Sekce

Galerie

/gallery/Nemůžeš domů.jpg

Když byl Emmett přeměněn, bylo mu dvacet let. Věk, kdy v jeho době většina lidí byla zadána a chystali svatbu. Co i když Emmett měl někoho takového? Co když to nebyl Emmett, kdo se snažil získat lásku Rose? Co když se Rosalie snažila získat tu jeho?

„Odmítám být s tebou v jedné místnosti,“ zaprskal andělský hlas a při útěku z domu za sebou prásknul dveřmi.

Nesnášela ho. Nejen za to, že neobdivoval její neskonalou krásu a nepadal jí k nohám, ale i proto, že v její mysli dokázal vyčíst, jak ji to štve, a provokoval ji. Netušila, čím to může být, ale věděla, že jí rozhodně ne. Chvíli si myslela, že se mu třeba jenom nelíbí ženy, ale potom zjistila, že je prostě jen divný.

Ale byl jediný, kdo ji dokázal takhle vytočit.

Zastavila se uprostřed lesa a pořádně nasála vzduch do plic. Cítila nějaké býložravce, ale i pumu. A cítila i tu nasládlou vůni, kterou dokáže vydat jen krev člověka. Okamžitě si zakázala dýchat, ale bylo pozdě. Ten vzduch, který se jí už dostal do nosu, ji nehorázně pálil v krku. Bylo to horší, než nejhorší angína. Tohle se nedalo vydržet. Jenže ona nikdy nezabila člověka. Alespoň ne pro potravu.

Otočila se a měla namířeno zpátky domů, jenže potom se ozval hlasitý řev medvěda a teď už slyšela i zřetelný a zrychlený tlukot srdce. Toho lidského. Neuvažovala nad tím, co dělá. Prostě se rozeběhla za tím zvukem.

Na malé lesní mýtince, kousek od potoku, kde se shromažďují medvědi kvůli lovu ryb, stál proti jednomu z rozzuřených medvědů mladý muž. Zůstala nehnutě stát a nedokázala se pohnout, i přesto medvěd zaznamenal nebezpečí a utekl.

Probrala se, až se ten muž sesunul k zemi a čerstvá krev jí zaplavila celé tělo. V mžiku byla u něj a prohlížela, jaké škody medvěd napáchal. Měl rozbitou hlavu a všude po těle škrábance, ze kterých se bez přestání valil nový přísun té životadárné tekutiny. Neměl šanci to přežít.

Chtěla ho tam nechat, ale něco na něm jí to nedovolovalo. Snad ten nádherný obličej, nebo možná ta podoba s Veřiným synem. Nevěděla, co ji k němu tak táhlo, ale nedokázala se vzpouzet.

Ačkoliv jí to drásalo krk a neuvěřitelně tím testovala své sebeovládání, vzala ho do náruče a co nejrychleji se rozeběhla k domovu.

Nebyla od něj daleko, přesto jí to připadalo jako věčnost. A že věděla, o čem mluví.

Dveře domu rozrazila dokořán a pach soli a železa zaplavil celý dům. Sotva se dostaly první částečky té vůně ke chřípí obyvatel, byli u ní.

„Musíš ho zachránit, Carlisle, musíš ho přeměnit,“ prosila. „Napadl ho medvěd. Nestihla jsem to zastavit. Prosím, zachraň ho.“ Její zoufalý tón všechny přítomné překvapil. Ona nikdy nebyla zoufalá, vždycky zněla sebevědomě. Bylo vidět, že pokud by ho nepřeměnil Carlisle, udělala by to sama. Přesto se musel zeptat.

„Vážně to tak chceš?“ Přikývla. Byla si jistá, že to chce.

„Nedělej to, Rose,“ varoval ji potichu hlas jejího bratra. „Sama víš, jak je pro tebe věčnost trýznivá.“

„Jestli to neudělá, zemře. Konečně chápu, proč to  udělal Carlisle mi. Edwarde, nedělej mi to ještě těžší,“ prosila jej v duchu a když smířeně odešel do svého pokoje, zase se otočila na svého otce. „Udělej to,“ prohlásila sebejistě.

Seděla u něj. Celé ty tři dny, kdy se utápěl v neskonalé bolesti, byla u něj a tišila ho. Šeptala mu tiché omluvy a slibovala mu, že brzo bude konec.

Když se tlukot jeho srdce ještě více zrychlil a začínal vypadat jako upír, vtrhli do pokoje i ostatní.

„Rose, jdi od něj,“ radil jí Carlisle, ale Rose jen zavrtěla hlavou. Potřebovala být u něj. Blízko u něj.

„Je novorozený, bude o hodně silnější než kdokoliv z nás,“ mluvil k ní tiše Edward a donutil ji vstát a schovat se za něj a Carlisleho. Esme jí povzbudivě objala kolem ramen a stiskla ji paži. Všichni napjatě poslouchali zvuky v pokoji, až najednou nebylo co poslouchat.

V tu samou chvíli se muž posadil a rozhlédl kolem. Napjatě je pozoroval a oni zase napjatě pozorovali jeho.

„Edwarde?“

„Můžeš,“ potvrdil svému otci a ten začal:  „Jsem Carlisle Cullen a tohle je moje rodina.“ Odmlčel se, čekal, jestli se představí i ten mladík.

„Emmett,“ zaskřehotal a přitiskl si ruku na krk, který ho neuvěřitelně pálil. „Emmett McCarty.“

„Dobře, Emmette. Jak se cítíš?“ optal se starostlivě. Nemohl na něj hned vybalit, co se mu stalo a kým teď je.

„Fajn, řekl bych. Co se stalo s tím medvědem?“ zeptal se a zkoumavě se podíval na triko. Nebylo jeho. A bylo mu malé.

„Utekl,“ ozval se zezadu Rosaliin hlas a Emmett fascinovaně zvedl hlavu. Rose vystoupila ze svého úkrytu a postavila se na stejnou úroveň jako Edward s Carlislem. „Utekl, když jsem se k vám přiblížila.“

„Emmette, měl bys vědět, co se s tebou stalo,“ chtěl pokračovat Carlisle, ale tichý hlas jeho dcery ho umlčel.

„Můžu mu to říct já? Chci mu to říct,“ prosila.

„Rose, není to bezpečné,“ snažil se ji přemluvit Edward, ale její vůle byla nezlomná. Nedbala na varovná syknutí od její rodiny a pomalu se vydala k Emmettovi. Snažila se ho nevylekat. Věděla, že pokud ho vystraší, může to být to poslední, co udělá. Nechtělo se jí potom slézat dohromady.

Dřepla si před něj a vzala mu ruce do svých. Pomalu mu vysvětlovala, co se stalo a jaký byl jediný způsob jeho záchrany. Celou dobu si zírali do očí a Emmetta ani jednou nenapadlo, že by za to měl být naštvaný. Zachránila mu život. Je silnější, než byl a jen tak neumře.

„Takže upír, jo?“ podíval se jí do zlatých očí. „To jako budu cucat krev a spát v rakvi?“ Rozesmál ji. Už dlouho se nesmála. Ale on to dokázal.

„Živíme se zvířaty. Nechceme zabíjet lidi. A ne, v rakvích nespíme. Nespíme vůbec,“ osvětlila mu Rose. Obdivně hvízdnul a podíval se po všech ostatních.

„Jak dlouho jsem tady?“

„Tři dny.“ Vytřeštil na ně oči a prudce vstal, až Rose málem spadla na zadek.

„Sakra, musím domů! Musím za Claire.“

„Kdo je Claire?“ zeptal se nespokojeně Edward.

„Moje snoubenka. Musím jí říct, že jsem v pořádku. Určitě bude vyšilovat. To se mnou zase pár dní nebude mluvit,“ uchechtl se, ale byl jediný. Všichni stáli jak solné sloupy a Rose měla co dělat, aby se jí nezačala klepat brada.

„Emmette, je mi líto, ale nemůžeš domů,“ zastavil ho Carlisle.

„Právě naopak, já musím,“ snažil se ho Emmett přesvědčit.

„Jsi novorozený. Tu bolest v krku vyvolává touha po krvi. Jestli v tomhle stavu narazíš na nějakého člověka, můžeš ho zabít.“

„Já musím,“ vyhrkl a vrhl se ke dveřím. Prudce je otevřel a zůstaly mu v ruce. Překvapeně se na ně díval a potom se omluvně otočil k ostatním. „Pardon?“

„Vidíš?“ ukázal na dveře Edward. „Máš hroznou sílu. I kdybys odolal její krvi, stačí jedno zapomenutí a pohlazením, které ti připadá lehké, jí můžeš rozbít lebku.“

Působil na jeho psychiku. Moc dobře věděl, co se mu děje v hlavě. Věděl, že ji chce hrozně moc vidět, ale taky viděl, že jí za žádnou cenu nechce ublížit.

„Nejdříve si zajdeme na lov, potom vymyslíme, co dál,“ navrhl Carlisle. Odešli všichni muži a v domě nastalo neklidné ticho.

„Rose?“ zkusila to Esme, ale Rosalie seděla na pohovce a pozorovala své ruce.

„Měl snoubenku,“ spíš jen naznačila rty. Zvedla hlavu a podívala se jí do očí. „Někde tam venku čeká žena, která ho miluje, kterou on miluje. Touhle dobou už se o něj musí hrozně bát.“

„Zlatíčko,“ povzdechla si Esme a přisedla si ke své dceři.

„Co když spolu čekali dítě? Udělala jsem přesně to, co bych u sebe chtěla změnit. Vzala jsem mu šanci na obyčejný život,“ vzlykla a schovala hlavu do dlaní. „Zabije mě, až si to uvědomí.“

„Neměla jsi jinou možnost, nebýt tebe, zemřel by. Tak jako tak, už by s ní nikdy nemohl být.“ Jenže ty pocity, které Rose pálily snad ve všech konečcích prstů, se jen tak uhasit nedaly.

„Ale alespoň by věděla, co se mu stalo. Takhle v ní pořád žije nějaká naděje, že se snad vrátí. Naděje, která se stejně nikdy nenaplní.“

A než stihly říct cokoliv jiného, vletěli do domu všichni muži a na jejich rtech hrál úsměv. Jen Edward si všiml, že něco není úplně ideální. Takže když se Rose proplížila ven, vyšel za ní. Našel ji u prvního stromu před domem. Byla opřená o kmen a pozorovala nebe.

„Jestli mi chceš vyčíst, že jsi mi to říkal, můžeš si to odpustit,“ řekla nezvykle unaveným hlasem, ale nevěnovala mu ani pohled.

„Nechci ti nic vyčítat. K tomu si vystačíš sama,“ pronesl a posadil se vedle ní. Takhle zlomenou ji ještě nikdy neviděl. „Emmett ti nic nevyčítá. Ví, že kdyby ses ho nerozhodla přeměnit, zemřel by. Jenom si na to musí zvyknout. A ty taky.“ Tohle bylo poprvé, co ji Edward uklidňoval. Vlastně to bylo poprvé, co to potřebovala.

 

Soužití s Emmettem bylo zvláštní. Moc dobře už poznala, kdy myslí na Claire. Přestože byl samý vtip, ta věc s Claire ho pořád trápila. I když se smířil s tím, že už ji nikdy neuvidí.

Nebo možná proto.

Přestěhovali se do menšího města v Kanadě a snažili si užívat věčnost. Emmettovi trvalo, než se dokázal objevit v blízkosti člověka, ale i tak to ještě nedokázal úplně. Víc než jakákoliv síla ho spíše na uzdě držela Rosaliina slova. Dal na ni. Ani on sám nevěděl proč. Snad proto, že mu zachránila život, ale nebyl si tím jistý.

A Rose se změnila. Už nebyla ta ledová královna, už nevedla hádky s Edwardem, dokázala se zasmát. A smála se skoro pořád. Kdykoliv Emmett řekl něco vtipného, vykouzlilo jí to na tváři alespoň úsměv.

Aniž by si to uvědomovala, snažila vyhledávat jeho společnost. Dívala se s ním na sportovní zápasy, přestože je dříve nesnášela, chodila s ním na lov a dokonce se nechala přemluvit i k fotbalu. Dělala cokoliv, jen aby mohla být s ním.

A kazil jí to jen Edwardův potutelný úsměv.

 

„Půjde si se mnou někdo zaběhat?“ křikla do domu otázku a snažila se nemyslet na to, že by Edwarda zabila, kdyby se přihlásil. Ale on to v plánu neměl.

Kupodivu ani nikdo jiný.

„To má jít dáma sama?“ zeptala se nevěřícně a když ani teď nikdo nenabídl svou společnost, povzdechla si a odešla sama.

Nebyla ani u lesa, když se dveře otevřely a vedle ní se objevil usměvavý Emmett.

„Dáme si závody?“ mrknul na ni. „Kdo bude dřív u jezera.“ A než to stihnul doříct, Rose se se smíchem rozeběhla. „Hej! To bylo podlé,“ křičel za ní. Většinu cesty běželi vedle sebe, když se však v dálce objevilo jezero, oba zrychlili.

Rose byla přece jen o něco rychlejší a u jezera zastavila jako první. Jenže Emmett to neubrzdil a s ní v náruči sletěl přímo do vody.

„No, tak to bylo kouzelné zakončení,“ zasmála se Rose a snažila se si vyždímat vlasy i tričko. Na někoho jiného by řvala, ale tohle byl Emmett, muž, který jí vůbec nebyl lhostejný. Právě naopak.

„Promiň, prostě jsem to nějak neubrzdil,“ omlouval se sklíčeně a zíral na ni jako ztracené štěňátko.

„No ale tos měl,“ řekla naoko naštvaně a trochu se k němu přiblížila. „Teď ti to budu muset oplatit,“ usmála se a snažila se ho stáhnout do vody.

Nedal se. Chytil jí ruce a přetočil si ji zády k sobě. Nahnul se k jejímu uchu a jeho dech ji pohladil  na krku. Dlouho necítila ten hřejivý pocit kolem srdce jako právě v tuhle chvíli.

„Tys mě chtěla utopit, mrško,“ zasmál se.

„Upír se utopit nedá,“ oplatila mu. Vytrhla se mu ze sevření a odběhla na trávu. Lehla si a nechala se unášet všemi těmi pocity. Slyšela, jak si lehl vedle ní, ale odmítala otevřít oči.

Ucítila, jak jí jeho prst přejíždí po čelisti, a usmála se. Užívali si to. Oba. Ale Emmett to nevydržel a musel se zeptat.

„Můžeš mi na něco pravdivě odpovědět?“

„Dobře,“ špitla.

„Tebe sport moc nebaví, že?“ zeptal se a v jeho hlase byl slyšet úsměv. Otevřela oči a posadila se.

„Proč?“

„Baví, nebo ne?“ nedal se. Přestože věděla, že nezčervená, sklonila hlavu.

„Ne,“ hlesla tak potichu, že i Emmett měl co dělat, aby ji slyšel.

„Fajn,“ zasmál se spokojeně a potom mlčel.

Cítila se hrozně trapně, že ji takhle prokoukl, a raději se vrátila zpátky do vody. Příjemně ji omývala a plavání ji vždycky uklidnilo. Nakonec se zastavila uprostřed jezera a začala šlapat vodu. Mimoděk se podívala k místu, kde před chvíli seděli, ale bylo prázdné.

Povzdechla si. Určitě šel raději domů. Byla bláhová, jestli si myslela, že zapomene na Claire. I když to byl skoro rok, určitě ji pořád miluje.

Najednou se jí obmotaly paže kolem stehen a s jejím hlasitým výkřikem ji vyzvedly nahoru. Nad hladinou se objevila Emmettova hlava a ten pošuk nedokázal skrýt pobavení.

„Víš, jak jsem se zlekla?“ pleskla ho po rameni, ale i přesto nedokázala skrýt úsměv. Trochu si ji pustil dolů a chytl ji až pod zadkem.

„To jsem měl v plánu,“ oznámil jí radostně a jeho úsměv jí zase vyvolal ty motýly v břiše.

„Už to nikdy nedělej,“ prosila ho a měla co dělat, aby ze sebe vymáčkla alespoň tuhle prostou větu. Když byl u ní, nedokázala se soustředit. A když ji dokonce takhle držel, měla pocit, že se jí stekly všechny myšlenky do jednoho velkého neonového srdce v její hlavě.

„To ti nemůžu slíbit,“ ztišil hlas a jeho pohled už se nedokázal držet v jejích očích. Ještě trochu ji spustil, takže teď byli výškově stejně.

Jednou rukou ho chytla kolem krku a druhou mu položila na tvář. Tolik toužila po jeho polibku, polibcích, že si to ani racionálně nedovedla vysvětlit. Trochu se k němu přiblížila a lehce pootevřela rty. Věděla, že kdyby ji odmítl on, bylo by to rozhodně jiné než u Edwarda. Tohle odmítnutí by ji zničilo.

Viděla mu tu nerozhodnost v očích a věděla, že ona sama ji tam má taky. Ještě více se k němu přiblížila, až se dotýkali špičkami nosu. Věděla, že teď už nemůže couvnout. A ona ani nechtěla.

Lehce nahnula hlavu a dotkla se jeho rtů. Odpověděl jí ihned, což ji povzbudilo k dalšímu otření. Nedokázala ani vyjádřit, co právě cítila. Ta euforie zastínila všechno ostatní. Když se jeho rty úplně probraly, převzal iniciativu a Rose slastně zakňučela. Už mu nestačilo cítit jen její rty, potřeboval víc, potřeboval silnější polibek. Donutil ji pootevřít rty a její jazyk nadšeně uvítal ten jeho. To, že nepotřebovali vzduch, jim teď přišlo k dobru. Přesto se od sebe po krátké chvíli odtrhli. Rosaliin zběsile se zvedající hrudník narážel do toho jeho ve stejném tempu. Jejich zlaté oči se změnily na ebenově černé a úsměvy na tvářích akorát dokreslovaly celou neskutečnou atmosféru.

Ten den ji změnil věčnost z neúnosné na příjemnou.

Ree

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

18)  Jalle (06.08.2013 22:43)

maryblack

17)  maryblack (10.04.2012 16:41)

Moc hezký

Empress

16)  Empress (10.04.2012 11:29)

Krásne

kajka

15)  kajka (10.04.2012 10:56)

Ree, to je krásná neředěná romantika. Mám moc ráda povídky, kde Emmett není za blba a Rose jenom potvora (u parodií naopak vítáno;) ). Ovšem tentokrát jsi mě nejenom rozněžnila a rozvášnila, ale taky naprosto zbourala. Musela jsem číst nadvakrát, protože dneska mám pichlavou náladu a u..... "Chvíli si myslela, že se mu třeba jenom nelíbí ženy, ale potom zjistila, že je prostě jen divný."....jsem si řekla, že to sedí a v tu ránu jsem leťela smíchy ze židle.... neptej se mě proč. Každopádně díky!

ambra

14)  ambra (07.01.2011 00:35)

Claire mě zabolela skoro jako Rosalii:( . Když chtěla, aby Carlisle Emmetta přeměnil musela cítit, čím chce, aby se jí ten velký cizinec stal. A on (ale je to tak logické!) už někoho má...
Mám slabost pro scény Edward s Rosalíí a ta Tvoje je jedna z nej. Nemnoho řádků a je tam toho tolik...
Tvoje Rosalie je jiná - musela odložit svou nabubřelost a bojovat o muže svého snu.
Hrozně se mi líbí, žes to natáhla na rok. Je to hrozně uvěřitelné a líp vnímám ty dusné týdny, kdy Rose marně přemýšlí, jestli Emm na Claire někdy zapomene.
Scéna u jezera - to váhání do poslední chvíle...
Díky, Ree, nádherná romantika

Paike

13)  Paike (05.01.2011 18:23)

Všechno bylo tak logické, Emmett i Rosalie se narodili do doby, kdy se sňatky přislibovali již v kolíbce, a tak mě Claire neměla překvapit, ale stalo se tak. Pocítila jsem osten zrady, když se Emmett téměř bezprostředně po svém posledním probuzení ptá po dívce, kterou miloval(?).
Rosalie nečekaně nebojovala o Emmettovu přízeň. Doufala, že zapomene. Jednou. A zapomněl, tedy spíš se vyrovnal s nevyyřešenými zaléžitostmi ze života.
Ta scéna v jezeře, na břehu jezera, pod hladinou jezera - vyber - vážně neměla chybu!
Skvělé, Ree

12)  T. (03.01.2011 17:14)

Už pět minut přemýšlím nad nějakým komentářem, nenapadá mě ale nic, co by vystihovalo, jak moc se mi tahle povídka líbila :) mám moc ráda povídky s Emmettem a Rose a tahle byla asi nejlepší, co jsem o nich četla

Lioness

11)  Lioness (03.01.2011 15:18)

To bylo tak sladké a hezoučké a krásné! A přestože tyhle adjektiva jsou vlastně pozitivní, nejsou dost. Protože tyhle dobrůtky pro romantické dušičky obyčejně přece nemívají nějaký podtext... A tohle mělo.
Claire? Tak logické a přesto jsem na tohle nikdy nepomyslela. Možná jsem si myslela, že Emmett by během přeměny zapomněl a Rosalie by se nestarala...
Krása.

Twilly

10)  Twilly (02.01.2011 23:05)

Ree... myslím, že si idem dať oblečenie na sušák, mám totiž pocit, že v tej vode som bola s nimi

prekrásne

Carlie

9)  Carlie (02.01.2011 23:00)

Tuhle Rosalii zbožňuju! Ty probděné (já vím, že by nespala i normálně, víš, jak to myslím, s ním prožité ) první noci Emmettovy přeměny byly počátkem i její přeměny, a to v ženu, v lidštější bytost, větší osobnost, než jakou byla doposud a jako člověk...
A Claire... to byl tak originální a logický nápad, smekám , jak si Emm neuvědomoval důsledky, prostě chtěl jít za ní, protože ona na něj čeká...
Aaah, nevím, s kým jsem trpěla víc, jestli s ním nebo s Rose... :'-(
A o to sladší bylo to jejich tolik vtipné a přitom tak krásně něžně nesmělé přiblížení v jezeře
A teeeď můžou trénovat zvedačku, když už ten hříšný tanec stejně započali , protože zvedačku, ha, tu je nejlepší trénovat ve voděěě! :D
Díky, Ree, krása!!!

Janeba

8)  Janeba (02.01.2011 22:12)

Trochu jsem se bála jak přijme ztrátu svého původního života, ale to by nebyl úžasný Emmet, méďa Emm, který dokáže v pohodě všechno překonat, Rose naprosto okouzlit, omámit a svést! Ree, byla to moc příjemná, oddychová povídka, takové já ráda, jsou pěkně optimistické a nalaďující! A navíc si Rose konečně trochu štěstí zaslouží! Děkuji!!

eMuska

7)  eMuska (02.01.2011 22:10)

Úžasné. Myslím, teda... to je pekne blbý fór, že myslím, ale čo som chcela povedať: To bolo také reálne! Skutočný... problém! A krásne vykreslený! Scéna pri jazere bola priam rozprávková (hah, teraz som písala, že je to reálne - vidíš, ako si ma zblbla?)! Si úžasná autorka!

Rosalie7

6)  Rosalie7 (02.01.2011 20:33)

Překrásné Sice lituju Claire, ale Rose si zaslouží alespoň trochu zpříjemnit věčnost... A Emm je překrásný rozptýlení!

Lenka326

5)  Lenka326 (02.01.2011 20:04)

To bylo hezké, doslova sladké.

4)  kamčí (02.01.2011 19:52)

anamor

3)  anamor (02.01.2011 19:46)

To bylo hezké. Chvíli mi bylo Rose líto. Líbilo se mi jak byl Emmett hned pro probuzení v poho. Opravdu pěkný to ale začalo být když si šli spolu zaběhat. Jak to Emmett neubrzdil, stejně to udělal schválně. Opravdu pěkné:D

MaiQa

2)  MaiQa (02.01.2011 19:39)

Nádhera. Nevím co více bych měla říct...

Evelyn

1)  Evelyn (02.01.2011 19:37)

Jsem rozpuštěná...


1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse promo - Bree