Sekce

Galerie

/gallery/7perex.jpg

Do svatby Belly s J.R.em zbývá jeden den, to znamená jen jediný den života pro nevěstu. Zachránit Belle život má rozhovor s Edwardem.  Ale může jeden rozhovor přesvědčit jakoukoliv ženu, aby zrušila svatbu?

 

 

 

1 den do svatby

 

„Ještě vydrž, je s rodiči.“

„Alice, nemůžu čekat do nekonečna. Čas je něco, čeho se mi nedostává.“ Svatba má být už zítra.

„Vydrž, potřebuješ s ní být sám, ne? Za hodinu a půl se půjde projít do zahrad. To bude nejpříhodnější čas.“

Věděl jsem, kolik je hodin, ale stejně jsem se neubránil pohledu na hodiny. Bylo 28 minut po deváté. Takže konečně v jedenáct budu moci opustit vězení tohohle pokoje. Raději jsem nešel ani sehrát svou roli na snídani. Bál jsem se, že kdybych ji tam potkal, nevydržím to, popadnu ji do náručí a odnesu někam daleko odtud, kde bude v bezpečí.

Ji bych tím zachránil, ale ohrozil bych tak svou rodinu. Tajemství naší existence musím taky ochránit, a to by se asi po mé jistě prudké reakci nepovedlo. Stačí ten rozbitý klavír.

Ale kdo mi zabrání, abych ji neunesl, až s ní budu sám? Alice mě propálila pohledem. Jistě, kdo jiný by mě asi mohl zastavit.

Takže rozhovor je má jediná naděje. Ale co Belle řeknu? Celé ty hodiny, kdy jsem se trápil nedočkavostí, až ji uvidím, jsem zároveň řešil, co jí mám říct. Pokoušel jsem se vymyslet nějakou lež, kvůli které by se mnou dobrovolně odjela.

Čas našeho setkání se blížil a já pořád netušil, jak s ní promluvit. Bude vůbec chtít se mnou mluvit? Jsem pro ni přeci někdo úplně cizí. Poznali jsme se jen před pár dny a téměř jsme spolu nemluvili. Neúčastnil jsem se ani jedné zdejší společenské akce, protože jsem se vyhýbal její blízkosti. Bál jsem se, že bych jí kvůli její podmanivé vůni mohl ublížit. Tenhle strach už jsem ztratil. Vyléčila mě Alicina vize, která ji omylem v mé přítomnosti utekla. Viděl jsem, co by se Belle stalo, kdyby se zrealizovala její a J.R.ova svatební „noc“. Ta bolest z jejího utrpení a z její ztráty... Žádné uhašení žízně za to nestojí. Jediné, co je opravdu důležité, je ji ochránit.

Kéž bych našel ta vhodná slova, jakými bych ji přesvědčil. Musím na něco přijít.

„Edwarde, na co čekáš?“ přerušil Jasper moje přemítání.

Nechápavě jsem se na něj podíval.

„Je jedenáct,“ usmála se Alice.

To snad ne, já to ještě zmeškám. Vyběhl jsem za Bellou, aniž bych se ohlížel na vhodnou lidskou rychlost.

Alice mě nemusela ani navádět, šel jsem po sladké vůni, která mohla být jen Belly a která mě vedla k velkému dřevěnému altánu s lavičkami, stojícímu na východ od sídla. Venku bylo podmrakem, takže nebyl problém se tam dostat bez toho, aniž bych budil pozornost. Chůzi jsem zpomalil už na schodech vedoucích z patra do přízemí domu.

Byl jsem jen pár kroků od altánu, když jsem uslyšel tlumené vzlyky. Bella plakala. Zastavil jsem se a společně se mnou se zastavil i celý můj svět. Ona se trápí, pláče a já jí pravdou ublížím ještě víc. Jak ji mám před tou bolestí ochránit? Její nářek trhal mé vnitřnosti na kousíčky. Musím ji utěšit, ale jak se to dělá, netuším.

Rozešel jsem se zase k altánu a schválně dělal hluk, aby o mně věděla.

Seděla na lavičce zády ke vchodu. Když mě zaslechla, překvapeně se otočila a vstala.

„Edwarde.“ Rychle si otřela tváře a oči do rukávů. „Myslela jsem, že jste nás opět opustil. Neviděla jsem vás od...,“ nedořekla. Neviděli jsme se od mého hudebního výstupu. Je to dva dny, co jsem se zavřel do pokoje a čekal na tenhle okamžik. A teď jsem nevěděl, co říct. Nejraději bych ji objal a zjistil důvod jejích slz, ale nemám na to právo.

„Vypadal jste tak... Nezlobte se, že to říkám, ale tak nějak rozzuřeně. Už jste v pořádku?“ Pokoušela se na mě usmívat, ale moc jí to nešlo. Ona má starost o mě? Nikdy mě nepřestane udivovat.

„Ano, jsem v pořádku. Ještě jednou se moc omlouvám za svůj výstup. Bez ohledu na to, proč jsem takhle reagoval, nezasloužila jste si, abych Vám zkazil oběd.“

„Tím se rozhodně nemusíte trápit. Vy jste nic nezkazil. To je moje práce všechno zkazit.“ Obličej si schovala do dlaní a s pláčem si sedla zpět na lavičku.

Sedl jsem si vedle ní, tak rád bych jí dal ruku okolo ramen, ale neodvažoval jsem se jí dotknout.

„Nevěřím, že vy jste něco zkazila. To musí být nějaké nedorozumění. Pohádali jste se snad s...?“ nemohl jsem vyslovit jméno toho odporného tvora, naštěstí to nebylo ani nutné.

Zavrtěla hlavou. „Ne, s ním se nedá pohádat. On je tak hodný, pozorný a ke všem tak laskavý.“ Přes vzlyky jí téměř nebylo rozumět. „Je téměř dokonalý, nezaslouží si, aby si bral někoho, jako jsem já.“

Musel jsem se trochu usmát a zavrtět hlavou. Jak si něco takového vůbec může myslet? Nezná celou pravdu o té zrůdě, proto se možná může domnívat, že si ho nezaslouží, ale i tak mi to přišlo absurdní.

„To nemůžete myslet vážně. Jste přeci tak obětavá, vydržíte kvůli němu celou tuhle maškarádu,“ pokoušel jsem se jí utěšit.

„Nic z toho, co jsem udělala, nemůže omluvit to, co se chystám udělat,“ řekla ostře.

„Tomu nerozumím. Vím, že mi do toho nic není, ale vysvětlete mi to, prosím.“ Hořel jsem zvědavostí. Chtěl jsem jí toho tolik říct, ale nejdřív potřebuji vědět, co se s ní děje. Třeba mě při tom poslouchání napadne, jak bych měl začít.

„Nechci vás tím obtěžovat. Mrzí mě, že jste mě našel zrovna takhle.“

„Jsem rád, že jsem vás našel. Kdybych mohl jakkoli pomoci...“ Smutně se usmála a zahleděla se mi do očí. Svět kolem nás na okamžik přestal existovat, tedy alespoň pro mě. Utápěl jsem se v jejím pohledu. Byla jako magnet, který mě k sobě přitahuje. Stálo mě hodně sebezapření, abych se odvrátil.

Odkašlala si.

„Já... neměla bych to nikomu říkat a vám už vůbec ne. Jenže... Já už to prostě v sobě nemůžu dusit.“ Na chvíli se odmlčela. Zhluboka se nadechla a spustila:

„S J.R.em jsme se seznámili v univerzitní knihovně. Často jsme se tam potkávali. Pokoušel se někam mě pozvat, ale já odmítala. Nijak mě nezajímal. Studium literatury a pedagogiky mě natolik bavilo, že nic jiného mě neinteresovalo. Asi po půl roce přišel do bistra, kde jsem si přivydělávala. Když zjistil, že tam pracuji, začal chodit pravidelně. Nenaléhal na mě, nikam mě nezval, jen byl zdvořilý a chtěl si se mnou povídat. Postupem času jsem zjistila, že mi naše hovory příjemně zpestřují jinak ne příliš zábavnou pracovní náplň. Kromě humoru mě zaujal i jeho rozhled. Moc mladých kluků historie a literatura nezajímá, tedy alespoň ne tak jako jeho.

Trvalo to asi dalšího půl roku a já sama jsem ho pozvala na oběd. Nešlo o rande, jen o přátelské sdílení společného jídla. I když on moc nejedl, ostatně pořád téměř nejí. Taky bych chtěla žít jen ze vzduchu,“ povzdychla si. Musel jsem zatnout zuby, abych to nekomentoval. Tak jsem se pokusil na ni povzbudivě usmát, aby pokračovala. Úsměv mi oplatila.

„Měli jsme si pořád o čem povídat, a tak se naše obědy pomalu stali pravidlem. Bylo příjemné mít společnost. Na typický studentský život mě moc neužilo. Na večírky jsem nechodila a vlastně kromě mé spolubydlící Jessiky, kterou znám už od střední školy, jsem ani nikoho pořádně neznala. Bylo příjemné zpestřit si dennodenní stereotyp, skládající se ze školy, práce a knihovny, společnými obědy.

Časem jsme spolu začali trávit čím dál tím víc volného času, zašli jsme do muzea nebo do kina. Když jsem já nebo on měli jít někam v doprovodu, zavolali jsme si a šli spolu. Po celou dobu bylo vše jen přátelské a já na tom ani nechtěla nic měnit. Lidé okolo nás si mysleli, že spolu chodíme. Dokonce i moji rodiče. Nevyvracela jsem jim to, protože mi konečně nikdo nechtěl nikoho dohazovat a v J.R.ově společnosti mě žádný jiný muž neoslovil. Byla jsem ráda za svůj klid. Ale byla to chyba. Měla jsem všem vysvětlit, jak se věci mají. Možná bych tím předešla J.R.ově nabídce.

Skončila jsem studia a začala si hledat práci a bydlení. Nemůžu přeci pořád bydlet u rodičů, ne? Práci jsem našla hned a to v mém skoro druhém domově, v Univerzitní knihovně. Bylo to neuvěřitelné štěstí. Ale za to s tím bydlením se mi to nepodařilo. A tak jsem každý den musela jezdit z Forks do Seattlu. Není to zrovna za rohem.

Když J.R. viděl, jak se mi nedaří najít ubytování nabídl mi, ať se přestěhuji k němu do bytu. To jsem kategoricky odmítla. Byl sice můj nejlepší kamarád, ale pořád je to muž. Asi jsem trapná, ale neuměla jsem si představit bydlet s někým jiným než s holkou.

Myslím, že pochopil mé obavy a naštval se. Několik týdnů se mi vyhýbal a pak najednou se zjevil u nás doma a požádal mě o ruku. Tvrdil, že je do mě zamilovaný už od našeho prvního setkání a že těch několik týdnů, co jsme se neviděli, zjistil, že beze mě nemůže být.

Jeho nabídka mě zaskočila. Vůbec jsem netušila, že celou tu dobu to cítí úplně jinak než já. Byl to můj přítel, můj nejlepší přítel, ale nic víc než přátelství jsem necítila. Ale s jeho nabídkou jsem souhlasila.“ Rozpačitě ke mně vzhlédla. Bezmyšlenkovitě jsem se zamračil, proč tedy svolila k té cestě vedoucí k její záhubě? Na druhou stranu se mi ulevilo, že nejsem jediný, jehož dar na ní nefunguje. Já jí nemůžu číst myšlenky a zdá se, že ani J.R.ově kouzlu osobnosti nepodlehla. Alespoň ne tak, jak se on domnívá.

„Nechte mě to vysvětlit, než si uděláte mylný dojem,“ naléhala na mě a pokračovala. „Nesouhlasila jsem hned. Přemýšlela jsem o tom. Moje maminka se už spoustu let těší na vnoučata, pořád o tom mluví. Nemohla se dočkat, až dokončím školu. Bála se, že bude už senilní, než si vůbec někoho najdu, pokud vůbec ještě bude na živu. Když se vedle mě začal všude objevovat J.R., byla rázem veselejší a její obavy byly pryč. Měla jsem radost, že je šťastná a neodvážila jsem se brát jí iluze.

Ale její strach byl oprávněný, já... Nikdy jsem s nikým nechodila a ani se mi nikdo nelíbil. Snad kromě Johna Sullivana v první třídě,“ usmála se.

„Už jsem měla za sebou střední i vysokou školu a já vlastně nebyla ani na rande. Nikdy jsem nebyla zamilovaná. Došla jsem k závěru, že toho asi ani nejsem schopná. Láska není nic pro mě. Ale to se neslučovalo s budoucností, jakou jsem si představovala. Vždycky jsem chtěla mít svatbu, muže a třeba i rodinu. Myslela jsem si, že jsem nějak... vadná a proto se nedokážu zamilovat. Rozhodla jsem se, že tím nebude trpět nikdo jiný než já, a tak jsem souhlasila, že si J.R.a vezmu.

Slíbila jsem sobě i jemu, že mu budu nejlepší snoubenkou a manželkou, jak jen to bude možné. Přísahala jsem si, že mamince splním, co nejdřív její přání a uděláme ji babičkou. Vždyť pro mě není nikde dokonalejší partie, než je J.R..

Nikdy jsem mu nelhala, netvrdila jsem, že ho miluji. Myslela jsem si, že to nevadí, když nejsem lásky schopná a on je se mnou spokojený, i když jeho city nesdílím. Respektuje mě a tvrdí, že mi rozumí. Nikdy si na nic nestěžoval a vždy byl jen nadšený.“ Odmlčela se.

„Takže on to ví, a přesto si Vás bere?“ Vím, že jeho pohnutky jsou mnohem záludnější, ale jak může věřit, že by si ji za takových podmínek vzal? I když umím. Kdyby dovolila, abych se o ni staral a přitom věděl, že mě nikdy nebude milovat... Mně by to ke štěstí stačilo.

„Ví, že jsem si myslela, že se nedokážu zamilovat. Neví, že jsem se zmýlila.“ Dívala se na své ruce, ve kterých žmoulala zmáčené rukávy svého trička.

Ona se zamilovala. Záviděl jsem tomu dotyčnému. Vyměnil bych si to s ním za všechno na světě.

„Zjistila jsem to teprve před pár dny. Nikdo o tom neví. A zítra se mám vdávat.“ Položila mi hlavu na rameno. Těžce oddechovala, jak v sobě dusila další pláč.

„A ten dotyčný to ví?“ V hlavě se mi začal rodit plán. Pokud je tu někdo, koho Bella miluje, mohla by utéct s ním. Mohla by s ním být šťastná a v bezpečí. Asi bych je musel po nějakou dobu hlídat, aby je J.R. nepronásledoval, ale je tu možnost jak ji zachránit. Asi mě to zničí, střežit její štěstí v náručí někoho jiného, ale bude žít.

„Ne,“ hlesla přerývaně.

„Měla byste mu to říct. Třeba byste spolu odtud mohli utéct,“ navrhl jsem jí. Prudce zvedla svou hlavu z mého ramena.

„A zničit tak všechnu J.Rovu snahu? Pokazit tak svatbu? Vždyť on o mě určitě ani nestojí. Nikdy jsem nebyla nijak zajímavá. Vlastně i J.R.ovi jsem se vždycky divila, že si mě vybral.“

„To není pravda.“ Otočil jsem se na ni a zariskoval opět pohled do jejích očí. „Jste naprosto jedinečná a okouzlující. Tak obětavá a nesobecká. Nedovedu si ani představit, že by vás nějaký muž dokázal odmítnout.“ Byla to pravda, kterou bych jí za jiných okolností nikdy neřekl, ale chtěl jsem ji povzbudit. Chtěl jsem, aby našla v sobě odvahu a šla za tím mužem, kterého miluje a on ji zachrání, když já nemůžu.

„To si opravdu myslíte, nebo mě chcete jen utěšit?“ oplatila mi zpytavě můj pohled.

„Nikdy bych vám nelhal.“

„Dokažte to.“

„Jak?“

„Kdybyste byl ten dotyčný a já vám všechno tohle řekla, co byste udělal?“ O odpovědi jsem nepochyboval. Věděl jsem, co bych chtěl udělat a kdybych věděl, že mám její požehnání...

„Vzal bych vás do náručí a unesl bych vás odtud.“

„Ne, slova, Edwarde, ale skutky mluví za vše,“ zašeptala a naklonila se ke mně. Lehce se svými rty otřela o mé. Byla tak blízko, tolik voněla. Chtěl jsem jí polibek oplatit, ale bál jsem se, abych jí neublížil.

Odvrátila se ode mě, oči nezvedla od země.

„Omlouvám se, byl jste jen zdvořilý a já neměla právo...“

„To já se omlouvám a nebyl jsem zdvořilý. Právě naopak,“ skočil jsem jí do řeči a vzal ji za ruce, takže se ke mě musela zase otočit.

„Bello,“ klekl jsem si před ní, „vezmi si mě.“ Vykulila na mě oči.

„Ale než jakkoli odpovíš, musíš se dozvědět celou pravdu. Bude to znít šíleně a nebudeš mi chtít věřit, ale je to všechno čistá pravda.“

Teď byla řada na mně. Začal jsem naším prvním setkáním, jak jsem se jí nejprve vyhýbal, abych jí neublížil a proč bych jí vlastně mohl ublížit. Vyprávěl jsem jí, jak jsem se stal tím, čím jsem, musel jsem jí říct o Carlisleovi a nakonec o celé naší rodině, až jsem se vrátil k pozvání na její svatbu a jejímu snoubenci. Měl jsem co dělat, abych zase něco nezničil, když jsem mluvil o J.R.ovi, ale její přítomnost mě uklidňovala.

Naslouchala tiše, beze slova, občas zatajila dech. Když jsem se jen na chvíli odmlčel, pokynutím hlavy mě povzbuzovala, abych pokračoval. Celou tu dobu  jsem se bál, že začne křičet a uteče, ale ona jen seděla a poslouchala .

Nakonec jsem jí řekl všechno, a to nejen o sobě, ale i o J.R.ovi a jeho plánech po svatbě. Ani jsem si neuvědomil, jak mluvím dlouho. Začalo se pomalu stmívat.

„Teď už to všechno víš. Miluji tě a udělal bych všechno proto, abych tě dostal do bezpečí. Udělal bych to jakkoli. Ale kdyby ses stala mou ženou, třeba jen dočasně, byl by to ten nejbezpečnější způsob. A kdyby si se mnou třeba chtěla i zůstat, byl bych ten nejšťastnější... upír na světě.“

Celou dobu jsem jí klečel u nohou, upír se nemusí pohnout, takže mi nevadilo, že jsem v té poloze několik hodin. Když jsem domluvil, zvedla se a protáhla si nohy. Zatáhla mě za ruce, pochopil jsem a taky se zvedl.

Nadechla se, ale než stihla cokoli říct, ozvalo se volání.

„Béééllóóó!!!“

„Halóóó, Bello, kde jsi?!!!“ Ženský a mužský hlas se střídal.

„To jsou naši. Věděli, že na oběd nedorazím, ale když jsem nepřišla ani na večeři... Musejí mít starost.“

Vykročila jejich směrem. Chytil jsem ji za ruku, takhle přeci nemůže odejít. Otočila se ke mně a zadívala se mi do očí. Volnou rukou mě pohladila po tváři.

„Musím jít. Uvidíme se na obřadě,“ špitla a vyběhla ven z altánu.

„Mami, tati, tady sem!“ volala v odpověď přibližujícím se hlasům.

Bylo to jak z nějakého hloupého romantického filmu. Její postava odcházela do zamlženého západu slunce. Zmateně jsem se za ní díval a proklínal se, že ani pro tentokrát jí nedokážu přečíst myšlenky. Vždyť ani nevím, jestli mi věří, nebo mě má za blázna. Chtěl jsem se za ní rozběhnout, ale jak bych jejím rodičům vysvětlil, že celý den poslouchala zpověď upíra, který čeká na její rozřešení. Stál jsem tam neschopen pohybu a díval se, jak zavěšená do svých rodičů odchází k domu. Na tváři jsem cítil její dotyk, který mě pálil stejně, jako moje rty hořely od polibku bez ohledu na to, že se jich dotkla před několika hodinami. Bylo to první políbení v mém životě a existenci vůbec. Nevím, jestli je to pokaždé takové, ale vím, že to pro mě je nezapomenutelné.

Až když se setmělo a venku už dávno nikdo nebyl, teprve pak jsem se vrátil do sídla i já, kde na mě už netrpělivě čekala Alice s Jasperem.

 

Svatba

 

„Alice, soustřeď se. Musíš přeci už něco vidět!“

Bylo sedm hodin ráno, do obřadu tedy zbývaly tři hodiny a já nevěděl, co mám očekávat. Chtěl jsem v noci jít za Bellou do její ložnice. Ale nebyla tam, spala u své matky, se kterou si dlouze povídala. Vzpomínaly na její dětství a dospívání. Hodně se nasmály, až René usnula. Věděl jsem, že Bella ještě nespí. Nejspíš nemohla usnout, ale nad čím přemýšlí, jsem netušil. Stál jsem pod okny jejich pokoje, který byl ve druhém patře, dokud neusnula. Až když jsem slyšel, jak klidně oddechuje, spěchal jsem za Alicí. Doufal jsem, že mi řekne, jak se Bella rozhodla. Ale Alice nevěděla nic, Bella se ještě nerozhodla.

A čemu se divím? Muselo jí to znít šíleně. Svět, který považovala za nemožný, mýtus se stal realitou. Tedy snad. Možná to připsala jen mé choré mysli. Těžko říct. Nereagovala nijak, abych věděl, co si myslela. Ale nebála se mě, kdyby mi věřila, že jsem upír, musela by se mě bát. Neodtáhla se, když jsem ji držel za ruce, dokonce mě pohladila po tváři. Dotyk se mnou jí nevadil. Takže mi nevěří. Proto jí nevadí být mi tolik na blízku.

Jenže pokud mi nevěří, neuvěřila ani v nebezpečí, které jí hrozí. To znamená, že mou nabídku nepřijme. Nevěří mi, její dotyky to dokazují. Upíra by se nedotýkala. Ona sice ještě rozhodnutá není, ale já už vím, jaký je můj ortel. Proto řekla, že se uvidíme na obřadu. Co teď?

Má žádost o ruku byla spontánní. Ale když jsem to udělal, došlo mi, že je to nejlepší řešení. Když by si místo J.R.a vzala mě, byla by to pro ni ta nejlepší ochrana. Po mém boku by si na ni žádný upír nedovolil. Tedy jedině pokud by se nejdřív nechtěl střetnout se mnou. S mým darem, čtením myšlenek, nemám mnoho rovnocenných soupeřů. Kdyby Bella byla moje žena, opatroval bych její život před každým nebezpečím. Jenže to se nikdy nestane. Bylo bláhové doufat, že by si mě někdy mohla vzít. Překvapeně jsem jistil, jak mě tohle poznání bolí. Bylo to jako otevřená rána v mém již dávno nebijícím srdci.

Nemůžu propadat sebelítosti. Musím řešit něco mnohem důležitějšího. Plán A selhal, je nutné vymyslet plán B. Nemůžu dovolit, aby se vdala... Tedy, aby se vdala teď za J. R. a. Jak jí v tom zabránit a nevyvolat poplach. Můžu ji unést proti její vůli, odvést ji někam daleko a počkat, až nás J.R. přestane hledat. Pak ji můžu vrátit domů. Možná za pár let by už bylo po všem. Pár let, co to s ní ale udělá?

„Bráško, to je nesmysl. Dej jí čas,“ zase mě Alice zrazovala od mých plánů. „Pořád je tu možnost.“ Ukázala mi zase tu až příliš krásnou vidinu budoucnosti, ve které jsem držel smějící se Bellu za ruku. Nemůžu propadat naději. Bude to bolet ještě víc.

Přesto, když mi Alice oznámila, že je Bella už vzhůru, pořád jsem na ni naléhal, jestli konečně nevidí její rozhodnutí.

„Je hrozně zmatená, co jsi čekal? Má se dnes vdávat a ty jí kromě nabídky sňatku musíš hned všechno vyslepičit. Nemohl sis to nechat až po svatbě?“ osočila se na mě.

„ To vážně nemohl. Pokud by si mě chtěla vzít, nemohl jsem začít se lží tak jako on.“ Poslední slovo jsem téměř vyplivnul. Nepovažoval jsem jejího snoubence za soka, ale za největší hrozbu. Vždyť se chystal zničit důvod mé existence. A to jsem ji našel teprve před pár dny.

„Musíš jí dát čas.“

„Čas?! Ale to ona právě nemá. Jestli si ho vezme, budu ho muset zabít dřív, než to on udělá jí.“

„To nemůžeš myslet vážně. Nejsi přece vrah,“ mírnila mě Alice.

„To mám přihlížet tomu zvěrstvu, co pro ni chystá? Tobě na ní nezáleží,“ vyjel jsem na ní.

„Edwarde, tak to přeci není. Mám Bellu taky ráda a vlastně jsem si jistá, že budeme ty nejlepší kamarádky. Nedovolila bych, aby se jí něco stalo. Jen jí dej čas. Zatím ani neví, jestli vůbec k nějaké svatbě dojde.“

„Měli bychom jít na snídani. Třeba když tam Edwarda uvidí, pomůže jí to se rozhodnout,“ navrhl Jasper.

„To je výborný nápad, miláčku. Pojďme,“ vyhrkla nadšeně Alice a popadla mě a Jaspera za ruku.

Bylo to ovšem k ničemu. Bella si nechala jídlo donést na pokoj, kde ji připravovali na její velký den. Muži k ní měli pochopitelně přístup zakázán. Poprosil jsem tedy Alici, aby za ní zašla a zjistila pokud možno, jak se situace vyvíjí.

Vrátil jsem se s Jasperem zpátky do pokoje a skrz Alicinu mysl sledoval situaci.

Alice zaťukala na dveře. „Můžu dál?“ zeptala se a hned strčila hlavu do dveří.

Bella seděla na stoličce naproti velkému zrcadlu, oblečená v županu. Okolo ní tančily dvě dívky, jedna ji líčila a druhá česala.

„Ano, jistě,“ odpověděla poněkud ospale Bella.

„Ahoj, jsem Alice. Nevím, jestli si mě pamatuješ, neměly jsme moc příležitost spolu mluvit.“

„Ano, pamatuji si tě. Ty jsi Edwardova sestra, že?“ odpověděla Bella a rukou se snažila schovat široké zívnutí. Ani se nedivím, vždyť usnula téměř ráno.

„Můžu s tebou na chvilku mluvit?“

„Hmm, jasně... Holky, můžeme dát pauzu?“ Ty dvě grácie se nelibě zatvářily. „Prosím, potřebuji na záchod.“ Konečně jí pustili.

„Ehm, Alice, půjdeš se mnou?“ Rozpačitě se podívala na mou sestru.

„Jasně.“

Zaváhal jsem, teď bych jim měl nechat soukromí. Přece nebudu Bellu šmírovat na záchodě. Už jsem se chtěl soustředit na něco jiného, ale Bella mě zase překvapila. Když vešly do koupelny hned sklopila záchodové prkénko a sedla si na ně jako na židli.

„Vlastně ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi přišla,“ usmála se na Alici.

„Vím,“ zasmála se Alice.

„Takže je pravda, co Edward říkal?“

„Je to tak důležité?“

„Je i není. Dá se tomu opravdu těžko uvěřit.“

„A kdyby to byla pravda, změnilo by se něco?“

„Bello!“ ozval se mužský hlas za dveřmi.

„J.R.re, co tady děláš, nemáš mě do obřadu vidět,“ odpověděla trochu vyplašeně Bella.

„Já vím, drahoušku, ale neviděl jsem tě celý včerejšek a nemůžu se už dočkat.“

„Těch posledních pár hodin to snad ještě vydržíš, ne?“ snažila se ho odehnat.

„Když mě nenecháš dlouho čekat, tak ano. Miláčku, měla by sis pospíšit. Prý nejsi ještě ani nalíčená a už bude půl desáté.“

Lhal jako vždycky. Slyšel rozhovor Belly a Alice. Sice nevěděl pořádně, čeho se týká, ale nechtěl, aby spolu mluvily.

„Jistě, už jdu. Ale nevyjdu, dokud budeš stát za dveřmi.“

„Holčičko, pospěš, nemůžeš být zrovna teď tak dlouho v koupelně.“ To byla René, která to už nevydržela a otevřela dveře. Překvapeně se dívala na Alici.

„Alice, promiň...“

„To nic, Bello. Máš teď toho hodně, musíš se soustředit na to, co je opravdu důležité,“ mrkla Alice na Bellu a odešla.

Poslední minuty do obřadu se hrozně táhly. Já a Jasper jsme šli J.R.ovi za mládence. Do obleku se mi nechtělo, přišlo mi, že ta barva je spíš smuteční než elegantně společenská, jak ji nazvala Alice. Nemohl jsem se z toho vykroutit. Z Alice jsem nic nedostal. Bella se prý jen zatím nechává táhnout vírem událostí okolo ní a nijak se nerozhoduje. Nedivil jsem se, zodpovědná Bella by se ze závazku jen tak nevymluvila.

Obřad se konal v sále v prvním patře hlavní budovy sídla. Všude bylo plno růží a růžových pentlí, dokonce i židle měly růžové potahy. Místnosti dominovala křišťálová fontána, před kterou stál oddávající. Bylo to jak svatba pro Barbie, a ne pro střízlivou Bellu. Ale takhle přesně to J.R. chtěl, udělat z největšího dnu každé ženy frašku.

S Jasperem jsme se domluvili, že na J.R.a počkáme po slavnostním obědě, dostaneme ho pryč od lidí a postaráme se o něj. Z Belly se tak stane mladá vdova, ale pořád zůstane na živu. Jasperovi jsem mohl věřit, je to zkušený voják a umí si poradit i s těmi nejnebezpečnějšími upíry. Vždyť sám zneškodňoval novorozené.

Musíme jen sehrát svou roli při obřadu a pak si počkat na vhodný okamžik.

Objekt mého zájmu zrovna vešel do místnosti a radostně se ještě vítal s hosty, které dnes ještě nestihl pozdravit u snídaně. Málem se mi z té jeho přívětivosti zvedl žaludek. Nikdo z přítomných si ani nevšiml, že se mu změnila barva očí z hnědozlaté na blátivě hnědou. Kontaktní čočky nikdy nenahradí původní barvu očí a obzvlášť ne, když mají rudý podklad.

„Jaspere! Edwarde! Jsem tak rád, že mi dnes budete oporou,“ pronesl k nám.

„Jsem rád, že jsem mohl svému dobrému příteli vrátit jeho laskavost,“ odpověděl Jasper a hned mu svitlo. Jistě, proto nás pozval. Potřeboval ukázat, že není na světě úplně sám, že je někdo, s kým se stýká i mimo okruh Belly. A naše rodina je jediná, která neohrozí zdejší lidskou společnost. Nevadí mi být zástěrkou, ale vadí mi, že mi to neřekl. Navíc nikdy jsem nepodporoval zločince. Žízeň je jedna věc, ale to co provádí on, je zvěrstvo. Edwarde, opravdu se mnou můžeš počítat.

Kývl jsem hlavou, že rozumím.

To ne, další komplikace. Sestřenky z Denali se přijely podívat. Dorazily na poslední chvíli, ani už se s námi nepřišly přivítat a rovnou si sedly mezi ostatní svatebčany. Nemohl jsem si být jistý, jak se zachovají, až zjistí mé plány. Vždyť ony samy dříve zabíjely své milence, než změnily svůj přístup k lidskému životu. Začal jsem být nervózní. Ale Bellu zachráním, i kdyby mě to mělo zničit.

Moje úvahy přerušil Mendelssohnův svatební pochod a vstup té nejkrásnější nevěsty, jakou jsem kdy viděl. Všiml jsem si, že bez ohledu na to, co ji obklopovalo, ona byla vždy oblečená tak, jak jí to sedělo – prakticky, nijak moc elegantně, ale přesto půvabně. Takové byly i její šaty, prosté a přesto okouzlující. Okolo trupu jí těsně obepínaly a ukazovaly tak její svůdné křivky, od pasu dolu se sukně rozšiřovala až na zem. Kulatý výstřih podtrhnul její něžnou šíji a dlouhé rukávy objímaly její štíhlé ruce. Její sklopenou hlavu zdobil jen zapletený účes bez ozdob, ani šaty nebyly zdobené. Bylo to tak okouzlující.

Vedl ji její otec v černém obleku. Hrdě přidržoval její ruku pod svou paží a vedl ji směrem k nám, směrem k J.R.ovi.

Byli v půlce místnosti, když konečně zvedla hlavu. Nedívala se před sebe, ale dívala se na mě a já, hlupák, nemohl uhnout pohledem. I když mě míjeli, otáčela za mnou hlavu. Její otec si odkašlal, aby ji přinutil otočit se na J.R.a. Už chtěl její ruku dát tomu netvorovi, když Bella couvla a svou rukou se chytila zpět otcovy paže.

„Co se děje, Bello?“ zeptal se jí táta nechápavě.

„Právě mi konečně došlo, co je opravdu důležité. Omlouvám se, tati, ale můžeme se pár kroků vrátit?“

„Cože?“ ptal se jí otec nechápavě, ale to už ho sama otáčela a vedla ke mně.

„Nevím, jestli nabídka ještě platí. Možná jsem zmeškala svou příležitost.“ Tázavě se na mě podívala.

„Já své slovo držím,“ odpověděl jsem.

Úlevně se usmála. „Tati, tomuhle muži mě můžeš předat.“ Ale nečekala, až ji otec vezme za ruku a dá ji do mé. Sama mě chytila za levou ruku a vedla mě, spíš se snažila mě táhnout, k oddávajícímu.

„To nemůžeš myslet vážně!“ rozkřikl se J.R.. Teprve teď mu začalo docházet, že mu Bella řekla pravdu. Myslel si, že mu o své neschopnosti zamilovat se lže, že se chce jen dělat zajímavou, že chce, aby ji dobýval. Měl ji za ženu, která ráda hraje s muži různé hry. Tolik věřil ve svůj dar, že neviděl její upřímnost.

„Myslí to vážně, a pokud nechceš, aby to mělo nepříjemné následky, drž se zpátky, příteli,“ zavrčel na něj Jasper tak, aby to lidské ucho neslyšelo. Na utvrzení svých slov na něj vycenil zuby. Alice si výmluvně stoupla po jeho boku.

„Takže mi věříš?“ Musel jsem se jí zeptat dřív, než se začne dít cokoli dalšího.

„Já nevím, jsem zmatená. Je toho tolik a teď opravdu nebyl čas si to všechno promyslet. Nevím, jestli věřím všemu, co jsi mi říkal, ale věřím tobě. To je jediné, na čem mi teď záleží.“

„S tím si mě můžeš vzít?“ ptal jsem se nevěřícně.

„Pokud ti to nevadí..."

„Jak by mi to mohlo vadit, když tobě to nevadí.“ Ona je opravdu neuvěřitelná.

„Co se tebe týká, nevadí mi nic a všechno vítám,“ usmála se, musel jsem jí úsměv vrátit. Láska je opravdu slepá.

Oddávající si odkašlal. „Můžeme začít?“ zeptal se.

„Ano!“ odpověděli jsme já i Bella současně.

Ano bylo slovo, které jsme si navzájem dali, a to bez všech výhrad a navždy.

 

 

 

 

 

Zvláštní poděkování patří zuzce88.

Její povídky se staly inspirací pro tento příběh.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kate

19)  Kate (01.01.2014 00:39)

Pěkný konec starého roku a začátek nového roku! Děkuju, Emí! Krásný příběh!

emam

18)  emam (24.07.2013 10:06)

helo, děkuji

17)  hela (16.07.2013 10:34)

to bylo moooc krásné

SestraTwilly

16)  SestraTwilly (01.07.2013 20:17)

tak treba na mňa!

emam

15)  emam (01.07.2013 20:05)

Aneb jak si zasloužit od SestryTwilly nezapomění jednorázovky drool*

SestraTwilly

14)  SestraTwilly (01.07.2013 19:40)

Ešte som chcela dodať,že tieto dva názvy vašich
poviedok si už určite nepopletiem.

SestraTwilly

13)  SestraTwilly (01.07.2013 19:31)

Inač tie názvy sa mi dosť zlievajú,lebo som tu na webe
prečítala toho veľa. Pamätam si však kapitolovky,lebo
pri nich sa zdržím dlhšie a tak mi utkvejú ich názvy lepšie
v pamäti.

emam

12)  emam (01.07.2013 19:11)

Když jsem čekala na schválení povídky objevil se na titulní straně Ten týden v lednu onoho roku. Trochu ve mě hrklo jestli mi třeba někdo nevyfouknul nápad. Jo, paranoja je divná věc.
Ještě si dovolím malou reklamu, pro ty co by byli třeba zvědaví o co jde http://stmivani-ff.cz/articles/tyden-pred-svatbou/

SestraTwilly

11)  SestraTwilly (01.07.2013 18:44)

Ja som si znovu prečítala obe vaše poviedky. Su tak odlišné,že
sa ťažko dajú zrovnávať. Obe vsak majú svoju atmosféru a čaro.
Ale aj názvy majú odlišné,hoci to znamená to isté.
Dostala si ma. Máš u mňa 100 bodov.Už si budem dávať
pozor aj na názvy. Teším sa na tvoje ďalšie dielka.:)

HMR

10)  HMR (30.06.2013 23:56)

jo, jo, předpoklady a očekávání jsou prevít!

emam

9)  emam (30.06.2013 23:26)

Nezáživné? To ne! Mě se tvá povídka líbila. Jen mi trvalo než jsem si ji začala vychunávat. To mohla být jen chyba na mém přijímači, přeci jen jsem ještě v období laktační psychózy

8)  HMR (30.06.2013 23:14)

tak jo! chápu, že ti mé podání přišlo nezáživné, po tvé "vážnosti" je má "usměvnost" úplně něco jiného... aneb když dva dělají totéž, není to totéž... ať žijí variace!:) :) :)

7)  Seb (30.06.2013 09:28)

Super povídka, napínavá až do konce.

emam

6)  emam (29.06.2013 13:27)

Děkuji za tolik příznivých komentářů. Vůbec jsem netušila, že bych mohla dostat takovou odezvu

5)  marcela (29.06.2013 08:31)

Kouzelná povídka. Moc se ti povedla.

4)  BabčaS (29.06.2013 00:37)

3)  Lucka (28.06.2013 23:42)

moc zajímavý námět a jsem ráda, že jsem si to přečetla. Celé se ti to povedlo

SestraTwilly

2)  SestraTwilly (28.06.2013 12:54)

A žili šťastne naveky. Pekná poviedka.:)

1)  Niki (28.06.2013 09:40)

tak nakonec to dobře dopadlo.... úžasné

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse