22.06.2011 [18:30], Zombichlerka, Povídky na pokračování, komentováno 1×, zobrazeno 2500×

„Dobré ráno,“ zazívala Bella a více se na mě natiskla.

„Jak víš, že jsem vzhůru?“ zamrmlal jsem a snažil se odvést řeč od tématu práce.

 

„Prostě to poznám.“ Snažila se protáhnout, ale mé paže kolem pasu jí to stěžovaly. „Musím do práce.“

 

Zasténal jsem.

 

Bella se zasmála, jako kdyby věděla, o co mi šlo.

 

Vyškrábala se z postele a ze země zvedla župan.

 

Ztuhl jsem, když jsem viděl roztržený rukáv. Ale Bella jen našpulila rty a hodila si ho přes rameno.

 

Zašla do koupelny bez jediného slova.

 

Padl jsem do polštářů a vydechl.

 

Někdo zaťukal na dveře.

 

„Můžu? Nejsi v nějaké… intimní poloze? Hihi. A co Bella? Není… hmm…“

„Vypadni,“ zasyčel jsem, takže Bella mě přes sprchu nemohla slyšet.

 

„Ty jsi na svou sestřenku ale hnusný…!“

Sešla ze schodů za hlasitého dupání a mručivě se posadila do houpacího křesla.

 

„Děje se něco?“ Bella vyšla z koupelny, vlasy svázané do drdolu, přes ruku přehozený mokrý ručník.

 

„Ne,“ zamručel jsem a díval se na ni. Zastavila se u koše na prádlo a zvedla jedno obočí.

„Co je?“

„Jsi moc krásná…“

 

Zvedla oči v sloup a vhodila do koše oblečení. Rozpustila si vlasy a předklonila se. Zatřepala hlavou a pak se vyšvihla zpět.

 

Pověsila ručník na topení a po čtyřech se doplazila ke mně.

 

„Budeš mi chybět,“ zašeptala, zlehka mě políbila a už se za ní zavíraly dveře.

 

„Ty mně taky,“ vzdychl jsem, i když mě nemohla slyšet.

 

Zůstal jsem v posteli dlouho a nasával její vůni, ale vyrušilo mě zaklepání.

 

Neozval jsem se.

 

Místo toho jsem se zahrabal peřinami, jak jen to šlo, a dělal mumii.

 

„Jsem už několik miliónů mrtvý, smrdutý chlápek obalený v toaletním papíru…“ zamručel jsem a zavřel oči.

 

Vedle mě se prohnula postel.

 

„Jdi pryč, Tanyo. Tohle je manželská postel. Postel moje a mé ženy,“ mrmlal jsem skrz peřiny a doufal, že odejde.

 

Bohužel ne.

 

Místo toho mi z hlavy stáhla peřinu a pohladila mě po vlasech.

 

Ztuhl jsem. Nemohl jsem se pohnout. Nevím, čím to bylo, ale nemohl jsem se pohnout… Končetiny mi zdřevěněly, a tak jsem jen ležel, a nechal Tanyu, aby…

 

„Ty to víš už dávno, Edwarde, ale já ti to raději zopakuju. Aby nedošlo k chybě… Miluju tě! A nepřebere mi tě nějaká…“

 

Vymotala mě z peřin a obkročmo si na mě sedla. Přitiskla mi rty na ústa a hladově mě líbala.

 

Snažil jsem se ji shodit, ale nepohnul jsem ani malíčkem…

 

„Jsi překvapený?“ vzdychla, když své rty přemístila na můj krk. „Mám dar. Věřil bys tomu? Eleazar na to přišel nedávno, ale…“

 

Znovu se přesunula na mé rty a já jsem jen zděšeně zíral na její zavřené oči. Pak je z ničeho nic otevřela a vzrušeně se na mě zadívala.

 

„Víš, co mi Kate řekla? Věděla jsem to už dávno, ale však mě znáš, mně všechno dochází hrozně pomalu… Takže je lepší objasnila mi, že se nemusím milovat jen s lidskými muži, ale i… s upíry.“

 

Zasmála se a znovu mě políbila. Rukama mi tlačila na ramena a já byl stále jako přimražený.

 

Tanye bylo vše jedno. Líbala mě a bylo ji jedno, že se snažím něco říct, že na ni kulím oči. Ale zarazila se, když se ozvalo klapnutí dveří.

 

„Jsem blbá, zapomněla jsem si parkovací… bože!“

 

Bella stála před postelí a v ruce držela kabelku, která jí za chvíli vypadla z rukou.

 

Zírala na mě prázdným pohledem, ústa trochu pootevřené a v jejích krásných očích se jí objevily slzy…

 

„No, já půjdu.“ Tanya ze mě slezla a jakmile nebyla v kontaktu s mou kůží, mohl jsem se hýbat.

 

Proklouzla kolem Belly, ještě na ni mrkla a zůstal jsem tam jen já a… ona.

 

Posadil jsem se.

 

„Bells…“

 

Zavrtěla hlavou. Naplno se rozplakala a z nočního stolku sebrala kartu na parkování.

 

„Nebudu vás rušit!“ zaječela a s kapesníkem, který sebrala z kabelky a nechala ji tam, vyběhla ven.

 

Zvedl jsem se a vyběhl za ní. Bylo mi vše jedno a použil jsem svou upíří rychlost. Chytnul jsem ji těsně u dveří za zápěstí a otočil ji k sobě.

 

Prala se se mnou, křičela a plakala a mně to trhalo srdce…

 

„Bells,“ zašeptal jsem zkroušeně, „copak si myslíš, že bych tě podvedl?“

„A co si mám myslet?“ zavřeštěla. „Co by sis ty myslel, kdyby…“

 

„Věřil bych ti,“ řekl jsem pevným hlasem. ale nebyla to tak docela pravda… Přečetl bych si myšlenky toho… Ale kdybych nemohl číst myšlenky, tak jako to nedokáže Bella…

 

Podívala se na mě uslzenýma očima.

 

„Nevím, čemu věřit…“

„Věř srdci.“ Pohladil jsem ji po tváři. Zavřela oči a smutně se usmála.

 

„Mé srdce krvácí. Nemluví, jen krvácí…“

 

Vytrhla se mi a vyběhla z domu.

 

Stál jsem u dveří a čekal, až se vrátí, obejme mě, políbí mě na krk a řekne, že je všechno v pořádku…

 

Ale nepřišla. Slyšel jsem startovat její auto a za chvíli bylo zase ticho.

 

Po pár minutách se mi na ramenou objevily dlaně.

 

„Ty máš ještě tu drzost,“ zavrčel jsem a vytrhnul se jí, „dotýkat se mě? Přijít mi vůbec na oči?!“ rozječel jsem se na ni a měl jsem chuť mrštit ji proti zdi.

 

„Uklidni se, zlato…“

 

Chytnul jsem ji pod krkem a připlácl ji na stěnu. Bylo mi jedno, že se chovám jako psychopat.

 

„Tak ty mi budeš říkat zlato? Ty?!“ zaječel jsem a více stiskl sevření kolem krku. Nezdálo se, že by nemohla dýchat nebo tak, ale mně šlo jen o to, aby trpěla, abych ji ponížil…

 

„Vypadni. Vypadni z tohoto domu,“ mluvil jsem klidně, ale uvnitř mě to vřelo.

„Ale…“

 

„Tohle je můj dům!“ zahřměl jsem. „A když řeknu, že chci, abys vypadla… tak prostě vypadneš. Nebo to udělám já a to by nedopadlo dobře.“

 

Vyděšeně na mě zírala a když jsem ji pustil, odběhla pro kufry. Byla zpět během pár vteřin. Chvíli se na mě zhnuseně dívala a pak vyletěla ze dveří.

 

Když zmizela, sesunul jsem se na zem a hlavu si dal do dlaní.

 

Co jsem to za… upíra? Takhle jsem se nikdy nechoval… Musel ze mě jít strach…

 

Hodiny se posunuly o značný kousek, když v zámku zarachotil klíč.

 

Bella vešla dovnitř, po tmě si sundala boty, kabát a posadila se na botník.

 

Stále plakala.

 

Ale snažila se vypadat silně, bojácně… Ještě chvíli seděla a pak se vydala ke schodům. Ale zakopla o mé nohy, které jsem měl složené do tureckého sedu.

 

„Co tady děláš?“ Její hlas byl uplakaný jako její oči.

 

„Kdes byla?“

„Musela jsem si pročistit hlavu…“

 

Chvíli ještě stála a pak se posadila vedle mě. Dívala se na své ruce, ve kterých svírala klíče a oči se jí zavíraly.

 

„Musíš jít spát, ale nejdříve… to musíme dořešit…“

 

„Jsem rozhodnutá, jak to vyřešíme.“ Odmlčela se a zahleděla se na stěnu s fotkami. Pak zavřela oči a stiskla rty.

 

„Sice je mi to líto, neskutečně, ale nebudu ze sebe dělat blbce. Takže… požádám o rozvod.“

 

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!