Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Rose%20smile.jpg

Díky Karolce už znáte Skutečný příběh Edwarda Cullena i Skutečný příběh majora Jaspera Whitlocka.

S jejím laskavým svolením si vám dnes dovolím odhalit, jak to vlastně bylo s naší drahou Rose.


 

Ten den začal úplně špatně.

Rita mne přišla probudit dříve než obvykle, a tak jsem nestihla ukrýt kornout od čokoládových bonbónů, kterými jsem se posilňovala při četbě té úžasně poučné knihy. Jmenuje se Žhavý šíp barona de Lestac a Vera mne zapřísahala, že ji u mne nesmí nikdo najít.

V polovině první stránky jsem byla srozuměna s tím, proč tento poklad musím udržet v utajení, i když teprve na stránce devět jsem pochopila, co se myslí tím žhavým šípem. Není divu, že jsem se tolik soustředila na ukrytí té neuvěřitelné literatury a kornout jsem přehlédla.

Rita samozřejmě žalovala mamá. Ta okamžitě spustila křik a zase mi přeměřovala pas. Bědovala, že se do těch svatebních šatů nedostanu a že si to Royce ještě na poslední chvíli rozmyslí. Jakmile vyslovila jeho jméno, vyvstala mi v hlavě otázka, zda i Royceův šíp bude stejně žhavý jako ten baronův. V tu chvíli jsem zapomněla, že se snažím držet zatažené břicho a prudce jsem vydechla. Mamá bohužel držela kovový konec metru velmi nedbale, takže ten - také velmi prudce - vystřelil a zasáhl ji přímo do oka.

Ne, ten den nezačal vůbec dobře.

Po snídani, která sestávala ze suchého toastu a neoslazeného čaje, mne mamá za trest přinutila navléknout se do vycházkových šatů, které mne tísní již nejméně půl roku, a poslala mne vyřídit různé pochůzky do města, i když ví, jak se mi z hloubi duše protiví ukazovat se ve starých hadrech.

Hodinu úmorné chůze jsem strpěla jen díky tomu, že jsem se těšila, až otevřou mé oblíbené Café Mignon. Úplně zmrzlá jsem si objednala kávu se smetanou a sacher s dvojitou šlehačkou.

Úskok jsem tušila už v okamžiku, kdy se k mému stolku blížila samotná majitelka. Postavila přede mne šálek s úplně černou kávou a pak mi se škodolibým úsměvem vysvětlila, že jí moje mamá zakázala prodat mi byť jedinou laskonku.

Byla bych na ni křičela, ale šaty mne tísnily tak, že se mi nedostávalo dechu. Tak jsem tedy alespoň uraženě vstala a beze slova hrdě odešla.

Ten den nejen že nezačal dobře, zdálo se, že i mizerně pokračuje.

Po obědě, který sestával z jediné brambory bez kapky másla a ubohého plátku hovězího dušeného s mladou karotkou – ano, otřásám se odporem jen při pomyšlení na tu nechutnou oranžovou hmotu – mne čekalo další mučení.

Hodina francouzštiny.

Jistěže jsem za sebou měla léta v penzionátu s nejlepšími učitelkami, ale záhy jsem zjistila, že jsou chudé a často velmi hladové, takže mé známky pod školními pracemi byly povětšinou vylepšeny tu kusem šunky, tu krabicí belgické čokolády.

S Roycem jsme se ovšem chystali na dlouhou svatební cestu po Evropě a Paříž měla být hlavní zastávkou. Když se to dozvěděl můj otec, poručil mi, ať přinesu učebnici, že prý mne přezkouší. Trnula jsem hrůzou, ale zbývala mi malá naděje. Potají jsem chodívala nakupovat do francouzského pekařství v sousední ulici, takže jistá část slovní zásoby mi nebyla úplně cizí. V učebnici jsem nalistovala lekci s názvem Repas*, ze Žhavého šípu barona de Lestac jsem vytáhla svou růžovou knižní záložku, a strčila ji do učebnice tam, kde jsem měla alespoň malou naději uspět.

Papá se však mým chabým úskokem nenechal zmást. Záložky si vůbec nevšiml, nalistoval lekci Art et Science a donutil mne prožít velmi pokořující čtvrthodinu. Pokoušela jsem se mu vysvětlit, že když jsem hladová, nemohu se soustředit ani na vyšívání, natož na francouzštinu, ale nedbal.

A tak jsem teď hodinu denně trávila s nerudnou paní Fournierovou*, která byla navzdory svému příjmení úplně vyschlá a nikdy se nenechala přemluvit ani na malou přestávku za účelem vypití čaje nebo kávy a zakousnutí něčeho malého.

Nepřekvapilo mne, že má dnes horší náladu než obvykle. V tak nemožný den se na mne prostě nemohlo usmát štěstí. Trápila mne o deset minut déle, i když věděla, že papá jí nezaplatí nic navíc, takže mé podezření, že ji prostě baví mne mučit, se onoho dne změnilo ve strašlivou jistotu.

Po jejím odchodu jsem se cítila tak slabá, že jsem si svačinu nechala přinést do pokoje. Mamá odešla do Spolku a Helen, naše kuchařka, se navzdory přísným příkazům smilovala a poslala mi kus sýrového koláče a velkou sklenici mléka s medem. Ano, Helen jistě přijde do nebe.

Z úvah o tom, že jako Royceova žena budu mít více prostředků nežli mamá a mohla bych jí Helen přetáhnout a najmout si ji do svého nového domu, mne vytrhlo zaklepání na dveře.

„Poslíček, slečno,“ uklonila se Rita a podala mi vzkazy. Tvářila se přitom, jako by se ráno nic nestalo. „Čeká na odpovědi,“ přešlápla ta nespolehlivá osoba mezi dveřmi.

„Zazvoním na tebe,“ poslala jsem ji pryč. A má to. Teď musí dvě patra dolů, protože jen tak na chodbě nesmí lelkovat, a já ji za pět minut zavolám zpět. Možná ji příště přejde chuť žalovat.

První vzkaz byl od Royce. Zval mne na odpolední vycházku. Protáhla jsem ranní pochůzkou unavená lýtka a zkusila si představit, jak to bude vypadat. Byl to snadný úkol. Procházka s Roycem se dala minutu po minutě popsat dřív, než jsme na ni vyrazili. Vyzvedne mě v tom svém velkém nablýskaném autě. Bude řídit sám, aby všichni viděli, jak je samostatný. Dojedeme k parku, kde projdeme naši obvyklou trasu. Hned u vchodu do parku se k nám ale nenápadně připojí Rita nebo někdo z Royceova domu. Takže rozhodně nepadá v úvahu, že bychom v nějakém skrytém zákoutí vyzkoušeli aspoň něco z toho, čím své přítelkyně častuje baron de Lestac, zvláště na stránkách devět až čtyřicet osm a dále pak na stránce padesát až sto dvacet čtyři.

Jistěže jsem chtěla do manželství vstoupit nedotčená.

Jen jsem si nebyla jistá, zda musím být nedotčená úplně všude. Zvláště teď, kdy jsem upadla do osidel baronova neuhasitelného chtíče, mne mátlo, že Royce vypadal s naší situací naprosto srozuměn a nikdy se o nic nepokusil.

Kromě toho – Royce nebyl žádný jedlík, sladkosti mu byly úplně cizí, a jeho nejoblíbenějším tématem zůstával sport. Royce je totiž vášnivý sportovec. Tak to o sobě alespoň říká. Velmi jsem doufala, že se ona vášeň ihned po svatbě rozšíří z jeho tenisem vypracovaných paží i do míst, kde zatím bez užitku dřímá jeho žhavý šíp.

Dnes jsem v to ale rozhodně doufat nemohla. Když jsem na váhu svého rozhodování položila skutečnost, že se cestou opět nezastavíme v žádné cukrárně nebo kavárně, věděla jsem, že dnes se Royce bude muset obejít bez mé společnosti.

Druhý vzkaz poslala Vera. Má drahá Vera. Má jediná skutečná přítelkyně. Jen ona mi opravdu rozumí a chápe všechny ústrky, které musím především kvůli své vrozené, nezaviněné a zdravé chuti k jídlu snášet.

Ach Vera… Dnes je čtvrtek, ve čtvrtek peče něco sladkého… A taky s ní nutně musím probrat některé pasáže za Žhavého šípu, zvláště ty, kterým se zdráhám uvěřit ani ne tak z přirozeného studu, ale spíše zdravý rozum popírá, že by něco takového bylo vůbec možné.

Jistě, dnes rozhodně zajdu k Veře.

Možná ten den přeci jen nebude úplně nanicovatý.

Rita se mračila a pokoušela se mi vyhrožovat, že jestli přijdu od Very zase přecpaná, zavře mne mamá na tři dny do pokoje jen o chlebu a vodě, ale já si nedělala starosti. Mamá se ze zasedání Spolku pro pomoc válečným vdovám vrátí jako vždy posilněna několika stopičkami třešňového likéru, což z ní vždy činí osobu vlídnou a spokojenou. Dokonce i s rozměry mého pasu, mého hrudníku a mých boků.

K Veře jsem si prozíravě vzala volnější šaty, do kabelky ukryla barona i s jeho šípem a vyběhla jsem z domu.

Má přítelkyně nezklamala.

Kvůli mně upekla kotlety na česneku, brambory se doslova koupaly v máslíčku a misku se zeleninou odstrčila k okraji stolu jako nedůležitou dekoraci.

O jejích medových koláčcích sypaných ořechy se snad ani nemusím šířit…

Po dlouhých hladových dnech jsem se konečně cítila dokonale syta. A po mém těle se teď dostávalo potravy i mému duchu. Vera mne šeptem zasvěcovala do tajů manželského života. Ukázalo se, že žhavý šíp není žhavý po celou dobu, co je muž vzhůru. To mne trochu uklidnilo. Vera mi však vysvětlila, že je v mém zájmu potěšit svého muže co nejčastěji. Zahnala jsem vzpomínku na Royceovy přátelské, ale vášně úplně prosté oči a soustředila se na Veřino další vyprávění.

Jistě, její malý Henry nás co chvíli vyrušil, ale jemu bych odpustila všechno. Ráda jsem mu nosila čokoládu a lékořicové tyčinky, dnes jsem se ale Veře musela omluvit – mamá přede mnou zase zamykala spíž.

Těšila jsem se, až budu mít dítě. Vlastně jsem se těšila i na dobu, kdy ho budu čekat. Vera mě ujistila, že nikdo ženě v očekávání neupře nic, na co má chuť. Už jsem chápala, proč se tomu stavu říká požehnaný. Budu dobrá matka. Mé děti nikdy nepoznají hlad a strádání. Žádné těsné oblečení, žádné kručení v břiše před spaním. Náš život bude spokojený a plný šťastných úsměvů. Možná časem i Royceovi vysvětlím, jaké jsou přednosti dobrého jídla, a on si raději se mnou posedí u stolu, místo aby se ničil tím bláznivým sportem.

Venku se setmělo příliš rychle. A taky začalo sněžit. Nejraději bych zavolala domů a nechala se odvézt, ale potřebovala jsem ze sebe dostat všechny ty vůně Veřiny kuchyně. Účinek matčina likéru měl své meze.

Rozloučili jsme se, Vera mi podala velkou krabici naplněnou koláčky až po okraj a já vykročila do ztichlé ulice. Nelitovala jsem. Bylo sice chladno, ale nefoukal vítr, a i přes světlo plynových lamp nad mou hlavou jsem viděla jiskřivě zářící hvězdy. Jako když se Helen na tmavou kuchyňskou podlahu vysypalo čerstvě napečené vánoční cukroví… Křupání pod mýma nohama tu vzpomínku oživilo skoro dokonale. Byla jsem pevně rozhodnutá – ukradnu Helen mamá! Ranní splín mne definitivně opustil. Spokojeně jsem si vykračovala a těšila se na horkou koupel a horkou čokoládu. Po takové dlouhé cestě mi ji mamá jistě dovolí.

O ulici dál jsem ve stínu, který si na lampách vybojoval vysoký dům s okázalým a jak řekl papá, velmi nevkusným balkónem do ulice, zahlédla dvě postavy. Věděla jsem, že ten dům patří Ewansovým, zazobaným rodičům Johna Ewanse, Royceova nejbližšího přítele. Kingovi ho nezvali, podle nich Ewansovi neměli úroveň, ale já věděla, že Royce hraje s Johnem tenis a rozhodla jsem se, že budu milá ženuška a že pokud mne Royce nebude nijak trápit a omezovat, nebudu na oplátku proti jejich přátelství útočit.

Jak jsem se blížila k té hranaté tmavé skvrně, nějak – nevím, co mne to napadlo – jsem začala našlapovat potichu a opatrně. Ty osoby si mne zatím nevšimly. Byly u sebe blízko – takovým tím pohoršujícím způsobem, ale já, hlavu stále plnou Veřiných slov, jsem se rozhodla velkoryse to nevhodné chování přehlédnout. Nějaká služka od Ewansů se zřejmě nechává doprovodit svým nápadníkem…

Nechtěla jsem po nich pokukovat, ale když jsem je už téměř míjela, oči se mi k nim samy stočily.

Úplně jsem zdřevěněla.

Nejprve mne zarazilo, že nevidím žádnou sukni. Zatímco jsem přemýšlela, co by mohlo slušnou dívku donutit, aby na sebe oblékla kalhoty, přesunuly se mé oči výš. V tu chvíli se ty dvě postavy od sebe poněkud vzdálily a já uslyšela tichý smích. Moje nohy mne samy, naprosto bez mé vůle, posunuly o několik kroků blíže ke schodišti, na kterém stály.

„Royci?“ Doufala jsem, že sebou trhne, že se začne omlouvat, že si vymyslí nějakou hodně dobrou lež… Ale on tam stál, jednou rukou dál těsně objímal Johna Ewanse a ve druhé svíral baňatou láhev. A smál se. Smál se mně!

„Ahoj buchtičko,“ vydal podivný hýkavý zvuk. Buchtičko?! Před očima mi začala tancovat žluto fialová kola. Říká mi buchtičko? A přitom se pořád ještě tiskne svým ubohým šípem k boku toho tenisového hlupáka?

„Royci Kingu, žádám tě o okamžité vysvětlení tvého chování.“ Hlas se mi třásl jako rosol na Helenině rebarborovém koláči. Výborném, mimochodem.

„Já ti nemusím nic vysvětlovat, buchtičko,“ škytnul a naklonil se ke mně. „Loučím se se svobodou, co sis myslela? Už brzy navždy uvíznu v tom tvým čokoládovým světě, tak jsem si chtěl prostě ještě trochu užít.“

Možná kdyby znovu neřekl to slovo na „b“. Možná kdyby se ten idiot Ewans nezačal chechtat. Možná kdybych měla větší hlad a nechtěla se s nimi zdržovat.

Takhle se ale fialovo žlutá kola změnila v prudce se točící míchanici – jako když se člověk na chvíli zamyslí a hloupě smíchá citrónovou a borůvkovou zmrzlinu, i když tyhle dvě příchutě by se rozhodně smíchat neměly.

Těch několik schodů k nim jsem vyběhla tak rychle, že by mne snadno mohl někdo podezřívat, že holduji sportu. Zvedla jsem krabici i se svými milovanými koláčky co nejvýš a vší silou praštila svého snoubence Royce Kinga II. do hlavy.

Možná kdyby nebyl opilý. Možná kdyby ten večer nezačalo sněžit. Možná kdybych si nevzala ty hezké nové boty na uzoučkém podpatku.

Royce zavrávoral, strčil do mne, já ztratila rovnováhu a jeden z těch elegantních podpatků podjel na čerstvě zasněženém schodu.

Au!

Zase hvězdy… Spousta hvězd…

Jako by zdálky jsem slyšela Johnův pištivý hlas: „Ach bože, krev, nesnáším pohled na krev, rychle mě odsud odveď, Royci…“

A pak bylo konečně ticho. Ležela jsem rozplácnutá na chodníku, bolela mne hlava a z nějakého důvodu se mi nechtělo vstát. Sněhové vločky mne studily do očí. Zavřela jsem je. Možná si tady prostě chviličku zdřímnu. Pak si dám tu koupel a dva šálky horké čokolády. Po tomhle všem rozhodně dva…

„Carlisle, co to děláš?“ Ten rozčilený hlas nade mnou rozhodně nepatřil Johnovi ani Royceovi.

„Esme, jsem lékař, musím ji ošetřit.“

„Konečně tě vytáhnu do divadla a zase z toho nic nebude!“

„Ach Esme, zřejmě umírá!“ Cože? Já rozhodně neumírám! Umírající člověk přeci nemůže mít tak strašný hlad, jako mám já! Vzpomněla jsem si na zničenou krabici s koláčky. Možná by se některé daly zachránit…

„Tak pojď, cestou zavoláme funebráky.“ Po Johnově fistuli mne i tento jinak asi velmi příjemný ženský hlas začal rozčilovat.

„Esme, podívej, jak je krásná…“

„Má mírnou nadváhu, a to je jí sotva osmnáct. Nechci vidět, jak bude vypadat ve třiceti.“ Ne, nemám ráda vysoké hlasy.

„To neuvidíš, říkám ti, že umírá.“ Chtěla jsem jim konečně vyvrátit tu hloupost a požádat je, aby mi podali ty koláčky. Otevřela jsem oči a natáhla ruku ke schodišti.

„Ach, Esme, podívej, smrtelná křeč!“ vykřikl. Vzápětí mne sevřel v nějakých studených kleštích.

„Carlisle, nebuď hysterický.“ Tentokrát jsem musela dát fistuli za pravdu.

„Podívej na ni, Esme, dokonale by se hodila k Edwardovi. Dívka krev a mlíko… Jistě, já vím, že po přeměně už jen to mlíko, ale i tak… Dopřejeme jí věčnost, věčnou štíhlost, nedopustíme, aby zde bídně zemřela!“ Jak mluvil, nějak to se mnou podivně házelo a to ocelové sevření se utáhlo. Docházel mi dech. Mé volné šaty mi byly k ničemu.

„Podívej Esme, je úplně modrá, musím to udělat hned.“ Bylo mi opravdu nevalně. Dokonce se vytratil jinak spolehlivý pocit hladu.

„Tak dobře, Carlisle,“ vzdychla žena. „Ale další děti už rozhodně nechci! Už takhle se dostaneme z domu s bídou jednou za deset let!“

„Dobrá, drahá, ujednáno.“

Au!

 



Ten večer začal můj nový život.

Není to špatné. Netísní mne žádné šaty a netrápí mne hlad. Francouzsky umím dávno dokonale a na mého muže je po všech stránkách spolehnutí.

Přesto se mi někdy zasteskne.

Po rodičích. Po Helen. Po koláčích i pečeni.

Ale nejvíc po čokoládě a po Veře.


A taky jsem se nikdy nedozvěděla, jak to vlastně dopadlo se žhavým šípem barona de Lestac.

 

 

 

 

 


*Repas – jídlo

*Fournierová – dosl. Pekařová

 

 

 

 

povídky od ambry


Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

kajka

36)  kajka (15.10.2017 12:07)

Ambři, ty jsi tak úžasný vypravěč!
Rosalie a její obsese jídlem.
V hlavě vidím živé obrazy a mám i čichyny, tj. čuchové halucinace. Ještěže nejsem na dietě.
Chudince malé odpírají jídlo, pohodlí i vědomosti o záhadách manželského života. Dokonce jí nutí šprtat francouzštinu. Jak kruté!!!
Naštěstí má Veru.
A Carlisla s touhou zachraňovat.
Oblíbená čokoláda ji bude po zbytek věčnosti odepřena, ale zas získala Emmettův šíp.
Úchvatná povídka.

kajka

35)  kajka (12.03.2016 11:45)

a mám hlad jako vlk.

kajka

34)  kajka (30.07.2014 19:00)

Věčně hladová Rose, krásně zmlsaná a úžasně praktická dívka.
Báječná povídka.
A běžím vybílit ledničku!

ambra

33)  ambra (15.08.2013 11:18)

Děkuju!

SestraTwilly

32)  SestraTwilly (15.08.2013 10:16)

No táto Rose nemá chybu,určite sa mi páči viac ako v originálna Rose.Dievča
krv a mlieko,s nadváhou...super Ambra!

31)  Aalex (29.04.2012 21:16)

Hladová Rose s mírnou nadváhou je dokonalá. Moc jsem se pobavila. Vylíčila jsi ji tak jinak a naprosto věrohodně. Máš můj hluboký obdiv. Díky.

jeanine

30)  jeanine (28.09.2011 19:34)

Tak tohle byla bomba! Rose - ládující se sladkostmi! Žhavý šíp barona de Lestac :D Výbornej nápad a nakonec Royce jako gay???
Parádní povídka!

29)  ........... (27.09.2011 18:19)

je to dobry !!!!!!!!!!

Kristiana

28)  Kristiana (23.08.2011 21:18)

Ambři, ty mě chceš zabít! Už dlouho se mi u čtení nestalo, že bych brečela smíchy.

ambra

27)  ambra (17.08.2011 21:50)

Leni, neukojitelná touha ve spojitosti s Carlislem mě zabila . Děkuju!

Lenka326

26)  Lenka326 (16.08.2011 16:58)

Ambro, to je úžasný nápad!!! Rose je posedlá dobrým jídlem, sladkostmi a tajemstvím manželského života, Royce je na kluky a zem nebezpečně kluzká. A k tomu se nachomýtne Carlisle s neukojitelnou touhou zachránit tuhle holku krev a mlíko i za cenu dohadů s Esmé. Nádherná kombinace, moc bych přála Rose, aby byl důvod její přeměny uklouznutí na ledu.
Jediné smutné na tom je, že se nikdy nedozvěděla, jak to dopadlo se žhavým šípem barona de Lestac, ale vsadím se, že si mnohem více a častěji užívá se žhavým šípem Emmetta McCarthyho.

ambra

25)  ambra (14.08.2011 20:58)

HMR, díky

HMR

24)  HMR (13.08.2011 06:40)

Ambróóó!!!!!!!! ano, míchat citronovou zmrzlinu s borůvkovou není ten nejlepší nápad a ano sportujícího chlapa nebrat!!! Takže takhle "přesvědčil" Carlisle Rose o nesmrtelnosti... přiškrtil ji! Jo, jo, já věděla, že to nebylo jen tak...
:) :) :)

ambra

23)  ambra (11.08.2011 14:26)

dcvstwilight, Amishko, moc děkuju!

Amisha

22)  Amisha (11.08.2011 08:12)

úžasné! Já z vás nemůžu holky
Jsi talent!

21)  dcvstwilight (10.08.2011 22:02)

Krása, nádhera, máš talent! :D :D :D

ambra

20)  ambra (10.08.2011 19:57)

Dívky moje - co dodat. Děkuju! Pokud jste se aspoň pousmály, mám fakt radost.

19)  Contaester (10.08.2011 15:09)

Yasmini

18)  Yasmini (10.08.2011 00:11)

Ambři, kouzlíš. Při vášnivém polibku mě málem zaskočilo a musíš mi říct, jak se přesně jmenuje ta kniha :D:D

Y.

leelee

17)  leelee (09.08.2011 22:35)

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella