Sekce

Galerie

/gallery/pouta_valky2.jpg

Jak jsem slíbila, tak konám. Druhý díl Pout války je zde. :)

Začínáme dopisem...

„Můj nejdražší Carlisle,

část mého srdce bije jen pro tebe, a proto jsem nebyla schopná říct ti sbohem. Nedokázala bych pak odejít. Avšak můj strach je větší než cit, který k tobě cítím, a kterým si nejsem jistá.

Nechci tě ranit, ale musím ti zde něco napsat. Doufám, že mě za to neodsoudíš, ale pokud ano, snad mi časem odpustíš, i když tomu pramálo věřím.

Nemohla bych být s tebou s vědomím, že bys mě kvůli tomu, co se ti chystám napsat, nenáviděl.

Vím, jak moc si vážíš lidského života, a proto ti budu pravděpodobně připadat jako krkavčí matka a nejhorší bytost, kterou jsi kdy mohl potkat.

Bylo mi okolo osmnácti, když jsem se seznámila s Andrewem. Byl to pohledný, o patnáct let starší muž. Byla jsem ještě dítě, ale to mě neomlouvá. Rozum už jsem měla. Jeho žena byla o pět let starší než on a velmi hodná a slušná matka i manželka. Ráda se o něj starala. Potkali jsme se na oslavě narozenin jedné mé přítelkyně z práce. Nevím, jak se to stalo, ale neuměla jsem tenkrát svoje city ovládnout tak, jako nyní. Jeho spalující pohled mi podlamoval kolena. Naprosto mě okouzlil, byl tak šarmantní a velký gentleman, který si všímal i těch nejmenších detailů. Byl velmi inteligentní. Všechno to, co mě na něm tolik zaujalo, mělo však v mých očích brzy skončit tak rychle, jako to začalo.

Na té oslavě se mi svěřil a postěžoval si, že ho jednou jeho žena unudí k smrti. Tu noc jsme se velice sblížili.

Za tři měsíce jsem zjistila, že očekávám dítě. První věc, kterou jsem udělala, nebyla ta, že bych to řekla matce, ale šla jsem k němu. Já hloupá zazvonila u něj doma. Otevřela mi jeho žena, řekla jsem, že nosím poštu a spletla si dům a odešla. Potkali jsme se, když jsem šla nakupovat. Nevěděla jsem, co dělat, byla jsem vystrašená, proto jsem mu všechno řekla. Ach bože… Tak těžko se mi tyto řádky píší…

Prvně nic neříkal, přemýšlel. Dlouho. Pak jeho klid vystřídalo zděšení. Začal na mě naléhat, abych to dítě dala pryč. Jeho žena by to nepřežila, kdyby se něco takového dozvěděla, byla prý vážně nemocná a tak jí nechtěl dělat starosti. Netušila jsem, o co mě vlastně prosí. O potratech jsem nevěděla zhola nic. Mluvil tak dlouho, že jsem nakonec souhlasila. Zařídil mi ten… zákrok u svého přítele. Potají, aby se o tom nikdo nedozvěděl.

Jen půl hodiny trvá, než člověk zabije jiný život. Jen půl hodiny. Možná i kratší dobu. Ale to ty jistě z fronty znáš. Jaký je rozdíl mezi zabitím vojáka na bojišti a odtržení matky od jejího dítěte? Život každého je hodnotný stejně.

Carlisle… Nechala jsem zavraždit své dítě. Do konce života si budu vyčítat, že jsem se tenkrát neotočila a neutekla odtamtud. Zachránila bych nejen dítě, ale i svou duši.

Proto jsem byla zde, abych alespoň trochu odčinila svůj strašný čin.

Ne, pokud čteš tento dopis, pak už ti nemohu přijít na oči. Odpusť, že jsem ti o tom neřekla dříve, ale můj strach byl větší, než si dokážeš představit. Stydím se za sebe a neumím si tu skutečnost, která nejde vzít zpět, v sobě urovnat.

Před pár týdny mi přišel dopis od mé sestry, že náš otec je nemocný. Musím se vrátit domů a postarat se o něj, když matka už není. Musím udělat alespoň jednu správnou věc ve svém životě.

Omlouvám se, že jsem nebyla dost silná, dost statečná pro nás oba, abych ti ještě naposledy zopakovala, jak moc pro mě znamenáš.

Srdce mi krvácí, protože vím, že tě svým odchodem a tím, co o mně teď víš, zraňuji. Ale nemohu jinak, nedokážu žít s odsouzením za něco, čeho lituji, ale co je zároveň mou součástí. Nikdy to však ničím nespravím a nevyvážím svou vinu jako je rozhodnutí o smrti vlastního dítěte.

Dokážeš mi odpustit? Doufám, že ano, pokud ne kvůli mě, tak alespoň kvůli sobě. Jsi skvělý muž, kterého si já nezasloužím. Pochop, prosím, ty spravedlivý, čestný, moudrý, láskyplný, dobrý, dobrý člověče, že jsem tě neopustila kvůli nám dvěma, ale kvůli sobě samé, kvůli hlubokému pocitu v srdci, který je silnější než já a já ho neumím překonat a věřit… I když vím, že tobě jsem věřit mohla.

Nezkoušej mě hledat, abys mi řekl, jak špatný člověk jsem. To vím i sama. Prosím, nehledej mne. Jen by mi ublížilo, kdybych si znovu připomenula, kým jsi ty a kolik jsem toho já v životě pokazila.

Vždy budeš patřit do mého srdce.

Esmé“

Tak nerada ho zraňovala, ale musela. Musela to udělat. Nenechal by ji odejít a ona by nezvládla víc bolesti, kdyby ji přemlouval, ať zůstane, anebo kdyby ji chtěl někdy hledat.

* * *

 

Po válce se vrátil zpátky do Anglie. Vše bylo jinak. Mnoho let se potloukal po špitálech po celém Spojeném království. Vždycky bylo co dělat. Všude potřebovali šikovného doktora. Stav jeho mysli se podobal tomu, co poznal za války, než přišla ona. Jeho myšlenky se k ní často stáčely a rušily ho od práce, kterou vykonával téměř jako stroj. Znovu. Sice mu zanechala dopis, který četl pořád dokola a dokola, až se mu rozpadl v rukou, ale nikdy se to nevyrovná pocitu, když ji držel v náručí. Přemýšlel, hledal nějaké indicie, které by v jejím dopisu mohl najít, ale bohužel.

Nikdy ji za nic neodsoudil a za nic na světě si nechtěl přiznat, že jeho lásku neopětovala, že byl jen on ten, který miloval.

Vzpomínky na ni a staré rány stále bolely, ale čas je pomalu léčil a jeho pocity otupěly. Tolik času uteklo jako voda v řece jeho života a on si zařídil v jedné londýnské nemocnici vlastní ordinaci a příležitostně i operoval, ale jeho ruce už nebyly tak pevné jako tenkrát, kdy v zákopech s velmi provizorními nástroji zašíval rány vojákům.

Neposlechl ji a tolikrát se ji pokoušel hledat, ale všechny jeho pokusy byly marné.

Když na konci třicátých let začala nová válka, zažíval jisté deja vu, kvůli kterému se necítil zrovna nejlépe. Nejen proto, že věděl, jaká válka může být, ale také kvůli ní. Avšak teď už mu na pomoc jako maják v bouři námořníkovi nikdo nepřišel.

V roce 1940 se strhla bitva o Anglii, šel zrovna z práce, když se ozval poplach. Všichni začali utíkat ke stanici nejbližšího metra, kde by se pod zemí mohli schovat. Už to trvalo několik měsíců, rozhodl se vrátit do nemocnice, stejně tam budou svážet raněné, tam bude více potřebný než v podzemním úkrytu.

Nečekal však, když se vrátil, že ji tam potká…

 

* * *

 

Proplakala celou cestu domů a pak ještě několik následujících měsíců. Její otec zemřel za několik týdnů na leukémii. Sestra se vdala a odešla z domu.

A tak míjely roky a ona se snažila s nimi bojovat svými chabými silami, jak nejlépe uměla.

Stále měla v srdci bolest, avšak práce u Červeného kříže jí v jejím psychickém stavu velmi pomáhala. Ostatně pro to se taky jako dobrovolník do této organizace přihlásila. Péče o druhé jí dávala zapomínat na svá vlastní životní neštěstí.

Zůstala sama. Tedy až do té doby, než zjistila, že je těhotná.

Nevěřila, že by mohlo být její vnímání a pocity natolik změněné po čas těhotenství, že by to všechno ucítila až nyní. Uvědomila si, že Carlislea miluje. Esmeina láska k jejímu doktorovi přicházela pomalu, ale už tehdy, když spolu operovali raněné vojáky, musela něco cítit. Jen si asi nechtěla připustit, že by to po tak krátké době mohla být láska. A taky se velmi bála. Nechtěla se znovu zklamat. Musela přece chránit svou už tak křehkou a nově nabytou duševní rovnováhu.

Narodil se jí syn, rozhodla se mu dát všechnu tu lásku, kterou už nemohla věnovat Carlisleovi, a kterou vlastním rozhodnutím (i když k němu byla svými strachy donucena, ale mohla ho změnit) upřela svému prvními dítěti. Svobodná matka však byla společností zavrhována a tak si ji k jejímu nezaslouženému štěstí vzal obchodník George Davis z předměstí, kterému zemřela žena. Děti neměli.

George si jejího syna oblíbil a rozhodl se ho adoptovat. Nikdy se neptal, kdo je Edwardův otec. Toleroval, že o své minulosti nechtěla mluvit. Byl mu skvělým otcem. Jen ona věděla, že pravda stejně jednou vyjde na povrch a o to to pro ni po těch letech lží bude nepříjemnější. Postarší obchodník s drahými kovy se do ní zamiloval. Neměla ponětí, co na smutné stárnoucí ženě bez jakékoliv jiskry viděl, ale neměla sílu proti tomu něco dělat. Soustředila se na svého syna, aby dostal řádnou výchovu od obou rodičů.

Později si v hlavě přemítala společné chvíle a uvědomila si, že celý život všechny jenom zraňovala. Ale nevycházelo to ze skutečnosti, že jednou někdo zranil ji, a ona to samozřejmě nechtěla nikomu oplatit, jen nevěděla, jak se vypořádat se strachem a s tím, co pokládala za to nejlepší, ale právě tím vždy všechny pro ni důležité lidi zranila a postupně je i ztratila?

Vzpomínky...

„Edwarde, koukej dojíst ty brambory a jdi si vyčistit zoubky,“ slyšela z kuchyně Georgův hlas. Právě, když svému synkovi připravovala postýlku, slyšela blížící se dupot z koupelny.

„Tak pojď, ty rošťáku… Letí letadlo, letí a přistane v posteli.“ Od dveří dětského pokojíku nesl George malého synka v modrém pyžamu jako letadlo až pod peřinu, též modré barvy. Musela se usmát.

„Tak už toho nechte a honem spát,“ naklonila se nad Edwarda a dala mu pusu na čelo. Objal ji ručkama kolem krku a přitáhl si ji k sobě: „Dobjou noc.“

„Dobrou noc, zlato, a krásně se vyspi. Podívej! Méďa už chce taky spát,“ podala mu plyšového medvěda s velkýma očima. Zazíval a pomalu zavřel oči. Oba ho chvíli pozorovali. Nevěděla, o čem přemýšlí George, ale ona myslela na všechny rysy, které Edward zdědil po svém otci.

„Už spí,“ zašeptal, aby ho nezbudil. Přikývla a oba potichu odešli z jeho pokoje.

„Pojď už taky spát, zítra brzy vstáváš.“

„Hned. Jen ještě uklidím v kuchyni nádobí od večeře.“

„Udělám to. Nemusíš si s tím dělat starosti,“ usmál se na ni. Otočila se na něj s překvapeným výrazem v očích.

„Děkuju.“

„Rádo se stalo.“

Byla příšerně unavená. „Jdu se osprchovat.“ Odešla do koupelny, když se vrátila, rovnou si zalezla do postele a četla si Sinclara Lewise. George přišel za okamžik.

Založila si knížku na straně 125 a zavřela ji. „Dobrou noc,“ zhasla lampičku a otočila se čelem k oknu. Snažila se, aby její dech byl klidný a navodila tak dojem spánku.

„Dobrou noc, Esmé.“ Po chvilce otevřela oči a dívala se do tmy. Texaské noci byly nebezpečné, jiné než v Evropě, ale stále temné. Stejně jako její myšlenky. Vracela se do té polorozbořené ošetřovny ve Francii. Stojí tam ještě? Nebo ji děla tanků srovnaly se zemí? A co on? Kde je mu konec?

„Spíš?“ ozvalo se ze tmy za ní. Mlčela. Přitiskl se k ní a rukou ji objal okolo pasu. Snažila se nepohnout, její manžel v ní nevyvolával pocit hnusu, ale spíše viny, protože mu nechtěla dávat najevo, že ho nemiluje a že její srdce patří jinému. Nechtěla ublížit dalšímu člověku.

Lehce se dotýkal jejího těla a rukou putoval od jejího ramene až k boku. Odtáhla se od něj a otočila se čelem k němu. „Počkej…“

„Děje se něco?“ ptal se jí zmateně. Zakroutila hlavou.

„Ne, jen… Nic se neděje,“ vydechla a pokusila se o úsměv. Začal jí líbat na šíji, na tvář, když se přiblížil k jejím ústům, odvrátila se od něj a rychle se posadila. „Promiň. Já nemůžu.“

„Není ti nic?“ dotkl se jejího čela. Zabolelo ji u srdce. Podobným gestem se jí snažil zjišťovat horečku Carlisle. Proč nemohla na lékaře zapomenout a začít milovat obchodníka, když si byli tolik podobní? Ano, samozřejmě, jeden není druhý a žádný člověk na světě není stejný a srdce velmi dobře cítí, koho miluje. Srdce nepřemluvíte, aby poslechlo vaši mysl a přestalo vás trápit.

Zlobila se na sebe, že myslí na světlovlasého doktora, když je tu se svým manželem, který ji miluje, ale nemohla si pomoct. Jak dlouho ještě bude muset žít ve lži, přetvářce a bolesti?

Carlisle byl pryč, byla to minulost. Teď se musela soustředit na přítomnost. Ale šlo jí to jen velmi těžko. Když ji vzal opět do náruče, vysvobodilo ji Edwardovo zaplakání. George se nabídl, že tam půjde, ale okamžitě odmítla. Zůstala u svého syna déle, než bylo nutné. Když se vrátila zpátky do ložnice, její muž spal, ruku měl nataženou tak, aby, když si k němu lehne, ji mohl obejmout. Lehce odstrčila jeho paži a lehla si od něj na nejvzdálenější místo. Celou noc se převalovala a usnula až k ránu. Když jí zazvonil budík, myslela, že se nezvedne z postele.

***

 

S jejími zkušenostmi z války mohla bez problémů vykonávat práci v nemocnici v Ohiu. Využila všechno, co ji kdy její přítel naučil. Vždy, když si na něj vzpomněla, neubránila se slzám.

Už neměla nic. Až na jejího malého synka, který dospíval tak rychle, že než stačil odrůst chlapeckým kalhotám, už mu kupovala oblek, aby mohl chodit s děvčaty na plesy.

Nikdy mu neřekla, kdo je jeho biologickým otcem, ale nepozorovala na něm, že by touto nevědomostí strádal. Bral jako naprostou samozřejmost, že jeho otcem je George.

Bylo mu sedmnáct, když George Davis zemřel. A bylo mu přes dvacet, když se rozhodla, že Carlislea vyhledá. Přes Červený kříž zjistila, jestli žije a kde pracuje. Bylo to víc, než si kdy mohla přát.

Cesta do Londýna trvala nepřirozeně dlouho, byla nervózní, a když vcházeli do nemocnice, třásla se tak, že ji syn musel podepírat. Tenkrát se na svém milovaném lékaři dopustila křivdy, bála se, že jí neodpustil…

Sirény hlásily přicházející nálety, ale ona ho musela vidět!

„Asi bychom měli jít, mami. Někam se schovat.“

„Nemůžu, Edwarde. Teď mě zastaví nálety a už ho nikdy znovu nespatřím.“ Co když byly nálety na Londýn trestem za její činy? Za smrt svého prvního dítěte a za opuštění Carlislea?

 

* * *

 

Prohnal se kolem asi čtyřicetileté ženy a mladého muže, jenž ji podpíral. Když v tom uslyšel ten hlas. Hlubší, než si pamatoval, ale její! Otočil se a jejich pohledy se střetly.

Drobné vějířky vrásek kolem očí, které se tvořily od smíchu, jí na kráse neubíraly. Ještě víc za ta léta, co jí nevídal, zkrásněla. V Esminých očích si všiml tehdejších jisker, když ji uprostřed nocí držel v náruči a v dunění vzdálené fronty své milované šeptal do ucha uklidňující slova.

Prohlížela si ho s ještě větším zájmem než tenkrát. Zmužněl, nechal si narůst vousy a ve vlasech zahlédla pár šedých pramenů. Jak ráda by políbila čelo s drobnými vráskami od usilovného přemýšlení. Věděla, že na jeho modré oči by nikdy nezapomněla. Byly jiné a plné bolesti, ale přesto tolik známé.

Oči obou byly plné starých zranění duše…

„Esmé…“ vydechl a v očích se mu zaleskly slzy. Přikývla, aby ho ujistila, že je to ona, i když věděla, že ji poznal.

„Carlisle.“ udělala dva kroky k němu, když se celá nemocnice otřásla v základech. Byl to krok do neznáma, netušila, jak na ni bude reagovat a jestli ji nepošle pryč. Chtěla mu všechno vysvětlit, vypovědět vše, co se jí za ta léta událo, ale nebyl na to čas. Omítka spadávala ze stěn stejně jako ji opouštěla všechna vysvětlení, která si dlouho a pečlivě plánovala, že mu řekne.

„Omlouvám se ti. Nestačí říct, že je mi to líto, já vím, ale…“ zadívala se na něj, srdce se jí málem probilo z hrudi ven, musela zhluboka dýchat. „Odpustíš mi?“

„Není co, Esmé. Co mělo být odpuštěno, už bylo odpuštěno dávno.“ Natáhl se pro ni a schoval ji do svého objetí. Přes její rameno se zadíval na mladého muže, jenž s ní přišel. Podivný záchvěv jím otřásl.

„Nikdy bych tě neodsoudil za něco, o čem bych si myslel, že toho z celého srdce lituješ a že ses odsoudila ty sama.“ Třásla se, proto ji k sobě přitiskl pevněji.

„Měli byste jít, drahá. Je to tu nebezpečné. Běžte do nejbližšího metra a tam počkejte. Přijdu za vámi.“

„Ne! To po mně nemůžeš chtít.“

Vzal ji za paže a zadíval se jí do očí, když vážným hlasem řekl: „Slibuji, Esmé. Pak už tě nikdy nepustím.“ Zhluboka se nadechla a pak svolila. Pustili se ve stejnou chvíli.

„Postarej se o matku.“ kývl na Edwarda pro něj neznámý člověk. Předali si ženu z náruče do objetí. A rychle šli z budovy pryč. Zahnuli k první stanici metra, kterou uviděli.

Otřesy zachvátily Londýn. S každým novým ji polil nepříjemný chlad. Mělo to být naopak. Ona měla utěšovat svého malého synka. Pevně objal svou matku a snažil se ji uklidnit. Byl mu tak podobný! Ale rozhodně už to nebyl ten malý Edward v dětské postýlce.

Ve chvíli, kdy dozněly poslední výbuchy, vyprostila se ze synova objetí. „Zůstaň tu, ano? Hned jsem zpátky!“

„Ale mami! Nevíš, jestli už to skončilo.“

„Neboj se, vím, co dělám,“ usmála se na něj. „Hned jsem zpátky. Třeba tu bude Carlisle dřív než já.“

Vyšla na povrch a rozběhla se k nemocnici. Nemohla dýchat, ale musela ho najít! Nitro jí rozežírala zlá předtucha.

Když doběhla na místo, kde před několika desítkami minut stála nemocnice, nic zde nebylo. Jen sutiny. Opřela se o nejbližší kámen, který zbyl z budovy, a přerývavě vdechovala studený vzduch. Slzy se jí tlačily do očí. Chtěla se přesvědčit, že tu není, že se stihl schovat.

„Carlisle!“ vykřikla z posledního dechu. „Carlisle!!!“ Nedaleko se ozvalo slabé zasípání. Doběhla k němu, ale nebyl to on.

„Carlisle!“ zavolala znovu. Pár desítek metrů před ní někdo zakašlal. Přes rozbořené zdi a roztříštěná okna klopýtala za tím zvukem. Odhrabala jeho zaprášený obličej.

„Miláčku,“ rozkašlal se. „Zase jsi mě při-šla… zachránit.“ Kvůli kašli se mu špatně mluvilo. Byl do půlky těla zasypaný velkými kameny. Nepokoušela se je odstranit, byly příliš těžké.

„Slíbils, že za námi přijdeš,“ do tváří se jí hrnula horkost a hlas se jí třásl.

„Oml-ouvám...“

„Ššššš. Nemluv.“ Přes slzy na něj neviděla, ale možná to tak bylo lepší. Z kapsy vytáhla kapesník a otřela mu obličej. Z levého ucha mu vytékala krev. „Doktora!“ volala, ale nikdo ji neslyšel. Několik lidí začalo odklízet suť. „Pomozte mi někdo!“

„Esmé…“ Mohl ještě hýbat prsty a tak ji stiskl paži, co nejvíc dokázal.

„Prosím!“ Nemohla mluvit, ochraptěla.

„Esmé… Klid, miláčku. To je dobré. Jen mě drž za ruku.“

„Jen pokud mi uvaříš ten výborný indický čaj.“ I jemu po tváři steskla krůpěj slzy.

„Zajděte si s Edwardem na Euston Road vaří tam nejlepší čaj v celé Británii. A je tam britská knihovna. Vím, jak ráda čteš.“

„Zajdeme, slibuji.“ Políbila ho do dlaně a na jednotlivé prsty. Sledoval její pohyby a blaženě se usmíval.

„Dojdu pro pomoc! Vytáhneme tě odtud. Zachráníme!“

„Ne… To je zbytečné. Zůstaň tu se mnou a drž mě za ruku.“

„Ale ty nemůžeš zemřít, to by nebylo spravedlivé! Svět už by nikdy nebyl stejný! Půjdu pro Edwarda a zavoláme nějakého doktora a ty budeš v pořádku! Prosím tě, Carlisle… Dovol mi to!“ Střídavě tiskla jeho prsty a dávala mu polibky na čelo.

„Ne…“ rozkašlal se. „Jen tu se mnou zůstaň. Neřekla si přece, že umírající musí cítit, že je milován? Že nezáleží na tom, v jakých podmínkách umírá, ale s kým poslední chvíle stráví?“ Srdce jí pukalo bolestí, ale přikývla. Kéž by to tenkrát neřekla! Kéž by od něj neodešla! Kéž by zůstala s ním!

„Miluju tě, Carlisle. Nezavírej oči… Ne.“

„Řekni mi ještě něco… Poslední věc.“

„Ano?“

„Edward… Je Edward můj ss-“ Přerývavě se nadechl.

„Ano, je tvůj syn.“

„Ví to?“

„Ne, ještě ne, ale postarám se, aby se to dozvěděl.“

„A Esmé…“

„Hmm?“ hřbetem ruky si otřela oči.

„Taky tě miluju. A nejsi špatný člověk. Nikdy na to nezapomeň.“

 

* * *

 

Stáli vedle sebe. Sami. Všichni už odešli domů nebo zapít všemi uznávaného lékaře Carlislea Cullena. Jen ona jediná věděla, jaký doopravdy byl.

Udělala rozhodnutí, které se už nedalo vzít zpět, a kterým ovlivnila život svůj a bohužel i ten jeho. Co by se stalo, kdyby mu vše řekla a čekala buď na jeho odmítnutí anebo přijetí její osoby a neodešla by?

Kdyby… Ale v tuto chvíli bylo každé kdyby ztraceno a navždy zapomenuto.

Jsou rozhodnutí, za která se pyká, a toto bylo jedním z nich. Odešla od něj, protože se bála, že by se mohlo opakovat to, co s Andrewem. Ten se zdál být také na začátku velmi příjemným společníkem.

Co kdyby náhlé vzplanutí lásky skončilo tak rychle, jako začalo? To už jednou zažila a bála se zklamání víc, než dokázala snést. Vyděsila se té obrovské lásky, která jí zahořela v srdci a z níž vzniklo to nejúžasnější, co jen může ženu potkat.

Pouta jedné války je spojila v milující vášni. Pouta té druhé je rozdělila v konečnosti smrti.

Nyní se za svou zbabělost a stíny z minulosti, které ji pronásledovaly, nenáviděla a každý den si je vyčítala.

Ale neměli bychom právě s těmito stíny, jenž nám byly předány společně s ranami, které nám někdo udeřil během našeho života, a neseme si je po zbytek našeho bytí, bojovat? Ač byla silná v jiných ohledech své existence, na tmavé stíny pocházející ze své minulosti nestačila. Neuměla se vypořádat se svými chybami a kvůli jejím strachům pykali jiní. Ti, které tolik milovala. O to byla její vina horší. Snad by bylo lepší, kdyby se se svými milovanými nikdy nesetkala, ale kdo by byla bez nich?

Mnoho otázek nebylo zodpovězeno a mnoho odpovědí nebylo dáno, ale na ně bylo nyní pozdě.

Musel se spokojit s málem, které věděl, než zemřel. Všechno to zlé, co o ní věděl, nepřetrhalo jeho lásku k ní.

 

Carlisle Cullen

14. 8. 1889 – 10. 9. 1940

Kdo s láskou žil, ten neumírá


„Chceš se zeptat, jestli byl George Davis tvůj biologický otec.“ Nedotazovala se ho. Nepodívala se na svého syna, její oči stále patřily jménu vyrytému na náhrobku. Edward přikývl.

„Nebyl. Další z mých lží, které jsem kdy v životě vyslovila.“ Už žádné lži a polopravdy. Slíbila se, že odteď vysvětlí svému synovi vše, co bude chtít vědět.

„Byl on… byl Carlisle Cullen… můj otec?“

„Ano, Edwarde. Byl to tvůj otec.“

Z jeho reakce nedokázala poznat, co si o něm myslí. A ani by ho nikdy nenutila, aby ho miloval, vždyť to pro něj byl naprosto cizí člověk. Jen si přála, aby ho přijal a odpustil jí, že se jeho otce nesnažila vyhledat dříve. Byla vděčná Georgeovi, že předal jejímu synovi velmi dobré základy do života, a že ho vychoval podle svého nejlepšího svědomí. Díky jejímu třetímu (po Andrewovi a Carlisleovi) muži nemusel Edward vyrůstat bez otce.

Edward Davis vystudoval medicínu a ve Státech si otevřel vlastní ordinaci. Byla na něj tak hrdá, jak jen matka může být. Stejně jako by byl hrdý jeho otec. Pomyslela na George. Ano, i on by byl kvůli svému adoptivnímu synovi šťastný.

Celý svůj život Carlislea milovala a čím víc se mu Edward podobal, tím víc si byla jistá, že potkat takového člověka se nepodaří každému, protože někoho, jako byl on, si musíte zasloužit.

Nevěděla, jak si ho zasloužila ona, ale byla poctěna, že ji miloval a že se mohli navzájem držet v náruči. V jejich vlastním poutě lásky. Ve věčném poutě, jehož vazby ani války ve všech svých hrůzách nemohly překonat.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kate

10)  Kate (25.05.2016 21:47)

SestřičkoTwilly, děkuji. Jsem ráda, že se líbilo. :)

SestraTwilly

9)  SestraTwilly (23.05.2016 21:33)

Katka RenyNew to vyjadrila dokonale. Výborná poviedka

Kate

8)  Kate (20.05.2016 17:04)

Reny, to, co jsi mi tady napsala... budu rozdýchávat ještě hodně dlouho! Jsi super! :) Strašně moc ti děkuju za krásný komentář a úplně jiný úhel pohledu.

Seb, děkuji za blahopřání! Jsem ráda, že už to mám za sebou.

7)  Seb (19.05.2016 20:27)


Blahopřeji ti k úspěšnému ložení maturitní zkoušky

RenyNew

6)  RenyNew (19.05.2016 14:35)

Kate!!!
To je DOKONALÉ.
Ano, tentokrát to slovo musím použít, protože lepší si pro tuhle tvoji povídku ani nedovedu představit.
Řeknu ti jedno - tímhle jsi pro mě přesáhala jakousi hranici fanfikce. Postavy S. Meyerové se staly základem pro hrdiny tvého příběhu, tvého silného, velmi skutečně působícímu příběhu, který se mi v tuhle chvíli jeví jako mnohem, mnohem lepší a rozhodně silnější, než celé Stmívání. A dokonce i než životní příběhy Jaspera či Alice, kteří si rovněž prošli neskutečnými hrůzami.
Jenže tohle bylo ... historické a přitom stále aktuální, tak "opravdové"...
Popravdě jsem vůbec nečekala, že do příběhu zapojíš i druhou z těch nejhorších válek, jakých se lidé byli schopni dopustit v rozmezí pouhých dvaceti let... A musím se přiznat, že tím, žes Esme a Carlislea nechala tak dlohou samotné, žes jí dala nového manžela a jemu opět ten mechanický stav práce, práce, práce... tím teprve si mne jejich milostný příběh doopravdy získal. V první části pro mě totiž byla mnohem výraznější linie zabývající se válkou jako takovou.
...mám dojem, že jsi v mých očích vytvořila nové postavy jménem Carlisle, Esmé a Edward... mají s těmi "starými" hodně společného, povahově ses neodklonila od originálu, ale přesto... tyhle mám radši. Tohle jsou lidé. Lidé, kteří vážně mohli kdesi uprostřěd zákopů hrůzy najít kousek svého štěstí...
Děkuji. Opravdu :).

Kate

5)  Kate (18.05.2016 20:44)

Nejmilejší dámy, všem vám moc a moc děkuji za komentáře. Omlouvám se, že odepisuji a děkuji až teď, ale měla jsem "svatý týden"a učila se na maturitu. Vše dopadlo skvěle!
Chci vám říct, že jsem vděčná a ráda, že jste si povídku užily. Stejně jako já její psaní. :)
Tak zase někdy u jiné historické povídky s C E. :)
Jste zlaté, Evelyn, PajushkaCarliEsme, Seb a betuško.

4)  betuška (18.05.2016 19:13)

Je úžasné ako si vystihla atmosféru na začiatku a ako poviedka gradovala s postupujúcim časom. Tematike vojny sa snažím cielene vyhýbať,pretože som z toho vždy rozhodená. Preto som aj čítanie odkladala,až bude tá správna nálada, aby som to "neodbečala" celé, stačí ked smoklím na konci. Pre mňa veľmi dojímavé a ľudské...a sad end tomu svedčí,pretože ľudský život nie je žiadna rozprávka.

3)  Seb (14.05.2016 18:11)

Ach jo, tak je druhá válka opravdu navždy rozdělila:'-(, ale napsalas to skvěle, alespoň že v poslední Carlisleově chvíli mohli být spolu.

Moc děkuji

PajushkaCarliSme

2)  PajushkaCarliSme (13.05.2016 23:05)

Nééééééééééééééééééééééééééééé tohle jsi mi nemohla udělat nééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé proč? Proč oni? Nedokázala jsem udržet oči bez slz jsi neskutečně úžasná, že jsi něco takového dokázala vymyslet a tak krásně sepsat.

Evelyn

1)  Evelyn (13.05.2016 20:12)

Achhhhhh... asi jsem něco podobného čekala, ale stejně se mi chce brečet. No, vlastně jsem spíš očekávala zhroucení metra a smrt Esmé, ale podstata je stejná. Tolik let odloučení... a pak jen pár okamžiků.
Děkuji za krásný, i když smutný příběh

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek