toho, že mě s ní chytí, že mě zavřou, že mě zabijí…Na to by jejich lidské síly nestačily. Bál jsem se toho, že ta dlaždicová kostka, na které vždy stojí, bude dnes osamoceně splývat se všemi ostatními.

Zápach z okolních kovářských domů mě neustále strhával zpět do reality. Myšlenkami jsem se vznášel s ní. Měl jsem k ní tak blízko! Ale v životě tak daleko.

Poslední dům v ulici byl nejvíce zdevastovaný z těch všech, co měly tu čest stát v chudinské čtvrti. Ještě stále páchla střelným prachem a zkaženým masem z dovážky. Pach ve mně vyvolal novou euforii… Už jen pár kroků…

Vyšel jsem z ulice osvětlené jen letmými slabými kužely světla vycházejících z oken domů, kde se ještě nespalo. Teď se kolem mě táhla tma. Černá jako moje svědomí. Svědomí, co na mě křičelo, že tohle není správné.

Dcera místního starosty byla dokonalou partií pro někoho, kdo by ji zahrnul blahobytem a nekonečně šťastným, spokojeným životem. Ne pro někoho, komu v kapsách leží jen pár zrnek písku z toho, jak nocoval v kůlně.

Znovu jsem v nich naivně zalovil, jako kdybych doufal, že protentokrát v nich najdu zlatý důl. Ale nenašel. Jediné zlato pro mě byla ona.

Jistojistě jsem pro ni nebyl vhodnou partií, už jenom proto, že jsem ztratil nejen rodinu, ale i lidství.

Cestu jsem znal nazpaměť, neváhal jsem a rychle procházel po vyšlapané cestě trávou, kde z rána jezdí vozy zapřáhnuté za dobytek. Ty hluboké rýhy sváděly okolní vodu z polí a tvořily tak hráze na rozkopaných cestách. Byly pro mě správnou přímkou vedoucí až k mému vytouženému místu.

Bloumal jsem ve vzpomínkách, počítal dny, kroky, sekundy… A najednou se z čisté tmy vynořil les, na jehož okraji plápolala, jako hřející oheň změť bílé a modré barvy.

Byla to ona!

Nadšením se mi srdce rozbušilo do takové míry, že jsem chvílemi před očima viděl podivné plácanice tisíců barev.

Chtěl jsem zavolat, zakřičet, již zdálky ji pozdravit.

Bílé šaty zářily ve tmě jako maják na ostrově Faros. Ona sama zářila. Zahřívala mě svým pohledem, svou tváří. Nebyl jsem k ní blízko ani dva kroky a už se mi zdálo, že cítím tu sladkost jejích rtů.

Bello! Vrať se mi!

…

Vzduch kolem prořízl vysoko posazený křik toho malého ďábla v mém náručí. Okamžitě jsem povolil stisk sevření paží, které bránily ten začínající život před zimou a prachem, dopadajícím na nás ze staré střechy kůlny.

Bells se na malý okamžik ztišila. Její úpěnlivý křik se ztratil ve tmě a ona pouze přerývavě dýchala.

Uvnitř mě se odehrával těžký boj, co udělat dřív?

Držet Bells v náručí, ačkoli by mnou přítomnost nevnímala. Nebo zabít to dítě? Zabít?!

Všude, kam jen můj upíří zrak padl, byla krev. Bellina krev, od těžkého a pro ni skoro smrtelného porodu, který musela absolvovat v této zpropadené kůlně a to jen díky mně. Kdybych byl opatrnější… Jen díky mé přítomnosti poblíž jejího boku se dočkala společenského skandálu a odmítnutí, mohla by nyní spokojeně spát v saténových povlečeních… A ne prosit o smrt, protože žár v ní neustále zesiluje.

To malé stvoření ovinuté v mé košili (taktéž poseto krví) na mě kulilo velké hnědé oči. Hnědé jako ebenový okenní rám. Odtrhl jsem kus látky z nohavice u kalhot. Tím malým kusem jsem otřel zakrvácené čelíčko a tváře našemu… dítěti? Mám jej vůbec takto nazývat?

Tak se jí podobalo. Kde je to zlo, po kterém pátrám? Kde je moje domněnka, že dítě, co chovám v náručí je netvor? Kam zmizely moje iluze? Jak se jí mám proboha zbavit…

Z krví slepeného chumáče měděných vlásků stekla jedna kapka rudé krve a pomalu jakoby nechtěla stéci, se slila do podoby loužičky na drobné bradičce. Princezna… Je to vůbec holčička?

V tom zmatku, rychlosti a strachu při porodu jsem ani nezaznamenal, jakého pohlaví je Bellino a moje dítě. A rovnou jej nazývám princeznou?

Opřel jsem se o sud s rumem a opatrně si položil naše dítě do klína, poté se vší opatrností a jemností jsem odmotal cáry látky ze zakrváceného tělíčka. Okamžitě mě do nosu uhodila vůně krve, jiné krve, než byla ta Bellina. Tato byla zvláštní. Tvrdá, protkaná několika nitkami upířího pachu. Ne však mého. Sklonil jsem se blíže k tělíčku a zhluboka nasál ten zvláštní pach a tentokrát se plně soustředil a rozpoznával jednotlivé stopy.

Ovšem zůstal jsem u původního zjištění.

…

Do starých prken stodoly prudce narážel vítr, prach kolem nás se vířil, vrzalo nespočet trámů nad námi. Se zděšením jsem si uvědomil, že naše dítě je takto snadno zranitelné, především když vím, že je naživu, že má v žilách krev.

Těsně před tím, než jsem ji přikryl zpět do již promočené košile, všiml jsem si toho základního a nepostradatelného faktu - mám dceru!

…

Bývali jsme spolu celé noci do úplného rozednění.

Každá chvíle strávená s ní byla jiná, naprosto. Od té doby, co jsme se poprvé viděli, fungovalo mezi námi zvláštní a naprosto nepopsatelné pouto. To nás ale zároveň rozdělovalo. Byla to moje lidská víla, která bohužel pocházela z úplně jiné štace než já.

Poprvé jsem ji spatřil přes zamřížovaná okna jednoho z největších domů v bohaté části. Od toho večera jsem ji navštěvoval. Pro ni nevědomky. Netvor uvnitř mě se tetelil blahem při každém jejím slově vysloveném při spánku, jakmile jsem cítil její vůni, svět kolem dostal jiný nádech.

Naše seznámení bylo hektické, děsivé. Poprvé mě spatřila v noci u sebe v pokoji. Jak neomalený jsem tu noc byl! Ale nelituji toho, kdyby se tak nestalo, nikdy bychom se nepoznali. Náš vztah byl hluboký a vášnivý. Od prvního okamžiku.

Jenomže po několika dnech nám nestačily pouze noci, chtěli jsme více. Poblázněni touhou po sobě jsme se scházeli za bílého dne ve staré stodole, kde jsme si kolikrát vzájemně vyznali lásku… A nestačily k tomu pouhé polibky.

I když věděla, co jsem zač, dala mi to, co nikdo jiný na světě. Ona, dcera nejvlivnějšího muže v našem městě, se scházela s někým tak podřadným a pro společnost zavrhovaným.

I když při slově scházela, jsem cítil nedostatek těch správně poskládaných písmenek, co by zahrnovaly všechny naše aktivity.

…

Ochladilo se. Ne moc, ale dostatečně na to, aby se naší dceři objevila po celém těle husí kůže. Začala plakat, mocně a zoufale. Zmatkem jsem nemohl ani dýchat, co udělat dřív? Čím ji ovinout?

Má košile padla při porodu, roztrhané kalhoty bych mohl ještě dostatečně využít například při shánění pomoci. Pohled mi padl na Belliny modré šaty, malá by se v nich určitě cítila jako v peřince.

Dost! Žádné rozdíly!

Pod zašlým ztrouchnivělým dřevěným vozem, co kdysi zjevně jezdíval na polních cestách, jsem spatřil pár prázdných pytlů od pšenice.

Pytle jsem roztrhal a hrubou látkou ovinul naše dítě.

„Promiň mi, bude líp, uvidíš,“ pošeptal jsem se zvláštní něhou, se kterou jsem promlouval pouze s Bellou, a políbil dítě na čelo.

Nikdy jsem dítě nechtěl. A co teprve poté, když jsem viděl, jak se tělo mé lásky mění, jak ji ten plod ničí. A teď mi tu leží v náručí všechno dobro, co jsem si jenom mohl přát.

Ty hnědé teplé oči jakoby rozpouštěly sníh propadený křidlicemi kolem nás, její vůně zaujala místo té, co kdysi obklopovala její matku, a láska, co jsem k ní cítil, mi napomáhala a utěšovala mě při každém bolestném výkřiku Belly.

Já tu nebyl pro ni, ale ona pro mě.

Druhý den její existence byl kritický. Uvědomoval jsem si, že dcerka nejí. Nic. Nejevila žádné známky hladu, celé dny prospala, proležela. Nečinně sledovala okolí a já se mohl zbláznit. Především poté, co jsem definitivně zavrhl jedinou spásnou myšlenku.

Mateřské mléko byla věc naprosto jasná. Byl jsem na sebe pyšný, i když jsem silně pochyboval, že bych zvládl dceru nakojit z Beliných ňader sám.

Avšak když jsem si svou teorii ověřoval, spadla mi brada a myšlenky se opět stáhly kamsi na dno všeho, co snesu.

…

Nevnímal jsem čas, stále mi v mysli kolovalo několik vzpomínek, na které jsem nechtěl vzpomínat, a přesto mě doháněly. Myšlenky, které nepatřily do mé hlavy, ale přesto jsem je viděl. Jako kdybych cítil, co si má dcera přeje, jako kdybych to viděl!

To vše se dělo pouze s ní.

Její drobná ručka křečovitě zaťatá v pěst hbitě vystřelila ze skromné zavinovačky přímo k mé tváři. Znovu se kolem mne prohnala vlna té zvláštní řezavé vůně… Kdyby ji tak viděla Bella!

Vše krásné a klidné přerušil dceřin výkřik, co se znenadání rozlehnul snad celou naší samotou.

Vyděsil mě ten pronikavý pláč, dusila se jím. Absolutně jsem netušil, co by chtěla, co by potřebovala, co by jí scházelo…Co jsem proboha udělal špatně?

Nechal jsem ji zmítat se ve svém náručí, brečet, křičet. Neměl jsem ani jediné slovo útěchy a ani důvod jejího pláče.

Bello!

Les, mech, zvířecí pach, několik hnijících mrtvol. V tom zmatku se mihlo paloučkem několik drobných laní pronásledovaných někým, koho jsem viděl jen v krátkých záblescích. Během sekundy se obraz změnil.

Krev byla všude, na každém metru, jako kdybych cítil ten čerstvý závan dohánějící mě k šílenství… Možná jej cítilo i moje dítě.

Poslední záblesk.

Laň s prokouklým hrdlem.

Měl jsem na vybranou. Buďto jsem se hotově zbláznil, nebo je v tom něco, co jsem nedokázal a nechtěl zjistit. Strach z toho, co vidím, nad čím přemýšlím a k čemu se v myšlenkách vracím, jako kdybych to skutečně prožil, mě nutil zapomínat. Ne, nechtěl jsem znát odpovědi.

Ale věděl jsem jedno, moje dítě potřebuje jíst.

Pevněji jsem ji objal a jemně přiložil prst na hebké a horké dětské rty. Cítil jsem, jak teplo, co z ní sálá, přechází pomalým dlouhým krokem do mě. Jak to kdysi bývalo s Bells. Jak podobná jí byla.

Prohlížel jsem si ji, neustále dokola, každý detail byl důležitý, jakoby se měl každou sekundu změnit.

Její vrkoče snad byly každou hodinu delší, pleť každou chvíli teplejší a možná i její srdce bilo rychleji.

Opět se rozplakala, žalostným křikem. Přiložil jsem si ji k hrudi, objal oběma rukama.

Dítě plakalo víc a víc.

„Bells, kdybys mi tak pomohla,“ posteskl jsem si klidně ležící matce mého dítěte a sledoval její bledou kamennou tvář. Bylo mi úzko. Když jsem ji viděl, když jsem slyšel ten hluboký dech, tlumené steny… Kdy tohle skončí?

„Bells, bez tebe je to tak těžké. Poraď mi, co dělat dál?“

Měl bych se starat o Bellu, měl bych nakrmit naše dítě. Její neutichající pláč mě zraňoval.

Proboha proč tohle všechno dělám? Proč se o ni starám? Je to přeci důvod našeho neštěstí!

Je to přeci jenom… naše dítě.

Zakroutil jsem hlavu, těžkou hlavou plnou ještě těžších myšlenek.

Sklonil jsem se nad mou lásku, políbil ji na tvář a s obrovskou nechutí odtrhl z jejích šatů kus spodničky, do které jsem přebalil naši dceru a s neklidem v duši se s ní vydal do lesa.

Za potravou.

…

Mohl jsem být šťastný. Mohl. Pouze za toho předpokladu, že u sebe budu mít obě mé slečny. A za podmínky, že ta jedna bude konečně žít stejně, jako jsem žil po staletí já.

Třetí den uběhl nad očekávání rychle, shánění potraviny nejen pro mě, ale i pro mou dceru zabralo více času, než jsem předpokládal. Nenáviděl jsem se za to, že mou Bells nechávám samotnou. Jakmile jsem se vrátil, snažil jsem se jí chvíle samoty vynahradit všemi možnými způsoby.

Když dcerka plakala, pouštěl jsem ji k Bells. Ležela jí pokojně na hrudi, zhluboka dýchala a poslouchala, jak srdce její matky pomalu končí svou cestu.

Ačkoli to bylo nemožné, už několikrát promluvila… A nejen to.

Ukazovala mi všechny vzpomínky, útržky a její představy.

Ty představy, které mě nutily myslet si, že jsem se skutečně hotově zbláznil, byly její. Viděla i tu dobu, během které ještě nebyla na světe, a viděla pouze tu, ve které již byla v Belle. Jakmile spatřila světlo světa, její první myšlenka patřila Belle.

Patřily jí skoro všechny myšlenky. Byly tu i příjemné části. Jako například naše společné procházky lesem… Pak tu byla ta nepříjemná věc s porodem. Představy se zdály zdánlivě vzdálené, ale oba dva jsme jimi žili dál, protože to bylo to jediné, co by nám Bellu pro nynějšek vynahradilo.

Třetí den končil. Několik posledních úderů zvonu, několik posledních hlasů a paprsků.

Vůně Bells se vytratila.

A po pár vteřinách vzdalo boj i její srdce.

Jakmile dcera zjistila, co se s její matkou stalo, musela jí být bezpodmínečně nablízku. Ale nedovolil jsem jí více, než sledovat ji z mého náručí – jediná jistota.

Nemusel jsem se ale ničeho bát, vlastně… To byla nejkrásnější chvíle v mém životě.

Jakmile Bells otevřela své rudé velké oči, snesla se k zemi první sněhová vločka.

Její první večer nelovila a ani nelačnila po krvi. Vybírala si zpět svůj díl, díl, který jí byl odepřen. Přítomnost její dcery. Vybrala jej do posledního.

Ten večer přišla zima.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  ambra (20.03.2011 22:49)

Contaester, já se stydím!!! Stydím se, že ten můj blábol visí výš, než TOHLE!!! Já přeci vím, že skvěle píšeš, ale TOHLE?!?!?! To je nepopsatelné!!! Vůbec si netroufám pouštět se tady do nějakých rozborů, mám pocit, jako bych tím šlápla do dokonalé soupravy jemného skla!!! Ester, každá větička skvostná, jsi vážně vážně talent a já doufám, že až z Tebe bude slavná spisovatelka, tak si jednou vzpomeneš na tetu ambru, která Ti to předpověděla!
Jsem z toho příběhu naprosto odrovnaná a definitivně Ti nevěřím Tvůj věk .
Magické, to je možná dobré slovo! Esťulko díky za ten zážitek a omlouvám se, že jsem se k tomuhle pokladu dostala až teď!
PS: Chtěla bych být Tvou učitelkou češtiny

6)  julie (23.01.2011 20:46)

Tahle povídka je úžasná,líbí se mi asi nejvíc ze všech,díky

3)  Bosorka (22.01.2011 13:30)

Krásná povídka, která mě opravdu dostala!

2)  Janeba (22.01.2011 13:06)

Contaester, moc krásná a pocitová povídka, škoda jen, že jim nepřála doba!

Děkuji!!

1)  Hanetka (22.01.2011 12:56)

To bylo krásné! Posazení příběhu do minulosti, nechat jeho hrdiny osamocené, to má zvláštní kouzlo. Je to...čarovné. Moc se mi to líbilo.

1