21.08.2011 [15:00], Baru, ze série Otisk na druhý pohled, komentováno 8×, zobrazeno 2891×

Láska je skutečně nevyzpytatelná. Viď, Rachel?

Bylo dopoledne a já jsem se právě chystala ven. Jako obvykle venku pršelo, a tak jsem na sebe hodila pláštěnku.

Máma byla v práci, nakoupeno jsem měla a podle počasí jsem soudila, že kluci nebudou venku, takže budu mít aspoň chvíli klid. Měla jsem namířeno k moři, protože jsem chtěla nasát alespoň trochu toho mořského vzduchu.

Rozpršelo se ještě víc, a tak jsem přidala do kroku. Po chvíli jsem byla na místě. Bylo to tu celkem hezké. Našla jsem nějaký starý naplavený kmen, a tak jsem si na něj sedla. Zavřela jsem oči a chvíli relaxovala. Vnímala jsem jen šum moře a dopadající kapky. Tohle vážně dokázalo člověku dodat energii.

Nevím, jak dlouho jsem tam takhle seděla, možná půl hodiny, ale pak jsem něco zaslechla. Nějaký smích, nebo co… a blížilo se to.

No to snad ne! Ti kluci jsou vážně všude. Proč mě nenechaj aspoň chvíli na pokoji?!

Otočila jsem se a spatřila je, jak jdou směrem ke mně, a ten jeden (nejspíš zase Paul) dělal cestou přemety. Myslím, že o mně nevěděli, a proto jsem rychle vyskočila na nohy a chtěla nepozorovaně odejít.

Jenomže jako obvykle si mě všimli.

„Hej, ty tam! Počkej!“ Nechtěla jsem působit jako zbabělec a tak jsem tam jen stála, otočená k nim zády a čekala, až přijdou blíž ke mně.

Klid, Rachel, ty to zvládneš. Přeci sis to nacvičovala.

Když jsem cítila, že jsou těsně za mnou, pomalu a obezřetně jsem se otočila. Paul mě celou sjel pohledem, a já jsem se tomu jen ušklíbla.

Ano, já to zvládnu.

Jenomže – chyba lávky.

On se ke mně přiblížil tak blízko, že nás od sebe dělilo pouhých pár centimetrů. Začala se mi třást kolena. Vůbec jsem neměla tušení, jak se v téhle situaci zachovat.

On ale jen vydechl, a zašeptal. „Víš, vůbec jsem nezaslechl… jak se jmenuješ?“

Upíral na mě ty jeho krásné čokoládové oči… co to kecám? Vůbec nemá krásné oči!

Radši jsem se soustředila na to, abych měla normální hlas.

„R-Rachel,“ zajíkla jsem se, „proč tě to vůbec zajímá?“  Ten hlas prozrazoval nějak moc. Najednou se mi rozbušilo srdce na plné obrátky. Co to se mnou doprčic je?

On ale jen opět vydechl a přiblížil se k mému obličeji ještě víc.

Co se to děje? Nevím, jak jsem mohla být tak hloupá, rozum mlčel, a tak jsem vůbec neměla tušení, co dělat.

Já jsem… jen jsem pootevřela ústa, přivřela oči a chtěla překonat poslední centimetr mezi námi. On ale jenom semkl rty a div nevyprskl smíchy. Polekaně jsem uskočila, probrala se z transu a sledovala, jak se všichni prohýbají smíchy. Zase si ze mě jenom střílel! Tak to jsem teda vážně podělala.

Rychle jsem se otočila a běžela domů.

Vůbec nechápu, co mě to popadlo. A co se tam vlastně stalo? Skoro si to ani nepamatuju. Jen jeho čokoládové oči, široká ramena, vypracované svaly… při té vzpomínce se mi rozbušilo srdce. Co to se mnou je? Tohle mi moje tělo ještě nikdy neudělalo!

Vběhla jsem do domu a začala brečet. Jsem vážně blbá! Jak jsem mohla tak naletět?

Ale kupodivu jsem na něj nebyla naštvaná. Naopak – srdce mi napovídalo, abych šla za ním a omluvila se za to, jaká jsem na něj předtím byla. Najednou toho vědělo až příliš. Ale když potřebuju, aby mi něco řeklo, tak to ne, to musí mlčet a jenom bije jako o závod.

Ale – proč bych se mu měla omlouvat? On si začal, ne?

Nechápala jsem to.

Koukla jsem se z okna a všimla si, že už neprší. Možná bych za ním opravdu měla jít, a omluvit se mu za to, jak jsem na něj posledně vyjela.

No… možná potom. Teď je to moc brzo. Vypadalo by to, jako bych za ním dolejzala, a to rozhodně nemám zapotřebí.

Raději jsem si uvařila těstovinový salát, který patřil mezi má oblíbená jídla. S plným žaludkem se mi bude přemýšlet mnohem lépe.

Jak jsem tak ale jedla, něco mi začalo docházet. Najednou jsem na Paula myslela jinak. Ne jako na bláznivého puberťáka, ale jako na docela…opravdu hodně… hezkého kluka. Ne! To nemůže být pravda! To si nikdy nepřipustím! Nejsem do něj zamilovaná! Netluče mi srdce jako o závod, když ho vidím. Nejsem hned o něco šťastnější, když si ho vybavím, nebo když slyším jeho jméno.

Ale… opak byl pravdou.

Zamilovala jsem se do pubertálního Paula.

Rychle jsem dojedla těstoviny, umyla talíř a vběhla jsem do koupelny před zrcadlo.

Achjo. Vážně bych se sebou měla něco udělat. Popadla jsem hřeben a snažila se aspoň trochu rozčesat chuchvalce ve vlasech. Ale bylo to marné. Čapla jsem po té hezčí mikině a byla odhodlaná za ním vyrazit.

Šla jsem směrem k pláži a doufala jsem, že tam bude. Jenomže nebyl. Ještě byla možnost, že ho objevím na útesech, a když ne, tak se tam posadím a budu tam čekat klidně do zítřka.

Nee, to je zas blbý. No co…

Za pár minut jsem tam byla, ale nikde ani noha. Tak jsem si sedla na okraj, opřela se o nejbližší strom a začala jenom tak pohupovat nohama. Byla to docela výška. Já osobně bych teda neskočila ani za nic. Teda – kvůli Paulovi bych to udělala…

Je to šílený a zároveň úžasný. Ještě ráno jsem je nechtěla ani vidět, a teď, pár hodin po tom, co mi udělal, jsem byla schopná kvůli němu skočit i z útesu.

Vytáhla jsem mobil, a začala si prohlížet staré SMS. Všechny byly buď od mámy, anebo od kámošky. Žádná ale nebyla od táty. Je to zvláštní. Ještě před měsícem mi sliboval, že mi bude psát, že bude za mnou jezdit, bude mi posílat pohledy, dokonce i dárky.

A za jedinej měsíc ani jedna blbá SMSka. Nad tou představou jsem se musela pousmát. Jak táta může takhle oblbnout vlastní dceru.

Asi po hodině marného čekání jsem si jen povzdychla a už se chystala jít zpátky domů. Už jsem ani nějak neměla náladu na to, abych s ním mluvila. Stačilo by mi si jen lehnout do postele a snít – o něm.

Ale jako naschvál přišel.

„Hele kluci! R-Rachel je tady!“ schválně se zajíkl, aby napodobil můj hlas. Mě se ale zase šíleně rozbušilo srdce a hned jsem stála na nohou. Užuž jsem se nadechovala, že mu to řeknu, ale on mě přerušil.

„Copak, zastesklo se ti po nás? Nebo snad chceš taky skákat?“ Smál se a šel ke mně. Asi mě chtěl shodit do vody. Byl to vážně cvok. Nechápu JAK, ale prostě jsem byla do něj zamilovaná.

„Paule… já… šla jsem za tebou, protože… protože ti chci něco říct…“ On se pořád tak zvláštně usmíval, a pořád se pomalu ke mně přibližoval, takže jsem couvala. Čekala jsem, kdy spadnu do té vody.

„Já… víš…“ pořádně jsem se nadechla, „zkrátka se ti chci omluvit za to, jaká jsem na tebe byla. Neměla jsem tě nazvat Kenem od panenky Barbie, protože.. to ty nejsi… jsi moc hezký a…“

Všichni se začali smát jako pomatení. Vůbec jsem to nechápala. Já se mu sem jdu omluvit, a on se mi začne smát.

„Tak to jsi moc laskavá, ale víš, mě je úplně jedno, co jsi mi kdy řekla. Nazval jsem tě hyenou, ale za to se ti nikdy neomluvím. Já to totiž myslel smrtelně vážně. A pokud narážíš na to, jak jsem hezký, tak… ano, v tom máš pravdu, ale s tebou – s tebou bych nikdy nechtěl nic mít!“ zařval mi do ucha a zase se začal smát jako pominutej. Ostatní se k němu přidávali. Tak tohle mu vážně nedaruju! Co si o sobě myslí? Já se mu přijdu omluvit, a on se mi ještě vysměje.

Já mu ukážu, jaká umím být – jaká budu! Ještě mě bude prosit na kolenou, abych mu odpustila. Jenomže to se nastane. Zlomil mi srdce…tak ho taky zlomím jemu!

Baru

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  Kaca (22.08.2011 14:40)

jupí

7)  Baru (22.08.2011 10:25)

Všem strašně moc děkuju a Kaca - přivedla jsi mě na bezva nápad

6)  KalamityJane (21.08.2011 21:38)

super!!

3)  Kaca (21.08.2011 17:42)

hmm...hmm... já bych nechala Rachel spřáhnout s LEah, ta je kočka a možná by měla zvěda od Sama pokud sním je, ale pod vedením od Leah bude vážně k nakousnutí a žádné hrubé nadávky, jen mazat med kolem huby a sladké řečičky, ty člověka dokážou rozčílit, když jsou proneseny správně a navíc, kdyby se tak trochu začala bavit s jeho kámoši... No tak přes Billyho s JAcem, přes Jaca s Embrym a Quilem - nevím koho tam všechno máš. No to by dokázalo Paula naštvat, kdyby už se nesmáli jeho narážkám, ale spíš by ho za to prudili.

1)  THe (21.08.2011 16:08)

Jo, Rachel se rozjela! Tohle bude ještě drsný. Úžasný.

1