19.06.2010 [08:00], Anna43474, Povídky jednorázové, komentováno 11×, zobrazeno 523×

Prostě jsem měla na chvíli dost všech přeslazených scén.

Hrůzy minulosti znovu ožívají... Co když na konci pouti zbyde jen nenávist?

Růže pro Isu

Drahý deníčku,

co psát? Vyjádřit svůj život jedinou větou? O to přeci nejde, nebo snad ano? Mohla bych, ale nechci. Proto se pokusím napsat příběh. Příběh svého života.

Pokud by si tento deník měl někdo někdy přečíst, bylo by špatné se nepředstavit. Ale… Jak se představit, když sama nevím, kdo jsem? Dříve mne zvali Isabellou, ale to už je pryč. Ten život byl první a skutečný. Až bolestivě skutečný. Ale teď je pryč. Doufám, že už se nikdy nevrátí.

Ach ano, už vím! Jelikož je to příběh, budu si říkat… Třeba Isa. Tak mi přezdíval on. Ten jediný muž, který si dokázal vydobýt místo v mém srdci. Však… Jen se nepleť čtenáři – nemilovala jsem ho. To ten druhý cit byl určen jemu; nejhlubší a nejslastnější nenávist, jaké jsem byla schopna. Není čiřejšího citu než opravdové nenávisti. Tu nepřekoná ani smrt.

Ale nyní zpět k mému příběhu. Příběhu mladičké dívky, která dokázala nenávidět.

***

Uplynul poslední říjnový den a koruny stromů se začínaly halit do jiskrných podzimních barev, jak tomu bývá každý rok. Lesy už se začínaly připravovat na dlouhý zimní spánek pod sněhovou přikrývkou. Den se chýlil ke konci a nebe se začínalo zatahovat nepropustnou černí.

Poblíž jedné zátoky ve Washingtonu leželo městečko s romantickým názvem Bellevue. Zatím zde nebydlelo mnoho rodin, což se mělo v následujících staletích změnit. Život zde plynul klidně, ale rázně, jak už to v takových větších městech bývá. Přestože zde bylo celkem pusto, každá z rodin si pečlivě chránila svá tajemství.

Jednou z takových rodin byli i Jordanovi. Na první pohled dokonalá rodina z vyšší vrstvy. Jordanovi byli starým rodem, odjakživa patřili mezi šlechtu. Mladí manželé se dvěmi dokonalými dcerami. Zdání však mělo za účel pouze oklamat zrak bedlivého pozorovatele. V Bellevue se totiž nikdo nedíval hlouběji pod povrch, než vyžadovala společenská etiketa. Neslušelo se to. Nikdo si nepřál, aby se o něm šířily klepy jako o nějakém slídilovi.

Kdyby se však kdokoli podíval pod masku přepychu, zjistil by, že vše není tak, jak by mělo být. Prvních odlišností by si mohl všimnout u obou mladých děvčat. Obě dvě dívky byly přibližně stejně staré, ale nezdálo se, že by si byly nějak zvlášť podobné. Ano, obě měly dlouhé tmavé vlasy, drobný bledý obličej, rovný nos a špičatou vzpurnou bradu. Přesto byly jejich výrazy tak rozdílné, že to přímo bilo do očí. Ale kdo by se díval pozorněji, když se to nepatřilo?

Nemusíte příliš bádat, ten rozdíl vám prozradím. To starší Sonia byla jiná. Mnoho se lišila od své mladší nevlastní sestry Elizy. Nikdo jiný než ona a její matka neznal to tajemství. Tajemství, které mělo patřit rodině Jordanových. Kdyby se tu věc, tu hanbu dozvěděl kdokoli cizí, stali by se z nich vyvrhelové. Lidé by je odsuzovali a odmršťovali. A to madame Jordanová nemohla dopustit. Nikdo, kromě matky a dcery, neznal nejstarší ze sester, Isabellu. Nikdo o mně nikdy neslyšel. Až do onoho osudného říjnového dne.

Byl teplý podzimní večer a poslední sluneční paprsky mne pošimraly na tváři. Byla to jediná doba, kdy jsem mohla vyjít ven na čerstvý vzduch, aniž bych se bála, že mne někdo zahlédne.

Pro svět jsem neexistovala. Zdání o mně neměly ani služky v domě, ani hospodyně, ba dokonce ani můj otčím. Matka se za mne hanbila, považovala můj život za odpornou špínu, za kterou jsem si, dle jejího mínění, mohla sama. Byla jsem jen nedůležitá starost, ohavnost, na kterou se musí brát zřetel, přestože to nikomu není příjemné.

Další osobou, která o mně věděla, byla má mladší sestra. Milovaná sestřička, která o mně nesměla ani promluvit. Eliza, nejmladší z nás tří a zároveň ta cizí, neměla o ničem ani potuchy. Nezajímala se o to, protože byla hloupá. Kdysi, když mi ještě zbyl kousek citu, litovala jsem všechny její budoucí nápadníky. Možná měla oslnivý zevnějšek, stejně jako my dvě ostatní, ale na druhou stranu postrádala vše, co mladá dáma potřebuje pro život. Tradičně byla miláčkem naší matky, protože byla nejmladší.

Nikdo jiný o mně nevěděl. Bylo to tak proto, že jsem udělala chybu. Alespoň tak mi to matka neustále předhazovala. Stalo se to tři roky před tím dnem…

Do Yarrow Point, kde jsme tenkrát bydleli, přijela jiná šlechtická rodina, mnohem bohatší než ta naše. Masenovi. Rodiče se dvěma dětmi – měli dceru a syna. A naše matka si umínila, že ten chlapec si jednu z nás musí vzít.

Otec navázal pracovní styky s lordem Masenem a zanedlouho se naše rodiny seznámily natolik, že společné vyjížďky nebyly výjimkou. Já i Sonia jsme se velmi spřátelily s jejich dcerou Josephine. Slečna Masenová byla milá, přátelská, chytrá, rozumná a krásná. Vše, co dítě bohatých rodičů potřebuje proto, aby se dobře vdalo. Zanedlouho jsem se dozvěděla, že do Yarrow Point přijeli právě proto.

Josephine mohla být šťastná. Svého budoucího manžela milovala už od svých třinácti let, kdy se poprvé setkali. Byla to oboustranná láska na první pohled, to bylo vidět. Její nastávající ji požádal o ruku teprve nedávno, protože předtím neměl titul ani bohatství, jaké by mu dovolovalo ucházet se o ni. Jeho strýc, jediný žijící příbuzný, však pár týdnů předtím zčistajasna skonal, a proto jeho synovec zdědil rodinný majetek. Ti dva byli spokojení a zamilovaní. Jaká škoda, že se jim to muselo pokazit.

Rána osudu přišla ze strany, ze které by to všichni čekali nejméně. Matčiny plány se totiž začaly naplňovat – Josephinin bratr se zamiloval. Do mě. Kámen úrazu byl ovšem v tom, že já nemilovala jeho.

Jmenoval se Edward, Edward Masen. To jméno otevíralo každé dveře, před kterými se objevil, stejně jako jeho pohledná tvář. Byl krásný, ano, to přiznávám. Jenomže to byl také floutek s nepatřičnými způsoby. Sukničkář. Arogantní nafoukaný hejsek, který si myslel, že peníze mu otevřou cestu do společnosti a celý svět mu leží u nohou. Mně sice bylo patnáct, ale to ještě neznamenalo, že při pohledu na něj musím ztratit hlavu. Taky se tak nestalo.

Matka ze mne padala do mdlob. Nic jí nebylo platné domlouvání, prosby, žádosti, rozmlouvání. Dokonce u mě nepochodila ani s výhružkou, že mne otec vydědí. Zarytě jsem odmítala byť slyšet jediné slovo o sňatku s ním.

Otec stál naštěstí na mé straně. Já byla jeho miláček, protože jsem byla prvorozená. Kdyby měl syna, neměla bych toto výsadní postavení, ale naštěstí nikdo takový nebyl. Majetek plánoval rozdělit mezi nás dvě, jakmile se vdáme, takže byl také mírně smutný z toho, že se vdávat nechci. Ale nemluvil mi do toho. Ani mi nic nevyčítal. To matka byla jiný případ.

Dokonce jsem dostala dvoutýdenní domácí vězení, abych dostala rozum, ale zrušila ho hned poté, kdy se jí Sonia taktně zmínila, že takhle nemohou probíhat žádné námluvy a Edward Masen nejspíš brzy uteče za jinou, pokud se s ním nebudu moci vídat. Takže jsem opět měla téměř naprostou volnost a mohla jsem si dělat, co jsem chtěla.

Jakmile jsem znovu začala chodit do společnosti, Edward viditelně pookřál. Mnohým se mohlo zdát, že o mne jeví zájem. Já ale měla svůj názor. Pořád jsem ho viděla jako arogantního hlupáka, který se otáčí za každou sukní a pěknou tvářičkou, kterou potká na promenádě. Ale on se o mne opravdu zajímal. Každé odpoledne jsme se chodili projít do parku, já zavěšená do něj a on rozprávějící o věcech, které kupodivu ani v nejmenším nezaváněly nudnými společenskými frázemi. To byla zřejmě jediná věc, kterou jsem na něm oceňovala. To, že se vymykal konvencím té doby. Možná by se to dalo nazvat, že jsem ho do jisté míry měla ráda. Snad jako přítele, se kterým se dá rozumně mluvit. Ale nic víc. Ani tak jsem si od toho příliš neslibovala.

Na plesech netančil s žádnou jinou, což se o mně říci nedalo. Možná, že kdybych byla sobečtější, povýšenější, užívala bych si pozorností, kterých se mi dostávalo v nesmírném množství. Ale já to nedělala. Zůstávala jsem chladná a nemilosrdná vůči jakékoli náklonnosti. To až růže mne obměkčily.

Ano, opravdu tomu bylo tak. Kdo by to byl do mne řekl? První přišla ten večer, kdy jsem šla poprvé po dvou týdnech na ples. Jediná rudá růže, bez lístečku, bez pozdravu, bez jmenování. Poslíček ji doručil dlouho po deváté hodině večerní, ale přesto jsem poznala, od koho je. To byl první večer od jejich příjezdu do města, kdy mne Sonia viděla usmívat se.

Růže chodily každý večer a mně bylo více než jasné, k čemu to směřuje. Nebyla jsem hloupá, přesto jsem se nesnažila tomu zamezit. Bylo mi jasné, že kdybych na to zavedla řeč, jen bych se ztrapnila. Svatba se dohodla mezi rodiči a já nesměla nic namítat. V tomto ohledu by se mne nezastal ani otec.

Nyní se ale vrátím zpět k tomu večeru. Vzpomínám si na něj docela jasně. Neboť byl poslední. Poslední den, než jsem se musela začít skrývat.

Slunko zapadlo a já i Sonia jsme se chystaly na ples. Měla jsem neblahé tušení, že dnes se to stane. Dnes mne požádá o ruku. A já budu nucena přijmout.

Sestřička jako jediná věděla, jak se doopravdy cítím. Často jsem s ní o tom mluvila. Přemlouvala mne, abych se alespoň pokoušela v sobě vzbudit láskyplný cit. Ale já to nedokázala. Milovat osobu nedokážeme, pokud nám není sympatická. A on mi sympatický rozhodně nebyl.

Sonia mi vyčesala vlasy do vysokého uzlu a obratně je sepnula několika drobnými sponkami. Poté mi do nich ještě zasunula dva stříbřité hřebínky ozdobené ledově modrými kvítky z nejkvalitnějších safírů. Navrch přišla ještě stříbrná čelenka a do konečného účesu se připnulo několik vlásečnic, aby vše působilo lepším celkovým dojmem. Upřímně, nechápala jsem, k čemu je třeba tolika strojení. Samozřejmě jsem chápala účel, nikoli však výsledek. Korzet sevřený tak, že se nedalo dýchat, hluboký výstřih a žádná ramínka – jen ty znehybňující dráty, které měly držet krk, ňadra a hrudník ve správné vzpřímené poloze. K tomu ještě krinolína a vrstvené suknice – a dílo zkázy bylo dokonáno.

S oblékáním jsem pomohla ještě já jí a když jsme byly hotové – já v temně modrých šatech a ona v rozkošných levandulových –, vydaly jsme se do haly, kde na nás již čekali matka s otcem. Matka začínala být netrpělivá, ale my dvě nikam nespěchaly. Oběma nám bylo jasné, že on si na mne počká klidně celou noc.

Vyjeli jsme v kočáře směrem k sídlu Varthenových. Sonia si po cestě povídala s rodiči o všem možném, co se týkalo lidí, ke kterým jsme mířili, ale já neposlouchala. Žaludek jsem měla jako na vodě a chtělo se mi plakat. Proč, proč jen se to muselo stát zrovna mně? Já si ho nechtěla vzít. Cítila jsem nechuť při pomyšlení na dnešní noc. Až mne požádá, jestli se s ním půjdu projít do zahrady, až se budeme procházet za měsíčního svitu mezi rozkvetlými keři šeříku, až se zastaví na jedné ze štěrkových cestiček, kam není ze sálu vidět, až mne požádá, až se ke mně nakloní, aby mne políbil… Skousla jsem si ret, abych nevykřikla. Jen ta představa mi byla tak odporná…

Když jsme dojeli na místo, oslnila nás nádhera rezidence. Varthenovi se přistěhovali teprve nedávno a do společnosti příliš nechodili. Tohle byla vlastně první příležitost, kde jsme se s nimi mohli setkat, a naši rodiče si to rozhodně nemohli nechat ujít. Pozvána byla veškerá vyšší společnost města, tudíž jsme se nutně museli potkat také s největší drbnou z Yarrow Point. To se příliš neshodovalo s tím, co se mělo stát. K faktu, že to bude divoká noc, nepřispívala ani tolik skutečnost, že mne Edward měl požádat o ruku. Bylo toho mnohem víc.

Lokaj v červeném livreji nám otevřel dveře a majordomus nás uvedl do sálu, kde se to jen hemžilo mesdames ve večerních róbách a messieurs v černých společenských fracích. Edwarda nebylo nikde vidět, tak jsem přijala nabídku k tanci od mého bývalého učitele baletu. Políbil hřbet mé ruky a odvedl mne doprostřed tanečního parketu, který byl ještě v tu dobu prázdný. Lidé okouzleně sledovali naše ladné taneční kroky, dokud jejich pozornost neupoutalo něco jiného, a to příchod majitelů domu.

Varthenovi byli… zvláštní. Až později jsem zjistila, co to s nimi vlastně bylo. Na první pohled mladí bezdětní manželé, kteří adoptovali malou rozkošnou holčičku, ale na ten druhý… Krvelačná monstra. Tak to bylo.

Tehdy to samozřejmě ještě nikdo z nás nevěděl. Sir Varthen se zdál tak… šarmantní, když mne přišel požádat o tanec. Edwarda stále ještě nebylo nikde vidět, a tak jsem s čistým svědomím mohla porušit daný slib ohledně dvou prvních zamluvených tanců, jelikož jsem nechtěla zůstat na ocet. Navíc sir Varthen tančil přímo bravurně, takže se nikdo neopovážil si mne od něj převzít.

Brzy minula půlnoc a mé obavy z této noci se rozplynuly jako ranní mlha ve vycházejícím slunci. Tančila jsem se spoustou partnerů, ale žádný z nich nebyl tak úžasný jako mí dva nejčastější tanečníci. Když hodiny odbily půlnoc, šla jsem si odpočinout ke karetnímu stolku. Rozdávala jsem nenucené úsměvy na všechny strany a vše se mi zdálo dokonalé. Tato perspektiva však zmizela v okamžiku, kdy se přede mnou zčistajasna objevil Edward. Vylekala jsem se a přestala se ovívat vějířem. Rysy mi ztuhly a já okamžitě začala hledat, kudy odsud. Edward zřejmě postřehl mé zaječí úmysly a jen se nad tím lehce pousmál. A opět tu byl ten arogantní floutek, kterým jsem tolik opovrhovala.

Když mne tiše požádal o tanec, beze slova jsem vstala a doprovodila ho na parket. Svoji hrdost jsem si nehodlala nechat vzít. Začali hrát pařížský valčík a my se roztočili dokola. Krok dva tři, krok dva tři, krok dva tři… Brzy se mi z toho začala točit hlava, a tak jsem usoudila, že tančení už bylo pro dnešek dost.

Vyšli jsme ven do rozkvetlé zahrady a já si až nyní uvědomila, že není vyhnutí. Tak jsem se tomu poddala. Nutno říci, že má prudká odpověď, kterou jsem plánovala, by zajisté sebejistému panu Masenovi uštědřila pořádnou ránu pod pás.

Nějakou dobu jsme se procházeli na čerstvém chladivém nočním vzduchu a mně začala být zima. Ta noční krajina, jindy tak kouzelná a plná tajemství, pro mne zčistajasna ztratila svůj pel krásy a uvrhla mne do tichých chmur. Přejela jsem si dlaněmi po pažích a Edward, do něhož jsem byla zavěšena, mne k sobě přitiskl trochu víc, než se slušelo na pouhé známé. Ale co jsem mohla dělat? Správně, tehdy ještě nic, vůbec nic…

Najednou se Edward zastavil, přesně jak jsem čekala. Spočinul pohledem na mé chladné tváři a poté mi hřbetem ruky přejel po rozpálené líci. Neucukla jsem, dokonce jsem ani nezalapala po dechu nad jeho nezdvořilostí, jak by se hodilo. Co si o sobě vůbec myslel? Jistě, věděla jsem to až moc dobře. Ale v tu chvíli mi to bylo tak nějak jedno. Za nic na světě bych nedokázala odtrhnout pohled od těch hlubokých tajemných elbaitových očí, ne právě v tu chvíli. Ale jedna věc nás přece jen dokázala vyrušit. Něčí příchod…

Oba dva jsme uslyšeli kroky; štěrk křupal pod něčími chodidly. Lekla jsem se a bezděčně sevřela jeho ruku. Vypadalo to, že si toho nevšiml. Díval se do tmy – ani jsem nepostřehla, kdy otočil hlavu.

Najednou se z domu ozval výkřik. Trhla jsem sebou a ztratila rovnováhu. Na podpatcích se mi zvrtla noha a já zvysoka dosedla na obrubu cestičky. Edward se ke mně okamžitě sklonil a prohmatal mi kotník. Zřejmě to nebylo nic vážného, ale přesto mi nedovolil vstát.

„Zůstaň sedět, Iso,“ poručil mi, zatímco se zvedal ze země. Bylo to vůbec poprvé, kdy mi tykal a oslovil mne touto zdrobnělinou – vždy to byla samá slečna Jordanová a slečna Isabella. „Půjdu se podívat, co se tam stalo.“

Malátně jsem přikývla a ani mu neodporovala, jelikož se mne začínala zmocňovat nevolnost. Rychlými kroky odešel a já osaměla. Bedlivě jsem naslouchala zvukům noci, ale všude bylo ticho. Tma jako by zadržovala dech a vyčkávala. Na co? To jsem se teprve měla dozvědět.

Měla jsem pocit, že někdo volá mé jméno. Ve spáncích mi tepala tupá bolest, která nešla zastavit. Zahrada se pomalu ponořovala do tmy a další, co jsem si pamatovala, byly roztřesené hlasy několika lidí.

Don Jordan, Gordon Levin a několik dalších lidí bylo nalezeno mrtvých. Sourozenci Masenovi nezvěstní. Tato zpráva stála příštího dne v novinách. Všichni se po několika prvních dnech smířili s tím, že sourozenci Masenovi zůstanou nezvěstní i nadále.

Pro naši rodinu i pro rodinu Masenových to byl šok. Z doslechu jsem věděla, že Edwardova matka se zhroutila. Ta moje také. Krutá rána osudu… Lidé ukazovali prstem na ostatní, jen aby na ně nepadla vina. Na nás bylo také ukázáno. Protože já byla poslední, kdo viděl Edwarda naživu.

Byl teplý podzimní večer a poslední sluneční paprsky mne pošimraly na tváři. Byla to jediná doba, kdy jsem mohla vyjít ven na čerstvý vzduch, aniž bych se bála, že mne někdo uvidí.

Pro svět jsem neexistovala. Zdání o mně neměly ani služky v domě, ani hospodyně, ba dokonce ani můj otčím. Matka se za mne hanbila, považovala můj život za odpornou špínu, za kterou jsem si, dle jejího mínění, mohla sama. Byla jsem jen nedůležitá starost, ohavnost, na kterou se musí brát zřetel, přestože to nikomu není příjemné.

Vyšla jsem ven z domu, na zadní dvůr, kam nikdy nechodil nikdo vyjma mne. Na sobě jsem měla jedny ze svých nejkrásnějších šatů. Ani jsem nevěděla, proč jsem si je vzala. Snad kvůli uzmuté hrdosti? Možná. Nebo spíše proto, že jsem byla rozhodnuta skoncovat s životem. Už jsem nadále nechtěla snášet nepřejícný úděl tohoto ponurého ponižujícího života. Nedokázala bych to.

Zcela bez příčiny jsem zamířila k brance a vyšla na ulici. To bylo vůbec poprvé, kdy jsem se odvážila ven. Nikdo mne tu neznal. A ani neměli zjistit, kdo jsem.

Nenápadně jsem procházela městem až k samému jeho okraji. Občas jsem musela projít temnou uličkou, ale to mi nedělalo potíže. Nebála jsem se. Nyní už ne.

Došla jsem až k jezeru. Původní osada se časem měla kvůli záplavám přesunout dál od vody, ale v té době byla stále ještě v její blízkosti. Nikde nebyla jediná živá duše. Strach mne dávno opustil – nyní by na mne mohli zaútočit a já bych se nebránila.

Sehnula jsem se k vodě a utrhla kvítek blatouchu, který ještě tou dobou zcela netypicky kvetl. Otáčela jsem drobný květ v prstech a prohlížela si ho v posledních slunečních paprscích. Pozdní sluneční svit si pohrával s kapkami vláhy a vytvářel tak vějířek duhových barev. Bylo to mé poslední potěšení v životě. Neboť později už jsem si to měla dopřát jinýma očima.

Vracela jsem se stejnou cestou zpět domů a jen doufala, že matka už šla spát. Potkat ji ještě téhož večera, mohla bych udělat cokoli nerozvážného. A to by se nemuselo vyplatit.

Zrovna jsem procházela špinavou úzkou uličkou, jednou z těch nebezpečných. Strach mne však nadobro opustil již při první cestě, tudíž jsem se jí ubírala jako ve snách. Proto jsem si nevšimla letmého pohybu na rohu jedné z vedlejších uliček, což byla chyba.

Najednou mne kdosi popadl za ruku a zadržel mne tak v dalším pohybu. Lekla jsem se a tiše vyjekla. Byl to nějaký muž, alkohol z něj táhl na několik metrů. Opile se na mne usmál a prudce mne zatáhl do uličky.

„Co taková slečinka dělá tak pozdě večer venku sama?“ otázal se zkomoleně a já nebyla s to se strachy pohnout. Najednou mi nebylo jedno, co se mnou bude. Chtěla jsem žít.

Přitáhl si mne k sobě a hrubě přitiskl své rty na mé. Odporná hořká pachuť alkoholu se mi dostala do úst a já se snažila od něj odtrhnout. Držel mne však příliš pevně. Poprvé v životě jsem měla chuť někomu doopravdy ublížit. Už to nebyl jen odpor, jaký jsem cítila před třemi lety. Nyní to byl děs vyvolaný čirou hrůzou z této situace, z možnosti, že zemřu. Mé tělo najdou za pár dnů náhodní kolemjdoucí a nikdo, kromě Soniy, nad mým hrobem neuroní ani slzu.

Zatlačil mne až ke zdi a já se přestala bránit – jen jsem bezmocně vzlykala, neboť nic jiného nemělo cenu. Ani prosit o smilování boží mi nemohlo pomoci. Nebyla naděje. Vzdala jsem veškeré pokusy o sebeobranu a nechala ho dělat si s mým tělem, co bude chtít. Neměla jsem sílu bránit se, dál žít, ani nic jiného.

Slitování přišlo ze strany, odkud jsem to čekala nejméně. Najednou jsem byla volná, tak volná jako nikdy. Okamžitě se mi podlomila kolena a já upadla na zem. Chtěla jsem se skrýt někam, kde mne už nikdy nikdo nenajde, nikdo mi neublíží, nedotkne se mne…

To však ještě neměl být konec. Se zavřenýma očima jsem se stulila do klubíčka, když se ozvalo hromové vrčení a podivný zvuk, jako když… jako když odtrhnete něco přisátého. Otřásla jsem se a ramena se mi otřásala tichými vzlyky. Když bylo po všem a ztichlou uličkou se přibližovaly kroky, natiskla jsem se na zvlhlou stěnu a slzy mi smáčely ztuhlé paže.

Neznámý zachránce ke mně přiklekl. „Iso?“ ozval se jeho tichý zmučený hlas a já okamžitě poznala, o koho jde. Ne, nyní už jsem se nebála. Zcela nečekaně jsem se mu vrhla do náruče a pevně se k němu přimkla. Ale počkat, byl nějaký… jiný? Příliš chladný, příliš… tvrdý…

Trochu jsem se odtáhla a přes zmáčené řasy se mi nedařilo ho pořádně rozeznat. Vypadal vyděšeně, ale také jsem se mohla mýlit. Když ten okamžik trval až příliš dlouho, opět si mě k sobě přitáhl a zcela nečekaně mne políbil.

Znehybněla jsem a nevěděla, co dělat. Toho se ještě nikdy nikdo neodvážil. A za dnešní večer už toho vážně bylo dost.

Odstrčila jsem ho a on se kupodivu nechal. Kam se poděl ten drzý mladík, který tu byl před třemi lety? A kde byl? Kde je Josephine? Otázky se mi míhaly myslí jedna za druhou a já nedokázala nalézt odpověď ani na jedinou z nich.

„Promiň, lásko. Nemohu tě nechat trpět,“ zašeptal a já přišla o hlas. Skutečně jsem netušila, co na to říct.

A potom se to stalo. Jeho rty se dotkly prohlubně v mém hrdle, což mne rozechvělo, a poté sjely níže, na tepnu. Zavřela jsem oči, už jsem si nepřála nic vidět. Raději bych na místě zemřela, než se na něj znovu podívat. Pojednou jsem ucítila omračující bolest, jak mi skrze kůži projely dva ostré špičáky. A potom už byla jen bolest. Bolest, mráz a neutuchající temnota.

Dlouhý čas jsem strávila v agonii. Nedokázala jsem na nic myslet, nic předstírat, dokonce ani přestat křičet. Nepočítala jsem, jak dlouho to trvalo. Když oheň ustal, zůstala jsem jen bez dechu ležet a nepřála si nic než přestat vnímat. Záhadně jsem to však nedokázala, a proto jsem jen ležela. Oči jsem nechávala zavřené.

Nedaleko se ozval tichý šramot. Jakési dávno zapomenuté a nyní znovuobjevené instinkty se projevily a v příštím okamžiku už jsem neležela se zavřenýma očima, nýbrž jsem se obranně krčila u kmenu stromu. Kmen stromu? Les… Jak jsem se sem dostala?

Zároveň jsem dokázala také částí mysli vnímat jemné známky života všude kolem a také – což bylo důležitější – vidět přicházející osobu. Tedy spíš zírající. V okamžiku, kdy jsem se pohnula, se zastavil. Nehybně mne sledoval a já stejně nehybně opětovala jeho pohled. Vypadal… uchvácen. Mnou? Nikoho jiného jsem poblíž neregistrovala, a proto musel být omámen pohledem na mne. Potěšující okolnost, kdyby ovšem…

V příštím okamžiku už nebylo nic z toho. Uslyšela jsem šustot křídel, pískání, skřehot, cupitání, šplouchnutí, jak se mi lesní zvěr svižně klidila z cesty, jakmile jsem se pohnula. Udělala jsem několik překvapivě rychlých kroků a vzápětí se ocitla přímo u něj. A poté už nebyl žádný Edward Masen. Zničila jsem ho.

***

Tak končí můj příběh. Nyní už mne čeká pouze věčnost, osamělá, divoká, bolestná, ale přesto nádherná. Nenáviděla jsem a to se mi stalo osudným.

***

Ruka, jež svírala deník, se zachvěla a upustila knihu v sametové vazbě na zem. Chladné tyrkysově kamencové oči se zavřely a zpoza jednoho levandulového víčka unikla drobná slza. Zatřpytila se a vzápětí skanula na prašnou půdu, kde se vpila do vyprahlé zeminy.

Dívka, jež upustila deník, si odhrnula dlouhé světlé vlasy z nevyzpytatelného obličeje a pevně sevřela čelist. „Najdu tě, Isabello. I kdyby to mělo trvat tisíc let, já si tě najdu… A potom zemřeš,“ přísahal tichý, smrtelně nebezpečný hlas. Osten jedu a hořkosti poznamenal kdysi krásnou tvář, která nyní nabyla děsivého krvelačného výrazu. Poslední sluneční paprsek se zakomíhal na jejích vlasech a poté se den definitivně přehoupl v noc.

„Najdu tě,“ opakovala Josephine syčivým hlasem. Poté se vydala na cestu. A jen růže ví, koho k sobě povolala smrt.

Shrnutí

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

Komentáře

1

11)  kajka (12.03.2012 17:28)

10)  Marketa (27.12.2010 03:57)

9)  Noth (23.06.2010 19:38)

Tenhle taky nepočítám:

Fíha, já dnes nejspíš autorky hromadně vyzývám k napsání pokračování jednorázových povídek!
I když tentokrát to bylo neúmyslně.
Co se pokračování týče, s jednou čtenářkou můžeš počítat určitě.
Ale že bych fňukala po Edwardově zničení, to ne.
Víš, perfektně jsem se s Tvým podáním Belly ztotožnila.
Její nenávist a nevole se na okamžik staly mou druhou kůží, a proto to se mnou v tu chvíli ani nehlo.
Nejhorší na tom bylo, že právě po této scéně jsem necítila pražádné uspokojení, necítila jsem nic...
A nazávěr:
pokud to nemůžeš dostat z hlavy, musíš se z toho vypsat!

8)  Anna43474 (23.06.2010 19:24)

Uf, vážně... ehm, netuším, co si myslet.
Jenom bych chtěla dodat, jestli to není moc troufalé, že jsi mě postavila před velmi závažnou životní situaci začala jsem přemýšlet, jestli bych, čistě pro zboření hradeb papírových kapesníčků, kterou kolem sebe vytvořily čtenářky při nevěřícném zírání na monitor v okamžiku, kdy byl Edward "zničen" (ne, vůbec nejsem domýšlivá ) - prostě mě napadlo, že bych mohla napsat pokračování.
Je to hloupost, já vím, ale prostě to nedokážu dostat z hlavy. Asi to ještě vystavím na pranýři aneb na shrnutí a nechám se zlynčovat od jiných...

7)  Noth (23.06.2010 18:58)

Tak tenhle taky nepočítám:

Anno s číslem,
ne, že bych nějak zvlášť preferovala přeslazené konce, co se mého skóre týče, tak jsem v zatím jediné dopsané kapitolové povídce Bellu zabila, v jedné jednorázovce Edwarda přiměla zmizet Belle z očí, když o něm vlastně ještě ani nevěděla, ovšem ta druhá končí s nadějí.
Pokud si člověk chce přečíst sladký konec, tak ať si přečte originál, já kopírovat nehodlám.
Vlastně bych byla za normálních okolností ochotna spokojit se s tím, co jsi napsala, ovšem když už komentuji, tak ať to stojí za to.
Neměla jsem v úmyslu Tě tzv. "odměnit" několika tleskajícími smajlíky.
Chtěla jsem Ti dát něco víc.
A tak jsem se podívala přes okraj a hledala v Tvých slovech něco více, věř, že to bylo velmi snadné.
Pěkně jsem si zapřemýšlela a těší mě, že jsem k tomu tak trochu navedla i Tebe...

6)  Anna43474 (23.06.2010 18:47)

Noth:
Tyjo, Noth, ty mi dáváš... Upřímně musím přiznat, že tvůj komentář mě donutil k zamyšlení, a to nad vlastní povídkou (kterou jsem původně plánovala vyjádřit pouze nevoli nad množstvím nechutně romantických zakončení kapitol některých absolutně neromantických povídek), což se mi moc často nestává. Možná to tak bylo, možná ne - kdo ví???
Ale ne, nebudu ti kazit iluze o rčení Odi et amo. Třeba jsem to myslela tak, jak píšeš - možná jsem jenom chtěla nechat dost prostoru k zamyšlení, pro fantazii všeobecně - ale u mě se nic nemůže brát na lehkou váhu
Možná jsem taky mohla zkusit napodobit vztahy z Pýchy a předsudku: Nenávist versus Láska... Ale nakonec to stejně vždycky nechám na čtenářích, ať tak či tak, aby si mohli lámat hlavy

5)  Noth (22.06.2010 19:05)

Třetí:

Tak tohle bylo tak... tak... tak...
Ehm, shodněme se na tom, že již skutečnost, že má jindy „výřečná" osoba nemůže nalézt odpovídající adjektivum, hovoří za vše.

Tvá povídka byla protkána dávnými křivdami, prosycena nenávistí tak silnou a věčnou, že...
Že nemohu přestat uvažovat nad tím, zda ho právě o to více nemilovala.
Vždyť láska jako taková a nenávist jsou dva protipóly, které by bez sebe navzájem nemohly existovat.
Vzpomeňme na Catullovo „odi et amo", nebo na to, jak prostřednictvím nežádoucího milence útočil na Lesbii výrokem, že právě svou nenávistí stvrzuje lásku k němu, za kterou se stydí...
Od jednoho k druhému je jen malý krůček.
Nemohu přestat přemýšlet o tom, zda zpověď jejímu deníku nebyla přeci jen zkreslena všemi těmi událostmi, nenávistí a zatvrzelostí.
Již od samého začátku, Isa měla svou hlavu a odmítala se podvolit zaběhnutým konvencím, snad právě proto by byla schopna zavrhnout snad téměř cokoliv, lásku nevýjmaje...
A když vezmeme v úvahu, že popisuje svůj život až po tom všem, čím si prošla, nedokáži si představit, že by zpětně popisovala prvotní okouzlení.
Nenáviděla ho tak moc, že mu byla schopna vzít život, nemilovala ho proto kdysi stejnou měrou, ne-li větší?

Možná o tom přemýšlím přespříliš, snad se snažím vidět to, co mezi řádky ve skutečnosti není.
Pak mne tedy nech nadále snít, nebo zboř hradby mé křehké utopie.

Tvá Noth...

4)  Anna43474 (19.06.2010 19:55)

Takže ty odpovědi
1) Na tom večírku ti majitelé domu (mimochodem to byli upíři - Bella je tam přece popisovala jako krvelačná monstra) zaútočili na pár lidí, o kterých se další den psalo v novinách - chtěli přeměnit Bellu a Edwarda, ale ji nemohli najít, takže přeměnili jenom jeho.
2) Roztrhala ho.
3) Josephine nebyla upírka - na konci, když dočetla ten deník, přece brečela. Jen se potom vydala Bellu najít a zabít, protože jí přísahala pomstu za Edwarda.
4) Schovávala se proto, že lidé obviňovali ji. Myslela si, že její matka ji nenávidí, ale tady jsem dala taky trochu obyčejného lidského přemýšlení - v normálním životě by normální holka taky svým rodičům v této situaci vyčítala všechno, co se stalo. Z čehož vyplývá, že Bella si to myslela, ale její matka ji prostě jen chtěla chránit. A z toho zase vyplývá, že Sonia byla trochu rozumnější než Bella.

2)  Iwka (19.06.2010 13:29)

Wow! Máš to krásně a velmi čtivě napsané

1