Sekce

Galerie

http://l-userpic.livejournal.com/101687212/16287597

Volterra. Bella zachraňující Edwarda. Poledne. Palazzo dei Priori. Edwrdův pohled. Myslím, že více říkat nemusím. ;) Prostě stará známá scéna z jiného pohledu.
P.S. Je to opravdu hodně krátké. Sepsala jsem jen chvíli na náměstí. ;)

Roztrhl jsem si košili, aby má diamantová kůže byla lépe zahlédnutelná. Když mi moji žádost o smrt nepovolili, musel jsem je vyburcovat. Jistě bylo více možností, nežli ukázat se na slunci lidem, ale já jsem tuhle, jako jedinou, shledal za nejmožnější. Zvednout auto nad hlavu, by lidi asi moc nevystrašilo, v tomhle světě je již vše možné. Vysát člověka, před zraky jiných lidí, se mi hnusilo. Tak dlouho jsem lidskou krev nepil a rozhodně to chvíli před smrtí nemíním měnit.

Hodiny odbily dvanáctou hodinu. Byl čas. Za chvíli budu s Bellou. Navždy. Tedy, pokud je tam nahoře přemluvím na nebe. Byl jsem monstrum. Nic jiného, neměl sem duši. Nezasloužil jsem si být v nebi, ale moje sobecké já tam chtělo. Chtělo tam být s Bellou. Hodiny znovu odbily. Zavřel jsem oři a udělal krok blíže k osvobození. Za chvíli budu s tebou. Slyšel jsem jasné myšlenky že jsem byl spatřen. Musel jsem již trochu zářit, jinak by si mě nikdo nevšímal. Zdálo se mi jako by na mě někdo volal. Ten hlas jsem poznal kdekoli. Patřil Belle, již na mě musela čekat. Slyšel jsem šplouchnutí vody ve fontáně, co stála uprostřed náměstí. Jako by přes ni někdo utíkal. Právě, jsem získal důkaz že upíři se můžou zbláznit, já se zbláznil určitě. Naposledy jsem se nadechl. Do nosu mě udeřila lákavá vůně. Vše mi na tomto světě připomínalo Bellu, právě proto jsem za ní musel jít. Hodiny již po několikáté odbily a já se konečně odhodlal k činu a udělal velký krok ke konci uličky.

„Ne! Edwarde, podívej se na mě!“ křičel na mě ten nejkrásnější hlas ze všech. Tahle halucinace byla ta nejhezčí co jsem kdy měl. Usmál jsem se. Už jen jeden krok a budeme spolu. Zvedl jsem nohu, abych vykonal ten krok který mě k ní přivede. Cítil jsem závan vzduchu těsně přede mnou a poté ucítil jak do mě někdo trochu narazil. Nadechl jsem se a ucítil její vůni. Automaticky jsem toho, kdo do mě narazil zachytil a zvedl do stoje.

Byl jsem zvědavý. Pomalu jsem začal otevírat oči. Hodiny znovu odbily.

Kdybych byl člověk, zalapal bych po dechu. Přede mnou stála Bella. Volturiovi byly rychlí.

„Podivuhodné,“ vydechl jsem udiveně a pobaveně. Celou dobu jsem se mýlil. „Carlisle měl pravdu.“

„Edwarde,“ ten anděl přede mnou se snažil popadnout dech. „Musíš jít zpátky do stínu. Musíš se pohnout!“ Byla zde a vypadala nádherně. Udivil jsem se. Byla tak krásná, vypadala stále tak jak jsem si ji pamatoval. Natáhl jsem k ní ruku a zlehka jí přejel po tváří. Snažil jsem se všechny detaily jejího obličeje zapamatovat. Co kdyby ještě konec nebyl. Mohla být jen mojí představou. Mohla se kdykoli rozplynout. Hodiny stále odbíjely a já doufal že nikdy nemizí. Snad mě nepošlou na poslední chvíli do pekla. Nedokážu být tak, kde ona není. To by pro mě byl nejvyšší trest, ale já bych si ho vlastně zasloužil. Opustil jsem ji, to jediné co jsem kdy miloval.

Její srdce bilo a já k tomu i slyšel jak jí v žilách pulzuje krev. Byl to ten nejhezčí anděl na světě. Vše co jsem na ní miloval už neztratím. Musela se umět i červenat. Byla tak krásná. Moje bolest z odchodu od ní se najednou ztratila, cítil jsem jen štěstí. Nikdy o ni již nepřijdu.

„Nemůžu uvěřit, že to bylo tak rychlé. Vůbec nic jsem necítil – jsou opravdu dobří,“ zavřel jsem oči a doufal že se jakmile je otevřu nerozplyne se. Přitiskl jsem své rty do jejích vlasů. Ta vůně mi tak chyběla.

„Smrt z tebe vysála med dechu, ale nepřemohla tě. Na tvoji krásu nemá,“ zamumlal jsem verš z Romea a Julie. Hodiny odbily svůj poslední úder. „Voníš přesně tak jako vždycky,“ pokračoval jsem. „Takže tohle možná je peklo. Mně je to jedno. Já to přijímám.“ Chtěl jsem ještě něco říci, ale přerušila mě.

„Nejsem mrtvá a ty taky ne! Prosím tě, Edwarde, musíme se pohnout. Nemůžou být daleko!“ Začala se prát s mými pažemi. Svůj stisk jsem nepovolil. Nechtěl jsem ji ztratit. Byl jsem zmatený.

„Jak prosím?“ zeptal jsem se zdvořile. Nic jsem nechápal. Jak to myslela? Kdo nemůže být daleko. Moje mysl začínala vše zpracovávat.

„Nejsme mrtví, ještě ne! Ale musíme se odtud dostat, než Volturiovi...“ šeptala zničeně. Volturiovi? Dolehly ke mě myšlenky Demetriho a Felixe. Okamžitě jsem ji odtáhl do stínu, otočil tak aby se opírala o cihlovou zeď domu, otočil se k ní zády a oči upřel do uličky prostírající se přede mnou. Zahlédl jsem je a pro plnou Bellinu bezpečnost kolem ní roztáhl své paže. Nikdo se jí, dokud budu naživu, nedotkne. Jen stěží jsem potlačil zavrčení.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

kajka

11)  kajka (25.04.2012 19:19)

MaiQo, jedna z mých oblíbených scén! Děkuju, napsala jsi ji moc hezky.

10)  jana (05.02.2011 10:53)

9)  didi (01.02.2011 09:03)

to byla paráda :)

Janeba

8)  Janeba (31.01.2011 15:44)

MaiQo, tohle je krátké, opravdu hodně krátké??! Naprosto skvělým způsobem se Ti povedlo popsat ten obrovsky emocionální boj Edwarda!!
Děkuji!!

7)   (31.01.2011 14:29)

OMG


Omlouvám se, byl jsem tak vykolejený, že jsem to ani nemohl napsat celé, takže jsem musel ve zkratce! Bože, tak to byl teda nářez!

6)  Lucie (30.01.2011 16:27)

Amisha

5)  Amisha (30.01.2011 11:38)

moc krásně napsané

Twilly

4)  Twilly (30.01.2011 10:44)

Krásně jsi to procítila... a já s tebou... možná mi ten konečný dojem kazilo jenom pár docela docela malilinkých chyb, ale k čertu s formou... obsah byl báječný

3)  Ashley (30.01.2011 10:27)

krásné!!!

2)  ada1987 (30.01.2011 10:14)

krasa!

Karolka

1)  Karolka (30.01.2011 09:35)

Moc se ti to povedlo! V tom závěru, kdy jim jde o vteřiny a on si užívá "nebe", mi tekly nervy jak baterky. Krásné!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek