Sekce

Galerie

/gallery/pb.jpg

Bella učí literaturu na střední škole ve Forks. Jediným mužem v jejím životě je její syn. To se začne pomalu měnit po přečetení eseje jednoho z jejích studentů.

Prostě takový obyčejný život Belly, když se do něj přimotá nějaký Edward...

Před domem zastavilo stříbrné Volvo. Nevěděla jsem, čí je to auto, sice je Forks malé město, ale aut jsem si nikdy moc nevšímala. Světlomety mě na pár vteřin oslnily, než řidič zhasnul a vystoupil. Tmavá mužská postava zamířila k zadním dveřím, odkud něco vytáhla. Najednou mi došlo, co nebo spíš koho to nese v náručí.

„Edwarde!“ vykřikla jsem s úlevou. Můj maličký téměř spal v tom cizím mužském náručí.

„Mami?“ zívl ospale, můj chlapeček. Rozběhla jsem se k němu, abych ho mohla k sobě přitisknout. Až když jsem ho pevně držela, pohlédla jsem do tváře našeho zachránce.

„Děkuju, pane.. pane Cullene?“ zamrkala jsem překvapeně. „Co vy děláte vprostřed noci venku?“ Byla to ode mě neomalenost, ale byla jsem tak překvapená. Srdce se mi rychle rozbušilo jako vždy v jeho blízkosti.

„Zachraňuji Vašeho syna,“ odpověděl chladně.

„Jo, jistě, omlouvám se. Jen mě překvapilo, že vás vidím. Moc děkuji,“ otočila jsem a chtěla odnést poklad v mém náručí dovnitř. Šlo to těžce, přeci jen mé malé miminko už vyrostlo. Na podzim už jde do školy a jeho tělíčko je sice ještě malé, zato pořádně těžké. Zapotácela jsem se, ale než jsem udělala krok, měla jsem ruce prázdné.

„Jestli dovolíte, odnesu ho.“ I kdybych chtěla, nemohla jsem odmítnout. Ne, že bych svého syna nedokázala unést, ale byla jsem tak unavená, že moje nohy nesly sotva mě samotnou. Nešlo jen o to, že bylo uprostřed noci. Byla jsem nevyspalá už několik posledních týdnů. Konec pololetí se blížil a já měla stohy testů a esejí k opravování. Do pozdních nočních hodin jsem sedávala u stolu nad pracemi svých studentů. Dnes mě čekala ještě poslední hromádka esejí. Šlo o malá literární díla zrovna ze třídy, kam chodil i Edward Cullen.

„Kam ho mám odnést?“ zeptal se, když jsme vešli do domu.

„Pokoj má nahoře,“ šla jsem napřed, abych ho vedla. V našem malém domě sice zabloudit nejde, ale je to přeci zdvořilé. Alespoň jsem mu mohla otevřít dveře od dětského pokojíčku, kde dřív bydlel Charlie. Táta se před pár lety znovu oženil a nastěhoval se k Sue Uleyové Clearwaterové, dnes již i Swanové. Byli spokojený starší pár, který měl z předchozích manželství dospělé děti. Dcera Sue Leah byla už několik let šťastně vdaná a její bratr Seth byl členem místního policejního sboru. Až malého uložím, musím Sethovi zavolat, aby přestali s pátráním.

„Tady ho můžete uložit,“ ukázala jsem na malou dětskou postel, kde bylo už dávno rozestláno. Mému maličkému už byla téměř malá. Měl slíbeno, že k narozeninám dostane  velkou, ‚dospěláckou´ postel. Edward ho položil a odešel.

„Mami, že je zítra půjdeme najít?“ zamžoural na mě můj malý uprchlík.

„Koho, zlato? Ty si šel někoho hledat?“

„Vlkodlaky, přece. Strejda Jake mi o nich vyprávěl. Prý vypadají jako vlci, ale velicí jsou jako koně a uááá.“

„Spinkej, zlatíčko, ano? Zítra si všechno povíme.“

„Ale slib mi to,“ trval na svém.

„Slíbím ti, že pojedeme za strejdou Jakem do rezervace, když mi slíbíš, že už nikdy neutečeš. Měla jsem takový strach,“ musela jsem ho obejmout, abych se ujistila, že už je opravdu u mě a v bezpečí.

„Mmm, ale budou tam vlkodlaci?“

„Nevím, ale strejda nám určitě poví, kde je hledat,“ pokud ho dřív nezaškrtím. Vyprávět malému dítěti takové hlouposti Sice chápu, že quiletské legendy jsou hezké pohádky, sama jsem je ráda poslouchala, když mi je Jacob vyprávěl, ale snad s tím mohl počkat, až bude Edward starší. Strašit takové malé dítě...

„To jo, tak jo,“ přerušil mé myšlenky ten ospalý raubíř. „A mami?“

„Copak?“

„Dáš mi pusu?“

Musela jsem se usmát, jako by si o ni musel říkat, byl to náš každovečerní rituál.

„Dobrou noc, ať se ti něco hezkého zdá,“ políbila jsem ho na čelo a čekala, až usne. Netrvalo to dlouho a začal pravidelně oddechovat.

Ach jo, mě teď čeká spousta telefonátů. Musím obvolat snad celé město. Když jsem zjistila, že můj malý uličník není ve svém pokoji volala jsem snad všude, kam mě napadlo. Kam jsem nevolala o pomoc já, tam volal můj táta nebo Seth, aby mi pomohli syna najít. To mám z toho, že říkám o hlídání Jacobu Blackovi. Už od střední školy je to můj kamarád. Tenkrát chtěl být i něco víc, ale i přes jeho dlouhé snažení jsem nebyla schopná brát ho jinak než jako mladšího bratra. Bylo to dobře, teď je spokojený se svojí Charlott, se kterou tvořil dokonalý pár. K úplnému štěstí jim chybělo jen děťátko, ale i to bylo už na cestě. Moc se na maličké těšili. Chtěli získat potřebnou praxi, než se narodí, proto jsem jim nechávala občas Edwarda na starost. Svou roli chůviček si splnili i dnes odpoledne. Porada ve škole se protáhla, ale do večera jsem byla doma. Myslela jsem, že malý už spí, tak jsem se ještě s Jakem a Charlott zapovídala, než odešli. Jen tak ze zvyku jsem, po jejich odchodu, šla zkontrolovat dětský pokoj. S hrůzou jsem zjistila, že je postýlka prázdná.

Ale teď už je, díky Bohu, u mě v bezpečí. Nemohla jsem se na toho mého malého spáče vynadívat, ale čeká mě ještě tolik práce.

Až když jsem zavřela dveře dětského pokoje a ujistila se, že i zadní dveře jsou bezpečně zamčené, spadl mi teprve kámen ze srdce. Posledních několik hodin bylo snad nejhorších v mém životě. Napadalo mě tolik katastrofických scénářů, co se mu mohlo stát.

Ticho domu přerušilo zazvonění telefonu.

„Ano? Už je doma. Je v pořádku. Byl jen trochu vystrašený. Slečna Swanová je s ním,“ Edward zvedl telefon, došlo mi, tedy Edward Cullen. Je to zmatek, když se dva lidé jmenují stejně.

„Vyřídím. Naschle.“

Vešla jsem do kuchyně a udiveně na něj zírala.

„To už byl čtvrtý hovor. Myslím, že už to jsou všichni.“

Nezmohla jsem se na slovo a jen si sedla na židli u jídelního stolu.

„Volal už váš otec, někdo z policejní stanice, pan Weber a ještě někdo z rezervace, Black se myslím jmenoval. Dovolil jsem si to vyřídit. Měl jsem zato, že byste si spíš potřebovala odpočinout, než dělat telefonní ústřednu,“ usmál se na mě tak zářivě, že jsem málem zalapala po dechu. Do háje, to je přesně to, co jsem si zakázala.

„Eh, díky. Ani vám nemůžu dostatečně poděkovat. Vaši rodiče o vás mají už jistě starost.“

„Volal jsem jim hned, když jsem Edwarda našel. Vědí, kde jsem,“

„Aha, dáte si něco k pití?“ to bylo jediné, na co jsem se dokázala zeptat.

„Ne, díky. Pokud nepotřebujete ještě s něčím pomoci, půjdu.“

„Jistě. Vlastně... Ne, nepotřebuji. Ještě jednou moc díky,“ potřebuji pomoc, ano, ale nejspíš od odborníka. Je to můj student a já na něj koukám jako na muže. Přitažlivého a tak   okouzlujícího. Dost! Vždyť je o tolik mladší.

„Dobře, tak dobrou noc,“ zamířil ke dveřím, kam jsem ho následovala.

„Nechci Vás zdržovat,“ to byla trochu lež, ale musela jsem se zeptat, „kde jste vlastně Edwarda našel?“

Otočil se vprostřed dveří, málem jsem do něj narazila. Jeho sladký dech mě pohladil na tváři.

„Byl na kraji lesa, viděl jsem ho ze silnice kousek od domova.“ Sice nevím, kde přesně Cullenovi bydlí, ale je to někde za městem.

„To byl tak daleko?!“ zhrozila jsem se. „Ještě, že potkal Vás,“ co všechno se mu mohlo stát!

„Měl opravdu štěstí,“ odpověděl Edward zamyšleně. Pak zvedl hlavu a podíval se mi do očí. Hlava se mi zatočila. Viděla jsem, že trochu váhá, nakonec se zeptal: „Vím, že na to teď není vhodná doba, ale máte už opravenou mou esej?“

„Chtěla jsem se na ni podívat dnes v noci. Bohužel jsem to nestihla. Ale nemusíte se bát. Vím, jak píšete a Áčko máte téměř jisté,“ nenadržovala jsem mu. Jeho sloh byl opravdu víc než skvělý. Já mít alespoň zlomek jeho talentu, nechala bych učitelování a začala bych psát. Ráda jsem četla jeho práce, byl to taky jeden z důvodů, proč jsem si je nechávala nakonec. Číst po eseji Edwarda Cullena práci jiného středoškolského studenta se téměř nedalo. Všichni ostatní by pak museli vše opravovat. To by rozhodně nebylo fér.

„Jistě,“ ušklíbl se a otočil k odchodu.

„Měl byste vědět, že to s dneškem rozhodně nemá nic společného. Nejprve si práci přečtu a až potom se dívám, kdo ji napsal,“ nechtěla jsem, aby si myslel, že nejsem objektivní.

„Já vím, že bych Vás nemohl podplatit, kdybych chtěl. Jen mě zajímalo, jak se vám to líbilo. Tak se to dozvím v pondělí,“ to už na mě volal od auta, do kterého nastoupil.

Nevěřícně jsem se dívala, jak odjíždí. Mohla jsem si to zakazovat tisíckrát, ale moje neukázněná mysl si často představovala Edwarda Cullena v mém domě. A on tu byl doopravdy. Světla jeho auta se už dávno ztratila ve tmě, když jsem byla konečně schopná otočit se a jít zpátky do domu.

Chtěla jsem jít do svého pokoje a ještě pracovat, ale nohy, které se mi na schodech podlamovaly, mě přesvědčily, že musím jít spát. Nedošla jsem ani do pokoje, když zazvonil telefon. Neochotně jsem se otočila. Musím to zvednout, co když ještě někdo v té tmě hledá Edwarda a neví, že už spinká v posteli.

„Haló...“

„Bello, to jsem rád, že tě slyším!“ ozval se rozrušený hlas.

„Jacobe, co blázníš? Edward, totiž Edward Cullen říkal, že už jsi volal. Maličký je dávno v pořádku doma. Myslela jsem, že to víš. Nemůžeš spát nebo co?“

„Je tam ještě?“

„Kdo?“

„Cullen.“

„Ne, proč by tu měl být? Jen přivedl malýho a počkal, než ho uspím. Proto zvedl telefon, ale už je pryč.“

„Aha, to je dobře. Tak dobrou.“

„Jaku, počkej!“

„Hmm.“

„Proč mi voláš?“

„Jen jsem se chtěl ujistit, že je vše OK.“

„To se ani nedivím, že máš černý svědomí.“

„Cože?“

„Edward utekl kvůli tobě a těm tvým hloupým quileutským povídačkám. Prý šel hledat vlkodlaky,“ čekala jsem, co na to řekne. Nastalo dlouhé ticho.

„Jacobe, jsi tam?“

„Jo, promiň, Bells. To jsem nechtěl.“

„To taky doufám. Budeš mu muset vysvětlit, že útěk z domova mu v hledání mýtických příšer nijak nepomůže.“

„No, jasně. Hele, musím končit.“

„Jaku?“ sluchátko už bylo hluché. Co blázní? Ale hned jsem to hodila za hlavu. Byla jsem tak unavená, že už mi to bylo jedno.

Nebyla jsem schopná se ani převléct. Tak jsem jen skopla boty a zachumlala se pod dekou ve své posteli. Přes zavřená víčka mě oslňoval úsměv mého studenta. Asi budu muset opravdu začít chodit na léčení. Jenže bylo to dnes poprvé, co jsem viděla, jak se usmívá...

 

 

 

Rodina doktora Carlislea Cullena se do našeho malého města přistěhovala letos v létě. Pro všechny to byla velká událost. Nový doktor budil u ženského personálu velké pozdvižení. Jen manželství ho chránilo od přemíry pozornosti.

Přírůstek v našem městě jsem neřešila, sama mám svých starostí dost a drby mě nikdy moc nezajímaly. Ale nebylo možné, aby se mě jejich příchod nedotkl. Rodina s dětmi neměla jinou možnost, než je dát studovat na naši střední školu, kde jsem učila literaturu. A tak jsem potkala všech pět adoptovaných dětí, které si byly neuvěřitelně podobné a přesto tak odlišné. Vypadali jako teenageři, to ano, ale v jejich chování jsem vrtochy dospívajících hledala s obtížemi. Do styku s nimi jsem přišla jen při výuce, na kterou byli vždy precizně připraveni, a jejich písemné práci byly pokaždé bezchybné. Rosalie, Emmet a Jasper chodili do třetího ročníku a Edward s Alicí do druhého. Přesto jejich styl vyjadřování, jak ústního tak písemného, byl někdy velice archaický. Jejich eseje jsem četla ráda a úplně nejraději ty Edwardovy. Byly plné melancholie, sebezpytování, bylo v nich tolik hloubky, všestranného rozhledu a vřelosti. Nedovedla jsem pochopit, kde se to v sedmnáctiletém chlapci bere.

Ovšem mé sympatie patřily zpočátku pouze jeho odevzdaným pracím. Na hodinách se tvářil tak zvláštně, často jsem se bála jen na něj podívat. Když jsem mu pokládala nějakou otázku, raději jsem se dívala z okna, abych nedala znát své rozpaky. Přesto jsem občas neodolala a pokradmu se na něj dívala, když psal test nebo si dělal poznámky k mému výkladu. Nejednou mě překvapil svým hodnocením probíraného spisovatele či nějaké konkrétní knihy. Vypadalo to, že má načteno snad víc než já. Na jednu stranu mě to okouzlovalo, ale na druhou stranu mě to štvalo. Jak je možné, že středoškolák má přečteno víc než já po vysokoškolských studií literatury?

Vždy jsem milovala čtení, proto jsem si i literaturu vybrala jako studijní obor. Ale s dítětem se těžko studuje. Možná proto mám pořád nějaké mezery. Utěšovala jsem se. Věděla jsem, že tahle výmluva mě sice neutěší, ale zároveň nikdy nebudu litovat, že mého malého mám.

Od jeho narození se stal mým celým světem. Proto jsem vždy ze školy spěchala pro něj do školky. Jeli jsme rovnou na výlet do Port Angeles nebo na návštěvu do La Push. Prostě jsem s ním ráda něco podnikala. Ale dnes jsem to nějak nedokázala. Věděla jsem, že mám před sebou celý víkend a přesto jsem musela spěchat domů, abych si přečetla jednu esej. Správně, mám před sebou celý víkend, kdy to můžu Edwardovi vynahradit a taky to může být  malý trest za ten včerejší útěk z domu.

Domluvila jsem se se Sue, že malého pohlídají a stráví s ním den. Po té probdělé noci jsem ho přece nemohla dát do školky. Určitě navštíví Blackovy. Edward se bude moci zeptat na ty hloupé vlkodlaky. A večer ho přivede někdo z nich domů. Takže vlastně ani nevadí, že odpoledne nestrávíme spolu. Tak proč si připadám jako špatná matka? Povzdychla jsem si.

Jenže neodbytná touha přečíst si těch několik stran byla silnější než rodičovská odpovědnost.

S hrnkem kávy jsem se uvelebila na gauč a z hromádky dosud neopravených esejí jsem vytáhla tu pro mě tolik důležitou. Prostě tentokrát nejsem schopná počkat s ní až nakonec. Její autor se mnou nikdy nemluvil mimo vyučování. Překvapila mě jeho zvědavost na můj názor ohledně jeho práce. Zadání nebylo nijak světoborné. Probírali jsme Shakespeara, téma zakázané lásky Romea a Julie bylo na střední škole moje oblíbené. Proto jsem chtěla svým studentům umožnit, aby se na toto téma také zamysleli.

Jediná podoba zakázané lásky, zněl nadpis.

Jak malicherná je lidská povaha. Když dva lidé jsou si souzeni k vzájemné lásce, co jim ji může zakázat? Už jen jejich lidství je předurčuje ke společné budoucnosti. Jak blízko si budou, je sice na každém jednotlivci, avšak jejich rozhodnutí by nemělo být ovlivňováno ničím jiným než jejich vlastními city.

Tímto způsobem jedná i Romeo s Julií. Nenávist jejich rodů je jen jakýsi mýtus, který by jistě šel překonat, kdyby pravda o jejich sňatku vyšla najevo. Oni si však neváží svých životů a proto je ukončí dřív, než může vše vyjít na povrch. Můžeme to i chápat jako  jejich trest za nedůvěru v opravdovost jejich lásky.

Nikdy nepochopím, jak je možné, že si člověk je schopen vzít svůj život, ale o svou lásku se není schopen ani poprat. Překážky jsou někdy tak malicherné. Jak může být láska zakázána jen proto, že se rodiny  nemají v lásce? Copak budoucností se svým druhem nebudou tvořit novou rodinu? Proč by jim lidská minulost měla bránit?

Ale nemusíme chodit k  Shakespearovým hrdinům, abychom našli další příklad znevážení si daru lidské lásky. Často stačí úplná bezvýznamnost. Jak může být láska zakázána proto, že on je menší než ona? Předsudky, vycházející ze zašlých stereotypů lidské společnosti, jim zničí budoucnost? Jak může být láska zakázaná, když jeden člověk chce dýchat pro toho druhého? Jak může být láska zakázaná třeba kvůli většímu věkovému rozdílu? Ale tenhle mýtus už je naštěstí téměř překonán, jak nás o tom mnohé osobnosti přesvědčují.

Na světě není nic přirozenějšího, než hledání druha či družky.

Je tedy možné, aby nějaká láska byla zakázaná? Pokud je partnerská láska vnímána jako bezmezné dání se jeden druhému člověku, tak zakázána být rozhodně nemůže. V takové sebesdílející podobě je přeci neuvěřitelně mocná překonat veškeré překážky. Každý má tedy právo na lásku. Žádné oprávněné překážky v lásce lidé nemají.

Ale možná by existovala možnost podoby zakázané lásky. Zkusme si představit bytost podobnou člověku, ale přesto by jí bylo lidství cizí, protože by byla nesmrtelná. Vždyť dva zamilovaní si slibují lásku až za hrob. Můžeme to vnímat jako frázi, ale pokud připustíme, že po smrti něco přeci jen existuje, vrhá to na sliby lásky nové světlo.

Jen ten, kdo doopravdy nemůže být se svou milovanou bytostí z důvodů neexistence smrti, může opravdu hovořit o zakázané lásce. Smrt rozděluje. A přeci někteří věří, že zrovna ve smrti se znovu sejdou. Co kdyby existoval někdo, kdo nemůže umřít? Ten by svou lásku na druhé straně už nikdy nemohl potkat. A může si někdo takový lásku vůbec ke smrtelnému člověku dovolit? Ten, kdo nemůže svého druha všude následovat, tedy i na onen svět, si nezaslouží ani lásku cítit. Láska je pro něj zakázaná.

Člověk se nemusí zakázanou láskou trápit, protože jemu je vše dovoleno. Pokud se domnívá o opaku, je chyba v jeho perspektivě života. Není svobodnějšího a šťastnějšího stvoření než je člověk.

Ta sladká naivita mladého člověka, láska je všemocná čarodějka... Možná jsem tomu v sedmnácti taky věřila, ale život mě naučil něco jiného. Navíc, láska sebesdílející, to je krásný sen. Chtělo by se mi věřit v opravdovost takových myšlenek, ale samotný můj život mě přesvědčoval o opaku. Ale ta myšlenka o lásce člověka a nesmrtelné bytosti mě zaujala.

Vzala jsem do ruky červenou propisku a napsala na esej velké A v kroužku. Nemůžu někomu vytýkat jeho mládí. Neodolala jsem a připsala ještě malé hodnocení.

Opravdu si myslíte, že pro pravou lásku neexistuje překážek? Pokud ano, jak může záležet na tom, jestli jde o smrtelného či nesmrtelného?

 

Musela jsem se znova usmát nad krásnou ideou světa, který Edward Cullen popisoval ve své eseji. Opravdová nesobecká láska až za hranicemi smrti. Která žena by si něco takového nepřála. A něco takového napíše mladý nadějný kluk. Proč mi jen taky není sedmnáct?! Třeba kdybych ho tenkrát potkala všechno by bylo jiné. Zaplavila mě vlna hořkosti nad mým nepovedeným osudem. Do háje, neslíbila jsem si už tolikrát, že si nebudu na nic stěžovat? Mám přeci svého Edwarda a není na světě lepšího než můj malý chlapeček. Tak proč mě jeho jmenovec svou existencí pořád tak rozrušuje.

Edward Cullen... Líbil se mi jako každé ženě, která ho viděla. Holky ve škole po něm šílely jen, když prošel po chodbě. Kolegyně ve sborovně často mluvily o neobyčejně pohledných Cullenových dětech. Edward z nich byl jediný nezadaný a i přes jeho nezletilost se Michelle Greyová, tělocvikářka, nechala dokonce slyšet, že by ho ráda zasvětila do tajů lásky. Bylo mi z toho zle. Chudák kluk.

Jenže se zdálo, že jemu je to jedno. Nikdy nedal najevo zájem o žádnou z dívek ani z žen. Mohlo by se nabídnout něco o orientaci, jen díky jeho slohovým pracím jsem věděla, že tím to není. Jako jeho učitelka literatury jsem měla přístup i k jeho myšlenkám. Jeho duše byla snad ještě krásnější než jeho vzhled a mně tak dokonale zamotal hlavu. Nikdy jsem s ním nemluvila a vlastně jsem se mu raději vyhýbala. Neumím skrývat své pocity a i když jsem si svou zamilovanost nechtěla dlouho připustit, nechtěla jsem ho potkávat. Často se na mě divně díval, až se mi vstávaly vlasy na hlavě. Přesto mě to k němu táhlo a o to víc jsem se mu vyhýbala.

A i kdyby o mě stál, což je samo o sobě dost absurdní, nemůžu nikdy dovolit, aby mezi námi něco bylo. Jsem jeho učitelka a on je můj žák, navíc je mezi námi přes deset let rozdíl. Povzdychla jsem si. Překážek je v životě mnoho. Třeba mně teď nejvíc překáží hloupé myšlenky točící se kolem Edwarda Cullena.

Koukla jsem se na hodiny. Bude šest, musím připravit večeři.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

18)  HMR (26.10.2014 15:01)

by mě zajímalo, jak moc vlastně můžu být kritická?
-svůj, statě

17)  dyppe (29.06.2014 06:58)

KalamityJane

16)  KalamityJane (01.10.2013 18:53)

Ach, to je nádhera. Nějak jsem zatoužila po takové té "osudové lásce", jakou známe ze Stmívání, a zdá se, že Překážky budou dobrou volbou. Moc se mi líbí nápad i zpracování a myšlenky v té eseji jsou moc pěkné. Vyvstalo nám spoustu otázek - proč se Belly syn jmenuje Edward a kdopak je jeho otec? Děkuju, emam, za krásný zážitek, jdu dál.

emam

15)  emam (26.08.2013 22:53)

Vidíš, podezření z plagiátorství mě nenapadlo. Škoda. Třeba příště

leelee

14)  leelee (26.08.2013 22:49)

překážky...hmm,
dítě který chce vidět vlkodlaka, to je hezká protiváha u rozumný dospělý matky, ale kdy je něco černobílý?
Takovýhle eseje psát v sedmnácti (nebo dneska) asi bych okamžitě byla podezřelá že to někdo napsal za mě

vypadá to nadějně

emam

13)  emam (04.08.2013 12:14)

ST, moc děkuji. Snad to dalšími díly nenabere sestupnou tendenci
Děkuji všem za komentáře:)

SestraTwilly

12)  SestraTwilly (04.08.2013 08:36)

Zlepšuješ sa Emam viac a viac. Teším sa na pokračko.

11)  hela (02.08.2013 12:42)

Páni, to se mi moooc líbilo těším se na pokračování

10)  marcela (02.08.2013 11:35)

Nádhera.Prostě a jednoduše- nádhera.

Rowana

9)  Rowana (01.08.2013 21:02)

Chytlo mě to a navnadilo. Určitě si pohlídám zveřejnění další kapitolky.

Kate

8)  Kate (01.08.2013 20:22)

Em! Dostala jsi mě, tohle téma a tahle povídka mě naprosto pohltila. Je to skvělý. Konečně jsem pochopila, proč se to jmenuje překážky. Jsem vážně, vážně zvědavá na další kapitolu. Myslím, že začínám mít ráda kapitolový povídky.

emam

7)  emam (01.08.2013 20:22)

Děkuji za tak příznivé komentáře! Jsem ráda, že se to dá číst

tamias01

6)  tamias01 (01.08.2013 20:05)

:) :) :) Už se těším na další díl moc se mi to líbí.

ambra

5)  ambra (01.08.2013 16:02)

Jsem chycená, moc se těším na další

Terry

4)  Terry (01.08.2013 15:54)

Páni! Na to se dá říct jen jedno: Prosím rychle další!!!

3)  S (01.08.2013 14:11)

Moc se mi povídka líbí.

Marcelle

2)  Marcelle (01.08.2013 13:56)

Vypadá to velmi zajímavě

1)  BabčaS (01.08.2013 10:49)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek