02.10.2010 [08:00], Anna43474, Povídky jednorázové, komentováno 8×, zobrazeno 504×

Zrada bolí. Zvláště od osoby, jenž pro vás znamenala vše. Můžete se jí pomstít jediným způsobem...

Nemohu Tě milovat

Vystoupil z auta. Ta ladná chůze mě nikdy nepřestávala udivovat, stejně jako ostatní věci, které k němu prostě patřily. Dokonalé, ostře řezané rysy. Pichlavý pohled černých očí. Neupravený účes. Skvěle padnoucí oblečení. A ta postava… Radost pohledět.

„Ahoj,“ usmál se a jemně mě políbil na tvář. Vyvolalo to u mě mravenčení v konečcích prstů, jak jsem toužila se ho dotknout. To mi ovšem nikdy nedovolil – příliš se bál, že by se nedokázal ovládnout. Hlupáček.

„Ahoj,“ vydechla jsem omámeně a usmála se. Oplatil mi stejnou měrou, jenže jeho úsměv byl mnohem oslnivější, přestože se mi můj názor snažil mnohokrát vymluvit. Mohl mi tvrdit, že jsem pro něj vším, ale čím byl potom on pro mě? Porovnání s celým světem bylo rozhodně nedostačující.

„Jak ses dnes měla?“ zahájil konverzaci. Působil tak nenuceně, až jsem se po chvíli přistihla, že vůbec nejsem nervózní. Pro něj to samozřejmě muselo znamenat naprostou banalitu – co je tuctový život středoškolačky pro století a půl starého upíra, který něco podobného zažil už mnohokrát?

Ale nezdálo se, že bych ho nudila. Zatímco jsem mu vyprávěla o školním projektu, který jsme dnes dostali za úkol vypracovat, objednal mi kávu a sušenky. Máslové, přesně jak jsem měla ráda. Pamatoval si to, čímž si u mě získal plusové body.

Místo toho, aby zavrhl společně strávené odpoledne, se nabídl, že mi s tím pomůže. Ráda jsem souhlasila – on si, na rozdíl ode mě, s počítači rozuměl. Bavili jsme se o všem možném, až jsem si nakonec uvědomila, že je pozdě a já budu muset domů. S lítostí jsem musela konstatovat, že mi mého přítele rodiče netolerovali, a tak jsme se rozloučili už tam. Jako vždycky. Vídali jsme se pravidelně každé odpoledne a já byla v rámci možností spokojená.

„Mám se večer stavit?“ Slušný jako vždy. Jako by nevěděl, že pokaždé kývnu. Zaslechl moje myšlenky a usmál se, přesto dál vyčkával na slovní odpověď. Tahle jeho kultivovanost mi občas vadila – nikdy si nedovolil víc, než kolik mu povolovala společenská etiketa dvacátého století. Hodlala jsem to v nejbližší době změnit, nebo alespoň přestavit jeho hranice. Samozřejmě to moc dobře věděl a o to víc se kontroloval. Nic ovšem netrvá věčně.

„Ty víš, že ano,“ mrkla jsem na něj a připadala si jako v nebi. Nikdo, kdo nebyl zasvěcen, nemohl chápat vztah, který jsme si během těch několika málo vratkých měsíců vybudovali. Ta tajemnost a zvláštnost mě přitahovala, stejně jako on.

Pomohl mi při oblékání kabátu a pečlivě zabalil můj krk do vlněné šály, kterou jsem dostala k Vánocům od jeho sestry – překvapivě tentokrát hleděla na mé zdraví bez ohledu na to, že ta obyčejná šála nepocházela z nejdražšího butiku na hlavní třídě. Nebo ji jen možná usměrnil její bratr. Buď jedno, anebo druhé.

„Můžeme?“ optal se a nabídl mi rámě. Venku už dobrou půlhodinu bez ustání padal sníh, což bylo na místní podnebí dost neobvyklé. Nechala jsem to být a raději se začala soustředit na zvuk jeho hlasu, který budil zvláštně uklidňující pocit.

„…mě vůbec neposloucháš, ale to nevadí. Alice má v plánu vytáhnout tě v pátek večer na dámskou jízdu, tak se připrav na nejhorší,“ sděloval mi pobaveným tónem a já se vynořila z proudu myšlenek.

„Pesimisto,“ zašklebila jsem se a on se rozesmál.

„Ne, vážně, ona je živel, vždyť ji znáš,“ popichoval mě.

Pokrčila jsem rameny. „Jistěže, ale já si dovedu poradit. A pokud se mi něco nebude líbit, vždycky mě můžeš zachránit, ne?“

Zasmál se. „Samozřejmě. Problém by byl snad jedině v tom, že uvidí každý můj krok ještě před tím, než ho doopravdy udělám, ale s tím už si samozřejmě poradíme, že, mylady?“

Doprovodil mě k autu a zabouchl za mnou dveře teprve poté, kdy jsem si u něj ukradla ještě jeden polibek. Tyhle chvilky vytržení z každodenního stereotypu jsem milovala. Počkal, dokud jsem nenastartovala, a pak přešel na protější chodník, aby mi mohl zamávat. Usmívala jsem se jako sluníčko – tak mi vždycky říkával –, když jsem přijela domů. Máma ani Vera tam ještě nebyly, a tak jsem se rozhodla udělat si trochu pohodlí. Uvařila jsem si ovocný čaj a natáhla se na gauč. Během sledování filmu jsem usnula. Když jsem si to později zpětně přehrávala, uvědomovala jsem si, že ten den byl opravdu náročný.

Vzbudil mě až houpavý pohyb, když mě mámin přítel odnášel do pokoje. Někde v půli schodiště jsem se vzbudila a okamžitě se začala dožadovat, ať mě postaví na zem. Ne že bych ho neměla ráda, ale stále jsem si na něj pořádně nezvykla. Bydlel s námi krátce a snažil se nám dělat tátu.

Zapnula jsem si notebook a v rychlosti prohlédla poštu – měla jsem nový vzkaz od kamarádky z Evropy, kde jsem byla rok předtím na výměnném pobytu, a jeden od sestřenky, která byla na stáži v Londýně. Odepsala jsem jim a pustila si písničky od The Cranberries jako zvukovou kulisu, než jsem se vydala do koupelny. Dvacet minut jsem na sebe nechala dopadat horkou vodu, abych měla jistotu, že si naprosto vyčistím hlavu. Sprcha v takových chvílích pomáhala jako dokonalý relaxační prostředek.

Když jsem se vrátila do pokoje, ještě tam nebyl. Využila jsem samoty k tomu, abych si znovu přebrala výsledky svého pátrání. Za poslední půlrok jsem nastřádala dostatečné množství informací o minulosti své vlastní rodiny, aby mi bylo jasné, že jeho přítomnost nebude žádná náhoda.

Zpod postele jsem vytáhla zaprášenou papírovou krabici. Nebyla zrovna lehká, přestože obsahovala jen pár v kůži vázaných sešitků. Do té doby jsem ještě nenašla čas si je prohlédnout, tudíž jsem nevěděla, jak cenný poklad to je, přestože jsem je u sebe měla už od vánočních prázdnin, kdy jsem se spontánně vydala na výpravu za svou vlastní minulostí. Tehdy jsem ještě netušila, jak moc to změní můj život. Vlastně…

***

O týden později:

Neobvyklý svit hvězd zaléval přízračně působící krajinu. Měkké hřbitovní přítmí ostře kontrastovalo s trpícím výrazem mladého muže.

Vzpomínal. Ode dne, kdy ji uložili do země, se odsud nehnul. Přestože nesměl přijít na pohřeb, oblékl se do smutečního. Jeho slunce, prozařující dny temnoty, náhle zhaslo. Vzali mu ji. Osud mu ji sprostě vyrval z rukou, aniž by znala pravdu.

Tu, kterou měla slyšet už dávno…

„Proč, Edwarde? Proč?“

Ztrhaně zavrtěl hlavou. „Promiň, já… Nevím, co bych ti řekl.“

„Nenamáhej se,“ odsekla. „Je mi to naprosto jasné!“

Vzhlédl a natáhl k ní ruku, jako by se chytal posledního stébla. „Prosím… Emily, nech si to vysvětlit.“

„Co si mám nechat vysvětlit? Žes mi lhal? To nejde nijak ospravedlnit a ty to víš! Vždycky jsi to věděl! Sama ti to řekla a ty sis myslel… Je mi z tebe špatně, vypadni,“ dodala jedním dechem a odvrátila se od něj, čekajíc na jeho odchod.

Chtěl se jí dotknout, naposledy… ale nedokázal to. Zbaběle vyskočil z okna a bez hlesu se rozeběhl k nejbližšímu lesu.

Zprávy, které se k němu donesly další den, ho naprosto zdrtily. Její auto nepřežilo srážku s kamionem. A jeho druhá láska, pravnučka Isabelly Marie Swanové-Blackové, zemřela.

To byl večer, kdy se dozvěděla pravdu.

Shrnutí

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

Komentáře

1

8)  kajka (23.03.2012 12:03)

Teda, Aničko, spadla mi brada! Krásný a tuze smutný.

7)  uhlacka27 (11.10.2010 11:02)

Smutné, ale krásné!
Pár slziček se objevilo.Klaním se a tleskám

6)  MisaBells (03.10.2010 01:10)

heh já... musela jsem 2x, než mi to došlo a teď civím na monitor a skoro brečím to bylo... týjo! Já...nemám slova Annýzko... heh...jdu ještě jednou! Dík za tuhle krásu

4)  ambra (02.10.2010 20:09)

Ani, je to překrásné!!! Výborně vymyšleno, skvěle vypointováno!!! Tleskám, klaním se a jdu se vybrečet...

1)  eMuska (02.10.2010 11:47)

Edward je ale vrtkavý!!! Viem si domyslieť, prečo Emily vzťah s ním jej rodičia neschvaľovali. Ako to mohol spraviť? A vraj, že Bella je láska jeho života, pche! A potom si ešte začne s jej vlastnou vnučkou. To je ale... EHM!!! Ale musím uznať, že si to napísala prekrásne. Tak mu treba! Nebude mať ani jednu, ani druhú! Si úžasná autorka...

1