Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/prohibition_8452_by_StygianTears.jpg

Rok 1931, zákaz alkoholu ve Spojených státech si bere daň v podobě zvýšené kriminality. Rajská zahrada pro Edwarda Cullena, který si hraje na soudce - kdo přežije a kdo zemře? Jsou skutečně některé zločiny tak neodpustitelné, když je vyváží něco čistého?

 

Aneb čistě a jednoduše - Edwardovo temné období těsně před návratem k rodině.

V šeru špinavého baru se mísil zápach zvětralého piva s ostrým odérem nové whiskey. Kouř z cigaret vytvořil už téměř neprohlédnutelnou clonu, která tlumila už beztak mizerné světlo, jež vydávalo pár petrolejek bez ladu rozmístěných po místnosti. O počtu zákazníku svědčil jen tichý šum hlasů, který sem tam přerušil výbuch smíchu či tříštění skla.

V přítmí lokálu si nikdo příliš nevšímal mladíka na barové židli, před kterého právě vyčerpaná číšnice postavila s hlasitým ťuknutím ušpiněnou sklenici se zlatavou tekutinou. Okamžitě do sebe její obsah vyklopil s nepatrným úšklebkem na rtech a řekl si o další. Utahaná holka, která stěží vypadala na třicet, natož na svých dvacet tři, se po něm podezřívavě podívala, ale bez zaváhání mu vzala sklenici a šla pro další. Ten kluk nevypadal na jednadvacet, ale to bylo beztak jedno. Pokud si mohl dovolit něco tak drahého jako alkohol v době prohibice, ona mu to vyvracet nebude. Na to pracuje až příliš dlouho a příliš tvrdě.

Mladík sledoval její vzdalující se postavu, dokud nezaplula za pult, pak zase uhnul očima. Pro jeho zrak nebylo tak těžké sledovat dění v baru, jako by bylo pro normálního člověka. Černé oči žhnuly pod hustým obočím a téměř nepřetržitě sledovaly ušpiněného muže na druhém konci místnosti, který byl právě zabraný do patričky pokeru. Toho člověka sledoval už druhý den, ale až dosud se mu nepodařilo dostat ho samotného. Jeho patolízalská společnost za ním neustále běhala jako štěňata.

Číšnice se vrátila s druhou sklenici čerstvě vykvašené sladové whiskey a zase odešla. Vzal broušenou sklenku do bledých prstů a lehce s obsahem zakroužil. Nechtělo se mu to znovu polykat, ale bylo mu jasné, že abstinent v protiprohibičním baru by byl více nežli nápadný. Přivřel oči a trochu upil. Nová whiskey nebyla tak odporná, jako lidské jídlo, ale na druhou stranu způsobovala lehké pálené v krku, že se cítil hladovější, než byl. Nebo možná skutečně byl tak hladový. Nikoho nezabil už dobrý týden.

Poměrné ticho baru opět přerušil hlasitý hrdelní smích onoho muže a mladík, sevřel ruku v pěst. Jeho myšlenky ho bičovaly, že to skoro nemohl ustát. Tak surového člověka už dlouho nepotkal. Znovu přivřel oči a vyklopil do sebe zbytek skleničky zrovna, když se dveře otevřely s nepříjemným přívalem ostrého světla a někdo vešel.

„No konečně! Myslela jsem, že vypustím duši!“ Utahaná číšnice si rozvázala zástěru a mrskla ji příchozí ženě do náruče.  Ta jen bolestně sykla, ale nic neřekla.

„No tak co s tebou bylo?“ dožadovala se odpovědi a dala si ruce v bok.  Mladík se po nich se zájmem ohlédl, ale neviděl nic než naštvaný obličej mladé staré ženy a ryšavý drdol nově příchozí, která k němu stála zády.

„Zaspala jsem,“ připustila potichu a přikrčila se, jako by očekávala pohlavek. Druhá žena skutečně chvíli vypadala, že o tom přemýšlí, ale nakonec jen zasyčela a vypadla ze dveří. Ryšavá dívka si povzdechla a zavazovala si zástěru okolo štíhlého pasu. Konečně se otočila a rozhlédla se po lokálu. Vypadala mile, i když s vyhublou tváří a zapadlýma oříškovýma očima trochu nezdravě. Přesto se donutila k úsměvu a vydala se pro prázdné sklenice. Když míjela mladíka u baru, zvědavě se po něm podívala, ale rychle uhnula očima. Kdoví proč jí přejel po zádech mráz. Potkala tu už spoustu děsivých lidí, ale nikoho jako on. Podívala se po něm ještě jednou. Měl dobře padnoucí oblek a vlasy neurčité barvy ulízané dozadu. Na stole zahlédla elegantní klobouk a přes židli měl přehozený těžký kabát. Rozhodně nevypadal jako jeden z těch grázlů, co tenhle pajzl navštěvují, jako jsou Frank a ostatní. Přesto ale na něm bylo něco, co ji děsilo ještě víc. Snad ty oči, které se zdály příliš tmavé i v šeru místnosti.

Mladík sledoval mladou hezkou ženu, jak pobíhá po místnosti a s pobavením poslouchal její myšlenky. Bylo mu jasné, že v posledních letech nevypadá příliš jako člověk, ale snažil se alespoň slušně oblékat. Ale to jedině z úcty k Carlisleovi, k jeho tvůrci a otci v mnoha směrech.  Carlisle i jeho družka Esmé mu neskutečně chyběli, třebaže čtyři roky od jejich odloučení byly v poměru k věčnému životu nic. Kolikrát už zvažoval svůj návrat pod tíhou výčitek, že už jejich rodiny není hodný? Nepočítal to, věděl, že by to číslo bylo jako sůl do otevřené rány. Toužil po návratu, ale s každou vyhaslou lidskou duší se jim vzdaloval čím dál víc. Vybral si cestu vraha a neodvažoval se ani doufat, že by mu to mohlo být někdy odpuštěno.

Vytrhl se ze svých sebemrskačských myšlenek, jak k němu připlul teplý závan alkoholem nezředěné krve. Vzhlédl a zjistil, že vyhublá číšnice míří k němu. Její myšlenky se mu odrážely v hlavě, zvoníce na poplach. Dobře znal tuhle reakci. Pud sebezáchovy lidem většinou radil, že se mu mají vyhýbat, přesto ho, vábení mladíkovou hezkou tváří, častokrát neuposlechli.

Holka přišla až k němu a natáhla se pro prázdnou sklenici.

„Bude to ještě něco?“ zeptala se a očima hodnotila vše, co na dálku nemohla tak dobře sledovat – od hladkých čistých nehtů po smyslnou linku bledých úst.

„Dám si ještě jednu,“ pronesl zhrublým hlasem, přesto jí neušla jeho melodičnost. Už se otáčela, že odejde, ale něco jí v tom zabránilo. Chtěla o něm vědět víc, snad ani ne kvůli jeho zjevné kráse, ale příslibu děsivého tajemství, které z něho vyzařovalo.

„Hele, kdo vy jste? Lidi jako vy se tu moc nevyskytují,“ osmělila se a oslovila ho.

Vzhlédl k ní, napůl překvapený, že k němu mluví.

„Co tím myslíte – lidé jako já?“

„Však víte, naleštěný boty, líbivej oblek,… Nejste náhodou od policajtů?“

Potlačil pobavené uchechtnutí a odpověděl.

„I kdybych byl, myslíte, že bych vám to řekl?“ Číšnice se zatvářila vyděšeně a tak se jí rozhodl už netrápit. Konec konců, musel tu zůstat do konce, aby mu ten Frank nebo jak se jmenoval, nikam nezmizel.

„Omlouvám se, jmenuji se Edward Cu- Masen. Edward Masen,“ řekl a natáhl k ní ruku. Tenhle moment byl pro něj zvláštní, s někým nehovořil už celou věčnost, pokud nepočítá objednávku další skleničky whiskey.

„Anne,“ hlesla a trošku se zachvěla, když se dotkla jeho ledové ruky. Váhavě se usmála a zmizela i se skleničkou za pultem, aby mu dolila. Edward stočil pohled zpátky na ušpiněného muže a zjistil, že ho sleduje malýma vodnatýma očima. Na chvilku proběhl oční souboj, než muž uhnul pohledem a zahleděl se na číšnici.

„Anne, ty děvko stará! Doval sem další rundu pro moje kámoše! A pohni tou svou chcíplou prdelkou!“ zařval a přitom se vyzývavě ohlédl po Edwardovi. Hlučný smích jeho kumpánů téměř zastřel konec věty. Edward u baru zatnul pěsti. Ještě dnes, sliboval si. Ještě dnes hodím tvojí mrtvolu do kontejneru a s úsměvem ho zapálím.


Bar se vyprázdnil krátce nad ránem. Edward tam nechtěl nechávat číšnici samotnou s ním, s tím… Frankem, ale neměl na výběr. Když Anne začala vyhazovat opilce, poslušně se zvedl a zamířil ke dveřím. Neodešel daleko. V jedné nedaleké uličce se přikrčil za páchnoucím kontejnerem a tmavýma očima sledoval dveře baru. V kalném světle pouliční lampy se jeho oči rudě leskly. Konečně se dveře otevřely a vyšel nejdřív onen chlap, na kterého měl spadeno a hned po něm mladá číšnice. Svazkem těžkých klíčů zamkla a vydala se pryč ušpiněnou uličkou, aniž by se po Frankovi ohlédla.

„Prosím tě, nehraj si tu na fajnovku!“ zahulákal za ní Frank a rozběhl se, aby mizející ženu dohnal. Edward se v předtuše, co bude následovat, přikrčil ještě víc – tentokrát do útočné pozice.

Anne neodpověděla, jen zrychlila krok.

„Sakra, kam si myslíš, že jdeš?“ zakřičel jí do tváře, když ji chytil za paži a trhl s ní k sobě.

„Pusť mě!“ zasyčela, ale on už se k ní začal lepit. Umaštěnýma rukama jí klouzal po vyhublém těle, a když jimi zajel pod sukni, tiše vyjekla a snažila se ho odstrčit. To už Edward na nic nečekal. Vyběhl ze svého úkrytu a jedinou rukou chytl muže za krk a zvedl ho do vzduchu. Anne spadla na zem a zírala na scénu před sebou, neschopná ji pochopit.

„Myslím, že přišel čas zúčtování,“ zavrněl Edward sladce a nakláněl se k divoce pulzující žilce na Frankově krku.

„Ne! Neubližuj mu. Já ho miluju!“ vykřikla žena, když poznala, o co Edwardovi jde. Ten se zarazil v půli pohybu. Teď už v její mysli zahlédl pravdu. Ano, ten muž byl krutý, bral životy a mučil. Jenže ona ho i přes to milovala.

Jako ocelová pěst ho udeřila myšlenka, že jsou s Frenkem vlastně stejní. Oba vrazi a přitom…

Pustil ho, přičemž se muž sesunul k zemi a začal kašlat. Anne se tiše doplazila k němu, aby ho objala.

„Děkuju,“ zašeptal Edward směrem k ní a zmizel dřív, než mohla odpovědět.

Nyní věděl, kam míří. Teď už to pochopil. Ano, zabíjel lidi, hrál si na soudce, ale přesto věděl, že ho Carlisle a Esmé přijmou zpátky. Také o tom je láska. O odpouštění.

 

POVÍDKY OD KITSUNÉ

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kitsune

5)  Kitsune (25.06.2013 01:24)

Děkuji za komentáře, vážím si jich. Edwardovo rozhodnutí bylo rychlé, ale vzhledem k jeho povaze mi nepřijde, že by se dlouho rozmýšlel, a pak se teprve vrátil k rodině. Akorát by sám sebe přesvědčil, že je zrůda, že si nezaslouží návrat :) Takhle to aspoň vidím já.

4)  marcela (20.06.2013 12:11)

Nádherná povídka.
Moc se ti povedla.

emam

3)  emam (19.06.2013 22:53)

Jej, to bylo rychlé. Nějak jsem čekala delší vývoj, ale takhle je to rozhodně lepší.
Ta myšlenka se mi moc líbí.

2)  Lucka (19.06.2013 19:11)

krásné

SestraTwilly

1)  SestraTwilly (19.06.2013 18:25)

Pekný príbeh z rebelského obdobia Edwarda.
Páčil sa mi.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek