Sekce

Galerie

/gallery/osud od Mary.jpg

Když přijde bolest, přemýšlej, co od tebe žádá. Věčná láska neposílá žádné trápení jen proto, abys trpěl.                                                                                                                          Emanuel Geibel

Příběh Edwarda a jeho věčné lásky trochu jinak.

Snad se bude líbit. :)

 

 

 

 

Edward

Bella se mi vyhýbala, přestala se mnou komunikovat. Byl to už víc jak měsíc, kdy jsem s ní mluvil naposledy, ale nezbývalo mi nic jiného než se s tím vyrovnat. Dal jsem jí možnost volby a ona si tedy zvolila. Vybrala si lidský život.

Byla noc a já se rozhodl, že se naposledy vydám do místních lesů, naposledy půjdu na louku, která patřila jen mně a Belle, a pak navždy odejdu.

Ležel jsem na trávě a představoval jsem si Bellu, ležící vedle mě, jak pozoruje moji tvář, která se třpytí ve slunečním světle, její vůni, její hlas, úsměv. Její ostýchavé dotyky a její zamilované pohledy.

Bylo to naposledy. Naposledy jsem o ní snil, i když to přece upír nedokáže. Upír nespí, nemá sny, nemá bušící srdce, které dokáže milovat, nemá duši. Tak proč jsem měl pocit, jako bych tohle všechno já měl? Alespoň do chvíle, než jsem ji od sebe odehnal.

Musel jsem přestat. Vstal jsem a měl jsem v plánu udělat ještě jednu věc, poslední, kterou jsem si chtěl vrýt hluboko do paměti.

 

Okno jejího pokoje bylo pootevřené, tak jako každou noc, kterou jsem s ní strávil.

Ležela stočená do klubíčka a pravidelně oddechovala. Vzal jsem přikrývku, kterou ze spaní skopla z postele a přikryl jsem ji. Rozhlédl jsem se po pokoji a bodlo mě u srdce. Vše, co by jí mohlo připomínat mě a naše společné chvilky, zmizelo. Bylo mi mizerně. Pak můj pohled padl na papírovou krabici, ležící na zemi u skříně. Byla zavřená, ale ležela na ní fotografie. Moje fotografie.

Bodlo mě u srdce. Milovala mě, stejně jako já ji, a proto se mi musela vyhýbat.

Musel jsem odejít dřív, než bych si to rozmyslel a odprosil ji na kolenou, aby se rozhodla jinak a odpustila mi.

Odešel jsem, opustil jsem Forks společně se svojí rodinou, kterou jsem nakonec také opustil. Odešel jsem, aniž bych věděl, kam mám namířeno. Toulal jsem se po celém světě a nikde jsem neměl chvilku stání, nemohl jsem Bellu dostat ze své mysli, ani ze srdce. Bylo to jako prokletí. Ano, bylo to jen další prokletí, které na mě bylo uvaleno. Nesmrtelný život.  Láska, která pro mě byla zakázaná, nemožná.

Nebo to snad mohlo být jinak? Bylo už pozdě? Uběhlo tolik času od doby, kdy jsem naposledy viděl její krásnou tvář. Uběhlo šedesát let.

Toulal jsem se po Riu a pozoroval jsem ulice plné lidí, zamilovaných párů, které se od sebe nemohli odtrhnout. Jak jsem jen dokázal odejít? Jak jsem mohl udělat takovou hloupost?! Ano, byl jsem zbabělec, byl jsem moc bojácný na to, abych nám dal šanci na společný život!

Moje srdce vydalo rozkaz. Ano, v tom kamenném srdci se opět něco pohnulo a táhlo mě to tam, kde byl kdysi můj domov, tam, kde jsem potkal lásku svého nekonečného života. Věděl jsem, že ona už tam nebude, ale byl nejvyšší čas dát jí opravdu poslední sbohem.

 

Forks. Ani po tolika letech se tam nic nezměnilo, snad jen obyvatelé. Moje první kroky vedly k místu, kde kdysi stál Bellin dům. Modlil jsem se, aby tam ještě pořád byl. A ano, byl tam. Zel prázdnotou a chátral. Nikdo v tom domě nebydlel určitě víc než třicet let. Bylo zvláštní, že všechna okna byla zatlučená dřevěnými prkny až na jedno. Okno do jejího pokoje. Nemohl jsem udělat nic jiného, než vlézt dovnitř.

Na zemi vedle matrace ležela krabice. Bellina krabice, ve které byly skryté vzpomínky na její dávnou lásku – na mě. Vzal jsem do rukou fotografii, na které se k sobě tiskneme a hledíme si zamilovaně do očí. Chtěl jsem ji vrátit zpět, ale nešlo to. Nemohl jsem, vložil jsem si fotku do kapsy a zmizel jsem dřív, než se někdo vrátí, ať už to byl kdokoliv…

Najít hrob té, která mi vzala duši i srdce, nebylo tak těžké. Stál jsem naproti náhrobnímu kameni a hleděl jsem na jméno, které do něj bylo vyryté. Isabella Swanová – Blacková a Jacob Black. Já, bytost z kamene, jsem pocítil slabost v nohou a padl jsem na kolena.

„Moje Bella,“ zašeptal jsem zlomeně. Chtělo se mi plakat, ale jak bych mohl. Z nebe se ozvalo dunění hromu. Ano, nebe se nade mnou slitovalo a poslalo mi slzy. Nechal jsem kapky deště padat na svoji tvář a truchlil jsem...

Jak moc jsem v tu chvíli litoval toho, že jsem odešel a poslal ji do náruče jemu. Ale i přes tu nelibost, že spočinula v jeho náručí, jsem věděl s jistotou, že byla v bezpečí a milovaná…

Uběhly hodiny, než jsem byl schopný odejít od jejího hrobu, a moje kroky nemohly vést nikam jinam než na louku. Cesta mi trvala pár hodin, neměl jsem kam pospíchat.

Cesta mezi stromy se pomalu rozevírala a já ji uviděl. Spatřil jsem místo, které jsem miloval díky ní.

Měsíc zářil vysoko na obloze a osvítil tak místo, na které jsem se posadil. Všude byl klid a v mých uších zněl její sladký hlas. Zase byla se mnou a já s ní.

Náhle něco přerušilo to kouzlo, které mě pohltilo. Otevřel jsem oči a rozhlédl se kolem sebe. A pak jsem ji uviděl. Během vteřiny jsem se ztratil v koruně stromu a sledoval jsem sněhově bílou vlčici, kráčející pomalým krokem k místu, kde jsem malou chvíli před tím seděl.

Bylo mi jasné, že jakmile ucítí můj pach, smutek, který procházel jejím tělem a vyzařoval z ní, zmizí. Ale nestalo se. Jako by nepoznala pach toho nejhoršího predátora, pomalu ulehla do mokré trávy a s tichým zakňučením zavřela oči.

Nevěděl jsem proč, ale chtěl jsem zjistit, co přimělo vlčici k takovému smutku. Ale nemohl jsem. Její myšlenky mi byly skryté, a to ve mně probudilo zvláštní pocit a prohloubilo to moji zvědavost. Vše zkazil jeden můj nepatrný pohyb a zapraskání větvičky. Zadržel jsem dech, jako by to mělo něčemu pomoci, ale zbytečně. Vlčice zvedla hlavu, její srst se naježila a její tělo se postavilo do útočné pozice, aniž by věděla, kde jsem ukrytý. Nevěděl jsem, co mě to napadlo, ale udělal jsem jedinou věc, která mi připadla vhodná. Ladně jsem seskočil z koruny stromu a hleděl jsem tak vlčici přímo do očí.

Čekal jsem útok, ale nic se nedělo. Hleděla do mých očí a já do jejích, ani jeden z nás se nepohnul. A pak jsem udělal něco, nad čím mi zůstal rozum stát. Vztáhl jsem k ní ruku a pohladil jsem ji. A ona při tom doteku přivřela oči a nechala svoji hlavu spočinout na mé dlani, ale jen na pár vteřin. Pak se odtáhla, jako by se popálila. Ještě jednou pohlédla do mých očí a rozběhla se směrem k útesům.

Moje nohy, jako by převzaly veškerou kontrolu nad mým tělem, se rozběhly za ní. Našel jsem ji, jak stojí na okraji útesu, byla připravena ke skoku. Jakmile se její nohy odrazily od země a ocitla se ve vzduchu, její vlčí tělo zmizelo a já uviděl přízrak.

„Bello…“ vykřikl jsem a rozběhl jsem se za ní. Pozdě. Její tělo zmizelo v hlubinách temného moře.

Musel jsem se zbláznit, jinak to nebylo možné…

 

Alessa

Běžela jsem do domu své babičky.

Všechny její příběhy byly pravdivé. On opravdu existoval. Její tajná láska, její princ. Edward.

Vlezla jsem do okna Bellina pokoje a ucítila jsem to. Ten pach, který jsem cítila i na louce – jeho vůni.

Vzala jsem si deku, přehodila ji přes své nahé tělo a posadila jsem se na matraci. Zapálila jsem svíčky, položené na stoličce vedle matrace, a vzala do rukou jeho fotografii. Byl krásný a ty jeho oči… Byla jsem ztracená. Znala jsem všechny legendy Quieletů - chladní, upíři, nepřátelé. Bylo to tak pro všechny z mé rodiny, kromě mě a mojí babičky. Věděla jsem, že všichni upíří nejsou hodní, ale ti, které znala ona, byli. A jeden z nich se vrátil a stalo se to, co snad ani nebylo možné. Já, měnič,  z rodu Blacků, jsem se otiskla.

Do domu, kde bydlela, jsem chodila už jako malá holčička, byla jsem jí tak blíže. A po její smrti ten pocit zesílil. Milovala jsem svoji babičku i dědečka, jejich láska byla ta největší, jakou kdo viděl, ale i tak se v srdci Belly Blackové skrývalo i místo pro něj, pro Edwarda.

Plamen svíčky se zatřepotal, když se pokojem prohnal slabý vánek. Vzhlédla jsem od fotografie a uviděla jsem před sebou jeho tvář.

„Bello…“ zašeptal tím nejkrásnějším hlasem a vztáhl ke mně svoji dlaň, kterou mě pohladil po tváři.

Bylo to zvláštní, necítila jsem k němu odpor, necítila jsem nepřátelství. Cítila jsem jen jakési pouto, pouto tak silné, že jsem nemohla popadnout dech. Svojí dlaní jsem překryla tu jeho a užívala jsem si ten pocit. Zavřela jsem oči a na rtech jsem pocítila lehký dotyk jeho rtů. Když se chtěl odtáhnout, udělala jsem jedinou věc, která mě v ten moment napadla. Přitáhla jsem si jej k sobě blíž a nechala jsem tak ze svých ramen sklouznout deku. Pohlédla jsem mu do očí, ve kterých jsem viděla touhu a ještě něco jiného. Neměla jsem čas přemýšlet nad tím, co to bylo, protože jeho rty se znovu zmocnily těch mých, ale tentokrát naléhavěji a já se tomu nebránila. Toužila jsem po tom celou svou duší. Toužila jsem s ním splynout v jedno.

 

Edward

Našel jsem ji, její vůně mě vedla přímo tam, kam jsem za Bellou chodíval každou noc – do jejího pokoje.

Našel jsem ji, jak sedí na zemi, zabalená ve staré dece. Její krásnou tvář ozařovalo světlo svíček a já byl ztracen. Bylo mi jedno, kdo je, jaký  má pach, pro mě to byla ONA.

„Bello…“ hlas se mi zlomil. Musel jsem se jí dotknout, jestli je skutečná. Bál jsem se, že jakmile to udělám, zmizí, ale nestalo se. Její hebká dlaň se dotkla té mé, pohlédl jsem na ni. Měla zavřené oči a těžce dýchala. Rty měla mírně pootevřené a já nemohl jinak než je políbit. Zlehka jsem přejel svými rty přes její a chtěl se odtáhnout, ale ona mě zastavila. Pohybem, který učinila, nechala ze svých půvabných ramen sklouznout deku a já byl nenávratně ztracen. Dívala se na mě pohledem plným ostychu, ale i očekávání. Bůh mi dal druhou šanci, smiloval se nad zrůdou, jako jsem já, a poslal mi do cesty dívku, kterou jsem před lety opustil. A já věděl, že stejnou chybu už neudělám.

Věděl jsem, že ji neopustím, ať se děje cokoliv.

Sklonil jsem se k ní a začal ji líbat s veškerou vášní a láskou, kterou jsem v sobě ty dlouhé roky dusil.

Znovu jsem našel důvod svého bytí, našel jsem svoji druhou polovinu a toužil jsem je spojit v celek, stát se jednou bytostí…

 

Sledoval jsem ji, jak zlehka oddechuje, zabalil jsem ji do deky, aby neprochladla, a nespouštěl jsem z ní oči. Miloval jsem ji.

Stalo se něco, o čem jsem neměl tušení, že je možné. Dva odvěcí nepřátelé na život a na smrt se spojili, navždy zpečetili svoje osudy. Opustil jsem svoji lásku, která se spojila s mým nepřítelem, a z jejich vztahu se zrodil někdo, kdo dal mému životu opravdový smysl – Alessa. Jak krásně znělo její jméno, když mi jej šeptala, uvelebená v mém náručí.

Opatrně jsem vstal, abych ji nevzbudil, a z kapsy kalhot jsem vytáhl šedesát let starou fotografii.

„Děkuju ti,“ zašeptal jsem a palcem jsem přejel po Bellině tváři.

„Připravovala mě na den, kdy se vrátíš, jakoby věděla, co se stane. Znala jsem tě dřív, než ty mě,“ její sametový hlas se ozval za mými zády a mně poskočilo srdce. Pomalu jsem se k ní otočil s úsměvem na rtech.

„A já jí za to budu vděčný po celý svůj život.“ Přivinul jsem ji k sobě do náruče a vtisknul jí polibek na čelo. Život je těžký, ale osud si vás vždy najde, někdy to jen trvá déle, než by mělo...

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

SestraTwilly

11)  SestraTwilly (25.08.2013 23:23)

Krásna poviedka.Nie každý dostane druhú šancu.... :)

Marvi

10)  Marvi (12.01.2013 18:55)

No trvalo to trošku dýl, ale své štětí přece jen našel. Opravdu pěkně napsáno.
Já moc tenhle typ povídek, kdy se Edward zamiluje do Belliných potomků nemám v oblibě, ale je to můj problém... Tobě skládám poklonu za to, jak je to nádherně napsáno!!!!

Empress

9)  Empress (10.01.2013 16:32)

Však ja si ťa už postrážim

maryblack

8)  maryblack (10.01.2013 16:30)

Em, díky moc Ale nevím kdy zase sednu na pedel, nemám klid v baráku Ale hned jak to půjde do něčeho se pustím.

Empress

7)  Empress (10.01.2013 16:22)

Skladám poklonu za ďalší úžasný príbeh z „tvojho pera"!
Všetci došli k svojmu šťastiu, aj keď poniektorým to trvalo o „trošičku" dlhšie
Jacob s Bellou a nakoniec i Edward s Alessou
Ps - dúfam, že už opäť sedíš na zadnej časti tela a zvesela ťukáš do klávesnice, aby si stvorila nové skvelé dielko.
Inak....

Ivana

6)  Ivana (10.01.2013 16:10)

Krásne. Skutočne nádhera.

maryblack

5)  maryblack (10.01.2013 15:49)

Děkuju moc za komentáře

4)  BabčaS (10.01.2013 14:29)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-(

3)  hela (10.01.2013 12:53)

chjoo miluju druhé šance

Marcelle

2)  Marcelle (10.01.2013 11:50)

nakonec si je osud našel

1)   (10.01.2013 11:18)

děkuji za druhou šanci ,bylo to milé a ... no,vždyť tušíš ,proto jsi ty řádky přece psala ...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek